Románský sloh

 

Domy, hrady, tvrze
Česká města
Kláštery
Sakrální památky Čech

 
 

Návrat

 
 

Hlavní menu
Kalendář

 

 

Románský sloh


Společenské podmínky

Románský sloh vzniká a rozvíjí se ve druhém období raného feudalismu. V západní, jižní i střední Evropě se dotváří a upevňuje společnost s roztříděním na vrstvu nadřízenou - vysokou šlechtu (panovník, vyšší feudálové), šlechtu nižší a nevolníky. K obdobnému rozvrstvení došlo i v organizaci církve s papežem v čele, biskupy, preláty, opaty, mnichy a vesnickými faráři konče. Hlavním výrobním prostředkem zůstává půda, obdělávaná nevolným rolnickým lidem. Půdu propůjčuje panovník a příslušníci nejvyšší šlechty nižším vrstvám obyvatelstva za předávání podstatné části výsledků hospodaření nebo finanční renty. Středisky výroby byly velkostatky, kde se zdokonalovala zemědělská technika. V hledání a uplatňování pokročilých metod hospodaření významné místo měly kláštery, rozšiřující zemědělskou půdu žďářením lesů, melioračními úpravami i budováním komunikační sítě. Zároveň kláštery k zajištění zemědělské výroby zakládaly další vesnice a zahušťovaly tak sídelní strukturu. Zemědělská výroba vedla dále k rozvoji řemeslné činnosti k ní zatím orientované.V západní a jižní Evropě přežívala stará města, nová vznikala v době románské jen ojediněle, přesto byly už tehdy zakládány trhové vsi jako střediska naturální směny a případná jádra později vzniklých měst. V době románské se tak formovaly státní útvary a jejich sídelní základna s centry feudální moci a středisky zemědělské výroby.

Ukončenou christianizaci obyvatel doprovázel rozvoj vzdělání. To byla zprvu výsadou kněží - ani králové, ani šlechtici nebyli zatím znalí čtení a psaní. Na výuce se podílely opět kláštery, vzdělání spočívalo ve znalosti Písma, teologie, církevních dogmat o vybraných antických a křesťanských myslitelích. Už v době románské dochází k zakládání prvních univerzit (Bologna 1119, Paříž 1150, Oxford 1167, Cambridge 1233), na nichž se pěstovala scholastika podpírající věroučné teze.

Charakteristika staveb

Románské společnosti odpovídaly stavební druhy. V profánní architektuře to byly feudální zděné hrady, paláce a tvrze, ve městech jen výjimečně zděné románské domy, budovy správní (fojtství, rychty) i samosprávní (zcela ojedinělé radniční budovy, především v Itálii), stavby opevňovací a na vesnicích dřevěné stavby obytné nevolníků a hospodářské objekty.

Opevněné hrady (pro císaře falce) jako nová sídelní forma místo dřívějších hradišť, zatím vznikaly ojediněle (někdy na jejich místě) a jejich hlavními objekty byly palác (císařský, královský, knížecí či šlechtický) a hradní kaple. Románské zděné domy se stavěly zcela výjimečně v nejvýznamnějších evropských městech (Štrasburk, Řezno, Praha). Byly jedno- až tří podlažní, většinou polozapuštěné do terénu, izolované jako dvorce, případně řešené jako věžové.

Sakrální architektura byla v době románské převážně zděná, zastoupeny v ní byly kostely, kláštery, kaple, baptisteria a biskupské paláce. Nejvýznamnější kostelní stavby byly řešeny jako baziliky - trojlodní (jen výjimečně pětilodní), které se stavěly jako objekty císařské, biskupské, klášterní či městské (ojediněle též vesnické). U jejich půdorysného rozvrhu se využívalo schémat z doby předrománské - baziliky měly půdorys písmene T (s příčnou lodí) či latinského kříže (+), uplatnilo se i řešení se dvěma příčnými loděmi(‡), dvěma chóry (východním a západním), kryptou situovanou pod presbyteriem, westwerk a ochoz s věncem kaplí. Jako baziliky byly řešeny klášterní kostely, které budovaly mnišské řády - v této době benediktini, premonstráti, cisterciáci, johanité a křížovníci s červeným srdcem, případně jejich ženské odnože. Vlastní kláštery k nim byly přistavovány z jedné (většinou jižní) strany s pravoúhlým rajským dvorem s křížovou chodbou. Trojkřídlá dispozice vnitřní klauzury obsahovala ve východním křídle hlavní klášterní prostor - kapitulní síň, v jižním společnou jídelnu (refektář) s navazující kuchyní (a případně skladištěm potravin - cellariem) a v patře společnou ložnici (dormitář). U velkých klášterů byla budována i vnější klauzura s opatským domem, případným objektem noviciátu, školou i domem hostí, především pak s hospodářskými budovami. Klášterní huti budovaly v okolních obcích patřících ke klášternímu panství kostely.

Nejčastějšími církevními stavbami byly v této době jednolodní kostely se závěrem apsidovým nebo pravoúhlým. Plnily funkci farních či filiálních kostelů, nebo šlo o objekty vlastnické (tribunové), patřící drobné šlechtě se sídly v těsném sousedství. Kromě longitudinálních kostelů vznikaly v době románské i stavby centrální s loděmi válcovými (rotundy), čtvercovými i šesti- až osmiúhelnými, s jednou či více apsidami. Centrálně byla vesměs řešena baptisteria (mohutná v Itálii) a dvoupodlažní karnery, ojedinělá mauzolea mívala rovněž centrální charakter.

V  hlavních zemích románského slohu se utvořily oblasti s charakteristickými stavbami. V Itálii to byly čtyři oblasti - Lombardsko, oblast benátská, Toskánsko a jižní Itálie se Sicilií, v Německu oblast rýnská a saská. Ve Francii vznikly různé školy (Provence, Languedoc, Auvergne, Aquitanie, Poitou, Burgund a Normandie), řešící odlišně hlavní úkol - zaklenutí hlavní lodi. Využití vyvinutého opěrného systému v oblasti Isle de France vedlo ke vzniku nového slohu gotického. Normandská škola ovlivnila románskou tvorbu v Anglii, v Čechách měly největší vliv stavby ze saské oblasti.

Románské konstrukce a tvarosloví

Charakteristickým prvkem románské stavby jsou stěny, většinou (zejména v Německu a Francii) široké. Jako zdiva se používalo především zdiva kvádříčkového z tesaného kamene (navazujícího na římské zdivo opus isodomum). U širokých zdí jsou tak vyzděny jen lícní části stěn s vnitřním jádrem ze zdiva lomového (jde tedy o opus mixtum); užívá se i zdivo klasové (opus spicatum). Velký význam mají u románských staveb pilíře, většinou trojdělené na sokl, tělo a hlavici. Jádro pilířů někdy obohacují přípory. Neméně významné byly sloupy (tříčvrtěsloupy), rovněž trojdělené (patka, dřík, hlavice). Jejich patka mívá kostkový plintus, případně obloun s přechodem do dříku, který je obvykle válcový či hraněný, výjimečně šroubovitý. Největšími proměnami prošla tehdy hlavice sloupu, někdy napodobující hlavici korintskou, jindy řešená jako hlavice krychlová ve formě dolů seříznuté krychle či jako košatá s přechodem z horního čtverce do kruhového obvodu dříku. Nad hlavicemi se mohly uplatnit náběžníky. Portály se ve střední a západní Evropě řešily jako ústupkové v šíři zdiva, půlkruhově ukončené s reliéfní výzdobou tympanonu. Jejich boky i oblouky ustupují pravoúhle nebo jsou lemovány pruhy a zdobeny plastikami na konzolách. U italských románských staveb bývají portály předsazeny, s osazením slopů na plastiky lvů aj. Okna jsou ukončena půlkruhově, lepšímu prosvětlení interiérů napomáhá sešikmení ostění i oblouků. Často jsou řešena jako okna dvojitě až pateronásobně sdružená se středními sloupky nebo s odlehčenými oblouky. Druhou formou byla v době románské okna kruhová, u významných staveb (zejména ve Francii) řešená s kružbami jako rozety (okna růžicová).

Klenby se v době románské používaly valené, křížové s rovnou i stoupající vrcholnicí, klášterní (bez čelních oblouků) na čtverové či polygonální základně, konchy u apsid. Kopule se osazovaly na trompech či pandantivech; časté byly klenební pasy. Věže byly většinou součástí kostelních staveb s různou možností umístění (jedna či dvě věže v západním průčelí, při presbyteriu před příčnou lodí, nad křížením), v Itálii jako zvonice stojící izolovaně při kostelech, válcové i hranolové.

Vnější průčelí románských staveb zdobily lizény, pod hlavní římsou obloučky (obloučkový vlys), konzoly, zubořez, diamantování, ornamentální motivy. Největší pozornost se věnovala vstupnímu průčelí, kde se v Itálii i Porýní uplatňovala trpasličí galerie, slepá arkáda obíhající pod římsou. Významné místo ve výzdobě vnitřní i vnější měla románská ornamentika s pletenci, palmetami, akanty, šachovnicemi, hvězdicemi, diamatovým řezem, puklicemi, perlovcem, provazcem, meandrem, pilou či ozuby. Vnější průčelí i interiéry doplňovala plastická výzdoba, častá zejména ve francouzské románské architektuře.

Karel Kibic

T: 02/24 35 48 36

Doporučená literatura:

  • Merhautová, Anežka – Třeštík, Dušan: Románské umění v Čechách a na Moravě. Praha, Odeon 1983
  • Mencl, Václav: Předrománská a románská architektura západních Čech, Plzeň 1978
  • Líbal, Dobroslav: Praha středověká, Architektura (Čtvero knih o Praze), Praha 1983
  • Čorek, Jiří: Románská Praha, Praha 1947
  • Borkovský, Ivan: Svatojiřská bazilika a klášter na Pražském hradě, Praha 1975
  • Herout, Jaroslav: Naše stavební památky, Praha 1975


  • Slovníček:

    profánní - světský


    falc - opevněné sídlo panovníka v německé a francké říši

    sakrální - církevní

    bazilika - trojlodní kostel v němž střední loď je vyšší než lodě boční, což umožňuje přirozené osvětlení střední lodi (hlavní typ křesťanského chrámu)

    dispozice - půdorysný rozvrh stavby

    klauzura - uzavřené, volně nepřístupné místo především v klášteře

    objekt novicátu - zvláštní dům pro novice, tedy čekatele řeholního stavu

    longitudinální - podélný

    apsida - výklenek pro hlavní oltář

    baptisterium - kaple, původně samostatná církevní stavba, křtitelnice

    karner - hřbitovní kaple s kultovní místností a kostnicí

    mauzoleum - monumentální hrobka

    tympanon - plocha nad průčelím antického chrámu, polokruhová výplň štítu, často zdobená reliéfem

    koncha - polokopule, jíž je zpravidla zaklenutá apsida

    tromp - konstrukce vytvářející přechod mezi půdorysem a klenbou

    tambur - též buben, válcovitá podnož kopule

    pandativ - plocha sférického trojúhelníka vymezená patou tamburu a oblouky arkád chrámové lodi

    presbyterium - kněžiště, prostranství před hlavním oltářem

    lizéna - svislý plochý pás, členící zeď (bez hlavice a patky)

    krypta - podzemní prostor (hrobka) pod podlahou kostela

    westwerk - centrální věžovitá sakrální stavba, sloužící k obranným a obytným účelům.

    přípora - polosloup nebo konzola ve stěně, do které ústí žebra klenby

    plintus - spodní část patky sloupu

    portál - architektonicky zvýrazněný vchod

    konzola - nosník podepřený jen na jedné straně

    empora - (též tribuna) jakýsi balkon v západní části lodi pro panstvo

    Románský sloh v západní Evropě a v českých zemích

    Románský sloh se v Evropě uplatnil v období let 1000 - 1230. Nejvýznamnější stavby v tomto stylu vznikly v Itálii, Francii a Německu, pozoruhodná je však i románská architektura ve Španělsku, Nizozemí, Anglii, Rakousku atd.

    Itálie, země s velkou tradicí výstavby církevních staveb v křesťanské antice i ve 2. pol. 1. tisíciletí, prožívá po r. 1000 dobu svého rozkvětu. Stará města se opět rozvíjejí a stejně tak kláštery. Nejstarší benediktinský klášter v Monte Cassino z r. 529 byl v l. 1066 - 71 obnoven, v renesanci však jej přestavěl architekt Antonio da Sangallo (po zničení v r. 1944 byl rekonstruován). Itálie nebyla v té době jednotným státem, a tak se tu vytvořily čtyři oblasti s různým charakterem románských staveb. Na severozápadě to byla oblast lombardská s hlavním městem Milánem. Nejvýznamnější stavbu představuje kostel S. Ambrogio, trojlodní cihelná bazilika s emporami nad bočními loděmi a atriem na vstupní straně. Uvnitř je zaklenut ve stylu tzv. vázaného sytému. V chrámu byli korunováni lombardští králové a němečtí císařové. Lombardský románský styl, ovlivněný soudobou německou architekturou, se uplatnil též u dalších staveb v Miláně a okolních městech. Ukázkami jsou kostely S. Michele v Pavii či dóm v Piacenze s velkou kryptou. Další stavby lze nalézt i ve vzdálenějších městech - katedrálu S. Lorenzo v Janově, kostel S. Zeno s předsazeným portálem a sousední křížovou chodbou ve Veroně či dóm v Parmě, při němž stojí cenné baptisterium z l. 1196 - 1230 s pozoruhodnými plastikami a freskami od Benedetta Antelamiho. Obdobné baptisterium se nachází též při dómu v Cremoně.
    Druhou oblastí bylo Benátsko s byzantským vlivem ve výstavbě, kde nejvýznamnější románskou stavbou je centrálně řešený kostel S. Marco v Benátkách z 11. století, postavený podle již nezachovaného cařihradského chrámu sv. Apoštolů s pěti kopulemi. Benátský chrám zdobí na kopulích zlacené mozaiky a na průčelí bronzové koně přemístěné z Cařihradu.
    Početné románské stavby vznikly ve třetí oblasti, v Toskánsku. V jeho hlavním městě Florencii, se některé stavby budovaly v duchu tzv. florentské renesance, jako např. kostel S. Miniato al Monte či baptisterium vedle dómu. K nejznámějším stavbám této oblasti patří pětilodní dóm s příčným trojlodím v Pise z l. 1064 - 1118 se sousedním baptisteriem i šikmou věží z l. 1173 - 1350 a dóm i kostel S. Michele in Foro v Lucce. Stavby této oblasti charakterizuje výzdoba průčelí s trpasličí galerií. Konečně poslední oblastí je jižní Itálie se Sicilií. Sicilii dříve ovládali Arabové, a tak se na stavbách na severosicilském pobřeží v Palermu, Cefalú a Monreale s krásnou křížovou chodbou prolínají arabské motivy s prvky architektury vládnoucích Normanů (prostupující slepé arkády s hrotitými oblouky).

    Oproti Itálii byla Francie jednotným státem, ale ústřední úkol - zaklenutí hlavní lodi - vedl v jednotlivých oblastech ke vzniku různých škol. Příkladem provencalské školy je kostel v Orange, školu perigordskou charakterizuje mohutný chrám St Front v Perigueux s centrální pětikopulovou dispozicí, ovlivněnou benátským kostelem sv. Marka. Kopulové zaklenutí lodi mají i zdejší jednolodní kostely.
    Tlaky klenby vyšší hlavní lodi se ve školách poitouské i auvergnské z části převáděly do obvodových stěn se zrušením bazilikálního osvětlení tak, že v první škole byly boční lodi vyšší, ve druhé byly nad boční lodí situovány empory. Krásnou ukázkou poitouské školy je kostel Notre-Dame-la-Grande v Poitiers, velkolepým příkladem auvergnské školy je chrám St.-Sernin v Tulouse.
    Také v Burgundsku vznikla další samostatná škola, kde zásluhou benediktinského opatství  v Clunny byl v l. 1088 - 1131 vybudován tzv. třetí kostel, tehdy největší křesťanský chrám, pětilodní se dvěma příčnými loděmi a četnými věžemi. Po poničení za Velké francouzské revoluce se z něj zachovala jen malá část, a tak burgundskou školu představuje mj. kostel St. Madeleine ve Vézelay. Konečně na severu Francie se formovala normandská škola, reprezentovaná dvěma klášterními kostely v Caan - mužským St. Étienne a ženským St. Trinité. Pro další vývoj bylo u této školy přínosné dvojvěžové západní průčelí.
    Podchycení kleneb oblouky opěrného systému, jak bylo v l. 1140 - 1143 poprvé provedeno u chóru kostela St. Denis za opata Sugera v kraji Isle-de-France, znamenalo již nástup nového gotického slohu.

    V Německu, se dvěma hlavními oblastmi výstavby, vznikly v rýnské oblasti mohutné románské baziliky, charakterizované bohatým hmotovým rozvrhem s příčnými loděmi a věžemi nad křížením, v západním průčelí i vížkami schodišťovými. Největší je císařská trojlodní bazilika se dvěma příčnými loděmi, rozsáhlou kryptou a řadou věží ve Špýru z let 1030 - 60, zaklenutá ve vázaném systému až kol. r. 1090. Dóm v Mohuči vznikl po požáru svého předchůdce v 11. - 12. století, je dvouchórový se dvěma příčnými loděmi a věžemi na jejich koncích i nad křížením. Podobně řešený chrám ve Wormsu byl vysvěcen až v r. 1181. Klášterní kostel v Maria Laach, vysvěcený v r. 1156, má skromnější měřítko, ale také bohaté hmotové řešení se dvěma příčnými loděmi a řadou věží. Mnoho románských staveb se dochovalo v Kolíně nad Rýnem, např. kostely sv. Apoštolů a P. Marie na Kapitolu - oba s trojlistým závěrem, kostel sv. Martina aj.
    V saské oblasti je možné uvést trojlodní baziliky sv. Michala a sv. Gotharda v Hildesheimu a hrad Wartburg, v Harzu dómy v Quedlinburgu. Rovněž ve středním Německu se dochovaly významné románské stavby, např. dva dómy ve Würzburgu, dvoupodlažní kaple falce v Norimberku atd.

    Románské stavitelství v českých zemích charakterizuje snaha o navázání na zahraniční vzory a posléze o vyrovnání se s nimi. Hlavní přemyslovské sídlo přemístil kníže Bořivoj ve 2. pol. 9. století z Levého Hradce na Pražský hrad, kde postavil první kostel P. Marie. V r. 920 tu vznikla bazilika sv. Jiří, v době románské přestavěná, třetím kostelem zde byla Václavova rotunda sv. Víta se čtyřmi apsidami (kol. r. 930), při níž bylo v r. 973 zřízeno biskupství. Svému účelu později nepostačovala, proto ji knížata Spytihněv a Vratislav v l. 1061 - 96 nahradili trojlodní dvouchórovou bazilikou. Po povýšení pražského biskupství na arcibiskupství v r. 1344 byla na jejím místě postavena gotická katedrála.
    Také na dalších hradech vznikly významné románské kostely, v Olomouci biskupský chrám sv. Václava (přestavěn) se zachovalými románskými okny v přilehlé křížové chodbě kapituly, na císařské falci v Chebu dosud stojící cenná dvoupodlažní kaple sv. Erharda a Uršuly. V přemyslovské Staré Boleslavi postavili v 1. pol. 11. století baziliku sv. Václava a kostel sv. Klimenta. Druhým nejvýznamnějším stavebníkem v době románské byly církevní řády - benediktini, premonstráti a cisterciáci, kteří stavěli výstavné baziliky. Benediktini si postavili kláštery a kostely v Břevnově (zal. 993, zachována románská krypta), v Kladrubech (chrám přestavěl v duchu barokní gotiky architekt Jan Blažej Santini) a v přechodném románsko-gotickém slohu baziliku v Třebíči. První klášter premonstrátů vznikl na Strahově (1143), kde se zachovaly podstatné části baziliky i přilehlého kláštera (např. cellarium), následovaly kláštery v Teplé, Milevsku, Louce u Znojma a premonstrátek v Doksanech se zachovanou krásnou kryptou. Nejvýstavnější románský klášter cisterciáků vznikl na Velehradě, byl však barokizován. V té době se zakládala první města s románskými farními kostely, z nichž se fragmentárně zachovaly chrámy sv. Mikuláše v Chebu a P. Marie v Žatci. Nejpočetnější a také nejzachovalejší jsou nevelké vesnické farní kostely. Jen výjimečně jsou řešeny jako trojlodní baziliky (sv. Václava v Proseku, P. Marie v Tismicích), převážně jsou to jednolodní tribunové kostely (sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech, sv. Bartoloměje v Kyjích, kostely sv.Petra a sv. Havla v Poříčí nad Sázavou, sv. Jakuba v Jakubu, P. Marie v Mohelnici, sv. Mikuláše v Potvorově, sv. Jakuba ve Vroutku, sv. Mikuláše ve Vinci, sv. Bartoloměje v Kondraci). Četné jsou však také rotundy, většinou s lucernou na vrcholu kopule. Z doby předrománské se zachovaly rotundy zasvěcené sv. Petru v Budči (kol.r. 900, nejstarší stavba u nás) a ve Starém Plzenci. V Praze se zachovaly rotundy sv. Martina, sv. Kříže, sv. Longina a sv. Maří Magdaleny v Přední Kopanině. Z dalších je možné uvést rotundy sv. Jiří na Řípu, P. Marie v Holubicích a sv. Kateřiny ve Znojmě s cennými freskami na kopuli s přemyslovským cyklem. Podobně většinou vyhlížejí karnery, ale jsou uvnitř dvoupodlažní - příkladem je karner v Moravských Budějovicích.
    Nade všechna města svou výstavností už v té době vynikala Praha, kde tehdy vznikl románský Juditin most přes Vltavu se zachovanou malostranskou věží. Při průzkumu historické zástavby bylo zjištěno 70 více či méně zachovaných zděných románských domů.

    Literatura:

    • Blažíček Oldřich J. - Kropáček Jiří, Slovník pojmů z dějin umění, Praha Odeon 1991
    • Herout Jaroslav, Staletí kolem nás, Přehled stavebních slohů, Praha 1961
    • kol. autorů, Dějiny českého výtvarného umění I/1, Praha Academia 1984
    • Matějček Antonín, Dějepis umění II., Umění středního věku, Praha, J. Štenc 1924
    • Pavel Jakub, Dějiny umění v Československu, Praha Práce 1971
    • Pijoan José, Dějiny umění 3, Praha Odeon 1978
    • Poche Emanuel a kol., Umělecké památky I. - IV., Praha Academia 1977 - 1982



    Slovníček:

    vázaný systém - v klenutí románské baziliky systém, kde se k jednomu křížově klenutému  čtvercovému poli hlavní lodi přimykají po stranách dvě čtvercová, rovněž křížově klenutá pole v obou bočních lodích (poměr šíře hlavní lodi a lodí   bočních 2 : 1)

    florentská protorenesance - románské stavby ve Florencii ze 12. století s renesančními architektonickými články, především arkádami (většinou slepými) s oblouky nasazenými na sloupy (nikoliv na pilíře)

    trpasličí galerie - drobná arkáda (někdy slepá) na vnějším průčelí nebo apsidě, častá v Itálii a v Porýní

    vyvinutý opěrný systém - v gotické klenební technice systém, v němž se tlaky klenby hlavní lodi z části přenášejí oblouky do pilířů nebo obvodových stěn bočních lodí

    cellarium - chladný, neosvětlený prostor většinou v západním křídle klášterního ambitu, sloužící pro uschování potravin. Navazuje na klášterní kuchyň a refektář

    tribuna - u románských vlastnických kostelů prostor většinou v patře západní věže, z něhož vlastník sledoval mešní obřad. Obvykle byl mostem spojen se sídlem vlastníka v sousedství kostela

    karner - středověká, hlavně románská pohřební kaple kruhového, čtvercového či polygonálního půdorysu, uvnitř dvoupodlažní, s kostnicí (ossariem) v dolním prostoru a kaplí v podlaží horním