Rostislav Švácha a kol.: Naprej!


Fotbalový stadion Slávia Praha

Prvním domovem Slavie Praha byla Letenská pláň, kde si roku 1897 "footballisté" pomocí provazů vytyčili hrací plochu v její severozápadní části mezi dřevěnými ohradami a z prken stloukli kůlnu na branky a dresy. O dva roky později získali od pražského magistrátu plochu v jihovýchodní části pláně, kde zakotvili na padesát let. Po obvodu hřiště rychle vyrostly atletický ovál, náspy s dřevěnou poschoďovou tribunou pro stojící diváky, šatny, klubovna i restaurace. Areál stadionu se postupně zdokonaloval a rozšiřoval, takže dokázal v meziválečném období pojmout přes 30 tisíc diváků, tehdy nijak výjimečný počet lidí na ligovém utkání. Se sportovními úspěchy rostla touha klubu po větším a lepším sídle. Slavia proto v roce 1934 vypsala veřejnou architektonickou soutěž na projekt stadionu pro 50 tisíc diváků. Spory o pozemky a změny regulačního plánu Letné způsobily zdržení příprav až do počátku 2. světové války.
Poté, co 6. května 1945 vojáci wehrmachtu slávistický stadion zapálili, musel klub v dubnu 1948 vystavět novou, provizorní tribunu. O rok později politické špičky nového režimu rozhodly o tom, že se na Letné postaví pomník generalissima Stalina, a tím skončil pobyt Slavie na Letenské pláni. Během politického tažení proti "buržoaznim" a "elitářským" klubům se Slavia musela podle sovětských vzorů přejmenovat na Dynamo a ztratila své klubové symboly, byť obsahovaly už od roku 1895 slovanské barvy a pěticípou červenou hvězdu. Pražské dopravní podniky, patron klubu v nových, socialistických poměrech, pomohly sehnat náhradu za Letnou, areál po zrušeném zábavním parku Eden ve Vršovicích. Novou dřevěnou tribunu z Letné bylo škoda rozřezat, a tak se do Vršovic stěhovala spolu s klubem.
Od září 1953 si na fotbalová utkání "sešívaných" do Edenu pravidelně nacházelo cestu na 20 tisíc fanoušků, s jejichž podporou klub přečkal nejtěžší dobu. V létě roku 1968 měla začít stavba nového sportovního areálu se stadionem. Změnil se i patron klubu - Dopravní podnik hlavního města Prahy vystřídala státní stavební firma Inženýrské a průmyslové stavby. V Edenu pak vyrůstal ojedinělý komplex sportovišť s plaveckým bazénem, halou na míčové hry, stadionem pro atletiku, krytou tělocvičnou, dokonce i s kuželkárnou - avšak stále bez vytouženého stadionu fotbalového. Přes četné sliby začala výstavba až v létě 1989 bouracími pracemi na bočních ochozech. Spor o zlepšovací stavební patent mezi projektantem a investorem, který musel na počátku roku 1990 řešit Výbor lidové kontroly způsobil zdržení a ztrátu financí.
S příchodem nového sponzora zadal klub v roce 1993 novou studii u ateliéru Omicron-K, který o dva roky dříve založil architekt Martin Kolík. Trvalo dalších patnáct let, než mohli slávisté konečně v květnu 2008 vyběhnout na nový, krásný a vlastní stadion a rovnou na něm oslavit zisk mistrovského titulu.
Projektant měl ambici vytvořit budovu, která snese srovnání se stadiony v západní Evropě. Domácí zkušenost se stavbou stadionů ale po desetiletí chyběla. Vzorem se nyní stala především Anglie; vzdor obávaným "rowdies" tam dokázali potlačit fyzické i pomyslné bariéry mezi hřištěm a tribunami. "Ostrovní" atmosféra slávistického stadionu je tak pro český sport asi tím největším přínosem, protože nutí diváka ke slušnějšímu chování, než na českých stadionech bývá zvykem. Nedostatek financí způsobil, že se na stavbě nepoužily původně zamýšlené fasádní obklady a konstrukční finesy v zastřešení. Zbylo alespoň na originální zastřešení tribun, které připomíná křídlo letadla, a na jeho cedrový podhled, vtipně odkazující na domácí tradici dřevěných stadionů. Stabilitu střechy zajišťuje systém táhel zakotvený po obvodu stadionu do země.
l přes prostavěnou miliardu korun stadion stále není dokončený, východní část areálu zatím vypadá neutěšeně. S vypětím všech sil však už stavba čtyři roky slouží sportu, obchodu i kultuře.
Vnitřní fotbalový amfiteátr se osvědčil pro pořádání koncertů, v tribuně sídlí hotel, restaurace s rychlým občerstvením a kanceláře. Dokončovaný trakt s byty snad přinese ještě více života i chybějících peněz do jinak sympatické a velkorysé budovy, na kterou si musely počkat tři generace slávistů.

Jiří Křížek


Martin Kotík (*1943), absolvent pražské techniky (1968), pracoval v letech 1970-1990 jako zaměstnanec Projektového ústavu výstavby hlavního města Prahy. V roce 1991 založil privátní ateliér Omicron-K. Z četných realizací, na kterých se podílel, lze zmínit Základní školu v Praze 9-Lehovci, obchodní centrum Luka a další veřejné stavby na sídlišti Jihozápadní Město v Praze-Stodůlkách (od 1980, spoluautoři Tomáš Brix a Václav Králíček), administrativní budovu IBC Těšnov v Praze-Karlíně (1992-1993) a Burzovní palác v Praze-Starém Městě (1993-1995, spoluautoři Václav Králíček a Vladimír Krátký) nebo polyfunkční komplex Longin Business Center v Praze-Novém Městě (1998-2000).






 


[Na začátek stránky]