VZNIK PLAVECKÉHO STADIÓNU POD BARRANDOVEM

Z knihy V.M.Havla: Mé vzpomínky, Lidové noviny, 1993 Praha

Neutěšený vzhled bezprostředního okolí Teras byl mi již před jejich zřízením trnem v oku. Opuštěný lom pod nimi, v bezprostředním sousedství zbraslavské silnice, budil z povýšeného hlediska Teras obzvláště pozornost. Zaujímal značnou plochu, která po jistých zemních úpravách mohla být dobře využita. Otázka však byla, k čemu by se toto místo, obklopené malebnými skalními stěnami, nejlépe hodilo. Jako zákoutí kryté proti větru a vyhřívané dopoledním sluncem lákalo k úvahám o tom, zda by nebylo vhodné pro umělé koupaliště. O vodu by nebyla nouze. U blízkého písčitého říčního břehu, který by dobře sloužil jako filtrační deska, bylo by možno zřídit vlastní studnu, která by nikdy netrpěla nedostatkem vody.

Ač jsem jako plavec nikdy nevynikal, měl jsem v řadách příznivců tohoto sportu mnoho přátel. Zejména v Českém plaveckém klubu, jehož členem jsem byl od jeho založení, pravděpodobně proto, že mne k tomu vyzval některý z jeho zakladatelů. Jako zainteresovaný pozorovatel tohoto sportu jsem znal obtíže spojené s pořádáním plaveckých podniků, které se tehdy konávaly nejčastěji v propusti u Židovského ostrova nebo před Žofínem. Nepohodlí spojené s návštěvou těchto podniků, při nichž diváci porůznu seděli nebo postávali ve sluneční výhni a záviděli plavcům ochlazení ve vodě, byť i hodně špinavé, omezovalo počet návštěvníků jen na úzký okruh skutečných fanoušků. Přitom technické podmínky neodpovídaly ani příslušným sportovním řádům. Když jsem pak porovnával nádherná koupaliště s křišťálově čistou vodou v cizině s tím, co po této stránce skýtala Vltava, chápal jsem, proč nejen aktivní plavci, nýbrži všichni činitelé, jimž záleželo na zvýšení úrovně našeho plavectví, se netrpělivě dovolávali zřízení plaveckého stadiónu.

Myšlenku zřízení plaveckého stadiónu sledovali u nás ze známých mi členů ČPK zejména ing. Ladislav Hauptmann, v té době též vedoucí funkcionář plavecké asociace, a ing. arch. Václav Kolátor. Arch. Kolátor byl nejen propagátorem plaveckého sportu, ale zároveň také jedním z našich velmi vzácných odborníků ve stavbě koupališť a plaveckých stadiónů.

Proto jsem oba zasvětil do svého úmyslu, že bych dal pozemek pod Terasami k dispozici tomu, kdo by hodlal zříditi tam slušné, moderní koupaliště. Zároveň jsem je požádal, aby náležitě uvážili výhody i nevýhody tohoto pozemku pro zřízení stadiónu dříve, než bych pozemek někomu za tím účelem nabídl. Rozhodl jsem se obrátit se v příznivém případě především na Český plavecký klub, protože měl jisté jmění, které by mohl do podniku vložit. Byl jsem si také vědom toho, že nepůjde o nějak zvláště výdělečný podnik, a že bude nutno vyžádat si finanční podporu interesovaných úřadů státních i Obce pražské. K tomu byla rovněž nejpovolanější veřejná korporace, jakou byl ČPK.

Po několika schůzkách, kterých se zúčastnil také arch. Jaroslav Kalvach, jsme se sjednotili na tom, že místní předpoklady jsou pro zřízení stadiónu pod Barrandovem příznivé. Bazén o délce asi 50 m by sloužil v dopoledních hodinách a po poledni jako veřejné koupaliště. Později odpoledne, kdy by se konaly plavecké závody, zápasy ve vodním pólu a veřejné produkce, bude již část stadiónu ve stínu, což bude výhodou pro diváky. Poměrně větší vzdálenost stadiónu od města bude v budoucnosti vyvážena velmi dobrým spojením po nábřežích, jež měla navazovat na stávající nábřeží pražská při obou březích Vltavy, a právě v blízkosti stadiónu měla být spojena projektovaným mostem z Bráníka na Zlíchov a Barrandov. Spojení s městem bude tedy obtížnějším problémem jen v prvních letech - tak jsme aspoň předpokládali v pevné důvěře, že uskutečnění tak důležitých komunikačních projektů nemůže být dlouho odkládáno. Že v roce 1947 nebude z těchto projektovaných komunikací sloužit ještě ani jedna, předpokládali tehdy snad jen nejzarytější škarohlídové, kteří v oboru provádění velkorysých pražských projektů nevěřili vůbec ničemu. A to se nám, tehdy mladým, přece jen nezdálo být věcným stanoviskem. Žel, škarohlídové měli tentokrát pravdu...

Ing. arch. V. Kolátor vypracoval pak návrh stadiónu, který jasně ukázal, že na pozemku, který jsem hodlal dát k dispozici, lze snadno a dokonce velmi výhodně umístit bazén o rozměrech 50 x 18 m a tribuny až pro 3000 osob.

Po předběžném jednání v plaveckém svazu a po dotazech u některých osobností v ministerstvu zdravotnictví se Český plavecký klub rozhodl přijmout mou nabídku, která nejdříve ze všech tehdy uvažovaných alternativ umožňovala našemu plavectví zřízení vlastního speciálního stadiónu.

Stavební komise ČPK, složená ze jmenovaných tří inženýrů a mne, za součinnosti předsedy klubu dr. O. Petříka, zahájila ihned potřebné kroky k rychlému započetí stavby. Nezbytným předpokladem bylo ovšem získání příslibu státní podpory, bez níž nemohl klub k stavbě přikročit. Žádali jsme proto o státní záruku hypotéky ve výši 600 000 Kč. Ve státním rozpočtu nebylo však pro tuto neočekávanou položku krytí, a tak se nám dostalo jen naděje na příští rok. Mimoto přispěním pp. sekčního šéfa ministerstva zdravotnictví dr. Kolínského a ministerského rady dr. Hovorky dostal klub podporu v té formě, že Státní tělovýchovný ústav si pronajal stadión na určitý počet dní v roce za roční poplatek 40 000 Kč s pevným závazkem na 10 let. Klub postoupil tuto částku Zemské bance na úrok a úmor hypotéky, kterou banka poskytla. Obec pražská přispěla klubu subvencí 35 000 Kč. S těmito prostředky, doplněnými ještě osobními zápůjčkami některých členů, a s nějakými 250 000 Kč vlastního jmění započal klub stavbu stadiónu, rozpočtenou původně na částku 900 000 Kč. Byli jsme přesvědčeni, že kapitál potřebný k uhrazení zbytku rozpočteného nákladu bude získán ze státního příspěvku v příštím rozpočtovém roce, v němž mělo být na stavbu stadiónu pamatováno. V tomto přesvědčení se někteří z nás během stavby zaručili za klub u jednotlivých dodavatelů, jen aby stavba mohla být v roce 1931 dokončena.

Stavbu stadiónu provedla firma ing. Brázdil a dr. Ješ, dřevěnou budovu postavil tesařský mistr J. Ulrych. Rozpočet však byl překročen o více než 250 000 Kč, a očekávaná státní podpora, vzhledem k deflačnímu rozpočtu, byla omezena na pouhých 40 000 Kč. Stadión následkem toho vstoupil do života se značnými dluhy, které ještě narostly opravami, provedenými po vyhoření dřevěné budovy v zimě 1934. V nastalých dobách hospodářské krize nemohl k úhradě dluhů postačit výnos stadiónu, a jiný důležitý příjem klubu z plovárny na Žofíně rovněž značně poklesl, později pak přestal vůbec. V důsledku krize nebyly také vyhlídky na nějaké další podpory nebo subvence. Příjmy nestačily pak již ani na kapitálovou službu a dluhy počaly narůstat hromadícími se úroky.

A tak jen pro neprodejnost zůstal zadlužený stadión v oněch těžkých dobách v majetku ČPK, jemuž byl ovšem stále těžším břemenem. Svému poslání však sloužil nerušené. Přitom nalezli se vždy ještě obětaví jedinci, kteří s nepatrnými prostředky podnik udržovali v celkem slušném stavu. Jmenuji z nich alespoň ing. Weigerta, který kraloval na stadiónu v dobách nejtěžších, a ing. Sedláčka, jako nájemce stadiónu, jednoho z největších věřitelů a pokladníka ČPK.

K jakési konsolidaci hospodářských poměrů stadiónu bylo zapotřebí skoro 15 let. Nebyl však sanován ani státem, ani obcí, ač tito veřejní činitelé měli mít na jeho zabezpečení jistě zájem. Byli to opět jen členové klubu v čele s těmi, kdož stáli již u kolébky podniku. Ovšem značnou hřivnou přispěli i mnozí věřitelé, totiž ti, kteří ze svých pohledávek, zejména na narostlých úrocích, vydatně slevili. (Já jsem tehdy přispěl částkou 75 000 Kč, kterou mám dodnes [1973] zajištěnu hypotekárně na pozemku stadiónu.)

Po řadu let se zalíbením sledovali z věže Teras mnozí návštěvníci pestrý život na stadiónu, aniž přirozeně tušili, s jakými obtížemi bylo spojeno zřízení a udržení tohoto plaveckého zařízení v Praze. Až v letech šedesátých vznikl moderní, nákladný plavecký stadión v Podolí, ale toho se většina zakladatelů stadiónu pod Barrandovem již nedožila.