Ladislav Stehlík:
Země zamyšlená. Československý spisovatel, Praha 1966


Maková...

Turista, který náhodou zabloudí do zdejších končin, ať se pokochá pohledem na kopcovitou krásu kraje povltavského, duši vnímavější jistě vzruší zvláštní tesknota této lesní tišiny, zbožní poutníci si zde vyprosí přízeň Bohorodice pro svá lidská konání a láska milenecká pro jeví svou náklonnost perníkovým srdcem pouťovým. Dárek z lásky bývá nejmilejší a nepřepočítává se penězi.

Poučenějšího milovníka umění jistě upoutá barokní krása chrámové architektury, citlivě zasazené do zdejší krajiny na začátku osmnáctého věku Markem A. Canevallem, obdiví inventář interiéru v duchu raného rokoka, ale fresková výzdoba presbyteria a zvlášť nástropní malba s postavou Spasitelovou nám připomene jednu tvář, u níž prodlíme déle a láskyplněji. To je poslední dílo Josefa Bosáčka, zapomínaného malíře a věrného druha Alšova, spolutvůrce téměř všech jeho murálních maleb a díla sgrafitového.

Před třiceti lety zde ještě žil.

V paměti zdejších lidí jistě ožije sehnutá postava ve vybledlém listráčku, pohled posmutnělých očí nad prošedivělou bradkou i šámavá chůze, podpíraná havířskou švancarou, poslední věrnou průvodkyní strastiplného života a zároveň vzpomínkou na rodiště a ztracený domov.

Z vyprávění bychom se dověděli mnohou podrobnost ze života tohoto makovského kostelníka a zvoníka, jehož poslední léta se musila jevit jako existence veskrze trosečnická, a tmavý farský chlév, poslední jeho přístřeší, by to jen potvrzoval.

Jaká prudká životní vlna vyvrhla na břeh této samoty opuštěného starce? Byla to nešťastná láska, spalující za sebou všechny mosty, tulácká chudoba, naleznuvší zde poslední azyl, nebo nějaké životní neštěstí, podivínova záliba v neobvyklém či dobrovolná usebranost poustevničí? Nic z toho, a přece se tu odehrála hluboká tragédie umělecká i lidská.

Vyvolejme si citlivě životní osudy Josefa Bosáčka, jejichž příčiny i dosah si zaslouží pohledu pozornějšího a soustředěnějšího.

Existenční podmínky jeho otce, prvního dámského krejčího v Příbrami, byly přece jen skromnější, než aby umožnily studia všem šesti synům, i když v rodném městě bylo tolik škol, že se mu dostalo okřídleného epiteta "Podbrdské Atény". Dva z nich mohli vystudovat na učitelském ústavě, právě založeném, třetí se stal knězem a ostatní se musili spokojit skromnější existencí řemeslnickou. Josef, jeden z nich, se vyučil u spřízněné rodiny pekařem, podnikl obvyklou tovaryšskou cestu do Prahy, Brna a Vídně a po návratu zavedl si společně s bratrem v rodném městě živnost pekařskou. Tehdejší Příbram, sídlo báňské akademie a rušné město poutní, mohlo umožnit domácímu synkovi, podporovanému širokou přízní, slušnou základnu pozdějšího živobytí. V mladém pekaři však žila mocná touha výtvarná a na radu místního učitele, jehož záliba byla táž, nebránili rodiče, aby se synek stal malířem, i když poctivé řemeslo pekařské mělo po jejich názoru zlaté dno. Nevíme, kdo jim poradil, aby jejich Josef vstoupil do učení k beuronským mnichům v Emauzích, kteří měli svou vlastní školu, ale jistě toto řešení jim nebylo proti mysli. Město pod Svatou Horou formovalo své syny rysem zbožností, a proto malba náboženských obrazů měla v sobě pro rodáky zvláštní přitažlivost a čest. Vedení školy pod P. Gabrielem Jakubem Würgerem, který byl mistrem svého oboru, naučilo mladého snaživce základním disciplínám náboženské malby. Nejenže se podílí na sgrafitové práci v jejich řádovém chrámu, ale pokouší se i o vlastní tvorbu. Obraz, znázorňující Ruth a Noemi je už natolik vyspělý, že rozhodne o přijetí autora na malířskou akademii, kde se šest let školí u profesorů Pirnera, Sequense a Lhoty. Jeho žákovská práce Ženy u hrobu Kristova, vystavená na školní výstavě, upoutala pozornost Lannovu, že ji zakoupil do své náročné sbírky, proslulé velikým souborem díla Mánesova. (Lanna to byl, kdo umožnil Mánesovu cestu do Itálie, skončivší tak tragicky.)

Tvorba mladého malíře se ustaluje v námětech náboženských, maluje do kostela v Lužné oltářní obraz svaté Barbory, Maří Magdalénu pro refektář kláštera na Skalce u Mníšku a pro chrám osecký u Rokycan Neposkvrněnou Bohorodici. Tuto zakázku dostal na přímluvu bratra faráře, který chtěl bratrovi nalézt cestu do kruhů církevních.

Ještě jako akademik se seznamuje s Alšem. Jistě je sblížila především Bosáčkova rodná Příbram, k níž se vázalo tolik Alšových vzpomínek, a jistě byl i vítaným hostem v mladé Alšově domácnosti, kde si paní Marina mohla důvěrněji porozprávět o městě své lásky a mladosti. Tato spřízněnost krajanská se ještě prohloubila spoluprací na první sgrafitové práci Alšově v Ostrovní ulici, kde navrhoval svůj cyklus Na vojně. Tady se velmi osvědčila Bosáčkova zkušenost ze školy emauzské, takže se zdarem vyškrábal Alšovu kresbu do omítky. Plzeňský architekt Rudolf Stech měl v tehdejší době pro .Alše mnoho úkolů pro navrhovaná průčelí domů v "české renesanci" a Aleš potřeboval pomocníka, který by jeho kartóny spolehlivě prováděl do omítky. Vzniká krásná spolupráce dvou přátel, podmíněná vzájemnou úctou a porozuměním, a to je nejplodnější doba Bosáčkova. Provádí na lešení Alšovy návrhy v Praze, Písku, Protivíně, Strakonicích, a zejména v Plzni, která se právem honosí nejrozsáhlejším Alšovým dílem sgrafitovým. Pro kostel vodňanský maluje z vlastní invence křížovou cestu, podle návrhů Alšových čtyři postavy evangelistů na kazatelnu a provádí na zdech Alšovu výzdobu se vzácným taktem pro jeho lapidární linii.

Poslední dílo, které Bosáček prováděl podle Alšova kartónu pod patronancí Stechovou, je sgrafito na Stechově domě v Plzni a představuje svatého Jiřího, bojujícího s drakem. Rudolf Stech řeší svou tísnivou finanční situaci sebevraždou v plzeňské synagóze a Bosáček ztrácí rázem vše: práci, přístřeší, možnost tvorby. Stěhuje se k svému bratru faráři na Makovou, kde ukončí svůj umělecký život výzdobou presbyteria - a pak ustane v své práci nadobro.

Když koncem první světové války bratr zemřel, stěhuje se Josef Bosáček do farského chléva, aby po 16 let jenom živořil ještě nejistější existencí, než mívali obecní chudí.

O 21 let přežil svého přítele Mikoláše Alše, zapomenut a chud, sužován revmatismem a bídou.

Bratři učitelé, jejichž návrhy na přestěhování tvrdošíjně odmítal, převážejí sedmasedmdesátiletého starce do rodného města, aby jej tam na nemocničním lůžku navždy zkonejšila Smrt - utěšitelka.

Zůstala po něm opuštěná paleta, modlitební knížky, havířská švancara a vysvědčení z akademie, podepsané Pirnerem a Mařákem - k nimž přesmutný doplněk činí zažloutlé papíry s náčrty, ohryzané myšími zuby.

Alšovu dílu dostalo se lásky celého národa, jeho příteli ještě dnes dlužíme mnoho, velmi mnoho...