Jaroslav Vrchlický

LEGENDA CHUCHELSKÁ

Zlou cestou z Prahy znaven přes klest a přes balvan
na svojím statku v Chuchli na loži zadumán
dlel starý biskup Šebíř ve prázdné jizbě sám
a zřel, jak ustupuje den letní zvolna tmám.

Pod těžkou hlavou skřížil své ruce žilnaté
a oknem hleděl v hvozdy a lomy skalnaté
a jako venku průhled duch biskupův se tměl,
proč, nevěděl sám dobře, však prázdno v duši měl.

Chtěl modlit se - však darmo, na rtech mu váznul hlas,
cos jako bouřná mdloba mu jalo skráň i vaz
a celé prázdno kraje, jenž okny hleděl sem,
mu zahrnulo nitro, on podleh v boji zlém.

A vic než jindy cítil, jak prázdno ve všem dlí,
chtěl opříti se jemu, leč v odpor dnes byl mdlý...
Svět prázdný, život prázdný, co snaha, vůle.cit?
Co život? Nic a ticho! Lip věru v hrobě snít.

V tom náhle divý hlomoz - i praskal keř a strom,
stráň z hloubi zaduněla, cos hučelo jako hrom
a nežli mohl biskup v své mdlobě z lože vstát,
v ráz stropem s třeskem hromu obrovský balvan spad.

Roztříštil pelest lože a čněl až ke stropu,
za sebou klestě, hlínu a štěrku potopu,
ve dví mu projel střechu jak ostrý hromný klín
a v jizbu mu až k loži příšerný vrhal stín.

A biskupovi hrůzou až v žilách stydla krev
a jak zřel na ten kámen, tu divný viděl zjev:
Ten balvan ten měl oči, jak hleděl na něj bliž
a biskup vztáhl ruku a v strachu dělal kříž.

A divé oči plály a žehly srdce v hloub
a balvan zdál se růsti, byl žulový jak sloup,
a jakby šíjí tuří se vzpíral na horu...
i skočil s lože biskup, sáh po svém toporu.

A začal třískat v balvan jak z báje atleta
a křičel: Nejsi kámen, jsi šelma prokletá,
jsi Satan, věčný škůdce, tvar balvanu jsi vzal,
stah drápy, rohy, ohon, ve tvrdou kukli skal.

Však brzy tebe zkruší mé paže silný vzmach,
já rozbiju tě ďáble a rozmelu tě v prach,
bys duše nepokoušel, jež Kristus vykoupil
a jež bys o mír nebes rád znovu oloupil,

A biskup bušil v kámen a bušil zas a zas,
tu valná skály slupka se rozskočila v ráz.
Kde rohy, kde šíj tuří? Kol tříšť je kamenná,
již zář jen osvěcuje červánků plamená.

Na jedné skalní třísce v tom cosi biskup zhled,
a úžas jal jej divný a kámen k oknu zved,
hle zdobný otisk na něm se jasně rýsoval.
Co zavřel to boj živlů sem v mlčící hruď skal?

Pád z ruky jemu topor, na kolena on kles,
mrak jeho pochyb roztál a hymnem výš se vznes:
"Je život, není prázdno, o bože tobě dík,
ty balvanem tím hrozným jsi v zoufání mé vnik!

Když v tuhý kámen život kles druhdy kynem tvým,
že ještě po staletích zde v otisku jej zřím,
jak mohlo lidské srdce, tluk jeho, žití běh
by vyznít, Pane, darmo ve prázdných aeonech?

Mou duši jalo prázdno a samota a děs,
tys kynul čelu hory a balvan níž se snes,
on rozrazil mou střechu, zabušil na mou chýž,
mě rozžeh světlo pravdy, jež nezhasne mi již!

A jako tvrdý balvan já rozbil smutek svůj.
O hvozde, zašum z hloubi! O větře, duj mi, duj!
V svém smutku ryzí perlu jsem našel poznání,
byl život, jest a bude a není skonání!

Ty, Pane, sám jsi život, jímž zkrušen každý zmar,
vše plníš zem i moře, všech zjevů starý tvar,
prch pocit prázdna z duše, tys vyplnil ji sám,
jak tento kámen. Pane, tvůj otisk v srdci mám!"

Na prahu jizby svojí, já pozdních věků syn,
jenž přejde jak tu chodí v měsíci na zdi stín.
na tříšti skalné pecky, jež s hory padla sem,
zas drobný zdobný otisk po letech našel jsem.

Jatému divným kouzlem hned zarosil se zrak
a z duše mojí prchal zlý pochybnosti mrak,
můj smutek bez příčiny jak mlha v slunci tál,
když starou tuto pověst jsem v útěchu si psal.

Ze sbírky "Život a smrt" (1891)