Průvodce Okolo Brd: Mníšek pod Brdy

 

Historie


Legendy
V místě dnešního Mníšku existovalo osídlení již v ranném středověku, kdy se zde usazovali zemědělci po pasekářském způsobu. Většího významu dosáhla oblast, když se tudy zřídila cesta z Pasova do středních Čech, později zvaná Zlatá (Solná) stezka.
Podle Profouse pochází pojmenování Mníšku z app. mníšek od mnich (podobně jako německé Einsiedel od einsiedler=poustevník). Tuto etymologii podporuje legenda, že původní obec, zvaná Dubčany vyhořela a obnovena byla za vydatné pomoci mnichů benediktinského kláštera v Ostrově u Davle, kteří vesničanům poskytli dřevo na znovuvýstavbu domů. Jako vděčnost za pomoc "mnichů" prý byla nová osada přejmenována na Mníšek.

Vstup do historie
V dokumentu Maiestas Carolina (soubor právních norem a také soupis královského majetku) je poprvé uveden Mníšek jako městečko (castrum Muchenleins) a hrádek jako královské zboží, které mělo zůstat u koruny a jen výjimečně mohlo být na omezenou dobu svěřováno za úplatu tzv. manům, nejdéle však na dobu 10 let.
Ještě za Karlova života byl Mníšek zastaven Kiesutu Jindřichu Litevskému, spřízněnému se čtvrtou manželkou Karla IV., Eliškou Pomořanskou. Tím nastala celá éra manů, kteří se na Mníšku rychle střídali. Dva z nich stojí za zmínku. Byl to Jan z Lestkova, zprvu oblíbenec krále Václava IV. Důvody obliby byly jasné, pán z Lestkova podporoval Václava IV. penězi v jeho rozmařilém životě, a tak král za odměnu za "věrné služby" v r. 1409 zastavil Mníšek (Mnissek) panu Janu z Lestkova se vším všudy, dokonce přidal i právo vybírat clo z dovážených vín na Zlaté stezce a právo lovit a těžit dříví v lesích dobříšských1). Štědrost krále Václava IV. ke svému milci šla tak daleko, že ho král načas dokonce jmenoval dvorským podkomořím a Mníšek obdržel hrdelní právo nad lapky přistiženými na Mníšecku na Zlaté stezce. Exekuce se prováděla na vrchu západně od města, dodnes nese toto místo název "Šibenec". Faktem je, že Jan z Lestkova hrdelního práva dokonale využil a Mníšecku se loupežnické bandy začly vyhýbat.
Když se však Janu přestalo dařit krále zásobovat penězi, upadl v nemilost u prchlivého krále, a před jeho hněvem utekl r. 1417 na své venkovské statky. Krátce nato po vypuknutí husitských bouří r. 1420 katolické město Mníšek s hrádkem i kostelem Žižka pobořil. To byl konec manství Jana z Lestkova nad Mníškem.
Mezi nástupci pánů z Lestkova pak najdeme Tluksy a pány z Řepnic od kterých Mníšek koupil (20.6.1487) Jan Vratislav z Mitrovic.
----------------
1) Právo těžby dříví a výkonu lovu na dobříšských lesích se udrželo v Mníšku plných 355 let, až do roku 1764, a obecně se nazývalo "Mníšecké právo".

Mitrovicové
Mitrovicové, se usazují v Mníšku po skončení husitských válek v roce 1487 a byli zde plných 168 let. Zakladatel mníšecké větve Mitroviců Jan Vratislav využil svého postavení na dvoře krále Vladislava a přičinil se o to, že král propustil Jana Vratislava z Mitrovic z manského úvazku a prodal mu mníšecké panství do dědičného majetku. Stalo se to roku 1503 a tím rokem také přestal být Mníšek královským majetkem2). Mitrovičtí byli katolíci. Jedinou výjimkou v jejich mníšecké dynastii byl Vratislav III. – protestant. Tehdy se Mníšek pod vlivem své vrchnosti a tehdejších protestantských farářů stal podobojí na období 60 let (1552–1612). Po Vratislavovi III. a během válečné doby vrátil se Mníšek ke katolictví a tak zůstal až do doby, kdy Mitrovicové panství prodali (1655). Mníšek obohatili stavbou zámečku na místě královského hrádku. Za jejich panování jsou také zmiňovány tři podzámecké rybníky a pivovar s výrobou speciálního černého piva.
-------------------
2) Jako doklad o jeho dřívějších majitelích – českých panovnících – zůstal Mníšku městský erb, darovaný Karlem IV., stříbrný nekorunovaný lev ve skoku na červeném pozadí. Symbol královského lva zůstal dodnes a byl a je používán i na městských pečetidlech i na městském praporu.

Třicetiletá válka
Třicetiletá (1618–1648) byla pro Mníšek nejhorším obdobím jeho historie. Blízkost Prahy a snadná přístupnost po Zlaté stezce způsobila, že Mníšek byl několikrát vydrancován a pobořen. Nejhůře si počínali Švédové, kteří pod vedením generála Jana Banéra se chovali jako loupeživá horda. Mníšek se stal cílem jejich drancování 22. a 23. října 1639, kdy švédští žoldáci prakticky srovnali město se zemí. Požár zachvátil všechny chalupy, obyvatelstvo, pokud včas neuprchlo do lesů, bylo ztýráno a pozabíjeno, kostel, zámek i fara pobořeny a vypáleny, studně otráveny, zničen vodovod a protrženy hráze rybníků. Mníšek i okolní vsi a osady jsou v troskách a na čas téměř vylidněny. Mitrovicové byli během Banérova řádění na jejich panství ve svém domě v Praze. Když pak viděli tu zkázu, ztratili o panství zájem. Ještě v roce 1654, tedy 6 let po válce, totiž živořilo v troskách městečka sotva 200 lidí. Mitrovicové 30. září 1655 prodávají Mníšek za 50 000 zlatých Serváci Engelovi.

Engelové
V městečku Tongeru u Maastrichtu v Belgii žil na počátku 17. století koželuh Facis Engel. Obchody doma mu však nejdou, a tak v roce 1630 nakládá na vozy své svršky a rodinu a pouští se na nebezpečnou cestu přes celou bojující Evropu až do centra válečného dění – do Prahy. Usazuje se na Malé Straně a na břehu vltavského ramena Čertovky, poblíž Kamenného mostu zakládá koželužský závod. Surovou kůži vykupuje přímo od řezníků, a tak vyřazuje výnosný meziobchod pražských židů s touto surovinou. Výroba roste, obchod kvete, potřeba kůže pro bojující armády je ohromná a pilný dodavatel Engel bohatne. Jeho syn Servác je stejně čilý jako otec. Po smrti otce Facise se žení s bohatou pannou Ludmilou Röttingerovou, která mu kromě peněz přinesla věnem několik pražských domů a dva mlýny s vinicemi v Šárce. Ludmila v roce 1660 umírá, Servác se opět žení s dcerou pražského primase MikulášeTurka, opět to není žádná chudá nevěsta, a kromě toho Engel získává přízeň u primátora Prahy. Servác Engel využívá během války situace a aktivně se účastní se svou chasou na sklonku 30leté války obrany Prahy proti Švédům. Vyslouží si za to povýšení do šlechtického stavu a příslušný erb. Je konec války a Servác Engel se rozhlíží, jakby výhodně vložil za války získaný kapitál. Jeho tchán, primas pražský, Mikuláš Turek nakonec radí ke koupi Mníšku, který dosavadní majitelé nechtějí dále držet. Prohlídka zbořeného Mníšku Engelem a Turkem moc radostná a slibná nebyla, ale Servác s čichem dobrého obchodníka viděl pod sutinami příští výnosný velkostatek. Hned po sjednání koupě a zápisu v zemských deskách začal Servác Engel, nyní již "z Engelsflussu", s pracemi. Prvně postavil domek "U marnotratného syna" (dnešní čp. 62), aby mohl do Mníšku dojíždět z Prahy a dohlížet na uskutečňování svého vysněného cíle – stavbu velikého zámku na místě rozbořeného zámečku Mitroviců. Na plánech i provedení pracovali nejlepší odborníci té doby. O stavbě mluvíme na jiném místě. Přesto, že stavba zámku trvala 16 let – do roku 1656, nezapomínal Engel na vzkříšení celého Mníšku. Hned po dokončení zámku začal s obnovou hospodářského dvora. Jako první byla stavěna nová sýpka "proti rybníku", současně byla tesaři stavěná nová cihelna včetně pece na pálení tašek. Následovala stodola, nové vepříny, opravován kravín a koňská stáj, obnova vodovodu, stavba domku pro ovčáka a zejména stavba do dnešní doby existujícího mlýna pod hrází zámeckého rybníka. Pomáhal obyvatelstvu na stavbách, obnovil zničený vodovod, postavil mohutnou zájezdní hospodu na nároží náměstí, opravil kostel a školu. Obnovil panské dvory, přikupoval další vesnice, v Čisovicích postavil koželužnu. Císař Leopold I. je mu příznivě nakloněn a povyšuje ho na vladyku, Engel se stává hejtmanem podbrdského kraje. Pouhé dva roky se těšil Servác Engel z dokončené stavby majestátního zámku v Mníšku. V roce 1674 umírá ve věku 60 let. Jeho nástupcem se stal Ignác Engel, syn z prvního manželství. Ještě před smrtí žení otec syna Ignáce s Lidmilou Františkou z Mitrovic. Manželství však zůstává bezdětné a kromě toho syn Ignác nemá po stránce podnikatelské a obchodní ze svého otce nic. Je však neobyčejně zbožný a jako životní cíl si vytkl zbudovat nad Mníškem na skalnatém ostrohu poutní místo na počest jím obdivované kajícnice Maří Magdalény. Tomu záměru obětoval vše, prodal část dvorů a ke stavbě pozval tehdy vyhlášeného stavitele Kryštofa Dienzenhofera, jako tom mluvíme v kapitole o mníšeckých pamětihodnostech. Synovec KarelEngel, který nastupuje po smrti Ignáce Engela v roce 1704 do Mníšku, neměl také šťastné manželství. Všech 8 dětí, které mu porodila Marie Annaz Kokořova, zemřelo v dětském věku. Úmrtím Karla Engela v roce 1743 vymřel tak rod Engelů v Mníšku po meči. Po jeho smrti nastaly tahanice o mníšecké dědictví se soudní dohrou, při níž bylo v roce 1755 rozhodnuto, že Mníšek dostává Ignác hrabě z Unwertu, syn Marie Viktorie, rozené Engelsflussové.

Unwertové
Ignác Unwert je dobrý katolík a hned v prvním roce po jeho nastoupení staví nový kostel na náměstí. Ten měl nahradit starý kostelík sv. Václava, v té době už značně sešlý; stával na místě, kde je nyní městský úřad. Stavba rychle pokračovala a na sv. Václava 1756 byl kostel (loď bez věže) s velkou slávou vysvěcen. Věž vysokou 50 m dostal kostel až teprve v roce 1868 ze sbírek farníků. O vnitřní výzdobě uvádíme podrobnosti v kapitole o dominantách Mníšku. Ignác Unwert to byl, který se pro dobrou vůli s dobříšským Jindřichem Pavlem z Mansfeldu zřekl tzv. „Mníšeckého práva“ těžby dřeva a lovu v dobříšských lesích. Pro Mníšek výhodné oprávnění vzniklo za Václava IV., v roce 1409, a trvalo skoro 355 let. U Ignáce Unwerta žila také jeho tchyně, hraběnka Benedikta Čejková, která si tak oblíbila kostelík a klášter na Skalce, že se tam odstěhovala na zbytek svého života. Přičinila se o dostavby a vnitřní vybavení skaleckého areálu, jak se o tom dočtete ve zvláštní kapitole o Skalce, a zasadila se v roce 1763 o dosazení františkánů do skaleckého kláštera. Zemřela na své milované Skalce v r. 1769, sám pak Ignác Unwert rok po ní. Po jeho smrti spravuje Mníšek vdova Marie Terezie Unwertová po dobu 11 let. Pak se na čas ujímá správy její syn Jan Nepomuk a po něm Josef Unwert známý lidumil, v Mníšku oblíbený. Ačkoliv byl dvakrát ženat, opakuje se u něj totéž, co u ostatní mníšecké šlechty, umírá bez dědice v r. 1822 jako 69letý. Panství se ujímá bratr Ignác Unwert, ale také ten umírá po 5 letech bez syna a jím vymírá rod po meči. O Mníšek se vedou veliké dědické spory plných 11 let. Byl dokonce spravován soudem stanovenou komisí. Nakonec přes vnučku Ignáce z Unwertu se dostává na Mníšek nový rod – Pachtové.

Pachtové
V roce1838 se ujímá držby hrabě Karel Pacht z Rájova, hrdý a movitý pražský šlechtic, ale je mu už 80 let, má samé dcery a umírá v Mníšku již po 8 letech opět bez mužského dědice. Brzké vymírání rodů bez mužských potomků sestává v Mníšku příslovečným. Mníšek přechodně spravují Pachtovy dcery, až v r. 1887 ujímá se Mníšku syn po jedné z dcer (Lidmile) svobodný pán Karel z Schinndingu.

Nová doba
Karel Schinding byl dvakrát ženat, opět bez mužských potomků, a po přeslici přechází v roce 1909 Mníšek na svobodného pána Teodora Kasta z Ebelstergu, po jeho smrti v r. 1931 převzal zámek syn Ewellin Kast, který tu ale nepobýval a zastupoval ho jeho bratr - zarputilý Němec Bernard Kast. Ten však zemřel ještě za okupace a majitel Ewelin Kast byl odsunut po roce 1945 do Rakouska. Podle mezistátní smlouvy mezi ČSR a Rakouskem česká strana jednorázově odškodnila rakouské Němce 1 miliardou šilinků a takto vyplacený zámek připadl státu. Za Teodora Kastla byly realizovány stavební úpravy a rekonstrukce zámeckého areálu dle návrhu a za vedení stavitele M. Blechy v letech 1910 - 1911.

Rozvoj po II. světové válce
V poválečné historii se Mníšek a jeho okolí dramaticky mění. Z typicky výletního sídla se stává sídlo částečně průmyslové, i když rekreační charakter zůstává. Tehdejší důraz na těžký průmysl vede k obnovení těžby železné rudy. Ta se zde těžila v různém množství už od roku 1740. Původně se ruda dopravovala do hutí ve Staré Huti u Dobříše, později do Řevnic. V 50. letech rozhodla tehdejší vláda o výstavbě nových hrudkovacích pecí přímo v Mníšku. Brzy je zřejmé, že ani nová technologie rotačních pecí nezajistí podniku prosperitu, a proto se končí s těžbou i zpracováváním železa v roce 1967. Stávající prostory jsou využity pro zpracování hliníku a jako další metalurgické výrobny.
Stavba Hrudkoven a později ÚVRu znamenala vznik nových pracovních příležitostí. Pro zaměstnance se v 50. letech staví "staré sídliště" Pod Skalkou na sever od města. Pro zaměstnance nástupnického závodu pak v 80.letech "nové sídliště" na jižním okraji města.
Mníšek je obohacen také o další nové stavby. Samoobsluha na náměstí, kulturní dům, požární zbrojnice, zdravotní středisko a dům služeb. Poslední jmenovaná stavba je zajímaví tím, že má sedlovou střechu z trámů a tašek zničeného skaleckého kláštera.



 


[Na začátek stránky]