Osov
 Osovský zámek
Historie
První historická zmínka o Osovu je z roku 1225. V archivu žďárského
kláštera jest závěť ze dne 17. prosince 1225, v níž mezi podepsanými svědky jsou jména Petr a jeho syn Pomněn z Osova.
Na Osově pak v první polovině 14. stol. vládli páni z Tetína.
V roce 1379 se Osov už uvádí jako majetek pražského arcibiskupství. Ve vsi však byl zřejmě i vladycký statek, neboť r. 1383 se podle něho psala Anče z Osova, r. 1415 Pelun z Osova.
Od počátku 15. století, kdy už zde byla i tvrz, držel tento vladycký statek rod Osovských z Adlaru. Tvrz (na místě dnešního zámku) se poprvé připomíná v r. 1504, kdy ji Osovští z Adlaru prodali spolu se vsí Osovem a pustou vsí Vižinou Janovi Vamberskému z Rohatce, který padl r. 1537 v boji proti Turkům.
Jeho nástupce Oldřich Vamberský z Rohatce postoupil r. 1554 zboží osovské trhem Václavu Holanovi z Jiljova za 1350 kop českých grošů. V držení osovského statku se poté vystřídalo několik Václavových příbuzných. Syn Holanův Karel, který koupil Osov od svých bratrů, ho prodal r. 1598 Jiříkovi Vratislavovi z Mitrovic. Ale ten již r. 1601 prodal Osov Jakubu Menšíkovi z Menštejna, J. M. C. prokurátoru a radovi král. českého, a ten zase r. 1614 tento statek prodal Oldřichu Gersdorfovi z Gersdorfu. Ten se však účastnil stavovských bouří, ale zemřel ještě před jejich koncem. I tak byl r. 1621 odsouzen ke ztrátě všeho jmění a jeho památka byla na věky prokleta.
Osov byl prokurátorem Karlem Lichtensteinem konfiskován a v roce 1625 královskou komorou prodán jeho pozůstalé vdově Salomona z Rejbic, která se podruhé vdala za Jana Waltera Bordogniho z Taxisu. Pro velké dluhy paní Salomony byly statky odhadnuty a přiznány první věřitelce Anně Černínové z Chudenic.
Kolem r. 1627 byl pánem na Osově Hans de Vitte z Lilienthalu. Za stavovských bouří půjčoval Hans de Vitte velké sumy komoře císařské a za to ho císař Ferdinand II. povýšil do stavu šlechtického s predikátem z Lilienthalu. Pak za další větší půjčku ho učinil rytířem a svým radou.
Od něho koupil zase Osov roce 1628 Mikuláš z Gersdorfu za 8000 stříbrných. Roku 1677 prodala paní Salomona Alžběta z Gersdorfu, provdaná za Zdeňka Vratislava z Mitrovic, statky Ferdinandovi Maxmiliánovi hraběti Kaunicovi.
Kounicové získali panství ve stavu velice tristním. Obyvatelstvo bylo za třicetileté války z veliké části vyhubeno, vsi vypáleny. Tuto oblast totiž navštívil se svým vojskem švédský vůdce Banner, který celý kraj zpustošil. O přítomnosti Švédů svědčí tzv. švédské šance (čtverhrané valy) mezi Osovém a Skřípli.
Rodina Kouniců držela Osov až do r. 1804 a získala veliké zásluhy o zvelebení opuštěného kraje.
Tehdy sem byli přivedeni četní němečtí osadníci, zvláště řemeslníci a čeleď dvorská z panství novozámeckého v kraji litoměřickém. Ti se brzy počeštili, ale množství německých jmen v okolí doposud ukazuje, jak velký byl počet přistěhovalců.
Jan Vilém, syn Adolfa Kounice, prodal Osov r. 1701 Ferdinandu Adolfu hraběti Valdštejnovi, od něhož jej koupil zase zpět.
Za Kouniců se poměrně malý statek změnil v panství, k němuž náleželo 12 vesnic. Noví majitelé dali také původní starou tvrz zbořit a na jejím místě postavil hrabě Jan Adolf Kounic v letech 1728-1737 barokní zámek. V té době přišla další vlna německých přistěhovalců. Tehdy tu býval i krajský úřad Podbrdského kraje, protože Kounicové byli jeho představenými.
Kromě hejtmana nacházeli se tu hofmistr, dvorní kuchař, dvorní zahradník, podkoní a také dvorní malíř de Pini, zámecký kaplan a dvorní šašek Pimfinger.
Kounicové drželi Osov do roku 1804. Do té doby ještě provedli rokokovou úprava zámku. Potom prodali celé panství Františkovi ze Schlindenbuchu, jenž r. 1805 postoupil Osov Václavu Ubellimu, svob. pánu ze Siegburku. Ten k němu připojil statek Všeradice, který získal r. 1817. Protože se zadlužil, musel takto rozšířené panství r. 1818 prodat Josefovi hraběti Vratislavovi z Mitrovic.
R. 1840 zdědila osovské panství Josefina, dcera Josefa hraběte Vratislava z Mitrovic, provdaná za Karla knížete Schwarzenberka. Po její smrti přešel statek Osov na jejího vnuka Karla Schwarzenberka. Od této doby byl Osov v majetku Schwarzenberků z orlické větve až do roku 1930.
Z klidného žití byl kraj vyrušen světovou válkou. Dne 27. července 1914 do války odjelo 278 osovských mužů, z nichž se 22 nevrátilo. Mezi prvními padlými byl i majitel panství Karel Schwarzenberk, krerý zahynul 6. září 1914 ve Vukovaru ve Slavonii.
Roku 1924 byly pozemky velkostatku podle pozemkové reformy rozparcelovány a půda odevzdána lidu. Úředníci dostali zbytkové statky.
Panské budovy a část pozemků ale zůstalo Schwarzenberkům. Avšak dne 1.11.1930 od Eleonory Kinské Schwarzenberkové jak zámek s parkem, tak i celou řadu dalších, dříve panských objektů, koupil Václav Palivec.
Zámek
Barokní zámek stojí na severním okraji obce Osov. Je to poměrně rozsáhlá trojkřídlá budova s polopatrem, k hlavnímu průčelí je přistavěný novodobý balkón. Na zahradním průčelí je hezký vstupní portál. K zámku vedou staré malebné aleje. Zámek ani park nejsou veřejnosti přístupné.
Zámek nechal na místě staré tvrze v letech 1728-1735 postavit Jan Adolf Kounic. Současně založil v sousedství zámku i poměrně rozsáhlý francouzský park (v roce 1840 zdědili panství Schwarzenberkové, kteří park změnili na anglický).
Jméno stavitele zámku není přesně známo, ale je nanejvýš pravděpodobné, že jím byl Anselmo Lurago, který po smrti Bartolomea Scottiho převzal a dokončil stavbu nového kostela v Osově. Tomu odpovídá i podobnost slohu kupříkladu s Kinským palácem na Starém Městě, který je rovněž dílem Luragovým.
Na sklonku 18. století uskutečnili Kounicové další úpravy zámecké budovy, o níž se tehdy dokonce píše jako o nově vystavěné.
Z tohoto období pochází rokoková štukatura.
Přestože v roce 1924 přišli Schwarzenbergové pozemkovou reformou o značnou část osovského panství, zámek byl součástí tzv. zbytkového jmění, které si podrželi až do roku 1930, kdy ho od nich odkoupil komerční rada Václav Palivec. Ten zde v roce 1932 provedl řadu změn. Hlavní vchod byl umístěn ze západní strany, bylo instalováno ústřední topení, elektrické osvětlení a připraveno potrubí pro vodovod. Nově upraven byl i park.
Za války byla velká část budovy zabavena pro potřeby Němců.
V roce 1948 byl zámek znárodněn a místní dobrodinec a mecenáš kultury Václav Palivec odsunut do tzv. fořtantu, kde tehdy nebyla zavedena ani elektřina. V zámku byla zřízena rukavičkářská škola a internát pro učně. V roce 1960 byli rukavičkáři odstěhováni na Dobříš, zámek uvolněn a adaptován majitelem, jímž byl ONV Beroun, na domov důchodců, který zahájil činnost v roce 1961. Jeho činnost zde skončila v červenci roku 2000, kdy objekt převzal Emil Palivec, který ho získal v restituci. Od té doby je zde provozována pouze minimální činnost, například koncem roku 2001 zde reklamní agentura natáčela propagační spoty pro německého zákazníka. Při té příležitosti zde bylo provedeno pár stavebních úprav, jejich účelem bylo částečně uvést některé místnosti do původního stavu.
Kostel Narození sv. Jana Křtitele
V r. 1379 přináležela ves Osov duchovní správou k sousední Skřipli, v níž měl podací právo kostela již před rokem 1232 ostrovský klášter; toto vlastnictví mu ještě v roce 1310 potvrdil papež Kliment V. Při kostele byl založen nevelký ženský klášter, spravovaný benediktinským řádem až do r. 1630, kdy jej v nejistém válečném čase řeholnice opustily. Do Skřiple se již nevrátily a od roku 1680 spravoval farnost světský kněz František Antonín Táborský. Stav kostela byl neutěšený a hrozilo mu zřícení. To byla také hlavní pohnutka ke stavbě osovského kostela Narození sv. Jana Křtitele, který je dílem vrcholného baroka a pochází z let 1734-1738. Výdaje spojené se stavbou financoval hrabě Jan Adolf Kounic, který pověřil vlašského architekta Bartolomea Scottiho vypracováním plánů a řízením stavby až do jeho smrti dne 1. února 1737. Po něm se ujal vedení stavby Anselmo Martino Lurago (1701-1765), ředitel císařských staveb (jeho dílem je též Kounický palác na Staroměstském náměstí v Praze) a kostel mu vděčí za své hlavní průčelí.
Scotti sice předložil plány již v březnu 1733, ale k položení základního kamene došlo až 18. dubna 1734. Hrubá stavba byla odbývána tzv. robotou poddanými Kounicových panství. Jeden z nich - Jiří Táborský ze Lštěně - při ní následkem pádu z věže tragicky zahynul. Po čtyřech letech dostavěný kostel vysvětil 28. září 1738 Zikmund Ignác Quardinian. Ještě se dokončovaly práce na varhanách (do r. 1739), hlavním oltáři (1739) a Božím hrobu (dokončen v r. 1741). Prvním duchovním správcem se stal P. Josef Vavřinec Herman. V roce 1741 vznikla na žádost hraběte osovská farnost, přičemž se stala filiální vsí i původně farní ves Skřipel.
 Chrám Narození sv. Jana Křtitele je jednolodní obdélníková stavba se zaobleným presbytářem, postranní sakristií a oratoří. Její velmi hluboké základy spočívají na dubových pilotách. Vyduté západní průčelí se středním rizalitem, ukončeným štítem, nese portál s kartušemi a letopočtem 1737 a po stranách rizalitu niky se sochami z dílny Františka Ignáce Weisse (kol. 1695-1756), českého sochaře a řezbáře, od něhož pochází i vnitřní výzdoba - řezbářské a sochařské práce na oltářích a kazatelně. Ve 40. létech 18. století byla pražská Weissova dílna, v té době nejvýznamnější svého druhu, na vrcholu svých schopností. Truhlářské práce jsou dílem Josefa Pinsingera z Osova. Stěny uvnitř kostela člení pilastry. V presbytáři sklenutém plackou se štukovou výzdobou jsou dva chiaroscurové obrázky nad okny a nástropní freska Boha Otce se čtyřmi evangelisty v rozích.
Obdobně jako fresky na stropě chrámové lodi (Narození a Smrt sv. Jana Křtitele) pocházejí od Vlacha de Rissiho z let 1737-1738. Velice cenná je tato památka také proto, že barvy obrazů jsou dosud původní, nerestaurované. Oltářní obraz maloval Jan Hesler z Prahy kolem roku 1740. Je zajímavá podobnost s oltářem pražského kostela sv. Jiljí. Uprostřed chrámové lodi se nachází hrobka s ostatky dvanácti osob - prvního faráře Hermana, který zemřel v roce 1749, dále pak panských úředníků a jejich rodinných příslušníků. Varhany sestavil Ondřej Nüderle z Nepomuku. Dva zvony od pražského mistra Brikciho sem byly přeneseny ze Skřiple a pocházejí z roku 1567. Menší z nich v roce 1754 přelil Jan Jiří Khüner. Sanktusový zvonek od Valentina Lissiacka z Prahy byl umístěn v roce 1737. Poslední dva zvony plnily své poslání až do zrekvírování dne 21. července 1916.
V souboru památek berounského okresu dnes osovský kostel Narození sv. Jana Křtitele představuje po Karlštejnu dílo nejvýznamnější, své doby pak nejcennější. Dlouhodobě prochází náročnými opravami, takže dnes je jeho stav poměrně uspokojující co se týká interiéru, zevnějšek je bohužel katastrofální. V současné době probíhá oprava velké věže. Pro nedostatek financí byla vyhlášena sbírka na záchranu tohoto vzácného objektu, aby tato pozoruhodná stavba tzv. venkovského baroka byla zachována i příštím generacím.
Na jaře a během léta 1944 provedena oprava vnitřku zdejšího kostela nákladem 200.000,- Kčs. Částka tato uhrazena subvencí od ministerstva školství. Práce opravné prováděl restaurátor Václav Pichl z Prahy pod dozorem památkového úřadu a osobním dohledem profesora Vágnera. Provedena nová malba, všechny předměty nově pozlaceny, oltáře dány do původního stavu, všechny obrazy obnoveny. Práce tyto byly t.r. nejrozsáhlejší prací toho druhu v Čechách, zapsal kronikář.
Vzhledem k tomu, že kostel byl v 90. letech mnohokrát vykraden - stejně jako fara - velká část těch nejpozoruhodnějších památek odsud zmizela - mezi mnohými např. soška Pražského Jezulátka či trnová koruna, upletená údajně ze stejného dřeva jako koruna Kristova, nebo obrazy Křížové cesty. Samozřejmě dřevěné sochy, svícny atd. V současné době je kostel vybaven alarmem.
Sochy
sv. Donát z 1. poloviny 18. století a barokní sv. Jan Nepomuk z r. 1726.
|
