Průvodce Praha: Spořilov

Zuzana Kočová: Pět sešitů ze začátku (ukázky)



Sešit první: Matka


str. 32 - 55

Má štíhlá matka na fotografii, v kloboučku naraženém do čela, v dlouhém zimním kabátě s vysokou kožešinou. Ne, nevypadá na svých dvacet šest roků. Spíš starší. Vážná, zamyšlená.
Já vedle ní. Držím se kočárku. Jsme na procházce někde ve Stromovce.
Má čtyři a půl léta se tu culí na svět širokou, roztaženou žabí pusou. Od ucha k uchu, říkával táta. Veliké oči vyvaluji na svět, zřejmě se něčím strašlivě pyšním. Čím? Kdoví.
Jiné fotografie. Už z té doby, kdy se stal velký převrat v naší rodině. Matka zdědila po svém tatínkovi a mladí manželé se stěhují. Do "svého".
Kolik takových groteskních iluzí prožívali ti drobní schránilové, kteří se zakoupili v nové pražské čtvrti Spořilov! Sen malého úředníčka, výsledek celoživotního škudlení a úcty k představeným: rodinný domek! Pan disponent si může koupit rohový, ti nižší jenom domky uprostřed bloku. Jeden jako druhý. I ulice jsou ve stylu: mají jména podle světových stran. A u nich číslice. Severozápadní první, druhá, třetí - Jihovýchodní první, druhá - a tak pořád dál. Uprostřed se buduje náměstí. Nad starou osadou Roztyly. Od té dělí Spořilov nejen blátivá silnice, ale i nepřeklenutelná společenská hráz. V Roztylech totiž bydlí - spodina. Dělníci, přidavači na stavbách, zahradníci. Je tam taky hospoda a v té se pořádají politické schůze. Občánek Spořilova si dává pozor, aby snad s roztylskými nepřišel do styku. On je řádný občan republiky. Politika je pro ty, kdo na ni mají. A on teď sotva začal bydlit ve svém! Složil základní podíl a bude doplácet roční činži. Do padesáti let bude domek jeho i se zahrádkou desetkrát osm metrů. Do několika roků sem z Prahy povede most přes nuselské údolí. Zatím se chodí pěšky až na rozcestí u Záběhlic, k hospodě na rohu. Ale do pár let --



Sny první republiky. Sny mých rodičů. Jenom žít pořádně, jenom dobře dělat, všechno se přece v dobré obrátí. Bude domov, pokojíček pro děti, bezpečí a vzduch, hlavně vzduch!
Vždyť ta půvabná šestadvacetiletá žena se kroutíc po revmatizmu, po angínách z té hrozné dejvické podzemní díry. Vždyť ta holčička už dávno nemá kulaté tváře, jenom ty velké oči. A ten někdejší jičínský básník a Sokol je na fotografii vychrtlý jak nikdy nebýval, udřený, zoufale rozhodnutý, že se teď musí život proměnit. Tady. Na Spořilově.
"Uvidíš, ze se dostanu i k tomu, abych teď začal svou knihu! Vrátím se k ní, jakmile budu moci, k tem vzpomínkám z války, které jsem začal ještě dávno v Jablonci. Nejsou možná spatné. Jen co zdraví..." - - píše Zdence.
Pro děvčátko se otevřel nový svět. Bez šedé zdi do půlky okénka. Bez špinavých ulic. A taky první krásný svět bez plotů. Spořilovje teprve začíná stavět. Jednou z nich budou přísní ochránci majetků. Dnes po nich ještě není ani stopy a kolem je jen staveniště.
Příkopy! Haldy písku! Kaluže vody! A naskládané trámy a prkna! Co všechno se tady všude dá prožít! Z holčičky je teď roztřepaný kluk, věčně špinavý, s rozbitými koleny a věčně nejednu třísku v rukách, v zadečku. Naproti u řezníka (tam prý bude řezník) dusal nějaký pán hlínu. Panenkou!
Holka-kluk se chechtá: panenkou! A zedníci se s ní děli o polívku, o jaternicovou, a uhoněná nemocná matka nechá kočár s bratříčkem a najde ji až v sousedním sklepě, kde si "staví domeček", celou od malty, boty samé vápno, punčošky na kolenou nadranc. V podvečer se vrací táta. S ním se "vyrábí kuchyň". Kredenc, lavice, stůl, všechno podle obrázků z magazínů, táta je šikovný, pomáhá mu jen pan Mašinda, truhlář odnaproti.
Těch nových nástrojů: hoblík, pilka, matka nestačí všechno schovávat.
A pak po nedělích se ryje "na zahrádce". Roh pískoviště bude patřit jí, holce-klukovi. A bratříčkovi. Ovšem, na bratříčka se musí dát pozor, už začal běhat. Říkají tomu běhat, jenže on se valí a pořád žuchá na zem. Ne, s tím není nic.
Zato se sousedy! Každou chvíli se teď někdo přistěhuje do okolních domů. Pan Marek s paní Markovou naproti. Holčička u nich bývá víc než doma, nemají děti a paní Marková nikam nejde. Pan Marek byl lesník a přistěhoval se prý rovnou z lesa. Nebo paní Stránská, bydlí na rohu a ona taky chodí s kočárkem a za mámou je každé dopoledne. Až se táta zlobí.
Na rohu přes ulici se usadil kupec. Taky to je třeba prozkoumat. A přitom se hned zastavíme vedle, u paní notářové. Má syna Karla a ten si denně sám píchá injekci. Má cukrovku, nikdo ho nesmí zlobit, a sotva přijde, musí člověk pryč. A ještě u nich žijí dvě slečny, Karlovy sestry. Marta učí kreslení a má pána. A nejmladší, blondýnka Julie. Ta pána nemá, ještě chodí do školy. Ale Marta se s tím pánem líbala a máma řekla, že je to dobře.
Holka-kíuk to nemůže pochopit. Tak proč toho líbání nechali, když přišla paní notářova, do kuchyně? Vyzvídá na mámě. Máma se rozesměje, nechá bratříčka a začne holku-kluka muchlat v náručí: ty darebáku! Povím ti pohádku, chceš?
Jak by nechtěla. Už je pod stolem a tam, schoulena do klubíčka, čeká trpělivě, až máma vezme nějaké šití nebo spravování a začne vyprávět. Bylo - nebylo - jednou...
Máma umí povídat. Měkkým altem, ze kterého zní lehounký smutek, čaruje obraz devatera hor. Jednou tam někde stojí krásný zámek a jindy stařičký dřevěný mlýn. Jednou se tam promění ptáček v prince, jindy srdnatá Hanči přemůže celou tlupu loupežníků a pasáček Honza, chytrý Honza, vyhání ovce z královského hradu. A všichni mluví, jak mluví máma, divným nářečím, zpěvavým i tvrdým zároveň, chodsky.
Ale co je tam za těma horama nejkrásnější a nejkouzelnější?
Holčička, skrčená do klubka pod stolem, ani nemuká.
Slzy, nejčistší, nezdůvodněno slzy, slzy nad krásou, polyká tiše a chce víc, chce víc! Haítravská Meluzína ji očarovala, vtiskne se do ní steskem pro celý život, možná - pro ten mámin smutný hlas, možná i pro to, že ta Meluzína nikdy nepřestane kvílet pro svoje děti, až se holčičce zdá, že je ona jediná ze všech pohádkových bytostí, živý, skutečný, zrazený tvor.
Pohádka končí vždycky stejně. Slibem. "Dáme Meluzíně, mámo?"
"To víš, že dáme. Až ji uslyšíš houkat, řekni mi!"



Majitelé sousedního domečku se přistěhovali. Mají hodně nábytku, hodnou maminku, mladšího chlapce Milana a staršího - - už je to tady! První velká láska!
Na neoplocených zahrádkách se nedá dlouho sedět odděleně. Holka-kluk se příšourá k sousedům pod okno. Za ním se kdosi, o něco větší než ona, zeptá:
"Jak se jmenuješ?"
"Líbena," koukne na něho nahoru: "A ty?"
"Honza Bukovský."
S tou Líbenou má holka-kluk trápení. Původně je tak napsaná v matrice: Líbena Vladimíra. Ale vůbec se to k ní nehodí. A ještě k tomu lidé to jméno neznajíc každý jí věnuje zbytečnou pozornost: "Libuše, po mamince?" "Kdepak, Líbena l" odsekává holka-kluk hodným pa- ním při nákupu, při zápise ve škole. Tíží ji to jméno z otcova arzenálu krásných představ, nemůže mu dostát, ona, věčně špinavá, rozdrbaná.
Honza Bukovský vyjde ze dveří domku. V ruce nese knihu. "Tady v ty knize je taky jedna Líbena," řekne ledabyle a v holce-klukovi zrovna hrkne. Stojí a kouká po Honzovi.
"Do který chodíš?" zeptá se zpěvavě.
"Do třetí," odpoví jí s nadhledem.
"První třída kasička, druhá třída družička, třída tří- da..."
"Hodní žáci, čtvrtá třída darebáci, pátá třída med- vědi, protože nic nevědí," skočí jí do řeči.
"Pojď na zídku!"
Holka-kluk k němu přisedne na betonovou obrubu, kterou právě minulou neděli pan Bukovský vyrobil. Bude prý do ní zapouštět kůly pro klepadla na koberce.
"A taky houpačku!" slibně oznámí Honza. "Já tě zhoupnu!"
Holka-kluk z něho nespouští oči. Tolik štěstí najednou!
"A na co máš tu knihu?"
Pohádky. Pohádky Boženy Němcové,
"Tady ti to najdu. Princezna Liběna..."
Holka-kluk se začíná strašně stydět.
"A jinou tam nemáš?"
"Co? Princeznu? Mám. Zdobenu. Slavenu..."
Holka-kluk strašně zažárlí.
"Jinou pohádku, přece! Je jich tam dost!"
A tak se spolu za příští rok a půl dosyta vyhoupali na houpačce, vystavěli spoustu tunelů a hradů na pískovištích před oběma domky, přečetli - totiž on jí předčítal všechno, na co přišli, včetně malých pohádek, které přidával ke zboží kupec na náměstí pro reklamu firem Schicht, Hellada a dalších.
A taky - a to bylo nejkrásnější - hráli divadlo. Na dvorku, který už byl obezděn, na obou zahrádkách s čerstvě zasazenými stromky, se záhonky ředkvičky a koprem, hrávali pohádku Spravedlivý Bohumil. A budiž na holku-kluka řečeno po pravdě, že si ji neoblíbila pro umění, ale pro něco zcela jiného, reálného, vzrušujícího, pro zakázané ovoce dětství.




Honza si sbil meč ze dvou látek. Z provázků svázal řemínek s uchem, aby z něho šel meč snadno vytasit. Prkno, položené přes roh zídky, představuje most. Milan, Honzův šestiletý bratr, sedí na jeho konci, skrčený, připravený zasáhnout do hry. Mladšímu bratru hrdinky, kterého po otci nazvali Vladimír, jinak Ajka, nejsou ještě dvě léta, takže k velké smůle obou hlavních účinkujících je pro postavy divadla takřka nepoužitelný. Batolí se tu kolem a představuje dav, jásající nad příjezdem osvoboditele Bohumila s princeznou Lidumilou. Samozřejmě že bratr Ajka nejásá, pokud se mu neřekne. Hlavní účinkující to s ním marně zkoušeli. Rozhodli se tedy, že si jeho jásání přimyslí. O to důležitější je role Milanova, který má na "mostě" zastavit průvod osvoboditelův, požadovat půl království a -co horšího - i půl princezny. Milanova role je vlastně nejhlavnější, přesvědčuje ho denně holka-kluk. Protože právě na tomto motivu je postavena, celá zápletka. Jinou scénu z pohádky, kdy oba, princezna i Bohumil, klidně odolávají náporu strašidel v čarovném kruhu, namalovaném křídou na betonu, holka-kluk jednou provždy už odmítla hrát, nehledě na to, že nebohý Milan v postavě Sboru Duchů nikdy nebyl dost aktivní a princezna s Bohumilém se v kruhu nudili. Holka-kluk má ještě vážnější skrytý důvod: touží být obětí, chce se bát meče. A chce ještě něco malinko víc.
Chudák Milan. Sedí na konci prkna, připraven na všechno. A slavnostní průvod Bohumilův se dává na pochod. Vpředu on, Honza-Bohumil, na koni, v sedle před ním vysvobozená Lidumila. Kolem jásající dav - Ajka. Jedou pomalu. Honza, po boku čerstvě vyrobený meč, vede přitom holku-kluka za ruku. Až dojedou k mostu. Milan neohrabaně vstane z prkna: "Stůj!"
"Co žádáš, starče?" zeptá se vznešeně krásný Bohumil.
"Půl království!" zadrmolí Milan. Bohumil pod nadšeným pohledem Lidumily přislíbí:
"Dostaneš je!"
"Chci také ženy půl!" vykřikne Milan. Dneska mu to jde. Holka-kluk se ovšem vůbec nemůže zdržovat nějakým uznáním: teď to totiž přijde!
Pomalu odstupuje od Bohumila, ten pouští její ruku, tasí meč, přistupuje k ní a meč se zvedá a hrozí, hrozí, až z něho holka cítí lehkou závrať.
"Milane!" křičí Honza na bratříčka, který se vždycky právě v tomto místě hry na ně zadívá.
"Zadrž, nesekej!" vzpamatuje se Milan, aleje pozdě, napětí je pryč, závrať je pryč, Bohumil pouští i meč i princeznu a žene se na bratra.
Ubozí oba naši sourozenci, příliš vlídnosti od nás nezažili. Vraceli nám to obvykle řevem, který hned přivolal některou z maminek:
"Máš úkol, Honzo?"
"Líbě, pojď mi pomoct!"
Každá láska má svá protivenství!



Ze sladkých chvil dětství mi zbývá popsat vlastně jen málo. Holka-kluk jich příliš nezažila. Hubená, chudokrevná, bleďoučká - dítě typické úřednické bídy. V poradně Českého srdce se ustrnuli, ve škole taky, učila se dobře. Snad ani nevěděla, že se učí. A tak rozhodli: delší prázdniny. A v červnu, na závěr první třídy, ji poslali s výpravou do Grada.
Itálie. Slunce. Lodi. Barvy. Moře.
Po celý život v ní jih zůstane spojen s představou tepla, radosti, hry, svobody. Plného, živočišného štěstí. Holka se cachtá, plácá sebou ve vodě, stříká na všechny strany, chechtá se, polyká sůl.
Holka se cpe, u stolu bývá "králem", dostává nášup moučníků, tloustne.
V noci, když se děti uloží do postýlek a pokoj zkontroluje sestřička, vylézá holka na stůl pod okno, odtud je vidět na daleké moře. Dívá se, dívá, až na tom stole schoulená usne a kránu ji teprve probudí chlad.
Celkem ji mají rádi. Je tu jedna z nejmenších a nejsou s ní žádné potíže. Není rozmazlená, nestýská se jí, v jídle si nevybírá a pořád, dělá nějaké kašpary. Komediantka. Proto si ji také starší děti vybraly do jednoho z čísel besídky, daly jí hrát synáčka Frici v kupletu o krokodýlovi. Koulela očima, při zpívám a vůbec se nestyděla. Pozvali na tu besídku Českého srdce i turisty z Čech, kterých je v Gradu plno. A jak je svět malý, k synáčkovi Frici se tady přihlásili příbuzní. Bohatí příbuzní z matčiny strany, kteří tu se svou dceruškou, o rok mladší než ta vyhublá spořilovská holka, tráví prázdniny. A, nadruhý den má jít synáček Frici s nimi na pláž, sám, bez ostatních dětí.
"Vezmi si svoje nejhezčí šatičky," radí vychovatelka.
Synáček Frici má šatičky, má, máma je ušila, a nejhezčí jsou z kousku modrého atlasu s drobnými růžičkami. Máma je určila "na parádu", proto je synáček Frici vůbec nenosí.
"Jen šije vem," trvá na svém "slečna".
"Tetička a strýček ti koupí zmrzlinu!"
Zmrzlina je sen. Synáček Frici by za ni dal duši. Poslušně se oblékne a proměněný v něžnou holčičku v blankytném atlasu se dá odvést nahoru, do pokojů příbuzných.
Tam se teprve vstává. Musí počkat. Malá sestřenka jí ukazuje, jaké má škeble, mušličky a hračky. Pak ji obléknou do žlutých plážových kalhotek a všichni společně sednou do kočáru a projíždějí ulicemi Grada.
Synáček Frici se necítí dobře. Tetička ji co chvíli pohladí a upře podivný, dojatý pohled na strýčka. Proč? A parádní šaty jsou už taky protivné, synáček Frici nerad dává pozor, aby se neumazal, nemá na to čas.
Ale už jsou tu růže! Dlouhá několikařadová alej popínavých růží, vedoucí na pláž. Červené, bílé, růžové, tisíce květů svítí na slunci. Jak mezi nimi projíždí kočárem a přimhuřuje-oči, splývají do jediného zářícího rozkvetlého tunelu, kterým nahoře probělává stříbrné, namodralé nebe bez mráčku.
Sestřenka vedle něco žvatlá. Synáček Frici nedbá. Strýčku, můžeme jet rychleji?"
"Kam spěcháš?" usměje se na ni, veliký, statný.
Synáček Frici to neumí říct.
Ano, nejede kočárem poprvé. Kdysi, když byla malá, brával ji dědeček okresní rada kočárem na projížďku jičínskými "lipami" do Libosadu. Zachumlaná do kostkované přikrývky, zaposlouchaná do klapotu lehkého koňského poklusu, oči přimhouřené, malou ručku v dědově velké dlani. Vždycky tenkrát věděla, co se stane, a vždycky se těšila celou dlouhou cestu, trpělivě, šťastně: vzadu v Libosadu v jeskyni žije poustevník. Vypadá jako socha, nehýbá se. Ale když ona. Gin, přijde až k němu, najde v dutině starého stromu pokaždé od něho dárek. Miletínské perníkové modlitbičky. Nebo že by je tam dával děda? Nevadí, na tom štěstí nezávisí, ať je poustevník živý nebo ne, modlitbičky jsou tu a štěstí taky. A smích, dědův smích, když ho Gina při hubičce tahá pořádně za kníry.
Ta cesta kočárem po rozkvetlém Gradu vyvolá vzpomínku. Synáček Frici mlčí.
"Není zvláštní?" ptá se teta strýčka.
"Libina dcera," odpoví strýček.
Libina dcera. Dědeček už není. Všechno je docela jiné než dřív. Libina dcera ještě neví proč. Jenom něco cítí v řeči dospělých. Něco se změnilo od té doby, co dědeček není. A tady poprvé to dolehlo. Synáček Frici sice nepláče, ale vůbec sestřenku nebaví.
Teprve na pláži, na širokém pruhu zářivě žlutého písku, se trochu rozveselí. A když set jí večer ptá vychovatelka, půjde-li zítra zase se strýčkem, rázně odmítne. Chce jít s dětmi. Válet sudy do modrého teplého moře, honit se, padat do žlutých závějí a nemuset mít šaty na parádu! Vystrkovat nahé bříško slunci, žhavému, zlatistému, plnému radosti.
Měsíc trvá to vášnivé dětské opojení. A bílé lodi v Terstu, pestré škatulky paláců v Benátkách i tmavá ocelová šeď jedné prožité bóry, kdy moře vystrkovalo vysoko přes kamenitý břeh a v noci z dálky hučelo nepopsatelným chorálem, ty všecky jasné, tvrdé otřesy dovrší milosrdně návrat: holka-kluk vbíhá do pokoje ozářeného sluncem a tam, zády k oknu, s náručí rozepjatou, prosvícená, oranžová a najednou až pohádkově krásná, na ni čeká - máma.



Druhá třída obecné školy na Spořilově, školy prozatímně postavené v hnědavém dřevěném nouzovém baráku. Pana řídícího Říhu, starého pána s bradkou, vystřídala paní učitelka Muchková. Drobná, něžná pani s hlubokýma, laskavýma očima. Přes zimu to s dětmi ještě ujde, drží se v teple třídy, poslouchají, v některých hlavičkách se dokonce tiše zapalují drobné jiskry zvědavosti. Mezi tyhle žáky druhé třídy patří především Zbyněk Havlíček, syn spisovatele Jaroslava Havlíčka, jeho bratranec Vladimír, pak Milan Fabich, nezvykle nehezký, chytrý kluk s trochu příliš širokými ústy a s vrozenou hlubokou dobrotou, Bořík Kankrlík, pihovatý kostrounek s modrýma očima, neustále trochu rozesmátýma klukovskou odvahou. Syn železničáře.
Děvčátka se od sebe tolik neliší. Je tu způsobná, jemná a pečlivá Almerová, přátelská k celé třídě, pak Hořicová, vždycky trochu pyšná na otcovy dva krásné obchody, jeden v "Praze", druhý na spořilovském náměstí. Lahůdkářství. Světluška Nejedlá, něžná učitelská dcerka, těžce nemocná. A pak už - vlastně nic. Žádný zvláštní předpoklad pro růst osobnosti. Intelekt druhých holčiček zřejmě ještě spí. A paní učitelka Muchková s něžnou láskou, měkce, vykládá, vysvětluje, nepospíchá.
Holka-kluk to uznává. Má ji ráda. Všechno jí jde hravě, mimo ruční práce. Ženské ruční práce. Dečku, kterou měla vyšít doma, po velkých nářcích dokončí máma. Zato různé skládačky z papíru, které se učí při kreslení a které ji baví, jí jdou dobře: loď, koník, kabelka, a - "pinkalinka":

nebe peklo ráj
kam té duše dám
do nebíčka, do peklíčka
šupy, šupy, tam!

Jenže při tom "šupy, šupy, tam" holka-kluk vždycky někoho chytne papírovou hračkou za nos. Jednou musí na hanbu.
V lavici před ní sedá spolužák Křemen. Má vzadu v zátylku šošolku bílých vlasů. Jako ten nejmladší bratříček z pohádky O sedmi havranech, pár havraních pírek, protože jeho sestra už nestačila došít několik stehů na jeho košilce. Proto má holka-kluk Křemena ráda a on jí vrací tichou sympatii docela tajným "namlouváním". Ano, ve druhé třídě už se píše po zdech a ryjí se srdíčka do lavic. Křemen ovšem dělá něco daleko horšího.
Druhá třída má zpěv. Holka-kluk strašlivě bručí, ale rytmus má, a muzikální paní učitelka ji proto nechává zpívat s chlapci. To prý jde. Naučila děti písně národní i staré vlastenecké. Mezi nimi i Čechy krásné. Čechy mé.
A kdykoliv je vyzve k této písni, Křemen se jenom tiše ohlédne na holku-kluka, sedící za ním. Oba vědí, co přijde. Holka se mračí, ale dělá jí to přitom strašně dobře.
Zpěv začíná piano:
Čechy mé,
duše má se touhou pne
A děti, teď přidat! Přidávají:
Kde ty naše hory jsou?
Křemen řve z plných plic:
zasnoubeny...
Ne, ne, s oblohou ty hory nikdy nezasnoubil, vždycky s Kočovou. A pak se znovu ohlédl, co tomu ta nazrzlá spolužačka říká.
Jednou na jaře, když se Honza Bukovský s celou rodinou odstěhoval, povolila. A tak se taky Křemen zapojil do velké dívčí války, kterou svedla před prázdninami tehdejší druhá třída. Rozdělení mužských rolí není známo, Přemysl snad byl Bořík Kankrlík. Libuše - drobná holčička z Roztyl, kterou nikdo neměl příliš rád, Věra Bártová. Vlasta - samozřejmě nohatá, hubená "Kočka", s dlouhými neostříhanými nehty, vlasy na kluka.
Válčilo se tvrdě. Kameny, praky, papírovými šipkami se hřebíky v zobáčku. Na haldách krásných čtvercových dlaždic na náměstí, na cestě do školy, ze školy, pořád. Válka nebyla dlouhá. Vítězství se střídalo na obou stranách. Až jedno nedělní dopoledne zajali muži Vlastina vyzvědače, maličkého Ajku, který se batolil mezi vojáky, aby donášel do štábu žen zprávy. Muži slíbili, že mu nabijou, jestli se mezi nimi ještě ukáže. Ubohý vyplašený vyzvědač plačky odmítl dále spolupracovat s ženskou armádou. Vlasta obžalována, že užívá lsti. Protože ovšem hravě dokázala, že jedná podle historické pravdy, tak, jak ji žákům při vlastivědě vypravuje sama paní učitelka, dohodla se vojska, že pro budoucno od dívčí války raději ustoupí. Mír byl obnoven a Ctirad Křemen upadl v zapomnění.



"Kočka" není zlá. "Kočka" hořce plakala, když Světlušku Nejedlou pohřbívali. "Kočka" doprovází Verku Bártovou daleko mezi zahradami do Roztyl, aby se cestou za tmy nebála a pak se sama znovu řítí domů, za každým plotem čeká přepadení nebo umrlce, ano, toho nejspíš. Fantazie pracuje na plné obrátky. Umře, až se jí umrlec dotkne, nebo neumře?
Otec umí krásnou, moc krásnou báseň. Bude ji říkat na akademii spořilovského Sokola při klavíru. Začíná:

Andula šla od muziky,
nadešla si nad hřbitovem
a tam mezi nebožtíky
její milý v hrobě tmavém


Táta umí hodně pěkných básní. A taky hezky zpívá. Jenže málokdy. Když třeba přijede teta Zdenka, jeho sestra, z Brna a jde se společně na procházku do krčského lesa. To si pak s tátou sednou všichni někam na kopeček a on spustí. A všichni hned mají lepší náladu. Jenže potom teta Zdenka začne "Liběnku" učit francouzsky "Frěre Jacques" nebo "Menieur, tu dors, tón moulin va trop vité", a i když se ty písničky holce-klukovi líbí, tetiny jemné, profesorské návyky ji z duše otravují. A taky se jí zdá, že poslední dobou má táta radši tetu Zdenku než mámu. Nežli všechny. Libina dcera žárlí na tátu. Nechce ho dát.
Táta hraje v Sokole divadlo. Spojil se k tomu s paní Komendovou, bývalou herečkou, a jejím manželem, s truhlářem Mašindou, a s celou skupinou ochotníků. Podnikají leccos i s panem Adolfem Branaldem, který bydlí na kraji Spořilova a má tátu rád. V sokolovně je pěkné jeviště a holka-kluk sklidila první úspěch v roli Filípka v Našich furiantech. V poslední době k tomu ke všemu mámu berou jen málo a byla přece nejlepší herečkou. Zato táta je skoro v každém kuse a na každé akademii, ochotníci zkouší někdy i u nich doma. Rozmary Marianiny a Moliěrova Scagnarela.
"Až budeš větší, budeš hrát jednou Gonsuelu v téhleté hře," řekne jednou táta. Hra se jmenovala Ten, jenž dostává políčky a táta toužil hrát hlavní roli.
Divadlo. Nedosažitelný sen obou rodičů. Kdysi cesta, jak uniknout z maloměstské, šosácké společnosti, teď zoufalá potřeba udržet se, nezapadnout až po uši do toho rozškatulkovaného spořilovského živoření, jak se zbavit celodenního úředničení, jak se realizovat.
Hlas některých příbuzných odsuzuje: "Vláďo, co je to s tebou? Co vlastně chceš? Máš domek, máš děti! Libuška je přece inteligentní žena..."
Ale tátovi je málo přes třicet. A sotva mu dá trošku pokoj zdraví, rozbité válkou, sotva může uklidnit svědomí, že rodině opatřil to základní, začíná v něm narůstat i naděje, že konečně začne, začne se učit, psát, dělat.
Ne, ještě dávno není všechno ztracené, ukazuje se, že umí dokonce výborně organizovat, v práci si ho váží: starosta Grémia mu dává psát články pro odborný časopis, zvyšují mu gáži. A táta po večerech dohání vzdělání, francouzštinu, chemii. A čte, čte a čte. Knihovna se rozrůstá: Čapek, Maeterlinck, světoví klasikové, filosofové. Vědět, umět, znát! A je tu holka. Dcera. Která už bude vyrůstat jinak. Které dají všecko - on, táta, i ona - matka, Liba. Teď i pro Vladimíra víc matka než žena. Liba totiž zklamává. Líbaje uzavřená, a přece se bouří, mlčky bouří. Vladimír jí přestává rozumět.
Nikdo neví, kdy a jak se to stalo. Snad začala víc pít, aby ulevila svým těžkým revmatickým bolestem, dědictví dejvického podzemí. Snad; aby umrtvila své někdejší představy. Liba se mění. Když ji nemučí nemoc, má dosud svoji královskou chůzi, pevné, hrdé držení hlavy, zelené oči s přísvitem jemné, moudré ironie, inteligenci, která v okolí u paniček sousedních úředníků probouzí řevnivost a klevety.
Liba se jim nemůže přizpůsobit. To celodenní poplácávání vlastní kuličky Čapkových chrobáků se jí zdá směšné. To je smysl života? Co si to nalhávají?
Jenže Liba nemá s kým promluvit. Děti jsou malé. Příbuzní daleko a každý z nich se stará o svoje. O fabriku, o dům, o peníze. Liba se s nimi dávno rozešla. Je sama celý den. A nejhorší je, že začíná cítit samotu i v noci. Vladimír se dlouhé hodiny učí. Usíná klidně, šťastný novým poznáním. Liba zhasne lampu a dívá se do tmy.
Tam někde se ti dva navždy rozešli. Liba je věrná. Liba začala pít.



"Neříkej tátovi, co jsme měli k obědu," řekne máma holce nad dvěma ohřátými vuřtíky nebo nad kouskem tlustého od šunky, které obě tak rády. Holka neřekne.
"Neříkej mámě, že ti dal pan Štěrba (knihkupec) pro mne tuhletu knížku!" Holka nepoví.
Nepoví ani to, že byli jednou odpoledne s tátou v biografu. Taková velká věc - a ona mlčí. Bylo to buďto kino Na Perštýně, nebo U Vejvodů. A těžko říci, jestli tehdy vedl tátu zájem o promítaný film nebo pouze o jeho téma. Ale to, že se provinil proti svým vlastním přísným zásadám a propašoval holku na představení mládeži nepřístupné, když za ním jednou přijela do kanceláře "do Prahy", svědčí o jeho mimořádném zaujetí.
Bílé stíny režiséra Van Dykea, první americký zvukový film, uvedený v Evropě. Film strhující.
Holka, která se tiskla tátovi na klín tenkrát při tom odpoledním představení v druhé nebo třetí řadě na balkóně, si zapamatovala málo konkrétního děje, ale bílé stíny lodí, půvabné, zrádné přízraky, připlouvající k ostrovu, aby tam zničily velkou lásku, jí dodneška pevně tkví v představách. A pak už jen pláč, zoufalé vzlykání dítěte nad ztraceným snem, dušený nářek dítěte na schodech, biografu, odkud se ji táta v mačkanici obecenstva snažil rychle vyvést.
Kdo ví, jestli se mu už tenkrát nepřiznala, že už ví, co je v těch zrádných lahvích, za které lidé dávají život. Pravděpodobně ne, protože tátovi teprve sousedé pověděli, že holka lítá mámě pro pivo i pro rum, té půvabné mámě, kterou nikdy nikdo za celý život přesto neuviděl opilou.
A jen tlumené noční hádky, které holka ze sousední ložnice poslouchá, skrčená v postýlce, zmučená strachem, co bude, - zatím jen ty hádky jsou stále častější a hrozivější.
Holka se cítí spoluvinna s mámou, holka začíná lhát.
"Komupak to neseš tu bandasku, holčičko?" zeptá se přívětivá paní notářova, když holka doběhne k vrátkům z hospody.
"Domů. My dneska perem!"
Ne, nikomu se nesmí nic povídat, nikdo nesmí nic vědět. Do hospody se musí chodit s taškou a protáhnout se zadem přes zahrádky, rychle jako lasička.
Máma leží zkroucená bolestí na pohovce v kuchyni. U ní tříletý Ajka. Holka-kluk ráno vyjde do školy, aby ji viděli z okolních oken, a zadem se vrátí. Nebo uteče v přestávce. Vymluví se. Umí desítky výmluv. Musí je umět, musí touž domů, neví, co se tam zatím může stát. A ona jediná zná velké mámino tajemství. Jeden z miliónů nesplněných lidských snů. Holka jediná prostým dětským instinktem pochopila důvod máminy proměny.
Mlčí o něm. Ani by ho neuměla vysvětlit. A nepokládá ho za posvátný jen proto, že je mámin. Daleko víc proto, že omamuje, že voní, vzrušuje, že přenáší člověka jinam, od křiku, zloby, urážek dospělých, od lží a uskoků, od strachu do bezpečí.
Ano, holka-kluk se už jednou, jedinkrát, směla toho prazvláštního snu dotknout. A tak se stal i jejím osudem.



Došlo k tomu náhodou. Utekla ten den ze školy dřív. Prolítla neviděna mezi zahrádkami, osvědčeným způsobem přelezla plot. Dveře domu otevřela tiše, aby nevrzly. Zastavila se na prahu kuchyně.
Štíhlá, krásná matka tu Ježí na pohovce, oblečena do svých jediných večerních šatů. Jsou taftové, černé, vzadu mají hluboký, špičatý výstřih až do pasu, pod ním bohatou, naskládanou mašli. Vpředu na sukni dvě pomačkané, žluté umělé růže. Matka leží obrácena ke zdi.
Holka vklouzne pod stůl, sedne na trnož, kolena přitáhne až k bradě. Číhá na mámin dech.
Žena na pohovce se zvolna převalí naznak a začne mluvit. Verše kanou těžce, melodicky, měkký hlas přechází ze šepotu do polohlasu, z hebkého kontraaltu do úsměvných výšek, klokotá, směje se a vzápětí padá do hloubek, plných smutného rozechvění.
A znova, ještě jednou, dramatičtěji, milostněji, sladčeji. Holka pod stolem sotva dýchá. Přepadají zimnice z té závrati slov, z hudby lidského hlasu. Divadlo! Tohle tohle je tedy divadlo! Ne jeviště a vesnické kroje, nepřirozené deklamování ochotníků. Ani ten krásný balet v Národním, celý z pampeliščího chmýří. Jako kytky v papírových kraječkách.
Tohle je divadlo. To už se bledá, štíhlá ženská ruka pomalu zvedá, sahá do prázdna a začíná zvolna, pravidelně houpat neexistující kolébku. Matka, oči zavřené, dokončuje scénu umírání Rostandova Orlíka.
"Vévoda ze Zákup kolébá krále Říma..."
Něžný úsměv bledých rtů ještě trvá, ruka zvolna klesá, až dopadne na omšelou špinavou kuchyňskou pohovku. Pak pohasne i úsměv. Orlík, vévoda ze Zákup, Napoleonův syn, zemřel.
Holka se vymrští, div že stůl nepřekotí, padne na tu ruku a líbá, líbá, pláče štěstím. Takovou krásu prožít! A najednou už všechno ví, všemu rozumí, všechno pochopila! Když bude herečkou, zachrání se!
Nikdo už ji nebude odstrkovat, všechno to, čím se liší od způsobných děvčátek, od hodných lidí, všechno se dostane na správné místo a hodní lidé jí to odpustí. Už se před nimi nebude schovávat, přetvařovat, všichni ji budou mít rádi, navždycky, bude jim přece umět říkat taková krásná čarovná říkání: vévoda ze Zákup kolébá krále Říma!
Holka pláče a pláče.
A matka se zvedne, pohlédne na ni dlouze, zdaleka a pak se pomalu začíná usmívat, jako by teprve odkudsi přicházela, vrací se do skutečnosti, do chudé kuchyňky, pro kterou otec s hodným panem Mašindou vyrobil bílý moderní nábytek podle obrázků z cizích magazínů, "americkou'' kredenc až do stropu, rohovou lavičku, servírovací stolek, - do kuchyňky, kde visí reprodukce Van Gogha a kde je všecko pod ní zavaleno nemytým nádobím, hadry, zbytky papírů od hokynáře.
Protože matce už stačí pohovka a pod ní, nikým neviděna, malá lahvička s rumem. Půvabně opřena loktem o špinavý polštář, polosedí, pololeží tu žena v černém taftu, dceřinu rozcuchanou hlavu zabořenou v klíně. Je překvapena. Její Gina vyrostla. Tolik vášnivých slz! Žena se usmívá. Z Giny bude brzy malá ženská, malá přítelkyně.
"Tobě se to líbilo, Cápečku?" zeptá se a v jejím hlase zazní nevědomky i sotva znatelná lehká koketérie. To herečka, vědoma si úspěchu, čeká hold obecenstva.
"Líbilo," vzlyká holka.
A tak ji matka, stále ještě víc princ než chudá paní, něžně obejme. Hladí ji po vlasech a konejší: neplač!
Holka slyší chlácholení mámy, přimyká se k ní. Slyší ovšem také hereččino štěstí z výhry nad divákem, radost z vytrysklého umění, silnější nežli soucit s dítětem.
Gina vzlyká hořce, zoufale. Odpouští. Cítí, že bude sama. Už za malý okamžik, až tahle chvíle přejde, a - možná, navždycky. Drží se mámy a celým hubeným tělíčkem saje z jejího štíhlého těla, ale i ze šatů, z vůně, z pomačkaných kytek na sukni zbytek živého tepla.
Máma zmizí, máma odejde, jednoho dne se všechno zastaví jako ta bílá ruka pádem na" polštář při Orlíkově umírání. Gina to ví předem. Ale s ní samotnou už tomu bude jinak. Máma dala Gine kouzelné zaříkadlo, klíč ke třinácté komnatě fantazie, slovo, přetékající nadějí: divadlo. Máma může všechno. Má na všechno právo. Holka-kluk bude létat pro pivo, dělit se s malým Ajkou o půl vuřta, lhát, krást. Máma totiž může všecko, jenom jedno ne. Odejít.



Táta teď chodí domů pozdě navečer, bydlí v dětském pokoji. Od těch dob, co se začalo šuškat o rozvodu. Šaty, boty a většinu svých věcí má tam u sebe, ve svém pokoji. Knihovnu dole v hale uzamkl, nepotřebné věci uložil do komůrky, přiléhající k ložnici. Do komůrky, kde je lékárnička a v ní jeho stará skříňka s chemikáliemi. Nikdo tam nemůže, jen táta má klíče.
Ložnice, kde děti teď spí s matkou, je oddělena od jeho pokoje dveřmi ze skleněných, matných jtabulek. Jedna z nich je rozbitá. Za dveřmi je závěs. Škvírou nahoře prosvítá i někdy v noci světlo od táty. Pracuje. Píše. Nikdo na něho nepromluví.
Občas, když přijde večer dříve domů, bere děti k sobě, chce si s nimi hrát, čte jim. Je příliš smutný, neumí to a holka se na něho potají zlobí: proč nic neřekne? Nosí jim dobroty, a mámě nedá. Pravda, sám je také nejí. Ale pořád vodí děti po lékařských prohlídkách a holku tam zapisují: dcera Líběna. Jednou týdně táhne táta dceru Líběnu a syna Vladimíra přes celou Prahu do Klimentských lázní. A taky ji nutí, aby chodila do Sokola, pilně cvičit. Mezi ty pitomé děti, co se na ni dívají, jako když se jí štítí. Mezi přelaskavé slečny cvičitelky, které ji zahrnují obzvláštní péčí. Dcera Liběna z protestu prokazuje, že je nemotorná, že nic neumí. A za nic zásadně nepoděkuje. Mlčí. Dívá se. čeká. Začíná se bát.
Neřekla ani, jak našla mámu v otevřených dveřích otcovy komůrky, před otevřenými dvířky staré lékárničky, s otevřenou tajemnou skříňkou v rukách.Jak uviděla na vlastní oči seřazené lahvičky s nálepkami a na nich hlavy kostlivců se zkříženými hnáty. Jak se rozkřičela, vrhla se na zem a mlátila sebou, až máma honem všecko uzamkla a těšila ji, prosila, vykládala, že se do skříňky šla jenom podívat, slibovala, že si nic neudělá a dala Gině dokonce i líznout rumu.
"Nesmíš! Beze mne nic nesmíš!" řvala holka tak dlouho, až spolu s mámou vysíleny usnuly schoulené na schůdku tátovy komůrky a probudil je teprve malý Ajka, když se za nimi přivalil ze zahrádky.
Před tátou se mlčí. Gina dala slib. Taky máma dala slib: do komůrky nepůjde. Gina drží slovo
. Dávno je konec honiček s klukama po náměstí, po krčském lesíku. Hry přestaly, naposled ještě na vysoké stráni za Spořilovem někdy na podzim sehráli kousek ze Tří mušketýrů. Zbyněk Havlíček jako ďArtagnan, Milan Fabich Athos, Vláďa. Havlíček a Bořek Kankrlík ostatní hrdiny. "Kočka" Gina představovala krutou Mylady a kluci jí mnohokrát setli hlavu. Předchozí scény slavného románu byly už sice připravovány, ale hrají se útržkovitě, občas a už jen při vyučování. "Kočka" nikam nechodí. Ani královnu, Věru Bártovou, už nedoprovází do Roztyl. Hlídá doma mámu a bratříčka. Mámu především.
Před tátou se mlčí. Už se ani promluvit nemůže. Pro mámu totiž začala Gina krást, provinila se před tátou. Jedna skleněná tabulka chybí ve dveřích do otcova uzamčeného pokoje. Do pokoje, kam nikdo nemůže. Malý prázdný obdélník asi půl metru nad zemí. Gina do něho nejdříve provlékne paži, pak se protáhne celá. Matka jí vzadu nadlehčí nohy. Gina vezme z tátovy skříně klíče od knihovny a pak už jen čeká. Matka dole vybere knihy, teď už tak zbytečné, marné, mrtvé knihy, které téhleté smutné rodině nedokázaly přivodit štěstí, urovná řádky, aby na pohled nebylo nic znát, Gina uloží klíče tam, kde byly, a protáhne se zase zpátky do ložnice. Zpátky to jde hůř. Kolikrát má škrábance až hrůza. Potom se všichni tři i s malým Ajkou vydají do města, a máma prodá knížky v antikvariátu. Obyčejně jdou potom do kina nebo k mámině tetě na Smíchov, k jediné příbuzné, kterou Liba vyhledala. Snad, že je chudobná. Nežli se táta vrátí, jsou zase doma. Gina mlčí a on nic nepozná.
Gina to nedělá ráda, ale ví, že musí. Máma by neměla peníze. A má bolesti. Stále častěji ji teď přepadají. Někdy se skoro nemůže hýbat. V těch krátkých chvílích, kdy je Gina ve škole, hlídá ji slovenská služtička Bárka. Její třináct let a má malého bratra. Bydlí v nějaké díře v Chodově, chodí si po domech vydělávat a do hospody na náměstí umývat nádobí. Gininu mámu přímo zbožňuje. Když "paní" má, rozdá poslední. Když nemá, Bárka počká. Ví, že neztratí. Gina má na Bárku spolehnutí a všichni se cpou haluškami a krupičnou kaší.
K jaru v jednatřicátém zmizí už i Bárka. Ne do lepšího, někam na venkov, že se tam přes léto lehčeji žije. Její sladké slovenské písničky Gina až příliš rychle zapomene. Vychrtlá dcera Liběna se špinavými nehty, "Kočka", která se ve škole jen pere a škrábe spolužáky. Zarytá, nevlídná. Stále připravená odrážet zdánlivé útoky. Slovem, posměškem i ranami. Většina dětí jí raděti uhne. Některé, jako hodná Distlová, nedovedou skrýt smutný pohled. A jedině té hodné Distlové to je Kočka" schopná odpustit. Nemluví s ní, ale nezlobí se na ni. Partě mušketým nemusí odpustit nic, ta o ni teď nedbá. Jinak celá škola, celý Spoňlov ví, že se Koččiny rodiče rozvádějí. A podle toho, jak se všichni tváří, je to hrozná hanba.
V Kočce roste vzdor. Zoufalý vzdor z toho, že se nikam nemůže zařadit. Stále častěji zalézá doma pod kuchyňský stůl jako do doupěte, sedá na trnož, pozoruje, mlčí.
Malého Ajka ukrotila snadno. Našla si pro něho zvláštní metodu: strašení.
Malý hranáč se valí po podlaze mezi kostkami, pod stůl jen občas nejistě mrkne. Ví, že nesmí sestru Libě rušit. Líbě totiž v tom doupěti čaruje. Líbě "má kouzlo". Dokázala mu to několikrát. Třikrát udělá nad hlavou kruh - a hračka, ztracená před týdnem na pískovišti, se najednou objeví na kredenci. Nebo zavře oči a hádá, co dělal Ajka, když byla ve škole. Skoro všechno uhodne, čtyřletý kluk slepě a oddaně, zamilovaně věří na její čarodějnickou autoritu a ona mu za to večer v postýlce, když přechází napětí dne a vrací se potřeba dětského citu, vypráví pohádky. Drží ho za baculatou ručku, chráníc ho v představách před vším, čeho se sama bojí, před neznámem nadpřirozených bytostí i před budoucností mezi lidmi. Usínají spolu, dvě stvoření z jediného hnízda, utíkají se do spánku jako do bezpečí.



Školní rok skončil jako vždycky s nějakou tou dvojkou, táta koupil holce krátké kalhoty, dvě trička a hůl a vydal se s ní na cesty. Na dovolenou. Hubená, nakrátko ostříhaná, soví výraz v kulatých očích, pingl na zádech, opravdu, teď ji už nikdo nepodezírá, že je holčička.
Na každém hezkém místě, kde něco prožijí, jí táta koupí štítek na hůl. Do konce dovolené je jich dvaatřicet. Holka-kluk se jimi strašně pyšní. Prachovské skály, Trosky, Valdek, Kalich a potom přes Turnov na Liberecko. Leze s tátou po skalách, cachtá se v kdejakém potůčku, cpe se malinami, řve po silnicích do větru písničky. Objeví u studánky stádo srnek, v mechu rodiny hřibů. Po večerech se dívají do hvězd a holka se je učí pojmenovat. Po městečkách, po vsích se zastavují na dvě odiny u všech možných příbuzných, snědí buchtu a zas táhnou dál. Jsou šťastni, poznávají se, jsou poprvé pořádně spolu. Poprvé a jedinkrát za život.
Výprava má však ještě jeden účel, skrytý před holčinýma očima: některé venkovské tety, třeba teta kovářka, rozvod neschvalují. Kdo ví, co už všecko vydržely, co dovedou snášet. Samy za sebe by radši uhynuly, než by přiznaly životní prohru. A Vláda s Libou se odrodili. Školy, knížky, město. Tety a strýcové hledí přísně. Tátu k nim táhne svědomí, potřeba prokázat, že nejedná špatně, že jenom sám na všechno nestačí. Nepomlouvá svou ženu, odpovídá jenom na všechny vážné dotazy, čeká rady. A holka přitom obdivuje to, co z domova nezná, oslněna čistotou, pořádkem, tvrdou laskavostí žen i žerty starců. Najednou je v jejich přítomnosti způsobná, plachá, vděčná. Tety se s ní loučí mokrými polibky, strejdové zamyšleným pohledem anebo tvrdým pohlazením. Všichni přejí tátovi štěstí. Už kvůli těm dětemg
Tak se holka koncem měsíce vrací, šťastná a přece trochu vykrmená, domů, kde teď vládne starý dobrák Anna, služka od babičky, ta, co jí kdysi nedovolila prodávat v jičínské kuchyni zelí. S malým Ajkou si rozumí lip, nechá ho roztahovat stavebnici po celé kuchyňce, odkud teď zmizela mámina pohovka a kde je všecko uspořádáno.
Máma bydlí v ložnici. Bývá tam málo. Máma má teď taky nové šaty a moc jí to sluší. Někdy pro ni přijíždí autem cizí strýček. Nosí dětem obrovské bonboniéry a balíky cukroví od Myšáka, to prý je nejlepší. Má na nábřeží Vltavy veliký dům a v tom domě už prý se připravuje jeden moc veselý pokojík s obrázky na zdech pro holku a pro malého Ajku. Budou tam vždycky, když přijdou mámu navštívit.
Anna, která se při těchto rozhovorech od dětí ani nehne, se mračí. Strýček je vážný, mluví tiše a klidně, nevnucuje se. To holka cítí. A máma, krásnější a křehčí než kdykoliv jindy, jako by nikdy nebylo špíny a lahví pod pohovkou, se jenom něžně, vzdáleně usmívá. Holka nevěří. Někde bude podvod. Někdo tady lže a ten strýček to není. Počkáme si.
Podzim proběhne napohled klidněji. V mámině ložnici se občas objeví balíky s krásnými, novými věcmi. Také holka dostane hned několikerý šatečky. Ajka spoustu hraček.
Přijdou vánoce a den před nimi se táta rozloučí. Odjíždí na svátky do Brna za matkou a za sestrou Zdenkou. Stará Anna zmizí. V domku zůstane podle rozvodové dohody na svátky jenom Liba s oběma dětmi.



Holka je šťastná. Všecko se jí zdá jako v pohádce. I to, že spolu rodiče hezky promluvili, i uklizený byt, rozzářený vánoční stromek, všichni v nových šatech, plno dárků, plno napečeného cukroví. Mezi dárky dokonce hodinky! A máma se zářícíma šedýma očima, podivně vznešená a usměvavá, listuje v Liběniných nových knížkách. Ajka, zmořený dojmy, usíná na poátýlce, vedle sebe lokomotivu.
"Půjdeš se mnou na půlnoční?" zeptá se máma.
Půlnoční! Tajuplný svátek, pro všechny neznabohy nedosažitelný! A holka dosud patřila k neznabohům. Teď to všichni uvidí! Teď uvidí zázrak! Už ji nikdo nemusí litovat, ani nad ní ohrnovat nos.
Způsobně, jako to kdysi četla v Malém lordovi, vykračuje si vedle mámy dolů po náměstí ke dřevěnému provizornímu kostelíku. Na prostranství před ním se už sdružují hloučky, vykládají o nadílce, o večeři, smějí se. Překvapenými i uraženými pohledy provázejí mladou ženu v novém kožichu, s holčičkou po boku. V její blízkosti umlkají. Jak by taky ne? Tato paní jde do kostela poprvé, co bydlí na Spořilově. A ještě - za jakých okolností !
Žena v novém kožichu si nikoho nevšímá. Vezme dcerku za ruku a vstoupí po schůdkách dovnitř.
Zpěv. Harmonium. Desítky rozhořených svící. Vůně vánočního kadidla. Přísné výrazy tváří měknou v pološeru a všechno se zdá tak prostě veselé.

Ježíšku, panáčku,
já tě budu kolébati
Ježíšku, panáčku,
já tě budu kolíbat!

Tamhle sedí Jindřiška Kubátová, ve třídě jí říkají nebeská koza. Ani modlit se nemůže, jak vyvaluje oči na to, že je holka s mámou na půlnoční.
Copak ten Ježíšek patří jenom vám?
O lavici blíž k oltáři sestra Francová, nejhezčí ze sokolských cvičitelek. Usmála se dokonce na mámu, kývla na pozdrav! Jak je všecko pěkné o těch vánocích!
Holka je šťastná: celý Spořilov viděl, zeje u nich doma všecko v pořádku, jako v jiných rodinách. A když dlouho po půlnoci usíná, po dlouhé době zase přikrčena k máminu rameni, pevně věří, že bude všecko dobré, že jsou dospělí přece jen moudří, že se třeba táta s mámou smíří a slibuje v duchu, slibuje tomu docela malému dřevěnému Jezulátku v jesličkách, že se už nebude prát, že bude chodit pořádně do školy a že přinese samé jedničky. Jindřišce Kubátové a těm druhým na vztek.



Bylo po jedenácté hodině dopolední. Ten rok padl Silvestr na neděli. Matka vstoupila do kuchyně.
"Kam jdeš?" zvedla holka oči od bratrovy mašinky.
"Nikam!" zarazila se máma. "Vlastně jdu - jdu vám koupit punčošky," dodala rychle. Shýbla se a políbila Ginu dlouze do vlasů.
Za dvě hodiny odvážel otec děti k příbuzným. Nevěděly proč. Proč ten spěch, proč ty kroky v sousedním pokoji, po schodech k ložnici a k půdě, nevěděly, kdo jsou ti, kdo tam chodí.
Stará Anna, celá zsinaláje naproti u notářů přistrojila do kabátků, natáhla Ajkovi rukavičky.
"Ať jedou, ať už jedou," drmolila skoro nepřetržitě.
V tramvaji usedly děti způsobně vedle sebe, táta se postavil nad nimi. Holka z jeho tváře nespustí oči. Neptá se. Něco jí brání. Snad ten zoufalý, ztrhaný otcův pohled. Těká z místa na místo někde venku, někde za oknem něco hledá. Pak sklouzne a zarazí se nad dceřinou němou otázkou.
"Liba se na půdě oběsila!" vyhrkne náhle a pěstí si zakryje ústa. Snad aby nekřičel.
Prázdno. Najednou jev duši devítileté docela prázdno. Všechno odešlo. Všechno, co se tak dlouho připravovalo odejít. Jakýsi velký zákon se dotkl všeho a smazal vše. Zákon, proti němuž není pomoci.
Bez jediné slzy, beze slova se dá holka dovést k otcovým příbuzným do Holešovic. Běhají kolem dětí, starají se o ně, přinášejí hračky, nabízejí ořechy, cukroví. Holka zdvořile poslouchá, odpovídá. Občas některá teta vyjde z pokoje a vrátí se s očima zarudlýma.
Holka pokračuje s bratrem na zemi ve hře na mašinku. Nakonec všichni usoudí, že je dítě a že asi ještě nechápe.
Ani tma, Ginina tichá přítelkyně od prvního dětství, nepřiblíží matčin obraz. Holka hledí do noci v malém pokojíku pro služku, kam děti uložili, a čeká a čeká.
Někdy k ránu usne.




Sešit pátý: Lidi


str. 281 - 305

Po Bratislavě je osvobozen Hodonín. Po něm Strážnice. A začíná těžká bitva o Brno.
Kde jsi, bráško? Žiješ?
Všichni už jsou v pohotovosti. Povstání má vypuknout co nejdřív. Snad s prvním májem, Zuzano! Na nádraží přijíždějí vlaky s některými propuštěnými z německých lágrů. Jsou strašně zubožení, ale vracejí se. Prahu zachvacuje vzrušení.
Brno je osvobozeno, čtyři dny nato obsazují Rusové Ostravu. Italové se vypořádali s Mussolinim. Hitler umírá. Rusové mají Berlín!
A co my? Co my tady? Nacistů plná Praha!
Zuzana dostává vzrušující dopis.
Má se v určenou dobu dostavit do bytu jedné známé na Nových zámeckých schodech. Jednat o angažmá.
Nemá na divadlo ani pomyšlení, i když už dostala několik nabídek. Kdekdo chce mít soubor, nějaký pán ji kupoval na Carmen, prý pro své budoucí divadlo v Praze, ale co bude mít v plánu dál, nevěděl. Tohle ovšem bude něco jiného.
V bytě je jich několik. A tak Zuzana slyší o jedné z budoucích koncepcí. Má to být vlastně koncern. Čtveřice mladých nadějných režisérů tu chystá velké tažení proti konvenčnímu divadelnictví, které hodlá přežít z první republiky. Každý z nich má vlastní postupy, společné jsou cíle. Tak co, Zuzko, půjdeš?
Sedí jako zařezaná. Šťastná, jak by ne! První doopravdy vážná nabídka.
"A - Emil?"
Zprávy o Burianovi nejsou žádné, pokud nechceme věřit nejhorším. To tady všichni znají.
Kočka mlčí. Pak vstane: "Když se Emil nevrátí, tak s vámi půjdu. Ráda." Poděkuje. Je jí do breku, teprve ve dveřích si vzpomene: "Podívejte se ven, po celé Nerudovce sundávají lidi německé firmy!"
Je čtvrtého května, podvečer.



Celé dopoledne nedostala spojení na Slávka, byl raněn při přejímání Zbrojovky, ležel v nemocnici, inženýr Václav Koutný byl v Národní radě.
"Jsou ve škole!" vyhrkne Maďa, sotva dcera otevře domovní dveře. "Prý - Revoluční výbor!"
A vojáček Zuzana je tu bez instrukcí!
Před školou, kam kdysi chodívala malá Kočka až do čtvrté třídy, vlaje československá vlajka. Modrá, bílá, červená. Pohled na ni zrovna bere dech. Tváře všech kolem září: je konec trápení a hanby, navždycky! Američani už jedou ku Praze! Rusové přistáli ve Kbelích! Angličani prý někde shodili zbraně! Ve tři čtvrti na tři mají náckové kapitulovat.
Vojáček poslouchá celý vyjevený. Má hroznou zlost: to pořád bylo řečí a v rozhodné chvíli ji nechají u ledu. Kluci prý hned ráno odzbrojili Rakušáky, ubytované ve škole. A představte si, v Pohřebním ústavu u pana černého byla vysílačka! Možná celou válku!
K rozhlasu jel našich plný autobus!
Zuzana vyběhne školní schody. Hlásí se u řídícího Muchky, předsedy ilegálního Národního výboru. Za mládež Hnutí za svobodu. Žádá o práci.
Všechno se teprve organizuje. Dole v přízemí vojenské velitelství, v prvním poschodí Výbor. Zajatci jsou zavřeni v podsklepí u kotelny. Co je potřeba? Telefonovat ...
Tak se vojáček dostává k telefonu. Ještě netuší, že se tam zdrží.
Zařizuje se kuchyně a sanita. Policajti, provázeni dobrovolníky, zatýkají nacisty ze Spořilova. Jedna skupinka zabrala i auto. Jeden šikovný chlapec motorku. Vojáci dole rozestavují stráže po celém spořilovském úseku.
Táta Smidrkal, otec Koččina spolužáka z první třídy, zaměstnanec Včely, komunista, nahlédne do kanceláře:
"Co víš nového?"
"Nic "
"Špatný!"
Má pravdu. Lidi v nadšení uvěří všemu a my nevíme, co se vlastně děje. Zuzka se pokouší znovu dovolat se Slávka. Nic. Nikde nic.
Zvoní pošta.
"Já věděl, že nejste daleko od věci," pochválí ji poštmistr.
Oč jde? Pan inženýr, syn paní notářové od nich odnaproti, uvízl na Staroměstském náměstí. Je nemocný, nedostane se domů. Až to bude možné, měla by to Zuzka u nich doma vyřídit. Oznámil na poště telefonní číslo bytu, kde zůstává.
,, Výborně."
"Prý, kdyby bylo něco potřeba, máte volat."
Kočka si číslo bere. Za chvíli se dovídá, co se děje na Staroměstském náměstí. Takhle se to musí dělat. Sehnat zprávy, jak to kde vypadá. Nedřepět na místě, aby byl Výbor alespoň informován! Hned se do toho pustí. Jestli se pak Slávkovi nebude líbit, že uvízla stranou, zrovna na tom pitomém Spořilově, bude musit odpustit. Měl jí dát vědět.
"Haló, tady RNV Spořilov, děje se u vás něco?"
"Zatím klid. Stavíme barikády."
Barikády, pane Delacroix! Už je nemusíme romantickým gestem vyvolávat na jevišti z podvědomí diváků. Jsou tu. Jsou skutečné. Rostou z dlažebních kostek, kterým dříve všichni nadávali - kočičí hlavy.
Vršovické seřaďovací nádraží obsadili naši hned ráno.
Kde se najednou vzali? Jací naši? Do včerejška je nebylo vidět a teď, prosím, drží nádraží a na něm dva pancéřové vlaky.
U Zuzky se hlásí starý pan Janoušek. Aby nemusela tolik běhat, bude jí prý dělat spojku do tříd, k ostatním. Řídící Muchka, Šmidrkal, učitel Grafnetter i další jsou pořád mezi lidmi, těžko je hledat.
,,Už jsi, sestřičko, viděla náš prapor na plynárně? To je pohled!"
Školu na Zelené lišce hned ráno obsadil strážní prapor SS. Mají spoustu automatických zbraní a pancéřových pěstí. Bojuje se o každý prostor.
V krčském pivovaru je obrovské skladiště munice, i tam je velký boj.
Lidé odhodili strach. Tak přece nejsme jen ten ušlápnutý holubicí národ, co, pane Janoušku? Venku prudce prší, ale nikomu to nevadí.
VJanečkárně už v poledne zajali SS všechny dělníky. I ženské. Zatím je tam drží. Ale na Zelené lišce prý přepadli dobrovolníci školu SS. Bližší zprávy nejsou.
Jak to vlastně začalo?
Včera ve Vršovicích pod Waldeskou, když viděli lidé vězně, převážené z koncentráků do karanténního lazaretu.
- Začali zpívat hymnu a padl tam také první výstřel.
To teď nikdo neví, všem se zdá, že Praha vzplanula celá najednou. Kdekdo je prostě šťastný, nadšený, rozhlas už je náš a svoboda je naše, kdekdo vypráví velkými slovy všechny dosud utajené příhody z války.
Tak přece jsme to přečkali, vidíte, škoda že se toho nedožil tatínek, ti kluci by neměli tolik bláznit, každý chce flintu, ještě by si mohli něco udělat...
Počkejte, paní! A co když tu flintu budem potřebovat? Paní rychle zmizí.
V kanceláři, kam se vojáček zařadil, není rozhlas. Musí se spoléhat na to, co jí kdo poví. Americká armáda prý zahájila útok, naši mají zůstat na místě, ale zastavit palbu. Čekat.
Jak to, čekat?
Je večer. Dolů na velitelství i sem na Výbor přicházejí stále ještě dobrovolníci. Někteří už ozbrojení. Smontovali prý jim zbraně ve Vršovicích, součástku k součástce, vybrali je z pancéřových vlaků.
Stráže z mladých i starších stojí tiše podél celého lesa, od chodovské silnice až po Kačerov. U koupaliště má právě hlídku vojáčkův spolužák z obecné, jeden ze tří mušketýrů, Porthos. Pravým jménem Bořík Kankrlík. Zdeněk, jeho malý bráška, pobíhá po škole a všecko, co kde vyslechne, poví Kočce.
Den opojení už přešel dlouhým deštěm do podivné noci, plné rozpaků a napětí.
Blíží se ke druhé hodině. Dole na velitelství se horečně jedná. O čem, Kočka neví.
Teď k ní skoro nikdo nezajde.
Z Michle hlásí střelbu na benešovské silnici a stavby barikád. Vršovická jižní kasárna dobyli naši zpátky. Zdeněk letí s papírkem dolů. Mají tam svůj vlastní telefon, ale vojáček má strach, aby nic nepřeslechli. Nějak ztrácí klid.
Jak je to s tím zastavením palby? To jenom my? Nacisti smějí střílet?
"Zdeňku, řekni jim, ať mi pošlou nějakou bouchačku! Mají jich tam teď už dost!"
Chlapec běží.
Snad se měla hlásit u nich, u vojáků. Ale copak někdo něco věděl? Vzteká se. Teď odtud nesmím. A nikdo se jako naschvál nikde neozývá. Že by vážně přituhovalo? Že by přece táhly tanky, plné nácků, na Prahu? I teď?
Dlouhá chodba prvního poschodí je prázdná. Haldy šatů, co na Výbor nanosily ženské pro navrátilce z táborů a pro další potřebné, leží na stolech v sousední místnosti.
Zdeněk přibíhá: "Tohle ti posílají!"
Puška. Ne! Tohle pozná i holka.
"Vždyť tímhletím střílel Ajka na vrabce!"
Zdeněk se dušuje, že mu dal vzduchovku jeden důstojník. Prý ji nepřehlížel, sáhl prostě na hromadu a podal mu ji. Mají tam zmatek.
Vojáček postaví hračku ke zdi.
"Děkuji, Zdeňku." Je jí do breku.
"Těch tanků prý je moc," řekne ustaraně kluk a vrací se dolů.
Co by ho držela! Nikdo po ní nic nechce. Ani teď. Ani tady. Proč mě ti moji lidé mají pořád za hlupáka? Protože jsem ženská? Nebo proto, že jsem od divadla?
Najednou zezdola hluk. Rozčilení muži pobíhají chodbami. Příkaz: všichni domů! Odpovědnost přebírají vojáci!
Vojáček je zmatený. Nikdo mu pořádně neřekne, co se děje.
Domů? Teď? Dobře. Je půl třetí, ohlásí se Madě, řekne, co a jak a nají se. Za půl hodiny bude zase zpátky.

Maďa nespí, večeři pro Líbě má připravenou. Dceřino chování je přece přirozené, nečekala by od ní nic jiného.
"Co myslíš? Vydržíme?"
"Aby ne!"
Zuzka se vrací v mírném, chladném dešti. Ticho. Jen občas vzdálená střelba. Okna domů jsou ještě zastřená, ale za nimi se jistě nedřímá.
Najednou si prudce uvědomí, jak by se jí nechtělo umírat. Někdy k půlnoci jí na prstě pukl oblíbený prstýnek s opálem. Teď se stydí, že na chvíli podlehla pověrčivosti.
Ne, my neumřeni. Zuzana to cítí, snad jí dává jistotu ta zvláštní noc. A přece se stalo i něco nedobrého. Něco někde selhalo, nějaké, možná i bezvýznamné kolečko. Třeba jen na okamžik. Ale naivní, čistá radost zmizela. Je to moje vina? Jsem tak vyhaslá? Neboje to proto, že nás poslali domů? Co mne to zas chytá? Jaké pochybnosti? Teprve patnáct hodin od včerejšího nadšeného poledne. Je to možné?
Ve tmě u školy se rojí postavy. Mladí. Skoro samí její rostenci, někteří ještě mladší, v Ajkově stáří.
"Vypadá to zle!" zavolá jeden. "Aleje nás zase víc!"
Nadřízené velitelství je prý v zámečku v Záběhlicích. Podřízené jednotky dostaly zatím rozkaz samy nezačínat. Zdá se, že toho kluci skoro litují.
Jsme tedy armáda a snad je tu někdo, kdo ví, co se má dělat.
Vojáček usedne uklidněn k telefonům.
Venku pomalu začíná svítat. Lidé se vracej už i na Výbor a zprávy, pravdivé i poplašné, se začínají hrnout.
V Kostelní ulici postupují SS a kryjí se za zajaté ženy. Potvrzeno.
Pobočka v Michli hlásí pohyb tanků Budějovickou silnicí. Zesilte barikády!
Němci ve Stromovce zintenzívňují palbu na Letnou.
Jeden z ukořistěných pancéřových vlaků, Orlík, překvapili stihači na železničním mostě. Jsou tam mrtví.
Co se to vlastně dneska v noci dělo? Zuzce to nedá, ráda by se zeptala. Ale od Benešova se právě pohnuly tři německé pancíře. A za chvíli projíždí několik tanků z Kačerova na Pankrác. Dělníky v Janečkárně naši osvobozují, ale všude tam bude asi zle.
A u nás? Mezi dvěma hlavními silnicemi, které umož- ňují cestu na západ?
Jak je to, paneŠmidrkale?
"Co chceš vědět? Měli jsme počkat? čert se v tom vyznej. Aspoň jsme je v první chvíli pěkně překvapili, teď se už přece nedáme sníst! Myslíš, že oni nemají strach? Ale taky mají!" - a utíká dál.
Nezdá se, že by zatím ten strach měli.
Po desáté hodině se vojáček dovídá, že jede na Prahu asi sedmnáct tanků ze směru Budy. Že pankrácké gestapo přešlo do soudní budovy a drží se tam.
"A - vězni?"
"Svobodní!"
Posílá zprávu ven, lidem, shromážděným už zase před školou.
Na kterémsi úseku Michle posílají Němci parlamentáře, žádají o zastavení palby asi na hodinu. Že by přece?
Janečkárna už je osvobozena, ale čtyři německé tanky se zmocňují domů mezi krčskou lékárnou a sokolovnou.
A pak kdosi z velitelství přinese zprávu, že je v Poříčí nad Sázavou připraveno víc než dvacet tisíc nacistů.
Věřit? Nevěřit?
Jedno je jisté, že se Němci tlačí od Kačerova ke Spořilovu, že mají tanky a těžké kulomety. A že naše čeká první těžký boj.
Zvykáme si, jména zbraní už nám nejsou cizí. Jména mrtvých zanedlouho také ne.
Doktor Krajný byl první. Kluci ho měli rádi, že byl veselý a že se nebál. Smrtka ho dostala odpoledne při útoku. Němci couvli až před obrněným vlakem.
Bomba, která měla padnout na Výbor, urazí kus střechy domku Fárových. Okna školy jenom zařinčela.
"Ještě že Liborovi nerozbila tympány!" smějou se kluci.
Letadlo sestřelili u Hostivaře.
Útok na plynárnu odrazili michelští.
Ano, zvykáme. Začneš - a najednou v tom jedeš. Nemáš vyhnutí. Jedna událost překrývá druhou.
Nakonec už nebudeš vědět, který je den, která hodina, říká si vojáček, když si před večerem trochu zdřímne doma a teprve teď se zas vrací do služby.
Lidé ji zastavují. Ani by tu pásku na rukávě nosit nemusela, zřejmě vědí, co kdo dělá, kam patří. Chtějí slyšet něco veselého. Vojáček se před nimi stydí. Měl by lhát?
Děvče, které běží po náměstí, si Zuzana zastaví sama:
"U vašich sousedů čekají mimino?"
"Až kdovíkdy v létě!" protáhne nohatá s opovržením.
"Že pan profesor dneska pořád odbíhá z Výboru, jestli nemá paní porodní bolesti!"
Děvčeti se rozesmějí očí: "To asi jen když to někde bouchá. To je hned doma! A tuhletu pásku nosí radši jen v kapse. Asi má strach, aby šiji nezašpinil!" křičí na celé kolo.
Kde lítáš, Zuzano?
Při přestřelce byli zastřeleni parlamentáři z Chodova. Němci tamtudy odtáhli směrem na Zbraslav. Ale Smíchov hlásí, že tam asi před hodinou projeli nějací Rusové! Tanky generála Vlasová...
Emigranti - a jdou na Němce? S námi? S námi!
Co tomu říká Slávek? Co ostatní? Ale odvaha s tou zprávou stoupá a té je tedka moc zapotřebí.
Naši se za tmy stahují od Kačerova až na okraj městečka. Chtěli by zaútočit, kdyby je podpořil obrněný vlak. Bez něho nestačí a vlak je právě ted zapotřebí jinde.
Den druhý, šestého, se noří do tmy, plné napětí.
Vzduchovka stále stojí u zdi docela v koutě. Nikdo si jí nevšímá. Není čas ani zájem. Až bude, někdo se zeptá: co že tu máš takovou hloupost? A spolu s Kočkou se zasměje té chvíli, kdy jí tohle poslali vojáci na obranu. Nebo tomu bude docela jinak?



Den druhý byl dnem překvapení. Údivu.
"Potřebuješ někdy palicí do hlavy," říkal Oceán. Ten den dostal vojáček palicí do hlavy několikrát a zatím mu to bylo málo platné. Den nenahraditelných zkušeností, den třetí, začíná teprve touto půlnocí.
Německý rozhlas prý nám dovolil vyvěsit vlajky! Všechny, jenom ne rudé! Dělají si z nás blázny?
Zuzana vyletí: odkud to máš?
Hlásili to v německém rozhlase. O sedmé ráno. Rusové se pohnuli dopředu u Drážďan. Okna mají zůstat zastřená, nikdo nemá chodit na ulici. Každý, kdo se proti Němcům postaví, bude zastřelen. Ale vlajky můžeme vyvěsit!
Zuzana se chechtá: nám přece o nic jiného nejde! Opravdu si náckové myslí, že jsme praštění?
Od půl třetí se esesáci hýbají na Lišce. Od půl páté se tlačí k Michli.
Jenže už někdy v pět ohlásil rozhlas, že k nám jede americká třetí armáda, projeli Berounem!
Když už i ten Vlasov dává nacistům své ultimátum!
A Rusové?
Jistě, Drážďany jsou strašně daleko.
V sedm se vojáček dovídá ze Smíchova, že žádné anglické zbraně na Arbesák nedopadly. Někdo si to vymyslil.
V Michli prorazily německé tanky až do Karlovy ulice. Střílí na nevojenské cíle, syčáci! Ohrady hoří.
Naše auto s Červeným křížem taky ostřelovali, všechno je jim jedno. V Michli porušili příměří po půlhodině a začali pálit z těžkých kulometů.
Naši na západní straně Spořilova mají už od rána co dělat. Vojáci tomu říkají: prudké ostřelování. Mrtví, ranění - vozí je od Kačerova. A nejen spořilovské. Jde tam do tuhého.
Boříku!
"Holka, to ti bylo!"
"Kde?"
Bořík-Porthos byl s hlídkou od šesti ráno na průzkumu. Dostali se krčským lesem až nad lom a tam narazili na tanky. Osm jich jelo od jihu, od Kunratic. Hlásili to na velitelství, a když se pak vraceli, byly ty potvory už na Kačerově. Střílelo se ze všech stran.
"A trefovali jste se?"
"Copak víš, kolik ti ta bouchačka nese? Mám ji v ruce prvně. A bylo to daleko," Porthos se vzteká. Vždycky klidný Porthos. Sportovec.
"Potom jsme vystřídali a vyfasovali handgranáty."
Mylady-Kočka na něho hledí se zbožným obdivem: ti kluci se mění!
"Jenže - pak to začalo!"
Dostali se obloukem kolem tenisových kurtů a lesem na násep u baráku Armády spásy.
"K Pastuchově chýšce!"
"Kdepak. Dál."
"To jste lezli s těmi handgranáty?"
"To je to! Ty jsme nechali v lese. Copak nás vůbec mohlo napadnout, že se s nácky sčuchnem tak blízko? Najednou kulky. Ti rošťáci byli schovaní těsně pod námi na druhé straně náspu. Tři kluky jsme poslali pro handgranáty a já s Karlem jsme stříleli ostošest, aby nepoznali, že je nás tam míň. Pak stříleli ti tři z lesa a my dva se stáhli k nim. Bylo zle. Náckové vylízali. Mají kulomety. Ale našich je tam tedka dost."
Taky je dost našich odtamtud dole v lazaretu.
Porthos odchází s dalším střelivem. Bude stačit?
"Udržíte je, kluci?"
"Dokdy? To nevíš?"
Na velitelství docházejí posily ze Záběhlic a z Hostivaře.
Ke třetí hodině začíná nový útok. Těžké kulomety pronikají u vlakové zastávky a v zahradách. Obrana se drží.
Vojáček bere střídavě oba telefony. Chraptí z nevyspání, herečka, ale hlavu má podivně jasnou.
Proti barikádám na Pankráci střílejí těžké tanky ze tří set metrů.
Němci vraždí v domech na Zelené lišce. Ženské! Děti! Prohledávají byty.
Letná se drží.
Ze školy v Michli: situace nezměněna. Zbraně nejsou, pomoc taky ne.
Zprávy ze Staroměstského už ted nebudou, lidé se bojí z krytů, Němci pronikají Celetnou ulicí i Dlouhou třídou.
"Proč je nenecháte?!" zalká známá paní.
Trojský most už zase mají naši.
A před chvílí někdo přiběhl, že kluci začali protiútok přes Roztyly a Němci ustupují!
Střílí! Z děl a z těžkých kulometů, copak neslyšíte? Naši se stahují.
"Kdybyste všichni složili zbraně, přece by nás nechali!" vzdychá paní. Nemá tady vlastně co dělat.
Tak dost!
V našich zádech vtrhli Němci do krajních domků Chodova, vraždí tam, vybodávají oči. Spoustu lidí ženou poklusem, neznámo kam.
"Vy říkáte, že nás nechají?" Vojáček řve.
Ale paní není jediná. Strach zachvacuje mnohé. Oběti? Ano, ale ne zbytečné!
Co je zbytečné a co není? Kdo to pozná? Určitě není zbytečný klid! Kázeň!
Vojáček se strašlivě snaží. Ale na chodbě vykřikují hlasy i některých dříve rozumných lidí. Kdo má pravdu? Oni nebo my?
Paňáco, šašku! Ty jsi přece začal bojovat, abys měl zase svoje divadlo. Aby tihleti, co se teď zmítají uprostřed hrozně velkých věcí, seděli tiše na svých sedadlech a brali si od tebe krásná slova! Kam jsi zmizel, šašku?
Změnil ses. Přidal ses k nim. A plnil jsi příkazy. Co se to s tebou teď začíná dít? Copak voják smí vůbec pochybovat? Pochybovat o příkazech? Poslouchá - a dost!
Obrněný vlak, který pomáhal obráncům na severním úseku, poškodily tanky. Pěší se stáhli mezi zahrádky.
Jde na osmou hodinu večerní. Jižní rota obrany Spořilova zastavila palbu, vystoupil před ně německý důstojník s bílým praporem v ruce.
Cože? Chtějí se vzdát?
Naopak. Požaduje kapitulaci. V zádech obránců, chlapců i tatíků, vyvěsil majitel moderní vily bílé znamení konce odporu.
Majitel Haciendy! Ne my! Ne armáda!
Německý důstojník vysvětlí všem, že je úsek obklíčen tanky po celé šíři lesa. Jejich velitel dá rozstřílet Spořilov, jestli mu neuvolní cestu na západ. Čeští parlamentaři se mají dostavit za půl hodiny na okraj městečka.
Zuzana teď nemá čas poslouchat kolem sebe. Ze Zelené lišky slyší, že si SS zastírají kulomety ženskými s dětmi, takže je nemohou naši zneškodnit. Palba je tam hrozná.
Prý by něco mohl dělat Mezinárodní Červený kříž.
Z Michle prosí na všech stranách o těžké zbraně. Kdo jich má víc, než jich potřebuje?
Sedm spořilovských parlamentářů je na kraji městečka naloženo do aut a pod stráží SS odvezeno na krčský zámeček. Na nic nezbyl čas. Ani na poradu s těmi důstojníky, kteří neseděU na velitelství. Ani ke svolání celého Výboru.
Naši jednají s Němci, aby nerozbili Spořilov!
Usnesli se prý jednání protahovat.
Zpráva udeří do uší. Proboha - lidi, teď se přece něco musí stát! Když je pustíme my, dostanou se na Pankrác a naši tam dopadnou ještě hůř! Víte, co se tam děje?
Vyjukaná Kočka chytá, koho může, ale nikdo jí nic nepoví. Nikdo nic neví. Musíme čekat, až se vrátí parlamentáři. Jinak je s nimi zle, to snad je jasné?
Lidé se stáhli dolů do přízemí. Vyklízejí, co mohou. Nechce se jim. Nevěří.
"Nevíš odnikud nic lepšího?" Ani vojáček neví.
Porthos Bořík se vracel od cvičiště předat zprávu, že jsou tanky i tam. A když ve škole poprvé zaslechl, že budou muset odevzdat pušky...
"Nesmysl l"
Jen ať Mylady dobře poslouchá!
"Nikdo se nevzdá!"
Když to tedy slyšel, chtěl se ještě podívat na mámu. Boříkův táta je železničář. A mámu mají drobnou, pohyblivou jako čamrda a pořád veselou. Hned staršímu synovi oznámila, že po ní někdo střílel, sotva vyšla.
"V naší ulici?" ptá se tiše Kočka.
"Prošel jsem ji až na kraj. A kousek výš zrovna odnášeli Frantu Bulína. Ten tank, co to z něho dostal, je docela blízko. Na polní cestě nad námi, skoro na kraji".
František Bulín byl tátův kamarád. On i ieho žena patřívali k oporám ochotnického kroužku. Paní Bulínová hrála s tátou Moliérovu Scagnarelku. Jak jí teď asi je. František Bulín určitě nebránil jen spořilovské pěkné domečky. Tomu šlo o víc.
"Kam jdeš?"
Porthos se posměšně otočí: "Domů".
Nevěří mu.
Ticho. Ani telefon se neozývá. Takhle to přece nemůže zůstat.
Najednou nemůže vydržet sama. Vezme tu pitomou vzduchovku a utíká po schodech do přízemí. Musí k vojákům na konci chodby zeptat se, co vlastně zamýšlejí.
Po starém zvyku podupává zuřivě každý krok do podlahy. Kroky divně duní. Má za ty dny až na dřevo sešlapané podpatky.
V otevřených dveřích jedné třídy sedí na zemi - ďArtagnan - Zbyněk Havlíček, se svou mladší sestrou. Nepromluví. Jen se výsměšně podívá Kočce do očí, pak právě na ty sešmaťchané podpatky - a znova.
Ano. Ano, ovšem, jsem směšná. Můžeš si třeba myslet, že si teď připadám důležitá. Můžeš se mi smát, že jsem věřila lidem, že se hrozně bojím toho ticha, které tu teď všude visí nad námi.
Už ses spletl jednou, drahý ďArtagnane, když jsi tvrdil, že nic necítím. Já jim budu věřit do poslední vteřiny, teď už nejsem jenom jejich odraz, jejich pokorná služebnice, jejich šašek, jejich paňáca. Teď jsem stejná jako oni. A mám o ně hrozný strach. O všechny.
To je strach o sebe! Že se v nich zklameš! Ze jimi budeš muset pohrdat, že zase budeš sama, jenom se přiznej!
Mylady obejde ďArtagnana. Oba mlčí. Snad proto, že cítí oba tolik podobného a žádný to u druhého nechce připustit.
Na velitelství je jako po boji. Nikdo nic neví. Unavení dobrovolníci tu čekají, polehávají, někteří ji provázejí nejistým pohledem. Ne, žádnou zvláštní zprávu nepřináší.
Hodí vzduchovku na stůl. Pušek je tam hromada. Nevezme si žádnou. Na co by jí byla? Jedna nestačí.
Vrací se k telefonu. Zbyněk už na chodbě není.
Co čekala? Co vlastně vůbec čeká? Rozkaz. Třeba na smrt. Jenže tady ani věrnost nestačí, to už snad, holka pitomá, konečně vidíš!
Bořík šel domů. Alespoň to říkal. Ten, co byl mezi prvními v autobuse, když jeli pátého pomáhat rozhlasu. Ten, co držel ve dvou násep proti náckům u Kačerova. Věrný Porthos. Co měl dělat teď?
A přece není sám. Ani ona, Kočka, není sama. V tom Zbyňkovi nelhala. Ti utahaní kluci na ubytovně, ti ostatní, co leží rozptýlení po celém úseku proti tankům, ti všichni by šli zas! Jenom proto, že ty spořilovské domečky oni nestavěli, že na ně šetřili jejich rodiče? Na co jim budou?
Copak se dá beztrestně strčit smrtí na souseda? Přijmout život jako almužnu? S laskavým svolením pánů esesáků? Almužnu přijímá jenom žebrák. Padesátikoruna, vtisknutá ředitelkou tajně do dlaně, na paruku, že jsem pěkně hrála, zčernáme pokladnu nabitou. Vzala jsem tě, padesátko, a projedla jsem tě!
Tohle ne! Už ne!
Možná že někteří z těch vyjednavačů mají zkušenost a dost rozumu v hlavě. Ale Zuzana se už nemůže zbavit nedůvěry. Nebylo to tady už jednou? Pátého v noci? Když je poslali domů?
Stejný pocit, jenže teď silnější. Vojáček musí věřit. Já nemůžu. Jim ne.
Rozhlas vysílá prohlášení Národní rady. Za včerejšek dvakrát slíbil Frank zastavení palby, dvakrát nedodržel slovo! Braňte každý dům! Nesloží-li Němci zbraně dnes, složí je zítra!
Zuzana vytočí číslo velitelství na záběhlickém zámečku a volá: Spořilov vyslal parlamentáře. Chce se možná vzdát. Ale ani parlamentáři se dlouho nevracejí. Pomozte nám!
Zuzana shání Slávka. Kdosi slíbí vyřídit vzkaz do Národní rady.
l Volá Michli, Rozcestí, Vršovice - telefon je jediná naděje -
A hlasy se vracejí. Minutu po minutě zaznamenává Kočka na papír přesné údaje, bude zapotřebí všechno předa hned, jak se Výbor vrátí, předat co nejvíc a co možná nejpřesněji.
Dole si zatím s poručíkem Voráčkem slíbí dvě čety dobrovolníků, že se nevzdají. To Kočka zatím neví.
A tak po půlnoci, když se tři parlamentáři ze sedmi vrátí s podmínkami kapitulace, kterou přijali. Kočka už neposlouchá nikoho.
Volá, mluví, křičí do telefonu:
Spořilov se vzdává! Celý Výbor a všichni muži od patnácti do šedesáti let musí o půl čtvrté s půlnoci nastoupit na náměstí. Máme složit všechny zbraně. Do otevřených oken se bude střílet! Zákaz vycházení na ulici! Oznamte to, ať to vědí všude! Na Mezinárodním Červeném kříži! Na Národní radě! Může dojít k hromadné popravě!
Chaos útěku zachvacuje dům. Rychle. Rychle pryč! SS tady mohou být co nevidět! Odneste sesbírané šaty, potraviny, alespoň to ať jim tu nenecháme! Nahoře u Chodova se lesknou jejich přílby!
Zuzana odchází s posledními. Vezme svoje zápisky. Celý Národní výbor, všichni muži.
.. Ještě věří, že nikdo nenastoupí. Popraví esesáci členy Výboru? Popraví taky ji?
Jde na třetí. Všude v uličkách zatím mrtvý klid.



Je doma. čeká, že pro ni možná přijdou. Zápisky schovala s Maďou na kuchyňskou skříň, až ke stropu. "Jednou je potom vyndej!"
Ten strach je nedůstojný. Stydí se za něj. Maďa uvaří čaj. Asi patnáct minut chybí do půl čtvrté. Možná že míň.
Lidi z ulice jí poslali krabičku cigaret. Předválečné memfisky. Někdo je schoval na den vítězství. Pátého z radosti vybalili zásoby.
Nastoupí naši? Nebo nenastoupí? Kdybych se tak mohla odněkud podívat! Na náměstí je vidět jenom se střechy.
Byli by blázni, kdyby poslechli! Takhle to odnese nanejvýš pár lidí a nikdo neví, co by udělali s celým tím množstvím, sraženým v houfu a beze zbraní.
Kde jsou asi odvlečení chodovští? A kde ti z Michle?
Jestlipak někdo předal moje poslední hlášení na velitelství, na Červený kříž, všude? Někdo jistě. Někde něco podniknou.
Ještě pár minut.
Jak se Maďa drží! Já ne. Já mám strach. Vlastně to ani není strach ze smrti. Spíš z toho, že se budu hrozně bát, až na mne namíří. A rvát se budu. Určitě. A lidi by potřebovali vidět hrdinství, pomohlo by jim to. Dokážu to? Asi ne. Já chci strašně žít, a ne se vzdát pro cizí zbabělost!
Měla jsem si najít nějaký maličký revolver. Jsem hloupá. Postříleli by kdekoho kolem. Nepochopili by, že chci umřít sama. Radši sama než jejich špinavou kulkou.
Minuty lezou pomalu kupředu...
Zuzana se svěří Madě. Nezbylo nám nic z otcovy lékárničky? Něco pořádného, pro případ, že by...
Nezbylo nic. Zhasnou světlo.
Pootevírají okna, jen skulinku. Venku podivný šum. Řvaní. Krátké povely zaslechnou seshora z náměstí. To přece znamená, že muži nastoupili! Co se bude dít?
Zuzana běží na půdu k vikýři. Nadzvedne ho pomalu, opatrně, jenom pár centimetrů. Sklo se nesmí blýsknout.
Venku je ticho. Bylo by možné, že by vydrželo pár set lidí stát v takovém tichu? Co to z nás udělali?
Pomaličku svítá.
Znovu povely. Několik za sebou. A pochod, vzdálený pochod tisíců nohou, těch mužů je strašné množství, jak je to možné?
Ale odcházejí, nestříleli do nich, odvádějí je jako michelské a předtím ty z Chodova
Mada šeptá pod žebříkem: "Vedou je pryč!"
Vedou. Kočka musí ještě chvíli počkat. Pak najít telefon. Čísla má. Musí dát pozor, půjde mezi ploty. Nejbližší stanice je u Sochrů a to není daleko. Jen přes dvě ulice. Stráže budou stát nejspíš na náměstí.
Ještě žijem! A teď půjde o všecko. O to, aby se zachránili lidi, o to, aby Němec nezískal převahu okolo, když my jsme zklamali.
Na nárožích nestál nikdo. Uličky pusté, okna zata žená podle příkazu. U Sochrů telefon nešel. Prý nejde asi nikde.
"Vrátí se nám táta? Děláte něco?" ozve se odkudsi odnaproti.
Děláme, to se ví!
Snad může volat z pošty? Zpátky k náměstí se dostane snadno. Nikde nikdo. Vypadá to jako vymřelé město.
Srdce se jí sevře, když probíhá rychle přes nekrytý park. Tolik jsme po těch zbraních toužili! Tak jsme na ně byli pyšní! Tři dny! Tři dny - a dost. Teď tu v trávě leží dokonce i odhozený samopal.
Na poště je přerušené vedení.
Přes náměstí se tedy dostala. Musí k Záběhlicům, k velitelství. Kam jinam? Budou Němci tady na druhé straně?
Okénko se otevře. Ženská. Křičí. Pláče. A jako na povel se otevírají dveře kousek naproti. Prosby. Naříkání.
Vrátí se, všichni se vrátí!
Ale Kočku žene s lítostí také nenávist. Ta stará známá z dětství. Nastoupili! Spořilovští! Poslechli! Všechno zahodili, jako ovce se dali odvést - proč? Pro domeček. Ze strachu. Z malodušnosti.
Zuzka je na okraji. Silnici na Chodov přeletí, padne na zem. Nic. Ticho. Ani rána. Všechno v pořádku. Jen chviličku si tady odpočine.
Neví, že si v dolíku jen kousek dál vaří právě čaj Bořík Porthos se dvěma kamarády, s nimiž bojoval na barikádě. Sami ztracení v poli, jedna z rozptýlených, malých skupinek těch, kteří se nevzdali.
Jsou i takoví. A není jich málo. A když se Zuzka vrací s vojáky k deváté hodině do školy, dovídá se, že němečtí zajatci ve sklepě zůstali. Nikdo od školníků prosté o nich neřekl a esesáci hrozně pospíchali.



Velitelství je znovu zbudováno. Mladé velitelství, velitelství bez naftalínů. Kočka je telefonistkou Revoluční gardy.
Od chvíle, kdy tam v jitřním pološeru v polích narazila na prvního dobrovolníka, který ji pak zavedl k polnímu telefonu, od chvíle, kdy předala zprávu o tom, co se stalo, záběhlickému velitelství, pociťuje divné, klidné uspokojení. Už nežehrá na Slávka a na ostatní, že ji zapomněli na Spořilově. Příkazy, které si uložila sama, byly správné, byly v souladu s tím, co bylo potřeba. Byla tedy užitečná i sama Zuzana. Vida, jde to taky jinde než na jevišti, mámo Libo!
Zkouška dopadla dobře, ta zkouška, na kterou čekala několik měsíců. Dnešní noc jim dala teprve smysl. Ze ti, šašku, strhla s hlavy barevnou čepici jako kdysi malá Gin své hračce? Však se zato díváš na svět otevřenýma lidskýma očima.
Už je to tak, Spořilov, nenáviděný, nešťastně milovaný, hnízdo ubohé úřednické bídy, přetvářky a ohnutých hřbetů zašlé republiky, a přece místo nejčistšího dětství, se Zuzaně rozlomil touto nocí jako koláč na dvě různé poloviny.
Městečko pánů disponentů, úředníčků různých spořitelen, drobných stavitelů, městečko malých "lepších" lidí a jejich klevetnických, hbitých paniček, které by v zástěře nevyhlídly přes práh, to městečko se dnes zlomilo strachem.
Divoké výhonky z jeho zahrádky, občané nedůležití, odlišní, pomlouvaní, chudí, "suroví" Roztyláci a střapatá mládež se odmítli vzdát a teď tu sídlí ve škole, na svém. Trvalo to sotva čtyři hodiny, než si vzala moc ta nová autorita, ale stovky opuštěných ženských už jsou klidnější, přijaly ji za svou, věří jí.
Noční nenávist a zklamání, vyrostlé z hrůzy před ztrátou lidské důstojnosti, by v Zuzaně teď už sotvakdo našel. Má, stejně jako ostatní, o ty druhé jen starost.
Netroufá si hádat, co by se stalo, kdyby byli odmítli poslušnost. To ať soudí jiní, až bude čas!
My tu vydržíme. I když nám asi lehko nebude, naši drží znova všechny pozice.



První zpráva, kterou zachytila telefonem na svém novém působišti, byla z Jezerky. Upozorňovala, že Němci střílí po sanitních jednotkách. Tam u nich zastřelili právě neznámého chlapce s praporem červeného kříže v ruce.
Tak tedy vypadá sjednaný klid zbraní v tuto hodinu. Nacistické jednotky nezastavily činnost. Po kapitulaci Spořilova zahájily nový nápor na Pankrác. Proud lidí, prchajících před nimi, táhne po michelské pláni přes železniční trať do Vršovic. Také Michle se ocitla znovu uprostřed palby. Do vnitřního města se dostávají Karlínem. Vraždí na nádraží, vraždí v domech na Pankráci, drancují, kde mohou. Zapalují.
K. jedenácté hodině hrozí znovu obchvat Michle a Nuslí.
Staroměstská radnice hoří.
Hoří i Štorchovo knihkupectví a mnoho, mnoho jiných domů po Praze.
Tento den bude dnem vytrvalých.
U nás je poměrně klid. Velitel, oddílu dvaceti SS stranou od chodovské silnice začal vyjednávat o jejich kapitulaci. Jeho oddíl se zatím dal odzbrojit a tak máme jedenadvacet nových zajatců. Jedenadvacet Němců se odřeklo války. Kolik desetitisíců ještě ne?
Bojí se Sovětů. Proto chtějí na západ. Bojí se taky našich civilistů s puškami. Těm se nevzdávají. Asi dobře vědí, za co bychom jim mohli odplatit.
Spořilovští muži - je jich přes tisíc - byli odvedeni do zajetí do domů ÚSP na Pankráci. Uklidňujeme zoufalé ženy. Nic jiného se zatím dělat nedá. Držet svoje místo, nic víc.
Ano, u nás je poměrně klid. Je potřeba počítat s každou hodinou, s každým člověkem. Je potřeba umět šetřit síly. Vtírá se k nám další nepřítel: únava.
Takhle nějak asi člověk zvyká na válku, říká si Zuzana, když ji vystřídají a ona uléhá na dvě hodiny. Kdy vlastně naposledy spala? Předevčírem? Všude je teď nejdůležitější jasný, klidný rozum.
Večer se prokazuje, že na zprávách o vyjednávání s Němci něco bylo. Rozhlas stále ještě vyzývá k odporu. Nemusí. Vydržíme. Nikdo jejich kapitulaci už nevěří. Střelba v Praze ustává. Proudy německých vojsk pochodují prý z Prahy na západ. Barikády ve Stromovce se jim otevřely. Proč je pouštějí? Co bude, nevíme.
Divné ticho, plné nedůvěry, které se pomalu proměňuje v depresi.
Z Kačerova i z Pankráce se stahují ke krčskému zámečku. Do lesa. Blíž k nám. Ohně z Pankráce vrhají barevné záře nahoru do oblaků. Zuzana si chodí občas odpočívat na pozorovatelnu. Zrádná, krásná noc.
Neusnout! Vydržet! Je jich kolem nás plno.



Ta první zpráva jako by rozrazila všechen vzduch. Jedou k nám! Sověti! A jsou blízko.
V prvním okamžení nikdo na ten zázrak nevěří.
"To si vymýšlíte!"
Kristapána odkud! Od Berlína? Blázníš?
"Tak si aspoň vzpomeň, ženská, s kým jsi mluvila?"
Zuzana neví. Drkotá zuby, směje se. Zapomněla se zeptat, kdo to volá. Ale ten hlas nelhal, takováhle radost se nedá předstírat. Celou dobu přece, celé ty čtyři dny existovalo zvláštní, většinou anonymní spojení po drátech telefonů. - "Haló, jak je u vás?" - Pokud to bylo možné, volala i Zuzka, kam se dalo. Šlo přece i o to, neuzavřít se, vědět o druhých, ne? Teď se jí to vrací. Někdo, koho asi volala dřív, kdo znal číslo, zavolal. Ze štěstí, z úlevy. Asi volá na všechny strany, že jsou tu.
A jsou.
Hned po čtvrté hodině projíždí kolem nás na sto dvacet nacistických obrněných vozů i několik tanků. Vyjeli z Vršovic přes most nad nádražím u Bohdalce, přes rozcestí po nové silnici na Chodov, ujíždějí ke Zbraslavi. Opouštějí Prahu!
Daleko nedojdou! Oni - ani ti druzí!
Sověti se k nám valí hned z několika stran!
Po půl osmé prorážejí na Vítězném náměstí. Ruský velitel prosí, aby byly odstraněny překážky, aby tanky mohly proniknout do středu města.
V osm hodin je vzrušeně vítá rozhlas.
V osm dvacet projíždějí ke Hradu.
V osm padesát pět bojují s nacisty na Prašném mostě. Jiní zahajují útok na novou techniku, na budovu hlavního štábu, na Kadetku.
Valí se na pomoc vnitřní Praze.
Uvolňujte cesty od barikád!
Z krčského lesa nás pořád ještě ostřelují. Stáhly se tam nacistické pěší jednotky. Ještějnení konec, ještě nám musí přijít na pomoc posila ze Záběhlic. V Hostivaři odzbrojili dobrovolníci několik jednotek. Vzali i dva tanky. Pašáci. Z našich zajatých se většina vrátila už večer. Asi čtyři sta jich Němci odvedli směrem na Zbraslav. Kam, nikdo neví. (Do zbraslavského zámku, kde stáli do rána na kamenném nádvoří pod stráží Maďarů a pod dohledem SS. Dopoledne je převedli do budovy Okresního soudu. V noci na devátého se zajatí domluvili s Maďary a konečně to ráno, když se přes ně přehnal poslední útok, vydali se s nimi a s kořistí na cestu do osvobozeného Spořilova).
Teď, devátého, čekají lidé v hloučcích na ulicích jenom na své zachránce. Na ty, kdo přišli, když už docházely poslední síly. čekají s horečnou netrpělivostí.
Chtějí zprávy, chtějí vědět, kde už jsou. A hlavně: kdy už přijedou sem, k nám. Do té doby není jistoty, není bezpečí. Zuzana chytá zprávy a po spojce je sděluje ven. Rovnou na ulici. Ale copak může něco odpovědně říct?
"Jsou tu, ano!"
"Teď tu byli, v naší ulici!"
"Naproti byli na půdě schovaní esesáci. Stříleli dolů na lidi. Rusové z tanku namířili na komín - a tumáš! Jedou dál!"
"Kam?"
"Všude!"
Ve tři odpoledne projeli Michlí!
"Směrem k nám?"
Zuzka křičí do aparátu, chce zadržet ten hlas, ale na druhé straně je slyšet jen hluk, volání, a někdo se tam radostí rozeštká.
Zavěsí. Píše lístek.
"Jdi, řekni, že už brzo přijedou, možná právě teď už budou na rozcestí."
Chlapec vyběhne ven, na lístek zapomene. Potrhlej kluk!
Zuzana jde za ním. Až ven před školu. Lidé tam na rohu na Hlavní křičí, objímají se a běží sem.
Zuzana vyjde až na chodník. Před ní, právě před ní, obstoupen hroznem jásajících lidí, projíždí pomaličku první sovětský tank, plný bezových květů.
Zuzka stojí bez hnutí. Ani ruku nezvedne, nějak nemá sílu. A taky není už nic potřeba. Teď se může jen dívat a žít tu šťastnou chvíli, čistou, kdy jako by všechno zlé a těžké odplavalo.
- Tenhle pocit - to je asi mír, chtěla si možná říct, ale snad, že se tak podivně dívá, že jí tečou slzy po tvářích nebo proto, že ta její páska na rukávě nevypadá, že by ji moc šetřila, hodí zrovna po ní z druhého tanku dva chlapíci s čepicemi docela v zátylku, celou náruč šeříku.
Větvičky po ní sklouznou a oni se smějí. A Zuzana s nimi, vždyť vy jste se asi taky protančili bis Kriegsende, utahaní, špinaví!
Mává jim, lidé hází šeřík na tank zpátky - počkejte, jen jednu, jedinou snítku si přece nechám: pod tátovu fotku na psacím stole.



Ajka se vrátí na druhý den. Lidé ho pošlou rovnou za sestrou do pěkné vily, která do předvčíra patřila nacistovi a kterou teď dostali mladí. Zakládají jednu z prvních organizací SČM. Zbyněk Havlíček přednáší právě Majakovského Sto padesát miliónů. Kočka předsedá.
"Nedejte se rušit," vhrne se do dveří její bráška - a je ho pořádná hora v té slátané uniformě. Prodělal v brněnských sklepích boje na bodáky, pak táhl s partyzány co nejblíž ku Praze, teď přijel na náklaďáku. Svalí se do křesla a během dvou minut usne.
"Žijem! Žijem!"
První svobodný plakát se Zuzaniným textem. První shledání s přáteli z ilegální buňky. První Mladá fronta. První schůze komunistů v domku skladatele Stanislava. První aktiv v Lucerně.
A noci, první horké, svobodné noci, jimiž se osamělá holka toulá z Výboru domů, podél skupinek vojáků, rozložených u stanů pod topoly Hlavní třídy a mlčky roztesknělých nad malými rádiovými přijímači, odkud znějí nové táhlé písně.
Kolik vůní s sebou přinášej i, kolik dálek otevírají. Co všechno nás čeká?
Přichází telegram z Poděbrad. Má nastoupit. U Burdy ji zvolili do závodní rady. Jede. Pohádá se, že měl bývalý ředitel zůstat při divadle aspoň jako poradce. Mladí souhlasí s ní. Takhle bychom dělali to, co dřív, jenže špatně! Oddělí se. Založí divadelní skupinu Traktor. V deseti objíždějí města, která znají, a recitují, tančí, zpívají, Franta Řehák, Ivan Glanc, tanda Holub, Míla Liška, Jirka Skobis - režisér, Kamila Kučerová, Marie Spurná a Zuzka - umělecký šéf.
Už začíná červen a tu se teprve v jedné hospůdce u Poděbrad, kam zašli, když smontovali jen tak pro legraci sami celý kolotoč přátelům artistům, tu se teprve z rádia ozve lehce chraptivý, známý mužský hlas.
"Zuzano! Slyšíš!" Ivan Glanc křičí na celý sál. Lidé u stolů utichají.
"Volám Lübeck! Volám politické vězně k přijímací. Volám všechny ty, kteří se ještě z Memecka nevrátili i ty, kteří se už vrátili. Volám všechny ty, kteří pracují na repatriaci vojáků, civilistu. Volám i ty., kteří mé poslouchají pro mé umělecké jméno. Ano, jsem tu, jsem v Praze...
"Zuzano!" Marie vedle Zuzky sotva dýchá, Škobis pomrkává nervózně jedním očkem, také on patříval k Burianovým odchovancům v hledišti Déčka.
"Nepřicházíme si pro pláč a pro recepty pilných hospodyněk...My jsme učinili jen svou národní povinnost. Trafiky a kolovrátky za to nechceme..."
Stařík u stolu se rozesměje nahlas: ,,Trafiky a kolovrátky!"
"Dost jsme se už nachválili. Vím, byli jsme první, byli jsme hrdinní, revoluční, ale teď - teď je pomalu nutné přestat se sebechválou a postoupit k činům. Řeči, pronesené v pravý čas, působí. Ale všech řečí čtyřiapadesát, jak se říká..."
Už se směje celý stůl.
"Dnes mi bylo z mnoha stran oznámeno, ze se ode mne čeká projev o umění. Je mi líto, ze vám dnes tak příliš nevyhovím. Jsou často věci důležitější, které musí byt provedeny rychleji..."
Zuzana div že nemá ucho až na přijímači.
"Co tomu všemu řikáte, vy tam v Lübecku, vy tam, kde jsem tak rád pracoval při vaší repatriaci?"
Proto se zdržel? Proto se nevracel?
"Děvčata z Ravensbrücku, vojáci, slovenští partyzáni, kteří tak žhavě čekáte na odjezd do vlasti... Vám by taková řeč o umění pravě teď mnoho neřekla. Vám, kteří v nehygienických garážích na slámě trpělivé cekáte... co bys chtěl ode mne slyšet, Bohumile Řího, báseň, nebo rozhovor o tom, jak budeme hrát divadlo? Jestli chceš, abych pozdravoval tvou dcerku. Tož tedy, Bohumil Říha, zedník, pozdravuje svou dceru. Má nesmírnou radost, že se vrátila zdráva a teší se na shledanou. A ty, Heleno Fröhlichová, se jisté houby staráš o to, zdali budu hrát v tom či onom divadle. Tak tedy dávej pozor, máš, cos chtěla: Helena Fröhlichová z Ružomberkaje zdráva a pozdravuje svého manžela...
"Ten nám to dává!" libuje si stařík.
"Musím do Prahy," rozhoduje Zuzka.
Nikdo ze skupiny se neptá, proč. Vědí, že ji chtěli navrátilci z otcovy skupiny dosadit do Národního divadla, že odmítla. Tohle je ovšem něco jiného.
- -jméno zájmenem a každé znamená štěstí jedné rodiny -
" To je hudba l" směje se hlas v rádiu, "to se to poslouchá! Já myslím, ze už nikdy, lepší nenapíšu!"




Schody jsou stejné, jen je na ně víc vidět. Ve vrátnici Déčka, které se teď nazývá Divadlo, které zbylo, Zuzaně řekli, že je Burian právě doma.
Nadechne se zhluboka. Zazvoní. Malá, černá paní, která od ní tehdy přijala balíček s hrachem, jí otevře.
Za jejími zády se ozve známý hlas: "Kdo to přišel?"
"Kočová," houkne Kočka co nejhlasitěji.
"Tak pojď dál!" ozve se z koupelny. Pan Burian se holí, musí na něj počkat. Ale pak hned odchází. Pospíchá.
"Já jenom pár slov, nezdržím ho."
Vejde do pokoje. Dveře za sebou nechá otevřené.
"Tak co? Moc tě to pošramotilo?"
Propána. Že by si byl všiml její nohy? Nosí ji ještě zavázanou. Hned ten první den, když jela ze Spořilova do Prahy lidem pro noviny, zastavila na ulici motorku i s motoristou, nebyla jiná možnost. V Nuslích na ně stříleli Němci z vikýřů. Zuzka se hrozně zděsila kuliček, jak odskakovaly kolem nich od dlažby a přitiskla se nohou na výfuk. Ani to nepálilo, až když slezla dolů, zjistila, že v té malé přestřelce doslova nechala vlastní kůži.
"To se zahojí!" volá do koupelny. Nemyslel vlastně něco jiného ?
Vstoupí do pokoje. Odhodí ručník na gauč. Hubený, vlasy sotva na centimetr. Jen ty obrovské, temné moudré oči mu svítí vlídně a přitom pořád zvědavě.
"Tak se ukaž!"
Zuzana se trochu nafoukne. Taky by jí už tykat nemusel !
Schválně předvede dva tři krásné kroky a otočí se jako v Ibsenovi.
"Což o to, klisna je z tebe slušná."
Zatracená kládaná sukně! Vím, že nadnáší a vezmu si ji na sebe na tohle setkání!
Ale je to dobře, říká si v duchu, je to dobře, že mne hned začal stírat.
Doprovodí ho až k Národnímu divadlu a potom se ještě dlouho dívá za tramvají.