Světová hospodářská krize v letech 1929 až 1934 zasáhla i Československo. Během této krize se zvyšovala cena zlata na světových trzích. Důsledkem tohoto vývoje byl silný deflační tlak na všechny měny, které byly vázány na zlato. Do tohoto proudu byla stržena i československá koruna. Názory na účinný postup Národní banky při řešení této deflační situace se lišily a posléze se vyhrotily do dvou směrů: buď ponechat zlatý obsah koruny a přizpůsobovat se jejímu znehodnocování postupně úrokovou, mzdovou, rozpočtovou, devizovou a cenovou politikou anebo prostřednictvím snížením zlatého obsahu iniciovat takové znehodnocení koruny, které by obnovilo soulad její kupní síly s kupní silou zlata, a vyhnout se tak dlouhodobému procesu adaptace všech hospodářských čísel. Vláda se rozhodla pro devalvační řešení. V únoru 1934 podal guvernér Národní banky Vilém Pospíšil s celou bankovní radou demisi. Novým guvernérem byl 23. února 1934 jmenován Karel Engliš. V únoru 1934 byl snížen zlatý obsah koruny o šestinu - na 37,15 mg. Některé státy - země zlatého bloku - však setrvávaly na dosavadní peněžní politice a přikročily k devalvačnímu řešení později. Tomu se přizpůsobil i postup Národní banky, zlatý obsah koruny byl proto snížen později znovu druhou devalvací v říjnu 1936, a to opět o šestinu - na 31,21 mg. Po těchto devalvacích se cenový i měnový vývoj stabilizoval.