Průvodce Praha-sever: Roztoky u Prahy: Významné osobnosti

Barbora Markéta Eliášová (1885-1957)


Barbora Eliášová


Portrét v Tokiu z roku 1913


Obálka knihy Z vlasti samurajů z roku 1922


Obálka knihy Dcery Nipponu z roku 1924


Obálka knihy Rok na jižní polokouli 1928


Známka, vydaná na počest Barbory Eliášové v říjnu roku 2009

Barbora Eliášová se narodila 2. 11. 1885 v Jiříkovicích u Brna a zemřela 27. 4. 1957 v Praze.
Byla první českou cestovatelkou, která objela svět.

Otce nikdy nepoznala, její matka byla navíc vážně nemocná a zemřela, když byly Barboře čtyři roky. V rodných Jiříkovicích byla vychovávána na obecní náklady a u příbuzných. Zásadní vliv na její osud měl zdejší učitel Jan Hudeček, který se nadané dívence hodně věnoval a půjčoval jí knihy, které před ní otevíraly svět a probouzely touhu vymanit se z dosavadního životního údělu, poznat jiné kraje, jiné lidi. Na jeho doporučení odchází Barbora k bezdětné rodině do Brna.
Zde pracovala nejprve v Brně v továrně na zpracování vlny a po nocích se učila německy. Na doporučení získala místo služebné u dvou německých dam – herečky brněnského divadla a její matky. Po ubíjející dřině v továrně tato práce působila jako úplná idyla – uklízet, chodit na procházky se starou paní a předčítat jí. Co však bylo nejlepší, měla k dispozici rozsáhlou knihovnu a stará dáma trpělivě opravovala její němčinu. Pak přišla další velká změna. Herečka dostala nabídku z Vídně a obě ženy se přestěhovaly i s Barborou. Tam jí umožnily chodit na kurzy angličtiny a francouzštiny. Měla vynikající výsledky, a tak se po čase se rozhodla, že odjede do Prahy. Našla si velmi rychle místo ve firmě na parkety. Jejím úkolem bylo vyřizovat německou a francouzskou korespondenci. Bydlela ve skromném podnájmu a veškerý volný čas věnovala angličtině. Zvolila si zběsilé tempo, zvládala několik lekcí denně. Státnici složila hravě a získala tak vytoužené potvrzení, že může tento jazyk vyučovat na vyšších dívčích školách a učitelských ústavech.
Při státnici se pak potkala s univerzitním profesorem angličtiny Mourkem. Její slohová práce ho velmi zaujala. Po čase ji pozval k sobě domů a on i jeho paní, původem z Anglie, se stali jejími dobrodinci, snad proto, že sami děti neměli. Často získala cenné anglické publikace, které by si jinak nemohla koupit. "Uměli dávat tak, že jste nepocítili ani stín pokoření," vzpomínala Eliášová. Byli to oni, kdo ji přesvědčil, ať jede na studijní cestu a zdokonalí se v anglické konverzaci. Barbora sice měla nějaké úspory, ale na cestu nestačily. Nakonec jí půjčil peníze sám profesor Mourek. S bedekrem v ruce procestovala Anglii, podívala se do Paříže a některých německých a švýcarských měst.
Po návratu začala Barbora učit angličtinu na vyšší dívčí škole a dávala i soukromé hodiny. Učení dětí šlo Eliášové výborně, sestavila pro ně několik cvičebnic, které se dočkaly takové obliby, že byly vydány knižně. V roce 1909 je ministerstvo schválilo i pro další školy a Barboře Eliášové se v podstatě splnil životní sen.
Přelomovým obdobím pro ni byl rok 1911. Její snoubenec zemřel na otravu krve po banálním poranění a Eliášová zřejmě prožila i další zklamání. Těžkou osobní situaci vyřešila velkoryse. Následujícího roku si vzala roční neplacenou dovolenou a z peněz ušetřených z platu učitelky se vydala vlakem přes Rusko do Vladivostoku a odtud lodí "Simbirsk" do Japonska. Nejela však úplně naslepo. Z Prahy si od přátel vezla několik adres cizinců působících v Japonsku. Po třech dnech plavby vystoupila na ostrově Honšú a vlakem se dostala do Karuizava v horách nedaleko Tokia.
Tam před letními vedry utíkala značná část cizinců i bohatých Japonců. V Karuizawě, malebném horském letovisku pod Mt. Asava (2568 m/n.m.), trávila léto i rodina anglického profesora Lawrence z Tokijské university. Byli to přátelé paní Mourkové a Eliášovou formálně přijali jako vychovatelku svých dětí. Ubytovali ji ve své dřevěné vilce a společně pak podnikali výlety k buddhistickým chrámům.
Na konci léta se rodina prof. Lawrence vrátila do Tokia. Ve městě se Eliášová setkala s životem prostých Japonců a nejen smetánky v letoviscích. Chtěla poznat život v Japonsku z blízka. Odešla od Lawrenců a našla si ubytování v tradičním japonském rodinném hotelu. Doufala, že se jí tak podaří žít co možná nejvíce po japonském způsobu, což se jí do značné míry podařilo. Naučila se japonsky, jedla hůlkami, chodila v kimonu a vlasy nosívala učesané jako Japonka. Začala vyučovat angličtinu na škole pro poštovní úředníky a ve volném čase se věnovala tradičnímu japonskému umění: aranžování květin (Eliášová byla první evropskou absolventkou kurzu ikebany), pěstování bonsají, čajovému obřadu a technice barvení tkanin.
Z Japonska se vrátila lodí "Korea" přes San Francisko (zde byla pět dní zadržovaná policií, než ji přesvědčila, že není japonská špionka) odjela do Oaklandu, dále do Chicaga, Buffala a New Yorku a odtud parníkem přes Island do Cuxhavenu.
Po návratu do Čech přes USA vydala v r.1915 své zážitky v knize Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule, kterou vydala vlastním nákladem. Její další cestovatelské plány zhatila 1. světová válka.
Již v roce 1920 se však do Japonska vrátila, tentokrát jako koncipientka na československém velvyslanectví v Tokiu1). Vydala se tam přes Suez, Indii, Malajsko a Čínu. V Japonsku spolupracovala ženskou univerzitou a univerzitou Waseda, pořádala přednášky o Československu a přispívala do českých i japonských periodik. Vrátila se opět přes USA: do Seattlu, vlakem do New Yorku a lodí do Evropy.
Potřetí odjela do Japonska (přes Afriku, Cejlon a Singapur) v roce 1923. Plaví se na lodi Trieste z italského Brindisi do Port Saidu. Navštěvuje pyramidy, dále suezským průplavem do Massauu a Adennu. Potom přes Indický oceán do Kolomba, Ceylon, Singapur, Honkong do Šanghaje. Zde přestoupila na japonskou loď "Jamašito Maru" a plula do Nagasaki a Jokohamy.
Za deset let, co tu nebyla, došlo k tomu, že ženy již mohly studovat na universitě Waseda, kde kdysi a nyní znovu přednášela. Opět cestovala Japonskem, avšak 1. září tohoto roku však zažila v Jokohamě katastrofální zemětřesení, které si vyžádalo asi 140 tisíc lidských obětí.
Sama zde přiišla úplně o všechno, zachránila jen holý život. Přes Kóbe se dostala do Tokia a posléze se jí podařilo získat lodní lístek na "Express of Russia" a dne 10.10.1923 opustila Japonsko a přes kanadský Vancouver a americké Chicago a New York se vrátila lodí "George Washington" domů.
Z Prahy se stěhuje do Roztok u Prahy, ale ani zde se neusadila a její neklidná duše ji znovu vyhání již na čtvrtou cestu kolem světa. Tu podnikla v letech 1925-26. Z Roztok vyjíždí nejprve vlakem na sever do Děčína a dále přes Německo do Holandska. Z Rotterdamu pak odplouvá lodí "Patria" do Nizozemské Indie. Přes Marseille do Port Saidu a Rudým mořem a Indickým oceánem do Singapuru a pak na Jávu, po které putuje tři měsíce.
Potom navštěvuje Bali a ze Surabaje na Jávě odjíždí lodí "Moutoro" do Austrálie. Z Austrálie se vrací lodí "Baradine" přes Jižní Afriku a Kanárské ostrovy zpět do Evropy. O této cestě napsala knížku Rok života na jižní polokouli.
Její poslední velká cesta v roce 1929 vedla opět do milovaného Japonska, Mandžuska, Koreje a Sovětský svaz. Zůstala bohužel bez cestopisu. Vydává však román Hanako a několik dalších knih pro mládež.
Po návratu do ČSR pracovala až do roku 1939 jako překladatelka na ministerstvu zahraničí. Její pracovní zařazení bylo, aby pro potřeby ministerských úředníků překládala články ze zahraničních novin. Vydala ještě několik knížek o Japonsku, které byly ve své době velmi populární. O svých cestách také uspořádala několik set přednášek.

V Roztokách si zakoupila nevelký dům čp. 213 v Jungmannově ulici a na Tyršově náměstí vysadila růžové sakury, které tu kvetou dodnes.

V průběhu 2. světové války se doma zapojila do protifašistického odboje. Na konci života pak zůstala úplně sama. Trpěla kloubním revmatismem. Byla upoutána na invalidní vozík a odkázáná na pomoc své bývalé žákyně. Přes tyto neduhy se dožila 82 let.

(V Roztokách nalezneme nově vysazené sakury na Školním náměstí, které nahradily původní ).




Z díla:
  • Anglická učebnice,
  • Anglická čítanka I., II. (1920),
  • Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule (1915),
  • Z vlasti Samurajů (1922),
  • Dcery Nipponu (1924),
  • V Japonsku v dobách dobrých i zlých (1925),
  • Japonské pohádky (1925),
  • Rok na jižní polokouli (1928),
  • Pod Karlem Perglerem. Rok života na československém vyslanectví v Japonsku (1929),
  • Okénka do světa (1934),
  • Na stříbrných křídlech mládí (1934),
  • Cesta ke štěstí a životnímu úspěchu (Překlad P. Nyssense 1934),
  • Hanako (1944),
  • Sunae a Kétai (1946),
  • Překlad: Namiko san (1922),
  • Čtyři romány jsou věnovány dospívajícím: Huria hledá cestu do nebe (Huria je maorská dívka z Nového Zélandu, teskní po mrtvé mamince a rozhodne se ji najít. Tajně vypluje na loďce, brzy však ztratí směr. Na moři ji opuštěnou najde kapitán japonské lodi a vezme ji s sebou. Cestou jeho loď přepadne hurikán, při němž Huria téměř zemře. Z mdloby se probudí až v Japonsku. Věří, že se octla v nebi a že manželka japonského kapitána, která se jí ujala, je její zmizelou maminkou). Na stříbrných křídlech mládí (V tomto románu pracuje mladík z Moravy jako zkušební pilot v japonské továrně, v románu Letkyně Armila letí mladičká hrdinka s otcem-pilotem na Cejlon a Jávu, kde se spřátelí s javánskou princeznou, která je v šestnácti letech první Javánkou-pilotkou).


1)Vyslancem byl tehdy Karel Pergler. Benešovi se nelíbil a tak s ním do Tokia poslal spolupracovníky, kteří měli najít záminku pro jeho odvolání. Barbora Eliášová pak bezelstně psala Haně Benešové: "Byli jsme, jak víte, posláni s Perglerem, abychom mu zlomili vaz." Hlásili třeba do Černínského paláce, že Pergler se obohacuje prodáváním klavírů vyslanectví, nebo na základě zfalšovaných dokumentů si udělovali pochvaly a zvyšovali platy. Neustálé intriky na velvyslanectví nakonec Eliášovou natolik odradily, že po půldruhém roce velvyslanectví opouští a vrací se do Prahy.

[Na začátek stránky]