Rozhovor s architektem Janem Stempelem

Jaká kritéria vy osobně uplatňujete při posuzování architektury?

V osmdesátých letech jsem pracoval v SlALu a zažil jsem pana architekta Karla Hubáčka v plné síle. Byla to pro mě podstatná zkušenost, která ovlivnila mé vnímání i můj názor na uskutečňování architektury. Pan Hubáček zdůrazňoval, že architekt je služebník a jako takový slouží klientům, a ne - jak se domnívá spousta architektů -, že dům se navrhuje především proto, aby jeho autory prezentoval v časopisech. Dům by měl být pro lidi. Proto jsem se snažil vybírat domy do ročenky podle toho, jestli jsou v nich jejich uživatelé šťastni, jestli jim vyhovují. Jestli architekt splnil to, co se po něm požadovalo. To pokládám za základ. Když se tento předpoklad naplní a ještě se povede vytvořit zajímavé architektonické dílo, pak je to přesně tak, jak má být. Ale jestliže někdo postaví dům, který je se slávou publikován ve všech možných časopisech a knížkách, dostane ceny, ale přitom lidé, kteří v něm žijí, jsou nešťastní, pak je to smutné. Proto jsem se snažil prezentované stavby zažít, vstoupit do nich a podle vlastní zkušenosti je hodnotit.

V ročence ze všech typů staveb, které jste do ní zařadil, převažují rodinné domy. Proč jste kladl důraz právě na ně?

Protože většina projektů, s nimiž jsem se seznámil, byly rodinné domy. Zpětně jsem zjistil, že ročenka zahrnující období 2004-2005 se ubírá ve stopách mého předchůdce Jana Jehlíka. Je to dáno tím, že v poslední době jejich výstavba kulminuje. Mnoho lidí, kteří chtějí stavět, pochopilo, že k tomu, aby jim dům vyhovoval, se musí spojit s architektem. To je pokrok. Lidé už si pořizují své architekty. Trochu to trvalo, ale v jednadvacátém století konečně inteligentní lidé přicházejí na to, že profese architekta je pro ně v určité životní situaci nezastupitelná. Viděl jsem poměrně hodně domů pro bohaté investory, kteří chtějí, aby pro ně pracoval špičkový architekt. Určitou roli v tom hraje možná snobismus, ale pohnutky jsou v tomto smyslu irelevantní, protože v důsledku to oproti minulosti přináší pozitivní kvalitativní posun.
Přes převažující příklady individuálního bydlení, kde bylo odjakživa nejjednodušší projevit určitou kreativitu, jsou v ročence také realizace jiného druhu, například rozhledna Brdo od Svatopluka Stádečka, areál firmy Podzimek a synové v Třešti od Stanislava Fialy, plzeňská hasičárna od Dragouna a Ulče, univerzitní kampus MZLU v Brně od Jana Chlupa nebo nákupní Galerie Vaňkovka z ateliéru Hrůša-Pelčák.

Dá se nějak specifikovat stav, v jakém se česká architektura v období 2004-2005 nacházela? Našel jste nějaký společný rys, jímž by se dala charakterizovat?

Hledání tendencí či stylů je mi vzdálené. Nezajímá mě to. Škatulkování se mi zdá nesmyslné, od toho jsou teoretici, od kterých se to očekává. Pokud bych byl nucen něco důkladněji zhodnotit, musel bych posuzovat širší časový úsek, minimálně pětiletý. V tom, co jsem viděl, nebylo nic stylově výjimečného a v ročence ani nenajdeme stavbu, která by výrazněji vynikala svou výjimečnou koncepcí, jako byl klášter trapistů v Novém dvoře od Johna Pawsona nebo odvážný rodinný dům v Berouně od ateliéru HŠH. Určitým experimentem je vlastní dům architekta Luďka Rýznera v Humpolci. Když jsem se jel na něj podívat, byl jsem hodně zvědav, jak na mě zapůsobí, protože si myslím, že rodinné domy tohoto typu - s plechovou fasádou, ocelovou konstrukcí - by se v našich klimatických podmínkách stavět neměly. A myslel jsem si to i potom, co jsem jej viděl. Jenže pokud si ho postavil architekt pro sebe, je to v pořádku. Navíc splňuje moje základní kritérium: architekt i jeho rodina jsou v něm spokojeni. A jsem pln očekávání, jak bude vypadat za několik let, jak bude fungovat při delším užívání. Architekt v tomto případě experimentoval na sobě: jako lékař, který chce vyzkoušet nový lék a vakcínu si aplikuje. Nelíbí se mi, když si architekti realizují své představy na úkor někoho jiného - jako v případě skleněného domu ve Stupavě, který byl také hodně publikovaný, odbornou kritikou vysoko hodnocený, ale dnes je omítnutý, takže se defacto ukazuje, že jeho autoři šlápli vedle. Taková architektonická manipulace je mi cizí.

Na druhou stranu byla většina slavných domů postavena jako experiment. Existuje názor, že směr se má vytyčit, i když nemusí být správný!

Jistě. Když se letí na Měsíc, tak se počítá s tím, že několik raket shoří. Jenže už od dob Vitruvia jsou principy používané ve stavitelství pořád stejné, takové, jak je před staletími formuloval.

Narodil jste se na Slovensku, studoval jste v Maďarsku...

Můj dědeček byl německého původu, babička pocházela z Budapešti, druhý dědeček byl zase Maďar z Transylvánie a babička původu polského. Jsem narozený na Slovensku, ale nemám vůbec slovenské předky, studoval jsem v Budapešti a žiji v Praze. Jsem jakýsi typický „středoevropský mix"...

A jako takový vlastně svými kořeny zosobňujete země Visegrádské čtyřky. Když se podíváte na tyto země, k nímž máte velmi blízko: jak jsou na tom s architekturou?

Po změně režimu jsme všichni byli na stejné úrovni. Všude se stavělo obdobně. Snad s výjimkou Maďarska, kde byl režim trochu volnější a kde se architektuře vedlo lépe. Když jsem studoval, na škole jsem zažil úžasné lidi, přednášel tam Kurokawa, zažil jsem Anda, Kriera... To nějakým způsobem architekturu ovlivnilo. Vzpomínám si, jak jsem jednou organizoval pro české architekty výlet do Maďarska spojený s návštěvou různých baráků. Všichni záviděli, jak se tam odvážně stavělo. Ale paradoxně se po revoluci situace změnila.

Co bylo příčinou?

Jak se ukázalo, problémem byl nakonec architekt. Imre Makovecz, největší maďarská autorita v architektuře, který prosazoval propojení tradic se současností. Ale potíž nebyla v tom, co on sám dělal, mělo to pořád svou kvalitu, horší je to s lidmi, kteří jej bezmyšlenkovitě kopírují. Nejde o první ani druhou sortu architektů, ale až třetí, kteří mnohokrát nevědí, co dělají, a používají jenom vnější prvky organické architektury. Staví se tam velké bytové komplexy, organické obchodní domy, sportoviště, v každém druhém městečku je kulturní dům a la Makovecz. Povedlo se mu povýšit svůj styl až na úroveň státního slohu. V jednu chvíli to vypadalo, že kdo nedělá organickou architekturu, není správný Maďar. A kdo nedělal tuto maďarskou architekturu, neměl šanci se prosadit.
Teď se to naštěstí mění. Ještě před pěti lety organická architektura dominovala, nyní už architekti překonávají někdejší až dogmatický náhled na stavění, a tak vznikají i domy v jiném stylu. Napojení na Západ se zvýrazňuje a pro architekturu je to oživení, postavilo se tam několik zajímavých domů, prosazují se i jiní architekti než jen ti, kteří působí v Budapešti.

Jaká je situace na Slovensku? Je v něčem té maďarské podobná?

Je naprosto jiná. Slovensko bylo vždycky otevřenější vnějším vlivům, sledovalo, co se děje ve Vídni, ve Slovinsku a dále na západě. Problémem, kvůli němuž se tam toho mnoho kvalitního nepostavilo, byly nedostatečné investice. Byl jsem osloven, abych udělal výběr staveb pro výstavu slovenské architektury od roku 1990, a vybral jsem patnáct domů. Víc, které bych mohl s čistým svědomím na přehlídce představit, nebylo. A to mě těžko někdo může obvinit z předpojatosti. Příčinou nebyl nedostatek talentovaných tvůrců, ale peněz a osvícených investorů a to se na architektuře pokaždé neblaze odrazí. V současnosti se už situace zlepšuje a dochází ke stavebnímu boomu. Na rozdíl od Maďarska tam panuje stylový pluralismus podobný tomu našemu a slovenští architekti jsou kupříkladu velmi dobře informovaní o tom, co se děje u českých sousedů. Trochu nám závidí, kolik dobrých staveb tady vzniklo. Dokazují to ročenky: třicet domů každý rok není málo, je to dobrá vizitka, určitě lepší evropský průměr.

A co Polsko?

To je problém. O polské architektuře nikdo nic neví, v zahraničních časopisech se ukázky architektury neobjevují. Když jsem požádal o zprostředkování informací o nějakých stavbách, tak jsem obdržel materiály jenom o projektech, ale skoro žádné o realizovaných domech. Možná tam jsou, ale nějakým nedopatřením o nich nevíme. To je problém obecný: u nás ani nevíme, co se staví na Slovensku nebo v Maďarsku. Je to velká škoda. Třeba v maďarském významném časopisu Oktogon bylo celé jedno číslo věnováno architektuře Prahy. U nás se nic podobného nestalo. Když se u nás publikuje dům ze Západu, je to celkem zbytečné, protože tyto stavby jsou publikovány v cizích časopisech, které máme teď i tady. Proč neotisknout něco, co je nám bližší?

Má vůbec ještě smysl, aby země jako ČR, Polsko, Slovensko nebo Maďarsko v rámci Evropské unie pokračovaly ve spojenectví typu Visegrádská čtyřka? Může to třeba přinést něco zajímavého pro jejich architekturu?

Kdyby se jednotlivé státy více otevřely architektům ze sousedních zemí, bylo by to pro ně určitě pozitivní. Spojí-li se několik menších zemí dohromady, je šance, že si jich v zahraničí všimnou. Zní to sice banálně, ale pořád pro to ještě málo děláme. Konkrétně výstava architektury těchto čtyř zemí v Paříži je určitě pro tamní kulturní obec přitažlivější než výstava jenom jedné z nich. Takovým způsobem se otevírají cesty k větší spolupráci. Přece kvůli tomu Visegrádská čtyřka vznikla - k intenzivnějšímu prosazení se v rámci Evropy.

Petr Volf