Letošní vydání ročenky České architektury 2006 - 2007 bylo pokřtěno na úterním slavnostním večeru v novém ústředí ČSOB v Praze-Radlicích. Místo je už tradičně voleno v jedné z publikovaných staveb, tentokráte tedy v novostavbě Pleskotova AP Ateliéru. Po krátkém uvítání od tiskové mluvčí hostícího peněžního ústavu, přiblížil své roční mapování české scény editor práce Jan Šépka z ateliéru HŠH (proslov přinášíme níže v plném znění), dále promluvil Petr Hutla - člen představenstva ČSOB a po něm také autor radlické centrály Josef Pleskot. Následoval samotný křest, který se za asistence dvou spoře oděných slečen odehrál v blízkém bazénku, osvěžujícím společně s bohatou zelení atmosféru velkého domu. Oficiální část programu uzavřela prohlídka samotné budovy.
Publikace, kterou již osmým rokem vydává obecně prospěšná společnost Prostor, představuje na 244 stranách 35 nejvýznamnějších staveb daného období. Kromě nich přináší úvodní text Jana Šépky Kam se nám ztratila architektura?, rozhovor editora s Ivem Koukolem na téma investor, zadání a nutnost vyjednávání, roční skóre statistik z oblasti stavebnictví, trhu nemovitostí i hypoték, stejně jako přehled ocenění, soutěží a událostí z oboru. Jakýmsi letošním bonusem je vložené DVD s dokumentárním filmem Marie Šandové Proměna údolí, který je věnován stavbě radlické centrály.
Příští ročenku bude editovat Svatopluk Sládeček, lídr ateliéru NEW WORK.

Nelichotivá zpráva o stavu české architektury

ksa. - Rodinný dům v Černošicích

V poslední době velmi často přemýšlím o tom, proč je pro nás naprosto samozřejmá návštěva lékaře, zatímco architekta nemusíme za celý svůj život vůbec potkat. Pokud je někdo z nás nemocný, nepřemýšlí o tom, koho má vyhledat, naproti tomu stavba budovy nevyvolává v mnohých z nás okamžitou cestu k architektovi. Přitom obě profese přece představují, tak jak to vnímám, důležité obory, bez kterých bychom se neměli obejít. Takto uvažuje málokdo z nás a přitom by cesta k oběma profesím měla být naprosto samozřejmá. Je otázkou, proč tomu tak není. Jedním z možných vysvětlení je představa, že je architektura jakousi nadstavbou, za kterou se pouze platí peníze. Většina z nás tedy od architekta očekává jen jakési pozlátko, které nemusí nutně upotřebit, neboť si vystačí se standardně zhotovenou stavbou. Možná že většina z nás ani netuší, že mu architekt může pomoci s řadou potřebných a funkčních prvků, neboť má na to vzdělání.
Mé úvahy prohlubovalo negativní zjištění, v jakém stavu je česká architektura, kterou jsem měl možnost důkladněji prozkoumat, především díky tomu, že jsem sestavoval loňskou ročenku české architektury. Počáteční obavu prohlubovalo poznání, že je architektura v naší společnosti naprosto okrajovým oborem. V tomto přesvědčení mě také utvrzovala čísla, která se podařilo získat ze statistického úřadu, poskytující skličující údaje, jako například fakt, že v loňském roce bylo zkolaudováno něco přes 18 tisíc staveb, přičemž architekti se podíleli pouze na desetině z této produkce. Výsledky jsou tedy podle mého názoru přímo úměrné takovému obrazu. K tomu, aby se architektura opět dostala do spektra našeho vnímání, nevystačíme se schopnými architekty, ale bude zapotřebí vůle a chuť začít nad tímto tématem diskutovat a zabývat se jím. Architektura by přece měla být naším společným zájmem, jelikož jejím prostřednictvím formujeme naše prostředí.

Projektil - Středisko ekologické výchovy Sluňákov

Samozřejmě nechci a nemohu odsoudit českou architekturu jako celek. I ve zdejším prostředí se najde celá řada kvalitních příkladů, jež se různým způsobem pokoušejí o zkoumání a vykročení k něčemu novému. Nabízí se nám hned čtyři realizace, které jsou na místní poměry ojedinělé, jako například velký nedělený prostor pro 2500 osob v centrále ČSOB v Praze, pokus o nákupní centrum trochu jinak v případě obchodního domu Šestka v Praze, financování stavby šetrné k životnímu prostředí z veřejných prostředků ve Středisku ekologické výchovy Sluňákov v Horce u Olomouce nebo netradiční rodinný dům vykonzolovaný nad prudký svah v Černošicích. Žádné z uvedených staveb nemohu v rámci zdejšího prostředí upřít snahu o novátorství. Kromě zmíněných staveb bych rád ocenil jednu naši specifickou produkci, kterou jsou přestavby, dostavby nebo rekonstrukce. V těchto případech nám určité ztížení podmínek vlastně pomáhá k vytvoření nevšední stavby. Další důležitý impuls pro vznik nových kvalitních domů představuje osvícený investor, který se především po roce 2000 výrazně proměňuje a vyzrává. To souvisí s větším zájmem o výstavbu rodinných domů, které začínají nabírat na kvalitě. Investorem již nejsou pouze zbohatlíci, ale velmi často mladí lidé, kteří jsou poměrně otevřeni novým názorům, rádi cestují a nejsou zahleděni do katalogové produkce developerů.

DNA architekti - Obchodní centrum Šestka

Po mé roční prohlídce českých staveb nicméně musím konstatovat, že jsem bohužel nenašel úplně nové podněty, kterým by se podařilo překročit nějakou dosud nepřekročenou architektonickou hranici. Obecně musím uvést, že je pro naše architekty typické inspirovat se zahraničními vzory, které již bohužel dál nerozvíjejí. Samozřejmě můžeme vysledovat nárůst kvalitních staveb, ale s ním i daleko větší množství domů, které si na kvalitní architekturu jen hrají. Naše architektura vždy přebírala a stále přebírá vyzkoušené zahraniční koncepty. Proto je zřejmé, že jakákoli snaha českých architektů zatím nedosahuje nadregionálního charakteru. Příčinu tohoto stavu musíme hledat ve více rovinách. O architektuře se téměř nediskutuje. V běžně dostupných médiích se s ní můžete setkat jen zřídka kdy, nejčastěji jako s problematickou kauzou. Díky tomu samozřejmě valná většina potencionálních stavebníků nemá tušení o tom, co mohou očekávat od architektury, natož z jakých architektonických kanceláří si mohou vybírat. Zde je jeden velký dluh, který k architektuře máme, a tím je osvěta. V samotném jádru oboru vidím další problémy, jako je například nerozvíjející se školství a zanedbatelné množství veřejných soutěží. V uplynulém roce bylo vypsáno pouze 7 veřejných architektonických soutěží. Systém zlepšení výuky na našich školách a větší důraz na vyhlašování veřejných soutěží, respektive jejich přípravu, jsou aspekty, které musíme řešit ihned. Kultivování klienta související s medializací a propagací architektury jsou dlouhodobější problémy vyžadující čas.
A tak bych rád apeloval na nás všechny, abychom se o naši architekturu začali zajímat, jelikož bez naší podpory se nám sama o sebe nepostará. Teprve potom začneme vnímat návštěvu architekta na srovnatelné úrovni jako návštěvu lékařské ordinace.