Úvod A-D E-G H-J K-L M-P R-S Š-Ž Závěr
   Architekti A-D
    Alliprandi Giovanni B.
    Aostalli Ulrico
    Auguston Jakub
    Balšánek Antonín
    Barvitius Antonín
    Benš Adolf
    Broggio Octavian
    Canevalle Marco A.
    Caratti Francesco
    Cubr František
    Čenský Alois Jan
    Dientzenhofer Kilián I.
    Dientzenhofer Kryštof
    Dryák Alois
Kamil Dvořák: Architekti v Českých zemích

 

ALLIPRANDI Giovanni Battista (1665-1720)

Narozen asi r. 1665 v městečku Laino v severní Itálii. Kolem roku 1680 přichází do Vídně, kde r. 1685 vstupuje do učení k přednímu staviteli Francescu Martinelli. V roce 1690 již pracuje v Čechách, nejprve jako polír při stavbě poutního kostela na Chlumku u Luže. Od roku 1697 žije trvale v Praze, kde se stává stavitelem hraběte Heřmana J. Černína. Později staví či přestavuje řadu šlechtických paláců a domů a kostely řádu piaristů. Roku 1706 je jmenován c. a kr. vrchním stavitelem pražského opevnění. V roce 1706 se stává měšťanem na Malé Straně v Praze a staví si vlastní dům v Ostruhové (dnes Nerudově) ulici. Umírá při stavbě piaristického kostela v Litomyšli 13. 3. 1720. Pochován v hrobce děkanského kostela v Litomyšli.

Hlavní díla:


  • kostel P. Marie na Chlumku, Luže u Chrudimi (1690-95 podle plánu P. I. Bayera),
  • kostel Nejsv. Trojice v Andělské Hoře u Karlových Varů (1696-1712),
  • přestavba zámku v Kosmonosích a účast na stavbě kostela Nalezení sv. Kříže tamtéž (1697-1709),
  • zámek Černínů v Petrohradu u Podbořan na Lounsku (1697-1703),
  • účast na dostavbě Černínského paláce na Hradčanech v Praze (1697- 1702),
  • pražské paláce:
    • Šternberský na Hradčanském nám. čp15, čp. 57, (1698-1707) spolupráce,
    • Kaiserštejnský na Malostranském nám. (od 1699),
    • Kaiserštejnský na Kampě - po přestavbě zachován jen sloupový portál (po 1700),
    • Hrzánský v Celetné ul. (1702-10),
    • Přehořovský, později Lobkovický, dnes sídlo velvyslanectví Spolkové republiky Německo ve Vlašské ul. (1703-07),
    • Kaunický v Panské ul. (1710-20),
    • Thunský v Thunovské ul. (plán 1716),
  • zámek Pachtů v Liblicích u Mělníka (1699-1706),
  • asi návrh zámecké kaple sv. Anny v Opočně (kolem 1700) a barokní úprava kostela N. Trojice tamtéž (1716),
  • půvabná Loreta v Kosmonosích vč. kaple sv. Martina (1702-12),
  • kostel sv. Anny s kolejí piaristů v Benešově (1705-15),
  • kostel Nejsv. Trojice v Kuksu pro hr. Šporka (1707-10),
  • návrh morového sloupu se sousoším Nejsv. Trojice na Malostranském nám. v Praze (1714),
  • piaristický kostel Nalezení sv. Kříže v Litomyšli (1716-27),
  • plány radnice (nyní městská galerie) na náměstí v Chebu (realizace až 1722-28).

V Alliprandiho architektonickém díle se přetavují vlivy vídeňské školy Fischera z Erlachu - zejména při koncipování zámeckých a palácových staveb s ústředním sálem oválného půdorysu. Dále lze v jeho díle vystopovat některé vlivy J. L. Hildebrandta, D. Martinelliho a hlavně Matheyova kostela Křižovníků v Praze. Alliprandiho stavby však vždy dosahují vysoké umělecké úrovně v koncepci i v detailu. Zejména jeho zámek v Liblicích, palác Přehořovský (Lobkovický) s výrazným zahradním průčelím a jeho centrální kostely v Benešově a v Kuksu zůstávají trvalou hodnotou českého vrcholného baroku.

[Zpět k menu]

AOSTALLI Ulrico de Salla (kolem 1525-1597)

Uváděn též jako Aostalis, Austalis, Avostalis či Vostalis, křestním jménem též jako Oldřich. Narozen kolem roku 1525 v Savose u Lugana v severní Itálii. V Praze od roku 1546, vlastní několik domů na Hradčanech a Malé Straně. R. 1567 jmenován zednickým mistrem Pražského hradu, 1573 správcem hradního stavebního úřadu, od 1577 je starším cechu zedníků a kameníků na Malé Straně. Roku 1586 povýšen do rytířského stavu. Pracovně nesmírně plodný architekt a stavitel. Umírá 10. 5. 1597 v Praze, pohřben v ambitu u kostela sv. Tomáše na Malé Straně.

Hlavní díla:


  • patro letohrádku královny Anny na Hradčanech (1558-59, podle návrhu B. Wohlmuta),
  • přestavba Gryspekovského domu na arcibiskupský palác na Hradčanech (1562-64, palác později přestavěn),
  • Míčovna v Královské zahradě Pražského hradu (1567-69, podle návrhu B. Wohlmuta),
  • práce na stavbě královských zámků:
    • lovecký zámek v Lysé nad Labem (1560-64, podle plánů B. Wohlmuta),
    • starý zámek v Chlumci nad Cidlinou (1570-72),
    • plán zámku v Duchcově (1570),
    • v Buštěhradě (od 1570),
    • v Pardubicích (1571-75),
    • v Litomyšli (1575-81),
    • v Poděbradech (1579-82),
  • arkádový ochoz zahrady paláce Rožmberků na Pražském hradě (1570-74),
  • radnice na náměstí ve Dvoře Králové nad Labem (po 1572),
  • rekonstrukce kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě (1575-76, později přestavěn),
  • kaple sv. Vojtěcha u katedrály sv. Víta na Pražském hradě (1575-76),
  • letohrádek v Bubenečské oboře (1575-76, později upraven),
  • přestavba kapitulního kostela Všech svatých na Pražském hradě (1579-80),
  • úprava zámku ve Slatiňanech u Chrudimi (1580-90, později přestavěn),
  • letohrádek Kinských na Malé Straně v Praze (kolem 1580), později obestavěn barokním palácem - dnešním Tyršovým domem,
  • Lví dvůr u Prašného mostu na Hradčanech (1581-83),
  • návrh náhrobku Vratislava z Pernštejna v chrámu sv. Víta na Pražském hradě (1582),
  • Salmovský (též Braunův) palác na Karlově nám. čp. 671 v Praze, zachován pouze renesanční portál (1585),
  • dostavba paláce Thunských na Malé Straně v Praze - část k zámeckým schodům (1586-89),
  • úpravy královského hradu Karlštejna (1587-96),
  • letní pokoje Rudolfa II. a galérie - pův. Španělský sál na Pražském hradě (1587-90, podle plánů G. Gorgiolliho),
  • přestavba Císařského mlýna vč. arkádové chodby v Praze-Bubenči (od 1589),
  • královská hrobka ve sv. Vítu na Pražském hradě (1589-90),
  • práce na rekonstrukci kláštera a kostela sv. Tomáše na Malé Straně (1592-93),
  • několik domů na Malé Straně, dnes vesměs přestavěných (např. domy ve Vlašské ul. čp. 354 a 358, ve Sněmovní ul. dům U zlaté labutě čp. 165 aj.).

Přes obdivuhodné množství renesančních budov, údajně postavených U. Aostallim, je už dnes obtížné přesně identifikovat jak jeho autorský podíl (na stavbách pracovali často i další členové rozvětvené rodiny Aostalliů), tak i skutečné architektonické kvality těchto budov. Po staletích úprav a přestaveb se totiž téměř žádná nedochovala v původní podobě. Přesto je z dochovaných částí i z literatury zřejmé, že Aostalliovy stavby, ovlivněné severoitalskou renesanční architekturou, byly ve své době pro České země a zejména pro Prahu mimořádným přínosem.

[Zpět k menu]

AUGUSTON Jakub (1668-1735)

Narozen kolem roku 1668 asi v Plzni. Pochází z rozvětvené rodiny Augustonů, činné ve štukatérství a stavitelství v západních Čechách. Roku 1692 se stává měšťanem Plzně, kde zakládá velkou stavební dílnu. Je vážen jako nadprůměrný architekt a stavitel a získává na Plzeňsku velké množství zakázek. Umírá 3. 2. 1735 v Plzni a je pohřben v kostele sv. Anny.

Hlavní díla:


  • řada měšťanských, šlechtických či církevních domů v historickém středu Plzně, např.
    • Gerlachovský dům, Dřevěná ul. 4, čp. 344, dnes Národopisné muzeum (1698),
    • arciděkanství na náměstí č. 35, čp. 234 (1710),
    • dům na náměstí č. 12, čp. 105 (1720-30),
    • dům v Pražské ul. 9, čp. 81 (1726),
    • dům v Dominikánské ul. 14, čp. 25 (1728),
    • dům v Sedláčkově ul. 29, čp. 251 (1734),

    většinou šlo o důslednou barokní přestavbu starších objektů;

  • klášter dominikánek (1711-14) s kostelem sv. Anny, dnes pravoslavným (1712-35) v Plzni,
  • západní průčelí kostela Nanebevzetí P. Marie (1722-23) a dostavba souvisejícího františkánského kláštera (1740-44) v Plzni,
  • kostel sv. Víta v Dobřanech - vynikající barokní centrální stavba (1727-34),
  • plány kostela sv. Mikuláše v Boru u Tachova, realizovaného až po Augustonově smrti (stavba 1737-46),
  • zámky na Plzeňsku:
    • v Nebílovech (od 1706),
    • v Týnci u Klatov (asi 1710-20),
    • v Příchovicích na místě pův. tvrze (1718-19),
    • v Mirošově (po 1720),
    • v Trpistech - u Tachova (do 1729),
    • v Malešicích (kolem 1730).

J. Auguston byl významným barokním architektem působícím na Plzeňsku. Jeho původní konzervativní styl se postupně vyvíjel pod vlivem staveb Fischera z Erlachu, Dientzenhoferů a Santiniho. Augustonovy budovy mají jednoduché hmotové řešení, kompozičně působí vyváženě a monumentálně. K jeho nejhodnotnějším stavbám patří Gerlachovský a arcibiskupský dům v Plzni, z kostelů zejména sv. Vít v Dobřanech a z jeho krásných zámeckých budov např. zámek v Trpistech.

[Zpět k menu]

BALŠÁNEK Antonín (1865-1921)

Narozen 5. 6. 1865 v Českém Brodě. V letech 1883-88 studium na české technice v Praze, kde se později (1911) sám stává profesorem architektury. Studijní cesty po Německu a Itálii, při nichž si prohlubuje své znalosti historie architektury i své mimořádné kreslířské schopnosti. Účastní se řady architektonických a urbanistických soutěží; v mnohých získává 1. cenu, kterou pak realizuje (např. Obecní dům, most Legií, regulace Malé Strany a Hradčan). Píše též knihy o historické architektuře, které si sám ilustruje; od roku 1903 je prvním redaktorem časopisu Architektonický obzor. Projektuje společensky významné budovy, na jejichž realizacích soustřeďuje přední umělce své doby. Od roku 1905 sám řídí s Osvaldem Polívkou stavbu Obecního domu v Praze. Umírá 22. 2. 1921 v Praze.

Hlavní realizovaná díla:


  • most Legií, pův. císaře Františka Josefa, v Praze (projekt 1890, realizace 1898-1901),.
  • novorenesanční muzeum v Českém Brodě (kolem 1895),
  • novorenesanční Muzeum hl. m. Prahy, Na Poříčí (1896-1902, s využitím ideového návrhu A. Wiehla),
  • Městské divadlo v Plzni (1899-1902),
  • Obecní a reprezentační dům v Praze, vynikající secesní budova, na jejíž výzdobě se podíleli nejlepší umělci své doby (projekt 1903, realizace 1905-11, spoluautor Osvald Polívka, výtvarníci Preisler, Špillar, Mucha, Švabinský, Aleš, Ženíšek, Obrovský, Myslbek, Šaloun, Mařatka aj.),
  • secesní vila v Černožicích u Jaroměře (1904),
  • secesní Městské divadlo v Pardubicích (1906-09),
  • architektonické řešení pomníku Karla Hynka Máchy v petřínských sadech v Praze (1911, sochař J. V. Myslbek),
  • Státní spořitelna na Vršovickém nám. v Praze (1911-12),
  • regulační plán Malé Strany a Hradčan

Teoretické práce (publikace):

  • Letohrádek královny Anny na Hradčanech (1900),
  • Štíty a motivy attikové v české renaissanci (1902),
  • Architektura střech doby barokové v Praze (1913, 1915).

A. Balšánek byl všestranně nadaný architekt, vynikající kreslíř a akvarelista (výstavy). Hluboce se též zabýval historií architektury, výsledky publikoval v několika svých knihách. Ušlechtilost historické architektury - zejména renesanční a barokní - ovlivnila i jeho stavby. První část jeho tvorby je vedena v neorenesančním směru, později se stává čelným autorem české secese. Vysoké umělecké kvality jeho eklektických děl nebyly dříve dostatečně pochopeny (Obecní dům aj.), až nyní je začínáme po právu plně oceňovat.

[Zpět k menu]

BARVITIUS Antonín (1823-1901)

Narozen 14. 7. 1823 v Praze, starší bratr malíře Viktora Barvitia. Začíná studovat filozofii a právo, v roce 1843 však přestupuje na malířskou akademii v Praze. Roku 1845 odchází na Akademii výtvarných umění do Vídně, kde studuje architekturu u van der Nülla, von Siccardsburga a Rössnera. Po několik let pracuje jako architekt ve Vídni. Roku 1854 získává stipendium do Itálie, kde po třináct let studuje a restauruje památky, zejména renesanční. Od roku 1867 žije v Praze, kde projektuje nejprve spolu se svým švagrem Ignácem Ullmannem. Po dokončení svého vrcholného díla - kostela sv. Václava - se soustřeďuje na práci archeologickou. Umírá 20. 7. 1901 v Praze, pohřben na Olšanech. Jeho bohatá umělecká pozůstalost je uložena v Uměleckoprůmyslovém muzeu a v Národním technickém muzeu v Praze.

Hlavní díla:


  • dům p. Trebitsche ve Vídni (1851-02),
  • spolupráce s I. Ullmannem na pražských projektech Lippmannovy vily (zbořena po r. 1970), vynikající Lannovy vily v Bubenči a nádraží Františka Josefa (1869-71; zbořeno 1905 a nahraženo budovou J. Fanty),
  • nerealizovaný návrh galerie Společnosti vlasteneckých přátel umění na Smetanově nábř. v Praze (1871),
  • úprava Vyšehradského hřbitova a návrh řady náhrobků (od r. 1875),
  • návrh hřbitova na Malvazinkách v Praze (1875),
  • novorenesanční kostel sv. Martina, Nížebohy u Litoměřic (1877- 79),
  • pomník Josefa Jungmanna na Jungmannově nám. v Praze spolu se sochařem L. Šimkem (pomník odhalen 1878),
  • vila továrníka Moritze Gröbeho na Vinohradech ve stylu vrcholné italské renesance se zahradou J. Schulze a sochou B. Schnircha (1879-81),
  • kostel sv. Václava na Smíchově, kde novorenesanční vnitřek připomíná starokřesťanskou basiliku (1881-85), včetně sousední fary,
  • novorománský zámecký kostel sv. Anny v Olešné u Tachova (1884-86),
  • úpravy a obnovy kostelů:
    • sv. Jana Nepomuckého v Kutné Hoře (1884-86),
    • sv. Michala Archanděla v Andělské Hoře na Karlovarsku (1890),
    • Všech svatých ve Slivenci v dnešní Praze 5 (1900-01),
  • návrh řady kostelních oltářů a liturgických předmětů.

Barvitiovo dílo bylo ovlivněno jeho celoživotním souzněním s italskou renesancí i jeho kontakty s mistry vídeňské novorenesance, jakož i jeho hlubokým náboženským a filozofickým zaměřením. U své Gröbovy vily dokonale spojil vynikající architekturu budovy s mimořádně citlivým řešením zahrady, u kostela sv. Václava - dosud umělecky nedoceněného - dosáhl špičkové výtvarné kvality jak v exteriéru, tak v duchovně působícím interiéru. I když ve svém díle nikdy neopustil historické reminiscence, zůstanou výtvarné kvality jeho děl trvalým vkladem českého historismu.

[Zpět k menu]

BENŠ Adolf (1894-1982)

Narozen 18. 5. 1894 v Pardubicích. Studium architektury na české technice v Praze (1913-14, 1918-23) a na Akademii výtvarných umění v Praze (1921-24), kde byl žákem J. Kotěry a J. Gočára. 1923-24 pracuje na Státní regulační komisi hl. m. Prahy, 1924-25 v ateliéru Josefa Gočára. V letech 1925-40 má vlastní ateliér, v němž navrhuje své nejznámější funkcionalistické stavby. 1940-43 je zaměstnancem Plánovací komise pro hl. m. Prahu, 1943-45 má opět vlastní ateliér. Po válce se stává profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (1945-65), v letech 1947-48 je jejím rektorem. Roku 1955 je jmenován dopisujícím členem Akademie architektury v Paříži. Umírá 8. 3. 1982 v Praze.

Hlavní díla:


  • hospodářská škola v Mladé Boleslavi (1925-28),
  • vila Ing. Diviše v Praze-Tróji (1928-29),
  • ústřední budova Elektrických podniků hl. m. Prahy (1928-35, spoluautor J. Kříž),
  • čs. pavilón na mezinárodní výstavě v Liége v Belgii (1929-31),
  • pavilóny na mezinárodních výstavách v Berlíně (1931), Paříži (1937) a New Yorku (1937),
  • odbavovací budova letiště Praha-Ruzyně (1932-37, spolupráce K. Roškot a V. Kerhart),
  • územní plány (1935-48):
    • Kladna,
    • Buštěhradu,
    • Slaného,
    • Drškova,
    • Jičína,
    • Dobrušky,
    • Č. Krumlova,
  • gymnázium v Ružomberoku na Slovensku (1940-42),
  • kulturní dům ve Zlíně (1956, spolupráce Kadlec a Rozhon),
  • skleněná fontána pro čs. pavilón na EXPO' 58 v Bruselu (1958),
  • architektonické řešení pomníku J. Žižky v Trocnově (1960, sochař J. Malejovský),
  • úprava zahrad pod Pražským hradem (1965, spoluautor R. Podzemný),
  • úprava pramene v lázních Poděbrady.

A. Benš patří k čelným představitelům českého funkcionalismu. Na jeho dílo měla velký vliv francouzská moderní architektura 20. a 30. let, především tvorba Le Corbusiera. Projektoval zejména veřejné budovy, výstavní pavilóny a územní plány měst. Jeho funcionalistické stavby se vyznačují vysokou výtvarnou kulturou, k nejvýznačnějším stavbám českého funkcionalismu patří jeho budova Elektrických podniků v Praze. Neopominutelná je i Benšova dvacetiletá pedagogická činnost na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Literatura:
- Koula, J. E.: Nová česká architektura. Praha 1940.

[Zpět k menu]

BROGGIO Octavian (1670-1742)

Též psán Ottaviano či Octavio. Narozen 2. 1. 1670 v Čížkovicích u Lovosic jako syn vlašského stavitele Giulia Broggia. Po vyučení se zednickému řemeslu se usazuje v Litoměřicích, kde působí jako nejúspěšnější stavitel a architekt a vtiskuje městu jeho osobitou barokní tvář. Projektuje a staví v celé řadě obcí v severní části Čech, výjimečně též v Praze. Umírá 24. 7. 1742 v Litoměřicích.

Hlavní díla:


  • zámek a poutní kostel Navštívení P. Marie s ambitem v Horní Polici u Č. Lípy (1684-1723, s otcem G. Broggiem),
  • poutní kostel Bolestné P. Marie s ambitem v Mariánských Radčicích u Mostu (1692-1703, s J. B. Matheyem) a fara tamtéž (1719),
  • poutní kostel Bolestné Matky Boží v Bohosudově u Teplic, s oválným ambitem a kaplemi (1701-08, s G. Broggiem),
  • tři kaple na vrchu Kalvárie nad vsí Ostré u Litoměřic (1703-07),
  • kostel sv. Vojtěcha v Křížové ul. v Litoměřicích (1703-08),
  • kostel Zvěstování P. Marie v Jezuitské ul. v Litoměřicích (1704-31),
  • poutní kostel Navštívení P. Marie v Křešicích u Litoměřic (1708-12, 1729-32),
  • další kostely, např.: v Mařenicích u Č. Lípy (1699), v Lipticích u Teplic (1727), ve Vysočanech u Chomutova (1727-38), ve Vtelně u Mostu (1738), v Jenišově Újezdu u Bíliny (1742),
  • fary, např.: ve Vtelně u Mostu (1711-12), v Úštěku (1722), ve Vysočanech u Chomutova (1737-38),
  • kostel Nejsvětější Trojice ve Spálené ul. v Praze - Novém Městě (1712-13),
  • jedinečný kostel Nanebevzetí P. Marie a velkorysá přestavba cisterciáckého kláštera v Oseku u Teplic (1712-18),
  • farní kostel sv. Petra a Pavla v Oseku u Teplic (1714),
  • krásný kostel sv. Václava v Litoměřicích na bývalém předhradbí (1714-16), patrně nejlepší Broggiovo dílo,
  • špitál v Duchcově (1716-28, zbořen 1959!),
  • asi slavný zámek v Ploskovicích (kolem 1720),
  • asi zámek v Dlažkovicích u Litoměřic (kolem 1720),
  • půvabný Broggiův dům "U pěti panen" čp. 42 na náměstí v Litoměřicích (1725-30),
  • dům čp. 27 v Michalské ul. aj.,
  • přestavba kostela Narození P. Marie v Roudnici n. L. (1725-34),
  • skvostná kaple sv. Viléma na Purkyňově nám. v Roudnici n. L., s freskami V. V. Reinera (1726),
  • přestavba hřbitovního kostela sv. Petra a Pavla v Doksanech (1726),
  • dominikánský kostel sv. Vojtěcha v Ústí nad Labem (1731),
  • biskupský seminář na Dómském vrchu v Litoměřicích (po 1735),
  • rekonstrukce kostela sv. Jakuba na Dominikánském nám. v Litoměřicích (1730-40).

O. Broggio byl nesmírně nadaný a pracovitý architekt, působící v severních Čechách, a to většinou na církevních stavbách. Na jeho osobitých barokních kostelích na Litoměřicku lze ocenit vytříbený architektonický vkus; kostely jsou dynamické, kompozičně dokonale vyvážené, půvabné. V jeho zámecké architektuře se projevil vliv Santiniho-Aichla.

Literatura:
- Stössel, J.: Italienische Bauleute in Leitmeritzer Kreise. Böhm. Leipa 1921.

[Zpět k menu]

CANEVALLE Marco Antonio (1652-1711)

Též: Canevalle Marcantonio. Vlašského původu, narozen 28. 9. 1652 v Lanzo v údolí Intelvi v severní Itálii. Roku 1680 se stává jako mistr zednický měšťanem Nového Města v Praze. Pracuje jako stavitel a architekt pro šlechtu (zejména Gallasů, Dietrichsteinů a Valdštejnů) a pro řád voršilek. Umírá 13. 12. 1711 v Praze.

Hlavní díla:


  • interiéry zámku Clam-Gallasů ve Frýdlantu (1676-82),
  • františkánský klášter v Hejnicích u Frýdlantu (1692-98),
  • přestavba kostela sv. Havla v Čečelicích u Všetat (1694-1711),
  • dokončení býv. prelatury Strahovského kláštera v Praze, tj. budovy obrácené směrem k městu (1697-98),
  • barokní přestavba zámku Valdštejnů v Mnichově Hradišti (1697- 1703),
  • kostel sv. Ducha v Rýnovicích u Jablonce nad Nisou (1698-99),
  • zámecký kostel Zvěstování P. Marie v Duchcově (1698-1707),
  • severní křídlo Clam-Gallasovského paláce v Praze v Husově ul. čp. 158/20 (1699-1700, palác později dostavěn J. Fischerem z Erlachu),
  • kostel sv. Voršily v Praze na dnešní Národní třídě (1699-1704),
  • býv. Novoměstský ústav šlechtičen, později přestavěn na fakultní nemocnici v ul. U nemocnice č. 2 v Praze - Novém Městě (1701-05),
  • zahájení stavby biskupské rezidence na Žižkově nám. v Hradci Králové (1709-10).

M.A. Canevalle byl nejvýznamnějším z početné stavitelské rodiny Canevallů, která působila v Čechách v období baroku. Spolupracoval s arch. Janem Fischerem z Erlachu. Jeho osobní přínos do pražské barokní architektury je patrný jak v dispozici, tak v klenbách i v originálně řešených průčelích. Zejména budova kostela sv. Voršily v Praze umělecky ovlivnila řadu staveb na samém počátku 18. století v Čechách.

Literatura:
- Mádl, K. B.: Marcantonio Canevalle. Památky archeologické 33,1923.

[Zpět k menu]

CARATTI Francesco (1620-1677)

Narozen asi roku 1620 v Bissone ve Švýcarsku v italské stavitelské rodině. Vyučení a studium asi ve Vídni, pak působí krátce ve Valticích na Moravě a před rokem 1650 se usazuje v Praze. Zde pracuje pro šlechtu (Michna, Černín, Lobkovic, Nostic, Thun) a pro dominikánský a jezuitský řád. Umírá v lednu 1677 v Praze.

Hlavní díla:


  • asi zahradní křídlo barokního paláce V. Michny z Vacínova, dnešní tzv. Tyršův dům, v Karmelitské ul. v Praze (kolem 1650),
  • dostavba jezuitského kostela sv. Salvátora (kopule a portikus) na Starém Městě v Praze (1649-53),
  • zámek Lobkoviců v Roudnici nad Labem (od 1652),
  • asi návrh křídla pražského Klementina do ul. Křižovnické s mohutným pilastrovým řádem (od 1653),
  • monumentální dominikánský kostel sv. Maří Magdaleny v Karmelitské ul. na Malé Straně v Praze (1656-86), nezachován, přestavěn na četnická kasárna, dnes Státní ústřední archiv,
  • asi Nostický palác čp. 471 v čele Maltézského nám. na Malé Straně (1658-60),
  • barokní nika s kašnou v severní zahradě Pražského hradu (mezi 1658-60),
  • barokní průčelí k románské bazilice sv. Jiří na Pražském hradě (asi 1660-70),
  • návrh býv. malostranské jezuitské koleje, navazující na chrám sv. Mikuláše, postavené D. Orsim a F. Luragem (1660-74),
  • Černínský palác na Hradčanech v Praze pro Humprechta J. Černína z Chudenic, rozsáhlá stavba o dvou dvorech s rozměrným hlavním průčelím s gigantickým palladiánským sloupovým řádem (1668-77),
  • asi úprava průčelí kostela sv. Maří Magdalény v Jindřichově Hradci (kolem 1670),
  • piaristický kostel Nalezení sv. Kříže v Kosmonosích (1670-74), zvonice u lorety (1673) a hostinec tamtéž (1672-73),
  • účast na stavbě zámku Černínů ve Stružné u Karlových Var (1675-76),
  • asi zámek Thunů v Žehušicích u Kutné Hory (před 1677).

V Carattiho tvorbě se projevuje vliv vídeňské školy, avšak i vliv monumentální palladiánské renesance a severoitalského baroka. Patřil k předním raně barokním architektům, kteří obohatili tvář Prahy o několik staveb, které vstoupily do historie, zejména jeho stěžejní dílo - Černínský palác.

Literatura:
- Neumann, J.: Český barok. Praha 1969.

[Zpět k menu]

CUBR František (1911-1976)

Narozen 8. 1. 1911 v Praze. Studium architektury na ČVUT v Praze (1928-34). Po studiích pracuje jako samostatný architekt, od 1937 se Z. Pokorným, od 1949 vedoucím ateliéru ve Stavoprojektu resp. KPÚ v Praze. Od roku 1961 profesorem pražské fakulty architektury na ČVUT, od r. 1968 profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze. Členem řady uměleckých spolků a svazů architektů. Nositel několika státních vyznamenání. Umírá 30. 6. 1976 v Praze.

Hlavní díla:


  • čs. expozice na VIII. trienále v Miláně (1947, s Z. Pokorným), získala Zlatou medaili a Velkou cenu,
  • čs. pavilón na světové výstavě EXPO' 58 v Bruselu (1957-58, s J. Hrubým a Z. Pokorným), oceněn Zlatou hvězdou a 2 Velkými cenami, v r. 1959 pavilón přemístěn na Výstaviště do pražské Stromovky,
  • restaurační pavilón Praha v Letenských sadech v Praze, přenesený z čs. expozice na EXPO '58 v Bruselu (1958-59, s J. Hrubým a Z. Pokorným),
  • interiéry býv. divadla Laterna Magika na Národní tř. čp. 36/č.40 v Praze (1959-60, s J. Hrubým a Z. Pokorným),
  • Strahovský areál se studentskými kolejemi, úprava stadiónu a okolí pro II. a III. celostátní spartakiádu (1960,1965, s J. Hrubým, V. Formáčkem a J. Kándlem),
  • úprava Jiřského kláštera na Pražském hradě pro stálou expozici Národní galerie (1962-76 s J. Pilařem),
  • úprava Obrazárny Pražského hradu (1964-65, s J. Hrubým),
  • interiéry čs. pavilónu na EXPO '67 v Montrealu (1966-67, s J. Hrubým a Z. Pokorným),
  • čs. velvyslanectví v Athénách (1969-75, s J. Hrubým a Z. Pokorným),
  • Ústřední telekomunikační stanice na Žižkově v Praze (1973-79, s J. Hrubým, Z. Pokorným. F. Štráchalem a V. Oulíkem).

F. Cubr vynikal zejména v interiérové architektuře - tento obor též přednášel na vysokých školách. Jeho interiéry veřejných budov, obrazáren a výstavních pavilónů svou novodobou elegancí a svým psychologickým působením na diváka znamenaly oproti předchozímu období dekorativistického socialistického realismu skutečný obrat. F. Cubr byl spolutvůrcem tzv. bruselského stylu na EXPO '58, který měl neopominutelný vliv na naši tehdejší architektonickou tvorbu. Spolupracoval ponejvíce se Z. Pokorným a J. Hrubým, byl též činný jako grafik a uměleckoprůmyslový výtvarník.

Literatura:
- Kdo je kdo v Československu. Praha 1969.

[Zpět k menu]

ČENSKÝ Alois Jan (1868-1945)

Narozen 22. 6. 1868 v Berouně. Po studiu architektury na České vysoké škole technické v Praze tam působí jako asistent prof. Pacolda. Poté (1896-1907) učí na průmyslové škole stavební v Plzni, v Písku a v Praze-Smíchově. Od roku 1908 profesorem pozemního stavitelství (v letech 1913, -16, -17 a -23 děkanem) na ČVUT v Praze. Rozsáhlá projektová a odborně publikační činnost, v letech 1903-21 rediguje časopis Architektonický obzor, je autorem několika odborných a vědeckých knih. Členem Masarykovy akademie práce a dlouholetým předsedou Skupiny architektů při Spolku čs. inženýrů v Praze. Je prvním českým architektem, kterému je udělen doktorát technických věd. Umírá 29. 12. 1945 v Praze.

Hlavní díla:


  • návrh vesnice pro Národopisnou výstavbu v Praze (1895),
  • Měšťanská beseda v Plzni (1898-1902),
  • obchodní škola v Č. Budějovicích (1903-4),
  • Městské divadlo na Král. Vinohradech v Praze (1902-7),
  • Národní dům a ústřední tržnice na Smíchově v Praze (1905-8),
  • vily čp. 232 Na baště sv. Tomáše a čp. 225 v Gogolově ul. v Praze (1911),
  • secesní Městské divadlo s hotelem "U beránka" v Náchodě (1911-14),
  • rekonstrukce Zbraslavského zámku, obnova vstupní haly (1912-25),
  • kolonie rodinných domků v Modřanech (1918-22),
  • záložna v Přerově,
  • sokolovna ve Dvoře Králové,
  • 1. cena v soutěži na přemostění Nuselského údolí v Praze (1927), nerealizováno.

  • knihy:

    • Štíty a motivy attikové v české renaissanci,
    • Architektura střech doby barokové,
    • Úvod do konstrukcí ze dřeva,
    • Sborník pozemního stavitelství.

Prof. Dr. Ing. A. J. Čenský byl úspěšným architektem, technikem, vědcem a pedagogem. Jeho kniha "Sborník pozemního stavitelství" se stala pracovní pomůckou celé generace našich architektů. Čenského hlavní díla v Praze - Vinohradské divadlo a Národní dům na Smíchově - patří k nejznámějším stavbám českého eklektismu.

[Zpět k menu]

DIENTZENHOFER Kilián Ignác (1689-1751)

Křtěn 1. 9. 1689 v Praze jako syn Kryštofa Dientzenhofera. Získává mimořádné vzdělání technické, humanitní i jazykové. Po absolvování malostranského jezuitského gymnázia studuje filozofii a matematiku na pražské univerzitě, současně vyučen zednickému řemeslu u svého otce. Od roku 1708 studuje a pracuje ve Vídni u J. L. Hildebrandta. Roku 1716 se vrací do Prahy, kde spolupracuje s otcem. Ještě odjíždí na studijní cesty do Rakouska, Itálie a Francie, avšak již trvale působí v Praze, kde staví zejména pro jezuity. V roce 1730 jmenován dvorním stavitelem, r. 1737 též vrchním pevnostním stavitelem a tzv. starším přísežným stavitelem. Kromě neobyčejného nadání je též nesmírně pracovitý a svědomitý. Množství a kvalita jeho staveb v Praze i v mnohých českých městech je zcela mimořádná. Je dvakrát ženat a má celkem osmnáct dětí. V posledních letech svého tvůrčího života spolupracuje se svým zetěm A. Luragem, který po jeho smrti dokončuje jeho stavby. Umírá 18. 12. 1751 v Praze.

Hlavní díla:


  • dostavba chrámu sv. Markéty v Praze-Břevnově - závěr chrámu a věž (1715-16), stavba opatského letohrádku Vojtěška v klášterní zahradě (1724-26), konventu a prelatury benediktinského kláštera (1739-51) a stavba velké brány (1740),
  • asi přestavba klášterního kostela Nanebevzetí P. Marie v Polici nad Metují (od 1716) a radnice tamtéž (1718),
  • půvabný letohrádek J. V. hr. Michny z Vacínova (tzv. vila Amerika, dnes muzeum Ant. Dvořáka) v Praze (1717-20),
  • poutní kostel Narození P. Marie v Nicově u Klatov (1717-26),
  • kostel sv. Jana Nepomuckého, Praha-Hradčany (1720-29),
  • dostavba Lorety, Praha-Hradčany (1721-51) vč. hlavního průčelí Lorety (1721-23),
  • asi křídlo Klementina se Zrcadlovou kaplí, Praha (1722-24),
  • dům U zlatého jelena v Tomášské ul. čp. 26, Praha-Malá Strana (1723-25),
  • návrh kláštera s kostelem sv. Kříže a sv. Hedviky, Legnickie Pole ve Slezsku (1723-38),
  • kostel sv. Vojtěcha v Počaplech u Litoměřic (1724-26),
  • klášter alžbětinek s kostelem P. Marie Bolestné a s nemocnicí, Praha-Nové Město (1724-35),
  • letohrádek Dientzenhoferů, dnes zvaný Portheimka, Praha-Smíchov (1725-28),
  • úplná barokní přestavba gotického kostela sv. Tomáše, Praha-Malá Strana (1725-31),
  • seminární budova U lužického semináře čp. 90, Praha-Malá Strana (1726-28),
  • kostel sv. Bartoloměje, Praha-Staré Město (1726-31),
  • asi prelatura kláštera sv. Jana pod Skalou na Berounsku (1726-31),
  • svaté schody na Svatou Horu u Příbrami (1727-28),
  • kostel sv. Markéty v Šonově u Broumova (1727-30),
  • konvent kláštera benediktinů v Broumově (1726-35) a kostel sv. Vojtěcha tamtéž (1727-33),
  • plány kostela Nanebevzetí P. Marie ve Zlonicích (1727-35) a fary tamtéž (1751-52),
  • proboštství a dostavba kostela Nanebevzetí P. Marie ve Staré Boleslavi (1728-38) a asi kaple bl. Podivena tamtéž (1738),
  • kostel Nanebevzetí P. Marie v Přešticích (návrh 1729, stavba 1750-75),
  • kostel sv. Gotharda ve Vysokém Chvojně u Holic (1729-35),
  • kostel Nanebevzetí P. Marie v Králově Dvoře u Berouna (1730-33),
  • asi nový konvent kláštera benediktinů v Kladrubech u Stříbra (1730-70),
  • stavba Invalidovny, částečně podle plánů J. B. Fischera z Erlachu, Praha-Karlín (1730-37),
  • kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce, Praha-Nové Město (1730-39)
  • kaple P. Marie Sněžné na vrchu Hvězda na hřebeni Broumovských stěn u Hlavňova (1732-33),
  • nádherný kostel sv. Mikuláše u Staroměstského náměstí v Praze (1732-35),
  • kostel sv. Františka Xaverského v Opařanech (1732-35),
  • kostel sv. Klimenta v Odolené Vodě (1732-35),
  • kostel sv. Maří Magdaleny v Karlových Varech (1732-36),
  • přestavba kostela sv. Apolináře v Sadské (1733, stavba 1737- 39),
  • kostel sv. Petra v okovech ve Velence u Sadské (1733-34),
  • kostel P. Marie Bolestné v Dobré Vodě u Č. Budějovic (1733-35),
  • asi přestavba kostela sv. Jana Nepomuckého v Nepomuku (1734- 38) a arciděkanství tamtéž (1747-49),
  • klášter voršilek v Kutné Hoře (1733-43),
  • kaple Kalvárie v Radnici u Rokycan (1735),
  • kostel sv. Karla Boromejského (nyní sv. Cyrila a Metoděje) v Resslově ul. v Praze-Novém Městě (1736-40),
  • kostel sv. Kateřiny augustiniánského kláštera, Praha-Nové Město (1737-41),
  • skvostná kupole a kněžiště chrámu sv. Mikuláše na Malostranském nám. v Praze (1737-52), věž pak dokončil A.Lurago,
  • zámek v Liběšicích u Litoměřic (1738-52),
  • tzv. Lví dvůr čp. 51 na Pražském hradě (1740),
  • asi zámek s kaplí sv. Vavřince v Kladně (1740-50),
  • architektonické řešení mariánského sloupu v Kladně (1741, sochař K.J.Hiernie),
  • kostel Narození P. Marie v Hořicích (1741-44),
  • podstavec sousoší N. Trojice ve Smečně (1744, sochař I. F. Platzer),
  • přestavba kostela sv. Václava ve Stochově u Kladna (1744),
  • palác Piccolominiho, později Sylva-Taroucca v ul. Na Příkopech čp. 852, Praha-Nové Město (1744-52, dokončený A. Luragem),
  • zámek v Hrdlech u Litoměřic (1745-47),
  • klášterní kostel Nanebevzetí P. Marie a plány konventu augustiniánů v Dol. Ročově u Loun (1746-50),
  • přestavba zámku v Buštěhradu u Kladna (1747-48, poté A. Lurago),
  • kostel sv. Jana Křtitele se hřbitovem a kostnicí v Paštikách u Blatné (1747-51),
  • kostel sv. Martina v Chválenicích u Plzně (1747-53),
  • kaple sv. Floriána v Kladně (1751-53),
  • plány na stavbu paláce Golzů-Kinských na Staroměstském nám. v Praze, stavěl pak A. Lurago (1755-65),
  • s velkou pravděpodobností projektoval též kostely: v Ruprechticích u Náchoda (1721), v Heřmánkovicích u Broumova (1723), v Otovicích u Broumova (1723-26), v Bezděkově nad Metují (1724-27), ve Vižňově u Broumova (1725-27), v Lázních sv. Kateřiny u Počátek (po 1730), v Božanově u Broumova (1735-43), v Březně u Chomutova (1739-65), ve Starém Kolíně (1740), v Mirošově u Jihlavy (kolem 1740), v Rudné u Prahy (1742-47), v Červeném Kostelci (1744-54), v Zápech u Brandýsa n.L. (kolem 1750),
  • asi byl též autorem portálů průčelí kostela Neposkvrněného početí v Klatovech (kolem 1720), zámku a kostela ve Vyklanticích u Pacova (1728-29), poutního kostela s ambitem v Sepekově u Milevska (1730-33) a fary v Holicích (1734).

Nejvýznamnější český architekt vrcholného baroku. Pracoval s širokým okruhem spolupracovníků, kteří stavěli podle jeho návrhů. Dientzenhoferovy stavby vtiskly Praze typickou barokní tvář a ovlivnily sakrální architekturu v celých Čechách. V prvních dílech se ještě projevoval vliv vídeňské školy. V dalších letech navázal na barokní tvorbu svého otce Kryštofa Dientzenhofera a J. Santiniho-Aichla; dynamickou gradaci jeho kompozic lze srovnat jedině s vrcholnými díly Borrominiho a Guariniho. Dokonale zacházel s prostorem a hmotou. Jeho chrámové prostory jsou mistrnými příklady vznosnosti s podmanivým až rafinovaným psychologickým působením na člověka. Ve svém posledním tvůrčím období - snad pod francouzskými vlivy - dospěl k zklidněné harmonické vyváženosti s předznamenáním rokoka (zejména ve spolupráci s A. Luragem). Měl neobyčejnou fantazii, nikdy se ve svých stavbách neopakoval. Též řada dochovaných projektů K. I. Dientzenhofera svědčí o jeho architektonickém mistrovství a nevšední grafické virtuozitě.

Literatura:
- Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu. Edice Katalogy č. 38. Nár. galerie, Praha 1989.
- Kibic, K.: Významné jubileum Kiliána Ignáce Dienzenhofera. In: Čs. architekt 23/1989.
- Vilímková, M.: Stavitelé paláců a chrámů - Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové. Praha 1986.

[Zpět k menu]

DIENTZENHOFER Kryštof (1655-1722)

Narozen 7. 7. 1655 v Guggenhofu v Bavorsku. Pochází z rozvětvené rodiny stavitelů a architektů. Vyučen zednickému řemeslu. Roku 1677 přichází do Čech, kde nejprve pracuje jako polír u stavitele A. Leuthnera. V roce 1685 se v Praze žení, r. 1687 se stává malostranským měšťanem, roku 1689 dostává povolení provozovat samostatnou stavitelskou živnost. Jmenován pevnostním stavitelem pro Cheb (1698), později pro Prahu (1716). Je vyhledávaným stavitelem, jeho četná díla jsou zachována nejen v Praze, ale po celých Čechách. Dientzenhoferova dynamická průčelí chrámů sv. Mikuláše a sv. Markéty s jejich vynikajícími architektonickými detaily, se staly ve své době vzorem. Umírá 20. 6. 1722 v Praze.

Hlavní díla:


  • zámek Lauenburků v Ostrově u Karlových Varů (jako spolupracovník A. Leuthnera, 1685-89),
  • kostel Nanebevzetí P. Marie a sv. Maří Magdalény s klášterem křižovníků v Chlumu nad Ohří (1687-1722),
  • přestavba konventu a prelatury kláštera premonstrátů v Teplé (1688-1721),
  • špitální kostel Nejsv. Trojice v Teplé (1692-99),
  • asi farní kostel Narození sv. Jana Křtitele v Úterý (1692-98),
  • kaple sv. Maří Magdalény na Skalce u Mníšku (1692-93),
  • dům U zlaté lilie na Malém nám. čp. 458 na Starém Městě pražském (1698),
  • přestavba řady domů na Malé Straně v Praze (1702-05): vlastní dům čp. 465 v Nosticově ul., dům U dvou panen čp.13 v Tomášské ul., dům čp. 404 - bývalý špitál pod Petřínem, dům Jana Löwa z Erlsfeldu čp. 260 na horním Malostranském nám.,
  • klášterní kostel sv. Josefa u kláštera paulánů v Obořišti u Příbrami (1702-11),
  • loď chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze, zaklenutá protínajícími se elipsoidy, a dynamické průčelí chrámu, které je vynikajícím reprezentantem iluzívního dynamického baroku v Čechách (1703-11),
  • asi Šternberská zámecké kaple Zjevení Páně ve Smiřicích (1706- 13),
  • dvůr se zámečkem v Hamrníkách u Chebu (1706-08),
  • klášterní kostel sv. Kláry v Chebu (1708-11),
  • chrám sv. Markéty benediktinského kláštera v Praze-Břevnově, skvělý příklad tzv. dynamického českého baroku, a konvent tamtéž (1708-22),
  • účast na dostavbě Carattiho kostela sv. Maří Magdaleny na Malé Straně v Praze (do 1709),
  • poutní kostel Nanebevzetí P. Marie s klášterem paulánů v Nové Pace (1709-1724),
  • počáteční práce na stavbě pražské Lorety na Hradčanech (1711- 22, se synem Kiliánem Ignácem),
  • přestavba Písecké (Říšské) brány pražského opevnění na Brusce (1716, realizace 1720).

Kryštof Dientzenhofer navázal na úspěšnou generaci vlašských stavitelů působících v Čechách - C. Luraga, D. Orsiho, F. Carattiho aj. Nejvíce však byl ovlivněn díly italských mistrů Borrominiho a zejména Guariniho. Někteří historici se dokonce domnívají, že u svých nejslavnějších staveb spolupracoval s neznámým geniálním architektem z Guariniho školy. U chrámů, které K. Dientzenhofer stavěl, byly u nás poprvé použity složité klenební konstrukce z rafinovaně se prostupujících geometrických ploch; úchvatná kompoziční dynamika se projevila nejen ve vnitřních prostorech, ale zejména na chrámových průčelích. Bohužel se nedochovaly žádné plány Dientzenhoferových staveb. Typické pro jeho stavby je i dokonalé provedení detailu (hlavic a patek sloupů aj.). Mistrovská díla Kryštofa Dientzenhofera - zejména chrámy sv. Mikuláše a sv. Markéty - jsou základními díly monumentálního tzv. českého dynamického baroku, slohu, který dal Praze její specifickou tvářnost. Na posledních dílech Kryštofa Dientzenhofera již spolupracoval jeho syn Kilián Ignác - největší český barokní architekt.

Literatura:
- Vilímková, M.: Stavitelé paláců a chrámů - Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové. Praha 1986.

[Zpět k menu]

DRYÁK Alois (1872-1932)

Narozen 24. 2. 1872 v Olšanech u Slaného. Studium na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (1889-95), zde žákem a později spolupracovníkem prof. B. Ohmanna. Od roku 1898 učitelem kreslení na odborné škole zlatnické v Praze, v letech 1903-18 učí na Uměleckoprůmyslové škole, poté pracuje jako samostatný architekt. Častá spolupráce se sochaři, zvl. se St. Suchardou. Úspěšně se zúčastňuje řady architektonických soutěží sám či s B. Bendelmayerem. Umírá 6. 6. 1932 v Praze.

Hlavní díla:


  • soutěžní návrh na fontánu před Rudolfinum v Praze (1897, sochař St. Sucharda) - nerealizováno,
  • výzdoba Průmyslového paláce na pražském výstavišti v Královské oboře (1898),
  • býv. hotel Central v Hybernské ul. čp. 1001/č.10 v Praze (1898-1900, spolu s B. Ohmannem a B. Bendelmayerem),
  • vlastní rodinný dům v Hviezdoslavově ul. čp. 1039 v Praze-Vinohradech (1899),
  • novobarokní komplex Státního pedagogického nakladatelství v Ostrovní ul. čp. 126 v Praze (1900),
  • secesní reálné gymnázium v Kladně (1905),
  • hotel Evropa, pův. Garni (A. Dryák) a Arcivévoda Štěpán (B. Bendelmayer), Václavské nám. 29, čp. 825 a 826 v Praze (1901-1905, s B.Bendelmayerem) - vynikající dílo české secese,
  • architektonické řešení pomníku Fr. Palackého na předmostí Palackého mostu v Praze (1905-07, sochaři St. Sucharda a J. Mařatka),
  • architektonické řešení pomníku sv. Václava na Václavském nám. v Praze (realizace 1912-13, sochař J. V. Myslbek, ornamentální výzdoba C. Klouček),
  • novoklasicistní bytový dům v ul. Na valech č. 16 v Praze-Hradčanech (1912-13),
  • úpravy sokolského sletiště v Praze (1912, 1920), posléze Strahovský stadión (1932),
  • bytový dům, později sídlo policie, na Perštýně čp. 347 v Praze, roh Bartolomějské ul. (plán 1919, realizace 1925),
  • Radiopalác na Vinohradské třídě čp. 1790/č.40, 42 v Praze (1922-25),
  • budova tiskové agentury Orbis na Vinohradské tř. čp. 1896/č. 46 v Praze (1925-26),
  • záložna v Křivoklátě (1925),
  • býv. palác Čs. tabákové režie, později ministerstev, Slezská ul. čp. 2000/č. 9, Praha-Vinohrady (1926-28),
  • právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně-Veveří (1927- 33),
  • architektonické řešení pomníku padlých v 1. sv. válce v ul. Pod hradbami v Praze-Dejvicích (1928, sochař J. Franěk a B. Kafka),
  • vily čp. 1000 a čp. 1377 v ul. Na Hanspaulce v Praze-Dejvicích (1929-31),
  • býv. vršovická sokolovna v Praze, Vršovické nám. čp. 111/ /č. 2 (1930, s B. Hypšmanem),
  • budova tiskárny, později Knižního velkoobchodu, v Opatovické ul. čp. 154 v Praze (1932-34, s J.Mayerem).


A. Dryák byl mimořádně schopným výtvarníkem - architektem a dekoratérem, pokračovatelem díla B. Ohmanna. Patřil k virtuózním představitelům secese v Čechách, např. jeho hotel Evropa na Václavském nám. lze řadit bezesporu k našim nejlepším secesním stavbám. Veřejnosti možná není příliš známo, že je též autorem architektonického řešení slavných pražských pomníků sv. Václava a Fr. Palackého. V jeho stavbách se objevovaly i reminiscence na další historické slohy, zejména barok a klasicismus. V Dryákových posledních modernistických budovách se projevil jeho konzervativní názor, kompoziční řešení však bylo vždy na vysoké výtvarné úrovni.

[Zpět k menu]


[Na začátek stránky]