Narozen 19. 8. 1674 v Praze. Vyučen v huti svého otce Víta Václava Kaňky v Praze, studia v Itálii a ve Vídni. Po návratu spolupracovníkem G. Alliprandiho a J. Santiniho-Aichla. Měšťanem staroměstským, bytem v Dlouhé ul. v Praze. Po řadě úspěšných úprav paláců a zámků je v roce 1724 jmenován císařským architektem. Pracuje pro šlechtu Černínů, Valdštejnů, Pachtů, Trautmansdorfů, Mansfeldů, Vrtbů a pro řády jezuitů, augustiniánů a cisterciáků. Přítel a spolupracovník sochaře Mat. Brauna a malíře monumentálních fresek V. V. Reinera. V roce 1709 se marně zasazuje o zřízení Akademie umění v Praze. Umírá ve vysokém věku 14. 7. 1766 v Praze.

Hlavní díla:

• kaple zahradního paláce Černínů ve Vídni (1709),
• zámek Valdštejnů v Loučeni u Nymburka (po 1704) a zámecký kostel Nanebevzetí P. Marie tamtéž (1710-13),
• jezuitský kostel sv. Klimenta na Starém Městě v Praze (1711-15),
• přestavba hřbitovního kostela Narození P. Marie v Křimici (1713-14),
• přestavba loveckého zámku v Hoříně u Mělníka (1713-20),
• dostavba pražského Klementina (1714-15, 1721-26) vč. Zrcadlové kaple,
• přestavba Karolina v Praze (1715-18) vč. hlavního barokního portálu do Železné ul.,
• asi plány zámku ve Veltrusech pro hr. Chotka (kolem 1715),
• nová prelatura u kostela Na Karlově v Praze (1716-19),
• dostavba Černínského paláce na Hradčanech v Praze (1718-23 vč. monumentálního vnitřního schodiště a úpravy zahrady s pavilónem,
• býv. klášter (1718-30) a kostel (1737-41) sv. Kateřiny v Praze,
• plány kostela sv. Prokopa ve Středoklukách u Prahy (1719-21),
• asi kostel sv. Jana Křtitele v Lysé nad Labem (1719-41),
• zámek Černínů ve Vinoři (1719-24), před zámkem kostel Povýšení sv. Kříže (1720) a fara (po 1724),
• přestavba zámku Černínů v Krásném Dvoře u Loun (1720-24),
• dokončení piaristického kostela Nalezení sv. Kříže v Litomyšli (1720-27, po smrti G. B. Alliprandiho),
• barokní terasovitá Vrtbovská zahrada na Malé Straně v Praze (1720),
• dostavba paláců Černínů na Malé Straně: Sněmovní ul. čp. 174, horní Malostranské nám. čp. 260, pod Zámeckými schody čp. 184,
• vedení stavby zámku Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou (1721-23, podle plánů J. Santiniho),
• přestavba renesančního zámku s hřebčínem v Kladrubech nad Labem (od 1722),
• kostel sv. Vojtěcha ve Vejprnici (1722-26),
• kaple sv. Wolfganga v Chudenicích u Klatov (1722-29),
• pomník císaře Karla IV., zvaný památník sv. Huberta, v Hlavenci u Mladé Boleslavi (1723-24, sochy M. M. Braun),
• asi Nový zámek v Jemništi u Benešova (do 1724),
• dokončení konventu kláštera cisterciáků - dnes sochařské sbírky NG - na Zbraslavi (1724-32, po J. Santinim) a přestavba opatské prelatury tamtéž (do 1739),
• hřbitovní kostel sv. Anny v Týnci u Mladé Boleslavi (1725),
• přestavba tzv. Faustova domu čp. 502 na Karlově nám. v Praze (1725),
• barokní kaplička sv. Barbory v Loretánské ul. v Praze (1726),
• kostel Nanebevzetí P. Marie ve Zlonicích (1727-35, podle plánů K. I. Dientzenhofera),
• kostel Nanebevzetí P. Marie ve Svatoboru u Karlových Varů (1729-32),
• kostel sv. Mikuláše v Žerčicích u Mladé Boleslavi (1730),
• přestavba zámeckého pivovaru v Litomyšli (kolem 1730),
• zámek Pachtů v Liběchově u Mělníka (kolem 1730),
• dostavba jezuitského semináře sv. Václava vč. barokní fasády v Husově ul. čp. 240 (dnes ČVUT) na Starém Městě pražském (kolem 1730),
• asi zámek v Křimici u Plzně (1732),
• kostel sv. Jana Nepomuckého na Rejskově nám. v Kutné Hoře (1734-50),
• návrh radnice na náměstí v Poličce (1739-40),
• tzv. Kaňkův dům čp. 118 na Národní třídě v Praze (1740),
• asi Fürstenberský palác čp. 53 (dnes polské velvyslanectví) ve Valdštejnské ul. v Praze (1743-47),
• přestavba kostela sv. Václave ve Švihově (1744-47),
• úpravy zámků: Konopiště (vč. barokní brány), v Brandýse n. L., v Poděbradech, v Jindřichově Hradci, v Pardubicích,
• v Praze dostavba domů: Menhartovského v Celetné ul. čp. 595, dům v ul. Perštýn čp. 309, dům U zlaté hrušky v Malé Karlově ul. čp. 150,
• návrhy na oltáře (v Praze v Týnském chrámu, kostelích Na Karlově a sv. Klimenta, ve Staré Boleslavi v kostelích sv. Václava a Nanebevzetí P. Marie, aj.), mariánský sloup v Poličce, sloup N. Trojice ve Valeči, četné náhrobky, pomníky.

F. M. Kaňka vyšel z klasicistního pojetí baroku, příznačného pro tvorbu G. Alliprandiho. Stal se nejproduktivnějším a vedle Dientzenhoferů a Santiniho též umělecky nejvýznačnějším architektem českého baroka. Měl řadu spolupracovníků a žáků, kteří realizovali jím projektované stavby; vykazoval neuvěřitelné příjmy. Přispěl rozhodující měrou ke zdomácnění baroka v české architektuře. Jeho stavby jsou půvabné a klidné, slohově čisté s jemnou štukaturou, perfektně provedené.

Literatura:
- Wirth, Zd.: F. M. Kaňka. In: sborník Cestami umění, Praha 1949.

Narozen 26. 10. 1901 v Idriji v dnešním Slovinsku v rodině českého lékaře. V roce 1904 se rodina stěhuje do Prahy. Studium architektury na pražské technice (1919-24) a částečně na Akademii výtvarných umění (u prof. Kotěry). V letech 1925-26 pracuje v ateliéru Le Corbusiera v Paříži jako český stážista. V letech 1927-29 projektuje v USA, zejména u F. L. Wrighta v Taliesin East a Taliesin West. Roku 1930 nastupuje jako vedoucí projektového oddělení Baťových závodů ve Zlíně, kde působí až do roku 1946. V letech 1931-56 je též členem mezinárodního sdružení CIAM. Od roku 1946 profesorem na fakultě architektury Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě. Současně projektuje a realizuje stavby, roku 1956 vyznamenán Státní cenou; spolupracuje též se Slovenskou akademií věd. Roku 1971 se stává vědeckým pracovníkem URBIONu v Bratislavě. V letech 1979-83 profesorem architektonické tvorby na technické univerzitě na Maltě, kde současně projektuje a realizuje několik staveb. Po návratu do Československa žije v Brně. Roku 1985 jmenován čestným členem AIA (American Institute of Architects). V roce 1991 se stává čestným občanem Brna a Bratislavy, získává čestné doktoráty na fakultách architektury v Praze a Bratislavě. Roku 1992 vyznamenán prezidentem ČSFR Zlatou medailí. Umírá 6. 6. 1996 v Brně.

Hlavní díla:

• Společenský dům (hotel) ve Zlíně (1930-32),
  
• kostely: římskokatolický v Bratislavě-Petržalce (1930-31), evangelický ve Zlíně (1935), římskokatolický v dnešním Partizánském (1940),
  
• dům obuvi Baťa v Brně (1931-32), v Bratislavě 1931-32), v Liberci (1933-34),
  
• školy a učňovské domovy ve Zlíně (1931-40),
  
• Baťovy obchodní domy a prodejny v Chomutově, Olomouci, Teplicích, Čáslavi, Jihlavě, Praze-Vysočanech, Praze-Vršovicích, Hustopečích, Bratislavě, Piešťanech, Trnavě, Klatovech a Otrokovicích (1933-38),
  
• obchodní dům Baťa v Amsterdamu (1934-37),
  
• generely závodů Baťa v Tilbury v Anglii (1933), v Belcampu v USA (1933) a v Borovu v Chorvatsku (1941),
  
• filmové ateliéry a filmové laboratoře firmy Baťa na Kudlově u Zlína (1935-40),
  
• Společenský dům a internát v Otrokovicích (1936),
  
• sedmnáctiposchoďová administrativní budova Baťových závodů ve Zlíně - budova pro 2000 zaměstnanců, která proslavila svého autora (1936-38),
  
• rekonstrukce zámku v Napajedlích (1937-38),
  
• koupaliště v Otrokovicích a ve Zlíně (1939),
  
• krytá plovárna ve Zlíně (1946-48, s J. Holečkem),
  
• závod a sídliště Závodu míru v Bratislavě (od 1947) vč. první panelové školy (1955),
  
• chemicko-technologická fakulta SVŠT v Bratislavě (1947-49),
  
• kulturní dům v Senici na Slovensku (1950),
  
• garáže autobusů v Bratislavě (1950-51),
  
• první experimentální velkopanelový dům v ČSR s využitím keramzitu na Kmeťovém nám. v Bratislavě (1952),
  
• vysoká škola ekonomická a farmaceutická fakulta v Bratislavě (1953-55, s A. Rokošným),
  
• budova VÚMA v Novém Městě nad Váhem na Slovensku (1963, s A. Rokošným),
  
• administrativní budova Martimexu v Martině na Slovensku (1969, s kolektivem),
  
• býv. Ústav aplikované kybernetiky SAV v Bratislavě (1971-78, s J. Komrskou),
  
• řada obytných domů a vil v Bratislavě a Zlíně, vlastní rodinný dům v Jiráskově čtvrti v Brně (1974),
  
• přístavba Univerzity Komenského v Bratislavě (1977, s kolektivem),
  
• slévárna v Hal Far na Maltě (1979, s Tocháčkem),
  
• přístavba muzea výtvarných umění v La Valettě na Maltě (1982, s Ed. Mintoffem).
  
  

Publikační činnost:

• skripta SVŠT "Priemyslové budovy" (1954),
  
• skripta SVŠT "Typológia budov pre dopravu, administratívu a distribúciu" (1955),
  
• spoluautor publikace "Nové smery vo výstavbe škôl" (1963),
  
• kniha "Administratívne budovy" (1971), vyšla též v Polsku,
  
• skripta maltské univerzity "Typological Data" (1982),
  
• skripta maltské univerzity "Perspective Drawing" (1982).

Již Karfíkova léta tvůrčího dozrávání byla impozantní: byl žákem J. Kotěry i Le Corbusiera, stýkal se s A. Loosem, byl projektantem u F. L. Wrighta. Kromě talentu byl navíc mimořádně pilný a systematický. Tříletý pracovní pobyt v USA ovlivnil jeho další tvorbu, kterou nelze zařadit do nějakých módních směrů. Karfíkovy stavby vynikají jasnou dispozicí, vytříbeným konstrukčním řešením a výtvarnou kultivovaností. Byl spolupracovníkem a pokračovatelem díla F. L. Gahury; oba jsou nezapomenutelní hlavní tvůrci Baťova Zlína - ve své době jednoho z nejmodernějších evropských měst. Rovněž Karfíkova rozsáhlá projektová a vědecká činnost v Bratislavě je vynikající. Jako vážený a oblíbený profesor na fakultách architektury v Bratislavě, v Brně a na Maltě vychoval řadu svých úspěšných následovníků.

Literatura:
- Nový, O.: Vladimír Karfík - architekt 20. století. In: Architektúra a urbanizmus č. 4, 1991.
- Karfík, V.: Architekt si spomína. Bratislava, SAS 1993.

Narozen 18. 12. 1871 v Brně. V letech 1897-90 studium stavitelství na německé průmyslové škole v Plzni, v l. 1890-94 stavitelská praxe, 1894-97 studuje architekturu na Akademii výtvarných umění ve Vídni u O. Wagnera. Na základě získání Římské ceny cestuje po Itálii, kresby z cesty poté vystavuje u Topiče v Praze v roce 1898. Nadále žije a pracuje v Praze. Od r. 1898 učí jako zástupce prof. B. Ohmanna ve speciální škole pro architekturu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde je r. 1899 jmenovám profesorem. Roku 1910 odchází na pražskou Akademii výtvarných umění, kde působí jako profesor architektury až do své smrti (v letech 1912-13, 1914-16 a 1920-22 jako rektor). Je též generálním komisařem uměleckých výstav v Benátkách (1910), v Římě (1911) a v Mnichově (1913). Pro český zemský výbor pracuje v l. 1910-21 jako regulační expert. Roku 1907 zakládá časopis pro moderní architekturu Styl, r. 1914 zakládá Svaz českého díla. Umírá 17. 4. 1923 v Praze, pohřben na Vinohradském hřbitově. V roce 1926 se koná v Mánesu jeho souborná posmrtná výstava.

Hlavní díla:

• přestavba zámku v Červeném Hrádku u Sedlčan v duchu pozdní gotiky (1894-95),
  
• Peterkův dům na Václavském nám. čp. 777 v Praze (1899-1900) ve slohu rané secese,
  
• instalace výstav: Rodin v Praze (1902), České umění na Světové výstavě v St. Louis v USA (1904),
  
• secesní býv. Okresní dům, dnes součást hotelu Bystrica v Hradci Králové (1903-05),
  
• Národní dům v Prostějově (1905-07),
  
• secesní fasáda dvojdomu čp. 86-87 na náměstí v Jindřichově Hradci,
  
• vodárna s věží v Praze-Michli, Baarova ul. (1906-07),
  
• obdobná vodárna s věží v Třeboni na Kopečku (1909),
  
• pavilon obchodu na Jubilejní výstavě obchodní a živnostenské komory v Praze (1908),
• vily:
  • Trmalova v Praze-Strašnicích, ul. Vilová čp. 91 (1902-04),
    
  • Suchardova v Praze-Bubenči, Slavíčkova čp. 248 (1905-07),
    
  • Tondrova v St. Gilgenu (1905-06),
    
  • vila Klaus v Praze-Bubenči, Sibiřské nám. 5, čp 280 (1907),
  • v Holoubkově čp. 123 (1907- 09),
    
  • vlastní Kotěrova vila v Praze-Vinohradech, Hradešínská ul. 6, čp. 1542 - výborný příklad českého raného funkcionalismu (1908-09),
    
  • dvě vily v Černošicích u Prahy (1902, 1908-10),
  • Máchova v Bechyni (1910), ve Vysokém Mýtu, Rokycanova čp. 247 (1910),
  • U Rýdlů v Dobrušce (1917-18),
    
  • Štencova ve Všenorech (1921),
    
  • dům E. Vanického v Kostelci nad Orlicí (1921)
    
  • rodinný dvojdům J. Groha a O. Borůvky v Praze-Hradčanech, Mockiewiczova 13-15, čp. 236,
  • a další vily v Chrustenicích, Sadské, Turnově, Zlíně,
    
• Městské muzeum v Hradci Králové (1908-12), stavba, která vstoupila do dějin světové architektury,
  
• Laichterův bytový dům v Praze-Vinohradech, Chopinova čp. 1543 (1908-09),
  
• dělnické a úřednické kolonie bytových domů:
  
  • Louny (1909-11),
  • Praha-Záběhlice (1914-15),
  • Zlín (1918),
  • Králův Dvůr u Berouna (1920),
    
• hotel Grand, dnes Bystrica v Hradci Králové (1911),
  
• kiosky na Pražském mostě v Hradci Králové (1912),
  
• banka Slavie v Sarajevu (1911-12),
  
• Urbánkův dům zv. Mozarteum v Praze, Jungmannova čp. 748 (1911-13, s plastikami J. Štursy),
  
• Nový zámek Mandelíkův a přestavba Starého zámku v Ratboři u Kolína (1911-15),
  
• býv. Všeobecný penzijní ústav v Praze, Rašínovo nábř. (1912-13, s J. Zaschem),
• Lambergerův palác ve Vídni (1913-15),
  
• škola architektury Akademie výtvarných umění v Praze-Holešovicích (1919-21, s J. Gočárem),
  
• Státní vědecká knihovna čp. 626 na nábřeží v Hradci Králové (1922-23),
  
• dům Báňské a hutní společnosti v Praze, ul. Politických vězňů čp. 1419 (1923-24),
  
• právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, nám. Curieových (podle Kotěrova projektu z r. 1914 realizoval L.Machoň v l. 1924-27) jako součást Kotěrova monumentálního projektu pražské univerzity na Starém Městě, na kterém pracoval od r. 1907 až do smrti - nerealizováno,
  
• řada interiérů, hrobek, uměleckoprůmyslových výtvorů (mj. též salónní vůz Elektrických podniků hl. m. Prahy z r. 1895).

Jan Kotěra byl architektem mezinárodního významu, vůdčí osobností české moderní architektury. Jeho rané stavby mají secesní charakter s ornamentálním, často folklórním dekorem. Pozdější Kotěrovy stavby již sledují ryzí účelnost, mají však vždy vysokou výtvarnou kvalitu s rysy vznosnosti až monumentality. Ve svých veřejných i bytových stavbách spojoval výtvarná umění (sochařství, malířství, design) s architekturou v nedílný celek, v němž architektura vždy hrála vedoucí uměleckou roli. Kotěrovy stavby mají čistou přehlednou dispozici, tvarovou pestrost, výtvarnou logiku a vždy velkou a neotřelou nápaditost. Většina jeho budov se vyznačuje asymetrickou leč vyváženou kompozicí, zvýrazněnou tektonikou a využíváním neomítnutého režného zdiva. Kotěra spojoval ve své osobě schopnosti výborného stavitele a vynikajícího architekta - výtvarníka. Též jako kreslíř, grafik, akvarelista a uměleckoprůmyslový výtvarník byl nenapodobitelný; jeho projekty samy o sobě jsou nádhernými výtvarnými díly. Konečně nelze opomenout, že jako vlivný pedagog i projektant vychoval celou generaci našich špičkových architektů.

Literatura:
- Novotný, O.: Jan Kotěra a jeho doba. Praha 1958.
- Katalog souborné výstavy Jana Kotěry v SVU Mánes, Praha 1926.

Narozen 7. 2. 1855 v Českém Brodě. Studium architektury na české technice v Praze a rok na Akademii výtvarných umění ve Vídni u Th. Hansena. Od r. 1878 asistentem prof. Schulze, od 1884 mimořádným a od 1887 řádným profesorem architektonického tvarosloví a ornamentálního kreslení na české technice v Praze. Současně učí perspektivu na pražské Akademii výtvarných umění. Buduje Národopisné muzeum v rámci Národního muzea - v l. 1892-1917 správcem národopisných a archeologických sbírek. Široká práce publikační, od 1881 řídí časopis Architektonický obzor. Spoluzakladatel Klubu za starou Prahu. Umírá 18. 5. 1919 v Praze. Výstavy jeho celoživotního díla uspořádány v Praze v l. 1939 a 1955.

Hlavní díla:

• úprava interiérů paláce V. Lanny v Hybernské ul. čp. 1030 v Praze (1880),
  
• novorenesanční sokolovna v Českém Brodě (1884),
  
• Česká chalupa na Jubilejní výstavě v Praze (1891),
  
• Rychta na Národopisné výstavě v Praze (1895),
  
• novorenesanční Suchardova vila v Slavíčkově ul. čp. 151 v Praze-Bubenči (1895-96),
  
• Koulova vlastní rodinná vila v lidovém slohu v Slavíčkově ul. čp. 153 v Praze-Bubenči (1896),
  
• novorenesanční dům Adolfa Heyduka, Tyršova ul. čp. 438 v Písku (1899),
  
• novobarokní dům v Pařížské tř. čp. 1073 v Praze (1902),
  
• dům na Staroměstském nám. čp. 608 v Praze (1904-05),
  
• úpravy Staroměstské radnice a sousedícího domu U minuty v Praze,
  
• Čechův most v Praze (1906-08, s Ing. M. Petrů),
  
• nerealizované známé projekty vyústění mostu Svatopluka Čecha s průkopem na Letnou (1908-10),
  
• úpravy Strakovy akademie v Praze,
  
• pavilón Maroldova panoramatu Bitvy u Lipan v Královské oboře v Praze (1908),
  
• rekonstrukce historické renesanční radnice v Plzni a její spojení s vedlejším domem čp. 290 (1907-12),
  

Účast v četných soutěžích:

• Reprezentační dům hl. m. Prahy (1903),
• úpravy Vlašského dvora v Kutné Hoře,
• divadlo ve Slaném,
• přestavba Staroměstské radnice,
• rekonstrukce kláštera sv. Anežky České aj.

Publikace:

• Památky uměleckého průmyslu v Čechách (I. díl 1882, II. díl 1888).
• Články a studie o keramice, sklu, hrnčířství, uměleckém kovářství, národních krojích aj.

Jan Koula, spolupracovník a pokračovatel Ant. Wiehla, byl nejen tvůrčím architektem historizujícího a folklórního směru. Byl především vynikajícím znalcem a propagátorem lidového umění, lidové architektury a interiérů, uměleckého průmyslu. Jakožto výborný výtvarník navrhoval sgrafita na budovy, nábytek, skleněné předměty, mříže, šperky, výšivky aj. Rozvíjel rozsáhlou sběratelskou činnost, uloženou zejména v Národopisném muzeu v Praze, zabýval se záchranou architektonických a uměleckoprůmyslových památek. Též jako kreslíř a akvarelista byl nezapomenutelný.

Literatura:
- Koula, J. E.: Katalog výstavy celoživotního díla J. Kouly v Uměleckoprůmyslovém muzeu, Praha 1939.
- Architekt Jan Koula 1855-1919. Výstava díla, Praha 1955.

Narozen 4. 12. 1885 ve Velké Lhotě u Dačic. Studium architektury na pražské technice, poté pracuje v ateliéru A. Balšánka a O. Polívky v Praze. V letech 1911-19 vede projektové oddělení firmy Nekvasil v Praze-Karlíně. Od roku 1919 má vlastní ateliér, později stavební společnost Dušek-Kozák-Máca. Projektuje a realizuje množství staveb, zejména v Praze. Zúčastňuje se též řady soutěží, publikuje v odborném tisku a získává doktorát technických věd. Je vynikajícím kreslířem architektury, výstava jeho díla se uskutečňuje v Praze v roce 1941. Po válce ještě vede ateliér v Státním ústavu pro projektování hl. m. Prahy. Od roku 1963 je předsedou Klubu za starou Prahu. Umírá 1. 4. 1978 v Praze.

Hlavní díla:

• budova telefonní ústředny v Kubelíkově ul. v Praze (1921-25),
  
• budova státní vysílačky u Poděbrad (1923),
  
• Husův dům v Jungmannově ul. č. 22 v Praze (1923),
  
• přestavba divadla v Čáslavi (1924),
  
• vysokoškolské studentské koleje Budeč v Praze (1924),
  
• obchodní a administrativní dům Avion (s kavárnou Luxor) na Václavském nám. č. 41, čp. 820 v Praze (1924-26),
  
• památník Matouše Ulického před děkanským kostelem v Čáslavi a Žižkova síň (1925),
  
• sbor českobratrské církve evangelické v Čáslavi (1925),
  
• rekonstrukce Rudolfina a Toskánského paláce v Praze,
  
• tenisová klubovna LTC v Letenských sadech v Praze (1926),
  
• banka v Kolíně (1926),
  
• Masarykovy domovy, býv. Sociální ústavy hl. m. Prahy (dnes Thomayerova nemocnice), Budějovická 800 v Praze-Krči (1926-34),
  
• vyšší hospodářská škola v Čáslavi (1927),
  
• ředitelství pošt a hlavní pošta v Košicích (1927),
  
• bytové domy býv. Městské pojišťovny na tř. Jugoslávských partyzánů v Praze-Dejvicích (1927-29),
  
• vlastní vila v ul. Pod hradbami čp. 656 na Ořechovce v Praze (1928),
  
• budovy býv. pojišťovny Riunione Adriatica na Ulrichově nám. v Hradci Králové (1928-30),
  
• Rumlova vila v Zálabí v Nymburku,
  
• středoškolské koleje v Praze-Dejvicích (1931),
  
• policejní budova v Bartolomějské čp. 306 v Praze (1935),
  
• Ústav mateřství ve Vídeňské ul. č. 818 v Praze-Krči (1935-38),
  
• palác Příkopy (pro pojišťovny Moldavia Generali a Assicurazioni Generali) s kinem Broadway (později Sevastopol) v Praze, Na příkopě č. 31, čp. 988 (1936-38, s A. Černým),
  
• bytový dům v Anglické ul. čp. 385 v Praze (1936-38),
  
• bytový dům v Kostelní ul. v Praze-Holešovicích (1938-39),
• Sbor českobratrské církve evangelické, ul. Na bateriích v Praze-Střešovicích (1939),
  
• budova býv. Chemoprojektu ve Štěpánské ul. v Praze (1946-47),
  
• Výzkumný ústav farmaceutický v Kouřimské ul. čp. 1632, Praha-Vinohrady (1950-52).
  
• Soutěžní návrhy na Nuselský most (od 1918 se S. Bechyně).
  
  

Publikace soustřeďující zejména jeho kresby:

• Architekt na cestách. Praha, Unie 1941.
  
• Menší Město pražské. Praha, Orbis 1950 (s úvodem Zd. Wirtha) .
  
• Mluva pražské architektury. Praha, Orbis 1962 (s textem O. Stefana).
  
• Praha - kamenný sen. Praha 1972.

Bohumír Kozák zasvětil téměř celou svou tvorbu Praze, kde postavil řadu význačných funkcionalistických budov. Z této doby vzpomeňme alespoň Masarykovy domovy (dnešní Thomayerova nemocnice) v Praze-Krči či jeho pražské paláce Příkopy a Avion. Už od roku 1918 se též zabýval návrhy na stavbu Nuselského mostu; idea byla uskutečněna až v roce 1974. Miloval historickou Prahu; jako aktivní člen a mnohaletý předseda Klubu za starou Prahu bojoval za zachování pražského genia loci. Jeho vynikající neopakovatelné kresby starých pražských budov a zákoutí, shrnuté v jeho publikacích, zůstanou trvalou hodnotou nejen pro historiky Prahy, ale především pro každého, kdo hledá uměleckou dokonalost architektonické kresby.

Literatura:
- Bláha, J.: Bohumír Kozák. Praha 1985.

Narozen 21. 2. 1880 v Praze. Studium architektury na české technice v Praze u prof. J. Schulze, pak asistentem prof. J. Kouly na ústavu architektonického a ornamentálního kreslení. Od r. 1905 pracuje v ateliéru O. Polívky a A. Balšánka. Roku 1907 odchází do Brna, kde v l. 1907-10 učí na průmyslové škole stavební. V l. 1910-20 pracuje v Brně jako samostatný architekt, 1921-39 profesorem architektonického a ornamentálního kreslení na brněnské technice. Obesílá řadu soutěží a výstav (Milano 1933, Paříž 1937, Brusel 1937), hodně cestuje a kreslí architekturu v Evropě a severní Africe. Po uzavření vysokých škol za války se soustřeďuje na výtvarnou činnost - v roce 1941 je v Praze i v Brně souborná výstava jeho kreseb a akvarelů. V letech 1942-45 vězněn v koncentračním táboře. Po válce se nemocen vrací a umírá 26. 6. 1946 v Brně.

Hlavní díla:

• spolupráce při stavbě secesního divadla v Mladé Boleslavi (1906-07),
  
• Smetanův lázeňský dům a administrativní budova v Luhačovicích (1912-13),
  
• vily: vlastní v Brně, Kovaříkova v Prostějově (1910-11),
  
• obytný dům v Kotlářské ul. 7 v Brně-Veveří (1924),
  
• generel brněnského Výstaviště - pro Výstavu soudobé kultury v Československu 1928 (návrh 1924 přepracováním původního projektu J. Kalouse, realizace 1926-1928),
  
• kino a kavárna (později kongresová budova) na Výstavišti v Brně-Pisárkách (1927-28),
  
• Všeobecný penzijní ústav v Burešově ul. č. 20 v Brně-Veveří (1931-32),
  
• budova Čs. tabákové režie v Brně,
  
• teplárna býv. Západomoravských elektráren, Špitálka 6, Brno,
  
• řada nerealizovaných soutěžních projektů, např. brněnské Národní divadlo, komplex vysokých škol v Brně.

Architekt budov i interiérů, zpočátku pod vlivem vídeňské moderny, později představitel funkcionalismu. Významný pedagog, jeden ze zakladatelů výuky architektury na brněnské technice. Kultivovaný kreslíř a malíř architektury, s novodobě impresionistickým výtvarným projevem.

Narozen 25. 7. 1895 v Hundesheimu v Rakousku. Vyučen zedníkem, pak studium na průmyslové škole stavební v Praze, poté pracuje jako stavbyvedoucí. V letech 1918-21 studuje architekturu u J. Kotěry na Akademii výtvarných umění v Praze. 1921-23 zaměstnán v ateliéru J. Gočára, v roce 1923 se osamostatnil. Členem Devětsilu, zakladatelem Klubu za novou Prahu. V l. 1934-35 pracuje v Sovětském svazu v Moskvě. Roku 1937 získává dvakrát Grand Prix a jednou Zlatou medaili za architekturu na mezinárodní výstavě v Paříži. Za války žije a pracuje v Anglii. V l. 1946-48 profesorem architektonické tvorby na VUT v Brně. Roku 1948 odchází opět do Anglie, kde je v l. 1948-49 profesorem na vysoké škole architektury v Londýně. Umírá 5. 10. 1950 v Londýně.

Hlavní díla:

• vila lékaře a spisovatele Vl. Vančury na Zbraslavi (1923),
  
• činžovní dům v Domažlické ul. v Praze-Žižkově (1923-24, s K. Roškotem),
• obchodní, kancelářský a bytový dům Olympic ve Spálené ul. čp. 75 v Praze (1924-27),
  
• vila v ul. Nad olšinami 4 v Praze-Strašnicích (1926),
  
• Gibiánova vila v ul. Charlese de Gaulla 2 v Praze-Bubenči (1927-29),
  
• dům Jednoty soukromých úředníků ve Francouzské ul. č. 4, čp. 45 v Praze-Vinohradech (projekt 1927, stavba 1930-31),
  
• léčebný dům Machnáč v Trenčianských Teplicích na Slovensku (1929-32),
  
• regulační plán Strakonic (1930),
  
• projekt přestavby pražské dopravní sítě (1931, s J. Špalkem),
  
• slavný, leč nedochovaný Československý pavilón na Mezinárodní výstavě umění a techniky v moderním životě, Paříž (1937),
• rodinný dům v ulici Nad koupadly v Praze-Hodkovičkách (1939).
  
  

Z nerealizovaných projektů:

• návrh velkotržnice v Praze-Žižkově (1921),
• návrh Úrazové dělnické pojišťovny v Praze (1924),
• soutěžní návrh na Akademické náměstí v Brně (1925),
• návrh vládního centra na Letné v Praze (1928),
  
• návrhy pražských stadiónů v Braníku a na Letné,
  
• soutěžní návrh na studentské koleje (1923) a komplex škol (1931) v Praze-Dejvicích,
  
• soutěžní návrhy léčebných domů v Karlových Varech (1930), v Poděbradech (1931), sanatoria ve St.Smokovci (1932) a ve Vyšných Hágách (1932). Sborník L'architecture contemporaine en Tchécoslovaquie (1928).

J. Krejcar patřil k předním představitelům funkcionalistické architektonické avantgardy v Českých zemích. Jeho tvorba byla ovlivněna dílem Le Corbusiera. Byl propagátorem ušlechtilé architektonické kompozice, nezvyklých konstrukčních a dispozičních řešení. Svými budovami i v jejich detailech sledoval krásu moderní průmyslové techniky. Velkou část své tvorby věnoval navrhování interiérů a nábytku, avšak byl znám i jako neúnavný organizátor a publicista.

Literatura:
- Teige, K.: Práce Jaromíra Krejcara. Praha 1933,
- Jaromír Krejcar 1895-1949. Katalog výstavy v galerii Jar. Fragnera v Praze 7. 6. - 20. 8. 1995.

Narozen 5. 6. 1893 v Praze, v l. 1911-16 studium architektury na pražské technice. V letech 1918-23 se věnuje především scénografickým, malířským a sochařským pracím. Od r. 1925 mimořádný, v l. 1929-34 řádný profesor architektury na technice v Brně. Členem Levé fronty, předsedou Svazu socialistických architektů. Ve 30. letech stíhán za propagaci socialistické revoluce; za války vězněn. Po válce opět učí na brněnské technice, v letech 1948-50 rektorem VUT v Brně, současně vede mistrovský ateliér v Praze a je poradcem ministra kultury. Roku 1948 jmenován národním umělcem, později získává postupně všechna dostupná státní vyznamenání. Umírá 7. 6. 1974 v Praze. Souborná výstava jeho díla v r. 1965 U Hybernů v Praze.

Hlavní díla:

• Zemská průmyslová škola v Havlíčkově ul. v Mladé Boleslavi (1922-25),
  
• vily v Kosmonosech (1923),
  
• okresní nemocenská pojišťovna v Jaselské ul. v Mladé Boleslavi (1923),
  
• obytné domy vojenských gážistů v Mladé Boleslavi a v Kutné Hoře (1924-25),
  
• přestavba domu čp. 89 na hotel Věnec na náměstí v Mladé Boleslavi,
  
• Výstava severních Čech v Mladé Boleslavi (1927),
  
• vily: v Drnovické ul. 4, Brno-Žabovřesky (1927-28), v Sedlákově ul. 45, Brno-Stránice (1930), v Kaplanově ul. 11, Brno (1937),
  
• pavilón Rodu člověka na Výstavě soudobé kultury v Brně (1928),
  
• pětipatrové nájemné domy v ul. Tábor č. 40-50, Brno-Ponava (1946-48),
  
• Slovanská zemědělská výstava na Výstavišti v Praze (1948),
  
• osvětové a kulturní domy: v Mnichu u Kamenice nad Lipou (1947), v Horní Suché, Petřvaldě, Hrušově (1949-52),
  
• radnice v Českém Brodě (1950),
  
• lékařská fakulta v Olomouci (1950-52),
  
• generální plán a městské centrum tzv. socialistického městečka Nová Dubnica na Slovensku (1951-57),
  
• část sídliště Stalingrad-Bělský les v Ostravě (1953-54),
  
• úprava Strahovského stadiónu a okolí na I. celostátní spartakiádu v Praze (1955).
  Výstava Sociologického fragmentu bydlení (1933 v Brně, 1934 v Praze), knižně zpracováno v l. 1968-70, vydáno Krajským střediskem SPPOP v Brně r. 1973.
  Výstava Ekonomického fragmentu bydlení (1935 v Praze).
  Řada článků, statí a publikací s dobovou architektonickou tematikou.
  

Představitel tzv. levicové umělecké a politické avantgardy - velmi talentovaný architekt, scénograf, malíř a sochař, též činný jako zanícený pedagog a publicista. Jeho vynikající předválečná expresivní tvorba navázala na Janákův kubismus, později přecházela na funkcionalistické tendence. Po 2. světové válce se stal předním teoretickým propagátorem i praktickým tvůrcem dekorativního socialistického realismu v architektuře. Jeho četné publicistické práce jsou vesměs adorací marxisticko-leninské ideologie. Avšak zejména Krohovy stavby z dvacátých let patří k nejprogresivnějším dílům své doby.

Literatura:
- Svrček, J. B.: Národní umělec Jiří Kroha. Praha 1960.
- Císařovský, J.: Jiří Kroha a meziválečná avantgarda. NČSVU, Praha 1967.
- Architekt Jiří Kroha a současnost (sborník z konference). VÚVA, Praha 1984.

Narozen 25. 4. 1883 v Kouřimi. Studium architektury na české technice v Praze (1902-08). Po 1. světové válce je pracovníkem pražského stavebního úřadu a Státní regulační komise. Přestože nikdy nemá vlastní architektonickou firmu, je autorem několika význačných pražských budov. Účastník řady architektonických soutěží. Své práce vystavuje na četných výstavách u nás (Praha, Brno) i v zahraničí (Varšava, Bělehrad, Bukurešť, Stockholm, Paříž, Milán, Brusel). Po 2. světové válce ještě pracuje ve Státním ústavu pro projektování výstavby hl. m. Prahy a později v projekci Kovotechny. Umírá 10. 2. 1960 v Praze.

Hlavní díla:

• kubistický dům čp. 270 na nároží Malostranského nám. a Karmelitské ul. v Praze (1912-13),
  
• býv. Lindtův dům čp. 773 na Václavském nám. 4 v Praze (1924-27), první Kyselova funkcionalistická stavba,
  
• sousední funkcionalistický palác Baťa - Dům obuvi čp. 774 - na Václavském nám. 6 v Praze (1928-29, se stavební kanceláří fy Baťa),
  
• obchodní a administrativní Stýblův dům čp. 785 s kinem, pasáží a kavárnou Alfa na Václavském nám. 28 v Praze (1926-29),
  
• bankovní dům čp. 583, v r. 1950 adaptován na Dětský dům, v ul. Na Příkopě v Praze (1927-28),
  
• býv. pojišťovna Patricia čp. 613 ve Štěpánské ul. v Praze (1928-29).

První stavby L. Kysely byly ovlivněny českým kubismem. Později se stal typickým funkcionalistou a realizoval několik významných budov v centru Prahy. Jeho elegantní stavby jsou technicky domyšleny, jsou konstrukčně odvážné a jsou charakteristické užíváním velkých skleněných ploch.

Literatura:
- Kubíček, A.: Ludvík Kysela zemřel. In: Architektura ČSR č. 6/1960.

Též Leitner, Leutner, Laytner. Narozen kolem roku 1640 u Passau v Bavorsku v německé rodině. Brzy přichází jako polír do Čech. Roku 1665 se v Praze stává novoměstským měšťanem a zanedlouho váženým stavebním podnikatelem. V roce 1680 jmenován pevnostním stavitelem v Chebu, v r. 1693 císařským vrchním hradebním stavitelem v Čechách. Na jeho stavbách (kláštera a kostela ve Waldsassenu a zámku v Ostrově nad Ohří) pracoval jako polír Kryštof Dientzenhofer. A. Leuthner umírá v Praze 12. 1. 1701.

Hlavní díla:

• spolupráce na stavbě Černínského paláce na Hradčanech v Praze (1669-91, podle plánů Fr. Carattiho),
  
• letohrádek (dnes galerie) v zámeckém parku v Ostrově nad Ohří (1673-79),
  
• severní věž u kostela Nanebevzetí P. Marie ve Staré Boleslavi (1674-75),
  
• ambity u poutního kostela Navštívení P. Marie v Hejnici u Frýdlantu (1679-80),
  
• městská radnice s věží v Lokti (1682-88),
  
• přestavba kostela a kláštera ve Waldsassenu v Bavorsku (1682-90),
  
• účast na stavbě zámku vévody z Lauenburgu v Ostrově nad Ohří (kolem 1685),
  
• stavitel pevnostních hradeb v Chebu (1687-91),
  
• stavitel pražských městských hradeb (1693-1700),
• kniha "Grundtliche Darstellung der fünff Seyllen" s četnými rytinami, vydal Kašpar Wussin v Praze 1677.
  

A. Leuthner byl známým barokním stavitelem, stavebním podnikatelem. Nicméně i budovy, které sám navrhoval (např. v Lokti, Ostrově nad Ohří), mají značnou architektonickou úroveň. Snad největší význam však měl jeho teoretický spis "Grundtliche Darstellung der fünff Seyllen", obsahující slohové řády, příklady půdorysů a průčelí paláců a kostelů, portály, kašny apod. Šlo o jakýsi architektonický vzorník, první svého druhu v Českých zemích, který byl nadále architekty a staviteli hojně používán.

Literatura:
- Wachsmannová, V.: Život a dílo Abrahama Leuthnera. Památky archeologické č. 42, 1946.

Narozen 8. 4. 1891 v Českém Herálci. Studium architektury na české (1910-13) a německé (1913-16) technice v Praze. V letech 1916-20 v armádě, r. 1920 zakončuje vysokoškolská studia přerušená válkou. Od roku 1921 samostatný architekt. Studijní cesty po Evropě. Široké kulturní zájmy: aktivně hudba-violoncello, historie, filozofie. Spolupráce s Autoklubem RČS. Dokumentace svých četných prací vystavuje na mezinárodních výstavách v Praze, Bruselu, Paříži (stříbrná medaile). V letech 1948-52 zaměstnán ve Stavoprojektu, 1952-58 v Energoprojektu v Praze. Umírá 30. 6. 1958 v Praze.

Hlavní díla:

• regulační plány pražského Barrandova (1923 - později upraven) a Bertramky (1925), Rakovníka (1928), Nitry (1928), Příbrami (1930),
  
• hornické kolonie rodinných domků v Jiřetíně, Kopistech, Bílině, Trnovanech a snad nejlepší v Horním Lomu u Mostu, která připomíná anglická zahradní města (1924-25),
  
• obytné domy pro státní zaměstnance v Praze-Vršovicích, Bulharská čp. 714-720, 705-711 (1925-28),
  
• Bývalý okresní úřad - dnes střední odborná škola v Poličce, Československé armády čp. 485 (1929-36),
  
• družstevní rodinné domy v Praze-Vinohradech a Strašnicích, v Rakovníku (1927-31),
  
• obytné domy v Praze-Pankráci v Budějovické ul. (1931) a Humpolecké ul. (1932-38),
  
• spořitelny v Lounech (1927-28), Chrudimi (1929, s V. Ježkem), Rakovníku (1930), Rokycanech (1931) a Kutné Hoře (1938),
  
• v Rakovníku: škola pro ženská povolání (1927), okresní úřad, keramická továrna (1930), urnový háj (1931) vč. památníku bří Burianů (1928),
  
• koupaliště v Rakovníku (1931), Rokycanech (1932), Heřmanově Městci (1933),
  
• funkcionalistická transformační stanice v Praze 1, Jeruzalémská čp. 1321 (1928),
  
• obytné domy s malými byty v Praze-Krči, U nových domů čp. 524, 526 (1930-33) a v Praze-Holešovicích, Osadní čp. 1476, 1446 (1930-36, u všech spolupráce J. Kan),
  
• obytný dům v prodejnou kožešin Praha-Vinohrady, Londýnská 81 (1934-36),
  
• sanatorium pro léčbu tbc ve Vyšných Hágách ve Vysokých Tatrách, ve své době jedno z největších a nejmodernějších sanatorií v Evropě (soutěž 1932 - 1. cena, realizace 1933-38, spolupráce J. Kan),
  
• Ústřední sociální pojišťovna, dnes sídlo České správy sociálního zabezpečení, Praha-Smíchov, Křížová čp. 2883 (1935, s J. Kanem),
  
• vila řed. A. Grossmanna, Praha-Hlubočepy, Barrandovská 29, čp. 385 (1937),
  
• tovární budova na výrobu kyslíku a dissousplynu firmy Hydroxygen, Praha-Hlubočepy, Prokopské údolí (1937, v r. 1989 zařazena do seznamu nemovitých kulturních památek),
  
• vynikající tovární budova švédského koncernu AGA na výrobu kyslíku a dissousplynu, Praha-Vysočany, Kolbenova 38, čp. 609 (1938-39),
  
• znak Autoklubu Republiky československé (1938),
  
• závodní kuchyně a jídelna, Libeč u Trutnova (1947),
  
• jesle v Úpicích, Praze-Kbelích, Pardubicích, Strakonicích, Plzni, Ústí n. L.-Střekově (1947-48),
  
• administrativní budova Energovodu, Gorazdova 24, roh Resslovy ul. v Praze (1953-56, s J. Jakubem),
  
• architektonická spolupráce na elektrárně Tisová (1955-57).

F. A. Libra patřil k předním českým funkcionalistickým architektům. Množství jeho soutěžních projektů (cca 50) a zejména množství realizovaných staveb svědčí o jeho mimořádném talentu a píli. Obsáhl široké spektrum architektonické tvorby - urbanismus, obytné budovy, peněžní a léčebné ústavy, jesle a školky, koupaliště, průmyslové stavby, interiéry, avšak i plakáty a drobný design. Jeho budovy se vyznačovaly dokonalým provozním řešením a kultivovaným architektonickým výrazem. Zejména jeho největší a nejznámější realizace - areál sanatoria pro léčbu TBC ve Vyšných Hágách - patří k nejlepším a nejcitlivějším funkcionalistickým stavbám třicátých let u nás.

Literatura:
- Librová, E., Sedláková, R.: Harmonický racionalismus - architektonické dílo F. A. Libry (katalog výstavy). Národní galerie, Praha 1997
- Schürer, O.: F.A.Libra - Nové stavění a bydlení. Vídeň - Praha 1934.
- Starý, O.: František Libra. In: Architektura ČSR č. 8/1958,
- Librová, E.: Architekt F. A. Libra, Mladá Fronta, Praha, 2008.

Narozen 20. 3. 1898 v Kouřimi pod křestním jménem Eugen. Studium architektury na ČVUT v Praze. Poté projektuje zejména budovy pro bydlení a nábytek. Zúčastňuje se též řady soutěží. Své projekty vystavuje v Praze (1921), Výmaru (1923), Stuttgartu (1927), Bělehradě, Záhřebu, Bukurešti a Paříži (1937). Jeho práce jsou často reprodukovány v odborných časopisech. Těsně před válkou a po válce realizuje svá stěžejní díla - gymnázium v Praze-Dejvicích a kolektivní dům v Litvínově. Umírá předčasně 29. 12. 1949 v Praze.

Hlavní díla:

• bytové nájemné domy v Praze-Hostivaři (1925-26),
  
• bytové nájemné domy v Praze-Žižkově, Radhošťská 20-22 (1925-26),
  
• vila v Praze - Na Babě, Na ostrohu 26 (1926-28, s A. Heythumem),
  
• vlastní rodinný dům v Praze-Dejvicích, Na viničných horách 46 (1926-28),
  
• rodinné domy v Praze-Dejvicích a v Táboře (1927-30),
  
• gymnázium Dr. E. Beneše na dnešní Evropské tř. č. 33 v Praze-Dejvicích (1935-37),
  
• kolektivní bytový dům v Litvínově (1. cena v soutěži 1947, realizace 1948-58, spoluautor V. Hilský),
  
• krematorium v Táboře (návrh 1948, spoluautor Binar),
  
• řada nerealizovaných soutěžních návrhů, např. Libeňský most, sanatorium ve St. Smokovci.

Jeho tvorba vychází z purismu a české moderny, byla protiváhou všeobecně užívaného dekorativismu. Později se pod vlivem tvorby Le Corbusiera stává představitelem funkcionalismu. Ve svých návrzích (z nichž většina zůstala nerealizována) spojuje dispoziční nápaditost a konstrukční čistotu s nevšedním výtvarným projevem a citlivým detailem.

Narozen 21. 10. 1870 v Brně. Studuje průmyslovou školu stavební v Liberci, poté v l. 1890-93 architekturu na Vysoké škole technické v Drážďanech. V letech 1893-96 pracuje manuálně na stavbách i u projektových firem v USA. Od roku 1896 žije, projektuje a publikuje ve Vídni. Po neshodách s oficiální kritikou při realizaci známého obchodního domu Goldman & Salatsch zakládá r. 1912 ve Vídni bez povolení vlastní školu architektury, kde vyučuje zdarma (k jeho žákům patří např. R.Neutra). V letech 1920-22 je přednostou stavebního úřadu ve Vídni. V letech 1923- 1928 působí v Paříži, kde též přednáší na Sorbonně. Od roku 1928 pracuje opět ve Vídni, odkud často jezdí do Prahy a Brna. Roku 1930 přijímá československé státní občanství. Kromě projektové práce se intenzívně zúčastňuje spolkového uměleckého života a zejména odborně publicistické činnosti. Umírá 23. 8.1933 v Kalksburgu u Vídně.

Hlavní architektonická díla:

• interiéry a úprava fasády kavárny Museum ve Vídni (1899),
  
• vila Karma v Clarens u Montreux ve Švýcarsku (1904-06),
  
• portál a interiér Amerického baru ve Vídni, Kärtnerstrasse (1908 - dodnes zachovalý),
• terasovitý dům pro Lilly a Hugo Steinera, první čistě funkcionalistické dílo ve Vídni (1910),
  
• obchodní dům Goldman & Salatsch na Michaelerplatz ve Vídni, naproti Hofburgu (1909-11), slavné Loosovo dílo, již v průběhu stavby kritikou skandalizováno pro svou bezozdobnost,
  
• návrh regulačního plánu Vídně (1912),
• terasovitý dům Scheu v Hietzingu u Vídně (1912),
  
• vila s obloukovou střechou v Sauragasse ve Vídni (1913),
  
• cukrovar v Hrušovanech u Brna (1916-19),
  
• vila majitele cukrovaru V. Bauera čp. 214 v Hrušovanech u Brna (1917-18),
  
• návrh vily Konstandt v Olomouci (1919, s P. Welsem),
• vzorná kolonie Heuberg ve Vídni (1921),
  
• projekt skupiny 20 vil se střešními terasami ve Vídni (1923),
  
• úprava interiéru zámečku na Výstavišti v Brně-Pisárkách (1924-30),
  
• dům Tristana Tzary na Montmartru v Paříži, Av. Junot 15 (1925-26),
  
• nerealizovaný projekt terasovitého Grandhotelu Babylon pro francouzskou Riviéru (1927),
  
• nerealizovaný projekt domu pro Josephinu Bakerovou v Paříži (1928),
  
• vila Hanse a Anny Moller ve Vídni (1928-29),
  
• populární vila Dr. Müllera, spolumajitele firmy Kapsa-Müller, v Praze-Střešovicích, vč. interiérů (1928-30, spolupráce K. Lhota),
  
• několik domovních úprav a zachovalých bytových interiérů a nábytkových kompletů v Plzni (1907-08, 1928-33),
  
• venkovský dům v Bayerbachu u Vídně (1929-30),
  
• sídliště dělnických domků v Babí u Náchoda (1931),
  
• rodinná vila Dr. Winternitze v Praze-Smíchově, Na cihlářce 10, čp. 2092 (1931-32, s K.Lhotou).
  
• nerealizovaný projekt budov na benátském Lidu v Itálii (1932-33),
  Množství časopiseckých článků a statí, jejichž výběry byly shrnuty v publikacích:
  
• Ins Leere gesprochen. Paris 1921,
  
• Řeči do prázdna. Praha 1929 (redigoval B.Markalous),
  
• Trotzdem. Innsbruck 1931,
  
• Richtlinien für ein Kunstamt. Gesammelte Schriften. Wien- München 1962.

Slavný mezinárodně uznávaný funkcionalistický architekt, teoretik a publicista moderní architektury. Při svém působení v USA se seznámil s novátorským dílem F.L.Wrighta i s vlivy japonské architektury, které přinesl do Evropy. Byl odpůrcem učení O.Wagnera, vídeňské secese i tehdejšího neoklasicismu, odpůrcem formalismu včetně zbytečného dekoru (viz jeho známý extrémní článek "Ornament a zločin" z roku 1908). Byl zastáncem tzv. "nové věcnosti", jednoduchosti a účelnosti architektonické formy. Ve své široké teoretické a publicistické činnosti propagoval teorii pravdivosti architektonického výrazu v souladu s funkcí, konstrukcí a materiálem. Patřil k zakladatelským osobnostem českého i evropského funkcionalismu v architektuře budov i v moderní bytové kultuře. Měl mimořádný vliv na další vývoj funkcionalistické architektury v Čechách a na Moravě.

Literatura:
- Katalog výstavy Adolf Loos 1870-33. Wien, Museum des 20. Jahrhunderts, 1964.
- Münz, L. - Künstler, G.: Adolf Loos, Pioneer of Modern Architecture. 1966.
- Gravagnuolo, B.: Adolf Loos, Theory and Works. 1982,
- Šlapeta, V.: Adolf Loos a česká architektura (katalog výstavy). Louny 1984.
- časopis Architekt č. 7/2000 (celé číslo věnováno Loosovi a jeho dílu, zejména Müllerově vile po renovaci).

Psán též: Luragho. Křtěn 9. 1. 1701 v Como v severní Itálii. Vyučen v Praze u F. M. Kaňky a u svých strýců G. A. Luraga a B. Scottiho. Zeť K. I. Dientzenhofera. Od r. 1727 měšťanem na Malé Straně, od 1752 královským dvorským stavitelem v Praze. V letech 1755-56 rektorem vlašské kongregace v Praze. Pracuje zejména pro šlechtu - Černíny, Dietrichsteiny, Kounice, Salmy, Šliky a pro řády jezuitů, augustiniánů a benediktinů. Pohřben 29. 11. 1765 v Praze.

Hlavní díla:

• dokončení kostelů po K. I. Dientzenhoferovi: sv. Tomáše v Praze (1723-31), sv. Václava v Broumově (1730), P. Marie v Přešticích (1752-65, dokončil A. Haffenecker), dále kostelů: sv. Jana Křtitele v Osově (1737-38, po B. Scottim) a sv. Jana Křtitele v Lysé nad Labem (1739-41, po F. M. Kaňkovi),
  
• průčelí vlastního domu "U černého slona" ve Vlašské ul. čp. 331 na Malé Straně v Praze (1739),
  
• barokní brána do areálu Strahovského kláštera z Pohořelce (1742),
  
• rokokový interiér zámecké kaple v Hoříně u Mělníka (1742-47),
  
• dokončení paláce Sylvy-Taroucca Na Příkopě v Praze (1743-51), podle plánů K. I. Dientzenhofera),
  
• dokončení opatského chrámu Nanebevzetí P. Marie Strahovského kláštera (1743-52),
  
• plány zámku v Černínské oboře v Jemčině u Jindřichova Hradce (1744),
  
• úprava průčelí Černínského paláce v Praze (1744-49), zejména vstupní portikus,
  
• kostel sv. Vavřince v Jezvé u Č. Lípy (1746-56),
  
• kostel sv. Václava se hřbitovem ve Veliši u Jičína (1747-52), krásný příklad pozdního iluzivního baroku,
  
• úpravy zámku v Buštěhradu (1747-54),
  
• přestavba a výzdoba hvězdárenské věže pražského Klementina (1748),
  
• kostel sv. Václava v Branišově u Pelhřimova (1749-51),
  
• věž (zvonice) chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze (1751- 56),
  
• kostel sv. Václava ve Vysoké u Mělníka (1752-53),
  
• přestavba Pražského hradu (1753-65, podle plánů N. Paccassiho), tj. paláců vč. Ústavu šlechtičen,
  
• palác Golz-Kinských na Staroměstském nám., nejvýraznější pozdně barokní stavba v Praze s rokokovými štukaturami (1755-65, první plán: K. I. Dientzenhofer),
  
• kaple sv. Kříže na II. nádvoří Pražského hradu (1756-64), později zvnějšku klasicistně upravená,
  
• konventní budova kláštera augustiniánů v Dolním Ročově u Loun (1759-65, podle plánů K. I. Dientzenhofera),
  
• barokizace kostela sv. Jiří v Dobranově u České Lípy (1760),
  
• hřbitovní kaple sv. Lazara u břevnovského (pův. klášterního) hřbitova v Praze (1762).

Přímý pokračovatel díla K. I. Dientzenhofera. Architektura jeho staveb je ušlechtilá, kompozičně vyvážená, reprezentuje pozdní barok a začátek rokoka. Kromě vlastních staveb též realizoval množství kostelů a paláců podle plánů jiných předních architektů, zejména K. I. Dientzenhofera, N. Paccassiho a B. Scottiho. Počet jeho staveb - a všechny byly architektonicky na špičkové úrovni - byl mimořádný.

Literatura:
- Duras, A.: Die Architektenfamilie Lurago. Prag 1933.

Vlašského původu, narozen 14. 10. 1615 v Pillis u Como (severní Itálie). V Praze působí jako architekt a stavitel od roku 1638 ve službách jezuitského řádu. Měšťanství a vlastní živnost zde získává v roce 1648. Je ve své době mimořádně vyhledávaným architektem, je nesmírně pracovitý a brzy též velmi zámožný. Kromě církevních zakázek pracuje také pro šlechtu (zvl. Černíny, Lobkovice, Thuny, Losy, Piccolomini), jeho stavby jsou realizovány i v Polsku (Kladsko) a Rakousku (Salzburg). Řadu let je též pevnostním stavitelem pražského opevnění. Po roce 1670 žije převážně v Passau (Pasov) v Bavorsku, kde se soustřeďuje na své životní dílo - dostavbu dómu. Zajíždí však pravidelně do Čech na dokončování svých staveb. Umírá 12. 10. 1684 v Passau.

Hlavní díla:

• kostel sv. Salvátora u pražského Klementina: štuková výzdoba interiéru tribuny (1638-40), dokončení kostela vč. průčelí (1649-59),
  
• výklenková kaple v Chrástu u Příbrami (1640-45),
  
• barokizace kostela P. Marie pod řetězem na Malé Straně v Praze (1640-50),
  
• jezuitská kolej (1640), kostel sv. Františka a Ignáce (1642-50) a hřbitovní kostel sv. Rocha (1643-49) v Březnici,
  
• asi poutní kaple sv. Maří Magdalény v Dobré Vodě u Březnice (1642),
  
• asi špitál s kostelem sv. Václava v Častolovicích (po 1647),
  
• asi kostel Povýšení sv. Kříže v Černíkovicích u Rychnova nad Kněžnou (1648-52),
  
• opevňovací práce na Starém a Novém Městě pražském a cihlové hradby Vyšehradské (1649-59) vč. pevnostní Leopoldovy brány (1676-78),
  
• oprava Staroměstské mostecké věže při Karlově mostě v Praze (1650-53),
  
• přestavba věže býv. malostranské vodárny na Petržilkovském ostrově v Praze (po 1650),
  
• býv. dominikánský klášter u kostela sv. Jiljí, Jilská ul.čp. 234 v Praze (po 1650),
  
• přestavba renesančního zámku kn. Piccolomini v Náchodě vč. kaple Nanebevzetí P. Marie a návrhu Piccolominské brány (1650-59),
  
• palác hr. Losy z Losinthalu, pak palác Kinských (dnes tzv. Lidový dům) v Hybernské ul. v Praze (1651-57, později přestavován),
  
• přestavba Pernštejnského resp. Lobkovického paláce na Pražském hradě vedle Ústavu šlechtičen (1651-68),
  
• spolupráce při přestavbě pražského Klementina (od 1654),
  
• plány kostela Neposkvrněného početí P. Marie a sv. Ignáce v Klatovech (1654-55, stavba 1656-79),
  
• asi návrh přestavby děkanského kostela Povýšení sv. Kříže v Kadani (od 1654),
  
• plány kostela Nanebevzetí P. Marie v Hradci Králové (stavba 1654-66),
  
• přestavba zámku v Novém Městě nad Metují (1655-61),
  
• asi plány zámku v Mníšku pod Brdy (stavba 1656-72),
  
• kostel Narození sv. Jana Křtitele u kláštera sv. Jana pod Skalou (1657-61),
  
• býv. barokní radnice v Náchodě (1657-59, znovu po požáru 1663-65),
  
• jižní a střední část býv. jezuitské novoměstské koleje na Karlově nám. v Praze (1658-85),
  
• účast na stavbě poutního místa Svatá Hora u Příbrami, a to: ambit s rohovými kaplemi (1659-74) a jezuitská rezidence (1662-64),
  
• klášter Křižovníků u Karlova mostu v Praze (1661-63),
  
• jezuitský kostel sv. Ignáce v Chomutově (1663-71) a dostavba jezuitské koleje,
  
• býv. klášter sv. Františka v Červeném Újezdě u Unhoště (1663-81, s G. D. Orsim),
  
• kostel Nejsv. Trojice v Klášterci nad Ohří (1665-70),
  
• kostel sv. Ignáce na Karlově nám. v Praze (1665-71),
  
• asi plány klášterního kostela Nejsv. Trojice ve Lnářích (1666),
  
• zámek Humprecht u Sobotky pro hr. H. Černína (1667-69),
  
• přestavba Jiřského kláštera na Pražském hradě do raně barokní podoby (1670-80),
  
• asi jezuitský zámek v Milíčevsi u Jičína (1677-78),
  
• dostavba slavného dómu v Passau v Bavorsku (1666-83).

C. Lurago byl mimořádně vyhledávaný architekt a stavitel, majitel velké stavební huti převážně vlašských řemeslníků, s kterými prováděl i stavby podle cizích návrhů. V jeho stavbách se spojují vlivy italského manýrismu s vlivy vídeňské školy i pražských tvůrčích tradic. Ve 40. - 60. letech 17. století stavěl po celých Čechách, množství i kvalita jeho staveb je obdivuhodná. Ke konci se soustředil na dostavbu dómu v Passau.

Literatura:
- Duras, A.: Die Architektenfamilie Lurago. Prag 1933.