Úvod A-D E-G H-J K-L M-P R-S Š-Ž Závěr
   Architekti Š-Ž
    Šrámek Jan
    Štech Rudolf
    Tencalla Giovanni
    Tyl Oldřich
    Ullmann Ignác
    Urban Max
    Vejrych Jan
    Wiehl Antonín
    Wiesner Arnošt
    Wirch Jan
    Wirth Zdeněk
    Wohlmut B.
    Zázvorka Jan
    Zítek Josef
    Žák Ladislav
Kamil Dvořák: Architekti v Českých zemích

 

ŠRÁMEK Jan (1924-1978)

Narozen 14. 3. 1924 v Praze. Manžel arch. A. Šrámkové. Studium architektury na ČVUT v Praze. Po tříleté práci ve Stavoprojektu Žilina a krátkém působení v báňské projekci přichází roku 1954 do Krajského projektového ústavu v Praze, kde pracuje v týmu K. Filsaka. Od roku 1966 vede vlastní ateliér Beta v Projektovém ústavu výstavby hl. m. Prahy. Aktivně působí ve Svazu architektů a stává se všeobecně uznávanou osobností mezi českými architekty. Umírá předčasně 10. 11. 1978 v Praze.

Hlavní díla:

  • výzkumný ústav (s J. Loudou) a nájemné bytové domy v Praze-Braníku,
  • spoluautor čs. velvyslanectví v Pekingu (1957-61, v týmu K. Filsaka),
  • interiéry terminálu Čs. aerolinií v paláci Kotva v Praze (1959-60, s kolektivem),
  • spoluautor odbavovací budovy letiště v Praze-Ruzyni (1960-67, v týmu K. Filsaka),
  • čs. velvyslanectví v Sofii (1961-66, s G.Paulem),
  • spoluautor čs. velvyslanectví v Brasilii (1962-65, v týmu K. Filsaka),
  • soutěžní návrh mezinárodního hotelu v Praze Revoluční třídě (1966, s J. Bočanem a A. Šrámkovou, nerealizován),
  • interiéry Stálé mise ČSSR v Ženevě (1966-69, s kolektivem),
  • čs. velvyslanectví v Londýně (1966-70, s J. Bočanem a K. Štěpánským), za realizaci získává cenu RIBA (Královský institut britských architektů) za nejlepší stavbu roku,
  • interiéry v hotelu Intercontinental v Praze (1968-74, se spolupracovníky),
  • čs. velvyslanectví v Nairobi (1969-70, s kolektivem),
  • čs. velvyslanectví ve Stockholmu (1969-72, s J. Bočanem, a Z. Rothbauerem),
  • konzulát a obytné domy velvyslanectví SSSR v Korunovační ul. v Praze-Bubenči (1972-75, s D. Szpukem),
  • odbavovací hala Hlavního nádraží v Praze (1972-77, s J. Bočanem, J. Dandou, Z. Rothbauerem, A. Šrámkovou, J. Trnkovou),
  • soutěžní návrh Paláce kultury v Praze (1974, s J. Bočanem, a Z. Rothbauerem, nerealizován),
  • dům ČKD na Můstku v Praze, v čele Václavského nám. (1975-82, s A. Šrámkovou).

J. Šrámek byl výjimečně nadaný architekt, měl vzácnou příležitost pracovat s kolektivy vynikajících architektů, zejména na projektech našich zastupitelských úřadů v zahraničí. Po neofunkcionalistických začátcích lze jeho stavby zařadit k vyspělému brutalismu; je to brutalismus drsný a dramatický, avšak ušlechtilý, výtvarně kultivovaný. Nejvytříbenější brutalistickou stavbou je jeho velvyslanectví v Londýně. Šrámek navrhoval stavby včetně interiérů a nábytku, spolupracoval při tom s předními výtvarníky a designéry. Exteriér a interiér stavby pojímal jako nedílný celek. V posledních dílech - v nové části Hlavního nádraží a u domu ČKD na Můstku v Praze - již přešel ke stylu high-tech a u domu ČKD vlastně k první postmodernistické stavbě u nás.

Zpět k menu

ŠTECH Rudolf (1858-1908)

Narozen 1. 9. 1858 v Panenském Týnci ve stavitelské rodině Štechů (Štěchů). Po studiu na pražské technice projektuje a staví v západní části Čech, zejména ve Slaném a okolí a na Plzeňsku. V Plzni se též usazuje a se svou stavební firmou realizuje řadu budov. Umírá 2. 1. 1908 v Plzni.

Hlavní díla:

  • novorománský hřbitovní kostel sv. Víta nad vsí Kvílice na Kladensku (1886-87),
  • novorenesanční záložna, dnes zdravotní středisko v ul. J. Švermy čp. 518 ve Slaném (1888, sgrafita podle M. Alše),
  • obnova gotického děkanského kostela sv. Gotharda ve Slaném (1890),
  • dům v Sedláčkově ul. 31, čp. 252, v Plzni (1893-94, sgrafita a fresky M. Aleš),
  • dům na náměstí 36, čp. 235, v Plzni (1894, výzdoba M. Aleš),
  • regotizace kostela Narození P. Marie ve Vodňanech (1895-97, s využitím plánů J. Mockera),
  • novorenesanční hotel "U Dvořáčků", roh Chelčického a Komenského ul. v Písku (1899, sgrafita M. Aleš),
  • býv. záložna a muzeum v Klatovech (1905).

Štechovo architektonické dílo bylo ovlivněno především nástupem novorenesance v Čechách, zejména stavbami A. Wiehla. Typické pro jeho budovy bylo zvýraznění hlubokého národního cítění. Spolupracoval ponejvíce s M. Alšem, jehož figurální kompozice se objevují hlavně na sgrafitové výzdobě fasád.

Zpět k menu

TENCALLA Giovanni Pietro (1629-1702)

Narozen 17. 11. 1629 v Bissone v jižním Švýcarsku ve známé rozvětvené italské rodině malířů, štukatérů a stavitelů. Od roku 1657 žije ve Vídni, kde se brzy stává vyhledávaným architektem. Roku 1666, po smrti F. Lucheseho, je jmenován císařským stavitelem. G. P. Tencalla je především vynikající projektant, pracuje pro císaře, pro církev (např. pro olomouckého biskupa) i pro šlechtu. Kromě velkých staveb ve Vídni je velká část jeho tvorby realizována na Moravě, zejména v Kroměříži a Olomouci. Těsně před smrtí se vrací z Vídně do rodného Bissone, kde 6. 3. 1702 umírá.

Hlavní díla:

  • projekt kostela Nanebevzetí P. Marie v Brně-Zábrdovicích (1661),
  • projekt Květné zahrady v Kroměříži (první návrh vypracoval již F. Luchese) s monumentální kolonádou a rotundou (1666-1667),
  • projekt Leopoldova křídla vídeňského Dvorního hradu (1669),
  • plán barokního zámku v Bílině - u Teplic (1675),
  • chrám sv. Michala na Žerotínském nám. v Olomouci (1676-86),
  • projekt monumentálního barokního kláštera Hradisko u Olomouce (1679-1686),
  • projekt kostela a kláštera v býv. Staré Vodě u Města Libavá (1681-86),
  • Ditrichštejnský palác ve Vídni (1685-87),
  • přestavba zámku v Kroměříži (1686-98),
  • soubor piaristických budov, piaristické gymnasium a kanovnické domy v Jánské ul. v Kroměříži (1687- 1695),
  • projekt hlavní přístavby biskupské rezidence v Kroměříži (kolem 1690),
  • asi projekt kostela sv. Jana Křtitele v Bzenci (1696-1702),
  • projekt hřbitovního kostela sv. Anny v Lanškrouně (1700),
  • projekt vrchnostenské Schrattenbachovy sýpky v Kroměříži (asi 1700),
  • projekt zámku v Chropyni - u Kroměříže (asi 1700, stavba 1701-03),
  • projekt zámku v Nových Hvězdlicích - u Vyškova (asi 1701, stavba 1702-12).

G. P. Tencalla byl významný barokní architekt vlašského původu žijící převážně ve Vídni; byl bezprostředním předchůdcem slavných vídeňských architektů Fischera z Erlachu a J. Hildebrandta. Většinu svých staveb však realizoval na Moravě. Byl především nadaným architektem-projektantem, jeho návrhy pak obvykle realizovali různí stavitelé. Na fasádách Tencallových budov je typické používání vysokého řádu pilastrů a lisén. Jeho vliv na vývoj barokní architektury na Moravě byl značný.

Zpět k menu

TYL Oldřich (1884-1939)

Narozen 12. 4. 1884 v Ejpovicích. Studium architektury na české technice v Praze, poté zaměstnán v ateliéru M. Blechy v Praze. Spolu s M. Terebou a J. Mikynou zakládá stavební firmu Tekta, se kterou staví budovy v nejmodernějších stavebních technologiích. Je spoluzakladatel Klubu architektů (v roce 1920 předseda) a časopisu Stavba (1921), člen mnohých soutěžních porot a předseda Klubu za novou Prahu. Umírá po dlouhé nemoci 4. 4. 1939 v Praze.

Hlavní díla:

  • rodinné domy v Praze-Dejvicích a v Hořovicích,
  • nové budovy Fakultní nemocnice II v ul. U nemocnice v Praze-Novém Městě (1921-26 s M. Terebou),
  • nemocniční budovy v Kladně, Rakovníku, Roudnici, Nové Pace a sociální budova v Lounech,
  • býv. Ženský domov Charlotty Masarykové (dnes nemocnice) v Kubelíkově ul. č. 16 na Žižkově v Praze (1922-26),
  • návrh areálu budov Pražských vzorkových veletrhů v Praze-Holešovicích (1924), z něj realizován jen:
  • Veletržní palác, jedna z prvních a největších funkcionalistických staveb u nás (1924-28 s J. Fuchsem, r. 1974 vyhořel, rekonstruován na Národní galerii - sbírku moderního umění - M. Masákem a kol. 1975-95),
  • bytové domy v Praze: družstevní v Nuslích (1925), domy YMCA na Žižkově (1925), domy v Dejvicích, Vršovicích a na Starém Městě,
  • dívčí penzion YWCA v Žitné ul. č. 12 v Praze (1926-29), po havárii stavba dokončena r. 1932.
  • dům ve Spálené ul. čp. 76 vedle České pojišťovny v Praze (1928),
  • soutěž na průmyslovou školu v Hradci Králové (1928 - 1. cena, nerealizováno),
  • vnitřní dostavba obchodního domu Bondy s vynikající pasáží Černá růže Na Příkopě čp. 853 v Praze (1928-32),
  • nájemní dům v Jungmannově ul. čp. 749, vedle Mozartea v Praze (1929),
  • moderní patrové garáže v Trojické ul. 20 v Podskalí v Praze (1929-32),
  • tzv. Kaulichův dům na Karlově nám. čp. 285, roh ul. Na zbořenci v Praze (1932-35),
  • návrh spořitelny v Uhříněvsi a gymnázia v Českém Brodě.

Patří k nejvýznamnějším našim funkcionalistům 20. let. Byl průkopník nových konstruktivistických tendencí, vycházejících z využití železobetonových, ocelových a skleněných konstrukcí, které z technického hlediska dokonale ovládal. Zaváděl též velkoprostorová dispoziční řešení. Jeho technicky avantgardní stavby měly i přes svou strohost značnou výtvarnou úroveň připomínající klasicistní kompozice. Naše nejrozsáhlejší funkcionalistická stavba - pražský Veletržní palác, spolu se slavnou pasáží Černá růže, patří k nejznámějším reprezentantům české meziválečné architektury.

Literatura:
- Koula, J.E.: Nová česká architektura. Praha 1940.

Zpět k menu

ULLMANN Ignác Vojtěch (1822-1897)

Narozen 23. 4. 1822 v Praze. Studium architektury na Akademii výtvarných umění ve Vídni u profesorů A. von Siccardsburga a E. van der Nülla. Po ukončení studia cestuje po Itálii. Od r. 1854 pracuje jako samostatný architekt v Praze. Často spolupracuje s arch.A. Barvitiem, roku 1856 se žení s jeho sestrou. Do roku 1874 realizuje množství významných staveb v Praze. Poté přestává projektovat a odchází na venkov. Umírá 17. 9. 1897 v Příbrami.

Hlavní díla:

  • novorománský kostel sv. Cyrila a Metoděje na Karlínském nám. v Praze-Karlíně (1854-63, s využitím plánů vídeňského architekta K. Rössnera),
  • přístavba barokního zámku v Jirnech u Prahy (1855),
  • novorenesanční zámek v Bezděkově u Klatov (po 1855),
  • přestavba zámku Lažanských ve stylu anglické gotiky v Chyši u Lubence (1856-58),
  • asi palác Lannův v Hybernské ul. čp. 1030 v Praze (1857),
  • novorenesanční býv. Česká spořitelna, dnes presidium České akademie věd na Národní třídě čp. 1009 v Praze (1858-61),
  • architektonické řešení vysokých pecí v Kladně (kolem 1860),
  • dům čp. 896, dnes sídlo vydavatelství Mladá fronta, v Panské ul. v Praze (1861),
  • Lažanský palác na nároží Národní třídy, čp. 1012 naproti Národnímu divadlu v Praze (1861-63),
  • Prozatímní divadlo v Praze, později stavebně spojeno s budovou Národního divadla (1862),
  • restaurace v Letenských sadech (tzv. Letenský zámeček) v Praze, ve stylu italské renesanční vily (1863),
  • budova Sokola v Sokolské třídě čp. 1437: první sokolovna vystavěná na náklady J. Fügnera (1863-64),
  • snad projekt novorenesanční přestavby Kaiserštejnského, později Lichtenštejnského paláce, dnes Úřad předsednictva vlády, čp. 506 na Kampě v Praze (1864),
  • obnova románské rotundy sv. Kříže v ul. Karoliny Světlé v Praze (1864-65),
  • palác býv. Hypoteční banky na Národní třídě, čp. 365, roh Perlové ul. (1865-66, s F. Havlem),
  • soutěžní projekt Národního divadla v Praze, nerealizovaný (1866),
  • Vyšší dívčí škola ve Vodičkově ul. čp. 683 v Praze, s pozoruhodnou sgrafitovou výzdobou fasád (1867),
  • Schebkův palác v ul. Politických vězňů v Praze (1869-71),
  • Lippmannova vila v ul. V sadech v Praze-Bubenči, naproti Lannově vile (1869, s A. Barvitiem, nedochována),
  • býv. nádraží císaře Františka Josefa v Praze (1869-1871, zbořeno r. 1905 a nahrazeno budovou J. Fanty),
  • honosná Lannova vila v ul. V sadech č. 1 v Praze-Bubenči (1870, s A.Barvitiem),
  • býv. Německý dům, nyní Městský dům kultury, naproti muzeu v Českých Budějovicích (1871-72, s K. Schmidtem),
  • přestavba domu čp. 135 na Malém nám. v Praze, vedle budovy Rotta (1871),
  • gymnázium v Pelhřimově (1872-74),
  • Česká technika na Karlově nám. čp. 293 v Praze, ušlechtilá novorenesanční budova severoitalského typu (1872-73, plastiky J. V. Myslbek a A. Popp).

Velký český architekt a vlastenec, jeden z prvních průkopníků české novorenesance. Jeho tvorba byla inspirována severoitalskými pozdně renesančními paláci i prvními novorenesančními stavbami vídeňskými - italskou i vídeňskou architekturu důkladně studoval. Na svých pražských stavbách spolupracoval s předními českými sochaři a malíři a budovám vtiskával výrazně národní rysy. V Praze realizoval mnoho významných budov, řada z nich (např. Akademie věd, Lažanský palác, Vyšší dívčí škola, Česká technika) patří k nejlepším příkladům české novorenesanční architektury.

Literatura:
- Wirth, Zd.: Architektura v českém národním dědictví. Praha 1961.

Zpět k menu

URBAN Max (1882-1959)

Narozen 24. 8. 1882 v Praze. Studium architektury na české technice v Praze (1901-06). Do začátku 1. světové války se věnuje převážně filmové režii a práci scénáristy i kameramana. Se svou manželkou herečkou A. Sedláčkovou zakládá r. 1912 v Praze filmovou společnost ASUM (zkratka jmen Anna Sedláčková, Urban Max), v níž realizuje filmy jako např. Srdce žáby, Dáma s barzojem, Prodaná nevěsta, Konec milování. Po válce se soustřeďuje převážně na problematiku urbanistickou a na výstavbu Barrandova. V letech 1924-39 je pracovníkem Státní regulační komise, později Plánovací komise města Prahy. V roce 1937 získává za výstavbu Barrandova na Mezinárodní výstavě umění a techniky v Paříži Velkou cenu. Člen Společnosti architektů a svazů architektů, různých mezinárodních organizací, SVU Mánes, redakční rady Architektury ČSR, v l. 1933-36 hlavním redaktorem časopisu Styl. Od roku 1954 ještě pracuje v urbanistickém ateliéru Státního ústavu pro projektování hl. m. Prahy. Umírá 17. 7. 1959 v Praze.

Hlavní díla:

  • publikace Ideální Velká Praha: soubor 100 plánů (1919, 1924),
  • publikace Urbanistická maxima (1947),
  • řada článků k pražskému urbanismu, zejména k dopravním otázkám: Petřínská cesta, Dopravní program Velké Prahy, O podzemní dráze, Malostranská pobřežní komunikace, aj.,
  • návrh regulačního a stavebního plánu Barrandova v Praze (1927),
  • vyhlídková kavárna a restaurace Terasy na Barrandově (1927-30),
  • filmové ateliéry Praha-Barrandov, Kříženeckého nám. (1931-33),
  • výstavní rodinný dům, Praha-Barrandov, Lumiérů 41 (1931),
  • účast v urbanistických a architektonických soutěžích, vesměs nerealizovaných: Praha-Letná (1920), Kutná Hora (1924), Brno-vnitřní město (1925), Praha-Šlikův palác (1935), přestavba Hybernského nám. v Praze (1937), Strakonice-regulační plán (1936), návrh Smetanova pomníku v Praze (1937), návrh budovy parlamentu v Praze (1947) aj.

Max Urban byl nejen průkopníkem moderního urbanismu, ale též jednou ze zakladatelských osobností české kinematografie. Ušlechtilý a společenský člověk s velkými jazykovými znalostmi a organizačními schopnostmi byl znám i v zahraničí. Jeho teoretické práce (publikace a články) i velkorysé urbanistické projekty ovlivnily vývoj českého územního plánování. Vrcholem Urbanova architektonického díla je pak citlivá funkcionalistická výstavba Prahy-Barrandova s filmovými ateliéry, vilovou čtvrtí a barrandovskými Terasami.

Literatura:
- Kubíček, J.: K pětasedmdesátinám M. Urbana. In: Architektura ČSR, 1957.

Zpět k menu

VEJRYCH Jan (1856-1926)

Narozen roku 1856 v Branné u Jilemnice. Studium architektury na pražské technice, kde mnohem později též získává čestný doktorát za svou rozsáhlou a kvalitní tvorbu. Neobyčejně pilný a výtvarně nadaný architekt, znalec historického dědictví. Projektuje a realizuje v Praze i v mnohých českých městech. Umírá 24. 6. 1926 v Dobré Vodě u Březnice.

Hlavní díla:

  • krásné novorenesanční průčelí radnice na náměstí v Kolíně (1887),
  • přestavba kostela Nanebevzetí P. Marie v Klecanech vč. návrhu hlavního oltáře (1888-92),
  • novogotická přestavba zámku ve Zruči nad Sázavou (kolem 1890),
  • hlavní oltář kostela ve Zdibech (1891),
  • několik pavilonů na Jubilejní zemské výstavě v Praze (1891),
  • novorenesanční radnice na náměstí v Pardubicích (1893-94, výtvarná díla M. Aleš, A. Popp, K. L. Klusáček),
  • novorenesanční divadlo v Jičíně (1893-94, s A. Holečkem, přestavěno 1926),
  • býv. záložna, dnes poliklinika na Alšově nám. v Písku (kolem 1895),
  • ušlechtilá budova býv. Vinohradské záložny v Anglické ul. v Praze (kolem 1896),
  • býv. průmyslové (dnes okresní) muzeum v Chrudimi (1897-98),
  • sousedící Osvětový dům v Chrudimi (1897-1901),
  • býv. Okresní dům v Novém Bydžově (1898),
  • býv. dívčí škola v Jilemnici (1898),
  • novorenesanční radnice v Kladně (1898-99),
  • novorenesanční a secesní obytné domy v Pařížské ul. č. 7, 9, 10, 13, 26 a 28 v Praze (1902-06),
  • hotel Paříž v Praze, významná eklektická novogoticko-secesní stavba (1904-05, s A. Pfeiferem),
  • novorenesanční Okresní dům v Semilech (1905-06),
  • secesní spořitelna v Novém Bydžově (kolem 1906),
  • novogoticko-secesní přestavba zámku v Holovousích na Jičínsku (1906-07),
  • býv. spořitelna v Jilemnici (1910-11).

Vejrychova tvorba je značně rozsáhlá a mnohotvárná. Byl typickým, avšak výtvarně značně kultivovaným eklektikem. Jeho rané stavby byly ovlivněny tvorbou A. Wiehla. Později na svých stavbách využívá kromě forem české renesance i tvarosloví gotické a posléze samozřejmě secesní. Jeho mnohé stavby (jako např. v Praze hotel Paříž a domy v Pařížské ulici) asi docení teprve budoucnost.

Zpět k menu

WIEHL Antonín (1846-1910)

Narozen 26. 4. 1846 v Plasích. Studium architektury u prof. Zítka na pražské technice v l. 1864-68, poté cestuje po Evropě. První zaměstnání u arch. Fr. Schmoranze ve Slatiňanech, pak v letech 1871-73 asistentem na české technice v Praze. Od roku 1873 samostatný architekt. Po jmenování stavebním radou je v l. 1882-94 členem Obecního zastupitelstva pražského. Stává se vyhledávaným pražským vlasteneckým architektem, brzy značně zámožným. Zvolen prvním předsedou českého Spolku inženýrů a architektů SIA. Od roku 1887 konzervátorem Ústřední komise pro zachování památek. Roku 1895 jmenován členem České akademie pro vědy, slovesnost a umění, v níž pracuje v uměleckých a archeologických komisích. Svůj dům na Václavském náměstí i značné jmění odkázal České akademii věd. Umírá 4. 11. 1910 v Praze.

Hlavní díla:

  • projekt Schnirchova domu v Mikovcově ul. čp. 548 v Praze-Vinohradech (1875, výtvarníci Schnirch, Ženíšek),
  • dům čp. 1032 a 1033 v Divadelní ul. v Praze (1875-76, s J. Zeyerem, vlys u čp. 1032 J. V. Myslbek),
  • dům čp. 307 v ul. Karoliny Světlé v Praze (1877, s J. Zeyerem),
  • podstavec pomníku Jana Žižky z Trocnova na náměstí v Čáslavi (návrh 1879, realizace 1881, sochař J. V. Myslbek),
  • nynější Muzeum Bedřicha Smetany, pův. vodárenský dům, čp. 201 na Novotného lávce v Praze (1883, sgrafita podle Alše, Ženíška a Kouly),
  • novorenesanční dům čp. 1682 v Havlíčkově ul., roh ul. Na poříčí, v Praze (1885-86, s K. Gemperlem),
  • ve Smolnici u Loun: úprava barokního statku čp. 4 (1886, sgrafita Aleš, reliéfy Myslbek) a vlastní novorenesanční vila (1898, sgrafita Aleš, reliéfy Myslbek a Maudr),
  • vila F. J. Daubka v Brněnci u Svitav (1887, sgrafita Fr. Ženíšek),
  • novorenesanční hrobka rodiny Daubkovy v Litni u Berouna (1888, sochař J. V. Myslbek),
  • ušlechtilý nájemný dům čp. 527 na nároží Jilské ul. a Skořepky v Praze (1888-89, s K. Gemperlem),
  • Slavín vyšehradského hřbitova s východními a severními arkádami (1889-93, sochař Slavína J. Maudr),
  • novorenesanční býv. Duslovský palác čp. 203, dnes Osvětový dům v Berouně (1890),
  • řada nedochovaných staveb na Zemské jubilejní výstavě v Praze (1891), zachována pouze budova dnešní Akademie výtvarných umění ve vstupní části výstaviště,
  • Pražská městská spořitelna čp. 536 v Rytířské ul. v Praze (1892-94, s O. Polívkou, výtvarníci Aleš, Schnirch, Sucharda, Ženíšek), s vynikajícím interiérem,
  • fara u sv. Petra čp. 1137 v Petrské čtvrti v Praze (1893-94), patřící k nejušlechtilejším novorenesančním stavbám v Českých zemích,
  • vlastní tzv. Wiehlův dům, dnes nakladatelství Academia na Václavském nám. čp. 792, roh Vodičkovy ul. v Praze (1894-96, výtvarník M. Aleš),
  • novobarokní administrační budova čp. 1991 při kostele sv. Jana Nepomuckého na Skalce v Praze (1902-04),
  • rekonstrukční práce na Novoměstské radnici na Karlově nám. v Praze (1904-05),
  • restaurování renesančního býv. Sboru českých bratří, dnes okresní muzeum v Mladé Boleslavi (1905-10),
  • zvonice u hřbitovního kostela sv. Ludmily v Mělníku (1906),
  • býv. novorenesanční chorobinec u Trhanova u Domažlic (1907),
  • novobarokní úprava kostela Nejsv. Trojice v Dobříši (1907),
  • hřbitovní pomníky na vyšehradském a olšanském hřbitově v Praze (s J. V. Myslbekem, J. Maudrem a A. Poppem),
  • Řada článků ve Zprávách spolku architektů a inženýrů v král. Českém, v časopise Společnosti přátel starožitností aj.

Po prvních dílech ovlivněných italskou renesancí dospěl k osobitému výtvarnému projevu. Ve svých novorenesančních stavbách se snažil zhodnotit typicky české architektonické tradice z konce 16. století - štíty domů, sgrafitová průčelí, členění oken apod. Patřil proto k nejtypičtějším představitelům české novorenesance. Na výzdobu svých domů povolával přední umělce tzv. generace Národního divadla - Alše, Ženíška, Myslbeka, Suchardu, Schnircha aj. Sám byl vynikajícím kreslířem a malířem a učitelem generace architektů, představované Polívkou, Balšánkem, Koulou, Stibralem, Kříženeckým, Zeyerem, Štechem aj.

Literatura:
- Wirth, Zd.: Antonín Wiehl a česká renesance. Praha 1921.
- Wirth, Zd.: Architektura v českém národním dědictví. Praha 1961.

Zpět k menu

WIESNER Arnošt (1890-1971)

Též Wiesner Ernst. Narozen 21. 1. 1890 v Malackách na Slovensku. 1908-13 studium na Vysoké škole technické a na Akademii výtvarných umění (u B. Ohmanna) ve Vídni. Po 1. světové válce působí jako samostatný architekt v Brně až do roku 1939, kdy emigruje do Velké Británie a zúčastňuje se zahraničního odboje proti fašismu. Po válce zůstává v Anglii, v l. 1948-50 docentem na škole architektury univerzity v Oxfordu, v l. 1950-60 docentem na univerzitě v Liverpoolu. Roku 1969 jmenován čestným doktorem Univerzity J. E. Purkyně (dnes opět Masarykova univerzita) v Brně. Umírá 15. 7. 1971 v Liverpoolu.

Hlavní díla:

  • Gutmannův dům, Údolní ul., Brno (1919-22),
  • Moravská zemská životní pojišťovna, Mozartova 3, Brno (1920-23),
  • Česká banka Union, později Čs. rozhlas, Beethovenova 4, Brno (1923-26),
  • administrativní budova v Bratislavě (1926-27),
  • krematorium, Jihlavská 1, Brno (soutěž 1925, stavba 1926-29),
  • Zemská životní pojišťovna moravská, tzv. palác Morava, Divadelní 3, Brno (1927-29) i sousední administrativní budova (1935),
  • rodinný dvojdům, Bráfova 109-111, Brno-Žabovřesky - součást kolonie "Nový dům" k Výstavě soudobé kultury (1928),
  • Moravská banka, nám. Svobody 21, Brno (soutěž 1928, realizace 1929-30, autoři B. Fuchs a A. Wiesner),
  • činžovní dům Freundschaft, Zedníkova ul., Brno (1930-31),
  • rodinné domy v Brně v ul. Hroznová 19, Kalvodova 2 a 8, Vinařská 38, Lipová 43, Barvičova 25, v Praze-Smíchově v ul. U Mrázovky a v Hranicích na Moravě,
  • průmyslové výrobní budovy v Brně, Lodži a Velkém Meziříčí,
  • pošta v Šumperku (1934-36),
  • hotel Peraton v Kitzbühlu (1937-38),
  • obecná škola na náměstí v Boskovicích (1938-40, s A. Liebscherem),
  • návrh na novou radnici v Brně (1938, autoři B. Babánek, B. Fuchs, J. Kumpošt a A. Wiesner, nerealizováno),
  • gymnázium v Liverpoolu (1959-69).

A.Wiesner byl velmi aktivní brněnský architekt v období mezi 1. a 2. světovou válkou. Jeho tvorba byla ovlivněna A.Loosem, jeho puristické stavby nepostrádaly klasicizující vyváženost a monumentalitu a patřily ve své době k nejlepším v Brně. Po 2. světové válce pracoval ve Velké Británii, kde se věnoval především pedagogické činnosti na univerzitách v Oxfordu a Liverpoolu.

Literatura:
- Riedl, D. - Samek, B.: Moderní architektura v Brně 1900-1965 (průvodce). Brno 1967.
- Šlapeta, V.: Arnošt Wiesner. Praha 1981.

Zpět k menu

WIRCH Jan Josef (1732-1787)

Narozen v říjnu 1732 v Košeticích u Vlašimi. O jeho studiích nemáme informace. Od roku 1758 je doložen jeho pobyt v Praze na Novém Městě jako již samostatného architekta a stavitele. V l. 1764-66 zde provádí vynikající přestavbu arcibiskupského paláce a v následných několika letech navrhuje téměř všechny své stavby. Poté se ve své tvorbě odmlčuje a umírá v roce 1787 v Teplicích.

Hlavní díla:

  • asi přestavba kostela Narození sv. Jana Křtitele v Košeticích u Červené Řečice (1758),
  • mincovna na Ovocném trhu čp. 587 v Praze, roh Celetné ul., dnes budova soudů (1759, později přestavěna, trojdílný Wirchův portál s Platzerovými plastikami zachován),
  • asi návrh Svatoštěpánské fary ve Štěpánské ul. čp. 568 v Praze (kolem 1760),
  • projekt přestavby zámku, nyní škola čp. 1, ve Vilémově u Golčova Jeníkova (kolem 1760),
  • asi úprava zámku v Týnci u Klatov (1760),
  • honosný palác Pachtovský v Platnéřské ul. v čele Křižovnické ul. v Praze (1760-69, 1868 palác zbořen),
  • vynikající přestavba průčelí a interiérů arcibiskupského paláce čp. 56 na Hradčanském náměstí v Praze (1764-65),
  • rokokový Bretfeldský palác v Nerudově ul. čp. 240 v Praze, na roku Janského vršku (po 1765, plastiky I. F. Platzera),
  • přestavba kostela sv. Gotharda, zejména průčelí s věží uprostřed, v Českém Brodě (1765-72),
  • radnice v Čáslavi, dnes městský archiv (1766),
  • stavba městského opevnění Hradce Králové (1766-89),
  • dostavba a rozšíření zámku v Bečvárech u Kouřimi pro generála E. G. Laudona, dnes v užívání České akademie věd (1766-74, stavbu vedl od 1769 I. J. Palliardi),
  • oprava kamenného mostu v Písku (1767-70),
  • dostavba křídla býv. jezuitské koleje, sousedící s kostelem na Karlově nám. v Praze, dnes Fakultní nemocnice (kolem 1770),
  • asi účast na stavbě rokokového zámečku Pachtů z Rážova, dnes škola čp. 345, v Jablonné v Podještědí (kolem 1770),
  • rokokový Pachtovský palác čp. 208 v ul. Karoliny Světlé v Praze (po 1770, průčelí klasicistně přestavěno r. 1836 Hegerem),
  • přestavba zámku v Konárovicích u Kolína (1775),
  • asi návrh fary u kostela sv. Vojtěcha v Pštrossově ul. čp. 214 v Praze (1778),
  • asi účast na přestavbě radnice, nyní muzeum, v Kouřimi (1782).

Na Wirchových stavbách lze vystopovat vliv K. I. Dientzenhofera, avšak přesto jde o architekturu osobitou, zhusta využívající rokokový dekor. U centrálních symetrických fasád obvykle užívá střední vertikální niku nad hlavním vchodem. Vedle Anselma Luraga je asi nejsvéráznějším a nejtalentovanějším architektem krátkého údobí českého rokoka.

Zpět k menu

WIRTH Zdeněk (1878-1961)

Narozen 14. 8. 1878 v Libčanech u Hradce Králové. Studium na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1896-1900) oborů čeština, němčina, dějiny umění a estetika. Poté do roku 1904 učí na středních školách v Praze, Mladé Boleslavi a Kladně. Je spoluzakladatelem a po celý život aktivním členem Klubu za starou Prahu. V letech 1905-14 zaměstnán v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Ve volných dnech jezdí na kole po Čechách a připravuje první svazky soupisu památek Čech. 1908-10 působí též jako první redaktor časopisu Styl. První světovou válku přežívá jako voják, po ní nastupuje do státních služeb. Roku 1922 je jmenován přednostou osvětového odboru ministerstva školství a národní osvěty, od r. 1925 též přednáší dějiny umění na ČVUT. V té době se intenzívně zabývá architektonickými dějinami Prahy. Druhou světovou válku prožívá v nucené penzi, avšak pracuje v ilegálním odboji. Od roku 1945 zaměstnán na Zemském národním výboru; od r. 1946 předsedou Národní kulturní komise, kde se zabývá především ochranou architektonických památek. Roku 1952 spoluzakládá Československou akademii věd, je jmenován akademikem a místopředsedou ČSAV. Současně je předsedou 6. sekce ČSAV pro společenské vědy. Čestný člen Svazu architektů ČSR, člen řady uměleckohistorických komisí a soutěžních porot, organizátor výstav. 1954 získává Řád práce. Umírá 26. 2. 1961 v Praze.

Hlavní publikace:

  • prvních 7 svazků Soupisu památek, a to okresů: Vysoké Mýto (1902), Polička (1906), Chotěboř (1906), Kladno (1907), Litomyšl (1908), Stříbro (1908), Náchod (1910),
  • statě k metodám památkářské praxe ve smyslu teorie A. Riegla (od 1904),
  • statě k problematice moderní architektury ve smyslu vídeňské školy O. Wagnera (od 1904),
  • redigování časopisů: Umění a řemesla (1906-15), časopis Společnosti přátel starožitností (1907-09), Styl (1908-10), Umělecké poklady Čech (1912-15), Památky archeologické (1913-33),
  • objevná disertační práce "Barokní gotika XVIII. stol. v Čechách" (1908),
  • "Evropská zahrada" (1910) a "Pražské zahrady" (1910),
  • "Pelhřimov" (1911), "Kutná Hora" (1912), "Hradec Králové",
  • "Antonín Wiehl a česká renesance" (1921),
  • "Klášter a poutní kostel na Bílé hoře" (1922),
  • "Česká architektura 1800-1920" (1922, s Ant. Matějčkem),
  • úvod k "Umění československého lidu" (1927, s Ant. Matějčkem),
  • "Praha v obraze pěti století" (1932),
  • "Stará Praha ve fotografii" (1940, 1942),
  • spolupráce na ediční řadě "Zmizelá Praha": 1. a 5. díl (1942, 1947),
  • katalog výstavy "Architektura v českém a slovenském národním dědictví" (1952),
  • redaktor a hlavní autor souhrnného díla "Umělecké památky Čech" (ČSAV, Praha 1957),
  • spoluautor zákona č. 22/1958 o péči o kulturní památky.

Zdeněk Wirth patřil mezi naše nejvýznačnější teoretiky a historiky umění, zejména v oblasti architektury a užitých umění. Již jako student začal sestavovat vynikající soupis uměleckých památek Čech, který ukončil se spolupracovníky v ČSAV až v roce 1957. Wirth byl všestranně vzdělaný odborník, temperamentní řečník a dokonalý literát, pronikavý kritik, muž, jehož aktivita byla nezměrná. Organizoval výstavy, psal katalogy, úvody k publikacím, články a knihy, jejichž hodnota nestárne. Byl zakladatelem uměnovědného badatelského výzkumu v Čs. akademii věd a předním organizátorem památkové péče u nás.

Literatura:
- Javůrková, J.: Akademik Zdeněk Wirth. Praha 1953.
- Poche, E.: K nedožitým devadesátinám akademika Zdeňka Wirtha. Umění 17/1969.

Zpět k menu

WOHLMUT Bonifaz (kolem 1510-1579)

Též Wolmut Bonifác. Narozen kolem roku 1510 v Überlingen u Badenu v Německu. Vyučen kameníkem. Roku 1532 přichází do Vídně. Od r. 1534 se uchází bezvýsledně o místo vedoucího mistra pražské huti po B. Riedovi. Od r. 1539 pracuje pro císařský dvůr ve Vídni, v roce 1547 se stává vídeňským měšťanem. Roku 1554 se stěhuje do Prahy, kde je v l. 1556-70 královským stavitelem u pražského dvora. R. 1571 se stává měšťanem v Praze-Hradčanech. Umírá v roce 1579 v Praze.

Hlavní díla:

ve Vídni:

  • práce na stavbě chrámu sv. Štěpána, na opevnění města a na stavbě vídeňského Hradu (do r. 1554),
  • velký plán města Vídně (1547, s Aug. Hirschvogelem),
  • Eitzingovy konírny a Schallantzerův dům ve Vídni (1548),

v Čechách:

  • asi návrh Griesbeckova renesančního zámku v Nelahozevsi (1553),
  • celkový návrh úprav Pražského hradu (1555, s P. Ferraboscem a H.Tirolem) a,
  • spoluautor letohrádku Hvězda v Praze (1555-56, s G. M. Aostallim, G. Lucchesem a H. Tirolem),
  • horní patro a střecha letohrádku královny Anny, zv. Belvedere, u Pražského hradu (1556-63) a blízké míčovny (s H. Tirolem),
  • stavební dozor a úpravy na královských stavbách, zejména na zámku v Poděbradech (1557-78),
  • plán přestavby zámku v Lysé nad Labem (1558, pak stavěl U. Aostalli),
  • renesanční tzv. Wohlmutova kruchta v katedrále sv. Víta v Praze (1559-61, v roce 1924 přenesena do severního ramene příčné lodi),
  • dostavba Staré sněmovny vedle Vladislavského sálu na Pražském hradě po jejím požáru v r. 1541, zejména mistrovská síťová kroužená pozdně gotická klenba a kamenná soudní tribuna (1559-64),
  • asi renesanční dům U dvou zlatých medvědů v Melantrichově ul. čp. 475 v Praze (1559-67),
  • účast na přestavbě východního křídla Novoměstské radnice pražské (po 1559),
  • dostavba jižní věže Svatovítské katedrály v Praze, tj. renesanční galerie s cibulovou střechou - helmicí (1560-62, s H. Tirolem),
  • palác Griesbeckův, později Rohanský, dnes ministerstvo školství v Karmelitské ul. čp. 386 na Malé Straně v Praze (1560-71, později vícekrát přestavován),
  • návrh přestavby arcibiskupského paláce na Hradčanském nám. v Praze (1562, s H. Tirolem, stavbu vedl U. Aostalli),
  • asi projekt kaple sv. Vojtěcha na Pražském hradě, ojedinělé dynamické centrálně řešené stavby (1563-64, realizována 1757-76 U. Aostallim, později zbořená),
  • unikátní Míčovna v Královské zahradě Pražského hradu (1567- 69, s U. Aostallim),
  • dolní hradní brána Pražského hradu (1568-69),
  • asi proslulá hvězdicová klenba kostela na Karlově v Praze (1575),
  • asi plán renesanční přestavby kostela v Kralovicích u Plzně s vestavěnou hrobní kaplí Griesbecků (1575-81).

B. Wohlmut byl dvorním stavitelem císaře Ferdinanda I., patřil k nejvýznamnějším architektům pozdní gotiky a rané renesance u nás. Byl inspirován klasickým tvaroslovím antiky i italské renesance pod vlivem zejména Vitruvia a Palladia. Ve svých dílech dokonale spojoval umění pozdně gotického kamenictví s novou renesanční konstrukční odvahou. Jako jeden z prvních reprezentantů pražské renesance vytvořil vynikající díla, z nichž nelze opomenout alespoň letohrádky Belvedere (dostavba) a Hvězda, Míčovnu a věž Svatovítské katedrály.

Zpět k menu

ZÁZVORKA Jan (1884-1963)

Narozen 21. 1. 1884 v Praze. Studium architektury u J. Kotěry na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (1901-06), poté zaměstnán v Kotěrově ateliéru (1906-14). První světovou válku prožívá jako voják v zajetí. Po svém návratu do Prahy je v letech 1920-26 zaměstnán u Záruby-Pfeffermanna, od roku 1926 má vlastní ateliér. Otec herečky Stelly Zázvorkové a filmového architekta Jana Zázvorky. Účastní se řady soutěží, vystavuje své práce v Praze (1921), Bělehradě a Lublani (1928), Budapešti (1930), Miláně (1933), Bruselu (1935) a Paříži (1937 - Velká cena za Národní památník). Člen SVU Mánes, Jednoty umělců výtvarných. V roce 1937 zvolen řádným členem České akademie věd a umění. Čestný člen Svazu architektů ČSR, dvojnásobný laureát Státní ceny (1951, 1954). Umírá 27. 5. 1963 v Praze.

Hlavní díla:

  • pomníky: zborovské bitvy u ukrajinského Zborova, legionářů ve francouzském Terronu,
  • bytové domy družstva Zátiší v Praze-Holešovicích (1925-31),
  • Vojenské muzeum na úpatí vrchu Vítkov v Praze-Žižkově, včetně interiérů (1927-29),
  • monumentální Národní památník na vrchu Vítkově v Praze-Žižkově, včetně interiérů (1. cena v soutěži 1925, realizace 1929-32),
  • Štefánikův dům v Praze, nám. I. P. Pavlova čp. 486 (1929, s V. Kerhartem),
  • elektrárna a jez v Kostelci nad Labem (1930),
  • spoluautor budovy ministerstva vnitra v Praze na Letné (projekt 1931, realizace 1935-39, hl. autor K. Roškot),
  • nerealizované projekty: velkotržnice na Maninách v Praze, sanatorium ve Vyšných Hágách ve Vys. Tatrách aj.,
  • nové železniční nádraží Praha-Smíchov (1953-56, s J. Žákem),
  • nový hotel v Kutné Hoře, jeho poslední práce (1956-58, s J. Koptíkem).

Jan Zázvorka vyšel z Kotěrovy školy, později představitelem strohého klasicizujícího purismu, blízkého funkcionalismu. Jeho smysl pro vznešenou monumentalitu byl příkladně projeven u význačného areálu Národního památníku na Žižkově, který je Zázvorkovým stěžejním dílem.

Zpět k menu

ZÍTEK Josef (1832-1909)

Narozen 4. 4. 1832 v Praze-Karlíně, mládí prožívá na pražské Kampě. Studium architektury v l. 1848-51 na pražské polytechnice, v l. 1851-54 ve Vídni na technice a současně na Akademii výtvarných umění u profesorů von Siccardsburga, van der Nülla a Rösnera. V letech 1854-55 je zaměstnán v ateliéru J. Krannera ve Vídni; současně vyučen zednickému řemeslu (výuční list z r. 1855). V l. 1855-58 a 1861-62 pracuje u Siccardsburga a Nülla mj. na projektu vídeňské Dvorní opery. V l. 1859-61 je na studijních cestách v Itálii, Francii a Německu. V roce 1863 pobývá ve Výmaru, kde projektuje muzeum. Roku 1864 získává ve Vídni stavitelskou koncesi, avšak odjíždí do Prahy, kde je jmenován profesorem architektury na (později německé) polytechnice - zde učí od roku 1864 až do r. 1904 a řadu let zastává funkci děkana. V roce 1866 vítězí v soutěži na stavbu Národního divadla. Je jmenován též dvorním radou a získává doktorský titul. V roce 1881 se žení s Bertou Lippertovou, majitelkou zámku Lčovice na Šumavě. Roku 1883 jmenován čestným členem Umělecké besedy, později členem Umělecké komise města Prahy. V roce 1900 se stává zakládajícím členem Klubu za starou Prahu. Roku 1908 získává od císaře šlechtický titul baron. V posledních letech žije převážně na zámku Lčovice. Umírá v Praze 2. 8. 1909, je pochován v Malenicích poblíže zámku Lčovice. Jeho architektonická pozůstalost je uložena v Národním technickém muzeu v Praze, v roce 1932 byla v Uměleckoprůmyslovém muzeu uspořádána jubilejní výstava jeho celoživotní tvorby.

Hlavní díla:

  • projekt Velkého farního kostela v novogotice (1854 - nerealizován, šlo o soutěžní návrh na Votivkirche ve Vídni),
  • projekt řeckokatolického kostela v Czanalós v Uhrách (1857 - nerealizován),
  • soutěžní návrh České spořitelny, tj. dnešní prezidium ČSAV v Praze (1858, realizován vítězný návrh J. Ullmanna),
  • projekt kostela v Rakové na Slovensku v novogotice (1858 - nerealizován),
  • novogotický boční oltář kostela Nanebevzetí P. Marie v Jindřichově Hradci (1860-61),
  • projekt Prellerovy galerie ve Výmaru v novorenesanci (1861- nerealizován),
  • restaurační budova Rudolfov čp. 121 pro hr. Eug. Černína, dnes internát zaměstnanců železnic v Jindřichově Hradci (1862),
  • projekt na restaurování zámku Bečov u Karlových Varů pro vévodu B. Spontiniho (1862-64 s arch. Gnauthem - nerealizován),
  • projekt loveckého pavilonu v Bečově (1862 - nerealizován),
  • Zemské muzeum ve Výmaru (1863-68),
  • projekt kostelíku ve Výmaru (1864 - nerealizován),
  • projekt na restaurování zámku Černínů v Petrohradě v západních Čechách (1864 - nerealizován),
  • novorománský oltář kostelíka ve Vlněvsi (1866),
  • pomníky: Havlíčkův na Olšanech, Pinkasův na Malostranském hřbitově v Praze (oba 1866),
  • vítězný návrh v soutěži na stavbu Národního divadla v Praze (1866), jehož realizaci - oproti návrhům Ullmanna, Niklase a nejmenovaného vídeňského architekta - plně doporučili profesoři E. van der Nüll a A. von Siccardsburg,
  • Národní divadlo v Praze (stavba 1868-81, bohatá výzdoba umělců tzv. generace Národního divadla),
  • schodiště v Thunovském paláci na Malé Straně v Praze (1870),
  • Mlýnská kolonáda v Karlových Varech (1871-81),
  • Rudolfinum v Praze (soutěžní projekt 1874, realizace 1876-84, spoluautor J.Schulz, sochaři Šimek, Schnirch aj.).
  • železniční viadukt v Malenicích (1894),
  • konzultace při rekonstrukci hradu Karlštejna a při dostavbě chrámu sv. Víta na Pražském hradě.

J Zítek patří bezesporu k nejvýznamnějším českým architektům. Vyšel (pomineme-li krátkou novogotickou peripetii) z vídeňské novorenesance a severoitalské pozdní renesance. Jeho geniální práce jsou nejkrásnějšími novorenesančními stavbami v Čechách a neměly v Evropě konkurenci; škoda, že tak mnoho Zítkových projektů zůstalo nerealizováno. Ušlechtilost, kompoziční a slohová čistota, česká osobitost i poetičnost jeho architektury byla nepřekonatelná. Měl výjimečný smysl i pro výtvarný detail, spolupracoval s nejlepšími českými umělci - malíři a sochaři tzv. generace Národního divadla. Po požáru téměř dokončeného Národního divadla v roce 1881 a po následné nespravedlivé kritice jeho díla přestal vůbec projektovat. Dostavbu divadla přenechal svému spolupracovníku Josefu Schulzovi a soustředil se jen na pedagogickou a konzultační činnost. Národní divadlo a Rudolfinum patří natrvalo k nejkrásnějším stavbám na území Čech.

Literatura:
- Krtilová, E.: Architekt Josef Zítek. Praha, SNKL 1954.

Zpět k menu

ŽÁK Ladislav (1900-1973)

Narozen 25. 6. 1900 v Praze. Studium malířství (1919-24) na Akademii výtvarných umění v Praze, pak studium architektury (1924-28) tamtéž u prof. J. Gočára. V letech 1928-30 profesorem kreslení na střední škole. Od roku 1930 samostatným architektem v Praze - navrhuje zejména vily a bytové zařízení. Své interiérové práce vystavuje na řadě výstav (i v zahraničí) a publikuje je v odborných časopisech. Člen SVU Mánes a svazů architektů. Od roku 1935 se začíná soustavněji věnovat vztahům architektury k přírodě. Roku 1946 ustanoven docentem krajinářské architektury na pražské Akademii výtvarných umění. Zakládá archiv české krajiny - několik set kreseb a cca 12 tisíc fotografií, píše studie o potřebném vstupu krajiny do měst. Člen řady soutěžních porot a krajinářských komisí. Umírá 26. 5. 1973 v Praze.

Hlavní díla:

  • rodinné vily v Praze vč. vnitřního zařízení a řešení zahrad:
    na Babě:
    • Herainova vila, Na Babě 3 (1928-32),
    • vila Hugo Zaorálka, Na ostrohu 54 (1931-32),
    • vila Čeněk, Na Babě 11 (1931-32),

    ve Vysočanech:

    • vila leteckého konstruktéra Ing. Haina, Na vysočanských vinicích 31, čp. 404 (1932-33),

    v Hodkovičkách:

    • vila režiséra M. Friče, Na lysinách 9, čp. 208 (1934-35),

    v Dejvicích:

    • vila herečky Lídy Baarové, Neherovská 8, čp. 677 (1937-38),
  • nerealizovaný soutěžní návrh výškového obytného domu pro družstvo Včela (1935),
  • řešení interiérů, zejména pro nejmenší lidové byty, pro Svaz českého díla,
  • řešení nábytku, zejména s využitím ohýbaných trubek,
  • projekt pietního území vč. Památníku dětí pro obce Ležáky (1947 - částečně realizováno),
  • studie krajinných úprav okolí Prahy, Mladé Boleslavi, části jižní Moravy, Podkrušnohoří (1947-56),
  • spoluautor publikací "O bydlení" (1929, s L. Sutnarem a K. Herainem), "Byt" (1934),
  • vynikající kniha "Obytná krajina" (1947),
  • řada článků o bydlení, bytovém interiéru a krajinných úpravách v časopisech Stavba, Stavitel, Volné směry, Žijeme, Styl, Architektura ČSR, Výtvarná práce,
  • studie z let 1960-70:
    • Obytná krajina vstupuje do měst,
    • Nová tvůrčí metoda krajinářská,
    • Náměstí kultury a přírody v Praze na Letné.

Žákovy vily realizované před 2. světovou válkou v Praze patří k nejlepším a výtvarně nejušlechtilejším funkcionalistickým stavbám u nás; jejich směr byl též nazýván aerodynamickým či nautickým funkcionalismem. Po válce se Žák soustředil na teorii a praxi krajinářské a zahradní architektury, stal se vlastně zakladatelem a prvním průkopníkem ekologického myšlení u nás. Jeho kniha "Obytná krajina" je zakladatelská teoretická práce, snažící se vystihnout specifika české krajiny a řešící vztah krajiny k technickým dílům. Ve svých následných studiích Žák řešil problematiku ochrany přírody, rekreace, vztahu architektury k přírodě, vstupu krajiny do měst, koncepce tzv. obytných zahrad a v neposlední řadě otevřel problematiku celého systému krajinného plánování.

Literatura:
- Štursa, J.: Ladislav Žák. In: Architektura ČSR 10/1973.
- Architektonické dílo Ladislava Žáka. In: sborník Národního technického muzea č. 14, 1978.

Zpět k menu


[Na začátek stránky]