Rozhovor s Alenou Šrámkovou pro časopis Fórum

Fórum, 2, 1995 strana 4

Hovoříme s Akad. arch. Ing. arch. Alenou Šrámkovou.

Při slavnostním předání cen druhého ročníku architektonické soutěže Grand Prix, vypisované Obcí architektů, byla Vám a in memoriam i Vašemu muži, architektu Janu Šrámkovi, udělena cena Osobnost české architektury. Pracovali jste společně? A jaké vaše spolupráce vlastně byla?
Byla jsem velice ráda, že si na Šrámka někdo vzpomněl. Myslím si, že zvláště jeho tvorba v sedmdesátých letech byla skvělá. Dlouho a bez výsledku jsem se snažila zorganizovat výstavu jeho prací, před revolucí to nešlo a po ní už jsem neměla dost energie. Takže tohle je první vlaštovka a doufám, že se dočkáme i výstavy, protože po Šrámkovi zůstalo bohaté životní dílo. Mezi námi byl v prácí dost velký rozdíl, protože my jsme spolu dělali první barák až „na stará kolena". My jsme se vzájemné spoluprácí i dost bránili, protože jsem měli většinou dost rozdílné názory na výtvarnou stránku projektu a nechtěli jsme, aby tím byl poznamenán i náš osobní vztah. Já jsem byla vždy ten "nechtěný" architekt; navrhovala jsem něco, co vlastně nikdo nikdy moc nechtěl, protože to bylo přísné a moralizující. Možná to také trochu předběhlo dobu. A určitě jsem byla protivná, protivná ve výtvarném projevu. Tvrdili, že dělám stále jenom okna a zdi, ale to vůbec není pravda. Začala jsem s tím před pětadvaceti lety a už dávno mě to nebaví, ale zatím nemám prostor udělat něco jiného. Neumím se totiž podřizovat převládajícímu estetickému názoru, mě baví zkoušet a trochu provokovat.
A to je hlavní rozdíl mezí Šrámkem a mnou, protože on tohle nedělal. On byl velice laskavý a hodný člověk a nechtěl lidi zlobit. On lidí hladil, ale s velkým vkusem a nikdy se nepodbízel.

Vystudovala jste u profesora Karfíka v Bratislavě. Dá se srovnat studium architektury tehdy a dnes?
Přiznám se, že jsem nešla ke Karfíkovi nijak cílevědomě. Na Slovensku totiž bylo mnoho výborných kantorů, které nepustili po osmačtyřícátém na vysoké školy do Čech. A v Bratislavě se sešly osobnosti, skvělý barokář Piffl, dál třeba Hannauer, funkcionalista, který jinak nikde nevystupoval, Koula, Hruška a další.
Ale když bych srovnala školu tehdejší a dnešní, nevyjde z toho žádná ani výrazně hůř, ani lépe. Je pravda, že všechno stojí na lidech, na osobnostech. A po válce jsme je ještě měli. Ještě nebyli zkažení sorelou, nebylí zlomeni. Dneska takové osobnosti nemáme, a pokud je máme, nemáme jich dost. Ale po válce nebyli jenom kvalitní pedagogové, ale bylo také méně studentů, takže se jim kantoři mohli víc věnovat. Nás končilo 27, dnes je jích v ročníku téměř 200. Ale pokud jde o předměty, je situace srovnatelná, a možností, které dnes škola má, jsou daleko větší. My jsme byli určitě méně všeobecně vzděláni než dnešní studenti. Ale všechno opravdu stojí a padá s kvalitními lidmi a co se potom učí, to už je vlastně skoro asi jedno. A záleží samozřejmě i na studentech, jestli je jim jasné, co se chtějí dozvědět a jestli to také umějí dát najevo.

Jaké je, podle Vašeho názoru, postavení architekta a architektury jako oboru?
Já bych ani neřekla, že hlavním problémem je snad nedůvěra v architekta, ale v architekturu jako disciplínu. Ta měla dřív daleko větší váhu a byla uznávána jako důležité řemeslo. Takže nikdo si nepostavil nic, jak ho to prostě napadlo. Kdežto teď si každý myslí, že může všechno a že všechno umí, když si postaví někde nějakou chatíčku. Ale myslím si, že to je jenom jeden z příkladů despektu ke kulturním hodnotám, který je dneska v módě.
Problémem je třeba při soutěžích obsadit poroty (i obecně jakýkoliv pracovní tým) vzdělanými lidmi. Myslím si, že v tomhle ohledu je teď úplně nejhorší doba a největší despekt k architektuře. Dokonce i v době centrálních ústavů vedli týmy projektantů architekti a mám pocit, že ani to už dnes neplatí. Netýká se to samozřejmě jenom architektury, ale kultury obecně - myslím despekt a úpadek - a to je velice špatné. Teď se hledí jenom na peníze a ne na krásu. Je to škoda a dlouho se z toho budeme vymotávat.

V posledním Olověném Dušanovi, studentské soutěži a hodnocení školních projektů, získal Váš ateliér uznání za koncepční přístup k prácí...
Samozřejmě, že takové ocenění člověku lichotí. Ale při soutěžích všechno stojí a padá s porotou a tahle se posuzování prací poctivě věnovala.
Já jsem byla ze začátku dost proti tomu, abychom si organizovali mezinárodní soutěže a mezinárodní poroty, protože je to drahé. Ale nemůžeme to udělat jinak! Třeba v porotě soutěže na Hypobanku jsou tří velice kvalitní porotci ze zahraničí.
Byla jsem třeba členkou poroty na dnes tolik diskutovaný hotel Four Seasons a myslím, že jsme se snažili pracovat velice pečlivě. Ale tam byl spíš problém nekvalitní přípravy soutěže ze strany magistrátu, útvaru i památkářů, kteří umožnili špatné vstupy do soutěže. Pustili tam velký provoz, který se tam nevejde a zastavovací podmínky dělali podle toho. Takže v tomhle případě plnila porota už jenom roli "záchranářů".

Jakou vidíte - jako bývalá prezidentka Obce architektů - budoucnost Obce i Komory a jejích vzájemný vztah?
Komora má svou jasnou pozici, kterou si musí obhájit. A to bez ohledu na to, jestli bude autorizace povinná, nebo ne.
Pokud jde o Obec, myslím si, že by měla existovat, ale že na ní ještě "nemáme", ani intelektuálně, ani finančně. To je otázka vývoje. Na to, aby byla kvalitním odborným spolkem prostě díky dnešním prioritám ještě nemáme ani čas ani síly. Je to škoda. Málokdo je ochoten se dnes angažovat, jenom kolik úsilí stálo třeba zorganizování Grand Prix. Ale i tím se pozvedá prestiž oboru. Já osobně jsem přesvědčená, že Obec se zase svého společenského významu domůže.

Na čem v poslední době pracujete?
Moc mě baví výchova studentů, která je teď jedním z nejpotřebnějších úkolů. Kromě toho se účastním soutěží. Myslím si, že dekadence už bylo dost! A je třeba znovu vykročit a doufám, že teď nastane báječné tvůrčí období, kterého bych se chtěla také zúčastnit. A ráda bych si dovolila postavit ještě jeden dům. Pak už bych snad dala pokoj. Ale nevím to přesně. A nic neslibuju.

Děkuji Vám za rozhovor.    Dagmar Vernerová