Naše životy jsou truchlivé jak pláč
Jednou k večeru šel z herny mladý hráč
venku sněžilo nad monstrancemi barů
vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru
avšak noc se chvěla jako prérie
pod údery hvězdné artilérie
které naslouchali u politých stolů
pijáci nad sklenicemi alkoholů
polonahé ženy v šatě z pávích per
melancholikové jako v podvečer
Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti
Vracel jsem se domů přes most Legií
zpívaje si v duchu malou árii
piják světel nočních bárek na Vltavě
z hradčanského dómu bilo dvanáct právě
půlnoc smrti hvězda mého obzoru
v této vlahé noci z konce únoru
Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti
Skláněje se z mostu uviděl jsem stín
sebevrahův stín jenž padal do hlubin
bylo tu však něco těžkého co pláče
byl to stín a smutek hazardního hráče
řekl jsem mu probůh pane co jste zač
odvětil mi smutným hlasem nikdo hráč
bylo tu však něco smutného co mlčí
byl to stín jenž jako šibenice trčí
stín jenž padal z mostu; vykřikl jsem ach!
ne vy nejste hráč! ne vy jste sebevrah!
Šli jsme oba ruku v ruce oba zachránění
šli jsme ruku v ruce v otevřeném snění
za město kde počínaly Košíře
z dálky mávaly nám noční vějíře
nad kiosky smutku tance alkoholů
šli jsme ruku v ruce nemluvíce spolu
bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti
Odemkl jsem dveře rozžal svítiplyn
veda na nocleh svůj pouliční stín
řek jsem pane pro nás pro oba to stačí
nebylo tu však už stínu po mém hráči
či to byl jen přízrak nebo sebeklam?
stál jsem nad svým každodenním lůžkem sám
bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti
Usedl jsem za stůl nad kupy svých knih
pozoruje oknem padající sníh
pozoruje vločky jak své věnce vijí
se svou věčně chimérickou nostalgií
piják nezachytitelných odstínů
piják světel potopených do stínů
piják žen jichž poslouchají sny a hadi
piják žen jež pochovávají své mládí
piják krutých hazardních a krásných žen
piják rozkoše a zkrvavělých pěn
piják všeho krutého co štve a drtí
piják hrůz a smutku z života i smrti
Řekl jsem si zapomeň už na stíny
otvíraje týden staré noviny
kde jsem v pachu novinářské černi tona
uzřel velkou podobiznu Edisona
byl tu jeho nejnovější vynález
seděl v taláru jak středověký kněz
bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti.
Naše životy jsou strmé jako vrak
jednou kvečeru se vracel rychlovlak
mezi Kanadou a mezi Michiganem
soutěskami které neznám jejich jménem
po plošině kráčel malý průvodčí
s čapkou nasazenou těsně do očí
bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti
Jeho otec krejčí švec a drvoštěp
kupec s obilím měl chatrč půdu sklep
a věčnou nestálost jež k potulkám nás svádí
zemřel touhou po vlasti a smutkem mládí
Tatíku tys věděl co je věčný stesk
dnes je z tebe popel hvězda nebo blesk
tatíku tys věděl že jsou všude hrubci
mezi krejčími i mezi dřevorubci
ty jsi poznal co jsou potulky a hlad
chtěl bych zemřít jak ty také zdráv a mlád
avšak je tu cosi těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti
Nevím kde a máš-li jaký náhrobek
ze tvé krve zbyl tu malý pohrobek
hleď už slabikuje v Kanadě tvé knihy
hleď už těší se jak půjde na dostihy
hleď už čítá slavné životopisy
encyklopedii staré eposy
hleď už vyrostl hleď čas tak rychle míjí
hleď už nehrá si čta knížky o chemii
Já jsem býval také v dětství hrdina
já jsem také čítal knihy Darwina
já jsem si hrál také vážněj nežli jiní
s kyselinou solnou v malé školní skříni
s burelem a čpavkem s cívkou rumkorfu
proč jsem chtěl však být též hráčem na harfu
proč jsem miloval však také kolovrátky
proč jsem si však také hrával na pohádky
z nichž mi zbylo něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti
Tomáši tys nebyl mužem métie
čet jsi "Analýzu melancholie"
i tys poznal žalost smutek stesk a lásku
v knížkách v Detroit mezi statisíci svazků
ty jsi sníval též o cestách po moři
ve své primitivní laboratoři
kterous připjal k vozům nákladního vlaku
v němž jsi čechral křídla papírových ptáků
Grand Trunk Herald! Velký Věstník ve voze!
Sázíš! Tiskneš! Válka! Srážky! Eroze!
Voláš právě vyšlo! Kupte! Nové zprávy!
Požár v Kanadě a Malý kurýr z Jávy
bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti
Jednou jsi se náhle vrhl pod kola
ani živé duše kolem dokola
a už vlečeš chlapce mezi nárazníky
zachránils mu život vezmi si mé díky
Hle jsi v dílně na výrobu obuvi
stroje chrlí oheň jako Vesuvy
co ses navzdychal při každé polobotce
vím tys zdědil neklid toulavého otce
Touláš se jak nosič z dvorku do dvorku
jednou zklamán odjel jsi do New Yorku
bloudě v této americké metropoli
byl jsi odhodlán se vrhnout na cokoli
snad hráls tehdy karty snad jsi také pil
snad tam nechals mnoho nejlepších svých sil
bylo v tom však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti
Naše životy jsou bludné jako kruh
Jednou kráčel po New Yorku dobrodruh
bylo odpoledne s vlahým sluncem v máji
chodec zastavil se mlčky na Broadwayi
před paláce West Union Telegraph
kde to hučelo jak na rozvodné desce
byl to kamelot a velký vynálezce
Tisíc vynálezů udělalo krach
hvězdy nevyšinuly se z věčných drah
pohleďte jak tisíc lidí klidně žije
ne to není práce ani energie
je to dobrodružství jako na moři
uzamykati se v laboratoři
pohleďte jak tisíc lidí klidně žije
ne to není práce to je alchymie
Malá neděle ach kolik jasných zvonů
malá centrála slyš zvonky telefonů
Vaše uši poslouchají milence
defraudanty hovořící o směnce
kalifornské lupiče a noční vrahy
telefonní rozhovory z Velké Prahy
Svět si hraje s vaším ušním bubínkem
stáváte se elektrickým pramínkem
fonomotory a električtí ptáci
vzlétají až k hvězdám odkud se k vám vrací
jako k ptáčníkovi z rohu předměstí
hlásajíce vaši slávu z návěstí
spáváte pět hodin denně vám to stačí
v tom se podobáte hazardnímu hráči
Vždycky znovu žít a míti mánii
jedenkrát jste uzřel v Pensylvánii
noc a obloukovou lampu a Bakera
pocítil jste smutek tak jako já včera
nad poslední stránkou svého románu
jako akrobat jenž přešel po lanu
jako matka která porodila dítě
jako rybář který vytáh plné sítě
jako milenec po sladké rozkoši
jako z bitev kráčející zbrojnoši
jako země v poslední den vinobraní
jako hvězda která hasne za svítání
jako člověk náhle ztrativší svůj stín
jako Bůh jenž stvořil růži noc a blín
jako Bůh jenž touží stvořit nová slova
jako Bůh jenž musí tvořit vždycky znova
hněta z svého dechu nové kalichy
snášeje se s vodou oblak na líchy
bylo v tom však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti
Večer na začátku října tentýž rok
sklíčen odměřoval jste svůj vážný krok
po laboratoři v slavném Menloparku
uprostřed své korespondence a dárků
toče prsty mlýnek v snění ze zvyku
uhnětl jste maně z vláken uhlíku
ptáka našich nocí s kterým dlouho bdíme
metlu příšer stínů jíž je zaháníme
žhavé poletuchy snivých promenád
anděla nad štíty nároží a vrat
růže restaurantů kaváren a barů
vodotrysky noci ve tmách na bulváru
růžence nad mosty velkoměstských řek
aureolu pouličních nevěstek
věnce nad komíny velkých parolodí
slzy které kanou z výšin nad poschodí
nad katafalk města které tlumí je
nad budovy chrámů staré mumie
nad kavárny v nichž jsou plytké duše v dýmu
nad zrcátka vín nad jejich věčnou zimu
nad katafalk města mdlobných výparů
nad mou duši rozladěnou kytaru
na níž jako žebrák světel snů a lásky
vyhrávám a pláči proměňuje masky
s vášní truvéra já princ a bludný král
města orgií jež sluje Balmorál
jehož slavnou branou vcházím vždycky ve snu
černým kordónem svých poddaných a vězňů
knížat vražd a hysterických karmaňol
drožek šílenství a opentlených kol
křečovitých vášní při nichž znějí zvony
chimér vzlétajících z ložnic nad balkóny
piják krutých hazardních a krásných žen
piják rozkoše a zkrvavělých pěn
piják všeho krutého co štve a drtí
piják hrůz a smutku z života i smrti
Naše životy se nikdy nevrací
umíráme v troskách iluminací
jako jepice a jako blesky hromů
už se vznáší světla mezi listím stromů
už se chvěje v sněhu elektrický drát
už se blíží doba světlých promenád
už se budou hledat duše pod rentgenem
jako ichtyosauři pod neogenem
už se blíží k ránu zlatá rafije
už jsme svědky kinematografie
už nám budou zaháněti vypínače
strašidelné stíny hazardního hráče
už se nesou výkřiky a tleskání
už se Edison svým hostům uklání
Už je zase duše smutná po slavnosti
už jste v pracovně a už tu není hostí
kolik vynálezců udělalo krach
hvězdy nevyšinuly se z věčných drah
pohleďte jak tisíc lidí klidně žije
ne to není práce ani energie
je to dobrodružství jako na moři
uzamykati se v laboratoři
pohleďte jak tisíc lidí klidně žije
ne to není práce to je poezie
Je to úmysl a trochu náhoda
stát se presidentem svého národa
stát se básníkem jenž předhonil vás všecky
stát se skřivánkem jenž ukrad jádro z pecky
býti vždycky šťastným hráčem rulety
být objevitelem sedmé planety
Tisíc jablek spadlo na nos zeměkoule
a jen Newton doved těžit ze své boule
tisíc lidí mělo epilepsii
a jen svatý Pavel uzřel hostii
tisíc hluchých lidí bloudí beze jména
a jen v jednom z nich jsme našli Beethovena
tisíc šílenců již táhlo zámořím
a jen Nero doved zapáliti Řím
tisíc vynálezů jde k nám za sezónu
jenom jeden z nich však byl ten Edisonův
Už zas nespát už zas nemít záruky
už zas pálit vše co přijde do ruky
zuhelňovat jutu opičí srst hole
suché listí palem struny na viole
už zas bloudit ve své staré nevíře
nad bambusem japonského vějíře
běda pane běda to je vějíř lásky
jejž jste dostal jednou od neznámé masky
když jste se s ní setkal v mládí na plese
kdo to byl ach pane rozpomeňte se
loučíte se s její vůní na vějíři
už zas pálit vše ach běda už se škvíří
snad to byla jedna z vašich sudiček
už zas natáhnout si na noc budíček
už zas k retorkám už zas být Kolumbusem
už zas pořádati honbu za bambusem
procestovat celou zemi do šíře
za magickým dřevem tvého vějíře
jako muž jenž hledal čtyři zlaté vlasy
jako potápěč za perlou v stínu řasy
jako Kristus v tmách na Via Appia
jako hledač štěstí v mlhách opia
jako bludný žid na cestách za domovem
jako matka která bloudí za hřbitovem
čekajíc na dětský hlásek záhrobí
jako malomocný ze své choroby
jako poustevník jenž hledá boha v žízni
jako bohové svou smrt když věkem žízní
jako slepý básník vlastní pravou tvář
jako poutník pohled na polární zář
jako blázen na den posledního soudu
jako dítě na skřivánka hnětouc hroudu
Rozejeli se vám do Brazílie
do Japonska krásných magnólií
do Havany umřít na malárii
jako umírají misionáři
měl jste jistě pane úsměv na tváři
pod bambusovníkem smrti na koníku
už se za vás hlásí dvanáct náhradníků
už si připravují svoje tlumoky
Mac Gowan tam strávil skoro dva roky
dal se směrem k velké řece Amazonce
jejímž tokům není začátku a konce
bil se často s dobrodružstvím o život
na peřeji jejích smrtonosných vod
bil se na nůž s chamtivými zlatokopy
přišed do New Yorku zmizel beze stopy
Jak vás milovat vy cesty bez cíle
vás vy noci tropů sluncem opilé
vás vy světla světel vás vy noci hoře
vás vy světla utonulá na dně moře
vás kdož umírali jste tak vesele
budou z vás teď bambusoví andělé
já vás vzpomínám však kdo to ještě pláče
už zas vyráběti nové vypínače
už zas hroužiti se na dno křivulí
už zas roztáčeti novou vrtuli
hleďte stárneme a čas tak rychle míjí
už zas hledat prvky k nové alchymii
hleďte stárnem je vám osmdesát let
hleďte prapory jak o sokolský slet
vaše ruce bledé jako křída
ne ach ne to není ještě panychida
Ještě vidět stále před sebou svůj stín
ještě rozebírati složky žíravin
ještě se zas kůže rukou znovu drobí
ještě najít přístroj k cestám do záhrobí
ještě zpívati a nemít nikdy klid
ještě magnetku na lidský perisprit
ještě zapomenout na všecko co drtí
na smutek a úzkost z života i smrti
Naše životy jsou těšivé jak smích
jednou v noci sedě nad kupou svých knih
uviděl jsem náhle v pachu novin tona
sníh a velkou podobiznu Edisona
bylo po půlnoci v pozdním únoru
zastihl jsem sama s sebou v hovoru
jako bych se býval opil silným vínem
hovořil jsem se svým nepřítomným stínem
Jako refrén zněl tu stále jeden tón
šel jsem po špičkách až k dveřím na balkón
přede mnou se chvělo moře světel v dáli
pod ním lidé ve svých lůžkách dávno spali
avšak noc se chvěla jako prérie
pod údery hvězdné artilérie
naslouchal jsem mlčky odbíjení z věží
pozoruje stíny v dálce na nábřeží
stíny sebevrahů pro něž není lék
stíny starých pouličních nevěstek
stíny aut jež porážely stíny pěší
stíny chudáků jež bloudí bez přístřeší
stíny hrbatých na rohu ulice
stíny plné rudých vředů příjice
stíny zabitých jež budou bloudit navždy
kolem stínů svědomí a stínů vraždy
zakuklené stíny v šatech vojáků
stíny láskou přemožených pijáků
stíny světců kteří básníky se stali
stíny těch kdož vždycky marně milovali
lkavé stíny meteorů padlých žen
křehké stíny cizoložných princezen
bylo tu však něco krásného co drtí
zapomnění na stesk života i smrti
Buďte krásná buďte smutná dobrou noc
zářivější meteorů jejichž moc
poznali jsme kdysi v parných nocích světel
reflektory stínů zbavené jak metel
jež nás šlehaly až k horké závrati
na shledanou signály jež nad tratí
lákáte mne do dálek jak dusné růže
na shledanou hvězdy polibky mé duše
otevírající mi lázně v zahradách
temné balzámy a hřebíčkový pach
jízdy na světelných křídlech avionů
na shledanou kruté slasti Edisonů
zdroje studnic naft vy slavné rakety
šlechticové země bez etikety
na shledanou hvězdy padající z věží
na shledanou stíny v dálce na nábřeží
stíny času na nějž není lék
sladké stíny stíny snů a vzpomínek
stíny modra nebe v očích krásné ženy
stíny stínů hvězd v zrcadle vodní pěny
stíny citů jež jsou dosud beze jména
stíny prchavé jak noční ozvěna
stíny bledé opalizující pleti
stíny dechu dosud nezrozených dětí
stíny matek modlících se za syny
stíny přeludů po městech ciziny
stíny rozkoší jež ruší spánek vdově
stíny přeludů a touhy po domově
Buďte krásná buďte krutá dobrý den
krasší meteorů slz a přísah žen
lásko s níž jsme stáli na vrcholku hory
sbírajíce hnízda hvězd a meteory
na shledanou krasší snů a bludiček
už zas natáhnout si na noc budíček
pohleď příteli co lidí klidně žije
ne to není práce to je poezie
Už zas trhat ve snách bledé lilie
už zas jíti do kavárny Slavie
už zas srkat každodenní černou kávu
už zas míti stesk a nachýlenou hlavu
už zas nespát už zas nemít záruky
už zas pálit vše co přijde do ruky
už zas slyšet tóny tlumeného pláče
už zas mít svůj stín hazardního hráče
Naše životy jsou jako noc a den
na shledanou hvězdy ptáci ústa žen
na shledanou smrti pod kvetoucím hlohem
na shledanou sbohem na shledanou sbohem
na shledanou dobrou noc a dobrý den
dobrou noc
sladký sen
Naše životy jsou tvrdé krajíce
Každodenně trochu umírajíce
modelujem svoje embryální hlavy
jednou tomu řekli nemoc jindy zdraví
je to tentýž měsíc vždycky jiná čtvrt
Naše životy jsou sto let dlouhá smrt
První pátek v říjnu letošního roku
právě když jsem dopsal elastickou sloku
pro své opojeníchtivé čtenáře
(v pokojíku bylo jako na jaře)
zmocnil se mne divný nostalgický zmatek
které způsobily dráty od sluchátek
spletené jak modré cévy bez krve
všiml jsem si toho dneska poprvé
rychle zapojil jsem kontakt přijímače
Pojala mne úzkost hazardního hráče
Dálky šeptaly mně blízko u ucha
neopouštěla mne smutná předtucha
někdo umírá chci křiknout někdo chroptí
noc je zářivá jak Etna která soptí
vtom však uslyšel jsem staccatový hlas
Z pražské hvězdárny se hlásil k slovu čas
Deset hodin lidé chystají se k spánku
opilci čtou smutný zítřek z pekla džbánků
v hloubi lidských srdcí hlodá naděje
utěšuje matky světce zloděje
lékaře i jejich věčné pacienty
lidi bez práce a majitele renty
ty kdož nevědí nic o svém krajíci
mozky šílenců a umírající
Deset hodin orloj na radnici bije
z přítomnosti je už vráska historie
není absolutna v této panice
všecko splývá nevíš kde jsou hranice
vyvolávám stěží matné snímky dění
pranic netrvá a všecko je i není
byli stavitelé sfing a pyramid
byli kupčíci jež vyhnal z chrámu lid
byly amfiteátry a katakomby
kněží nevolníci dusičnaté bomby
lidé poslouchali slepě vladaře
byly doby kdy je vezli na káře
Signál zanikl jak slzy příliš vřelé
vystřídal jej hlučný pozdrav hlasatele
je to hydra jež má statisíce hlav
očekáváš s hrůzou pořad denních zpráv
Vidím Rusko Balkán Anglii a Čínu
ztratila se dívka v šatech z krepdešínu
kolik mužů touží po tvém objetí
možná že chceš navštíviti podsvětí
chtěl bych podat ruku osobní tvé hrůze
já jenž nevěřím už dávno na iluze
podsvětí je mrtvo rozpadlo se v prach
zítřek zažehná tvé zoufalství tvůj strach
noc je studená a vlny příliš mrazí
svět vás zničil svět vás křísí sebevrazi
Kolik událostí tolik různých not
je mně líto těch kdož nenalezli bod
z jehož perspektivy ne se mění v ano
jak se mění večer v noc a noc v své ráno
v kterém rovnoběžky sbíhají se zas
Z pražské hvězdárny se hlásil k slovu čas
Vidím den kdy bude štěstím kopat v dole
je to báseň když se ztratí fantóm hole
která zabíjí vás bídní trestanci
chceme svoje slunce dolů z monstrancí
vidím den kdy práci objevíme sami
z cesty strašidla a sochy s tiárami!
Vzýváš svoje malé křehké umění
stačí přidat jeden háček k písmeni
báseň kterou budou dokončovat věky
přehlušiti veslem lstivý hukot řeky
zmizí v jednom z nás a v druhém vyvěrá
jitro malá variace večera…
Denní zprávy letí kolem mne jak ptáci
deset miliónů lidí hledá práci
chtěl bys zmizet světu jako hlupák pštros
umřel vysílením o hladu a bos
vyrábějí na vás granáty a miny
pětkrát denně změnit oblek figuríny
jež se roztahují v ráji výkladů
zrno hnije ty jdeš světem o hladu
mohu míti za kus niklu náruč ženy
likvidace fabrik trustů zlaté měny
zatímco je země štědrá jako dřív
spekulace vrhá do žump fůry skýv
A pak nemám míti strach že někdo chroptí
svět je Etna v níž to stále uvnitř soptí
brzy přijde čas a láva vyrazí
tisíc požárů se vznítí od sazí
uhlokope budeš míti zase práci
pak se rozpomenem na civilizaci
Ponenáhlu vidím ztráceti se dav
umíraje časem přesto že jsi zdráv
avšak otvírá se nečekaná clona
zprávy o kritickém stavu Edisona
dýchá slábne dýchá mizí povlovně
sedě mezi poduškami v knihovně
A pak nemám křičet lidé někdo tone
když jste na smrt sláb můj tichý Edisone
stroji který změnil svět svým výkonem
a pak nemám vzlykat před mikrofonem
jsou to vaše dobrá usměvavá ústa
země byla tmavá jako noc a pustá
už se chvěje v sněhu elektrický drát
už jsme svědky osvětlených promenád
už se budou hledat duše pod rentgenem
jako ichtyosauři pod neogenem
už se blíží k ránu zlatá rafije
cítím Edison už asi nežije
Co je mi teď do tvých slavných vynálezů
když ty uvadáš jak malá snítka bezu
osmdesát čtyři léta míti spěch
proto abys nabral naposled svůj dech
srdce slábne slábne avšak ještě buší
chtěl bys beze zbytku proměnit svou duši
v nové tvary v nové věčné bytosti
Všichni tvůrci umírají s lítostí!
Už je zase duše smutná po slavnosti
Už jste v pracovně a už tu není hostí
kolik potřeboval byste životů
abys zaplnil tu krajní prázdnotu
která čiší vždycky za skončeným dílem
všecko plyne pranic není samo cílem
Myšlenka již vyřkls v tobě umírá
čím byl větší tím si více upírá
zachrání tě to čím žiješ právě nyní
skica šroubu leží pohozena v skříni
co ti pomůže tvá slavná minulost
když už nezbuduješ rozdělaný most
jenž je mostem k mnoha budoucím tvým mostům
křemen zasazený k drahocenným skvostům
kterým zaplnil jsi tuto vteřinu
ozáří víc život temnou bařinu
nežli celé staré granátové síně
je to strašné muset nechat poklad v hlíně
Smrti zápas s tebou vždy je nerovný
sedět uprostřed své tiché pracovny
býti vyrušován zbytečnými léky
zrazen nevděčnými budoucími věky
kterým letěls vstříc jak přední závodník
ještě jedenkrát si vyjít na chodník
ještě jednou moci potěšit se jarem
ještě rozloučit se s životem jak s darem
ještě jednou spát a ještě jednou bdít
ještě moci chutnat bez výčitek klid
ještě zapomenout na všecko co drtí
na smutek a úzkost z života i smrti
Elektřina tiše praská v ovzduší
spící vlaštovky to nijak neruší
deset hodin lidé chystají se k spánku
opilci čtou smutný zítřek z pekla džbánků
v hloubi lidských srdcí hlodá naděje
utěšuje matky světce zloděje
lékaře i jejich věčné pacienty
lidi bez práce a majitele renty
ty kdož nevědí nic o svém krajíci
mozky šílenců a umírající
V knihovně je tisíc nedočtených stránek
aniž zavřels knihu překvapil tě spánek
zájem o sto věcí vlídně utuchá
rozplývá se starost tíseň předtucha
mozek spí a srdce mechanicky bije
sen tě vede panoptikem poezie
kterou uvědomili si nemnozí
včleněn v tisíceré metamorfózy
ztrácíš zbytek staré štvané osobnosti
slavní učenci hle jak jste v spánku prostí
strážník tancuje a sloup tě zatýká
mizí všecka stará problematika
prožils osud květin vlků lvů a sobů
umíráš a ihned zase vstáváš z hrobu
malé gesto z kraje v kraj tě přenese
a tak strašně nerad probouzeje se
Úzkost ze mne spadla úzkost černý sudí
i on usne pak se víckrát neprobudí
žízeň činnosti a strašák tiáry
zmizí když tě uložili na máry
pryč jsou starosti a pryč je stará skepse
příroda ti líbá tělo zubem sepse
nitka duše proměněná ve drátek
dává život miliónům sluchátek
není vesničky kde rozpadnuv se v trosku
mezářil by rudý odlesk tvého mozku
zradil tebe nás však nikdy nezradí
na můj rukopis se tiše usadí
jako svatojánská muška na kraj listu
vytvořil sis zvláštní nadreálnou bystu
přesvědčivější než mešní oplatky
změněn zaživa v své čiré ostatky
Konec denních zpráv a v pokoji je šero
deštník oblohy se změnil v páví pero
noc se opět chvěla jako prérie
pod údery hvězdné artilérie
já jsem čočka v které všecko rozkládá se
krása světa ustupuje nové kráse
kráse zachycené na střepinu slov
noci kráčejí jak černý průvod vdov
Marta Marion a klamná Vincentina
už se nevrátí však zítra přijde jiná
jiná krásnější či méně zářivá
jiná pochmurná a jiná protiva
hvězdné spodničky a krajky na atlasu
v pláči provázejí slavný pohřeb času
je to závratné jak noční požár měst
zúčastníš se jej ty listopade hvězd
nebe magická a čirá početnice
vteřiny jak bílé dušičkové svíce
žlutý karneval a román měsíců
křečovitý chrapot desettisíců
mitry zvonic jež se muzeálně tváří
černé mumie jež straší v kalendáři
praskající štíty bílá strašidla
mlýny klapající stará kormidla
duha jako páv jenž vždycky bude chlubný
jitřní polnice i pašijové bubny
studny vyleštěné klenotnice vod
řeky tropů v nichž se perlí hnědý jód
pěna šampaňského vína pampelišek
praskající došky legendárních stříšek
kostry mamutů jak dlouhé růžence
vodotrysk jenž ulpěl krví na střence
tanec dervišů a noční retré slona
tlukot srdce v mrtvém mozku Edisona
hysterický pláč jenž sráží z věže plech
a náš štkáním stokrát rozdrcený dech
Zemřel Edison a zemrou po něm jiní
život půjde dál tvá smrt jej nezastíní
zmizí v jednom z nás a v druhém vyvěrá
nimbus smrti jaká klamná pověra
přejdou dny a týdny měsíce a roky
vrať se k lešení své elastické sloky
každá písnička je drobný vynález
stokrát museli jste přejít tutéž mez
než se její zmatek koncentroval v rýmu
kolik soustředil jsi ve svých plicích dýmu
než jsem zachytil jej v krátké piece
stotisíckrát lovit vlny na řece
než tvůj rytmus našel v jejich tanci hranu
kolik zklamání a kolik otomanů
mám-li ztělesniti slovem polibek
přejdou dny a týdny přijde nový věk
proč bys obětoval modle utopii
denně trochu umírám a trochu žiji
oděn v čas jenž stále mění tuniku
pod dohledem hadích očí cyniků
v pekle denních zpráv jež nástrahy mně kladou
ostřelován denně jejich kanonádou
soustředěn jak fakír na jediný bod
lovec obrazů a létajících not
Pocit oříšek ty rozbíjíš mu hlavu
snové kosatce z nichž lisujeme šťávu
která zachvátí tě jako alkohol
milióny cest a jednu z nich si zvol
všechny vedou lidským labyrintem k smrti
měním se jak mění měsíc svoje čtvrti
je to stále tatáž bílá substance
chorál za rakví a píseň do tance
slina polibku a trpká slina hoře
křehkost fontány a kanonáda moře
šanson plískanic a vůně soboty
balet propadlišť a démant nahoty
Odpusťte mi dobrá příští pokolení
žil jsem v době kdy se rytmus stále mění
malárie válek plodí horečky
melancholie nám mává šátečky
revolta tě sžírá jako kyselina
města bábely jež rozleptala špína
odpusťte mi moji prudkou přeludnost
ve čtrnácti letech když jsem spatřil skvost
klidné oblohy jenž moje dětství zdobil
přejel po moravské vísce automobil
byl jsem v prvním okamžiku uchvácen
avšak potom přišla mobilizace
sotva začínal jsi rozuměti světu
školy změnily se v síně lazaretů
lidé otvírali s hrůzou obálky
pak jsem musel narukovat do války
v nemocnici šťastni jako ptáci v hrobě
toužili jsme s čistým srdcem po chorobě
vdechoval jsi celé noci narkózu
šťasten že nám také tuberkulózu
maskujete city pod plynovou maskou
chiméry tě učí zacházeti s láskou
sotva svlékls pěšáčkovu kapuci
vidím že je svět zas před revolucí
zachraňuješ v sobě roztříštěná světla
tvoje láska vždy se s nenávistí střetla
viděls směšnou profanaci svědomí
rád se uchyluješ do bezvědomí
z jehož féerie se rodí tisíc tvorů
moje vášeň je jak tanec meteorů
měníš neurčité prvky na zlato
hledáme tě pravá lidská podstato
je to groteskní a stokrát tě to zkruší
vidět jaké prvky skládají mou duši
Smějte smějte se mně lidé příštích let
pro mé popěvky pro bizarní můj svět
je to úchvatné smět uvězniti síly
které působí že melancholik šílí
měnit fantómy a mlhy na mince
hledat pravdu v kobkách snu a blázince
První pátek v říjnu letošního roku
vyrazil mně z ruky elastickou sloku
potom překvapil mne rodící se den
Usínám a všechno ostatní je sen!