Historie těžby
V pásmu Hřebeny Brdského pohoří mezi městy Mníšek a Řevnice jsou v křemencových vrstvách četná železná zrudnění.
Jde o pelosiderity a krevely s nízkým obsahem železa (27-32%), zato vysokým obsahem křemene¹⁾.
Rudné ložisko se rozprostírá podél jižní paty Hřebenů v délce cca 1200 m a šířce 200 m s centrem zhruba na úrovni areálu Skalky.
S těžbou železné rudy pod Skalkou se setkáváme již v polovině 18. stol., kdy zde byly v provozu dvě šachty: Marie Terezie a Antonín Paduánský. Důl patřil císařovně Marii Terezii. Zdejší ruda byla ke zpracování převážena povozy do Colloredo-Mansfeldských hutí ve Staré Huti u Dobříše.
V roce 1824 rodina Colloredo-Mansfeld doly zakoupila, avšak po čtvrtstoletí zde byly důlní práce pro nerentabilnost zastaveny. To už zde byly štoly v hloubkách 20, 30 a 43 m, spojené leznou a odvětrávací šachtou.
V roce 1914 Colloredo-Mansfeld doly prodal Živnostenské bance. Ani ta však v těžbě nepokračovala a prováděly se zde jen údržbové a zabezpečovací práce.
Teprve v roce 1938 byla těžba v plném rozsahu obnovena a pokračovala celou 2. světovou válku. Ruda byla dodávána do Králodvorských železáren, a to tak, že byla nejprve nákladními automobily převážena na nádraží do Řevnic a odtud vlakem do Králova Dvora.
Po válce byly doly znárodněny. Doly spravovala do roku 1949 Pražská železářská společnost, později Středočeské uhelné a železnorudné doly n. p. Kladno, od roku 1950 pak Železnorudné doly n. p. Nučice.
Začátkem 50-tých let se stala těžba rud a zpracování železa politickou prioritou a tak byl v roce 1950 zpracován investiční úkol na rozvoj těžby železa také v Mníšku. Tehdejší projekt ještě respektoval ochraný pilíř pod areálem Skalky. Hlad po železe však vedl ke zrušení této ochrany v roce 1954 a doly dostávají povolení vytěžit celé ložisko. Důl byl vyhlouben až do hloubky 270 m k 32. patru. V úrovni 16. patra pak byl vybudován 1270 m dlouhý tunel, kterým se vytěžená ruda vozila přímo do zpracovatelského závodu.
Těžební práce vedly téměř ke zničení památkově chráněného areálu Skalka.

Hrudkovny
Závod vznikl v roce 1954 jako tzv. hrudkovny, kde byla nízkokvalitní ruda upravována v rotačních pecích. Ruda se totiž pro svůj nízký obsah kovu a vysoký obsah křemene nemohla přímo použít ve vysokých pecích a bylo jí nutno předtím upravit.
V rámci tehdejšího podniku Železorudné doly a hrudkovny pracovalo na 400 lidí. Zpracování chudé rudy však bylo od začátku neefektivní a roční ztráta byla 36 milionů tehdejších korun. Navíc jedovatý popílek z komínů těžce poškozoval okolní krajinu. Struska byla lanovkou dopravována do prostoru mezi Čísovicemi a Řitkou. Halda o výšce 35 m však byla později rozebrána jako stavební materiál.
Když pak koncem šedesátých let polevil politický tlak a více se začalo uvažovat ekonomicky, byla těžba železné rudy v Mníšku po 27. říjnu 1966 zrušena a po zpracování již vytěžené rudy byl zrušen provoz i hrudkovacích pecí 8. ledna 1967.
Budovy hrudkoven byly postaveny podle projektu architektů ing. arch. Oskara Olára, arch. Čestmíra Pšeničky a ing. arch. Karla Vejmelky.
Zatopené šachty dnes slouží jako zdroj pitné vody pro Mníšek a hrudkovny se přeorientovaly na zpracování hliníku a jiné kovozpracovatelské aktivity.
Pokus najít zde rentabilní uranové ložisko neuspěl.