Dějiny Skalky
Ignác, syn Serváce Engela, nezdědil podnikatelské schopnosti svého otce,
přesto však přispěl k obohacení Mníšku o mimořádné dílo. Jedná se o areál staveb na
jižním svahu Hrochotova kopce (Rochota 549 m - severně od Mníšku), zvaný Skalka.
Založení
V roce 1680 navštívil Čechy mor. Nevyhnul se ani Mníšku, ani zámku. Na mor zemřela i Ignácova sestra. Ignác byl vyjímečně zbožný a od mládí byl obdivovatelem svaté Maří Magdalény a tudíž není divu, že ztráta sestry a utrpení lidí pod zámkem ho přivedly k myšlence postavit v Mníšku kostel s klášterem, věnovanými sv. Máří Magdaleně. Úmysl podpořilo zjištění, že jeho manželství s Lidmilou Vratislavou z Mitrovic zůstane bezdětné.
Pro uskutečnění tohoto záměru si vybral místo na skalnatém ostrohu nad zámkem, které však v té době patřilo Mansfeldům. Ale Ignác na splnění svého předsevzetí nelitoval nákladů. Aby mohl stavbu financovat prodal část svého panství za 33 tisíc zlatých. Odkoupil lesní pozemek od Mansfeldů a pro stavbu a výzdobu angažoval tehdy nejvýznamnější umělce baroka: architekta Kryštofa Dientzenhofera a malíře Petra Brandla.
Kostel na Skalce měl co nejvíce připomínat poslední útočiště Máří Magdaleny v jeskyni u Aix en Provence ve Francii. Aby toho dosáhl, poslal na své náklady Kryštofa Dienzenhofera do jihofrancouzského města, aby zakreslil co nejvěrnější podobu zmíněné jeskyně. Dienzenhofer skutečně navštívil jeskyni, kde se údajně do své smrti kála sv. Maří Magdaléna. Nákresy si dokonce nechal potvrdit tamnějším starostou. Inspirován návštěvou francouzského jihu Dientzenhofer pojal interiér nového kostela jako nápodobu jeskyně s umělými krápníky a pravými mořskými lasturami v omítce. Podlaha z oblázků z Berounky pak měla navozovat dojem břehu moře.
Vše však zakrýval dienzenhoferovský barokní "kabát".
Kostelík vyrostl v rekordní době 2 let (1692–1693) pod stavebním dozorem
mníšeckých polírů Rektorise a Spinnera. Zároveň s ním byl budován klášter. Na jeho výzdobě se podíleli i tehdy nejvýznamnější barokní umělci - malíř Petr Brandl a sochař Jan Brokof. Klášter měl být původně osazen benediktýny od sv. Mikuláše v Praze, ale tento záměr překazily samotné církevní orgány s oddůvodněním, že mnichů je příliš a pro pastorační práci se nedostává kněží. Přitom pro klášter se čtyřmi mnichy bylo připraveno malé hospodářství na vyklučeném lese i s hospodářskými budovami.
Celé dílo bylo přerušeno smrtí Ignáce Engela v roce 1704. Engelovi potomci již
neměli zájem na dokončení Skalky, která chátrajíc musela čekat až do doby, než Skalka přešla do vlastnictví nástupců Engelů v Mníšku, totiž rodiny Unwertů.
Dokončení
Ti se do Mníšku dostali sňatkem s poslední dědičkou Marií Viktorií Engelovou. Potomek rodu
Ignác Unwert se oženil s Marií Terezií Čejkovou a vyženil s ní i její tchyni hraběnku Benediktu Čejkovou.
Ta si skaleckou samotu s kostelíkem a hospicem tak oblíbila, že se dokonce na Skalku odstěhovala a žila tu
až do své smrti. Zachránila pustnoucí Skalku před zkázou, dokončila stavby, docílila osazení kláštera
františkány, kteří pak tu byli i přes josefínské reformy až do roku 1925, kdy odešel poslední františkán. Dílem Čejkové je i křižová cesta se zděnými kapličkami mezi poustevnou a kostelem z let 1755–1762.
Po františkánech převzala správu Náboženská matice, která v roce 1947 přistoupila k opravě celého areálu.
Železná ruda
Prestože se právě v místech pod Skalkou těžila železná ruda již okolo roku 1740 (chodba z Colloredo-Mannsfeldské doby), nedošlo až do padesátých
let 20. století k takové těžbě, jež by měla výraznější vliv na okolí. Důl patřil nejprve císařskému veličenstvu
Marii Terezii a poté dobříšskému knížeti Colloredo-Mansfeldovi. Dalšími vlastníky byli do roku 1949
Pražská železářská společnost a Středočeské uhelné a železnorudné doly n. p. Kladno. V roce 1950
pak, pod novou rudou hlavičkou Železnorudných dolů n. p. Nučice, nastala v rámci pokrokového
socialistického plánování nejtemnější doba pro celý areál. Plány nadřazené i zdravému rozumu měly
za následek, že po papírových válkách vedených památkáři o osud Skalky došlo k rozhodnutí, které bylo
ortelem nad její existencí a které říká, že bude vytěžen i ochranný pilíř horniny (místo kde se netěží) pod objekty.
Toto rozhodnutí představovali dva dopisy z listopadu a prosince roku 1952.
První obsahuje sdělení, že ministerstvo školství, věd a umění nemá námitek
proti dolování pod objekty za předpokladu, že pod objekty Skalky zůstane nevytěžený ochraný pilíř a pokud dojde důlní činností k poškození nebo zničení objektů, dá ministerstvo dolů a hutí na svůj náklad
upravit terén, připadně znovu postavit památné budovy mimo pilíř. Pro tento účel je provedeno podrobné zaměření všech skaleckých objektů prof. Oldřichem Stefanem.
Ve druhém dopise
sděluje ministerstvo dolů a hutí tuto skutečnost Železnorudným dolům n. p. Nučice,
které si to vysvětlí tak, že lze těžit i v ochranném pilíři. Vzhledem k tomu, že ložiska
rudy jdou až pod kostelík, a to téměř k samému povrchu, to znamená zcela jasnou cestu ke zničení kostela.
Ke konci těžby byla Skalka provrtaná už jak ementál.
S postupem těžby se začínají objevovat trhliny nejen ve stavbě, ale i v okolním terénu.
V roce 1958 popisuje jedna ze zpráv stav následovně: Při dnešní prohlídce byly
zjištěny poklesy a propadliny ve svahu i v bezprostředním okolí kostela, zejména
na trávníku před hlavním průčelím kostela. Na kostelíku jsou zřetelné průběžné
trhliny 1 - 10 cm široké, a to na stěnách kostela, v podlaze i v klenutí stropů.
Na podlaze jsou četné úlomky krápníkové výzdoby i cihlových částí ve
velikosti 3/4 cihly".
Citace další pasáže stejné zprávy je jen dokreslením žebříčku hodnot v padesátých
letech: "... Znemožnění sejmutí historických památek z kostela je zaviněno tím,
že příslušné organizace po dlouhém a nekonečném jednání nepřistoupily ke
konkrétnímu řešení a záchraně památek, přestože vedení dolu stále urgovalo
urychlené řešení. Vedení dolu bylo nuceno pokračovat s báňskými pracemi tak,
jak to ukládal státní plán těžby rudy."
V té době je již areál opuštěn a jeho likvidace 10 let po rekonstrukci úspěšně probíhá.
Kromě chátrání památek dochází k jejich drancování a vykrádání. Zachovávají se
pouze některá historická díla. Pravý restaurátorský zázrak je sejmutí nástropního obrazu
Máří Magdaleny ze stropu refektáře. Nejprve je nástropní obraz podlepen potom vyříznutá stropní konstrukce spuštěna na podlahu. Následuje její rozebrání a odbroušení omítky až k malbě. Potom je malba přilepena na plátno a lícová strana zbavena polepu. Postup prací je dokonce zachycen na filmu. Obraz ve zlaceném rámu byl umístěn v presbytáři mníšeckého kostela sv. Václava. Také Brokoffovo sousoší Oplakávání Krista bylo přeneseno. Některá ze zachráněných uměleckých děl je dnes možno spatřit v kostele sv. Václava v Mníšku. Tam jsou uloženy i další, drobnější cenné předměty a 7 rakví ze skalecké krypty s mumiemi pánů z Mníšku, mezi nimi i ostatky hraběnky Čejkové.
Poslední zmíněné nechal převézt ze Skalky v roce 1959 pan děkan František Janků.
Opuštěný klášter tak byl rovněž odsouzen k zániku. Ačkoliv byl mimo pásmo posuvu hornin, ministerstvo šolství a kultury dává souhlas k sejmutí střešní krytiny, která má být použita na stavbu ve městě.
Jak paradoxní, když stejné ministerstvo před dvanácti lety nechalo celý areál opravit nákladem 1 mil. Kčs.
Dům bez střechy pak velmi rychle podléhá povětrnostním vlivům. Vandalství a krádeže stavebního materiálu
z ostatních opuštěných budov dokonaly, co nezvládly posuvy hornin. Klášterní zahrada pustne a začíná se z ní rozrůstat nebezpečný plevel - bolševník.
Naděje
Konečně se pak v roce 1967 v místních hrudkovnách zastavily rotační pece aby přestaly zpracovávat chudou
železnou rudu ze Skalky. Ročně stát doplácel na tento nerentabilní provoz 36 mil. korun.
Jinými slovy - lze říci, že Skalka mohla být zničena díky státním dotacím. Po ukončení těžby 27.10.1966 ještě delší dobu pokračují poklesy hornin, ale pomalu ustávají a měření tento fakt prokazují. Stabilizace masivu nastává v době, kdy kostelík poklesl v místě největšího propadu o 103 cm a na straně věže se přiblížil o krok - tj. 78 cm k Mníšku, jak dokládá znalecký posudek. To vše kostelík přežil, přestože ve stavbě se objevily trhliny, několik až metrových děr a propadla se střecha. Pamětníci tvrdí, že kostelík přežil i pokus o dokonání díla zkázy, kdy v posledních fázích těžby byla ve vytěžených dutinách pod ním odpálena silná nálož. Předpokládané propadnutí se nekonalo.
To v pozdější době, kdy je potvrzeno ustálení poklesu, dává šanci všem, kteří radostnější období kostelíka pamatují, pomýšlet na jeho záchranu. Rodí se první projekty na zpevnění podloží. Získání peněz na obnovu je klíčem k započetí prací.
Kovohutě Mníšek jako následník hrudkoven se zavazují k investování části prostředků do opravy kostelíka."
Obnova
V polovině 80-tých let minulého století se o Skalku začal zajímat předseda MěNV v Mníšku dr Hiršal. Ve spolupráci se SÚPRPMO Praha je zpracován projekt na stabilizaci kostela. Autorem projektu je ing Zdeněk Fuka, CSc. Kostel je sepnut ocelovými pásy a základy zpevněny železobetonovým věncem, kotveným až do 12 m dlouhých vrtů. Následně arch. Raška ze SÚRPMO navrhl zakrytí objektu speciální střechou, ale to se nerealizovalo, neboť se ukázalo, že je objekt možné zakrýt klasickým krovem.
Projekt rekonstrukce pak zpracoval architekt J. Hyzler rovněž ze SÚRPMO. Součástí projektu bylo i zastřešení sakristie. Tak byl v hodině dvanácté kostelík zachráněn. Zatím došlo k jeho zabezpečení proti poškození
sesuvem půdy, k obnově fasády a klempířských prvků a k opětovnému osazení restaurovaného zvonu.
V červenci 1993, v rámci oslav 300 let od dokončení kostelíka, se konala slavnostní mše sv. sloužená tehdejším
arcibiskupem Miloslavem Vlkem.
Následovala rekonstrukce všech dalších objektů: kapliček, poustevny a kláštera, rovněž podle projektu architekta J. Hyzlera.
V r. 1994 došlo k zastřešení poustevny a rekonstrukce byla dokončena v roce 1996. Do vnitřní apsidy
byla vrácena Pieta – vynikající sochařské dílo Jana Brokofa. Současným uživatelem objektu je Arcibiskupství pražské a slouží jako přechodné sídlo kardinála Miloslava Vlka.
Prázdné kapličky se staly inspirací pro dětskou výtvarnou soutěž.
Pokud se týče kláštera bylo v roce 1996 stabilizováno dochované zdivo, resp. dozděny chybějící části, potřebné k osazení nového krovu téhož roku. V červenci 1999 se v klášteře konaly první Dny otevřených dveří. V tédobě byl objekt zastřešen, byly provedeny nové konstrukce stropů a v částibudovy i podlahy. Následovalo dvouleté období, v němž byla na jižní, východní a západnístraně budovy osazena ová okna, provedeny elektrické rozvody v sále,chodbě a dvou menších místnostech a omítnuty stěny těchto prostor.
Byla rovněž vydlážděna podlaha sálu. V červenci 2001 byl klášter znovu zpřístupněn veřejnosti – tentokrát byla součástí
prohlídky i výstava historickýchdokumentů a předmětů včetně tří soch Jana Brokofa, převezených zpět naSkalku ze hřbitova
na mníšeckém náměstí, kde po léta chátraly. Během dalšího roku byla obnovena štuková výzdoba sálu a položena dřevěná podlaha v místnosti hraběnky Čejkové, kde je možno vidět rovněž fragmenty původní výzdoby stěn. Ve vstupní chodbě byla položena dlažba a do zrestaurovaných ostění byly osazeny nové dveře. Všechny práce v klášteře i celém areálu probíhají za přísného dohledu památkářů, což klade velké nároky na firmy, které se obnově věnují. Za všechny jmenujme alespoň firmu Soukromá stavební huť Široký a syn z Prahy a bratry Váňovy ze Řevnic (sochařské a kamenické práce).
O definitivním využití kláštera po úplném dokončení jeho rekonstrukce není dosud rozhodnuto – jedna ze současných možností je využívat sál k pořádání výstav a koncertů a navázat tak na tradici, která zde v létě 2001 úspěšně započala.
Barokní areál Skalka je rekonstruován z prostředků rozpočtu města Mníšek pod Brdy, z dotací státu – ministerstva kultury a také z příspěvků občanů. K dokončení bude těchto prostředků zapotřebí ještě mnoho. K dnešnímu dni lze však říci, že hlavní skalecké památky jsou před zkázou už zachráněny.
Jenom hájovana (Pokojný dům Růženy Svobodové) je zatím stále ruinou.
