SKALKA U MNÍŠKU

»Líto jest mi zástupu,« tak řekl kdysi Kristus Pán, vida kolem sebe zástup lidu dychtivě naslouchajícího živému slovu Jeho, jenž neměl, čím by dostavující se citelný hlad aspoň trochu, ukojil.
I mně líto jest přečetných turistů, kteří přišli navštívit památná místa na Skalce, vidím-li, jak při pohledu na krásu všeho vůkol horečně hltají těch pár řádek, ke všemu ještě značné chybných, ve svých turistických příručkách, aby něco o tom čarokrásném okolí se dověděli. Nemohouce ukojiti touhy své, obracejí se k průvodci. Jak rád by jim pověděl vše; vždyť vše o »Skalce« je tak zajímavé a historie její tak tklivá, ale není Času k delšímu, výkladu, aby každému se vyhověti mohlo. A to bylo důvodem, abych napsal tuto knížku.
Myšlence této jsem usnouti nedal a tak vyšla konečně tato brožura, dík zvláštní ochotě Zemědělského knihkupectví A. Neubert v Praze, jež ve prospěch oprav památných budov a vzácných památek v nich se nalézajících podvolilo se novou tuto turistickou příručku a průvodce po Skalce vydati tiskem na vlastní náklad. Doufám, že bude přijata s radostí, čímž dostane se i daru na opravy - tak vzácného kostelíčka - jenž »bez patrona«, bez ochránce, zde na té skále, vystaven všem povětrnostním poruchám, zvedá se k nebeským výšinám, jakoby se rozhlížel z lesa do širého okolí, kdo se nad ním smiluje.
Jako pramenů k historii Skalky a jejího zakladatele použito vlastní domácí pamětní knihy vzorně vedené, jakož i knihy p. profesora Vávry historie panství Mníšek a okolí«.

P. LADISLAV STOJDL,
superior hospice františkánského na Skalce u Mníšku.

KAJÍCNICE MAGDALSKÁ

Dvě legendy od prof. Em. Žáka.

Marie z Magdaly byla plna hněvu. Mladý rabbi, k němuž vzplanula láskou a kterého marně čekala ke stolu bohatě připravenému, nepřišel. A slunce již chýlilo se k západu, když služebník rabbiho přišel a přinesl jí list: »Nemiluji Tě! Ženou mojí nikdy nebudeš!« To tedy byl vděk za všecky ty blahé chvíle, které mu ve svém domě připravila!
Jeho ústa lhala, když mluvila o lásce, které v srdci necítil. Marie viděla se zahanbenou, pokořenou, jako nikdy v životě. Nemohla déle prodlévati v komnatě, kde těžké vůně nejdražších voňavek šířily opojné ovzduší. Zdálo se jí, že všecko se jí tu posmívá. Vyšla ven, aby zbavila se myšlenek, které jí vháněly stud i hněv stejně prudce do bělostné její tváře.
Šla bez cíle - Ani nepřemýšlela, kam hodlá jíti, až tu v hrobovém tichu olivového háje, který ponenáhlu sbíhal až k jezeru Tiberiatskému zaslechne mírný šumět potůčku. Chvátal malou stružkou, přes kameny a balvany, shýbal se pod kapradím, aby si oddechl, než mírné vlny Tiberiady vezmou jej do svého náručí.
Tam, kde potůček tvořil malé jezírko, Maria se zastavila. Usedla a dala se do pláče. Její slzy padaly do stříbrných vod. A ona zahleděla se do nich svýma hlubokýma očima. Na nebi vyšel již měsíc. Rozhořely se tisíce hvězd. A Maria pozorovala jejich obraz v zrcadle čisté, tiché vody. Tyto plynuly pomalu dále, ale obraz měsíce a hvězd ve vlnách byl stále týž.
»Zde na zemi vše prchá, utíká, plyne jako ty vody; ale tam nahoře na nebesích je všechno stálé, trvalé, bez proměny. Proč připoutala mysl svou k té neklidné zemi? Proč věřila v upřímnost a stálost lidské lásky. Nebylo by lépe pro ni, kdyby srdce svoje připoutala k nebesům? Kdyby své myšlenky pozdvihla k Tomu, jenž trůní nad hvězdami a soucitně hledí na všecky, kdo trpí a chvějí se pod ranami zklamání a marných nadějí ?« Tak uvažovala a mysl její se uklidňovala. A když vracela se zpět, lítost zračila se v její tváři. Bylo to poprvé, co svět se jí zdál býti protivným a odporným. Kajicnost dotkla se srdce jejího.
V noci prchal spánek od její hlavy. V jejím nitru bylo, jako když po prudké bouři dlouho ještě vlny se zdvihají na jezeře a znavené vlny nemohou se uklidniti. A když první paprsky sluneční prodraly se těžkými záclonami v její komnatu, Maria povstala s lože, oblékla svůj rudý plášť a zase vyšla ven - do háje. Ptáci zpívali již svoje jitřní písně; všude vonělo to svěží vůní probuzených květů.
Maria blížila se opět k potůčku, jenž s večera jí šeptal o tom, jak vše prchá, mizí, tak jako on ve vodách jezera. Bylo jí lehčeji. Zdálo se jí, že křišťálový pramének jest jejím těšitelem, bratrem, jejím nejupřímnějším učitelem. Usedla a opět se zahleděla do jeho vod. Byly čisté a klidné. Obraz měsíce a hvězd zmizel z jeho klína. V tom zaslechne tiché kroky. Maria se ohlédne a vidí před sebou státi neznámého, mladého muže. Rysy nevýslovného klidu zdobí jeho krásnou tvář. Z očí jeho mluví hluboký soucit. Maria v němém úžasu hledí na něho. Neznámý, jako by četl v jejím nitru, láskyplně patří na ni.
Jejich pohledy se spojily, jako když bratr a sestra po dlouhém odloučení padnou si v objetí. Dlouhou chvíli hleděli oba na sebe, až neznámý měkkým svým hlasem ji prosí: »Dej mi píti«. Maria, cítíc tajemnou úctu k příchozímu, dí: »Nemám, Pane, čím bych vody nabrala. Kdybych měla s sebou svůj stříbrný pohár, za čest bych si považovala, bych směla ti vody v něm podati. A z dlaně své přece nemohu se odvážiti vody ti nabídnouti.« A při tom vztáhla své krásné ruce k cizinci, jako by chtěla říci, že ruce její nejsou méně stkvoucí, než stříbro, její drahocenných konvic. Ale neznámý vážně, klidně ji odvětil: »Kdybys byla celá tak čistá, jako jsou tvé ruce, neváhal bych z dlaní tvých se napíti. Ale ty jsi nečista.« »Křivdíš mi, pane,« zašeptala a sklonila hlavu hluboko k zemi. »Nikoliv, Maria, nekřivdím tobě,« odpovídá cizinec. »Znám tě lépe, než všickni tvoji přátelé! Oni tebe odsoudili, já tě neodsuzuji. Oni říkají, že's velká hříšnice, ale já dím, že's velká kajicnice. Až vyroníš tolik slz, kolik tvé stříbrné konvice vody obsáhnou, potom se shledáme«. Maria slyšíc ta slova, uctivě chápala se okraje cizincova pláště a políbila jej. »Jak jsi dobrý, pane,« tiše zašeptala a prvé slzy kajícnosti svlažily roucho neznámého. »Jsem tvůj ochránce, tvůj nejlepší přítel,« odvětil Kristus a vážně odcházel ku břehům jezera.
Této veliké biblické kajicnici a světici - je zasvěcen zdejší kostelík na Skalce, k němuž v bezprostřední blízkosti druží se malý sice, ale útulný a na četné cenné památky velmi bohatý františkánský hospic (klášter), řádu sv. Františka z Assissi.
Slyšte jejich dějiny!

Kdo dal vystavěti tento přímo nádherný kostelík se sousední budovou klášterní ?

Zámek v Mníšku, vystavěný Servácem Engelem z Engelflussu

l. Asi roku 1630 usadil se v Praze s rodinou jakýsi Servác Engel, koželuh, rodem z vévodství brabantského, nynější Belgie, národnosti německé.
Koupiv si dům na Malé Stráně u Vltavy za kostelem rytířů maltézskych nedaleko mostu, založil tam velký závod koželužský a vyráběl hlavně kůži podešvovou, zvanou librovku (Pfundleder) a ježto v celé zemi mimo jeho závod nikdo takové kůže nevyráběl, v krátkém čase značně zbohatl. Vydatným společníkem jeho byl jediný jeho syn Servác, rovněž v Brabantsku narozený, jenž pojal za manželku jakousi Kateřinu Ludmilu Röttingrovu s věnem 1000 zl. a dvěma vinicemi: pod Karlovem. (nynější »Folimanku«) a »Žežulkou« v Šárce. Rodina jejich byla sice vyloupena od vojáků v r. 1649, dům vydrancován, vinice spustošeny - ale bohatým Englům to valně, neuškodilo. Měli víc ještě než ztratili. Mladý Servác platně se súčastnil obrany Starého a Nového města proti Švédům a za to doznal milosti »šlechtické« a r. 1651 byl povýšen do stavu šlechtického. Od té doby nazýval se Engel z Engelflussu a užíval v erbu andělskou hlavu z řeky vynořenou a nad helmem anděla z koruny vystupujícího.
Pražští židé, závodem Englovým značně poškozovaní, podali naň žalobu u královské komory, že závod jeho maří vývoz kůží syrových a dovoz kůží librových - a tím ujímá královskému pohraničnímu clu; než žaloba ta skončila se v jeho prospěch: zavázal se, že bude platiti ročně 500 zl. daně.
Za to však dostal »monopol« na svoje výrobky. Místo, aby mu uškodili, ještě mu pomohli! Pan Engel z Engelflussu také nelenil a z monopolu těžil. Vyhlédl si příhodný panský statek nedaleko Prahy s četnými lesy dubovými na potřebné tříslo do svého koželužského závodu v Praze. Bylo to panství pánů Vratislavů z Mitrovic v Mníšku, od Švédů dosti zpustošené, které koupil celé za 50.000 zlatých r. 1655.
Nový pán mníšeckého panství staral se o jeho zvelebení. Nejprve založil při potoce v Čísovicích velikou koželuhovnu, neboť vůkolní lesy skýtaly hojnost třísla, aby tak z bohatství toho přírodního mohl co nejvíce těžíti.
Roku 1655 dal mladý pán Servác zbourati starý mníšecký zámek, od Švédů vypálený a na jeho místě vystavět zámek nový (nynější). Stavba, prováděná architektem pražským Martinem Ringerem, trvala plných 16 let. Zámek zdvihá se na křemencové skále ve čtverhranu 42 metrů v délce a 40 metrů v šířce, do výše tří pater, ve slohu pozdní renaissance s třemi nárožními věžemi - na znamení Nejsvět. Trojice. Stavba to vskutku nádherná, která zvl. se zdálí činí velmi milý dojem. V severovýchodní věži umístil pan Servác zámeckou kapli sv. Servatia, ozdobil ji prací štukatérskou a malbou na stropě. Oltářní obraz znázorňující, jak svatý Servác spolu se s v. Athanasiem hájí církev katolickou proti bludům Áriovým, objednal u slavného malíře Karla Škréty. Obraz malován je na měděné desce.

Pohled se Skalky do mníšeckého údolí

Nejstarší syn pana Serváce, Servác Ignác svob. pán Engel z Engelflussu, nyní pán mníšeckého svěřenského panství, byl velmi zbožný i štědrý k chudým i ke kostelům. Zvláště přál Benediktinům u sv. Mikuláše v Praze, k nimž dům jeho »u zlaté trouby« zadem přiléhal. V zimě bydlel v Praze, v letě pak v Mníšku na zámku. Dvůr svůj vedl v nádheře.
Strašlivý však mor, který v letech 1680 po celých Čechách řádil, a jen v Praze čtvrtinu obyvatelů zachvátil, hluboce ho dojal, že na svět a světskou slávu a vnady života střízlivěji pohlížel. Nemaje nadějie, že by kdy měl vlastní dítko, pojal úmysl na vrchu »Rochoty« zvaném, čili na Skalce založiti poutnický chrám sv. Máří Magdalény a při něm malý benediktinský klášter. Proto prodal celý statek svůj »Korkyni« zbraslavskému klášteru za 33.000zl. a těchto peněž pak upotřebil na jmenovanou stavbu. Volba místa pro ni byla velmi šťastná. V archivu kláštera na Skalce uložena je pěkná »Elogie« (z r. 1855):

Pohled na kostelík sv. Máří Magdaleny v Mníšku

Na tomto čarokrásném vrchu podbrdského pásma ve výši 518 m, umínil si baron Servác Ignác vystavěti pomník svému rodu, když vlastních dítek zanechati nemohl: kostelík zasvěcený veliké kajícnici Máří Magdaléně, podle vzoru nádherného kostela marseillského ve Francií, vystavěného na onom místě, kde, jak pověst vypravuje, Máří Magdaléna. 33 léta se ze hříchů svých kála. Sám k této světici z doby Kristovy měl již od útlého mládí úctu dětinnou, a proto nedivno, že ani tak velikého nákladu na toto monumentální dílo nelitoval.
Podařilo se mu získati věhlasného pražského stavitele Kiliána (Krištofa) Dienzenhofra, kterého poslal nejprve do Marsilie (Marseille) pro plán onoho kostela.
Zatím co Dienzenhofer pracoval na plánu kostela ve Francii, koupil p. Engelfluss ono vyhlédnuté místo i s vůkolními lesy od tehdejších držitelů panství dobříšského a k stavbě je upravil. Stavba započata r. 1692 stavitelem Dienzenhofrem a dokončena r. 1693 za pomoci spolehlivých polírů mníšeckýchch: Jana Rektoryse a Benedikta Spinera.
Současné s kostelem dal vystavěti v bezprostřední blízkosti i klášterní budovu, kde mínil usaditi kněze z řádu benediktinského od sv. Mikuláše v Praze, aby zde i v okolí jako nfsionáři působili a lid věřící k zbožnému a kajícímu životu pobádali. - Pro kostel skálecký nechal poříditi vzácný poklad paramentů (mešních rouch), skvostnou monstranci, osázenou drahokamy, kalich s paténou, dobře zlacenou, pacifikál, ciborium, šest svícnů, kaditelnici s lodičkou, vše z dobrého stříbra. Pro lepší bezpečnost zatím, než klášter bude osazen, choval tento poklad u sebe na zámku mníšeckém a ke dni sv. Máří Magdaleny dal jej v slavném průvodu vždy nésti na Skalku k službám božím. Pozdější však majitel zámku hrabě Unwerth skvostné to nářadí kostelní přívlastnil své kapli zámecké a kostelu mníšeckěmu s doložením, aby , se vše v čas i na Skalce klášteru jen půjčovalo; klášter nářadí toho však nikdy více nespatřil a tímto způobem proti vůli zakladatele o ně přišel. Jak se však říká: odcizené věci nikdy požehnány nejsou - přísloví toto splnilo se i tu. Za válek napoleonských kostelní toto stříbro musilo jako přebytečné býti »obětováno« na »oltář vlasti« a putovalo do - císařské mincovny!

Modlitebna na vrcholku chlumu

Klášter na Skalce

Brandlův nástropní obraz: Máří Magdalena v jeskyni Marseillské

Nástropní obraz se štukaturou v nejzazším pokoji

14 kapliček křížové cesty

Nejzazší pokojík hr. Čejkové

Klášterní rybníček s kapličkou křížové cestyí

Zadní pokoj kláštera

Nástropní obraz se štukaturou v nejzazším pokoji

Oltář sv. Františka z Assisi; vedle socha sv. Antonína poustevníka od řezbáře Bendla

Hlavní oltář sv. Máří Magdalény s kazatelnou

Kostelík sv. Máří Magdalény

Klášterní knihovna v místech dřívějšího vchodu do kláštera

Bývalá vchod do kláštera s hrobečkem sv. Aleše a se sochami Moudrosti a Pokání

Bývalá klášterní stodůlka, nyní včelín před opravou [vpředu autor této knihy P. L. Stojdl - pozn. red.]

Průvodce po Skalce.

Myslivna "Pokojný dům" od Růženy Svobodové

Poslechnete - li slov našeho slovutného spisovatele Svatopluka Čecha (V. Živsa), milovníka všeho krásna v přírodě, najdete tam sice místečko v lesích jako zapadlé - a poslední dobou skoro neznámé, ač není příliš od Prahy vzdáleno, ale plné poesie, velebných nálad, které si kdysi spisovatel nás Svatopluk Čech vybral a umístil tu děj své nádherné veršované povídky »Václav Živsa« (VlIl, svazek sebraných jeho spisů z r. 1889-91) a spisovatelka naše Růžena Svobodová román »Pokojný dům«.
Vystoupíte na stanici Řevnice u Prahy. Podle zelených značek procházíte městysem, až k řevnickému divadlu v přírodě. Odtud pěšinou lesní vzhůru. - Dvakrát přetínáte serpentinově se točící silnici řevnicko-mníšeckou, až po delším stoupání lesem octnete se zase na silnici. - Přidržujete se jí a obdivujete se krásným výhledům do liteňského a řevnického údolí. Odtud viděti i vížku Karlštejna, kterak z lesu na vás vykukuje. Kráčíte zvolna po silnici mezi dvěma stejně vysokými vrchy 560 m nad mořem: »Babka« po pravici, a »Strážný« po levici, lesem zvaným »Kalvaríe«. Zaráží vás ticho, les jakoby byl mrtvý. Řádila tu mniška. Stromy holé, většinou již pokácené, všude ticho, i ptáčkové se odstěhovali a jen z lomu nad silnicí padající kámen a hučení nezabudického potoka hluboko pod straní ruší toto ticho lesní. Dojdete silnicí - stále výš a výše - až k velké lesní mýtině - skoro na vrcholku podbrdského hřebene - kdež upozorňuje vás znovu zelená, dále od silnice na stromě, označená značka, že jste došli k lesní cestě n a S k a l k u. Asi po čtvrthodinovém opětném stoupání dostihnete nejvyššího bodu Skalky, kde před vámi vynoří se z lesa kamenný dům, jehož okna i dveře jsou prkny zabedněny. Vše na světě dojde svého cíle a určení, jen tento domek dosud na ně marně čeká skoro již 230 let. Jest tu »dům rekollekční« (modlitebna na vrcholku chlumu), určený pro duchovní cvičení, které se tu však od založení jeho nikdy nekonaly - dům nikdy obydlen nebyl. Dočká se?? Snad ano!!

„Živsa" od Svatopluka Čecha

Od tohoto domku máme již rozkošný rozhled do širého mníšeckého kraje. A pod vámi, jako u nohou:

(V. Živsa.)

Sídlo pana Výhoně z »V. Živsy«, toť právě nynější myslivna, stavěná podle vzoru švýcarského, která se vynoří před vámi, když jste slezli neschůdnou kamenitou lesní stezku podle kapliček křížové cesty. Pod ní malá hájovna - s hospodářským stavením (zbytek bývalého poplužního dvora), - dům jindy tolik živý a všem návštěvníktím a poutníkům unaveným, milý a vítaný. Dnes byt hajného.
Oklikou za »košatých lip a kaštanů družinou« kolem sochy sv, Jana Nepomuckého v jejich středu lze zříti již krov šindelový, stavení malého františkánského kláštera, založeného v letech 1768 hraběnkou Čejkovou, která před tím tu dlouhou řadu let sama v ústraní bydlela; v něm žije dnes jediný, kněz františkánského řádu - jako poustevník. A ten kněz v »Živsovi« si naříká:

(V. Živsa.)

Jindy slyšet bylo všude zpěv a veselí

pokračuje »Živsa« -

U vchodu do klášterní budovy vítá vás - věrný strážce domu - černý hafánek, jenž pánovi dává signál, že hosté přicházejí. Za chvíli přichází sám pán - kněz - řeholník:

„V Živsa"

Netřeba však ani celý měsíc, vám dostačí jen hodinka, abyste použivše pohostinství jeho a shlédnuvše. všechny památky na duchu plně okřáli.

Pohled na Skalku od modlitebny

Portál krápníkového kostelíka sv. Máří Magdaleny

Pohled od dveří do vnitřku kostela

Hlavní oltář sv. Máří Magdalény

Škrétův obraz: hraběnka Čejková v 6 letech

Pravá část refektáře; Brokoffova sousoší "Pieta" a starobylý krb

V refektáři nad vchodem jest její obraz jako šestiletého dítěte s parukou na hlavě, s košíčkem ovoce v ruce levé, v pravé pak ukazuje nám, co měla v těch letech nejraději. Oblečena je v šatech »brokátových«. Je to velmi cenné umělecké dílo od Škréty.

Brokoffovo sousoší "Pieta" v refektáři

ECCE FILIVM DEI VIVI = 1770, (Ejhle, Syn Boží!)

to jest rok, kdy fresce to bylo malováno. Zbývající písmena E F E s přidáním slabiky »T A« (Efeta = otevři sel) jest jako výstražné znamení všem tu bydlícím. Podle všeho již tehdy zakusili, že příslovím »s mlčením nejdál dojdeš« se všude a vždy říditi nelze. Tak to ovšem bratr malíř nemyslil. Zbývající písmena značí »otevři« ústa svá k chvále boží za neskonalou lásku Jeho!
Umělecky zajímavá jest i kredenc na různé stolní nářadí s krásnými řezbami barokními. Nad ní je znak rodiny zakladatelčiny. V koutě starobylé hodiny bijí čtyřhlasně.

Nástropní obraz v refektáři: Máří Magdaléna u nohou Kristových

Levá část refektáře: Kříž s fresco, kredenc, starobylé hodiny a znak rodiny zakladatelky kláštera

Rodina uherských magnátů z příbuzenstava hr. Čejkové

Nástrpní obraz v nejzazším pokoji

A:

(V. Živsa.)

Příznakem »Skalky« byl - a zůstane navždy »kříž« asi sto kroků vzdálený - lesním průsekem kolem, včelínu - na malém prostranství uprostřed dvou lip stojící, s klekátkem, vyzývajícím k modlitbě. Odtud rozhled do širého kraje přímo úchvatný.

Kříž na vyhlídce do mníšeckého údolí

Stará poutní píseň, zpívaná v kostelíčku sv. Máří Magdalény na Skalce,

SEZNAM VYOBRAZENÍ.