Svatá Anežka Česká (1205-1282)
Portrét Anežky z hlavice sloupu v Anežčině klášteře [lapidarium]
Detail hlavice (kopie)
Sloup v kostele sv. Salvátora v klášteře sv. Anežky
Idealizovaný portrét
|
Svatá Anežka Česká - Přemyslovna se narodila 20. ledna. 1205 [1211] v Praze a zemřela 2. (6.) března 1282 tamtéž (pohřbena na Smrtnou neděli dne 15. března 1282).
Byla dcerou krále Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské. Dne 21. ledna byla pokřtěna pražským biskupem Danielem II. a již ve věku 3 let zasnoubena se slezským knížetem Boleslavem a odvezena ke své vzdálené příbuzné Hedvice (pozdější polské svaté) do kláštera panen cisterciáckých v Třebenici (Trzebnica) u Vratislavi na vychování.
Její snoubenec Boleslav však zemřel a tak se Anežka vrátila do Čech a jako dívka šestiletá svěřena k výchově praemonstrátkám v Doksanech.
Po návratu do Prahy byla rodiči opět zasnoubena, tentokrát budoucímu císaři Jindřichovi VII., synu císaře Fridricha II. a vypravena ke dvoru rakouského vévody Leopolda VI., aby se přiučila tamějším mravům. Leopold VI. ovšem měl také své ambice a císařovu synu nabídl vlastní dceru. Jindřich Anežku z daného slibu sňatku propustil což Anežka přijala s radostí, protože nebažila po slávě světské. Tou dobou zemřel Přemysl Otakar I. a po něm následoval na trůně českém bratr Anežčin, Václav I. U něho ucházeli se o ruku Anežky najednou dva ženichové, císař Fridrich II. a anglický král Jindřich III.
Václav ustanovil, aby Anežka za manžela pojala císaře Fridricha II., ale Anežka se obrátila s prosbou k papeži Řehoři IX., na jehož přímluvu sešlo i z tohoto sňatku.
Na počátku 13. století se do Čech začly dostávat zprávy o novém řeholním řádu sv. Františka z Assisi a jeho ženské odnoži, založené sv. Klárou. Anežka silně sympatizovala s jeho myšlenkami a na její popud byl do Prahy r. 1232 uveden řád menších bratří a roku 1234 řád františkánský. Posléze dala u břehu vltavského na Starém městě zbudovat při kostele sv. Damiána klášter panen klarisek (klášter vystřídal názvy nejsv. Vykupitele, pak sv. Františka, posléze klášterem sv. Anežky). Sama Anežka vstoupila do tohoto kláštera o letnicích 1234, a to podle rozkazu papeže Řehoře IX. rovnou jako abatyše. Počet jeptišek brzy rozrostl na 100 a zakladatelkyné řádu, sv. Klára, si velice cenila činnosti české princezny, což dokazují její tři zachovalé listy.
Významnou byla Anežčina zakladatelská činnost, která se odrazila i v jejím atributu. V roce 1234 založila špitál pro chudé a nemocné na Poříčí v Praze, r. 1252 dala zřídit nový špitál u sv. Františka blíže tehdy Juditina mostu.
Od řeholnic se dala nazývat pouze »starší sestrou«. Bratr její Václav I. i synovec král Přemysl Otakar II. s Anežkou začasté se radili u věcech vládních. Dne 2. břez. 1282 zemřela Anežka u věku 77 let a její tělo bylo pochováno v klášterním chrámě před oltářem kaple Mariánské. Lid ji už brzy po smrti začal ctít jako světici. Již r. 1328 Eliška Přemyslovna usilovala o svatořečení své pratety. Obrátila se
roku 1328 na papeže Jana XXII. a poslala za ním do Avignonu několik prosebných listů
Usiloval o to i císař Karel IV., ale bez výsledku. Pak přišly husitské války a ty přinesly jiné starosti. Anežčin "případ" byl na čas zapomenut. Navíc za husitských válek byl klášter sv. Anežky byl silně zpustošen. Sestry už před tím vyzvedly ostatky sv. Anežky z místa jejího posledního odpočinku a přenesly neznámo kam.
Neexistence ostatků se později jevila jako vážná překážka kanonizace. V roce 1643 nařídil kardinál Harrach, aby se po nich začlo pátrat, ale přes veškeré úsilí nalezeny nebyly. Teprve po přičinění kardinála Schwarzenberga došlo k novému kanonickému šetření a alespoň dosaženo toho, že papež Pius IX. dekretem ze dne 3. pros. 1874 prohlásil Anežku za blahoslavenou (a svolil, aby její památka byla slavena 2. března). O svatořečení blahoslavené Anežky se od roku 1950 snažil arcibiskup Beran, ale ta si na svatořečení musela počkat až na konec 20. století, kdy konečně po více než 700 letech od smrti ji dne 12.11.1989 papež Jan Pavel II. prohlásil za svatou.
|
Model sochy sv. Anežky pro konzoli na průčelí kostela od spořilovské sochařky Veroniky Durové.
Socha je koncipována v souladu s návrhem autora celé stavby N. Paškovského jako klidná postava, stojící na připravené konzole. Záměrně zde architekt nevkládá žádný pohyb, ani minimální, jak je to na soše v interiéru (drží regule nového řádu a projekt kostela). Socha s dalšími postavami, jako je znázornění její péče o nemocné a pod. - jak to vidíme na některých obrazech - může být v interiéru, ale na fasádu se nehodí. Byl by tím porušen architektonický záměr jednoduché, staticky neutrální kompozice. Podle našeho názoru tento princip sochařka zpracovala velmi zdařile.
|
|
