PES OD MALÍŘE FERDIŠE DUŠI

Už si věru ani nevzpomínám, co všechno živé se u nás pěstovalo, když byly děti malé. Nejprve to byli červení mravenci, které synek nasbíral u Daliborky na svahu Jeleního příkopu a dal do láhve od okurek. Když se nám mravenci rozlezli po bytě a marně hledali svou ztracenou královnu, nachytal si do téže láhve plno ruměnic bezkřídlých. Nevíte, co to je? Toto jméno jsem později objevil i s obrázkem v Brehmovi: Jsou to známé červené ploštice, které syn objevil ve škvírách zdi na Starých zámeckých schodech. Neměl jsem je rád a štítil jsem se jich. Vylézaly ze starých hrobek na Olšanských hřbitovech a věřil jsem, že lezou z rakví. Poté jsem koupil dětem zlatého křečka. Brzo nám utekl. Zřejmě se mu nelíbilo na hladkém linoleu v kuchyni. Po křečkovi jsem přinesl párek salamandrů, rosničku, která brzo zašla, asi hladem. Bylo málo much. Nakonec pak morče s korálkovýma a nehybnýma očima, bezmezně trpělivé a hloupé. Posléze počaly děti dvojhlasem škemrat o pejska.
Nikdy, řekl jsem tvrdě. Co mohu doma obstarávat sám, když vás to omrzí, to beze všeho. Ale chodit s pejskem odpoledne a zastavovat se s ním u každého rohu a patníku, to ne. Za nic na světě.
Žel, toto mé pevné rozhodnutí bylo dosti záhy zvikláno. Chodívali jsme často, ale raději to přiznám hned, téměř denně do Paukertovy vinárny na Národní třídě. Zavedl nás tam vlastně František Halas, který si tam odpoledne dával schůzky s příštími mladými autory, pro které u Petra redigoval První knížky. Styk s mladými autory Halase těšil. Smáli se mu, že si zakládá básnickou školu, ale to ho spíš potěšilo. Seděl mezi mladými lidmi a udílel jim rady. Býval tam zprvu často a známí se za ním ochotně táhli. Byla to delší místnost zahřátá kouřem cigaret a provoněná vůněmi z lahůdkářského krámu, s kterým sousedila. Bývalo tam pěkně.
Chodíval tam i generál a spisovatel Rudolf Medek, který se hlásil k nejpravější pravici. Ale protože, jak říkal, byli mezi nimi nezáživní kumpáni, chodil raději mezi nás, ačkoliv mu bylo vyslechnout mnoho, co by jiného urazilo. Medek se jen usmíval. Když mu jednou Halas řekl, že je náš třídní nepřítel, odpověděl, že se diví, proč jen tři dni. A tak se stalo, že nad jeho rakví, když počátkem protektorátu zemřel, rozloučil se s ním Josef Hora. Pohřbili ho do hrobu jeho nešťastného tchána, malíře Antonína Slavíčka, otce jeho ženy Evy. Také nešťastné.
V čase, který silně znervózňovalo politické napětí a kdy velké a neblahé události podupávaly už za dveřmi, přišel jednou Medek k Paukertům, když se vracel z nějakého oficiálního a význačného pohřbu. Myslím, že nepřicházel přímo, a lhal bych, kdybych tvrdil, že vešel mezi hosty v náladě smuteční. Byl v generálské uniformě se všemi řády na blůze. Čas tenkrát už nebyl příliš vhodný k přátelskému a idylickému posezení u vína. Hovor přecházel často v polemiku a polemika v nezastřenou hádku. Rozčilený Halas vykřikl pak v návalu zloby na usměvavého Medka, že je omedailovaný fašista. Po těch slovech Medek zrudl, vstal od stolu, počal strhávat medaile a stužky a s rozhořčeným gestem je házel pod stoly. Gesto bylo příliš náhlé a silné a všichni v místnosti na pár vteřin překvapením zmlkli, ale za malou chvíli počali sbírat Medkova vyznamenání z první války. Měl jich dost.
Věřím, že se podařilo dát je opět všechny dohromady, aspoň o to každý z přítomných usiloval. Nasypali mu je pak opatrně do kapsy kabátu. Hovor byl od té chvíle klidnější a přidušený a Medek zřejmě trochu vystřízlivěl.
Nebylo však vlídnějších hostitelů nad manžele Medkovy. Bydleli v úřední dependenci Památníku na úpatí vrchu Zižkova a obývali krásný prostorný byt ve druhém poschodí.
Kolik jen prázdných lahví stávalo v chodbě u dveří!
Veliké okno pokoje bylo obráceno na bývalé nádraží Masarykovo. Vlakové soupravy, dýmající lokomotivy, černé nádražní haly a spleť lesklých kolejnic, tento obraz zastřený chomáči dýmu mohl nejspíš namalovat Monet. Tak se svými barvami nabízel impresionistickému štětci. Ostatní okna byla do sadu. Medek sedával pod dvěma tureckými šavlemi zavěšenými na zdi a tvářil se pokojně a mírumilovně, zvláště když se jeho úsměv zrcadlil na hladince vína.
Zato zajímavá a půvabná paní Eva nebezpečně šermovala pohledy svých krásných očí. Výbuchy svého temperamentu těžko dovedla zapřít, že je dcerou Antonína Slavíčka, jehož vášnivá krev ještě dohasínala v jejích žilách. Bývalo tam pěkně. I když ne příliš klidně.
Do vinárny u Paukertů chodíval i malíř Ferdiš Duša; neměl Medka rád. Když do vinárny přišel Medek, Duša se obvykle tiše zvedl a nepozorovaně odešel bez rozloučení. Byl z Beskyd a měl na své tváři něco pěkného z těch krásných hor. Všichni jsme ho měli rádi. Nebyl veliký ani moderní malíř. O malířství jsme s ním však nikdy nemluvili. Maloval své krajiny smutným štětcem, ale raději ryl dřevoryt. V tom se vyznal dobře. Vzpomínám si, že Petr Bezruč byl s jeho dřevoryty k Slezským písním spokojen. Říkal o nich, že jsou pravé.
Jednoho večera, ještě dřív než jsem vytáhl zpod stola židli a usedl, obrátil se na mě.
"Poslouchej, ty máš děti. Nechceš štěně? Mám čtyři rozkošná štěňata. Jsou čistokrevná, mají dokonce rodokmen. Jsou to hrubosrstí teriéři moc pěkně vybarvení. Dám ti, kterého si vybereš."
Dvakrát jsem polkl překvapením a rozpaky nad nenadálou nabídkou a, běda, bez rozmýšlení jsem přikývl.
Nazítří odpoledne jeli jsme se ženou kamsi na Spořilov. Na psa jsme si vzali košík od jablek. Chvilku jsme se přehrabovali ve štěňatech, která měl Duša i s fenkou v posteli, a nakonec jsme si vybrali jedno s černým monoklem na oku a rezavou skvrnou na zadečku. Volbu nám Duša schválil. Je prý nejčilejší. Na rozloučenou ukázal nám Duša sérii obrazů na skle. Byla to jánošíkovská legenda malovaná po způsobu lidových obrázků. Jednotlivé obrazy byly barevně veselé a vtipné.
Pejsek měl blechy. Na toto upozornění odvětil mi Duša klidně:
"To nevadí, já je mám taky."
S tímto konstatováním vydali jsme se na dalekou cestu do Břevnova. Nebyla snadná. Pejskovi se v košíku vůbec nelíbilo a svou živostí bavil celou elektriku. Jen dík jeho roztomilosti dovezli jsme ho šťastně ze Spořilova až do našeho opatství.
Když jsme psa vyklopili uprostřed pokoje na koberec, dům se otřásal jásotem dětí. Sedli jsme si kolem pejska na koberec a dívali se, jak příroda, když se jí zlíbí, dovede být roztomilá.
První, co bylo, že pejsek udělal na koberec loužičku. K jeho cti musím však podotknout, že se ze všech sil snažil loužičku zahrabat. Ihned po tomto skutku prorazil náš kordon na koberci, vběhl do otevřené ložnice a už byl v mé posteli. Z postele jsem ho rázně vynesl. Ale ani za toto jaksi nemohl. Přednedávnem opustila totiž Dušu manželka a Duša svůj stesk a samotu léčil tím, že si do nohou postele vzal fenku a ohříval si na ní nohy. Tam jsme ji také se čtyřmi štěňaty našli, když jsme k Dušovi přišli.
Něžným násilím jsme pejska doprovodili do předsíně, kde v koutku měl dětskou peřinku. Dalo však dost práce, než jsme ho přesvědčili, že jenom tam je jeho místečko, pravé a bezpodmínečné. Nerozumím psí řeči, ale mám dojem, že potichounku plakal. Pak usnul.
Sedli jsme si ke stolu, abychom uvážili, jaké jméno pejskovi dáme. Navrhl jsem Alánka. Bylo zamítnuto, ačkoliv Alan znělo velmi pěkně a bylo to jméno psí. Nevím, co to děti napadlo, ale začali mu říkat Ferdiš. A poněvadž pes přiběhl na každé zavolání, domnívaly se, že již na to jméno slyší, a tak už mu to zůstalo.
Když jsem se s tímto jménem omluvně svěřil Dušovi, měl jsem strach, že se urazí. Ale naopak! Byl potěšen a dal se do smíchu. Dokonce to přivítal.
Prvního dne, když měly jít děti s Ferdišem na procházku, pohádaly se bouřlivě o řemínek. Vyřešily to tak, že každý jej vedl na řemínku chvilku. Netrvalo to však dlouho, ani ne čtrnáct dní, a přely se, kdo musí jít s milým Ferdišem na procházku. A opět jsem musit spor rozsoudit. Nakonec to dopadlo, jak jsem čekal. S Ferdišem musili jsme chodit se ženou, a to vždy ve chvíli, kdy se nám to nejméně hodilo.
Ferdiš však děti miloval. Přesně v hodině, kdy se vracely ze školy, čekal je u dveří. Jestliže některé z obou mělo vyučování o hodinu delší, čekal opět.
Horší to bylo v dopoledních hodinách, když jsme všichni odešli a psa jsme dali na starost ženě. Neměli jsme tušení, jaké svízele ji čekají. Žena šla nakupovat, ale psi do potravinářských krámů nesmějí, a tak to dělala všelijak. Někdy požádala kolemjdoucí známou, aby jí psa na řemínku podržela. Jindy jej uvázala na kliku u dveří. Toto druhé opatření ukázalo se velmi pochybné. Jednou uvázala psa k uchu košíku s jablky. A než vyšla z krámu, ozval se křik. Pes košík převrhl, jablka se rozkutálela až do jízdní dráhy, a než je žena sesbírala, elektriky musely stát. Po této příhodě jsme se rozhodli, že psa zavře žena doma. Otočila klíčem a šla bezstarostně na nákup. Zavřela Ferdiše v kuchyni. Když se však za hodinu vracela, stál před domem hlouček lidí, kteří se na ženu obořili, že prý někdo v domě mučí psa. Opravdu bylo psí kňučení slyšet i zavřenými okny. Pes naříkal, že by obměkčili srdce zatvrzelého antouška. Když vešla do kuchyně, nalezla spoušť a uprostřed střepů ji radostně Ferdiš vítal. Byla však zamokřena i zeď ve výšce člověka, jak Ferdiš ze zoufalství vyskakoval. Když jsem to vyprávěl přátelům, trochu jsem to přehnal a tvrdil jsem, že bylo mokro i na stropě.
Sotva odešly děti spát, sedli jsme se ženou a dali jsme hlavy dohromady. Co se psem? Rozhodli jsme se, že ho někomu darujeme. Krásné čistokrevné štěně hrubosrstého foxteriéra, bratru za pět stovek, jistě každý rád přijme zadarmo. Navštívil jsem několik známých, ale všichni zdvořile odmítli. Nakonec jsem si vzpomněl na svého dobrého přítele, který měl děti a byl pro psa jako stvořený.
Přednesl jsem mu svou nabídku, snad trochu samozřejmě. Podíval se na mne cize a chladně a hlasem, na který jsem u něho nebyl vůbec zvyklý, řekl mi, dívaje se mi upřeně do očí:
"Ani za zlatý prase!"
Zapomněl jsem totiž, že už jednou také psa měli. Urazil jsem se a hledal jsem dál. Nenašel jsem nikoho. A že mám známých bohatě! Ti, kdož psům rozuměli, mi radili, abych dal psa do ústavu, kde se za poplatek zabývají výchovou psů. Je prý někde za Prahou.
Mezitím Ferdiš roztrhal ženě perziánový rukávník, který si vytáhl ze skříně, hedvábnou pokrývku se stolu a střevíček z krokodýlí kůže. S tím přiběhl vítězně, jako by rozsápal živého krokodýla. Mně roztrhal slipry, ale mávl jsem rukou. Nebyly už nové.
Nejhorší to bylo s jeho toaletou. Učili jsme ho, aby si řekl, a pustili jsme ho na trávník před domem. Párkrát tam opravdu zaběhl, když předtím zavrčel na dvéře, ale častěji byl zabrán tak do své hry, že vrčel až v nejposlednější chvíli a udělal to na schodech. Na podzim to bylo snadné! Vzal se hadr a loužička se utřela. Horší to bylo v zimě. Na schodech někdy loužička zmrzla a musili jsme led sypat pískem. Při jedné ze svých denních návštěv sklouzla však listonoška po hladkém schodě a jela až do přízemí. Ještě že nesla tašku. Měla ji tenkrát naditou, v jedné přihrádce "psaníčka veselá, v druhé smutná", a tato taška zmírnila její pád. Strašně nám vynadala.
Po této příhodě jsem se rozhodl, že se psa zbavím. Žena sice namítala, že v ústavě pro výuku psů psy bijí, ale ujistil jsem ji, že to zařídím jinak.
Ještě jsem se pokusil vrátit psa Dušovi, ale řekl mi upřímně, že mu jeden, který mu zbyl, úplně stačí, že i tak jich má plnou postel. Psy rozdal, protože je neuměl prodávat.
Cestou domů od Paukertů napadl mě ďábelský plán. Když jsme brali v neděli Ferdiše na delší vycházky, odepjali jsme mu někdy řemínek, aby se proběhl. Ve vteřině, kdy ucítil, že je volný, rozhlédl se a dal se do prudkého běhu bůhvíkam. Dlouho nám to trvalo, než jsme ho dostali nazpátek. Udělám to jako ten hrozný otec v pohádce o perníkové chaloupce, který zavedl děti do lesa a pak jim utekl. Do lesa s Ferdišem nepůjdu. Tam by ho hajný asi zastřelil. Půjdu někam na Národní třídu a tam se jednou Ferdiš rychle ztratí, ale zároveň snadno najde nového pána. O tom jsem byl přesvědčen.
Večer jsem oznámil doma, že zítra odvezu Ferdiše do ústavu, aby nám za měsíc vrátili hodného, čistotného pejska, který bude na slovo poslušný. Nastalo dojemné loučení. Ferdiš pozorně poslouchal, když jsme o něm hovořili. Zřejmě nám rozuměl. Soudil jsem tak podle jeho pozorných očí.
Bylo stříbrné zimní ráno. Rudé šípky, pokud ještě zůstaly na prutech, měly z jíní chocholku a vypadaly rozkošně. Zima již byla pomalu na sklonku, a když se člověk zhluboka nadýchl, ucítil zvláštní vlahou únorovou vůni, která byla lahodná jako předzvěst jara. Dal jsem Ferdišovi do misky mléko s namočenou houskou s kouskem salámu. Ačkoliv tuto snídani rád, jídla se ani nedotkl. Jen pozorně po mně pokukoval. Když jsem mu upínal karabinku řemínku, neprojevil pražádnou radost jako jindy, když jsme se chystali ven. Zdál se mi poněkud vystrašený. Šli jsme známou cestou kolem Spiritky a nad Fialkou na Petřín. Když jsme došli ke zdem Spiritky, odepjal jsem mu řemínek. Čekal jsem, že se dá do střemhlavého běhu. Tam všude to už znal. Z těchto míst by se za chvíli vrátil, ale chtěl jsem jen vyzkoušet svůj plán. Ferdiš se však ani nehnul od mých nohou, a pletl se mi v chůzi tak, že jsem na něho několikrát šlápl.
O psech byly již napsány spousty knih. Nečetl jsem sice ani jedinou, ale dovedu si živě představit, že byly popsány všechny jejich výtečné i méně výtečné vlastnosti. Že pozná člověka, který se psů bojí, to vím a také jsem se o tom v mnohých případech přesvědčil, ale že dovede číst lidské myšlenky, aby poznal, co chci v příští chvíli udělat, to se mi přece jen nezdá. Došli jsme až k Růžovému sadu, došli jsme k rozhledně a kolem kostela sv. Vavřince na široké sadové cesty. Bože, co jsem se tu v životě už nachodil! Ale bez pejska. Jenom jsem otevřel karabinku jeho řemínku, ale pes se ode mne ani nehnul. V těchto místech bylo by mé počínání marné, a proto jsem se rozhodl, že se obrátím a půjdu opět do ulic. Vrátili jsme se k stadionům a sešli jsme na Bělohorskou třídu. Na stanici Královka jsme si stoupli na refýž. Pozměnil jsem plán. Počkám, až se rozjede elektrika, a pak do ní skočím. Pes stál u mne a ustrašeně se mi díval do tváře. Počkal jsem, až se poloprázdná elektrika rozjela, udělal jsem několik rychlých kroků a skočil na střední plošinu. Bylo to marné. Pes tam byl dřív než já a v nejbližší stanici na Pohořelci nás vyhodili oba. Pes neměl košík.
Uvázal jsem opět Ferdiše na řemínek a šli jsme Loretánskou ulicí na Hradčanské náměstí. Díval jsem se na psa, pes se zmučeně díval na mne, bylo mi ho upřímně líto. Ustoupit jsem však nemohl. V tomto nepříjemném přemýšlení zahlédl jsem u Švarcenberského paláce telefonní budku. Vešel jsem do ní, pes samozřejmě se mnou. Vyčetl dobře z mé tváře zlý úmysl, a jakmile jsem otevřel dvéře telefonní budky, prudce vyrazil ven. Před budkou čekajíc stála mladičká dívka. Sotva štěně vyběhlo, měla se k němu a láskyplně ho pohladila. Zůstal jsem stát a zeptal jsem se jí, zda má ráda pejsky.
"Strašně!"
"A chtěla byste takového?"
"Ano, moc bych takového chtěla."
"Tak já vám ho dám, chcete ho?"
Podívala se na mě s upřímnou nedůvěrou. Ale já už vyndal z kapsy řemínek, zaklesl jsem karabinku za obojek a druhý konec vtiskl jsem dívce do ruky. A povídám:
"Je to půlroční fenka, jmenuje se Bojka a je vaše"
A než se probrala z překvapení, ťukl jsem do klobouku a pospíchal od telefonní budky kolem zídky s hodinami.
Jen chvíli se pes vzpouzel a chtěl běžet za mnou, zatím co já jsem kolem vysoké zdi Švarcenberského paláce spíše utíkal než šel do Nerudovy ulice. Ještě chvíli slyšel jsem štěkot. Náhle pes ustal. Jistě ho vzala do náručí. Byl tomu zvyklý u dětí. Ale já už zatáčel do Nerudovy, abych si oddechl.
Kdepak! Ani psi nejsou věrní!