Stanislav Vávra

 

V puklině zvonu

(Zvířený Prach)

 

2006

 

 

 

 

 

 

 

     Legenda řekli jste?

     Ne – spíše nalezený objekt

     jehož geraniem je štít

     a ústa dominiem

 

           Georges Hugnet

           La septième face du dé

 

 

 

Dva roky po vydání vzpomínkové knihy Zvířený prach, rozhodl jsem se, že ji přepracuji, doplním, místy upřesním a také přidám přílohu fotografií a dokumentů. A abych obě knihy zřetelně oddělil nazval jsem toto přepracované vydání V puklině zvonu. O napsání Zvířeného prachu mě požádal Tomáš Mazal a psal jsem ho tedy pro něho. I tato druhá kniha patří jemu, ale také Davidu Pohribnému, který mě inspiroval k některým úpravám a dodatkům. A protože jsem toho o Libni, místu kde jsem strávil šedesát let svého života, napsal dost, nebudu se již vracet k úvodu ze Zvířeného prachu. Jenom připomenu, že básník Xavier Forneret kdysi napsal: „Největší zloděj kterého znám, jsem já sám, jestliže mne čtete.“

 

_ . _

 

     Padesátá léta v Libni. Nenajdete tam ani underground, ani disidenty. Jsou tam jenom kluci z periferie, nemají ani valné vzdělání, ale zabývají se filozofií a psychoanalýzou a jsou posedlí poezií. Jestli chcete vědět proč tyto kluky poezie přitahovala, tak to vám dnes asi nikdo neřekne. Až na jedince již všichni zemřeli. Ten poslední se pokouší podat svědectví o jejich životě...

 

     Libeň si dlouho, až téměř do konce padesátých let udržovala svůj uzavřený maloměstský ráz a jen nerada, svírána dobou, se ho zbavovala. Byla drsná a nezvedená, ale i půvabná a stydlivě krásná. A tahle Libeň se na celé páté desetiletí minulého století stala místem kde se křižovaly osudy a cesty básníků, spisovatelů i výtvarníků, jejichž tvorba, vytlačovaná až za tu periferii, měla někde za městskou branou odumřít i s nimi.

     Nestalo se. To ovšem nic neznamená, neboť pořád jaksi odněkud zaznívá otázka, jak je možné, že právě na konci čtyřicátých a v první polovině let padesátých, v časech nejhrubších represí, plných kriminálů i poprav, tu žili a tvořili umělci, kteří tomu všemu nepodlehli a dokonce si uměli vytvořit prostředí zcela nezávislé na politické moci a i když je to možná nepochopitelné, byla to doba pro tyto umělce velmi šťastná, rozhodně svobodná a zcela vyplněná jiskřivě drásavou tvorbou.

     Bylo to asi proto, že oficiálně rozesmáté umění pro ně nebylo přijatelné, že se na něm odmítli podílet i za cenu vykázání na samý okraj společnosti, možná to bylo i proto, že odmítali být mezi těmi co se mýlili, nebo byli tak zvaně oklamáni.

     Doba v níž nacházeli azyl v této staré a v mnohém i bizarní čtvrti, byla krutá a život byl syrový a drsný. Byla to doba, kdy se tak jako v Čechách již mnohokrát před tím, lámaly i tříbily charaktery.

 

 

 

 

     Bylo ráno –

     obvyklé ráno všedních dnů

     velké, vytáhlé, udivené

     jako neukojený mladík v pubertě

 

           Vladimír Vávra /Satyrarktis/

 

 

     Když jsem na začátku padesátého roku, bylo mi sedmnáct, psal svoje první texty, ovlivňované vším co jsem četl, žila již nedaleko mne Záběhlická skupina surrealistů, jejímž členem byl i můj starší bratr Vladimír.

     Měl být knihařem a vyučil se radiomechanikem. Knihařem jsem se potom stal já. Proč začal psát? Nikdy jsme o tom nemluvili, stejně jako jsme nikdy nemluvili o tom, proč jsem se o totéž a nezávisle na něm, pokusil já. Brali jsme, že to tak je, že to přišlo samo, asi tak jako rýma. Bylo to tady a co s tím? Rýma se dá vyležet, ale tohle?

 

     Jen za mého života měnila Hlavní libeňská třída jméno hned několikrát a protože jí libeňáci vždycky s jistou důvěrností říkali Hlavní, nebudu na tom nic měnit. Ani není proč.

     Hlavní třída v tom oblouku mezi hospodami U Müllerů a U Zralých, tvoří s ulicí Primátorskou křižovatku, uprostřed níž byl malý plácek, jen takové miniaturní náměstíčko. A tam přímo proti Bio Ferkl stál a ještě stojí dům číslo 287, dům v němž jsme bydleli a v němž měl náš otec obuvnický krám s dílnou. Vedle měla „módní salón“ paní Kubínová, vedle ní pan Holeček řeznictví a pan Kůs žehlírnu.

     V bytě za krámem se v těch několika letech scházela a také najedla pěkná řádka našich přátel, mladých „básníků“.

     Končilo čtvrté a začínalo páté desetiletí. Z nás si tím nikdo hlavu nelámal. Důležité bylo to, čím jsme právě žili.

 

 

 

1    ... Pomalu kanou mé slzy

     Kde najdu živé slunce?... /VV/

 

     Bio Ferkl se otřásalo smíchem nad kousky Heinze Rühmana ve filmu Pilot bez bázně a hany, seděl jsem ve třetí řadě, lístek za dvě koruny šedesát a Heinz Rühman byl hrdina.

     Máma seděla doma v kuchyni u rádia, cosi zašívala a možná dělala vůbec něco jiného, celou svojí myslí však byla soustředěná na hlášení o letecké situaci nad „říšským územím“. Ruka s jehlou se jí nepatrně třásla, neboť jeden z nepřátelských svazů mířil na město Magdeburg.

     Země i nebe nad Magdeburgem hořely. Přitisknutý ke stěně krytu, chvěl se nejstarší z nás tří bratrů, Vladimír. Splasklou aktovku s tím nejnutnějším k životu držel na hrudi a čekal. Čekal, tak jako čekaly v tom krytu stovky dalších lidí. Nikdo nemluvil, každý byl ponořený jen sám do sebe a všichni naslouchali tomu co se dělo tam někde nahoře nad nimi. Dole bylo jen dusivé ticho.

     Pak, odkudsi z temné hloubi krytu zazněl mužský zpěv doprovázený hrou na kytaru. Ten člověk zpíval snad řecky, snad rumunsky, kdoví? Vladimír však cítil, že z toho zpěvu, jako krev se řine smutek i smíření a hlavy lidí se pod tíhou co na ně z toho zpěvu padala skláněly ještě víc, v očekávání příchodu smrti.

     A náhle smích. Dryáčnický, až hystericky nepříčetný smích, v němž se mísil strach i frajerský cynismus. Snad to byla jen hrůza a vytrysklý děs. Kryt se otřásal detonacemi, zpěv ani smích však neustávaly.

     Vladimír chvíli poslouchal, pak čímsi puzen se prodíral a klopýtal mezi lidmi až tam, odkud byla slyšet kytara, zpěv i blouznivý smích. Na kytaru hrál netečný snědý muž a Vladimírovi v ústrety se proplétal a kymácel smějící se zoufalec, Jiří Šmoranc.

     Prostřední bratr Vilda, byl na práci u nějakého ševce v Norimberku a táta doma nadával, že má krám plnej rozbitejch bot, který nestihne opravit, že se proto nedostane k pořádný práci, že měl už dávno dodělat lékařské boty pro zdravotního radu France co léčil celou naší rodinu a k tomu všemu ještě vyšla na tátu hlídka kanálu co vytékal do Vltavy z nemocnice Na Bulovce. Byla řada na ševcích, dát pozor, aby se třetí říše tím kanálem nespláchla sama.

     Když na to jaro 44 vzpomenu, říkám si, že za moc nestálo i když nás pan Rühman dovedl pobavit. Snad přece jen něco. Bratr Vladimír se potkal s Jiřím Šmorancem a uzavřeli spolu přátelství. Na přátelské svazky však nebyla příliš vhodná doba a tak museli počkat až na dobu po válce i když to asi již nebyli titíž mládenci z Magdeburgu, či Nordhausenu. To co prožili, nosili všude sebou a ovlivnilo to i jejich literární začátky.

 

 

 

2    ... Na obloze svítil žlutý srpek měsíce

     Můj rohlík k snídani... /JŠ/

 

     Bylo po válce, čas běžel stejně jako běží i dnes a čtyřiadvacátý ročník rukoval do armády. Jiří Šmoranc nastoupil do Vršovic, do tak zvaných koňských kasáren a tak jako už vždycky před tím i potom, rád zapřádal debaty a rozhovory o tématech a myšlenkách co mu zrovna táhly hlavou, o knihách co četl a co ho znepokojovaly.

     Chodil mezi kavalci na nichž se povalovali vojáci a nahlas jim předčítal z knihy Jeana Giraudouxe Zuzanka a Tichý oceán. Četl úryvky co ho nejvíce zaujaly, ale, poslouchal ho někdo? Bylo tolik jiných věcí a pro většinu z nich důležitějších. Jirka to nevnímal. Četl:

     „Je to syn Latinců a bodrých Galů a zná ještě ta bezděčná hnutí lidí, když spatří dryádu. Smeká a hladí si knír. Pomaloučku se blíží. Má krásné šedivé oči s láskou ke známkám. Vytahuje rukavice z kapsy žaketu. A praví mi...“

     Šmoranc jihl vzrušením, když se náhle ozval nakřáplý hlas a dokončil za něho.

     „...Jsem kontrolor měr a vah, slečno... Přece byste neplakala?“

     Jiřího přece jen někdo poslouchal a teď se k němu loudal nazrzlý, trochu nahrbený voják s orlím nosem vysunutým vpřed a malou bradou, okusující si přemítavě nehet palce levé ruky.

     „Hm... No, Žiroda. Četls Ziegsfrieda a Limuzinsko?“

     To byl Zdeněk Buřil a legenda, která se o jejich setkání tradovala.

     Jiří Šmoranc to však po mnoha letech vyprávěl trochu jinak.

 

     Když rozhrnu ty špinavé cáry naší minulosti, vidím jen mastné stíny toho setkání. Ve Vršovicích ve vozatajských kasárnách v roce 1946 jsme se mezi slamníky pohybovali v zelených uniformách. Jednou už pozdě večer jsem byl svědkem vojenské legrácky. Kluci si usmysleli a jednomu spícímu vojákovi šmátrali zapálenými novinami po obnažených chodidlech. Voják vydával, k všeobecnému veselí, než se probudil příšerné zvuky. Já jsem to nemohl pochopit.

     Druhý den jsem se s tím vojákem seznámil a byl jsem zvědavý jaké měl přitom pocity. Řekl mi, že se mu zdálo, že ho někdo strašně kouše a bičuje a měl i jiné hrůzné pocity.

     Dozvěděl jsem se, že je knihovníkem městské knihovny a z rozhovoru jsem poznal, že je mnohem dál, že zná světovou literaturu, ale postavil přede mne fenomén surrealismu.

     Při vzájemném představování našich literárních lásek jsem se naivně domníval, že nikdo u nás nečte mého Jeana Giraudouxe a zpovídal jsem se ze svého zanícení. – Bylo to přece jednoho z těch dnů kdy hvězdy, které obyčejně zpestřují, cítíce jako slepice když vytrvale prší, že život až do večera bude jednotvárný, plují lenivě a klidně po nebi. Bylo na něm vše. Bylo tam slunce a byl tam pod jakousi clonou také měsíc. Noc i den, vše bylo prostíráno na stejných světelných ubrusech. Jižní vítr vanul kolmo na severní a vánky na severo-východo-jiho-západní, vás ovívaly pravoúhle. Zvony vyzváněly kdykoliv jejich srdce udeřilo na stranu východní, již trochu oteplenou, zvuk byl o polovinu lahodnější. – Jedním dechem zamilovaně.

     Zdeněk Buřil profilem podobný básníkům Jindřichu Hořejšímu a Corbièrovi, se usmál a dokončil: Pomaloučku se blíží. Má krásné šedivé oči s láskou ke sbírkám známek. Vytahuje rukavici z kapsy žaketu a praví mi: Jsem kontrolor měr a vah, slečno… Proč byste plakala?

     Zdeněk Buřil, mi zjevil abecedu surrealismu – Aragon, Breton, Crevel, Ribemont-Dessaignes a Freud…

 

     Takhle díky náhodám a navzdory době, setkali se jako mořské lastury na mořském břehu, kam je zanesl příliv, mladí básníci, v civilu: lakýrník, knihovník a radiomechanik. Měli za sebou světovou válku, totální nasazení, lágry, koncentrák a co bylo před nimi? Dobře, že to ještě nevěděli.

     Začínají se pravidelně scházet v Záběhlicích. Šmoranc tam bydlí, Buřil je ze Spořilova a Vladimír našel v Záběhlicích svoji první velkou a proto i tragickou lásku.

 

     Už v Magdeburgu, když se při náletech dívali se strání za městem na ohnivé divadlo pod sebou, tak už tam se rodily první verše, zatím ještě jen instinktivně se deroucí z jejich srdcí pod dojmem děsivých prožitků.

     Několik roků potom, již věděli zcela jistě co chtějí. Jen byla ta jejich poezie trochu romantická. Až Zdeněk Buřil byl ten, kdo přinesl novou ideu a pootevřel dveře k novým cestám.

     Vznikla v Záběhlicích „skupina surrealistů“. Jenom tak jako vždy, všechno bylo i tady maličko jinak. K těm třem ještě patřili další dva. Milton Seidl a Jaroslav Poláček. Milton byl přítel Vladimírův, Poláček, Šmorancův druh z dětství.

     Přestože ani jeden z těch dvou nepodlehl vábení surrealismu, vázalo je k Záběhlické skupině silné přátelské pouto a tak vytvořili zvláštní společenství, zcela odpovídající charakteru doby.

     Tak měla tahle zvláštní skupina surrealistů ze Záběhlic ještě dva, volně přidružené členy. Slaboproudaře studujícího učení čínského filozofa Lao-ć a zedníka píšícího verše a zamilovaného do obrozenecké literatury.

 

     Zdeněk Buřil zpočátku působil na své přátele uhrančivě, jako muž přicházející ze tmy a také mu tak říkali, neboť co o něm věděli? Velmi málo, skoro nic. Věděli jen, že bydlí někde na Spořilově a to bylo vše. Na schůzkách se zjevoval náhle, aniž by postřehli odkud přišel. Přinášel knihy, hýřil znalostmi a suverenitou s níž psal na kusy papíru svoje texty. Pak zase mizel kdesi mezi zahrádkami spořilovských domků.

 

     Vzpomínka na muže ze tmy Z.B.

     Mizel, nečekaně se objevoval a znovu kamsi unikal před dotěrnými otázkami přátel, cos dělal?, co děláš?, na čem pracuješ? Tvá literární škvírka se už na tebe dávno šklebí stejně nevěřícně, jako ty na nás. Sobě neunikneš.

     Slyším ho ještě dnes vzrušeně vykřikovat – svoboda je těžce snesitelná!

     Vpichoval se do nás kobaltově modrým kopím svých zapálených očí povolaného. Z jeho gestikulujících kostnatých upracovaných rukou šel strach i úsměv.

     Když měl víc posluchačů, hořel. V přítomnosti žen vzplál jako řeka ohně, s očima vytřeštěnýma poselstvím.

     Svoboda je neuchopitelná, křičel! Ano! Jen si to uvědomit! Je to džbán bez ucha, motýl bez křídel, děsivá katedrála ženy!

     Svoboda neexistuje! Jen touha po ní bičuje vytrvalce ve svém snově šíleném běhu bez medailí. Je to fata morgána posedlých.

     Vryl se mi do paměti svým surrealistickým běsněním posunovat hranice nevědomí k vědomému, rozsvěcovat temné uličky psychiky. Chtěl neustále kráčet po hřebenech střech a zviditelnělý všem smrtelníkům hlásat: Osvoboďte své já od balastu předsudků!

     Nevím jak to zvládl sám. Zemřel nečekaně ve Španělsku na posledním útěku před sebou. Už se nikdy nevynoří ze tmy, aby zaplnil tu svoji čekající škvírku. Ale ona je naplněná tenoučkým listem s názvem jeho celoživotní poezie – Básník a bastard.

     Tím potvrdil, že i umění má své nemanželské děti v plné hodnotě vlastních.

 

     Vzpomínal na něho Jiří Šmoranc v lednu 2000.

 

     Jak však jejich přátelství postupně rostlo, pronikali i do Buřilova soukromí. Povšimli si, že kdykoli přichází na schůzku, doprovází ho z povzdálí jakási žena a když jdou Spořilovem, jde pořád za nimi. Buřil se o ní nikdy nezmínil ani slovem, ani ji nepředstavil. Teprve až později v ní poznali jeho manželku, to když jim ukázal kde bydlí a zavedl je i do svého hausbótu, který měl z nejasných důvodů postavený v zarostlé zahradě mezi neudržovanými ovocnými stromky. Zůstalo pro nás už věčnou záhadou jak a kdy se tam hausbót dostal. (Na podzim ve třiapadesátém roce však již byl opět na vodě. V dopise z 25. 9. 1954 mi ještě mimo jiné píše: „Zatím jsem toho moc nenajezdil na té mojí ponorce. Ale příští rok to musí být lepší. Když jsi byl u nás to jsem se byl projeti na řece.“ A další osudy tohoto svědka našich prvních surrealistických pokusů, již neznám.) V něm se po nějaký čas konaly schůzky a psaly se tam i společné automatické texty.

     Muž ze tmy přicházel o některá svá tajemství a měnil je za přátelství na celý život, nebo aspoň na dlouhá léta. Patrně někdy na konci padesátých let napsal Jiří Šmoranc „Pietní list na palubě hausbótu, s měsícem nad hlavou a se svými přáteli.“

 

     …V řad trestanců vloudil se se úsměv, mystický úsměv Minotaura nestřeženého a přeci purpurového jako jas Francie, jména příbuzná, nebo cizí, chodí periferií tak smavá a nahá až dech můj proklouzne skrz měsíc mrak… /JŠ/

 

     Zdeněk Buřil se vyučil zahradníkem, ale po válce již nastupuje do Univerzitní knihovny jako knihovník a později jako vedoucí oddělení. Pracoval v oddělení mezinárodní knižní výměny a pak, po nějakém čase, řízením pro nás příznivého osudu, byl přeložen do tak zvaného prohibitu. Přes něho získali jsme tak přístup k literatuře jinak nedostupné. Mohli jsme listovat v knihách, které byly k mání pouze za zavřenými dveřmi, k nimž měli klíč jen nemnozí vyvolení.

     V těch časech však nic netrvalo věčně. Při akci „Úředníci do výroby“, měl jako vedoucí oddělení vybrat někoho ze svých starších kolegů. Než by to udělal, přihlásil se raději sám a z knihovny odešel a pracoval celý život jako zedník i když časem vystudoval večerně stavební průmyslovku.

     Zdeněk měl, dodnes trochu nejasný, kontakt na skupinu Spořilovských surrealistů. Nikdy to nevysvětlil, ale je pravda, že měl a vlastnil, dnes by se řeklo: samizdatová, vydání básnických sbírek, jejichž původ zcela nepochybně u Spořilovských surrealistů byl. Vzpomínám si na sešitky edice Ra, „3“, EVA, PAS a bylo jich mnohem víc.

     K podzimu 1952 jsem s ním jednou navštívil i Zbyňka Havlíčka v jeho spořilovském bytě. Byl doma na krátké dovolené a na čemsi zrovna pracoval. Přesto byl velmi přátelský a z hovoru bylo i zřejmé, že se se Zdeňkem znají dost důvěrně, tykali si, ale o jejich vztahu jsem se zase nic podrobnějšího nedozvěděl.

     O něco později jsme se také setkali s Liborem Fárou. Bylo to v Divadle hudby, kam jsme v tu dobu hodně s Buřilem chodili. Libor Fára stál s manželkou v předsálí, s Buřilem se pozdravili, krátce jsme spolu promluvili, ale o jejich vztahu jsem se zase nedověděl nic jiného, než že se dobře znají.  Zdeněk Buřil také rád navštěvoval židovské synagogy a přicházel i na židovské bohoslužby – šábesy – říkal. Dokonce mi v jednom dopise do lágru PTP takovou bohoslužbu i silný zážitek z ní popsal:

 

     ... Vstoupil jsem asi o půl páté odpoledne do Staronové synagogy. Uvítal mě zpěv žalmů které zpíval rabín, zahalen v roušku, před Mojžíšovým desaterem a kterou střídavě stahoval přes obličej. Světla v elektrických  svíčkách svítily a tak jsem usedl uprostřed u vchodu na číslované lavice. Jsou tam totiž všechny lavice číslovány. První dojem když jsem tam seděl v kabátu a čepici jsem si uvědomil, že je tam teplo. Ve prostředku je v mém pojetí oltář u kterého byl jeden muž v klobouku a měl modlitby v rukou a stále se ukláněl. Těsně před koncem obřadu asi třikrát uhodil pravou rukou na modlitební knihu a jeho rány se rozléhaly v té směsici hlasů. Vedle mě přisedl o něco později další muž o holi. Tu jeden jeho známý přišel k němu a ptal se ho jak se mu vede. To vše se dálo při obřadu a tak mě zalil hřejivý pocit lidského štěstí, že je v synagoze větší volnost přes všechny vnější formy. Najednou vše skončilo a těch dvacet až třicet mužů sborem třikrát odpovědělo Šábes a známí si podali ruce a opakovali opět třikrát Šábes, i já jsem si v duchu řekl třikrát Šábes a vyšel ven. Připadá mě, že každý pátek je v synagoze oslava Nového roku...

 

     Byl žid? Nebo měl židovské předky? Přitahovalo ho jenom tajemství setkávání židů s Bohem? Kdoví. Nikdy jsme o tom nemluvili.

     Jaroslav Poláček byl zedníkem, četl ruské klasiky, jeho koníčkem byla čeština a poezie, psal i docela dobrou poezii a snil o tom, že napíše velký válečný román. Začal ho psát v roce 1954 a pokud vím psal ho nejméně deset let, byla to však práce úmorně marná a nikdy úspěšná.

     Milton Seidl vyrostl a žil v Hloubětínské nouzové kolonii. S Vladimírem se scházeli v kavárně Boulevard na Václavském náměstí a také v kavárně Hybernia v Hybernské ulici. Vedli spolu nekonečné debaty o filozofii, zejména o Taoismu, o filozofu Lao-ć, dohadovali se nad stránkami na stroji opsaných a všelijak pokoutně získaných spisů asijských filozofů a Vladimír tu také napsal některé svoje texty. Potom, někdy od konce roku 50, jsem tam již často býval s nimi. V Hybernii hrál orchestr Ladislava Bergera, s nímž jsem se později mohl setkávat v Libni, v kavárně Svět, kde mu bylo dovoleno ještě nějaký čas hrát.

 

 

 

3    ... Pít – Pít z toho vroucího poháru

     Být popálený tvými polibky... /SV/

 

     V září čtyřicet osm jsem nastoupil u firmy Josef Pfeifer národní správa jako knihařský učeň a také začal chodit do Základní grafické školy v Šámalově (dnes Hellichova) ulici na Malé Straně. Při svém prvním a současně také jedním z prvních, z dlouhé řady pozdních příchodů do školy, jsem si sedl, protože to bylo hned u dveří, vedle Jindřicha Sobotky. Stali se z nás celoživotní a po téměř deset příštích let i důvěrní přátelé. Jindřich se stal mým průvodcem i společníkem i účastníkem mých uměleckých začátků i pokusů a často i prvním posuzovatelem mých výtvorů. A samozřejmě také spolupachatelem všech provokací, které jsme vymysleli.

     S Borisem Soukupem jsme se potkávali ve třídě také hned od prvého ročníku, setkávali jsme se i při společných cestách tramvají z Libně na Malou Stranu, ale až během prázdnin a ve druhém ročníku jsme uzavřeli přátelství a zase ne jinak, než až do konce Borisova života. Přátelství s ním, mi dalo také příležitost nahlédnout do života rodiny, kde se umění běžně pěstovalo.

     Soukupovi bydleli v pátém patře jednoho z nových domů na Palmovce, Borisův otec, akademický malíř, tam měl v jednom pokoji jakousi pracovnu (i když měl na Náměstí Krále Jiřího VI. ateliér, nejraději pracoval zde), z níž se do celého bytu linula vůně barev a terpentýnu. Boris se do malování také pletl a starý pán, jak jsme Borisovu otci, jemuž již bylo kolem šedesátky, říkali, mu v tom nebránil.

     Že jsme každý z jiného koutu Libně a prostředí, nevadilo. U Soukupů jsem v těch měsících trávil hodně času. Zatímco Boris maloval, nebo hrál na piano, já jsem psal svoje první pokusné texty, které jsem pak jemu i paní Soukupové předčítal. Taky jsme se probírali knihami co jsme četli a snažili se jim porozumět, avšak po pravdě řečeno ještě jsme toho moc nevěděli. Chodili jsme po výstavách a do knihoven a četli všechno co se nám dostalo do ruky.

     Vladimír mi kdysi, sám nevěděl proč, koupil knihu Cesty k malířskému umění od Ferdinanda Engelmüllera. Teď jsem vzal knihu poprvé do ruky a začal v ní listovat a když jsem u papírníka, pana Kužela, nakoupil první měkkou tuhu, neboli „negra“ a skicák se zažloutlými listy, oznámil jsem svým přátelům, že budu malovat.

     Boris to přes jistý odpor a nedůvěru mistra Soukupa vzal na vědomí a chodili jsme tedy od toho dne se skicákem všude spolu. Něco jsem vyčetl z Engelmüllera, něco poradil Boris a něco dokonce i starý pán.

     Kreslil jsem a když jsem našetřil na barvy a štětce, začal jsem i malovat. Přitom jsem četl básníky tak jak ke mně přicházeli, Mallarmé, Marcel Schwob, Rimbaud, Verlaine a všichni prokletí a taky jsem jimi všemi ovlivněn psal, hledal jsem vzory, někoho koho bych se mohl ptát, u koho bych mohl nacházet odpovědi, neboť otázek přibývalo. Ještě jsem toho však musel hodně přečíst než jsem přišel na to co to je Jamb, Trochej, Daktyl a jaké jsou zákonitosti volného verše, který psát se zdálo být tak snadné.

 

     V malostranské hospůdce nedaleko školy, kam jsme chodívali na obědy… i na pivo, mi jednou spolužák Karel Novák, nabídl zprostředkování koupě malířského stojanu – štaflí – z pozůstalosti po dceři Aloise Jiráska. Za několik stovek jsem vedle štaflí získal i malkastnu, štětce a barvy a palety. Najednou jsem měl všechno a nevěděl jsem zda psát, či malovat. Dělal jsem přirozeně obojí… bylo mi totiž pořád ještě sedmnáct.

     Brzy se připojilo několik spolužáků i přátel, které někdo přivedl. Scházeli jsme se po bytech a v hospodě U Ferklů a v kavárně Svět, ale také U Fleků, v pivovaru U Tomáše a ještě v jiných libeňských, malostranských i smíchovských kavárnách a hospůdkách a všude kam jsme „bohémsky“ rozevlátí vešli, tak tam jsme vedli hlučné a „zasvěcené“ rozhovory o umění, o poezii a malování.

     V hospodě Na Prádle, v Říční ulici, kam jsme také po odpoledním vyučování chodívali a často se zdrželi až do pozdní hodiny, visel koncem padesátého a určitě až do konce třiapadesátého roku, v řadě mezi jinými portréty i můj… scházeli se tam malíři a někdo z nich, snad z dlouhé chvíle, ho namaloval. Ukazovali se tam i herci a vůbec všelijaká sebranka načichlá uměním. Pak za čas kdosi udělal v hospodě pořádek a obrazy zmizely a nakonec snad zmizela i hospoda. Ze všech kteří nás ten rok doprovázeli, stojí připomenout Otu Rubeše, Jindřicha Sobotku, Luďka Vojtěchovského a také Karla Nováka.

 

     V té době jsme již s Vladimírem doma často rozmlouvali o tom co píše a také o tom, o co se pokouším já. Začal mi půjčovat knihy, které přinášel Zdeněk Buřil a pootevíral přede mnou dveře do světa, jenž byl pro mne dosud neznámý.

     Znal jsem je všechny. Buřila, Šmorance a samozřejmě i Miltona Seidla, jenž u nás býval častým hostem, avšak devítiletý věkový rozdíl mezi námi, přece jen zpočátku vytvářel určitou bariéru. Brzy jsme to však překonali a celkem hladce jsem mezi ně vrostl aniž si kdo za čas již nějaký rozdíl věku uvědomoval. Byl jsem mezi nimi.

     Moje první pokusy o „automatické psaní“, jak se dalo předpokládat, bylo jen neautomatickým škobrtáním, ale i to jsem brzy, za jejich účasti, překonal.

     „Nech ruku ať si volně píše sama, neopravuj ji, jen se dívej a tak jak píšeš i kresli a budeš překvapený,“ radil Vladimír, stejně jako Buřil.

     Pak, aniž jsem postřehl ten okamžik, z ničeho nic jsem stál na prahu nového a vábivého světa. Bylo to stejně vzrušující jako kdybych vstupoval clonou světla do pokoje za zrcadlem, jako kdybych kráčel neustále se rozšiřující chodbou za dívkou jíž jsem spatřil v záblesku zítřejšího snu.

     Zdálo se být náhle tak snadné potkávat bytosti podivných tvarů a barev a procházet časem tam i zpět, potkávat lidi dávno zapomenuté i ty které snad někdy poznáme. Moje prvá setkání s podvědomím i jen lehká dotýkání s nevědomím, byla opájející.

 

     Vladimír mi navrhl, že bude pro skupinku mých přátel číst z Freudova Úvodu do psychoanalýzy a každou přednášku již ze své zkušenosti vysvětlovat a také s námi prakticky ověřovat. Mně se to líbilo a navrhl jsem to i všem ostatním. Nakonec se nás jednoho večera sešlo u stolu v naší kuchyni jen několik. S jistou nechutí a také nesouhlasem svého otce, přišel Boris Soukup, pak Ota Rubeš, Jindřich Sobotka, Karel Novák a Luděk Vojtěchovský a já. Ostatně, byl jsem doma.

     Po přibližně asi hodině a půl čtení i s Vladimírovými vysvětlivkami, o chybných úkonech, začal Vladimír mluvit o vědomí, podvědomí a nevědomí, o volné asociaci, symbolech, surrealismu a automatickém psaní. Pro všechny, kromě mne, to bylo nové a když jsme potom dělali pokusy s automatickým psaním a když jsme se napsané texty s pomocí Vladimíra pokoušeli dešifrovat a odhalovat jejich skrytý smysl a kouzlo, narazili někteří na nepřekonatelné zábrany, zejména když se zdálo, že na sebe v textu prozradili něco pro ně zdánlivě pokořujícího.

     Když jsme se kolem půlnoci rozcházeli, moc se nemluvilo... Jeden po druhém odpadali, až se okrajově dál zajímali pouze Rubeš a Sobotka. Napsali i nějaké automatické texty, samostatně i společné a psali i verše, ale to jen více méně příležitostně a nepravidelně.

     Freudem i Bretonem jsem se prokousával sám, jen za Vladimírovy a Buřilovy pomoci. Abychom si některé věci ihned ověřovali, navštěvovali jsme s Vladimírem tančírny a bary kam chodila ponejvíce jen mládež… Velký sál Lucerny, vinárna Belveder, které se říkalo „v prádelně“, Národní dům na Vinohradech a podobně… kde jsme vyhledávali něčím zajímavé mladé lidi, zapřádali jsme s nimi rozhovory, inscenovali jsme nejrůznější situace, od sexuálních až po náznak společenské provokace a sledovali jejich reakce a změny v chování i v řeči. Byly to zajímavé noci. Že si trochu zahráváme nás snad ani nenapadlo.

     Ten pokus s přednáškami však způsobil, že Buřil i Šmoranc se naučili pravidelně přicházet k nám a ta původní Záběhlická skupina se nepozorovaně přestěhovala do Libně. Rád se ukázal i Milton Seidl, někdy i Jaroslav Poláček, který se oženil a bydlel nedaleko nás. Přicházel i Sobotka a Ota Rubeš.

     Označení skupina není zřejmě tak úplně přesné a je dobře ho spíše chápat jako zjednodušené označení pro jistou orientaci. (Záběhlická skupina surrealistů – Libeňští psychici) Neměli jsme v tom čase, krom toho, že jsme se hlásili k surrealismu, ještě žádný jasně definovaný program, neboť teprve jsme hledali a když se již zdálo, že konečně vznikne cosi nového a životného, skupina se díky vnějším okolnostem rozpadla.

     Byli jsme samouci, bez jakéhokoli kontaktu s tím co se děje kolem nás a i když měl Buřil přístup k literatuře jinak nedostupné, bylo naše hledání vedeno zejména náhodou. Je nutné si uvědomit, že jsme začali přicházet do styku s odbornými texty i termíny, pro které nás Měšťanská škola nepřipravila. Museli jsme se učit je číst, studovat a hlavně, porozumět jim. Dopouštěli jsme se tedy celkem přirozeně i jistých omylů. Scházela nám také možnost konfrontace s jinými surrealistickými skupinkami i jednotlivci. Osobnosti jako byl Teige, nebo Záviš Kalandra, Tikal, Istler, Štyrský, Heisler a mnohé jiné, jsme se ostýchali vyhledat a oslovit. Asi to byla chyba. Zůstávali jsme uzavření v sobě a všechny snahy v pozdější době, se již jaksi míjely s naší životní realitou. Také reakce oficiálních tiskovin – při řídkých pokusech něco uveřejnit – se omezovaly na odmítavé hrubosti. Naše snahy v tomto směru byly tedy jen velmi nepatrné.

 

     Scházeli jsme se obvykle ve středu po sedmé večer. Každý z nás přicházel s něčím co považoval za zajímavé, s knížkou, citátem, obrázkem, myšlenkou, čímkoliv. Taky se hodně psalo, zejména automatické texty, kolem nichž pak vznikala řada hádek a diskusí, ale ty byly ze všeho nejzajímavější, neboť každý, chtěje se obhájit, musel se i ve všem vydat.

     Nejvíc vzruchu budily texty Vladimírovy. Byl z nás nejpilnější a nejčastěji pokládal na stůl něco, co pak Buřil se Šmorancem s gustem rozcupovali.

     „Jste ignoranti, blbci a idioti. Vy amatéři, ukažte co jste přinesli vy?“

     „My jsme amatéři, ale ty jsi diletant vole, nevíš ani jakej je rozdíl mezi amatérem a diletantem a chceš nám nadávat,“ označil Šmorance, že je mužem vzdělaným.

     „Hm... no, Vláďo, von Jirka má v něčem pravdu, von amatér ještě neznamená neumění... vono, víš, diletant to je fakticky něco jinýho...“ kousal si Buřil již mnohokrát okousaný nehet u palce levé ruky.

     Vladimír svojí až zarputilou pracovitostí a proto, že ideálu surrealismu propadl zcela a téměř bez výhrad, začal ve velmi krátké době chrlit záplavu více, či méně podařených textů. Zdenek Buřil však, vědom si svého jistého výsadního postavení ve skupině, se k těmto textům stavěl učitelsky kriticky a rád si na jejich námět zamentoroval. Nebylo to nic urážlivého nebo přehlíživého či nepřátelského, jen jsme si v té době ještě neuvědomovali, že surrealismus neznamená, že všichni musí psát stejně, že individualita se projevuje i v podvědomí a nevědomí.

     Někdy to opravdu bylo jako ten pověstný Začarovaný kruh.

 

Pamatuji se / A usmívám se / Tvá slova příteli / O první neděli / Zas budeš se vracet / Duši ztrácet / Něco zde, i tam / Pro svůj klam./

                     (Ze sbírky Dívka v prostoru nikoho VV)

 

     V roce 1950 napsal Vladimír Vávra básnickou sbírku Dívka v prostoru nikoho (napsaná ve třech exemplářích, které jsem svázal do červeného plátna – do dnešní doby se dochovaly jen dva, jeden v pozůstalosti Vladimíra a druhý v pozůstalosti J. Šmorance), koncem roku pak začal psát Žalmy, které však nedopsal, neboť současně psal román (?) Muž v jiných končinách světa, který dokončil až v příštím roce (1951). (Vyšel 1992 v Pražské imaginaci) Zatím co Dívka v prostoru nikoho prošla bez bouřlivější odezvy, tyto dva tituly to již tak lehké neměly.

 

     Muž v jiných končinách světa

     Ve zmíněném románu autor popisuje subjektivní prožitky a vzpomínky na dobu seznamování se s literaturou a vlastní literární činností. V románu, ale lépe řečeno jde o literární esej subjektu, kdy autor je zmítán různými náhledy na vlastní básnickou a spisovatelskou činnost. Tyto náhledy s použitím přepsání snových představ do stylizace a prolínáním stavu bdělosti vyúsťují v některých pasážích až do pohádkových krás.

     Autor se setkává s mnoha různými stavy svého psychického života a svou autorskou prací je vázán použití vlastního vyjádření, které posouvá někdy vlastní fabulací do určitého pohádkového vyjádření o vlastních psychických pocitů a vzpomínek. Pro slovní vyjádření které používá květnatosti je zřejmé, že ve stylu vyjadřování není zapomenut prvek reality, který se stále v dalších kapitolách více uplatňuje. Platnost výběru slov a určitá fabulace popisovaných stavů v některých kapitolách uvede čtenáře až do rozpaků, že uvedené citové vzplanutí se nenaplňuje takovou měrou, kterou na základě popisovaných stavů byla realita správně chápána.. Velmi často je v této práci reálný stav hodnocen jak ve stavu psychického rozpoložení se znaménkem záporným. Jde tu vždy vyjadřovací schopnost postihnout a vyjádřit něco, co vždy zůstane doménou každého jedince ve snovém a reálném životě. Povýšením představy pro románovou práci se tato představa stává stálým subjektem, který čtenář přijímá s trochou

nostalgie pro vlastní snění o dosažitelnosti vlastního idolu v umění a v životě.

     V románě jde o citové popsání a hledání vztahu definice pro rozměry umění a postoje jedince k tomuto dilema.

 

     Odvážil jsem se něco popsat.

     Stal jsem se proto odvážným?

 

     Ptal se Zdeněk Buřil a jeho typická, avšak neobvyklá slovní formulace jíž běžně používal, dokázala spolehlivě vyvolat bouři.

     „Proč řvou?“ ptal se táta večeřící u kuchyňského stolu.

     „Kdyby to věděli, tak by neřvali,“ Milton si vzal z tabatěrky astmatickou cigaretu, zapálil a ve chvíli byl byt plný zvláštní vůně – spíš zápachu. Připomínalo to závan z lesního spáleniště chvíli po dešti.

     Byly večery kdy se jen četlo a nikdo se nehádal, někdy přišla i máma, sedla si na kanape a poslouchala co se čte a povídá a když jí to přestalo bavit, vzala si červenou knihovnu a četla si románek a jen jaksi vzdáleně k ní doléhaly Nervalovy verše. Když bylo k jedenácté, šli táta s mámou spát a my sedávali někdy až dlouho do noci.

     Ty večery se udržovaly po mnoho let i když jsme ani já, ani Vladimír nebyli doma, naši přátelé se k nám nepřestali chodit se hádat.

 

 

 

4    ... V mrtvém fialovém lese

     přelétl havran stojatou vodu... /JP/

 

Hodně jsem kreslil a maloval. Snad za každého počasí jsme někde s Borisem Soukupem byli. A měli jsme svoje oblíbená místa. Často mě doprovázel Jindřich Sobotka, nekreslil, ani to nezkoušel, jen jsme spolu mluvili, někdy naše texty, tvořené při tom když jsem maloval, zapisoval na kousky papíru, často jsme chodili i ve třech a to až do doby než nás rozdělila škola.

     Kreslili jsme staré vrby v Tróji, Libeňský židovský hřbitov a na Malé Straně v ulici u Lužického semináře jsme našli dům obezděný vysokou dvoumetrovou zdí. Byl zchátralý, spíš zbořeniště. Ale jaké! Plné tajemství a záhadných historií. Děda bydlící v sousedství nám řekl, že to bývala kdysi rasovna. Možná si to vymyslel, možná to tak sám slyšel a možná že to byla pravda.

     K tomu domu jsem se ještě jednou vrátil v roce 1956, tentokrát s Vladimírem Boudníkem, abychom v zašlé omítce zdí hledali a nacházeli čarovné střepiny krásy.

     Jestli se z toho všeho nějaké kresby dochovaly ani nevím i když jich bylo dost. Nejvíc se však otiskl dům z ulice U Lužického semináře do mých tehdejších textů. Kde jsou?

     Část jich zmizela někde cestou, některé jsme poslali v plamenech ohně do povětří a ty ostatní? Stejně je nikdo nechtěl. To naše básnění asi ještě opravdu nebylo dokonalé, ale bylo čiré a rostlé z prachu periferie, který každé ráno vířil v ulicích Libně.

 

     Víření prachu obstarávala košťata metařů z Obecního dvora vzadu za Zámečkem. Metaři zametali v malých partách po dvou po třech, ale byli mezi nimi i samotáři. A jednoho z nich stojí za to zahrnout i do tohoto vzpomínkového textu. Říkali mu „baron Popel“ a rajónem ho den co den doprovázela i jeho životní družka. Měl dokonce rodové jméno, ale tím by se na něho nikdo nedoptal a kdoví jestli by na něj slyšel.

     Zvláštní člověk. Mluvil nepříliš spisovně s neobvyklým přízvukem a bydlel někde v ulici Čtyřdomí, jen kousek pod hospodou U Karla IV., zastihnout ho však bylo možné jenom v hospodě U Ládi, v Primátorské ulici. Tam to měl rád, tam se mu líbilo a nejen proto, že když bylo nejhůř, Láďa mu dal pivo i na sekeru, na malou sekeru. U Ládi panoval také neustálý vzruch a když pro nic jiného tak proto, že se Láďovi jeho ženské, manželka s dcerou, někde miliskovaly s mužskými, hostinský Láďa je honil se řemenem v ruce po hospodě a štamgasti při pohledu na tolik pěknýho mydlenýho masa dostávali žízeň, takže Láďa nestačil narážet a co chvíli si musel chladit hlavu ve výlevce kde se umývaly sklenice a bědoval jaký má život a jeho žena s obkladem na svojí pěkné zadničce mu říkala, že to jeho věčný rozčilování jenom škodí pivu.

     K přízvisku přišel baron Popel asi proto, že se zásadně oblékal jen z popelnic a z toho co šlo do spalovny. Kdo by však měl představu, že byl špína, tak ten by se mýlil. Jeho košile, třeba pospravované a s odřenými límečky, byly čisté, kravata pečlivě uvázaná. Stejně i oblek s kalhotami po vojensku vyžehlenými mezi dvěma prkny, k tomu na podzim a v zimě dlouhý kabát se šálou švihácky přehozenou po francouzsku přes rameno, na hlavě klobouk se širokou krempou, na lokti zavěšený deštník a na rukách látkové rukavice, většinou šedé, měl však i pár těch co se jim říkalo glazé. Na ruce byl baron pedant.

     U Ládi sedával, když se vešlo z výčepu do lokálu, tak napravo až v rohu a vedle něho, tiše a skromně, do černých šatů oděná, s černým závojíčkem přes silně a křiklavě nalíčený obličej, jeho družka.

     Co to bylo za lidi nikdo nevěděl. Přišli krátce po válce, v tichosti se tu usadili a žili. Ona mu tahala kárku, nebo vozík s popelnicí a baron zametal s nenapodobitelnou elegancí. Smetený prach a smetí házel do popelnice lopatou a vždycky jen po větru a sledoval jak zvířený prach vytváří nad potokem Rokytkou oslnivě svítící mrak.

     Když byl nevalný den a nebyl důvod proč někam jít, sedávali jsme s Vladimírem a Otou Rubešem u baronova stolu a pili jsme někdy víno, někdy pivo a bavili se o tom co čteme, co píšeme, někdy jsme prohlíželi i moje nové kresby a obrázky, ale i Vladimírovy, neboť i jeho zlákaly štětce a barvy, do světa čar a barevných stínů. Ani jsem se mu moc nedivil. Sám jsem rád sledoval ruku, vedenou myšlenkou odněkud z hlubiny nevědomí, jak přenáší na kus lepenky či plátna obraz mně dosud neznámého děje.

     Baron nás poslouchal, pokyvoval hlavou a někdy se stávalo, že zasáhl i do hovoru.

     „Pánové,“ začínal, „tady moje z toho nemá pojem, ale může odsvědčit, že jsem jednou a bylo to vícekrát, na takový dedajistický seánci byl. Na mě pozor! Vím co se povídá. Jsou věci který znám a tu paralýzu se mnou taky dělali.“

     Jak začal o paralýze, věděli jsme už, že má tak správně dost a že ho jeho družka co nevidět zahákne do rukojeti deštníku a potáhne domů.

     Když však bylo „vysoký dátum“ jak říkal a měl loktem hluboko do kapsy a musel pít jen opatrně a pomalu, pak uměl vyprávět o tom, jak prach co smetá z ulic, dokáže spolu se sluncem, či deštěm, proměnit Hlavní třídu v pohádkově čarovnou ulici.

     „Pánové, byli sme všichni na štůdijích a proto víme vo čem se mluví. Moje stará má jen jednu měšťanku a mluví sprostě i když je střízlivá, ale abych nezapomněl řeč. Když tak brzy ráno, hned po pátý, vyjedeme z vobecního dvora a támhle nad Kolčavkou v létě vychází slunce a vod Novýho Střížkova začíná foukat ten správnej vítr a já tak trochu postrčím proutěným koštětem ten čerstvej prach do větru a to slunce se v něm začne producírovat a vodrážet až každej ten prášek svítí jako falešnej drahokam, tak to máte stejný jako když stojíte vo půlnoci na Kozině a vod Vltavy až nahóru je samý nebe, napěchovaný hvězdama a jedna po druhý na vás padají a všechny vám vobrušujou mozek až ho máte malej jako tady moje, která mi nechce dát na pivo, poněvadž musíme zaplatit činži. Pánové, tak to je ta krása křečovitá, jak tady vo ní měl pan Vávra přednes,“ a ukázal na Vladimíra, neboť toho měl v největší úctě.

     Ať něco řekne ten, kdo ví co na to říct. Baron Popel byl básník, jen o tom nevěděl a bylo mu dobře a proto také patří do těchto vzpomínek.

 

 

 

5    ... Přísaha nezachytitelného myšlení

     Toť trocha života, trocha svobody, trocha smrti... /ZB+VV/

 

     Čtrnáctého července slavila Záběhlická skupina Svátek svobody. Každý rok se třináctého července večer sešli v Záběhlicích, na Spořilově se přidal Buřil a odtud se vydali do Krčského lesa, kde probděli celou noc až do svítání hovorem o poezii, citováním básníků a také psaním vlastních textů. O půlnoci připili svátečnímu dni a k ránu, s blednoucím nebem se rozcházeli.

     Když jsme se začali scházet v Libni, mluvilo se i o tom kde budeme svátek slavit. Nebyl však důvod něco měnit. Ta oslava už do Krčského lesa patřila. V tom padesátém jsem se již účastnil i já. Byl tam Vladimír, Buřil, Šmoranc a také Milton Seidl.

     S myšlenkou, slavit čtrnáctý červenec, přišel pravděpodobně, v době kdy se skupina začínala nějak formovat, Zdenek Buřil, je však i možné, že ji od někoho převzal a jen chtěl pokračovat v tradici kterou již někdo založil. (Spořilovští surrealisté?) Obvykle tyto slavnostní večery zahajoval právě Zdenek. V červenci 1950, byla již témata příští noci daná předem. Jiří Šmoranc měl krátce před tím šťastnou ruku a v antikvariátu Na můstku, našel v jakési kupě salátů a reprodukcí, brožovaného Maldorora, kterého jsem mu pak svázal do kůže. Tu noc se mluvilo o Lautréamontovi, o smrti a náhodě a právě takové setkání života a smrti na ostří náhody, před několika dny prožil Milton Seidl.

     Pořád bydlel v Hloubětínské nouzové kolonii i když měl již přidělený nějaký byt a zařizoval si ho, snad se chystal i brzy ženit. Na stěhování však nespěchal a s domkem, k němuž ho vázalo příliš mnoho vzpomínek, se loučil jen pomalu.

 

     Bylo již hodně pozdě večer, přicházela horká letní noc. Milton ležel na kanapi a možná snil, možná vzpomínal co všechno v tomhle domku prožil, dětství, první nemoc, lásku i smrt. Tady se scházeli s Vladimírem a jeho přáteli Šmorancem a Buřilem, tady to zdobily lampióny a snášeli víno a plnili kbelíky vodou a pak když vyšel měsíc a ty lampiónky se rozsvítily, tak pak v jejich světle pořádali Benátské noci a psal se rok 1949.

     Převrácený stůl byl gondolou měkce klouzající na vlnkách benátských kanálů. Tu vodu a vlnky obstaraly kbelíky vody vylévané na podlahu již tak dost promáčeného domku, starý gramofon na péro hrál do omrzení ze staré desky „Santa Lucia“ a Buřil jako gondoliér, skřípavým hlasem dokonávajícího havrana, citoval do noci barvené světlem papírových lampiónků svoje sentence, zatímco všichni ostatní ho tahali po promáčené podlaze sladce vonící zašlou plísní.

 

     „Vše vnímat a pít kalich všeho, to znamená báseň. Báseň se tvoří ve víru dne a noc je kouzlo básníků. Pozdravme noc která přinese ráno, která končí jitrem vnímání noci, dávající možnost žít. Chrobák vlekoucí noc na svém hřbetu jsme my, kteří vnímáme.“ /ZB/

 

     A Vladimír mu odpovídal a přitom se chvěl.

     „Však dříve – dříve před koncem této noci, dříve se vrátil muž do proudu tónů orchestru k barovému stolku s číší alkoholu, s číší alkoholu nevypitou – ozdobenou přítomností ženy. Ženou, která pozdvihla číši, tutéž číši jako zvečera a pozdvihovala ji výše a ještě výše – se smyslným pohledem očí, očí dívajících se na muže příliš přilnavě.“ /VV/

     Vzpomínky dotíraly, bylo již hodně po půlnoci a Milton si uvědomil, že to není spánek co ho kolébá do tmy.

     Miltona drtil jeden z jeho častých astmatických záchvatů. Navykle rozsvítil lampičku stojící na stolku vedle kanape, otevřel šuplík a sáhl pro prášek... pak si vzpomněl, že žádný nemá, že večer se mu už nechtělo do lékárny a že předpis, zatížený lampičkou, leží stále ještě na stolku.

     Nějak se oblékl, i když nevěděl jestli ještě vůbec dýchá a hnán pudem sebezáchovy se vypotácel z domku a na cestu vedoucí kolonií, musí se dostat do Vysočan, kde byla lékárna s noční službou. Chvíli se potácel, odrážel se od plotů a pak upadl. Ještě pár metrů se plazil směrem ke konečné stanici tramvaje číslo pět a i když tušil, že tam někde před ním jsou už světla hlavní ulice, propadal se do stále větší tmy.

     Kolonie byla tichá a tmavá. Nebylo pravděpodobné, že tu někdo v tuto dobu projde. Snad až ráno, až se domky probudí a dělníci půjdou na ranní šichtu do Kolbenky.

     Jak dlouho Milton na té cestě ležel, nevěděl. Probudil se zase až na kanapi, díval se do stropu a nevěděl proč, nevěděl proč leží, nevěděl ani proč ten člověk v kožené bundě sedí u něho a když sedí, tak proč je tak neklidný.

     Milton žil jen díky záletné ženě a jejímu milenci a náhodě, že manžel té hodné ženy dělal noční ve Waltrovce a milenec mu ji zatím opatroval, aby se sama, v již poloopuštěné kolonii nebála. Když se pak noc přibližovala k ránu a byl nejvyšší čas odejít, milenci se rozloučili a muž v kožené bundě tlačil svoji Jawu 250 k silnici. Tiše, potichoučku jako ten noční motýlek, jen aby ho proboha nikdo neviděl, aby nikoho neprobudil.

     Neprobudil nikoho a stejně měl smůlu, jako Milton štěstí. Devět z deseti by ho nechalo svému osudu a po anglicku by mizelo ku Praze. Tenhle jeden vzal Miltonův recept, dojel do vysočanské lékárny, ze svého zaplatil noční příplatek, vrátil se, dal Miltonovi lék a čekal až se probere.

     Milton dýchal a muž v kožené bundě se dál nezdržoval. Ještě jednou, tiše a potichoučku, jako motýlek, aby ho nikdo neviděl a neslyšel, vytlačil svoji Jawu 250 na silnici a byl fuč. O noci, kdy nad Hloubětínem „planou nebesa“, by přišel jenom nerad.

     Do rána potom Milton přemýšlel o tom co se stalo a taky si uvědomil že má strach. Ráno vstal a napsal jediné verše ve svém životě:

     „Nemám odvahu žít, odvahu zemřít jsem však nenašel.“ /MS/

     S příběhem náhody, života a smrti, jsme došli až k Orlí skále (To místo tak pojmenoval Jiří Šmoranc(?) – po desetiletích mi poslal z nemocnice v Krči /IKEM/ vzkaz: Ležím v pavilonu kde je vidět Orlí skála. To místo kam jsme chodili s Jardou Poláčkem, kde jsem si hrával jako chlapec i se svejma holkama jsem tady byl. S Vlastou... a s Evou. Holky první a poslední. Kolem mě jsou operovaní s cévami, leží a dělají si se mnou ze mě šprťouchlata když se všemu divím a nemůžu se smířit s tímhle šíleným nemocničním režimem. Dívám se stále z okna na spousty holubů. Ta Krč, ta stráň mi vrací vzpomínky… Orlí skála…) tam usazení na kamenech jsme počkali na svítání a pak se vraceli lesem na konečnou třináctky. Cestou jsme rozebírali Vladimírovu sbírku, Dívka v prostoru nikoho, kterou jsem mu právě svázal a která se stala předlohou pro jeho román Muž v jiných končinách světa.

     „Operoval jsem duši / Na zápal / A nemoc uší / Jsem odpykal“ /VV/

 

 

 

6    ... Vytesal jsem sochu z bavlny

     Měla mnoho očí... /SV/

 

     Jindřich Sobotka bydlel na Výtoni a stávalo se, že jsem ho cestou ze školy vyprovázel, abychom měli čas dokončit započatý rozhovor. Šli jsme pěšky až k Andělu a pak Lidickou ulicí k Palackého mostu. Mrholilo, nám však procházka rozmoklými ulicemi nebyla nepříjemná. Vyprávěl jsem Jindřichovi jak jsme s Borisem Soukupem na Libeňském židovském hřbitově (dnes je v těch místech rušná křižovatka a stanice metra Palmovka) kreslili a malovali, povalené a všelijak poskládané a do země již se propadající pomníky, že jsme tam také kreslili stejně staré a nemocné stromy pokřivené pakostnicí, že jsme malovali i staré havrany žijící tam s tím věčným smutkem, aniž by něco tušili o světě za nízkou zdí a aniž by svět něco věděl o nich.

     Míjeli jsme v Lidické ulici poslední, možná předposlední dům před Palackého mostem, když ve výloze omšelého krámku s klobouky a nějakou galanterií, jsem spatřil slaměný klobouk – Panama, neboli žirarďák. Veden pouze instinktem a v patách následovaný Jindřichem Sobotkou, vešel jsem do nevelkého krámku, čistého a vonícího jako kazeta od fondánových bonbónů. Za pultem cosi rovnala stará dáma, jejíž nejlepší roky byly dávno již minulostí, leč dáma stejně úhledná a vonící jako její krám.

     Ty klobouky ve výloze již sloužily jen jako dekorace, přesto nám je paní za pultem, prodala. Koupili jsme tam také vázací motýlky a kravaty co se nosily na začátku století. Pak ještě nejednou jsem do toho krámku vešel a cosi drobného si koupil. Až jednou již zůstal zavřený.

     Byl podzim 1950, nosil jsem slamák, taky cilindr nebo široký klobouk, nosili jsme s Jindřichem barevné motýlky a mašle a vlasy jsem měl jako César Romero. Nějak jsme do té doby v níž jsme žili nepatřili, ale nám to bylo vcelku jedno.

     Nosily se štruksové kalhoty a montérky a hubertusy a rádiovky a rozhalenky modrých košil. My měli raději svoje košile bílé a barevné motýlky a mašle a široké klobouky a slamáky a taky dlouhé francouzské šály a pelerýny. Jen Zdeněk Buřil, navlékal po práci halenu prokletého básníka. Co napsal nechával na pospas času a osudu, neboť v souladu s Básníkem Stephanem Mallarméem říkal:

     „Vrh kostek přece nikdy nevyloučí náhodu.“

     I zvláštní náhodou jsem se ještě jednou s dámou z krámku od Palackého mostu, setkal. Na Libeňském hřbitově jsem kreslil staré hrobky a když jsem již s večerem odcházel, paní Borovičková, hrobníkova žena, zvonila na zvon, že bude zavírat hřbitov, zastihl jsem onu dámu jak klade na hrob Karla Hlaváčka několik květů. Chvíli jsem postál vedle ní, nikdo z nás nepromluvil a po chvíli jsem odešel. Nechtěl jsem rušit. Jaký asi měla důvod, položit kytku k hrobu Libeňského básníka? Jemuž jsem se chtěl podobat, ne však sdílet jeho osud. Poslední růže pro milence? Kdo ví.

 

     „Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli –

     smutné dvorce na samotách propadlých“ – /Karel Hlaváček/

 

     V sedmnácti mi ještě loučení nepřipadalo ani smutné ani ničím zvláštní. Lidé přicházejí a odcházejí. Konečně ani smrt se nezdála být tak tragickou a konečnou.

 

     Jiří Šmoranc byl provokatér a exibicionista, byl synem periferie, frajer a výtržník, básník co poezii nejen umí napsat, ale i žít, poezii možná maličko bláznivou, avšak úpřímnou a nevinnou. Obdivoval ženy a aby je okouzlil, byť jen na jediný nepatrný okamžik, dokázal vymyslet a uskutečnit nejnemožnější nápady. Dokázal v tramvaji vyznat neznámé ženě lásku a když se již zdálo, že bude mít úspěch, vyskočit z jedoucí tramvaje a radostně se smát.

     „Miluji... miluji... miluji...“ uměl křičet. Pak slečně či paní s již měknoucím srdcem, říkal hořícím hlasem: „Přijmi ode mne pár květin neviditelných, květy zamlčené a hygienické jako propast a očekávej příliv skleněných ptáků...“ /JŠ/

     A Jirka s takovým rozevlátým mávnutím ruky odcházel, zatímco dívka, žena, mizela s rozpaky v nejbližším domě, či za rohem nejbližší ulice.

     Mizel i Šmoranc, aby si někde daleko našel práci a také pro sebe tu správnou ženu. Nakonec ji nalezl a jak už to tak je, našel ji doma, v Praze.

     Byl dělníkem a proletářem a byl na to hrdý… a byl také básníkem tíhnoucím k levici a bylo proto vcelku přirozené, že vstoupil do Komunistické strany. Vedli proto s Vladimírem Vávrou, ještě před únorem 1948, dlouhé a vášnivé hádky. A v roce 1949 byl zase z KSČ vyloučen. Když jsem se ho mnohem později ptal, vysvětlil mi to docela jednoduše…

     „Vstoupil jsem a zase vystoupil… vyloučili mě, že jsem odmítal chodit do schůzí a dělat komunistickou práci… Byl jsem šťastný jako v roce 1942 když mě gestapo propustilo z Pankráce (byl v tom dvaačtyřicátém zadržen na hranicích mezi Protektorátem a Slovenskem, kde v horách lovil brouky – byl i zaníceným amatérským entomologem) a několik měsíců jsem se neusmál. Mně komunisti nevzali majetek… ale svobodu, majetek nás všech a než bych absolvoval ten jejich experiment, radši bych si hodil mašli…“

 

     Celý život pracoval jako lakýrník a práci hledal jenom tam kde mu zaplatili nejvíc a tak se na celé roky ocital Jiří Šmoranc na silnici, neboť zásadně jezdil jen stopem, a tam... dřív než američtí beatnici… byl On the Road. Na silnici se jeho poezie rozvíjela do bizarních barev a také začal na útržcích a listech sešitového papíru psát Autostop a hledat Absolutní objekt.

     Jeho oblíbenou trasou byly Karlovy Vary, ale cesta za prací a podivnou vidinou ho vedla i po jiných cestách. Jezdil do Berouna, Sokolova, Kladna, Mostu a jinam. 25. 11. 1953 mě Zdenek Buřil v dopise do lágru PTP v Hradci Králové, psal i toto: Jirka se chystá opět na Ostravu. (natíral tam výškové konstrukce) S tím Sborníkem musíš mít strpení. (to zase na moji urgenci co je se Sborníkem)

     Ze svých cest pak přinášel črty, úryvky, záznamy i celé kapitoly. Psal Autostop dříve než kdokoli jiný, nikdy ho však nedokončil. Zůstal jen stoh poznámek a zápisků, jejichž hodnota je již dnes problematická.

 

     … Slunce už rozsvítilo všecky střepiny v polích a vzduch obzoru otvíral krajinu, stoupala z toho krása, zvětšovalo se mi zas srdce a já se na to díval úplně zamilovaně ale ten heftýř se unášel dál… V takovým sále zhasli, byla tma jak v ranci, jen takový malý žárovičky rozsvěcovali, v hlavě, tady vzadu… ukázal prstem, … mě to otevřeli a lili mi tam nějakej modrej olej a von protejkal pořád dolů až v tom devátým obratli se zastavil. Fotografovali a filmovali a já nevím co a člověče v těch bílejch pláštích chodili kolem mě jako duchové, doktoři a ty co se učej, já si připadal jak mezi přízraky, no to bylo šílený. Pak mě tahali z kliniky na kliniku, nikdo s tím nechtěl nic mít. Báli se toho nebo to neuměli, kýho čerta, až přijel profesor J. z Brna, světová kapacita. Ten mě to prosekal a dal tam zlato… a zaplať Pánbůh, není mi zle… No copak, podívejte se člověče, je mi pětapadesát ale cizina mě pořád láká… mám tam známý v Paříži, v jedné velké kavárně. Teď se tam nedostanu… je konec.

     V malém zrcadélku na blatníku jsme měli uvězněné malé slunce, poskakovalo, ztrácelo se a zase objevovalo. A řada stromů se za námi pomalu trousila, předjíždíme koňské potahy, troubí, začne zas nadávat: Hergot, voni se serou po prostředku, místo po kraji, ty by mě namíchli.

     Všechno bylo ozářeno sluncem, pole, lesy, patníky vrhaly stín na silnici, vypadalo to jako žebřík a my se po něm namahavě šplhali. Projížděl karlovarský autobus, Garant s přikrytým chladičem kodrcal kolem. Na konci Kyšic místo zvoničky hrál amplion upevněný na telegrafním sloupu a

malý kostelík až na konci vesnice klečel a žebral.

                     (J.Š. úryvek z Autostopu)

 

 

 

7    ... Chodím v beznadějné melancholii stále kolem.

     Všude je jen tma a nebo oči tmy.

     Asi zešílím... /SV/

 

Byl jsem malovat v Českém Brodě a doprovázel mě, tak jako často, Jindřich Sobotka. Dopoledne jsme byli ještě v práci a teď v sobotním odpoledni jsme procházeli okolí města a hledali místa na která se zítra vypravíme. Už za tmy jsme se vraceli do hotelu. Zabráni do hovoru o knize Pštros se zavřenýma očima od G. Ribemont-Dessaignese, ušlo nám, že v tmavé ulici je nezvyklé rušno a před hotelem, že je skupina příslušníků SNB se psy. Dřív než my je, spatřili oni nás a tak odbočit do tmy postranní ulice nemělo již smysl. Došli jsme k nim a mínili vejít do hotelu.

     „Vaše doklady,“ jestli to štěkla příslušnice v černém koženém kabátě, nebo ten vlčák co ho držela na řemenu, tak to se nedalo poznat.

     Odložil jsem malkastnu i se skládací stoličkou ke zdi hotelu a naučeně jsem si připravil občanský průkaz i pracovní knížku. Druhý civil, podle všeho šéf toho komanda, si převzal Jindřicha Sobotku a se mnou se hodlala vypořádat příslušnice v kožeňáku. Ani jí, ani jejímu psovi, jsem se nelíbil. Převzala moje doklady, svítila do nich baterkou a pak si posvítila na mne.

     „Jméno!“ Bavit se nemínila.

     Řekl jsem jméno.

     „Bydliště!“

     „Krejčího 287, Praha 8.“

     „Kdy jste se narodil?“

     Nechtěl jsem to tajit a tak jsem jí řekl i to.

     „Kde jste se narodil?“

     „Praha 9, Na Proseku.“

     Příslušnice spokojeně zamručela a pes zavrčel.

     „Jednoho mám,“ oznámila svému kolegovi a nejspíš i nadřízenému.

     Uniformovaní SNB nemluvili, jen nás obstoupili a oddělili od sebe.

Jindřich ke mně kývl hlavou co se děje? Pokrčil jsem rameny, že nevím. Příslušnice šermovala rukama s mými doklady a cosi svému kolegovi a šéfovi vysvětlovala.

     Nadřízený si mě přišel prohlédnout zblízka, ale žádný velký dojem jsem na něho neudělal. Prosvěcoval mě baterkou od shora dolů a zase nahoru, prostudoval uvázaného motýlka, moje vlasy a černý velurový klobouk. Bylo vidět, že je utahaný a že by ze všeho nejraději šel do hotelu na pivo.

     „Vy nevíte kde jste se narodil?“ Měl vztek a vyschlo v krku.

     „Vím,“ zkušenost mě naučila, že se s těmihle lidmi nemám hádat a že mám odpovídat jen to co musím.

     „Tak kde?“

     „Praha 9, Na Proseku.“

     „To je těžký, vy to fakticky nevíte.“

     „Vezmem ho sebou?“ příslušnice se psem byla nedočkavá. „Podívej na něj jak vypadá a toho druhýho bych vzala s ním.“

     Nadřízený náčelník se po ní ani neohlédl. Zdálo se, že jí má tak právě dost a nebo nebyl rád, že se mu plete do výslechu. Možná právě proto změnil tón a začal se mnou vybavovat.

     „Jak jste na to přišel, že je Prosek Praha 9?“

     „Mám to v křestním listě.“

     „Tady máte ale Praha 8, Na Proseku,“ řekl, ale zřejmě mu to bylo fuč.

     Mně taky. Díval jsem se do světla baterky a čekal co z toho bude. Uniformy co na nás mířily, čekaly taky.

     „Tak vzemem ho?“ dorážela příslušnice a pes ji podporoval tím, že na mě vrčel a cenil zuby. Nejspíš měl hlad.

     Náčelník komanda si nás prohlížel a zřejmě mu docházelo, že tohle všechno je něčím uhozený.

     „Co tady děláte?“ zeptal se.

     „Jsme tu na výletě a trochu kreslíme,“ nabízel jsem mu svůj skicák.

     „Tak ukažte... ať se na to vaše kreslení podívám,“ vzal skicák, že se bude dívat.

     „Já bych je vzala. Kdoví co jsou zač a co kreslejí,“ nepřestávala se vnucovat příslušnice v kožeňáku.

     A to bylo dobře. Náčelník po mě málem moje doklady hodil, jak mi je zlostně vracel, asi mu v tom zabránila jen úcta ke státním listinám, pak se otočil a šel k autu stojícímu opodál.

     „Jedem.“ To byl rozkaz pro mužstvo i pro psa s příslušnicí. A ve chvíli tam nebyla ani noha.

     Sáhl jsem pro malkastnu a byl jsem rád, že ji nikdo neprohlížel, nic protistátního jsem v ní neměl, ale člověk nemohl nikdy vědět co protistátního zrovna je. Měl jsem tam ve schránce malou americkou vlaječku, obrázek Panenky Marie a malinkou knížečku modliteb. Všechny ty věci jsem dostal a nosil je sebou pro štěstí. Možná jsem ho v tu chvíli maličko měl.

     „Ta ženská je cvok,“ řekl Jindřich a já mu věřil.

     V Českém Brodě jsem od té doby nikdy nebyl.

 

     „Tak to jste měl Stando vopravdu kliku,“ řekl mi potom v hospodě U Ládi baron Popel. „Říkali esenbáci co choděj do obecního dvora, že někde v Čelákovicích jednomu z nich někdo uříz hlavu. Jesli je to pravda... to nevím, ale takhle to říkali.“ Pak dopil pivo, na předloktí levé ruky zavěsil deštník, pravé rámě nabídl své dámě a nesli se z hospody. „Stará mě furt vyčítá, že sedíme jenom v putyce a že jí nikam nevyvedu. Tak deme ke Světům do biografu.“ Byl baron.

     Jeho „stará“ se pyšně pýřila. A bodejť by ne, mít takovýho chlapa, to je radost.

 

 

 

8    ... V tomto nečase

     Pukajících zvonů

     Jazyky vadnou... /SV/

 

     Často jsme s Vladimírem i se Zdeňkem Buřilem mluvili o Francii a do budoucna plánovali cestu do Paříže. Snili jsme o tom, že budeme jednoho dne stát na Velkých bulvárech, že najdeme kavárnu Cardinal, že zajdeme do rue de Clichy, kde bývalo surrealistické nakladatelství a taky do rue Fontaine, kde v domě č. 42 kdysi bydlel Breton a snili jsme o jeho skleněném domě.

     Chtěli jsme najít hrob René Crevela a chtěli jsme jít po stopách Nadji a chtěli jsme najít i hospůdku v uličce končící zdí montmartreského hřbitova a sami prožít tu chvíli kdy krása bude křečovitá.

     Pak jednoho večera přišel spolužák Karel Novák a řekl, že má učitele francouzštiny a jestli máme zájem, můžeme se k němu přidat. Zájem jsme měli.

     Zpočátku jsme chodili do Novákova podnájmu v Holešovicích, potom však jsme se s hodinami francouzštiny přestěhovali k nám a zůstali jsme jen tři. Vladimír, já a Ota Rubeš. Profesorovi to bylo jedno, jemu šlo hlavně o peníze a o to, aby se o tom, že k nám chodí moc nemluvilo. Vyučoval francouzštinu „na černo“ a z opatrnosti dojížděl k nám a k těm několika dalším žákům co měl v Praze, až z Plzně.

     Každé úterý, před sedmou večer, vstupoval pan profesor plachým krokem do našeho bytu a my měli radost, že nikdo nic neví. Věděl. Bdělé oko naší ulice, desítkářka Kučerová věděla všechno, věděla dokonce i to, že máme ve Francii tetu. Jen nevěděla, že bydlí v Paříži, ve čtvrti Neuilly sur Seine, v ulici Chartre, nedaleko boulevardu d’Argenson.

     Brzy se naše hodiny francouzštiny změnily v neformální večery, na stole stávala sedmička, nebo džbánek vína, máma uvařila i večeři a profesor zase nehlídal čas a konec hodiny byl až když jsme skončili. Navíc profesor uměl o Paříži, kde několik let žil, velmi pěkně vyprávět a popsat i místa která nás zajímala.

     Cesta do Paříže se zdála na dosah.

 

 

 

9    ... mám pořád nějakou patologickou radost ze všeho... /JŠ/

 

Některé knihovny bývaly přístupné i v neděli dopoledne. To byla pro nás výhoda, v sobotu jsme pracovali všichni tak do té druhé odpoledne a než jsme se někam dostali, bylo zavřeno. Naučili jsme se proto chodit každé nedělní dopoledne do UMPRUM knihovny na dnešní náměstí Jana Palacha.

     V devět jsme se scházeli před Rudolfinem a odtud jsme šli do knihovny společně. Od vrátného jsme u vchodu do čítárny dostali tuhou kartičku s číslem, na kterou jsme si mohli půjčovat knihy. V obsáhlé kartotéce se ještě pořád dalo najít ledacos, co uniklo oku cenzora. Volné směry, Minotaure, knihy s reprodukcemi Man Raye, Max Ernsta, Dalího... vždycky jsme něco našli i když jsme někdy museli přemlouvat knihovnice, aby nám pro žádanou knihu došly kamsi do regálového labyrintu.

     Jádro skupiny v té době tvořili Zdeněk Buřil, Vladimír, já a taky Jirka Šmoranc, který se však zjevoval hned jako jarní bouře, co všechno rozmetá a zase odvál pryč za jedním ze svých dobrodružství, jindy přišel a byl mazlivý jako vánek nad letní Vltavou. Do Umprum knihovny ale přicházel rád a často, nedal se však ani tady zkrotit jeho věčný nepokoj a nebylo neděle aby nebyl personálem napomínán. Vždycky marně. Často s námi chodíval i Jindřich Sobotka.

     Bývala to elektrizující dopoledne, setkání s mistry nad reprodukcemi jejich děl, kdy vznikaly prudké hádky o jejich výklad, hádky kdy jsme byli potupně vyváděni s výstrahou, že je to naposledy. Bývala však i dopoledne krásná a čistá jako srdce panny rozetnuté spirálou hořící do běla.

     Buřil býval pravidelně na těchto schůzkách první. Na nedělní ráno kdy se opozdil jen nerad vzpomínám. Čekali jsme na něho a když konečně přišel, bez slova strhl z hlavy svoji nemožnou rádiovku a řekl.

     „Pánové smekněte, zemřel Karel Teige.“

     To dopoledne jsme moc nemluvili. Cítili jsme, že něco končí a v našich duších byl smutek. Na prahu léta loňského roku byl popraven Záviš Kalandra a nyní odešel další básník. Ani jednoho jsme neznali, nikdy nikdo z nás nenašel dost odvahy je oslovit a nikdy jsem nepřišel na to, proč? Byl to opravdu jen ostych?

     Později ve dvaapadesátém a třiapadesátém roce jsem ještě navštěvoval knihovnu Městskou a také Univerzitní, tam jsem však již chodil sám, stejně jako Jiří Šmoranc, někdy s Buřilem, ale již to postrádalo tu jistou přeplněnost srdcí, náladu a rozhovory i hádky i nadšené sdělování pocitů z toho co se nám podařilo najít, když jsme se pak rozcházeli k pozdním nedělním obědům. Teď jsme jenom hledali.

 

 

 

 

10   ... Dotkl jsem se hvězd

     Avšak jen velmi opatrně... /SV/

 

     Courali jsme s Jindřichem Sobotkou pražskou nocí, bylo po dešti a nebylo teplo a já jsem vzpomínal na velký černý i když trochu potrhaný parazol barona Popela, pod který se schoval i se svojí chotí.

     „Takový deštník jako má Popel, bych chtěl,“ řekl jsem Jindřichovi.

     „Za pivo ti ho prodá, když mu řekneš.“

     „Neprodá, už jsem mu říkal.“

     „Jestli ho opravdu chceš... a musí být stejný?“

     „Obyčejný velký černý deštník.“

     Zastavili jsme se Na poříčí, před taneční kavárnou, která se ještě nedávno jmenovala Canada a kde zpívala Stáňa Baurová, Vladimírova první velká láska.

     „Jestli ten deštník opravdu chceš, tak támhle ho máš,“ ukázal Jindřich před sebe, kde se ve špinavé mokrotě u zdi domu, předmět deštníku velmi podobný, povaloval. Byl to opravdu kýmsi zapomenutý, či pohozený černý deštník s ohmatanou rukojetí.

     Byl celý, nepoškozený. Očistil jsem ho jak jen to šlo kapesníkem a rozevřel nad hlavou. Kdopak byl tak lehkomyslný, že ho tu zapomněl? Nebo ten člověk zbohatl a zpychnul a za tohoto starého vojáka se již styděl? Šel ten člověk umřít a nechtěl ho brát sebou? Nekonečné množství dohadů a vrh kostek, ten který nevyloučí náhodu.

     Vypraný a zušlechtěný deštník se pak stal naším společníkem ať pršelo, nebo bylo právě hezky. A protože jsme často chodili nocí a často se dovolávali „našich“ klasiků, museli jsme i často zastavovat pod lucernami abychom měli světlo na čtení z knížeček, co jsme neustále nosili po kapsách.

     Tak jsme přišli na myšlenku, vybavit deštník osvětlením. Vladimír, by se asi sám chodit s ním nad hlavou styděl, ale takovéhle hračičky, jako bylo instalování světla do deštníku, to bylo to co dělal rád, to ho bavilo.

     Měli jsme deštník a měli jsme světlo kdykoli a kdekoli jsme potřebovali a to nebyla v roce 1951 taková samozřejmost, to byl dokonce přepych.

     Psát urovnaně o neurovnané době je málem nemožné a nejen to, ani náš život nebyl a nemohl být urovnaný. Byli jsme dělníky a řemeslníky a někde v sobě jsme měli stále napsáno, že se nemají dělat dluhy a že se má pracovat a že člověk má žít počestně. Každé ráno jsme vstávali a počestně šli do práce. Večer nám zase v duši cosi říkalo, že člověk má být svobodný a konat to co mu přináší radost, že má myslet a svoje myšlenky sdělovat a žít otevřeně a veřejně.

     Tak jsme žili v neustálém sváru. Den pro pracovní knížku a noc pro poezii. Problém byl v tom, že nás bavilo obojí, ve dne řemeslo a v noci poezie. Jak z toho? Nikdo nevěděl.

 

 

 

11   ... DaDa dnešního dne utváří život,

     život rubu života

     a přízrak Fantomase mi blaží... /ZB/

 

     Slavné májové dny. Ať to někdo dokáže vymyslet. První máj a devátý květen. I baron Popel, když se o tom u Ládi mluvilo uznal, že tohle spojení by „vopravdu stálo za fortelnou paralýzu“ a jeho choť mu na to konto musela zaplatit další pivo mimo plán. Vladimír jí to potom na chodbě vrátil, neboť baron byl hrdý a pozvání přijímal jen za velmi významných okolností, jako když Láďa načapal u dcery v posteli boxera a jeho žena ho musela křísit uprostřed lokálu a přitom jí povolil rozparek na sukni.

     „Pohled na Hradčany v zapadajícím slunci, je proti tomuhle lautr hovno, pánové,“ prohlásil baron Popel, nahlížeje stydlivým okem do žároviště, v němž se obnovuje život.

 

     První Máj. Seřazeni a instruováni, jsme se vydali na pochod Soukenickou na Petrské náměstí a dál Petrskou k Denisovu nádraží /to bylo tam někde mezi dnešními nadjezdy proti hotelu OPERA/. Lid jásal a radoval se, ne všichni však chtěli dojít až pod lidu přívětivě kynoucí tribunu a tak se náš průvod na každém rohu tenčil. U Denisova nádraží už zůstávalo jen několik pravověrných a já, neboť cesta průvodu vedla tudy, kudy vedla i cesta moje. Měl jsem v úmyslu se odporoučet až před podnikovým srazem v Karlíně a dál nechat průvod svému osudu.

     Nedošel jsem však dál než k hotelu Opera. Tam vnikl do našeho zástupu příslušník SNB, doprovázený dvěma milicionáři. Vyvedli mě z řady k trafice, kde jsem si každé ráno při cestě do práce kupoval cigarety a taky noviny.

     „Máš občanku?“ zeptal se milicionář a bylo na něm vidět, že tomu nevěří.

     Nebral jsem ho na vědomí, čekal jsem co bude chtít SNB. „Váš občanský průkaz,“ řekl.

     Pak už vše probíhalo jako obvykle až na to, že se do toho vmísil náš předseda KSČ a za ním se přiloudalo i několik kolegů.

     „Čest soudruzi,“ řekl, „proč jste vyvedli soudruha Vávru z průvodu?“

     „Jakýho soudruha? Je to provokatér. Tak do toho fotr nekecej,“ hulákal milicionář.

     „Já jsem fotr a ty si mamlas. Tenhle provokatér váže knihy pro soudruzi Gottwalda a Zápotockýho. Co pro ně děláš ty?“ zvyšoval předseda hlas. Zvyšoval ho však proto, že ho trápila kuřácké astma a když byl přinucený pronést delší větu docházel mu brzy dech. Vypomáhal si tím, že ten zbytek kyslíku co měl v plících a na hlasivkách, vyrážel velkou silou a ve vysokém cé.

     Pravda byla, že jsem, na objednávku ministra Nejedlého, pro prezidenta a některé vyvolené, vázal ještě s několika kolegy do světlé vepřovice Jiráskovy spisy. Do ničeho jsem se nepletl, nechal jsem jednat předsedu.

     „No, vono je to divný, takhle se vobyčejně pracující do májovýho průvodu nevoblíkaj,“ řekl ten druhý, zřejmě pomalejší milicionář.

     Kolegové se dívali, co že je na mně tak zvláštního.

     Měl jsem vlasy ąla César Romero a na nich slamák, bílou košili s fialovým motýlkem u krku, šedý pepita oblek, přes rameno malkastnu, na zádech stojan a na ruce zavěšený deštník. Pro kolegy nic nového.

     „Soudruzi,“ podíval se předseda na hodinky, „za chvíli máme být na seřadišti. Máte proti soudruhovi něco?“ Zatáhl z partyzánky aby nabral dech, „Já jsem předseda závodní KSČ!“

     Začal kolem nás růst hlouček zvědavců.

     „Pokračujte,“ rozhodl SNB, „ale tenhle...soudruh dál nesmí. Pracující by si to mohli vykládat různě.“ A hotovo. Z průvodu pracujících jsem byl vyhoštěn.

     Slavné májové dny. Ať to někdo vymyslí, jestli to dokáže.

 

     Byla už tma když jsem se vracel domů. Šel jsem zadem kolem Košinky a nahoru kopcem a kolem zahradnictví pana Tichého. Teď už mě

čekala jen noční večeře, poslední cigareta a postel.

     Pak jsem proti světlu plynových luceren, co tam pronikalo z ulice spatřil tři postavy a šly ke mně. Že by se chtěli prát? Ne. Po chvilce jsem již věděl že ten prostřední je SNB a ti dva co ho doprovázejí jsou kluci co chodili do školy na Korábě jako já, jen snad o jednu dvě třídy výš. Ten co se jmenoval Lojza mi svítil baterkou do obličeje.

     „Co to máš?“ řekl příslušník. Taky jsem ho znal.

     „Nic, malkastnu, štafle, a deštník,“ řekl jsem, „a nesviť mi vole do ksichtu,“ přizpůsobil jsem se společnosti.

      Lojza sklonil baterku a svítil mi na břicho.

     „Co tu děláš?“ pokračoval příslušník.

     „Jdu domů... tady bydlím.“

     „Legitimaci.“

     „A na co? Všichni mě znáte.“

     „Von tady fakticky bydlí, já ho znám,“ řekl Tonda.

     Tonda, vzpomněl jsem si. Bydlel na Košince a byl v SČM a měl nějakou funkci v okresním výboru. Z hospody U Deutschů si udělali sekretariát.

     „To je von, ten umělec a jeho fotr má v Krejčího ulici ševcovinu, to je von soudruhu.“

     „Nevadí. Ukaž občanskej průkaz a pracovní knížku.“ Nařídil příslušník. Holinky co měl na nohách mu opravoval táta. „Co to máš?“

     „Co mám?“ neporozuměl jsem mu hned.

     „Tohle!“ Ukázal na deštník.

     „Deštník.“

     „No právě, jak to že svítí?“

     „Abych viděl.“

     „A na co chceš vidět?“

     „Na co, na všecko. Když si chci něco přečíst, zapálit cigaretu, na všecko,“ vysvětloval jsem a již taky tušil, že zbytečně.

     „Jo? Tak mu to zabavte,“ nařídil klukům. „Na služebně si to prohlídneme... vy ho znáte?“ ujišťoval se.

     „Známe,“ řekl Tonda. „Když ho budeme potřebovat, tak si pro něj dojdeme, ten nám nezdrhne.“

     „Vole,“ poznamenal jsem a odevzdal deštník snaživému Lojzovi.

     Domů jsem došel bez deštníku, ale došel.

 

 

 

12   ... Ano. Krása je všude, říkáte – samá krása.

     Odpusťte – znám věci krásnější... /VV/

 

     Vladimír tedy dopsal Muže v jiných končinách světa, vršil papír popsaný texty, básněmi a náměty a vracel se k Žalmům. Bylo však již pozdě, neboť život s ním měl zcela jiný záměr a Vladimír hrozbu, která se nad ním vznášela citlivě vnímal a to se i odráželo v jeho textech. Byly smutné, někdy stroze křečovité a chladné. Někdy propadal i jisté depresi a to potom v koupelně napsané rukopisy pálil a ve vodě, těmi rukopisy ohřáté, se koupal.

     Já jsem se v té době připravoval spolu s Borisem Soukupem ke zkoušce na VŠUMPRUM. Denně jsme hodně kreslili, učili se písmo a dělali na ukázkových kresbách. Přitom jsem dál psal ty svoje texty a taky pomalu pronikal do tajemství surrealistického obrazu.

     Den zkoušek. Den rozklepaných rukou, nohou a vymyté hlavy. Kdo to nezná patří mezi šťastlivce, k nimž já jsem se počítat nemohl. Vcházel jsem do dveří školy, v jedné ruce aktovku se skicářem a tužkami a vším co jsem měl potřebovat, ve druhé desky s ukázkami prací.

     Odhodlaně jsem vstoupil do budovy a hned ve dveřích jsem se srazil s ředitelem školy Solarem.

     „Dobrý den pane řediteli,“ vykoktal jsem a rychle sbíral kresby rozváté po celé chodbě.

     „Co se to tu děje?“ vykřikl rozlícený ředitel, „proč je tu takový svinčík? A co tu děláte vy?“

     „Já jdu ke zkoušce a asi jsme se...“ nenechal mě domluvit.

     „Vy jdete ke zkoušce? To se na ní asi těšíte, když jste sem vletěl tak, že jste mě málem zmrzačil...“ Přeháněl a byl známý svým temperamentem. „Spolehněte se, že si vás budu pamatovat. Jak se jmenujete? Otázka jíž jsem dostával velmi často.

     Nejraději bych s pošpiněnými kresbami prásknul zase o zem.

     „Stanislav Vávra“ a podívali jsme se do očí.

     Už jsme se setkali, chodíval k nám do školy učit... a poznal mě.

     „Aha. To jste vy. No tak jen jděte ať nezmeškáte...“ a vyrazil na ulici.

     Abych ho snad nepomlouval, určitě na to po pár krocích zapomněl, ale byl taková nátura, že hned žhavil.

     Zkoušky však proběhly klidně a bez nějakých zádrhelů a pana ředitele jsem za celý den již neviděl. Až kolem páté hodiny odpoledne, jako jeden z posledních v abecedě, jsem se dostal k profesorovi co zjišťoval občanskou vzdělanost. Seděl za svým stolkem spokojeně a jak bylo vidět, nic mu nescházelo. Sedl jsem si po vyzvání proti němu.

     „Vy u nás chcete studovat?“

     „Rád bych, budu-li přijat.“

     „K nám do školy.“ To nebyla otázka.

     „Ano.“

     „Ale být studentem, notabene studentem naší školy, je vážná věc.“

     „Já vím.“

     „A to byste chtěl DO NAŠÍ ŠKOLY chodit oblečený tak jak jste přišel dnes ke zkouškám? To by přece nešlo. Co to máte u krku? A ty vlasy... vy vážně chcete studovat?“

     „To je vázanka, motýlek, to přece není nic neobvyklého...“

     „Ovšem, o tom co je a co není neobvyklé v téhle škole rozhoduji já a mě ten, jak vy říkáte motýlek, obvyklým nepřipadá.“

     „Ale, pane profesore...“

     „Soudruhu... soudruhu, prosím.“

     „Já jsem jen chtěl říct, že na tom motýlku a vlasech nijak nelpím. Když budu přijatý, nechám si vlasy ostříhat a motýlka nebudu nosit. Já to nosím stejně jenom z recese.“

     „A jste ve svazu mládeže?“

     „Nejsem, ještě ne,“ připustil jsem i jiné možnosti.

     „Tak to byste měl být, studente,“ podal mi ruku a naznačil, že pohovor skončil. „A nezapomeňte co jste mi studente slíbil.“

 

 

 

13   ... Svátky ohňů pod pražci myšlenek

     Modlitba na pobřeží noci

     boj o slovo

     svatba nad odplivujícím pokojem

     rovný dům

     Krev potoka plujícího do klína ženy... /ZB+VV/

 

     V pátek čtrnáctého července 1951, slavili Svátek svobody v Krčském lese jen Vladimír s Buřilem. Chodili tichým lesem sami a v měsíčním světle spolu napsali báseň: Svátek svobody – Příběh iluminace půlnočního lesa.

     Snad již Vladimír tušil, že za rok to bude on, kdo bude chybět, že jde svůj poslední „Krčák“.

 

     Koncem července mi poštou, na kancelářském papíru podélného formátu A5 přišlo sdělení, v němž mi jakási komise při NVP Praha oznamovala, že u mne nebyly shledány předpoklady k tomu abych se stal lidovědemokratickým umělcem a že jsem ke studiu na VŠUMPRUM přijat nebyl. Kulatý razítko, nečitelný podpis a hotovo.

     Tatáž komise se však nežinýrovala mi ve stejné obálce se zamítnutím, poslat současně přihlášku na politickou školu. Co na to říct? Byl jsem zklamaný, ne že ne.

 

     Sem, do těch dnů spadají i začátky našeho /Vladimíra, Buřila a mne/ hledání způsobu, jak potlačit v naší tvorbě vliv JÁ až na to nejnutnější minimum. Vedli jsme dlouhé až zuřivé debaty o JÁ a NADJÁ a ONO a o tom lze-li mezi nimi docílit určitou rovnováhu – a JAK, a také o libidu a Jáských pudech. V mnohém jsme se však dopouštěli omylů a jak jsme brzy poznali, ani čas nám nebyl příznivě nakloněn k tomu, abychom je mohli všechny napravit.

      Zkoušeli jsme známé i neznámé postupy jak pronikat přes práh podvědomí až k zrcadlu nevědomí a jako argonauti objevovat a nacházet kamínky života, o němž dosud nikdo nic nevěděl. Pokusili jsme se také navazovat na Dalího Paranoicko-kritickou aktivitu a mezi sebou jsme svým pokusům začali říkat „psychismus“. (Z toho pak dodatečně – Libeňští psychici.) Psali jsme automatické texty až na pokraj ztráty kontroly vědomí, až do úplné ztráty kontroly nad tím co píšeme a přestáváme vnímat napsaná slova, která se nám rozkládala na jednotlivé litery. Vzali jsme příliš doslova Bretonovu definici z prvního Manifestu, že: Surrealismus je čistý psychický automatismus… a unikalo nám pokračování, nebo možná spíše doplnění této definice, jež má, jak jsme si teprve později uvědomili zásadní význam, pro jakoukoli uměleckou tvorbu… jímž má být vyjádřen,skutečný průběh myšlení. Z dnešního mého hlediska, byly naším východiskem teorie a experimenty Salvadora Dalího. Bohužel našich informací bylo příliš málo.

     To, že jsme definici zredukovali do věty: „Surrealismus je čistý psychický automatismus bez jakékoli kontroly rozumu“, uvedli jsme se tímto neporozuměním na jakousi vedlejší a patrně i slepou kolej. Omyl a nezkušené přehlédnutí zdánlivě nenápadných slov, jejichž nesmírný význam nám v prvotním nadšení unikl, nás vrátil o kus cesty zpět. O druhém Manifestu surrealismu, který mnohé vyjasňoval a naznačoval možné cesty vývoje, jsme měli bohužel jen kusé a nepřesné informace. Události jara příštího roku pak daly všemu jiný směr.

 

     ... Je zabit čas, porostlý trsem škeblí, Prometheem darovaným... /OR/

 

     Vladimír se opět vrátil k načas odsunutým Žalmům. Hned od samého začátku se staly důvodem mnoha sporů. O čistotu stylu i o jejich výklad a největší atak na ně vedl Zdeněk Buřil. Vyjadřoval se, jako vždy, svým osobitě složitým způsobem, kdy jakoby se pokoušel sám, na základě jejich námětu, vytvořit vlastní malé dílo:

 

     „Vcelku dělá dojem (Žalmy) sexuálního nokturna. Co se však v tom skrývá? V těchto slokách je jasně vidět snahu zachytit představy sexuální náplně a též chytnout sexuální vjemy. Takovéto představy, které se přiházejí každému člověku tj. denní snění.“ /ZB/

 

     Večery, kdy Zdenek přicházel připravený rozbít další stránky Žalmů, končily obvykle dlouhotrvajícím řevem, kdy Vladimír se chystal „zabíjet“ a nevyrušený Buřil si ohryzával nehet.

     Buřilovy verše byly spíše jakýmsi souhrnem sentencí a nebo tezí, které ovšem vždycky byly melodické a vzrušující. Bylo v nich vždy cosi překvapivého. Jednou z tezí, se kterou právě v ten čas přišel a byla-li jeho, či si ji jen vypůjčil? – nevím. Jiného autora se mi odhalit nepodařilo a později jsem po něm již ani nepátral. Pravda je, že o smyslu a významu této teze se vedly diskuse dlouho a vlastně se nikdy neuzavřely: ... i minimální dobrodiní které si prokazujeme, je maximální dobrodiní které si můžeme prokázat...

     Zdeněk Buřil se utápěl v teoretických úvahách a velmi málo psal. Doma jen zřídka a musel mít k tomu zvláštní důvod (dopisy a pod) a mimo domov jen pod dojmem chvíle. Byly to jen erupce, krátké sopečné výbuchy.

     Jiří Šmoranc se od svého pojetí surrealismu odchýlit nechtěl, nebo neuměl. Přitom jeho poezie byla něžná a neodpovídala a to až do jeho smrti, jeho vnějším životním projevům burácejícího frajera z periferie.

     Začaly se různit pohledy a z toho vznikaly spory o objekt… o tom co lze ještě považovat za fragment, o svobodě podvědomí a nevědomí… a ještě o mnohém jiném. Ty spory se odehrávaly hlavně mezi Zdenkem, Vladimírem a Jiřím, já jsem se střídavě přidával na jednu, nebo druhou stranu, ale nijak zásadním způsobem jsem nezasahoval a občasných rozchodů jsem se nezúčastňoval. Ostatně tyto rozchody neměly na přátelství mezi námi, žádný vliv.

 

     16. 12. 1951 Zdeněk Buřil píše: Pokud se týká „temné ulice“ souhlasím s VV ale myslím, že toto je řečeno velmi povšechně. Stavěl bych se za úplné rozebrání literární práce nás všech. JŠ přesně formuloval svůj problém: „Zeď přes kterou nebudu přelézat“. To je pro nás dva Z+V dostatečná a srozumitelná odpověď se všemi důsledky a to není náhodné, že tuto ulici neosvětluje ani maják.

 

– – –

 

     Pokud se jedná o používání cizích výrazů je nutno se předem dohodnout o nejasnosti problému a nebazírovat na nicotnostech.

– – –

 

     „Doufám co je mně zakázáno“ je řešení které znamená veškerou romantiku vniterného záchvěvu při psaní na papírovou blánu. Čekám od nás, že přibití na letící touhu pavučiny obejme umění a náš problém nebude vznešeně + tragický. Pokud se jedná o zhmotnění Psyché bude nutno Freuda pečlivě přečíst a s V se určitě dohodneme o tomto boji v literatuře.

     Zatím mám dojem, že Objekt je opravdu větší stupeň hmoty. To co jsem napsal o „bytí“ je nutno uznati, ale v této situaci je lepší: „naše myšlení ovládá bytí“.

     Bolesti hlavy, které začínají uvědoměním svého úkolu co chceme nesmí se rozložit na memento co Máme dělat.

     To je tak base naší práce pro rok 1952.

     Buď je ráno mračné a bude opět jasno.

 

     A Vladimír píše 20. 1. 1952 – jednapadesát dní před svým zatčením – Jiřímu Šmorancovi:

 

     Jiří.

     Při mé poslední návštěvě u Tebe jsem četl zápis v Tvém deníku, kde vyslovuješ přání diskutovati  o  m n o h é m.

 

     Na toto Tvé přání odpovídám takto:

 

1. – – – V únoru 1951 jsi řekl: Neshoduji se s Vámi na Vaší  o s v o b o z e n é  základně, není pro mne prozatím přijatelná. Z dopisu VV „Dopis přátelům“ ničeho nepřijímám a ani se s ním neztotožňuji v ničem.

 

2. – – – Dne 11. 10. 1951 jsi napsal:

     Za účasti VV, SV, ZB, JS. – (Jindřich Sobotka)

Tak málo chuti bylo ve mně vzbuzeno, neboť mám docela jinou představu o fragmentu.  N y n í  již vím, že m u s í m jít sám, sám, tisíckrát sám, sám. Jsem rád, že jsem si uvědomil začátek své cesty A Aragon, B Breton, C Crevel, D Dessaignes, E Eluard, F Freud a ještě nevím jestli tento ukazovatel, který stojí na rozcestí přede mnou, není  f a l e š n ý. Budu však přicházet mezi Vás a naslouchat, dívat se jak se zelená tráva. Slyšel jsem posledně na schůzce výrok VV. Něco o kastračních problémech, o trojce apod., jeho výrok, podobné komplexy – my/už  n e m á m e.  Musím to zaklepat, jsem šťastný, že jsem ještě zatížen podobnými komplexy.

 

3. - – – Prosinec 1951 a opět leden 1952, tehdy jsi řekl: Budu se na Vás dívat přes zeď – – – –

 

     K tomu všemu nemám dosti slov avšak opis toho co jsi sám řekl, jasně ukazuje Tvůj naprosto nevyhraněný stav. Předně Tvůj ukazatel  a  t i s í c k r á t  sám budu se dívat přes zeď, jsou toho dokonalým důkazem. Nakonec však, když právě se blíží výročí prvního rozkolu, přicházíš s nabídkou diskuse ačkoli jsi předtím řekl to, co shora uvádím. Zamysli se – – – – –

 

     Já jsem psal krátké, nejvýše stránkové texty a taky jsem maloval a přitom se do mne, nevím proč, začal vkrádat pocit podivné samoty jenž se mi již nikdy nepodařilo překonat. Obracel jsem se do snů, psal automatické texty a v nich se pak pokoušel nacházet příběhy a dál je dotvářet. Mimoděk jsem se tak přiblížil myšlenkám, které ve druhém manifestu Breton naznačil.

 

     Tichá louč

     Sen, automatické psaní, denní snění, poezie… to všechno je propojeno duchem básníka a to všechno spolu vytváří prostor v němž je možné všechno. Sen je splněné přání, to jsme kdysi přijali jako fakt, že sen svým nadreálným zobrazováním „jiné“ skutečnosti je protipólem našich reálně formulovaných tužeb, které ukrýváme za dveřmi nevědomí, kterým však dáváme plnou volnost právě ve chvíli, kdy hluboko ponoření v sebe, při denním snění, ve spánku, ve chvíli kdy podléháme automatickému myšlení, necháme svého ducha nahlížet do prostor v nichž svoje přání realizujeme, při někdy divokých šarvátkách našeho Já, Nadjá a Ono. Kdysi jsem napsal verš: V hlubinách skelného jezera… ano, tak právě tam se můžeme díky snu spatřit a možná i najít minulost, podívat se do budoucnosti a také potkat naději, nebo ztratit iluze.

     Sen můžeme zaznamenat a nebo volnou asociací opět vyvolat a přenést na papír a použít ho jako prostý záznam, nebo pomocí psychoanalýzy nahlédnout do nitra neuróz, avšak protože sen je také velmi často bohatý svojí imaginací, je galerií prazvláštních a uhrančivých příběhů, je i velmi vzácným básnickým „materiálem“.

     Je to stejný postup jako při automatickém psaní, kdy z nekonečné řady obrazů, básník svým jasnozřivým okem vybere ty, co mu nevědomí chtělo sdělit. Stejně tak ve snu. Je to umění vybrat z nekonečné řady nic neznamenajících informací právě tu jednu, která měla zůstat pravděpodobně utajena.

 

           SV červen 2006

    

     Současně však kdesi v pozadí naší mysli se vynořovaly jisté pochybnosti o tom, jestli surrealismus správně odhadl směr jímž se ubírá a ubíral a zejména v otázce svobody JÁ – a prahu nevědomí a také jejich vlivu na umění. Protože náš život připomínal pohyb po pustém ostrově, informace k nám přicházely pozdě a nebo vůbec ne, proto naše mnohá hodnocení se míjela se současným stavem. Přesto se nám dařilo nacházet správná řešení… kterým však předcházely časté rozpory i osobní spory.

 

     Zdenek Buřil, ve své stati Léta plavou z 20.11.1992 popisuje v její první části:

     Naše literární přátelství se skupinou, která neměla názvu byl začátek podle shodných okolností v tomto pojetí, že shoda náhod vyústí v jediné dějství, které ozřejmuje další vývoj literární činnosti druhých. Snad se dá říci, že bylo nutno se všeho odvážiti, aby se postup k vnímání umění jako takovému prohloubil a dospěl k dokonalému subjektivnímu chápání. Je nesporně známo, že určitý náboj v subjektu dokáže po určitý čas ovlivnit i chápání členů skupiny. Tím je dána také naznačená cesta která dělila všechny účastníky setkání. Jen studium Freuda a následné aplikování do umění je možné bráti jako vstupní bránu surrealismu. Tím není řečeno, že jen na psychoanalýze stojí celé umění. Je to jen základní kámen, který se nedá odvalit. Chtěli jsme více věděti a snili o tom, že nikdy neuvidíme obrazy Louvru ani Prada. Tímto pojetím jsme vytvářeli otvírání dveří třinácté komnaty. Stále jsme v tomto obmezeném čase chápali jedinečnost celého umění se zaměřením na literaturu. Pohnout příkrovem nazírání na obecnou platnost surrealismu jsme snad každý z nás si ověřil postavení v kruhu. Dá se říci, že jsme byli jen samí muži, kteří to ověřovali i v pozdější době na různých místech při konfrontaci skutečnosti. Skutečnost ověřená dává za pravdu všemu tomu co proti teorii André Bretona bylo do dnešního dne namítáno, že nic se v umění nezměnilo, ale konstantním názorem je, že pravý opak je pravdou. V oblasti reklamy je zřejmý náznak surrealistického pojetí reklamy. Naše skupina vznikla za účasti mnoha náhod a též chtěných okolností, které nás přímo nutily k dalšímu rozvíjení naší přítomnosti v dilematu poznání surrealismu. Při tomto rozvíjení osobního poznávání uměleckého směru jsme docházeli k velmi kritickým úvahám o úloze Vítězslava Nezvala, J. Šímy, často i Bretona, L. Aragona a další plejády našich začínajících autorů od roku 1945. Já osobně jsem dospěl k názoru, že od roku 1955 nastává vytěsnění myšlenky pochodů pro osobní chápání volnosti v oblasti umění. Toto konstatování bylo mnou zdůrazňováno při dalších debatách o surrealismu…

     ... jest denní chléb, pojídati kůrky citu v nějž jsme složili své největší sliby a jemuž jsme donesli největší dary jen proto abychom získali několik vteřin času jedné noci, kdy hvězdy nechtěli již zářit tak jako obvykle... /ze společného textu ZB, JŠ, SV a VV/.

 

     To byli Libeňští psychici konce roku 1951.

 

 

 

14   ... A marně vyhlížel tvůj obraz

     V perlení tekoucích dní... /SV/

 

Poslední noc 1951 jsme byli U Ládi. Vladimír nebyl ve své kůži a byl ještě bledší než obvykle a jeho špičatý nos byl ještě špičatější. Něco se dělo, ale co, to říci nechtěl. O půlnoci hrála harmonikářka Cilka Hřbitove, hřbitove, jeden kočí z Košinky dostal od hostinské po hubě, že jí sahá na zadek a baron Popel klečel před svojí chotí a deklamoval pro ní právě složenou milostnou báseň.

     „Vážená dámo, jak je vám známo, bez vás sem jak ten kůl a u něj hovno, že mu není rovno, já vůl…“ Potom se skácel a dáma si ho odnesla do přízemního bytu v ulici Čtyřdomí. Nesla si ho hrdě, básníka.

     Vladimír přišel domů až po mně, nemluvil, ale něco se mu hnalo hlavou.

 

 

 

15   ... Ladička vydechla poslední část své zvukové možnosti... /SV/

 

     Dvanáctého března 1952, tři dny před osmadvacátými narozeninami, byl Vladimír zatčen. Jeho odvedli z hloubětínské Tesly, kde pracoval a k nám vtrhla parta STB aby vykonala domovní prohlídku. Co hledali neřekli. Hledali však, jak se ukázalo, cokoli a měli štěstí. Našli starou a nefunkční pistoli, kterou jsem po válce, tak jako mnoho jiných kluků vylovil z vod Libeňského přístavu a přinesl domů. Na pistoli se již dávno zapomnělo, vycíděna však ještě posloužila u soudu jako důkaz zločinu.

     Byli zatčeni i jeho přátelé, pánové Kalfář, Čep a Černý. Byli souzeni v Pardubicích a byl to proces jaký tam nikdo nepamatoval. Ráno začal a do odpoledne bylo zúčtováno. Vladimír nakonec dostal „jen“ osm let a pistole co jsem kdysi vytáhl z vod Libeňského přístavu, vyleštěná do krásy, tam zářila jako zbraň s níž chtěl vyvraždit lidovědemokratickou republiku.

     Pak šli odsouzení špalírem svých rodin, přátel a také těch co byli rádi, že dělnická třída zase jednou slavně zvítězila nad reakcí a bylo 31.8.1952. /Příběh tohoto procesu patří do jiné historie a proto ho zde nijak nerozvádím./ Šli v zástupu, pohled upřený před sebe nastupovali do připraveného autobusu. Když do zkřehlého ticha náměstí se ozval výkřik.

     „Vláďo...“ Byl to Jiří Šmoranc. Loučil se za nás za všechny.

     Odcházeli jsme i my a za námi se nesly zlostné výhružky, přiletěly i kameny. Nemluvili jsme, jen jsme obklopili mámu, aby ji některý ten kámen nezranil.

     Že je Zdeněk Buřil členem Komunistické strany, to jsem netušil a nikdy mi to neřekl a ani nikdy později jsme o tom nemluvili. Zjistil jsem to až při Vladimírově soudu, když se pod rouškou svého členství chtěl prosmeknout bez pozvánky do soudní síně. Byl však bdělou stráží odhalen a jako zakuklený trockista vykázán ven.

 

     Až dlouho po Vladimírově návratu, se Jiří Šmoranc vyznal ze svých strachů poloviny padesátých let.

 

     Jdu k Vláďovi, jak jsme měli ujednáno. Otevřela mi jeho matka a byla jak uslzený ptáče… že Vláďu zavřeli a že nic neví… To určitě zavřeli i jeho zaměstnavatele (v té době byl již Vladimír zaměstnaný v Tesle) a hned mě zaplavil strach, ani dýchat jsem nemohl, věděl jsem, že budu taky zavřený, že je to jen otázka strachu a času. Nebyl jsem v jejich organizaci, ale pomáhal jsem Vláďovi rozhazovat letáky. Představoval jsem si jak Vláďu mučej a jak se přizná i ke mně. A přitom to byl jen takový protistátní melouch, moje výpomoc… Když jsem byl blízko svého domu, bedlivě jsem obhlížel okolí, jestli nejsou někde ukrytí estébáci. Rychle jsem vniknul do domu, doma byl jenom bratr, to jsem uvítal. „Pojď se mnou do sklepa.“ Ve sklepě jsem odhodil pár lopat uhlí, vyndám igelitový pytel kde jsou ukrytý protikomunistický letáky a kolt maďarské výroby a taky patrony.

     Jsem stále ve strachu zatčení každým okamžikem. „Jdi rychle, dej to do kýble a uhlí na to a spal to rychle než bude pozdě…“ Bratr nechápal co se stalo. „Neptej se, Vláďu zavřeli a jsem v tom taky namočenej, kdyby něco, starej se o mámu… Běžel jsem na Práče zahodit do Botiče ten kolt s patronama.

     Ten revolver ze kterého by stejně nevystřelil, tak jako nevystřelil z paraboly co dostal v revoluci od „rusáčka“. Střílel jsem v polích mezi Záběhlicemi a Chodovce, na tom velkým kompostu do plechovek, ale Němce jsem nezastřelil… „Styděl jsem se za to.“ Žádného Němce… Na lidi bych nestřílel… nemohl bych střílet na člověka. Na vojně jsem střílel na terč, kde byla namalovaná figura člověka. Nemohl jsem střílet ani na tu figuru a důstojníci se divili, že střílím vysoko nad terč.

     Ke vší smůle jsem na Práčích potkal kolegu Husáka, byl straník a měl zrovna hlídku v poli kvůli požáru a sabotáži. Pušku měl přehozenou přes rameno a divil se kam jdu. Řekl jsem mu důvěrně, že za Lidkou Kalašovou, za kterou chodil Jarda Poláček, bydlela v domkách přesně proti cestě co vedla přes můstek přes Botič. Dobře ji znal a chlapsky na mě zamrkal, ale já byl celej podělanej strachy, jestli na něco nepřijde. Prošlo to. Nekontroloval mě a já dělal klidnýho, ale v mozku se mi hasilo vápno. Šel jsem kolem černého Botiče, bylo ticho, Husák za mnou nešel, jen ryba vyšplouchla nad hladinu tmy, zasvitla v měsíčním svitu a pak žbluňkla ještě jednou, ale to byla ta pistole, utopila se a já si oddechl.

     Doma jsem obezřetně obešel dům jestli už na mě nečekají estébáci. Měl jsem i plán jak jim uniknout, ale neměl jsem plán co bude dál. Strach byl žalář s neviditelnýma mřížema ze kterých jsem trčel a chvěl se každou noc. Stále jsem čekal, že pro mě přijdou jako za války Němci, když jsem se vrátil po několika měsících z Pankráce v roce čtyřicet dva a za měsíc pro mě přišli zrovna když jsem dělal na Hlavním nádraží… malovali jsme s panem šéfem reklamu ROLNÝ.

     Vláďa byl zavřený tam a já se chvěl doma v kleci strachu, ale celá skupina o mě nevěděla, jen VV a VV o mně nepromluvil. Nikomu jsem se nesvěřil, nikdo o tom nic nevěděl jen bratr a moje žena. Jedině jeho návrat mezi nás, shodil ten ranec strachu z mých ramen a dali jsme se znovu do boje proti socialistickému realismu. Pokořený, zbeznadějnělý VV, začal psát realisticky svoje zkušenosti z vězení.

 

     Byl konec léta 1952 a rychle se blížil podzim.

 

 

 

16   …Ty vlasy, co jsem si vyrval z hlavy, abych utišil si slzy… /VV/

 

     Profesor francouzštiny přestal, když jsme mu řekli co se Vladimírovi přihodilo docházet, snad měl strach a snad tu patálii přežil ve zdraví.

     Scházeli jsme se dál, jen už ne pravidelně a už ne za kuchyňským stolem v bytě, ale v tátově dílně. Někdy jsme se sešli za týden, jindy za měsíc, jak kdo kdy přišel. Někdy jsme se k tátovu panglu nevešli, jindy jsme byli dva, nebo tři. Táta ševcoval a nechal nás mluvit a hádat se o to co kdo napsal a jak to napsal.

     S Vladimírovým odchodem jako kdybychom se začali opravdu rozpadat. Stále jsme potřebovali a také vyhledávali mezi sebou kontakt avšak žili jsme jen po dvou, po třech i jako osamělí „Stepní vlci“. Šmoranc mizel v „Bílém tichu“ a ztrácel se na dny a týdny někde na autostopu, z Miltona Seidla se stal trochu zahořklý samotář a Poláček si vzal za ženu učitelku, nemocnou steskem ze života a večer si ukazovali v Pravidlech pravopisu.

 

     Čtrnáctý červenec 1952 jsme slavili Buřil, Sobotka a já. Sešli jsme se třináctého večer na okraji lesa, abychom si v bezhvězdné noci připomněli nadcházející den.

     „Viděl jsem svého nejlepšího přítele – jak v ulicích města – ve všech ulicích z večera – Kope dlouhý tunel svého hoře...“ Paul Eluard, Veřejná růže.

     Opsal jsem ty verše na žlutý lípový papír a teď v mdlém svitu lucerny vrůstající do starých stromů jsem je četl a snad jsem si i myslel, že je uslyší všichni co tam ten večer scházeli.

 

     Přicházeli jsme, asi vůbec poprvé, na místo setkání každý sám. Jel jsem z Libně poloprázdnou tramvají číslo třináct a četl si v Prokletých básnících, knížce, kterou jsem asi před dvěma lety vázal Vladimírovi do světlé vepřovice. Seděl jsem v rohu tramvaje a rozmýšlel nad každým veršem, četl jsem si každou báseň znovu a znovu a hledal tajemství co do nich Mallarmé, Baudelaire, Nerval, Verlaine, Rimbaud a ještě jiní, vložili… a taky vzkaz… ten vzkaz co nám básníci přes hráz času poslali. Kolikrát jsme s Vladimírem nad knihou seděli? Mnohokrát. A vždycky jsme našli verš o který jsme se poranili.

     Na konečnou třináctky trvala cesta hodinu a někdy i déle, ale já měl čas celou noc. Za nuselským trhem už byla tramvaj prázdnější, až jsme pár stanic před konečnou, již zůstali ve vlečňáku jen dva. Průvodčí a já.

     „To jsou básničky,“ sedl si vedle mě.

     „No,“ řekl jsem já. A nebyl jsem rád, že mě ruší.

     „Asi jsou zajímavý… pozoruju že si v nich celou cestu čtete.“

     „Prokletý básníci…“ zatvářil jsem se moudře.

     „Tak Verlaine… “

     „Ano Verlaine, Rimbaud… jsou tam všichni… je to takový výbor z jejich básní…“

     Průvodčí se postavil do dveří vlečňáku, oběma rukama se opřel do chromovaných dveřních tyčí a díval se do temnících ulic.

     „… Když hledí na mne, rozhostí se ve veškeré mé bytosti klid křesťanského rozhřešení, je to zlatý pohled generálův na vojína, který právě byl velmi statečný…“ říkal a hlas se mu chvěl.

     „… Její oči jsou šedé,…“ Dojížděli jsme na konečnou. Když jsem vystoupil, ještě jsem dodal, „Tak Verlaine… Vdovcovy zápisky.“

     „Má oči po mojí bývalý ženě… kdybych byl vdovec, byla by se mnou.“ Díval se někam do kolejí a o mně už nevěděl.

     Byla pak dlouhá a smutná noc, kdy jsme si vyměňovali myšlenky jen s lesem a skřípající pěšinou a Sobotka vytvořil jednu ze svých variací neschopného oběšence. Taky jsme četli z Maldorora a nechtělo se nám ani pít.

     K ránu, když jsme přicházeli mezi zahrádky spořilovských domků, a ucítil jsem vůni kvetoucích růží, zastavil jsem se u jednoho z popínavých keřů a k blednoucímu nebi jsem po větru posílal verše: Meditace pozdě k ránu. Byla hodně sentimentální. Ani nevím jestli později zaznamenané útržky stojí za čtení. Snad jen jako připomenutí.

     ... Prosívám pozorně – Vzpomínky mezi prsty – Má meditace zní nazelenalým ránem – Rudá růže ve skleničce s vodou – Něžně sklonila svou hlavu – Tak jako milenka – se vzdává polibku – Unavená láskou – Pozdě k ránu... /SV z Meditace pozdě k ránu/

     …Jsem jako Anděl v rukou kadeřníka… četl jsem si Rimbaudovu Večerní modlitbu a ani jsem nepostřehl, že k domovu mě veze průvodčí, co včera večer mě přivezl ke sváteční oslavě.

     „A noc je v háji…“ řekl, stál mezi dveřmi a díval se pražských ulic. „Vidím, že jste to ještě nedočetl.“

     „No… jestli to nebude tím, že jsou verše co nikdy číst nepřestanete.“

     Navečer jsem se pak z Korábu díval na západ slunce a v Paříži se slavil Svátek svobody a potom v deset hodin jsem poslouchal Rádio Paříž popisovat jak pod Vítězným obloukem a po Champs Elysées pochodovala Cizinecká legie a… Bylo úterý čtrnáctého července 1952.

 

 

 

17   ... Opět nic, jen vzdálené hučení a vzdálené hvězdy... /JP/

 

     Po Vladimírově procesu zůstaly už jen ty schůzky v tátově krámě a víc jako kdyby nás nic nespojovalo. Přátelství trvalo, ale ten soud v nás vyvolal jakýsi pocit viny z toho, že my jsme zde, zatímco on je ve vězení, o kterém jsme měli jen velmi mlhavou představu.

     Jiří Šmoranc se tu a tam vynořil z Bílého ticha, aby rozčeřil stojaté vody, nebo psal nečitelné dopisy plné stesku. Buřil, Sobotka i Ota Rubeš a já jsme ještě nějaký čas sedávali v Makarské na Malostranském náměstí, napsali jsme tam i pár společných textů a čas pomalu odplouval s větrem.

     Sobotka narukoval, Rubeš šel na strojnickou průmyslovku a měl jiné starosti. Dál jsme se scházeli jen s Buřilem a nebo jsem chodil Libní a Prahou, sám.

     Dost pravidelně jsme se Zdeňkem Buřilem trávili večery někde na koncertu či na opeře. A ačkoli se to nezdá, vždycky se tam dělo ještě něco, co nemělo s hudbou přímo nic společného. Kdo seděl v parteru, ten o tom jak je živo nahoře pod střechou, nebo na galerii, na místech k stání, nevěděl nic.     Ve Smetanově síni, v Rudolfinu, v Národním i jinde, sedali jsme na zem u zdi až někde vzadu a slyšeli jsme věštit Libuši, ale také vášnivé milostné výkřiky slečny, která v přítmí „bidýlka“ podléhala nejen kouzlu hudby, slyšeli jsme až k nám na galerii se řinoucí tóny Misa solemis a viděli jsme jak slečna s dřevěnou rukou vyvádí chlípného pána za zhanobený úd ze Smetanovy síně na chodbu Obecního domu…

     Stačilo jen sedět, naslouchat a dívat se a zapisovat, neboť řeka Imagina se kolem nás hnala jako jarní tání.

     Chodili jsme na komorní koncerty do zpustošené Bertramky, kde v jednom rohu seděli hudebníci a kolem nich na zahradních židlích, které si vytahali z hromady poskládané v rohu protějším, jejich posluchači. Hrálo se při svíčkách, snad tam nešla ani elektřina, ale právě proto všechno večery tam byly nezapomenutelné. Chodili jsme taky do nově vybudovaného Divadla hudby v Opletalově ulici, kam se chodilo na muziku která jinde slyšet nebyla a do Městské knihovny a taky jinam.

     Po koncertech jsme ještě zašli na „víno“, k Soukupům do Hybernské, nebo až na Malou stranu do Lobkovické vinárny. Mělnická Ludmila v dlouhých štíhlých pistolích, chodila na stůl neposkvrněná a hýřila vůní milostné poezie.

     Tam jsme si znovu přehrávali co jsme viděli a slyšeli a pod dojmem těch chvil jsme psali i texty.

     Obvykle nás obsluhovala ještě dosti pohledná číšnice, zvědavá co že to na ty kousky papíru pořád píšeme. Pak jednou jsme jí nabídli aby se napila s námi a protože se nehodilo aby přisedla, povstali jsme a ona polichocena, se začervenala.

     „Madam, nečervenejte se při pomyšlení na to, co je to lidské srdce,“ řekl Zdenek Buřil spolu s Maldororem v prvním zpěvu a díval se jí hluboko do očí.

     „Cos viděl?“ zeptal jsem se ho potom.

     „Ostřím sekery rozťaté panenství.“

     „Ta dáma, když počítám její vrásky, co to lidské srdce je, již dávno ví,“ řekl jsem.

     „Sexualita se nedá měřit počtem schodů od brány rozkoše,“ pravil mi nato Buřil.

     Od té doby jsme jí na naše účtenky psali verše. Neměla důvod je odmítat. Neboť dostávala slušné spropitné.

 

 

     Absolutní objekt

 

     Objekt = předmět – z lat. obiectum = co se staví před smysly.

     Absolutní = naprostý = oproštěný od všeho.

           (Etymologický slovník jazyka českého)

 

     André Breton, ve své přednášce přednesené 29. března 1935 v pražském Mánesu, Situace Surrealistického objektu, vzpomněl některé objekty které byly v té době předmětem surrealistického zkoumání a pokusů. Jmenoval: objekt snový, objekt se symbolickými úkony, objekt reálný i virtuální, objekt pohyblivý a němý, objekt přízrak, objekt nalezený, atd. Důvod proč tohle všechno připomínám je jiný, ale když už jsem tak učinil, připomenu i to, že dnes, sedmdesát let po zmíněné přednášce, je situace objektu a jeho zkoumání stejná a tím, že se škála objektů vlivem společenského i vědeckého rozvoje ještě rozšířila a dokonce rozvinula svůj vějíř až do kosmu, je tato situace stále stejně zajímavá a aktuální, není-li ještě naléhavější.

     Po uvěznění Vladimíra Vávry v březnu 1952, oznámil Jiří Šmoranc svým přátelům, že až do jeho návratu odchází do Bílého ticha. Bylo to nejprve pochopeno tak, že jde jenom o další z jeho exhibic, jimiž se vyrovnával s realitou našeho života. Bylo to však jinak.

     Jiří Šmoranc se jako první z nás, brzy… snad už někdy od jara jednapadesát a možná dříve, začal velmi intenzivně zajímat o surrealistický objekt. Byl v té době neustále „na cestě“, měnil místa pobytu i práce a také prostředí v němž se pohyboval a to všechno mu dávalo mimořádnou příležitost surrealistický objekt vyhledávat, nacházet a zkoumat.

     Na naše středeční schůzky obvykle, uchvácený svým novým zážitkem z objektu uzavřeného v nějaké strojní konstrukci kterou natíral barvou na železo, ve škarpě podle silnice na jeho autostopové trase, v hospodě kde byl na svačině, přinášel jejich barevný popis a dostával se proto často do konfliktu, jak s Buřilem, tak s Vladimírem Vávrou, kteří to co viděl za surrealistický objekt obvykle nepovažovali.

     Bílé ticho Jiřího Šmorance. Časový prostor, v němž se pohyboval jen on sám. Bílé ticho. Vymezené prostředí – prostor, jehož tvar i rozměr se měnily v souladu s pohybem Jiřího Šmorance. Mohlo jím projít libovolné množství lidí, jenom se míjeli, aniž jeden o druhém věděli a aniž tušili kudy procházejí.

     Šmoranc do Bílého ticha vcházel kdykoli chtěl zmizet a zase vycházel, když se chtěl setkat s přáteli. V Bílém tichu byl čas bez pohybu a neodměřoval ani hodiny, ani minuty a ani vteřiny. V Bílém tichu, tak jako neklidní podzimní komáři, vířily jen Šmorancovy imaginativní myšlenky. Přitom to bylo velmi tísnivé a nemilosrdné prostředí.

     Bílé ticho. Téměř dokonalý, absolutní surrealistický objekt, jehož nedílnou součástí byl i Jiří Šmoranc. Byl to objekt složený i reálný a také virtuální. Bílé ticho bylo objektem pohyblivým i snovým, ale i němým, měl povahu symbolu a byl přízračný. Byl Šmorancovou děsivou, velkou a zároveň křečovitě tichou básní. Pln děsu se do něho utíkal skrýt před reálnou skutečností která ho svírala a s děsem před samotou z něho zase prchal.

     Patrně koncem jara 1954 (svoje dopisy zásadně nedatoval) mi napsal: Stanislave, to ticho bylo už nesnesitelné… a zase někdy jiný dopis: Prostor Bílého ticha jsem snesl jen několik měsíců….

     Přesto se do Bílého ticha až do srpna 1956, kdy byl Vladimír Vávra na podmínku propuštěn z vězení, stále vracel i když v něm byl jako sevřený diamant na terase poseté mroži. Když v sobě již cítil nesnesitelný přetlak a srdce mu doutnalo po požáru, vycházel ven a psal.

     Bílé ticho tu patrně bylo již od vzniku prvních civilizací a utíkalo se do jeho nehybného prostoru mnoho, velmi mnoho lidí hledajících útočiště před nerovnováhou života. Až Jiří Šmoranc však tento absolutní objekt pojmenoval.

 

     7. 10. 2005

    

 

 

18   ... Až snad ten pes co močí – na straně k jihu, nám poradí... /SV/

 

     Potkal jsem ráno, když jsem se vracelodkudsi domů, abych se převlékl a nezmeškal příchod do práce, barona Popela se svojí družkou, jak víří prach na Hlavní třídě v zatáčce nad hospodou U Karla IV. Byla slušnost pozdravit a jít pár kroků s nimi.

     „Neviděl jsem dlouho pana Vávru,“ řekl baron a myslel Vladimíra. „A vás taky není u Ládi moc vidět.“

     „Bratr nemůže... a já...“ co říct, když náš život šel zrovna jinudy. Baron Popel byl člověk zkušený a tak se nevyptával.

     „Víte, vono je to někdy lepší, nic nevědět. Vono moc vědět, taky znamená někdy sedět. Jo.“

 

     ... Pst – zakázáno – večer i ráno – netopýrem být – na nebe se zavěsit – a vidět do jha jiskřiště hvězd – a čekat – čekat nenadálou zvěst – a dočkat se bolestí – bolestí jichž řetěz je dlouhý – jako proudy – proudy touhy... /VV z Dopisu vězně, propašováno z vězení/

 

     „Jak se má vaše paní?“ zeptal jsem se zdvořile, přestože paní šla dva kroky za námi a tlačila kárku.

     „Mě se ptejte jak se mám, ále, nechtějte to vědět. Chtějte vědět jak to dopadlo s tím prťákem z Kandrtky. Slyšel ste to?“

     „Ne.“

     „Představte si, že von na ten agát před Láďou, jak ste se jednou vo silvestra vsadili, vylez a cestou dolů vletěl cukráři Maťhovi rovnou do vejlohy. Do rakve ho dali i s dortama co Maťha v tom ausláku měl. Jo, von...“

     „Kdoví jakej bude dneska den?“ řekl jsem. O ševci z Kandrtky se mi mluvit nechtělo.

     „Bude pršet... podívejte se kam vejří prach. Jak jde dolů na Libeň, tak vždycky prší. To už ten prach nějak cejtí. Vidíte?, ani se dneska neblejská.“

     Měl pravdu. Ten den byl libeňský prach stejně šedivý jako život kolem nás.

 

     Dalo se i nedalo žít... jak si kdo vybral. Důležité bylo být bezúhonný, mít v pořádku doklady a peníze na útratu. Vázal jsem proto po večerech knihy lidem kteří chtěli mít knihovnu v jednotné vazbě – ještě takoví byli – vázal jsem zprostředkovaně přes jednoho kolegu alba a katalogy pro ambasády a taky jsem za peníze maloval poutače pro Boby Cibulu, jehož band hrál v tom čase v noční vinárně U Locha na Národní třídě. (dnešní VIOLA)

     Bylo to tak, že zatím co na povrchu zdánlivě nezčeřené a klidné hladině života těch let, kdy všichni byli soustředění na budování nového a lidového státu pod vedením KSČ, žil si v teplém příšeří pod hladinou svůj život pražský plankton, v němž se to hemžilo lidmi velmi pestré společenské úrovně.

     Lákáni matně žlutým světlem pouličních lamp, vydávala se noc co noc, stejně jako plankton mořský, na cestu ke hladině, hejna pouličních holek, kapsářů i hráčů hazardních her i flákačů, žigolů a flamendrů z profese, taky básníci a hledači recese, nakřapaných životů i poezie a nevšednosti a společenští provokatéři všeho druhu.

     Ti všichni se noc co noc vydávali za vábivou bludičkou života, přestože stejně jako mořský plankton i oni byli nemilosrdně požíráni velkými a mocnějšími. I tak trvalo celých deset let než zmizela z noční ulice poslední šlechtična lásky, poslední zloděj dbající na svoji čest i poslední hráči, co uměli prohrát s elegancí a nebáli se říct doma dětem, že tatínek měl pech a prohrál všechny peníze, následkem čehož budou mít až do příští hry hlad. Ti všichni ještě věřili na smůlu i na štěstí i na život. Odešli a ti co se za čas vrátili, již byli jiní.

 

 

 

19   ... mít srdce rozpárané východním směrem k nepřítomnu... /JŠ/

 

     Bylo po dešti, uliční lampy jen s námahou osvětlovaly ten kousek chodníku pod sebou a proč by měly svítit víc? V tuto dobu už tu stejně nikdo nechodí a kdo tu jde, ten nemívá světlo rád.

     Kočičí hlavy v Celetné ulici se leskly jako oči přízraků a tramvajové koleje nás vedly někam... kdoví kam. Buřil šel jakoby si taktoval do rytmu a jeho hlas připomínal krákání zamilovaného havrana.

 

     „Ta kterou čekám na nárožích snů – čas ve svém haveloku nese nepohodu – Jen vše ve snu žije Tvým přáním – Kdy ty rozkošně zlatíš – noc svým tělem – na hraně hvězdy vzdálené – a opěvované mojím přáním. – Láska je vždy příšerné vypětí – cit ve spleti tůní to je život na rozhraní.“ /ZB/

 

     Ve výklenku tmavých dveří, vedle vchodu do domu kde bývala vinárna U Pavouka, zahlédl jsem nepatrný pohyb. Zvolnil jsem chůzi a Buřil se mi svým spěchajícím krokem podloudníka vzdaloval k Prašné bráně. Instinkt mě přinutil se vrátit. Ve výklenku stál, o dveře nedbale opřený, asi třicetiletý muž. A již jen z dálky byl slyšet Buřilův slábnoucí chraplavý hlas recitující do pochodu Apollinairův Most Mirabeau. Muž kouřil cigaretu a ačkoliv jsem stál jen několik kroků od něho, neviděl mě. Byl jsem patrně průhledný, díval se kamsi skrze mne.

     Otočil jsem se za Zdeňkem Buřilem, snad abych ho přivolal, ale ten už byl daleko a taky se znovu dalo do drobného deště. Vrátil jsem se k tmavému výklenku, ale tam již nikdo nebyl. Jen vůně cigaretového kouře byla svědkem zmizelé chvíle. Rozhlížel jsem se kolem a pak jsem uviděl deštěm rozmazanou postavu mířící na Staroměstské náměstí. Přidal jsem do kroku, ale když jsem na náměstí došel, už neviděl jsem nikoho.

     Zašel jsem pod podloubí, kde na rohu stávala babka s buřtama. Stála tam snad od nepaměti a možná ještě před tím, aby noc co noc sytila a bavila náhodné chodce i všechny ty noční lidičky, co se u ní cestou domů v již řídnoucí noci zastavovali, ani ne tak aby se najedli připáleného a nebo jen ohřátého buřta či párku, které upravovala v promaštěném pekáčku na lihovém vařiči Primus, postaveném na nevelkém oplechovaném stolku.

     Pamatovala si všechny svoje zákazníky a i když nevěděla jak se jmenují, tak každý u ní svoje jméno měl a o každém věděla něco co mohla posílat dál.

     Byla malá a hodně zavalitá, v létě v zimě nabalená do starých svetrů a kabátů, na hlavě šátek nebo prapodivný klobouk. Všechno tmavé, černé. Snad se chystala na pohřeb, snad zrovna z pohřbu přišla, kdo ví? Zastavoval jsem se u ní, kdykoli jsem šel kolem, aspoň na pár slov. Vždycky bylo o čem mluvit, vždycky bylo něco nového, někoho sebrala šťára, některá z holek skončila u Apolináře, měla od někoho pozdrav.

     „Babi, viděla jste toho člověka?“ zeptal jsem se.

     „Kterýho, chlapče?“ tahala z malého kotlíku párek a odkudsi ze sukní i kousek chleba. „Máš hlad, viď?“

     „Kam šel?“ hledal jsem po kapsách peníze na zaplacení.

     „Jestli myslíš toho co tu byl před chvílí, tak nevím. Zahýbal někam k Týnu.“

     Rozběhl jsem se tam, ale nikde nikdo. Všude tma a ticho. Vrátil jsem se do Celetné k výklenku kde muž před tím stál. Pak jsem si všiml, že se na veřeji cosi bělá. Byl to útržek od deště pošpiněného kartónku velikosti pohlednice. Odtrhl jsem lístek od veřeje a pod skomírající lampou si ho přečetl. Stálo na něm: „Sir Petr miluje průjezdy.“

     Vrátil jsem kartonek na veřej. Byl to vzkaz? Komu? Sir Petr byl ten co tu stál? Byl vzkaz určený jemu? Byl určený mě? A měl ten vzkaz vůbec adresáta? Nebyl to jen žert?, jímž pozdní chodec chtěl komusi sdělit, že stále ještě žije?

     Buřila jsem našel až na nádraží Praha střed (Masarykovo), jak se dívá za právě odjíždějícím nočním rychlíkem do Paříže. Někdy jsme k jeho odjezdu chodili a říkali si co uděláme a kam půjdeme až vystoupíme na Lyonském nádraží.

 

 

 

20   ...Očekávej příliv skleněných ptáků,

     kteří budou křídlama plašit Nedůvěru

     a příliš přehledné city... /JŠ/

 

     V neděli dopoledne, když jsem nešel do knihovny, poslouchal jsem většinou rádio Monte Carlo a o večerech v týdnu kdy jsem zůstával doma, jsem poslouchal rádio Paříž a oživoval jsem si z francouzštiny to, co jsem se naučil. To jsme ostatně mívali už ve zvyku i s Vladimírem.

     Dvanáctého listopadu… ty nešťastné úterky… dodnes utkvěla mi v paměti ta chvíle, kdy hlasatel náhle přerušil program a sdělil světu, že zemřel básník Paul Eluard. Dlouho do noci jsem pak bloudil ulicemi a potácel se smutkem a samotou, ani opít jsem se nemohl a nablízku nikdo.

     Poslední prosincový den jsme s Buřilem probděli v Lobkovické vinárně, Ludmila nebyla, pili jsme likér Perziko, k ránu jsme se bez pozdravu rozešli a nechtěli již o roku 1952 nic slyšet.

 

 

 

21   ... Vypařiti mozek abychom dostali absolutní tmu.

     Popsati strach jen tak z rozkoše a usnout... /ZB/

 

     Chodil jsem do Alhambry, z večera poslouchal Jardu Štercla a potom, když skončil, propadal jsem kouzlu tmavovlasé a tmavooké Alice Farkašové. Byla krásná a maličko napadala na pravou nohu, měla sametově zasněný hlas a byla to dáma. Poslouchal jsem její zpěv a psal jí milostné básně na žluté kartonky v marné touze, že by přijala můj polibek.

     Doma jsem měl na štaflích, na lepence 70x100 cm rozdělaný obraz: „Chci moře, ve kterém bych mohl snít“. Byl inspirovaný Vladimírovým veršem: „Chci moře, ve kterém bych mohl žít.“ Obraz zářil ve světlounce modrých barvách, stejných jako mívaly pěnové večerní šaty Alice Farkašové.

     Z těch mnoha modrých vyrůstala, jako z mořské hladiny, středověká brána a část hradeb a branou právě v ten okamžik, kdy ve výkřiku se vznáší muž a řítí se do nekonečna... Obraz jsem s přestávkami maloval několik let, ale nikdy jsem ho nedokončil. (Příčina proč,se týká až roku 56 kdy se vrátil Vladimírův spoluvězeň Šlajchrt-Dimitrov z Jáchymova a začal mě z důvodů pro mne tehdy nepochopitelných napadat pro moje umělecké názory a moji práci vůbec. Napadal i Boudníka i všechno co jsme spolu dělali, ačkoli o explosionalismu neměl ani ponětí. Konec všemu učinil až Vladimírův návrat.)

 

     Když jsem oslněn nocí a zpěvem krásné zpěvačky odcházel kolem čtvrté ráno z Alhambry, obvykle jsem ještě postál na kousek řeči u buřtaře před Korunou. Celou noc jste se tam mohli najíst i napít i koupit si leccos jiného co se tak k noci hodilo.

     Od půlnoci až k ránu se tam scházela jen, dalo by se říct, uzavřená společnost lidí žijících z nočního města. Tam přicházeli dovědět se co je nového a taky se pozdravit, protože se většinou všichni znali a popřát si dobrý den. Zastavovali tu taxikáři aby pro zákazníka ještě naložili některou holku a nebo jen rozváželi ty co na to měli, po domovech.

     Někdy jsem psal holkám básničky a vyprávěl jim příběhy, kterým stejně nevěřily a pak jsem šel rovnou do práce, pracoval jsem v té době v zakázkové dílně (dnes by se řeklo v ateliéru) v Revoluční ulici, nebo mě domů, do Libně, vedla řeka a někdy mě bral, když končil, taxikář Janoušek.

Bydlel vedle v domě a tak ho to nic nestálo, udělal dobrý skutek a ještě měl cestou domů zábavu.

 

     Tajemství puklého zvonu

     Osmdesát let po vydání Manifestu Surrealismu /Manifeste du Surréalisme = Poison soluble), je objektivní náhoda stále opředena tajemstvím a je stále stejně naléhavě vzrušující.

     Náhody nás míjí, přinášejí lásku, přátelství, vzrušení a také smutek a smrt. Náhody nás provázejí celým životem a jsou ovlivňovány námi a ještě kýmsi a čímsi… víme jenom, že náhody jsou řízené a neodvolatelné. Proto jsou náhody na něž čekáme, náhody jejichž příchod svojí aktivitou vyvoláme a jsou náhody jejichž chod v čase a místě, „řídíme“. Jsou náhody dílem okamžiku(?) a jsou náhody, přicházející a skládající se jako kostky domina, náhody jejichž dotyk a smysl, se dovrší až za dlouhý čas a přesáhnou i celý lidský život a dokonce ho mohou i ovlivnit.

     V roce 1924 vychází Manifest surrealismu a v témže roce přichází na tento svět i budoucí básník, můj bratr Vladimír Vávra. V tom roce se narodilo mnoho dětí a z nich i hodně básníků. Co je na tom pozoruhodného? V daný rok jen právě ten Manifest, současně však došlo i k prvnímu dotyku náhody, s níž se setkám až na počátku jednadvacátého století.

     Za dvaadvacet let potom (1946) se Záběhlicích začíná scházet několik mladých básníků aby mluvili spolu o poezii a surrealismu. Později byli označeni jako Záběhlická skupina surrealistů, z nichž se ještě později stávají Libeňští psychici.

     Co je na tom zajímavého? A co s tím má společného náhoda? Zajímavé na tom bylo, že se tu, aby pěstovali poezii, sešli: lakýrník, zahradník jenž se stal knihovníkem, rádiomechanik a také knihař. A náhoda jejich setkání, když každý z nich žil jinde a mezi jinými lidmi? Patrně by se nesetkali nikdy, kdyby mezi nimi nebyl někdo, kdo celý svůj život vědomě a záměrně náhodu provokoval, Jiří Šmoranc.

     Za drásavých okolností, setkali se v protileteckém krytu při spojeneckém náletu na Magdeburg (1944), Jiří Šmoranc s Vladimírem Vávrou. Za necelé dva roky potom, čte Šmoranc netečným vojákům v jedné ze světnic Vršovických kasáren úryvky z románu Jeana Giraudouxe Zuzanka a Tichý oceán. Nad stránkami románu se se začne přátelství se Zdenkem Buřilem a vznikl zárodek Záběhlické skupiny. Vyzván bratrem Vladimírem jsem se k nim přidal i já. Tak jistým provokováním náhody vznikla nakonec skupina Libeňských psychiků.

     Spolu s bratrem se učíme francouzsky, sníme o tom, že jednoho dne pojedeme do Paříže, že se tam setkáme s Bretonem a že s ním navštívíme všechna místa poznamenaná surrealismem, že zajdeme i do hospůdky v uličce končící u zdi Montmartreského hřbitova a uslyšíme tak jako Breton místo slov „on diner“ (podává se večeře), čarovné slovo „Ondine“ (rusalka), a každý z nás pod dojmem toho setkání napíše svoji velkou báseň.

     Poslouchali jsme v tom čase pouze francouzský rozhlas a v neděli dopoledne i vysílání na přání posluchačů, z rádia Monte Carlo. Měli jsme silný přijímač, který snad původně sloužil jiným účelům a na tu dobu to byla dokonalá aparatura, pro skvělý příjem z kteréhokoli vysílače.

     V březnu dvaapadesát byl Vladimír zatčen a v srpnu i odsouzen podle paragrafu 231 zákona na ochranu republiky. V březnu 1952 začíná André Breton sérii rozhovorů s André Parinaudem na stanici Radiodiffusion Fanćaise. Proud Bretonových rozhovorů končí v červnu, ve stejném čase jako Vladimírovy výslechy před „přípravou“ soudního přelíčení. Zase jakási náhodná shoda.

     Ač se Vladimírovým odchodem mnohé změnilo, nezměnilo se až do mého nástupu k PTP to, že jsem dál poslouchal francouzský rozhlas. Na rádiu Paříž jsem také v listopadu 1952 zachytil zprávu, že právě zemřel Paul Eluard… a Vladimír byl převezen do tábora Mariánská v Jáchymově, kde zůstal až do srpna 1956.

     Běžel čas, roky i život. Bylo žhavé léto 1983 když jsem onemocněl a vcházel již do toho jiného světa o němž nikdo z nás nic neví a kde jak praví filozof, teprve všechno začíná. Jen nepatrný krůček ještě scházel. Přesto jsem se vrátil i za cenu toho, že kus mého života byl vymazaný z paměti, asi tak jako když dáte počítači chybný příkaz a nebo ho zbrkle vypnete. Získávat ztracené informace zpět je velmi těžké a někdy vůbec nemožné. Byl jsem na tom stejně. Některé střípky života jsem potom přece jenom pohledal, některé však dál zůstaly ukryté kdesi na disku nevědomí.

     Dvanáctého října byl jsem letos v restauraci U Pinkasů, kde byla představena kniha Tomáše Mazala: Spisovatel Bohumil Hrabal. Spousta lidí, mumraj, kdo na takové sešlosti chodí, ví. Pak mě někdo v chumlu lidí zdraví… zaostřím a on to přítel David Pohribný, s nímž dávno jsem se neviděl. Jsme proto rádi, že se vidíme a dáváme se do řeči.

     Přijde otázka i na nakladatelství Concordia, vzpomínka na Clarissu Honzy Krejcarové a pak na Bretona a padne i otázka:

     „Četl jste Bretonovy Rozhovory?“

     „Nečetl…“

     Věděl jsem, že vyšly, ale neměl jsem je. Pak díky jeho přátelskému gestu jsem si již později večer v této knize mohl listovat a těšit se na ten okamžik, kdy začtu se do vět před dvaapadesáti lety Bretonem vyslovených.

     Teprve až příští den, až když jsme se s knihou vzájemně seznámili a prohlédli si jeden druhého a když jsem si přečetl předmluvu Jana Řezáče, ponořil jsem se do stránek knihy. Stalo se však cosi podivného… skrze řádky jako kdybych slyšel hlas… a pak jsem si víc a víc uvědomoval, že to co čtu jsem již někde a někdy slyšel. A jak moje oči postupovaly po řádcích a vyslovovaných myšlenkách, vracel se mi do paměti březnový den roku 1952, kdy Vladimír byl již ve vězení a já, duševně rozviklaný, seděl sám u rozhlasového přijímače.

     Až po chvíli jsem si uvědomil, že ten kdo ke mně z rádia mluví, je André Breton. Ne všemu, z toho co říkal, jsem rozuměl… mého ducha však v té chvíli oživoval i jen ten jeho hlas. Pak ještě několikrát jsem měl příležitost jeho rozhovor zachytit a s tužkou a slovníkem v ruce mu naslouchat.

     Po dvaapadesáti letech, podivnou souhrou náhod a gestu přítele, si Bretonovy Entretiens mohu poslechnout znovu.

     Stejnou náhodou však i náhle, vyvolán správnou kombinací kláves, vrátil se do mého vědomí také velmi cenný ústřižek života, zdánlivě již nenávratně ztracený.

     Dočetl jsem a pojednou také věděl, že: „Tajemství objektivní náhody tkví v kráse puklého zvonu.“

     Kolik náhod se však musí odehrát, aby puklina zvonu se zacelila?

 

                           3. 11. 2004

 

 

 

22   ... miluji vás a párek mšic

     miluji hřbitov a melancholii mrtvol... /SV/

 

     Již někdy od října, možná o nějaký den dřív a nebo později roku 1952 a pak začátkem roku 1953, jsem začal dostávat dopisy od lidí o nichž jsem nic nevěděl a ani jsem o nich nikdy neslyšel. Byl jsem nedůvěřivý, a na žádný jsem neodpovídal. Možná to byla chyba, ale možná to byl taky jen pokus mě k něčemu vyprovokovat, kdo ví?

     Pak mě vyhledal mládenec, o rok o dva mladší a že by chtěl se mnou psát. Prý ho za mnou poslal Ota Rubeš. Řekl jsem nakonec, proč ne. Brzy však začal být vlezlý, a víc než psaní ho zajímali mí přátelé a já. Přišel za mnou dokonce až do zaměstnání s jakousi nevzhlednou šestákovou brožurkou s válečným příběhem, že podle ní napíšeme „scénário“ k filmu. Poslal jsem ho s tím domů. Později mi někdo řekl, že to prý byl nadějný svazák. Už jsem o něm nikdy neslyšel.

     Pak se ohlásil muž, jenž tvrdil, že přichází od Vladimíra a že pro mě má vzkaz. Po jistém váhání jsem svolil. V jeho stručném, ale naléhavém dopise, bylo cosi, co mě přesvědčilo. Pozval jsem ho tedy na návštěvu a ve sjednaný den, stál za dveřmi pán středního věku, vysoký, štíhlý, slušně oblečený, v ruce futrál na housle. Jeho jméno není důležité, neboť přišel a zase odešel. Myslím, že se ani nepředstavil.

     „Smím vejít?“

     Pozval jsem ho aby vstoupil.

     „Sedněte si,“ nabídl jsem židli.

     Položil pouzdro s houslemi na stůl, ale nesedl si. Byl neklidný a trochu upjatý.

     „Vy jste Vladimírův bratr?“

     „Ano... psal jste, že pro mne máte nějaký vzkaz.“

     „Vladimír je velmi talentovaný básník a umělec a tvoří i tam...“ začal, po krátké zámlce a zaváhání sáhl do kabátu a z nějaké jeho skrýše vyndal nepoškozenou roličku, kterou mi obřadně předal. „Toto vám posílá k uložení až do...“ a zase ta zámlka.

     V roličce bylo několik kreseb (osm?) a text: Dopis vězně. Na jedné kresbě bylo dokonce několik taktů melodie a tím se objasnil i důvod proč ty housle. Pak mi ty tři, nebo kolik taktů přehrál, a přehrál je i tátovi a mámě. Poté spakoval housličky, vytratil se z bytu a víc nebyl. /Když se Vladimír za několik let vrátil, všechno jsem mu předal – kresby i rukopis/

 

     A zase přišel dopis. Že je jen prvním z řady dalších, jsem ještě netušil. Držel jsem tu slepeninu v ruce a říkal si: zahoď to. Dopis, opatřený datem 11. 4. 1953! (v datu může být rozdíl jeden den na obě strany – o dopis jsem spolu s jinými věcmi o deset let později přišel, ale o tom ještě bude řeč). Obálka slepená z několikrát přeloženého papíru, připomínala listovní zásilku jen velmi vzdáleně. Byla však opatřena známkou, mojí adresou a navíc byla na zadní straně ozdobena maličkými, snad abstraktními obrázky. Pošta ten konvolut jistého Vladimíra Boudníka, doručila.

     Co to je? Po zkušenosti se „scénáristou“, jsem v tom mohl hledat cokoli od kohokoli.

     Na několika stránkách vytržených z bloku a doprovázených malými grafikami, mě ten Vladimír Boudník vynadal do polointelektuálů a obvinil z toho, že je mi dvacet let. Urazil mě a proto jsem mu, ačkoli mě o to požádal, neodpověděl.

     Za několik dní přišel dopis další. Byl ještě pořád hádavý, avšak již smířlivější a bylo v něm již něco co mne upoutalo a tak jsem odpověděl i když jsem odpověď přizpůsobil jeho stylu.

 

     … Musel bych Vám analysovat zábrany, jež se v mozku fixují, po jistých situacích. Napsal bych Vám o analyse snů, ale mám dojem, že reálnému pochopení z Vaší strany by bránil poznatek o nauce p. Freuda. Manipuloval jsem totiž do 27 let s jistou psychickou disposicí, kterou člověk ztrácí ve 13 – 15 léty. Ostatně. Není vyloučeno že se někdy setkáme a pokud Vás neotráví má všednost, tak si své názory na věc vymění osobně

                                           Zdraví Vladimír Boudník

 

P.S. Písmo prvního dopisu bylo imbecilní, jelikož jsem si asociací vybavoval Vašeho jmenovce. To byl děsný případ.

 

     A pak jsme si psali a dopisy chodily snad každý den a paní Králová, naše listonoška, je tátovi štítivě předávala v krámě, až jednou, když už to nemohla přenést přes to svoje pošťácké srdíčko a mimo to byla dámou a zakládala si na tom, neboť její manžel býval účetním v záložně, se proti tomu, že by měla takovou „nevšední“ poštu doručovat, ohradila.

     „Pane Vávro, kdo to tomu vašemu synovi píše? Kdyby to mělo pokračovat, tak to já bych mu ty papíry nosit nemohla, to by si pro ně na poštu musel chodit sám,“ řekla našpulenou pusinkou.

     „Jak myslíte paničko. Spolehněte se, že mu to vyřídím,“ tátovi to její kárání pod knír moc nešlo, ale koneckonců byla i jeho zákaznicí a se zákazníkem je nutno zacházet slušně. Jinak by s ní asi vyrazil dveře, ale takhle jen hrábl do regálu pro její střevíce. „Vezmete si ty kramfleky hned, nebo se tu stavíte až večír?“

     Taky se u nás zastavil okrskář, ale ten jen ze zvědavosti. Byl to kluk co s námi chodil do školy a dalo se s ním vyjít. Ale, třeba jsme si to jenom mysleli.

     V těch dopisech jsem poprvé slyšel o Explosionalismu a mohl jsem si i poprvé prohlédnout ty tak zvané seismografické záznamy, jakési maličké dekalky, velikosti tak asi poštovní známky. Lhal bych, kdybych tvrdil že mě to nezajímalo.

     Vladimír Boudník se mi ozval právě v době kdy jsem na tom nebyl nejlépe. Jiří Šmoranc se potuloval někde v Bílém tichu. Zdeněk Buřil, jako vedoucí oddělení měl někoho ze svých podřízených vyslat do výroby ale než by to udělal, šel na stavbu raději sám, scházeli jsme se tedy převážně jen v sobotu, někdy v neděli a přes týden jsem byl odkázaný sám na sebe. Poláček i Milton Seidl se ukazovali jen tu a tam u táty v krámě.

     Později jsem přišel na to, že i Boudník byl na tom podobně. A jak na mne přišel? To do historie zasáhl opět můj bývalý spolužák Karel Novák. Pracoval v tomto čase u stejné firmy, v ČKD?, dokonce snad i ve stejné dílně a tam se celkem přirozeně seznámili.

     Boudník nejen, že byl objevitelem Explosionalismu, ale byl i jeho učitelem a fanatickým vykladačem a propagátorem a šiřitelem v každé chvíli svého života. Výsměch, nadávky, podceňování a přehlížení, ho nemohly a ani nedokázaly zastavit. Věřil v to co dělal a dělal to absolutně, byl poctivý a čestný až k pláči a ve své tvorbě nikdy nelhal. Jestli mu bylo rozuměno, je jiná věc.

     Prostředím, ve kterém se cítil dobře a byl v něm i šťastný, byla tovární hala, tam kázal Explosionalismus svým učedníkům z nichž jedním byl i po jistý čas Karel Novák, jenž ve snaze získat si jakousi vážnost a lesk, řekl Boudníkovi o skupině s níž se stýká a taky se zmínil o tom, že s touto skupinou básníků a malířů se zabývá psychoanalýzou, taky surrealismem a vůbec, že v té skupině „jeho přátel“ jsou samí géniové a bohové literárního a výtvarného umění. To jsem měl být já, Soukup a snad i ostatní. Nikdy jsem mu za to nemohl ani poděkovat, ani vynadat. Když se znesvářili, Novák Boudníkovi řekl, že nic neumí a že my jsme proti němu někde vysoko nahoře.

     Boudník vylákal z Nováka moji i Soukupovu adresu a začaly chodit ty dopisy. Když se však názory a stanoviska začaly vyjasňovat, tón dopisů se uklidňoval a protože v dopisech se nedalo říci všechno, přišla chvíle, kdy dopisování musel nahradit osobní kontakt. Jinak to psaní začalo ztrácet význam a smysl. Návrh na schůzku přišel od Boudníka. Nějak kontaktoval i Borise Soukupa, ale jestli a jak moc, si psali nevím.

 

     Boris v té době již studoval na VŠUMPRUM, kam se nakonec dostal aspoň on a příliš pravidelně jsme se nestýkali i když naše přátelství nebylo o nic menší. Později se stal scénickým výtvarníkem v Divadle Na zábradlí a tam měl také v roce 1959 svoji první výstavu a já byl u toho. Potom od roku 1971 byl na volné noze, příliš se mu však nedařilo, neboť jeho tvorba ani zdaleka nepřipomínala konformitu, která se právě od umělců jaksi samozřejmě vyžadovala. Čas od času jsme si psali a taky se vídali a byl-li některý z nás v jisté duševní krizi, jeden druhého jsme vyhledávali a to až do Borisovy předčasné smrti. Byl talent, bohužel tak jako mnohý, žil v nesprávné době.

     Boudník mi v dopise sdělil, že se sejdeme u Soukupů a kdy. Místu setkání jsem se podivil, ale na druhou stranu, tam a nebo kdekoli jinde. A třeba by naše skupina elévů umění, zase tímto způsobem oživla. To jsem ještě netušil jaký má Boudník k Libni a k tomu místu mezi Palmovkou a palácem Svět, vztah.

     Navečer smluveného dne, byl čtvrtek třicátého dubna 1953, jsem vešel do domu na Palmovce, kde Soukupovi bydleli a chtěl projít chodbou ke schodišti. Za domovními dveřmi jsem spatřil stát neobvykle vysokého, možná dvoumetrového muže. Byl v šedém svrchníku s ohrnutým límcem, na hlavě černý klobouk zformovaný do kastrůlku.

     „Nejste pan Boudník?“ zeptal jsem se. Nějak podvědomě jsem usoudil, že je to on.

     „Ano, vy jste pan Vávra?“

     Jeho stisk ruky byl pevný a to mě potěšilo.

     „Proč nejste nahoře u Soukupů?“ řekl jsem.

     „Mluvil jsem s panem Soukupem jen na chodbě mezi dveřmi a nabyl jsem dojem, že mě nevnímá přátelsky. Nejsem zklamaný. Byl to omyl.“

     Padlo ještě několik slov z nichž jsem pochopil, že si s Borisem do oka nepadli, byl v tom však jistě zamíchaný i Borisův otec, jenž jakýkoliv jen náznak abstrakce krutě odsuzoval. Nechtěl jsem o tom přemýšlet a také jsem nevěděl proč bych měl. Byla to Borisova věc. Vyšli jsme na ulici a naše přátelství se začalo.

     Mimoděk jsme se dali kolem hospody Merkur a přes trať do Staré Libně a když jsme míjeli ulici Na hrázi, řekl Boudník, jen tak, mimo řeč.

     „Tady bydlí jeden můj známej... nějakej doktor Hrabal.“

     Jméno mi nic neříkalo a nebyl důvod se vyptávat. Přešli jsme náměstí Dr. Holého k paláci Svět a šli dál nahoru do Libně až jsme se zastavili před hospodou U Ferklů. K nám se Boudník ostýchal, vešli jsme tedy do hospody.

     Boudník tenkrát ještě nekouřil a nebo zrovna nekouřil a nepřipadal mi ani jako zvláštní pivař. Já jím ostatně taky nebyl. Sedli jsme si ke stolu hned na kraj u dřevěné stěny oddělující vchod od lokálu a pokračovali v tom o čem jsme celou dobu mluvili. Chvíli o tom co píšu a maluju a Boudník dlouze a velmi obsáhle o explosionalismu.

     Vyprávěl o akcích v ulicích, o manifestech explosionalismu a to všechno proplétal jmény mě dosud neznámými. Fišer, Dočekal, Vodseďálek, Rothbauer, Šmejkal, Hrabal, Krejcarová Medek, Bouše, Reegen a ještě další, jména lidí, které jsem až teprve po čase, když jsem se s mnohými z nich seznámil, začal vnímat a od sebe rozlišovat.

     Viděl, že ho poslouchám s probuzeným zájmem a to byl ten impulz na který čekal. Pozval mě, abych s ním jednu ulici udělal. Jen tak… abych to viděl. Trochu jsem váhal, ale na druhou stranu mě to zase čímsi přitahovalo. Další schůzku jsme si dali hned na příští středu, abychom se domluvili na tom co bude a abych věděl jak se připravit a taky jsme se museli ještě více poznat a to nebylo ni nesnadného, neboť Vladimír Boudník byl velmi otevřený, neagresivní, spíše trpěl určitou plachostí a byl velmi skromný. Teprve na půdě Explosionalismu rostla jeho jistota a sebevědomí a přicházel o svoji plachost a ostych. Byl velmi trpělivý při vysvětlování svého uměleckého vyznání a jak jsem brzy poznal i nesmírně pracovitý.

     Šel jsem s ním jednou a pak jsme těch akcí v ulicích udělali do konce října 1953 a potom ještě v roce 1956, ke dvaceti a možná o nějakou víc. A co mě na těch ulicích nejvíc přitahovalo? Jistá bezprostřednost s jakou lidé přijímali fakt, že někdo kreslí, maluje podle fleků a skvrn oprýskaných a starých omítek a že přímo tam před nimi vznikají obrazy podněcující jejich fantazii. Bylo vzrušující vidět jak lidi, ve své většině, přijímají ten fakt, že je možné vidět v nějakém fleku obraz a nebýt přitom cvok. Dokonce, že to k člověku a jeho vnímání světa a života patří.

     Zatoužil jsem najít a přijít na takové jiskření slov, jehož imaginativní výbušnost by byla stejná jako u toho fleku na zdi. Možná jsem chtěl najít i jistou spojitost se surrealismem. Neměl jsem však ještě sílu vědomostí a ani zkušeností. Boudníkovy znalosti o surrealismu byly jen velmi obecné a surrealisté s nimiž se znal (Mikuláš Medek a ještě jiní) chovali se k němu přehlíživě a chápali explosionalismus jako jakousi potrhlou abstrakci přičemž si nikdo neuvědomil, že surrealisté dělali podobné pokusy se skvrnami, strukturou dřeva i kamene apod. Bylo by jen dobře a ku prospěchu věci, kdyby se někdo pokusil najít a popsat, kde se umělecké projevy surrealistů s Boudníkem a jeho žáky, setkávají.

 

     První společnou akci jsme dělali v Karlově ulici, u Klementýna, naproti hospodě U modré štiky, avšak nejčastěji jsme bývali ve Františkánské zahradě (vypadala jinak než dnes), na Jungmanově náměstí, na Kampě a na Malostranském náměstí, ale bylo těch míst daleko víc, tahle však patřila mezi naše oblíbená, asi proto, že tady se tábory lidu, jak tomu Boudník někdy říkal, obvykle vydařily a přišlo i hodně lidí.

     Dělali jsme uhlem, tužkou, pastelem i akvarelem a taky olejem a místo štětců jsme používali zašpičatělé klůcky hadříků, přišel na to Boudník a pro tento způsob malování to bylo téměř ideální.

     Vůbec nejčastěji jsme se svými stojany stávali ve Františkánské zahradě. Pravidelně se zastavilo dost lidí a zejména k večeru, kdy již měli v přicházejícím šeru pocit jisté anonymity, ztráceli zábrany a přestali se obávat a ostýchat.

     Boudník měl pravidelně stojan ověšený Manifesty Explosionalismu, stávali jsme, obvykle již navečer, někde u východu na Jungmannovo náměstí a světla lamp se nad námi rozsvěcovala. S lucernou za zády jsem jednou kreslil uhlem na bílou čtvrtku připíchnutou na stojanu jakéhosi fantaskního ptáka v jehož křídlech byl děs, patrně ze smrti. K přízračnosti té kresby přispívala i okolní tma a žlutě nevýrazné světlo lucerny, ale také šepot zvědavců a kroky chodců. Asi po šesti, či sedmi letech, jsme seděli s Boudníkem a Hrabalem a ještě snad s někým z Boudníkových mladých přátel v hospodě Šumava, když k nám ke stolu přišel neznámý muž a začal na mne mluvit a vyprávět o tom, že on i jeho žena nemohou zapomenout na ten večer kdy nás s Boudníkem potkali ve Františkánské zahradě a na to, jak na kartonu na mých štaflích, byli svědky umírání vyděšeného ptáka. Karton s černým ptákem se dávno změnil v prach a přesto tímto podivuhodným způsobem znovu ožil. Boudník mi potom řekl, že toho člověka zná z fabriky.

     Když byla akce v ulici úspěšná, stálo kolem nás neustále tak dvacet třicet lidí. Někdo u nás postál po celou dobu, někdo se jen zastavil a chvíli poslouchal co se povídá, řekl svoje mínění a šel dál. Mnozí si četli manifesty a vyptávali se co to všechno znamená a Vladimír Boudník trpělivě a znovu a znovu mluvil o tom co je to Explosionalismus a o tom, o co usiluje.

    

     Byli jsme na stejném místě a Františkánská zahrada byla stejná jako v jiném pozdním odpoledni. Na to, že byl květen, bylo pořád dost chladno a i když se lidi zastavovali, nikdo se dlouho nezdržoval a když se zastavila rodina s dětmi které kolem nás běhaly a dělaly rámus, chystali jsme se končit. Pak kolem nás procházel muž v trochu ošoupaném, leč stále elegantním zeleném semišovém kabátu. Zastavil se, řekl si s Boudníkem pár slov a zase spěchal dál.

     „To byl Doktor,“ řekl Boudník, „Hrabal, jsem mu poměrně dost zavázanej,“ a po chvíli dodal, „máme přijít až skončíme k Flekům.“

     Když jsme asi o dvě hodiny později ke Flekovům dorazili, bylo již u stolu kde seděl Hrabal, hodně rušno. Nejdřív jsem se nemohl orientovat kdo je kdo, u dvou stolů seděla skupina mužů tak asi přibližně Boudníkova věku i starší a neustále, tak jak debatovali, měnili svoje místa. Rozeznával jsem jen Hrabala a potom nějakého pána, kterému Boudník říkal pane profesore a který z Boudníka tahal rozumy. Ostatní byli podle řeči většinou malíři a domluva s nimi pro mě nebyla žádná. S některými z nich jsem se potom časem tu a tam setkával i u Hrabala a nebo v Rothbauerově sklepním ateliéru v ulici Na žertvách.

 

     Po nějakém pivě jsem se chaosu u stolů přizpůsobil, moc jsem toho však nenamluvil. Spíše jsem byl zvědavý a snažil se zachytit o co komu jde, ale odhalit se mi to nepodařilo. Hlavně se mluvilo nahlas. Nakonec jsem seděl s Boudníkem, ten profesor mu sliboval něco poslat do Paříže a obstarat tam nějaké kontakty, zdálo se mi však, že mu Boudník příliš nevěří a i mě bylo zřejmé, že z něho chce profesor hlavně něco vytáhnout. Později jsem zjistil, že takových lidí se kolem Vládi Boudníka, pohybuje víc. Hrabal seděl většinou dál ode mne a ten večer jsem s ním prakticky nemluvil, snad jen několik všeobecně nezávazných slov. Byl jsem v té společnosti jaksi přebytečný a proto mě to tam přestávalo bavit a zajímat i když odmítavě se ke mně nikdo nechoval.

     Boudník potom ještě dojednal s Hrabalem schůzku u něho v Libni a pak jsem odešel.

 

     Ve svém deníku si 10. 5. 1953 mimo jiné také poznamenal:

Těsně před odchodem setkání s JuDr. Hrabalem, s nímž jsme byli u Fleků – i se St. Vávrou. Po odchodu JuDr. Hrabala rozmluva s p. profesorem Laudou – Byli přítomni malíři. Mluvili jsme o explosionalismu, p. prof. Lauda se ptal na dimenze, jichž jsem dosáhl, dále se zmínil o Paříži (později přisedl St. Vávra). Zval mne pan prof. Lauda abych přišel v pátek ke Flekům, omluvil jsem se, jelikož jdeme k doktorovi.

 

     Jiný večer… mohli jsme na ty svoje akce chodit až po práci ve všední dny a jen zřídka v sobotu, soboty a neděle jsme většinou trávili každý jinak… jsme postavili svoje stojany už hodně pozdě opět ve Františkánské zahradě, na kartony nám svítily lucerny, lidé spěchali z biografů a kaváren a jen pár zvědavců, možná pět, možná deset, se u nás na chvíli zastavilo.

     Chtěli jsme skončit, když k nám přišla skupinka hezky veselých, rusky mluvících pánů. Na první pohled lepší sorta. Pohled na nás je pobavil neboť něco takového ještě neviděli. To, že naší předlohou je omlácená a opršelá zeď brány, kterou za chvíli vyjdou ze zahrady, nepostřehli a ani netušili. Boudník kreslil dívčí hlavu s vlnivými vlasy a já rozpadlé schodiště propadající se do jakési tůně, nebo studny.

     Pánové si prohlíželi naše kresby a chtěli vědět, kde že je dívka a kde schodiště.

     „Soudruzi,“ řekl nám jeden z nich, zřejmě tlumočník, „to jsou sovětští diplomaté a ptají se, proč malujete tady a ve tmě?“

     Boudník začal vysvětlovat a tlumočník překládat.

     „Vlivem gramotnosti, filmů a fotografií a též velkého množství obrazového materiálu jež nás obklopuje...“ začal Boudník svým obvyklým způsobem.

     Tlumočník tlumočil a tváře diplomatů byly stále koženější. Nelíbilo se jim to.

     „... vytváří psychické a fiziologické schopnosti tvořit na základě myšlenkové asociace reálně platné obrazy...“ dál se Vladimír Boudník v rozvíjení svých teorií nedostal.

     Diplomat, zřejmě číslo jedna, začal mluvit velmi nahlas a velmi rozčileně a ukazoval přitom na nás.

     „Kluci,“ tlumočník vynechal oficiálnosti, „chce vědět, kdo vám tohle povolil a kdo je za to odpovědný. Seberte se a mazejte rychle pryč. Myslí si, že jste provokatéři. Máte kliku, že jdou chlastat.“

     Ten tlumočník byl naštěstí Čech a kupodivu nebyl hajzlík.

 

     Byly dny, kdy jsme zůstávali nepovšimnuti, kdy v lidech bylo cosi co jim bránilo se zastavit, byly dny, kdy nás neviděli a mohli jsme stát se svými stojany kdekoli a byly dny, kdy přišlo tolik lidí, že příslušníci SNB nám dávali přesně vyměřený čas na to abychom zmizeli, nebo nás seberou. Uměli jsme svoje nářadí balit rychle.

     Tak po třetí, čtvrté akci, když jsem již věděl jak a kdy a na co lidé reagují, jsem také začal s diváky navazovat kontakt a vysvětlovat dění jehož se všichni právě účastníme, po svém. Začali jsme se s Boudníkem doplňovat. On mluvil o tom, že každý může namalovat svůj obraz a já zase o tom, že každý může napsat svůj příběh… že k tomu stačí jen v sobě uvolnit – třeba právě pomocí těch skvrn a jiných podobných objektů vyvolávajících snění – proud asociací, obrazů a vzpomínek, zasutých kdesi hluboko v duši a třeba až někde za prahem podvědomí. Stalo se, že někdo projevil hlubší zájem a nebo třeba jen větší zvědavost… o čem to mluvím a tak jsem jim povídal o vědomí a podvědomí a taky nevědomí a jaký mají tyto pojmy k sobě vztah a jak mohou a také zasahují, do našeho života.

     Jak však popsat všechno to, co se na ulici při „akcích“ odehrávalo? Zůstalo jen vzdálené chvění vzpomínky těch několika málo již odcházejících pamětníků. Dokonce ani kresby, jejichž hodnota by byla stejně jenom dokumentární, se až na nepatrnou výjimku nedochovaly. Nebylo proč je schovávat, splnily svůj úkol právě jen v tom jediném okamžiku, i když velmi často vyvolávaly v lidech kolem nás nějakou další představu, vzpomínku a třeba i naději, ale také zlobu či nenávistné sliny.

     O desítiletí později se podobným akcím začalo říkat happening, byl tu však jistý „nepatrný“ rozdíl. V roce 53 se stále ještě konaly politické procesy a mnohdy stačilo mnohem méně než jsme dělali my, aby cesta z takového happeningu vedla do trestaneckého lágru. A nám přitom paradoxně o nějakou politickou činnost, či dokonce provokaci, vůbec nešlo, nás to dokonce ani nenapadlo. Prošlo nám to, asi jsme opravdu vypadali jako cvoci.

 

     Sobotní večery a neděle jsme trávili převážně se Zdeňkem Buřilem na koncertech a po výstavách, uchylovali jsme se do některé naší oblíbené vinárny a pak v tichu noci jsme konali dlouhé procházky a jen tak do větru jsme psali verše a citovali básníky jimž jsme se chtěli někdy v budoucnosti

ne rovnat, ale aspoň přiblížit. Nahlas jsme snili a chodili po Paříži a sedávali v kavárně Cardinal na Velkých bulvárech a pozdravovali se se všemi známými a přáteli. Potkávali jsme Maxe Ernsta, Tristana Tzaru, Eluarda a Péreta a Bretona... pili jsme kávu s Nadjou a byli oslněni světlem jímž nás ozařovala.

      Byly to naše fialové návraty do světa a času, který jsme milovali. Chodili jsme fialovou krajinou a žlutými ulicemi a průhlednými domy plnými nahých lidí kteří procházeli jeden druhým a neustále se měnili.

 

     Uvidět hvězdu…

     Nadja, krásná dívka nosící svoje tajemství stejně přirozeně jako mnohá jiná kabelku, se mi vrátila vrátila do myšlenek, když autorka jakéhosi eseje či recenzního článku, použila v textu jméno Nadža, chtíc patrně naznačit, že se jedná o Bretonovu Nadju.

     Nadja, dívka s tajemstvím, dívka neznámého původu o němž ani Breton nic bližšího neříká… možná tušil, možná dokonce věděl i víc… konec konců, co na tom záleželo, když krása a drásavost jejich příběhu spočívala v něčem jiném. V kouzlu náhodných setkání počínající v Rue Lafayette a nádherně bolestných rozchodů končících v ústavu pro choromyslné.

     Nečekané setkání s jejím jménem mě přimělo abych se ve vzpomínce vrátil zpět až do roku 1951 a znovu prožil ten okamžik, kdy přítel Zdenek Buřil, z prohibitu Univerzitní knihovny přinesl na schůzku naší „básnické“ skupiny, častým čtením již značně umolousanou a opotřebovanou brožuru, snad vůbec prvního českého vydání Nadji.

     Nadja, se na dlouhou dobu stala předmětem našich rozhovorů a diskusí a co bylo zvláštní, i když jsme z francouzské abecedy věděli, že J = ž, ži, zcela spontánně a samozřejmě jsme vyslovovali NADJA. Když na to dnes myslím, zdá se mi, že jsme nejspíš rádi podlehli jisté nápadné slovní podobnosti nadjá a Nadja a také určitému kontrastnímu spojení významu a charakteru obou jmen, či pojmů a zřetelně tu podvědomě sehrál i svoji úlohu okouzlující příběh slov on dine (večeří se) a Ondine (rusalka), který s tím jen zdánlivě neměl nic společného.

     Spojité nádoby, které vytiskl ve Vyškově na Moravě pan Obzina pro S.V.U. Mánes v roce 1934, uvádí Breton jejich třetí část drásavě krásnou citací z Nadji: „Nikdy neuvidíte tu hvězdu jak jsem ji viděla. Nechápete: je jako srdce květiny bez srdce.“ V textu Spojitých nádob je pak jméno Nadja přeloženo jako Naďa. V Nezvalově překladu knihy Co je surrealismus?, z roku 1935 vydaném nakladatelem Jožou Jíchou v Brně, je v citacích jméno Nadja přeloženo jako Nadža.

     Náhodnou shodou jsem se se jménem této podivuhodné dívky setkal letos ještě několikrát, ať již v rozhovoru, nebo v různých textech a setkal jsem i se všemi tvary jejího jména používanými v češtině. Nadja, Naďa i Nadža. Nejsem si jist je-li vhodné jméno této dívky do češtiny vůbec překládat. Současně si však říkám jestli na tom vůbec záleží? Asi ne… neboť dívka Nadja, stejně jako dívka před plakátem Židův hřích ze Spojitých nádob a ostatně všechny ženy Bretonem potkávané a krášlené jeho poezií, nesou stále svá tajemství až někam do příštích století a asi je to tak dobře. Naštěstí.

 

                                                Září 2005

 

PS.: Čtu si v Nadeaouovi, Dějinách surrealismu, procházím řádky a pojednou mne cosi přiměje, abych se vrátil o stránku, snad dvě, zpátky. A tam to je. Nadeau vyslovuje domněnku, že jméno Nadja vzniklo v souvislosti s ruským slovem naděje = naděžda. Je-li to tak, jak Nadeau píše, pak naděžda vypuštěním hlásek ě a d je tu Nadža – Nadja a v českém překladu pak logicky Naďa, zdrobnělina jména Naděžda. A již jen pro zajímavost, svátek má sedmnáctého září.

                                                6. 11. 2006

 

     Noční Praha byla v tom roce 1953 tichá a nijak nám nebránila abychom přecházeli hranici skutečna a na několik hodin mizeli v nadreálnu a potom s ránem se zase vraceli zpět.

     Zdeněk Buřil mě tyto noci připomněl v dopise když jsem již byl v lágru PTP: „Naše fialové nálady prochází krajem u cesty pro radosti.“

 

 

 

24   ... Ó život v zatáčkách, kouzlo tmy a světlé dívky

     přecházející ulici a myslící na jídlo... /ZB/

 

     Boudník domluvil schůzku u Bohumila Hrabala, s nímž mě slíbil blíže seznámit a jemuž všichni říkali a oslovovali ho, Doktore. Nebylo to z přehnané úcty k jeho titulu, ale říkat mu Bohouši, to se vzhledem k věkovým rozdílům nehodilo a říkat mu pane Hrabale to se také nehodilo, zase kvůli našim vzájemným přátelským vztahům. Oslovení Doktore, bylo i s tou nepatrnou kapkou ironie, tak přijatelně vyvážené.

     Tu domluvenou středu, v sedm hodin navečer, jsem vstoupil do chodby domu číslo 24 v ulici Na hrázi a mohlo být tak asi kolem desátého května 1953. Zvědavě jsem prošel chodbou, vyloženou tmavě žlutými dlaždicemi, až na konec a zastavil se na prahu dvora. Věděl jsem, že tam někde vzadu Doktor bydlí. Než jsem však stačil vykročit k asi pěti schodům vedoucím na vyvýšený dvorek s kůlnami na uhlí a klepadlem, vyrazila z prosklených dveří na levé straně chodby energická dáma s blond hlavou, zcela určitě obarvenou, dáma na první pohled minulosti bohaté, živící se však nyní domovnictvím.

     „Kampak?“ ustála dáma mohutné prsy a čekala.

     „Jdu za doktorem Hrabalem...“ a můj skromný hlas jí naznačil, že nikterak si nehodlám s ní zahrávat.

     „Vás jsem tu ještě neviděla,“ řekla a nebyla v tom zvědavost, jen výstraha, že si mě už bude jednou provždy pamatovat. „Pan doktor bydlí vzadu ve dvoře. Je doma!“ Zavřela dveře a za sklem zavlála záclonka.

     Vyšel jsem těch několik schůdků na dvorek. Po levé straně kůlny na uhlí, po pravé schody do prvního patra na prosklenou pavlač, taky klepadlo a zase schody do prvního patra, ale na otevřenou pavlač, potom ještě po levé straně zákoutí se starými reklamními cedulemi přibitými na zeď a dveře záchodu a byl jsem před úzkými, vysokými a také částečně prosklenými dveřmi.

     Hrabal mě viděl přicházet přes dvůr a přišel mi otevřít. Nepatrnou chviličku jsme se na sebe dívali. Měl manšestrové kalhoty na kšandách, flanelovou košili a svetr, Ve Františkánské vypadal na většího elegána a u Fleků zase víc na bohéma. Teď přede mnou stál ve dveřích utahaný „dělňas“ z Poldovky. (To, že v Poldovce dělá, jsem věděl od Boudníka.)

     „Já jsem Vávra,“ řekl jsem, „Vláďa Boudník říkal abych přišel, že tu bude,“ hájil jsem svoji přítomnost.

     „Vládíček tu není, dáte si kafe? Pojďte dál... a vopucujte si boty,“ vrátil se Doktor do metrové předsíňky a zašel do místnosti vlevo.

     Vopucoval jsem si tedy semišky a šel jsem za ním. Podlouhlá místnost s jedním oknem, které však mnoho světla nepropouštělo, před oknem kůlny, nad ním pavlač a mezi kůlnami a oknem místo tak právě pro dveře na záchod a reklamní tabule kdoví kde posbírané.

     Mezi dveřmi a oknem starý psací stůl, u něho vyřezávané křeslo, naproti rovněž řezbářem vyzdobená prosklená skříň, sloužící jako knihovna. Možná to byla knihovna. Rozhodně byla plná knih, z nichž některé jsem si pak časem mohl i přečíst.

     Ty knihy vůbec byly zajímavé svým obsahem a to nejen literárním. Doktor s těmi knihami hrál jakousi svoji loterii. Náhodně a namátkou, ukládal do stránek knih bankovky různé hodnoty a stejně náhodně a namátkou je zase vybíral a kolik našel, tolik mohl utratit, ale nepamatuji, že by byl někdy bez peněz.

     Vedle skříně bylo obyčejné kanape a na něm sloužila jako přehoz Britská vlajka, pak byla skříň na šaty a naproti, napravo od dveří sporák plný škvír jimiž do místnosti pronikalo světlo ohně, aby pak nepokojně poletovalo po stěnách. Uprostřed nevelký stolek na sešlapaném šedomodrém koberečku, kvůli němuž se musely tak pečlivě „pucovat“ boty. Pak ještě nějaké židle a houpací křeslo.

     Bylo tam teplo, šero, útulno. Sedl jsem si na Union Jacka a míchal svoji první kávu v ulici Na hrázi. Ta káva byla ve své době velmi slavná. Bylo to prý nejlepší kafe jaké se dalo v Praze pít. Aspoň se to říkalo a později, když tam chodil i básník Hiršal, často na Doktora v žertu dorážel, aby prozradil jak to kafe vaří.

     „Ty, Bohoušku, jak to děláš?, nedáváš ty do té kávy něco?, víš, že je taková fantasie... čím to může být?“

     „Já nevím, vono to bude asi vodou a nebo jak se to tu všechno míchá dohromady, ty pachy ze dvorka a z toho hajzlíku... já nevím, mě když někde na návštěvě řeknou abych jim to moje kafe uvařil, tak já ho za prase nesvedu. Bude to asi tou vodou,“ říkal Doktor, „a nebo, že meju hrnky až když vařím novou, třeba se ty hrnky kafem zatáhnou, já nevím.“

 

     Malou chvíli jsem se cítil nesvůj, Hrabal se však tomu, že tam jsem, nedivil a já, jak jsem pomalu upíjel kávu, přestal jsem se divit taky. A Boudník? Třeba ještě přijde.

     Doktor se sklonil k malému sporáku aby do něho naložil lopatku drobného uhlí, pak něco podlil v kastrole co mu poprskával na rozpálených tálech, olízl vařečku, okoštoval a potom, s pro něj typickým mlasknutím špičkou jazyka přitisknutou za zuby, (tohle dělal nejen když byl spokojený s jídlem, ale i když se mu líbila cigareta, nebo myšlenka, cokoliv – dával tím najevo svoji vnitřní spokojenost) sedl si vedle kamen na židli, přehodil nohu přes nohu a zatím co mezi ukazovákem a prostředníkem pravé ruky držel cigaretu, vzal mezi prsteník, malíček a palec ouško malého šálku s kávou, napil se a znovu si pomlaskl.

     „Ten sporák jsem měl už dávno vyhodit... ale podívejte se jak to třepotání ohně probleskuje mezi tály a čaruje s tmou. Místo abych ho odtáhl na skládku protože má propálenou troubu, sedím tu u něj a dívám se na zeď a říkám si, tohle kdybych uměl...“ nedořekl co a jen tam seděl a střídavě potahoval kouř z cigarety a upíjel kávu.

     Díval jsem se na bílou stěnu a viděl jsem něco podobného jako když panu Černému, promítači z Bio Ferkl, hořel v promítačce film. To se nejdřív zamihotalo světlo a roztavený film pak předvedl na plátně ohnivou stínohru a lidi řvali, že si zaplatili za biograf a že na tohle není nikdo zvědavej. (Pan Černý však již nepromítal, byl ve stejném procesu jako Vladimír, odsouzen k jedenácti letům a do jednoho si je „odseděl“)

     „Boudník měl přijít... nevím co mám... asi bych měl jít,“ byl jsem nesvůj, pil jsem kafe a kouřil, ten člověk co si lebedil u kamen byl jistě jednou tak starý jako já a vím o něm jenom to, že je doktorem práv, dělá na Kladně a je spisovatel. Ale jako bych nic neřekl.

     „Vládíček říkal, že taky píšete, máte něco sebou?“ zeptal se a ostatní přenechal sporáku.

     „Píšu, teď zrovna málo, pokouším se proniknout do toho Boudníkova Explosionalismu. Chtěl bych, až spolu uděláme víc ulic, zkusit najít protiváhu v poezii... to co Boudník maluje, to zkusit psát,“ řekl jsem a tahal jsem z kapsy malou složku přeložených listů v otřepané kartónové obálce, s několika mými texty.

     Doktor do svazečku nahlédl a pak ho položil na stůl. Šel podlít kastrůlek a naložit do kamen.

     „Přečtu si to potom a víte co?, já mu to ukážu taky, co řekne...“ přitom neustále těkal po místnosti, pak rozsvítil stahovačku s plechovým širmem a holou žárovkou, jestli to byla čtyřicítka si nejsem jist, ale spíš ne. Co chtěl říct už nedokončil, ani komu ten svazeček ukáže, ani kdo o něm má co říct, protože konečně dorazil Vládíček Boudník a beze všech omluv začal hned nadávat na Dočekala, o němž jsem již věděl, že je jeho přítelem.

     „Měl na mě zase blbý kecy, určitě byl nahecovanej od umprumáků a od Medka. Oni totiž nestačej sledovat vývoj a mají vztek, že jsem mezinárodně známej. Stando, už si říkal Doktorovi o poslední akci? Doktore, ohromnej úspěch. Lidi úplně šíleli a bylo jich tam aspoň třicet... Stando řekni... možná i víc Doktore a ten děda s tím mlíkem pánové...“ byl to proud k nezastavení.

     Doktor ho nechal mluvit a zatím vyplachoval v předsíňce dvoulitrový džbán na pivo.

     „Vladimírku, skočte k Vaništovi pro pivo a řekněte mu, že se tam zítra stavím zaplatit,“ přetrhl Hrabal Boudníkovi řeč a vrazil mu džbánek do ruky.

    

     ... Postavili jsme stojany před vchodem do Františkánské zahrady a zase ze strany od Jungmannova náměstí. Začínal jsem už mít pana Jungmanna za jednoho z nás, tak často jsme pobývali v jeho blízkosti. Bylo sobotní odpoledne a i když každý někam spěchal, velmi brzy se kolem nás utvořil hrozen diváků a zvědavců.

     Omítka k níž jsme přišli byla barevná, zřejmě se po zimních deštích v ní začaly uvolňovat nějaké chemické sloučeniny, které na zdi vytvořily několik velkých fantaskních skvrn v celé škále zelených barev. O těch skvrnách jsme věděli a jen jsme čekali na dobré světlo abychom mohli přijít s barvami a nedělali jenom uhlem.

     Měl jsem na kartonu jakýsi oblak s kanoucími slzami dopadajícími na korálový útes obklopený zelenomodrým vesmírem. Tak jsem to viděl já.

     Byli jsme tam snad jen několik minut, když kolem nás prošel děda ve stromečkovém kabátu, s litrovou bandaskou v ruce. Zastavil, podíval se co děláme a šel dál. Asi za čtvrt hodiny se vrátil, postavil se za nás a upřeně pozoroval co malujeme. Sledoval každý pohyb ruky, každý tah hadříku s barvou. Jako kdyby nás kontroloval. Chvílemi i na souhlas kývl hlavou, nebo jí zatřepal, jako že nesouhlasí.

     A lidi chodili a zastavovali se. Někdo přišel a uplivl si, někdo se smál, někdo se zajímal a vyptával a někomu se třeba ulevilo když pomyslel, že není cvok sám. Boudník zaníceně vykládal všem kteří ho chtěli poslouchat, o člověku oproštěném myšlenkovou asociací od nadvlády mimoděčných čar, jimiž by jinak reprodukoval svoje představy, i o akademismu, „... jenž vzhledem k rovnocennosti tvůrčích sil diváka, se bude odlišovat jen určitou řemeslnou schopností...“ /V.B./

     Kolem již bylo několik lidí ztrácejících ostych a přiznávajících se k tomu, že i oni v té omítce vidí: něco, někoho, dokonce i malé příběhy. Sdělovali nám je a vyprávěli si je mezi sebou a my, poznenáhlu a bez velkých přechodů, jsme svoje obrázky upravovali podle toho co říkali, takže na kartonu běžel film zobrazující podvědomý život těch lidí. Byly v tom snáze i nesnáze, život i sny. Bylo tam všechno. Jako v dobrým filmu.

     Jen děda za mnou stál a nic neříkal. Jak dlouho jsme tam byli? Dlouho. Nechtěli jsme odejít, neboť se kolem nás stále držela skupina deseti až dvaceti zaujatých lidí a i když se již chýlilo k večeru a dav proudící kolem nás již nespěchal domů, ale za zábavou, bylo pořád dobře vidět a bylo i teplo.

     „Dědku, já tě hledám po hospodách kde si a ty tu čumíš na nějaký bláznové. Kde máš mlíko? Tebe si tak pro něco poslat.“ To křičela babka patřící k dědovi co mi stál za zády.

     Děda se na babku nepodíval a bez toho, že by něco řekl, podal jí po hlase bandasku. Babka do ní nakoukla, vzala dědu za ruku a táhla ho k panu Jungmannovi.

     „Dědku, co si s tím mlíkem vyváděl? Vždyť je sražený, z toho bude tak akorát syreček. Jiný dědkové aspoň chlastaj, ale ty budeš blbnout až do smrti,“ její výtky byly slyšet z Jungmannova náměstí ještě dlouho.

     Lidi se rozesmáli a propojení vyprchalo. Ke všemu šel ještě kolem vzdělaně se tvářící třicátník s dívkou a když si nás poměřil, utrousil k dívce pár chytrostí.

     „Obyčejnej syrealizmus... a bez myšlenky...“ co se o nás ještě dívka dozvěděla dál, jsme naštěstí již neslyšeli.

     Boudníka to rozladilo, taky mu to připomnělo, že nějaký referent mu nechce přiznat odměnu za zlepšovací návrh a začal balit. Navíc už tam hezkou chvíli postával jeden pán, kterého jsme dobře znali, čekal jen na příležitost. Byl čas jít domů...

 

     Když Vládíček konečně donesl pivo a posadili jsme se ke sklenicím, Doktor pil ze zinkového žejdlíku (byla to půllitrová odměrka a možná to byla koštovací nádoba z pivovaru, ale taky to mohla být jen odměrka na mléko, zrovna takovou totiž měla mlékařka paní Filipová jejíž starší syn byl šachovým velmistrem a mladší boxoval za Spartu) o němž tvrdil, že je už pivem správně zataženej a pivo z něj má ten správnej říz a že pivo když se pije a je to dobrý pivo, tak že: „tak jako maličko i trnou zuby,“ a opět lehkým pomlasknutím podtrhl co říkal.

     Věřil jsem mu. Já totiž pivu nerozuměl. A pak se mluvilo a mluvilo o všem možném. O surrealismu a když se dostal ke slovu Boudník, tak jen o Explosionalismu, pak se mluvilo o Poldovce, taky o tom co dělám já a zase Vládíček Boudník o fabrice a o akcích v ulicích a zase o Explosionalismu.

     Když jsem z kraje večera k Hrabalovi vešel, tak mě neustále vyvádělo z míry to, že se bere jako samozřejmost, že tam jsem a jako bych tam už před tím nesčetněkrát byl a že se všichni známe již roky a ne jen pár hodin. Ale jak šel večer a sporák co se propaloval sálal a další káva v malých šálcích voněla, taky obsah kastrolu začal vemlouvavě a neodbytně vonět. Potom se poklička přesunula na židli vedle sporáku, Doktor začal stále častěji ke kastrolu vstávat, v jeho ruce se co chvíli objevovala láhev Senátora, silného černého piva jímž maso přesně odhadovanými dávkami opatrně podléval, odřenou vařečkou odškraboval ze dna hustou přichycenou šťávu a špalek masa pravidelně otáčel tak, aby se nepřipaloval, ale aby maso i šťáva tmavly do sametově hnědé barvy.

     Když Doktor maso dopekl a podělil se s námi o „hovězí na černém pivu“ a k tomu nakrájel kostky černého Moskevského chleba, tak když jsme tuto potravu přijímali, neodvažoval se rušit ani Boudník. Šťávy bylo málo, tak lžíce, možná slabé dvě, ale… víc nelze k tomu říct. A pak jsme kouřili a pili pivo od pana Vaništy a Boudník si stěžoval, že mu v betribu nechtějí zaplatit za zlepšovák, tak to byla ta chvíle kdy jsem definitivně uvěřil tomu, že do domu Na hrázi 24 chodím snad již od nepaměti.

 

 

 

25   ... Nejtišší netopýři

     Postaví hlas ploutví

     Prý v lesích důležitý

     Mezi beatnická pokrytectví

     A měsíční hru... /SV/

 

     Byla neklidná, neurovnaná doba, kdy každý den byl jako celý život. Míjel jsem kavárnu Savarin, kývnul jsem na pana Janouška, jenž pomalu pojížděl se svým taxíkem kolem a čekal na zákazníka, když pouliční rozhlas začal vyhrávat jakousi smuteční melodii. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Bylo čtrnáctého března, zítra bude mít Vladimír narozeniny a předevčírem to byl rok co ho zatklo STB. Mířil jsem na Václavské náměstí do kavárny ke Štěrbovi, Vladimír tam chodíval, a chtěl jsem tam na jeho vzpomínku vypít kávu a možná jeden koňak.

     Pak se z tlampačů ozvaly fanfáry, po nichž kdosi zdrceným a vážným hlasem oznámil, že zemřel prezident Gottwald. Hrála se hymna, možná píseň práce, nebo internacionála. Muži smekali klobouky, ženy klopily hlavy, byl státní smutek. Před pár dny maršál Stalin a dnes prezident. Jak se to tak všechno k prvnímu Vladimírovu výročí sešlo.

      Každý den vydal za celý život a protože ten nezastavíš, po smutku přišla radost. Zase jsme měli dělnického prezidenta a ještě ke všemu spisovatele. Co by si národ mohl přát víc? Dělníci se s ním radili o práci, s básníky rozprávěl o poezii. Velkým sluší ušlechtilost.

 

     Ve vinárně U Locha vrchní číšník kasíroval poslední hosty, zaplatil jsem i já a pomalu jsem se vydal po Národní třídě na Můstek, že se tam ještě zastavím před Korunou u stánku s buřtama a poslechnu si co říkají holky a třeba mě pan Janoušek odveze domů.

     Ulice takhle pozdě v noci již byla opuštěná, jen tu a tam se mihl chvátající stín aby vzápětí zmizel za některým rohem. Pak jsem před sebou spatřil orientálně objemnou postavu vanoucí však kupředu jako lehounký větřík a i když bylo vidět, že má jisté potíže s orientací v prostoru, nezdálo se, že by ten bezesporu muž, měl proto horší náladu. Naopak, mluvil hlasem hedvábně něžným a dokonce i verše jsem zaslechl. Byl to básník a ti milují samotu a noc.

     Potom uprostřed milostného verše a obtížného tanečního obratu, narazil hlavou do lampy pouličního osvětlení. A básník náhle nebyl a místo veršů se ulicí rozlehl hlučně drsný hlas obírající se fekáliemi různé hustoty a jejich vztahu ke vzniklé nehodě.

     „Tohle se může dít a stát jen v tomhle komunistickým bordelu,“ řval silně a nahlas, až ostatní lucerny samy děsem zhasínaly. „Který hovado sem nechalo tu lampu postavit... ať mi to okamžitě řekne!“ Muž třískal kloboukem o zem a stěžoval si na nepřízeň světa.

     Odkudsi ze stínu se vynořil příslušník SNB v naivní představě, že zjedná pořádek.

     „Občane! Přestaňte křičet a dělat výtržnost a dejte mi váš občanský průkaz,“ zasáhl příslušník. Byl ostrý a s nikým se nepáral.

     Objemný poeta oněměl překvapením, že byl tak hanlivě osloven. „Občane!“ A pak se vzpamatoval a uchopil příslušníka za klopy kabátu a pohazoval jím jako čímsi velmi nepatrným.

     „Mně ty poskoku říkáš, že dělám výtržnost? Mně? Víš s kým mluvíš? Řveš tu jako na lesích a je ti úplně jedno kde jsi. Je ti jedno, že řveš a rušíš klid města kde po namáhavé práci spí náš drahý ministr soudruh Nejedlý, řveš uprostřed města nad nímž bděl i sám soudruh Stalin...“ a tu byl básníkův projev přerušen křapavým hlasem, vyděšeného příslušníka však nepustil.

     Zatím co básník třepal nevinným esenbáčkem, došel k nim velmi známý pán s charakteristickým nosem i hlasem.

     „Co provedl ten hoch, soudruhu Nezvale?“

     „Je ve službě, přitom opilý a svým halekáním ruší spánek našich pracujících. Má štěstí, že je z dobré proletářské rodiny, soudruhu prezidente, proto na popravě toho nemrcoucha netrvám...“

     A to již jsem mizel kolem pana Jungmanna ve Františkánské zahradě a Světozorem na tramvaj do Vodičkovy ulice.

     Tak den byl jako celý život.

 

 

 

26   ... Ten prach dříve padal na mé oči

     a vysušoval z nich slzy... /VV/

 

     Vladimírek Boudník měl přání poznat některé mé přátele a protože nebyl zrovna nikdo po ruce, bratr Vladimír byl v Jáchymovských dolech a Šmoranc se toulal autostopem v Bílém tichu, nabídl jsem mu Buřila a v sobotu devátého května odpoledne, jsme se za ním na Spořilov vypravili. Boudník si s nevelkým zájmem prohlédl nějaké věci – přeložené z francouzštiny, Tzaru, Bretona, Markýze de Sada a Georgese Hugneta a ještě něco, poslechl si kousek desky se sborem Bělogvardějských kozáků a pořád tlačil hovor k explosionalismu, ke svému jedinému námětu o němž byl ochoten vést delší dobu řeč.

     Zbytek odpoledne jsme trávili v kavárně U Havla. Chodila tam převážně mládež a studenti a protože se tam vedly řeči na pováženou, tak tu kavárnu dost brzy potom zavřeli. Navečer jsme zašli do vinárny Makarská na Malostranském náměstí, byla v té době nejčastějším místem kam jsme chodili a Boudník byl rád, protože tady měl o čem mluvit, tady pod podloubím znal každý čtvereční centimetr omítky a dal se do vyprávění svých zážitků z ulic. A taky jak, kdy a s kým, sem na tohle náměstí chodil dělat. Celkově ho však ten den naše rozhovory neuspokojily a myslím také, že se s Buřilem příliš nestýkal, jestli ano, bylo to asi jen občasné setkání u Hrabala a nebo se mnou.

 

     Jít s Buřilem a s Boudníkem do vinárny, nebo i na kávu, znamenalo za ně i zaplatit, protože se jim stalo v těch letech jen jednou, dvakrát, že měli peníze. Musel jsem to s nimi dělat tak, že mi museli odevzdat co měli po kapsách, nechal jsem jim z toho na zpáteční cestu tramvají domů a zbytek, až na těch pár drobných co mi dali jako podíl, jsem celou útratu zaplatil ze svého. Na pohřeb jsem ještě nešetřil, takže mi to ani nevadilo. Většinou to co mi dali, bylo málo i na tuzéra. Vladimírek Boudník ještě obvykle, aby ušetřil i za tu tramvaj a měl na druhý den, chodil domů na Žižkov pěšky.

     A pečlivý Vladimírek Boudník si o tom zapsal: Včera v sobotu schůzka se St. Vávrou, návštěva Z. Buřila na Spořilově, četl jsem část jejich překladatelské práce Bretona. Byli jsme v kavárně U Havla, tam jsme měli kávu, potom jsme byli na Malostranském náměstí ve vinárně. Tamtéž jsme měli víno, beefsteak (whisky). Platil vše Vávra – asi 560 Kč. My dva, Z.B. a já, přispěli almužnou, já jen 20 Kč. V pokročilých hodinách jsme si vyjasňovali vzájemné problémy – byla jim činnost explosionalisty nejasná. Nečetli manifesty – bylo těžko učinit závěr. Mluvilo se velmi o psychoanalýze. Zkoušeli jsme báseň ve dvou, potom psát fragment – trochu jsme kreslili. Odchod okolo 24. hodiny, já šel pěšky na Žižkov.

 

     Přivedl jsem postupně k Doktorovi i Jiřího Šmorance, když se na chvíli vynořil z Bílého ticha, taky Miltona Seidla i některé další, z nichž však málokterý přišel víc než jednou.

     Hrabal měl zvláštní schopnost přitahovat k sobě určitou vrstvu lidí. Samé vyděděnce. A bylo jedno, jestli to byl intelektuál, dělník, metař nebo cikán, každý z nich jako kdyby mu přinášel tu jedinou a nejkrásnější květinku co měl. Proto po těch několik let padesátých a ještě i na začátku šedesátých, bylo možné se v jeho bytě setkávat, hádat se a obhajovat nové teorie, předčítat svoje verše, povídky i celé divadelní hry a romány.

     A k tomu čtení se vařilo kafe, chodilo pro pivo, občas někdo přinesl víno a někdy, při vzácných chvílích a v nejužším kroužku, dvou, třech Doktorovi těch nejbližších, naléval se i kubánský rum s griotkou. Byt ve dvoře domu 24 v ulici Na hrázi, byl po celé ty roky místem, kde vždycky někdo byl, kde se dalo vždycky s někým sejít a kde jsme si i schůzky dávali. Hrabal na to někdy žehral, když však nikdo nepřišel, sebral se a šel za někým sám. Bez lidí nevydržel.

 

     Měli jsme s Boudníkem schůzku u Hrabala. Bylo domluveno, že se všichni tři vypravíme na Spořilov za Buřilem. Doktor však neměl čas, bratr Slávek mu slíbil přivézt, nákladním autem s nímž jezdil, z Nymburka nějaký nábytek a Doktor u toho chtěl být a pomoci při nakládání a taky musel účinkovat při řešení domácích neshod, neboť Slávkovo první manželství už bylo zase na rozpadnutí. A maminka Hrabalová se těšila na vnoučata a ani od jednoho syna se jich nemohla dočkat a ani nedočkala.

     Vyprovodili jsme Hrabala na nádraží Dolní Libeň a poslali ho do Nymburka. Pak jsme se vrátili na Hlavní třídu a jen tak se courali, ale bylo mi podezřelé takové to Vládíčkovo kohoutí ošívání. Až to nevydržel a musel se pochlubit.

     „Nebudeš věřit, ale já jsem dneska pracháč,“ a díval se zasněně do hlubin Libně.

     „Matička tě založila?“ nechtěl jsem věřit, „nebo její novej šamstřík?“

     „Ne, zaplatili mi za zlepšovák. – Deset tisíc.“ Díval se na Libeň z výše svých dvouset centimetrů a byl vítěz. Deset tisíc bylo hodně peněz, jedno pivo desítka stála deset korun a večeře bez lístků přišla kolem stovky a my oba jsme měli plat jen něco málo přes dva tisíce. Jenomže byl rok 1953 a byl konec května a všude se mluvilo o měnové reformě, nervozita hýbala ulicemi a kdo měl rozum ten se peněz zbavoval a nakupoval, pokud mu vůbec ještě někdo něco prodal.

     „Cos za ně koupil?“

     „Nic, mám je tady,“ položil si hrdě ruku na srdce. „Vyplatili mi je dnes v poledne.“ Svátek měl Ferdinand a byla sobota.

     „Co s nima budeš dělat? Bude měna...“

     „Zápotocký říkal, že ne. Že vo svý peníze nepřijdu. Člověče, já mu věřím.“

     Jeho víra se začala kymácet teprve když jsme v kavárně Svět nemohli sehnat místo, jak tam bylo nařezáno. Když nám pingl přinesl dvě objednané desítky s obličejem okradeného sirotka a dvacetikorunu si od nás bral jen s odporem a jako někdo, kdo nejen vyhořel, ale byl ještě ožebračen svojí bývalou ženou. Výčepní dotočil sud a pivo nebylo, jídlo nebylo, limonáda nebyla, cigarety došly.

     „Zavíráme,“ oznámil vrchní a bylo na něm vidět, že ho život přestal těšit. Z cesty za Buřilem, nebylo tentokrát nic.

     Podraz referenta pro zlepšovací návrhy, jenž mu dal vyplatit peníze až na poslední chvíli, Boudník dlouho těžce nesl, přesto i potom stále věřil, že všichni lidi jsou stejně poctiví jako on a ač ještě mnohokrát podvedený, věřil tomu až do smrti.

 

     Jednou, nedlouho potom co jsem začal navštěvovat Hrabala pravidelně a když dopili jsme obvyklou kávu, Doktor náhle vstal ze židle a řekl cestou ke dveřím.

     „Pojďte, podíváme se ke klukům,“ a už za mnou zavíral dveře a hnal mě přes dvorek ven. Před domem jsme se dali doprava Na Kotlasku a do Ronkovy, kde jsme přešli železniční trať do ulice Na žertvách a vraceli se kousek podle trati k Libeňskému nádraží (dnes je tam stanice metra Palmovka a tam kde byla trať jezdí tramvaje a z nádraží zůstalo jen zubožené torzo).

     Tam, v hlubokém sklepním suterénu byl ateliér, v němž přebývalo a pokoušelo se něco vytvořit, několik výtvarníků, kteří měli společného, kromě různě proklínaného přátelství, jen to, že byli spolužáky ze Státní grafické školy.

     Sešla se tam tenkrát v těch poválečných časech zvláštní a neobvyklá skupina žáků… Vedle úplných nováčků usedli vedle sebe do lavic i již starší a zkušenější. Tak se v jedné třídě sešli:

     Hanes Reegen, první český beatnik, vynikající kreslíř, v jehož kresbách se opakuje spojení lásky a smrti. Umírá v roce 1952 a dnes je již téměř zapomenut. Bylo mu třicet let.

     Zdeněk Bouše, rovněž znamenitý malíř, zanechává a trousí svoje dílo za sebou aniž by se o jeho osud zajímal. Jeho Kristus z roku 1948 a nebo jeho Melancholie malovaná o pět let později naznačovali velikost jeho osobnosti. Byl prvním kdo doprovázel Boudníka na jeho cestách Prahou.

     Jaroslav Rothbauer, ukazoval na svých grafických listech život kolem sebe a příliš optimisticky ten pohled nevypadal. Kruh života… had požírající sám sebe, nebo Noc nepotřebných… mlžný stín postavy padající z mostu, prosebně zdvižené ruce a možná slyšíte i výkřik. To byl jeho tehdejší pohled.

     Bylo těch spolužáků víc, Jirka Šmejkal, Jaroslav Dočekal, ten však později přešel na UMPRUM k profesoru Strnadelovi, kde byli i Adolf Born a Oldřich Jelínek. Navázal se tak řetěz přátelství začínající někde u Bondyho a přes Hrabala a končící u Jelínka. Většina těch přátelství však nepřežila studia a první úspěch.

      Úředně byl nájemníkem ateliéru Jaroslav Rothbauer a to hlavně proto, že byl mezi nimi jediný, který vedle výtvarného talentu, měl i smysl pro věci praktické a hlavně si uměl poradit.. Žádný z nich nebyl členem svazu výtvarných umělců, ani žádného podobného spolku a přestože v té době bylo obtížné nějakou takovou místnost, zejména když šlo o téměř nelegální umělecké činnosti získat, navlékl to Rothbauer přes odbory a výtvarný kroužek v Ávii, kde byl zaměstnaný, tak, že to sklepení kde snad někdy dříve bývala zámečnická dílna, mu Národní výbor přidělil.

     V době kdy mě tam Hrabal přivedl, žil a pracoval v ateliéru jenom grafik Jiří Šmejkal, zvaný malej Jirka. Zabral pro sebe maličkou místnost s oknem až vysoko u stropu a tam i bydlel a pracoval. Ve vedlejší velké místnosti, asi té bývalé dílně, bylo jen výtvarné haraburdí a na zdech stopy po Boudníkových pokusech. Jinak nic a proto ani nebyl důvod se tam zdržovat. Všechen život ateliéru se na nějakou dobu přenesl do „kuchyně“, jak se také Šmejkalovu kumbálku říkalo.

     Rothbauer, po neshodách s Boudníkem, který měl rád zdi samý flek a navíc na nabílené stěny, na kterých se Rothbauer s nemocným tátou dřel aby byly pěkně bílý a bez poskvrny, asfaltem napsal velkým písmem EXPLOSIONALISMUS, se odstěhoval na Žižkov do ateliéru, který mu přenechal Zdeněk Bouše, a do Libně jen docházel rovnat stížnosti na obyvatele a návštěvníky ateliéru a aby s tou partou která mu šla na nervy, ale ke které měl i hluboce přátelský vztah, neztratil kontakt..

     Boudník bydlel zase chvíli u matičky a malej Jirka si užíval klidu. Ne na dlouho a ne pořád. Když jsme se nevešli k Hrabalovi, táhli jsme do aťasu v ulici Na žertvách. Vždycky tam někdo byl a Jirka Šmejkal nebyl rád.

     „Musím dělat,“ vítal nás nevlídně, „zase budu muset nastavovat noc.“

     Jako by nic neřekl. Vypláchl džbán a když dostal peníze a vida nezbytí, musel jako hostitel pro pivo sám dojít. Když dorazil Boudník, chodil on, protože měl nejdelší nohy. Pak když jsme si zapálili a v bubínku žhnulo hnědé uhlí, bylo tam dole příjemně i v létě. A když jsme malýho Jirku pochválili, byl rád, že jsme přišli i on.

     „Řeknu ti člověče, že já bych na tohle trpělivost neměl,“ obdivoval Boudník aršík formátu A4 plný nějakých ptáčků.“

     „Jirko, vy byste měl namalovat vašeho tatínka a tu jeho šedivou hlavu,“ říkal Hrabal. „Jak jsem byl u vás a vodil mě kolem cementárny... jo, tak to by bylo vono, to by soudruzi ze svazový komise vejrali.“

     „To je fakt, člověče, byl bys slavnej,“ přidával se Vládíček Boudník.

     „Pánové to nejde, já nejsem figuralista, já dělám krajinu a nejvíc mě baví tahle jemná práce, ta chce totiž přesnou kresbu Vladimírku, to nejsou žádný fleky, který můžou znamenat co chceš,“ odložil hrdě malej Jirka rozdělaný aršík a na prkno připíchl čtvrtku kladívkového papíru a ze šuplíku vytáhl výstavní katalog nějaké firmy a podle soustruhu na fotografii nám předváděl co je to jemná práce. Měli jsme ho rádi.

     Do ateliéru Na žertvách chodili někteří spolužáci se Státní grafické, chodili tam i umprumáci a přátelé přátel a dlouho do noci se tam mluvilo, hádalo a křičelo a chodilo se pro pivo do hospody, která už nestojí, za tratí která tam už není a přes šraňky které tam také nejsou.  Nikdo se nikomu nepředstavoval a bylo to tak asi lepší a proto si již dnes nejsem tak jistý kdo všechno tam kdy přišel. A proč bych si to měl pamatovat?… jak se časem někteří začali prosazovat odpadali a sklepní ateliér již nebyl tím správným místem kam by měli chodit. Čili, byli nejspíš rádi když se na ně zapomnělo.

 

 

 

27   ... Budeme vzpomínat na všechno prožité

     bude to jako dobré zažívání.

     Stín skutečnosti zatmí slunce našeho života... /ZB/

 

     Moje maminka byla zvyklá, že je kolem ní pořád hodně lidí, snad proto, že od čtrnácti let (to bylo ještě Rakousko a první světová válka) pracovala v tiskárně a nebo proto, že to měla v nátuře a tak měla ráda všechny naše přátele a bylo tedy přirozené, že chtěla vidět i toho pana Boudníka co mi posílal ty zvláštní dopisy. Na schůzku, patrně někdy kolem pátého května, přišel Boudník pro mne k nám a máma ho hned pozvala na večeři. Co jsme jedli si již nepamatuji, co mi ale uvízlo v paměti, byla ukázka Boudníkovy plachosti a ostychu s jakým tu večeři jedl a když jsme potom po večeři odcházeli přisunul se Vládík k mámě a nesměle se dotazoval jakou částkou by se měl na jídle co snědl, podílet. Dlouho se rděl nad lichotkou, že byl pozván jako vážený a milý host.

     Boudník byl i přes svoje dva metry velmi citlivý a jemný člověk, a byl také proto snadno zranitelný. Neústupným bojovníkem a „rváčem“ se stával jen když bránil svůj Explosionalismus. To otevíral se jako kniha každému a každému, kdo i třeba jen předstíral zájem, odhaloval a sděloval a prozrazoval svá tajemství, osobní, citová, zdravotní, rozdával svoje umělecké objevy a dosud neznámé výtvarné postupy, aniž se staral nebude-li to zneužito a nebo použito proti němu a jeho zájmu, jak se ze strany některých lékařů i tak zvaných přátel stalo.

     Šli jsme s Vládíčkem Boudníkem přes Karlův most směrem na Malou Stranu. Pláště rozepnuté, černé klobouky do kastrůlku, nic nám nekazilo náladu. Byl květen a kolem nás jaro v plné síle. Cítili jsme ho i v sobě. Seběhli jsme po schodech na Kampu a postavili stojany před zdí na kterou dopadalo slunce a jež zářila jako právě vybroušený achát.

     Asi padesátka přihlížejících se trpělivě střídala u Vládíčkova vyvěšeného manifestu. Někdo četl, někdo i chápal, někdo viděl jen písmena. Někteří se stavěli za nás a pak chodili ke zdi a hledali tam to co viděli na našich kartonech. Někteří s pliváním odcházeli a jiní se smáli radostí z toho, že se z Prahy ještě všichni blázni neodstěhovali a ještě jiní jen vrtěli hlavou: copak tohle se ještě smí?

     Ti co zůstávali se většinou očarovaně vpíjeli do zdi, smělejší se odvažovali nás upozorňovat na detaily, které jsme podle jejich názoru přehlédli. Na mém kartonu ožívaly jakési mýtické postavy neustále se proplétající do nekonečné houštiny. Boudníka pronásledovala již po několikáté představa dívky jejíž portrét k němu přicházel ze skvrn a tak jako již několikrát před tím, vznikly spory jestli portrét té dívky patřil k hospodě co byla v tom domě u něhož jsme stáli a proč asi ho dal kdysi kdosi zamalovat.

     Kolem nás jen samé zvědavé a napjaté tváře. Boudník tam stál nad všemi jako kazatel a kázal o tom co je explosionalismus. A pak se k němu přitočil nenápadný muž a řekl mu jen tak jako kdyby si utíral nos.

     „Za deset minut tady nikdo nebude.“ A bez dalšího zájmu odešel.

     To jsme již věděli, že sedm, nebo deset minut je taková taxa. Pak už jsou nepříjemnosti.

     Vládíček pečlivě sejmul ze stojanu manifest a sbalili jsme se. Lidi kolem nás se rozcházeli a tiše se bavili o tom co viděli. Jen jakýsi pán, nejspíš úředník, aby se zalíbil pánovi co si utíral nos, vykřikoval cosi o dekadentech a úpadku.

     „Drž hubu, nebo tě po ní jednu máznu,“ řekl svalnatý muž v pracovním, nejspíš kameník. Pak odešli oba, každý ale na jinou stranu.

     Seděli jsme s Boudníkem ve staré pramici uvázané v kotvišti patřícímu ke Kampě, prali jsme štětce a myli si ruce. Mluvili jsme o tom jak to všechno odpoledne probíhalo, když k pramici přiběhl foxteriér, radostně se ráchal ve vodě a nakonec ji začal i chlemtat. Za foxteriérem, opatrně a za neustálého rozhlížení, přišel i jeho pán. Zvědavě jsme si ho prohlédli. Brýle, tříčtvrteční kabát, hnědé kalhoty a šněrovací boty. Už jsme ho viděli, stál celou dobu za námi.

     „Pánové, ty fleky na zdi. Mysleli jste vážně, co jste tam povídali?“

     Nedal nám však příležitost odpovědět.

     „Pánové, žiji ve strachu, že jsem blázen,“ blížil se k nám a v tváři měl měsíční zář, „bojím se chodit do biografu, nebo si něco číst. Všechno se mi vrací ve stínech, ve skvrnách, všude něco vidím, všude něco je.“

     Ten pán nás zajímal, přestali jsme se mýt i voda Vltavy se tišila a přestala téct? Pes pobíhal po navigaci a neklidně poštěkával na pána. Ten však šel podle lodi, k nám ještě blíž a vůbec si neuvědomoval, že je již do půli lýtek ve vodě, která určitě nebyla tak čistá jako jeho duše.

     „Uklidněte se pane,“ řekl Boudník. „Váš mozek je přeplněný informacemi a obrazy, je přirozené, že při každém podnětu se dostávají na povrch ve formě představ a ty se rovnají reálnému prožitku a skutečnosti. Nejste blázen,“ skončil Vládíček tichým hlasem sotva přehlušujícím řeku deroucí se úzkou propustí.

     Ten člověk vůbec nevěděl, že stojí ve vodě a jen se držel lodi jako tonoucí. Když pochopil smysl Boudníkových slov náhle se narovnal a vyšel z vody ven, na břeh. Tam se ještě otočil.

     „Pánové, můžu zase žít.“

 

 

 

28   ... Chodil a díval se

     Chvílemi ukrádal štěstí druhým

     V zrcadlivých parketách pozoroval

     růžové nohy tanečnic... /SV/

 

     Pan Maňas, hostinský z hospody U Ferklů, před nás postavil dvě piva a máznul na okraj porcelánového tácku dvě čárky tužkou, co pořád nosil za uchem.

     „Brácha?“ Tím se chtěl zeptat co je s Vladimírem.

     Pokrčil jsem rameny, že nevím.

     „Nojo.“ Pan Maňas toho moc nenamluvil. Staral se o hospodu a dělal dobře.

     Seděli jsme u stolu v rohu u dveří do chodbičky a do kuchyně. Nebylo tam moc světla ve dne, natož večer když bylo nakouřeno a muselo se šetřit proudem a celý lokál osvětlovalo jen světlo nad výčepem a lustr, obyčejná koule, uprostřed stropu.

 

     Boudník rukou otřel stůl, utírejte však stoly v hospodě, vyndal z kapsy jakési malé album, původně snad zásobník na známky a začal na desítkami let potřísněnou desku stolu vyrovnávat řady malých, asi jako poštovní známka velkých dekalků, fokalků i jinými technikami vytvořené grafiky, jež nazýval seismografickými záznamy.

     Některé byly perem, štětcem a nebo třeba jen prstem ještě maličko dokreslené, takže ze šmouhy či flíčku, se pouhým tahem vyklubala hlava dívky, rybka, mrzutý stařec.

     Na kulečníku o sebe narážely koule a padaly do děr za hlasitého komentování hráčů, ve druhém rohu seděl, jako každý den, manželský pár, nažehlený a navoněný a pil pivo a čekal až se sejde parta na žolíky a k výčepu se courali lidi pro pivo přes ulici. Venku se rychle stmívalo a v hospodě převládalo smutně nažloutlé světlo žárovek.

     Pan Kůs, krejčí který měl vedle tátova krámu žehlírnu, si nesl do kuchyně kastrůlky na zítřejší oběd a když šel kolem nás, neušlo mu, že si prohlížíme nějaké malé obrázky.

     „Táta ještě ševcuje?“ zeptal se, ale to jenom aby měl důvod si přisednout. Usadil se a s probuzeným zájmem si Boudníkovy seismografické záznamy prohlížel. Čím déle se na ně však díval, tím více se mu protahoval obličej a zasmušile si přejížděl hedvábnou krejčovskou rukou po pleši.

     „Škoda, že ty známky nemají vroubky, vy jste je ustříhali? To jste ale neměli... není to stará Anglie? Podle barev by to odpovídalo, chyba, že nemám druhý brejle a lupu, ale chodit pro ně nemá význam a nemáčeli jste to v něčem?, že ten papír je na vomak... stejně je to jedno... pánové, když tomu nerozumím, tak takovou věc vůbec neberu do ruky.“ Jeho hlas byl smutek a výčitka.

     V zakouřeném příšeří hospody, podlehl pan Kůs bolestivému omylu. Ze setrvačnosti rovnal známky podle barev za sebou a do sérií a neustále naříkal.

     „To jste neměli, to jste neměli.“

     Očima jsme sledovali jeho prst upozorňující nás na zvláštnost každé známky i na její kresbu. Jeho výkladu jsme nerozuměli, neodvažovali jsme se však říct ani slovo, abychom ho nepřerušili.

     „Pánové, ty známky jste neměli ničit,“ dopil pivo, které mu mezi tím pan Maňas přinesl a odešel otrávený životem i necitlivostí lidí. Komunál mu zavírá žehlírnu, z hospody U Ferklů se stává pohostinství a od prvního nebudou vařit. To se dějou věci.

     „Ty, člověče, slyšels to? Kamaráde, tohle bylo vítězství.“ Boudník se zasnil a dlouhou, dlouhou chvíli mlčel.

 

 

 

29   ... A zemřu bez doteku rtů

     beze slova a hudby – bez květin... /VV/

 

     Hrabal i Boudník, často mluvili o básníkovi a jejich společném příteli jménem Fišer, ale také o člověku jménem Egon Bondy. V řeči se tato dvě jména proplétala a mě nějaký čas mátlo, že je nemohu rozlišit a že nevím kdo je kdo a který je který. Až jsem se dovtípil, je to jeden a tentýž muž, dokonce jen o málo starší než já.

     Boudník ho střídavě míval za mága a básníka, který ho mimo jiné i v prvním explosionálním období několikrát doprovázel při jeho akcích, jindy zas, zvlášť když o něm mluvil ve spojitosti s Honzou Krejcarovou, o níž jsem toho tehdy ještě mnoho nevěděl, „tak to ho velmi silně kritizoval,“ tak tomu říkal on, ale podle mně na něho zcela obyčejně nadával. Důvod k tomu tkvěl někde v roce 1950 a pravděpodobně ještě o něco dřív, kdy ho Bondy prý nutil žebrat aby měli na jídlo a na pivo a Krejcarová zase chtěla cudného skoropaníce Vládíčka svést. Vyděsila ho tak, že jednou v noci utekl z podkrovního doupěte v domě s restaurací Sokolovna, v Mníšku pod Brdy, kde zrovna Bondy s Krejcarovou a nějakou chvíli i Boudník přespávali. Krejcarová to možná ani nemyslela vážně, vystrašila ho však tak, že raději zbaběle uprchl. Když na to Boudník, s děsem v očích vzpomínal, řehtal jsem se jako ten vraný kůň v jedné národní písni a Hrabal smíchy ječel jako podřezávané jehně. Bylo to k nevydržení.

     Hrabal si Bondyho cenil jako básníka i filozofa, jistým způsobem ho obdivoval a některé texty psal i ve stylu Bondyho totálního realismu, podle mne mu z toho vycházelo něco jiného, ale v určitém období padesátých let se k Totálnímu realismu hlásil. Myslím si však, že ho Hrabal jen podvědomě použil jako únikovou cestu ze surrealismu. To je ostatně i Bondyho případ i když patrně řekne, že ne.

 

     Přicházel jsem přes dvorek a v okně jsem spatřil Doktora sedícího ve vyřezávaném křesle u vyřezávaného stolu, kouřil, někomu naslouchal a to zase nebylo tak obvyklé.

     Když jsem vešel, pod paží obálku s ukázkami textů, byli jsme s Hrabalem domluveni, že je večer budu číst, měl přijít i Boudník a ještě někdo z jejich přátel. U stolu seděl před sklenicí a džbánem piva Zbyněk Fišer – Egon Bondy. Nazrzlý, vousatý, trochu obtloustlý, avšak dobře oblečený mladý muž. Měl nohu přes nohu, aby vynikly jeho malé nohy v barevných ponožkách a semišových polobotkách. Na první pohled hoch z dobré rodiny.

     „Bondy,“ řekl na můj pohled Hrabal a hned pokračoval, „to je Standa Vávra, máte ty texty?“ dodal.

     Bondy se nad tím, že mě vidí nijak nehroutil, no a já o něm měl také jiné představy, podle toho co jsem všechno slyšel. Tenhle trochu přezíravý a sebevědomý pán, mi divokého bohéma ničím nepřipomínal.

     Boudník nepřišel a nepřišel ani nikdo jiný. S Vládíčkem Boudníkem byl problém v tom, že na svoji matičku žárlil a její občasné „šamstříky“ nesnášel a když nějakého, jako měla zrovna teď, musel se Vládíček vyrovnávat se svým oidipákem – to říkal.

     Doktor uvařil kafe, pro mě i pro sebe, Fišer pil pivo. Zapálili jsme si cigaretky a po chvilce váhání jsem se odhodlal před tím „géniem“ Totálního realismu svoje verše přečíst. Netrvalo to dlouho, tolik jsem toho zase nepřinesl, a také Bondy začal být neklidný, protože džbán se prázdnil a nevypadalo to, že se půjde pro další, začal se zvedat k odchodu.

     „Co tomu říkáte?“ zeptal se Doktor.

     Přiznám se, že ve stínu Fišerova vousu mi ty verše nijak pozoruhodné nepřipadaly.

     „Je to slušný... ale ať píše... a dejte mu Doktore (to si ještě vykali) něco přečíst,“ a mizel za dveřmi.

 

     ... Hladina vzduchu byla bez konce

     Osa tekutého klidu

     Zrcadla nebyla ještě hotová

     Šampaňské ještě nemělo pěnu

     Přeměna hmot... /SV/

 

     Byly jen dvě možnosti. Vzít jeho slova jako urážku a nebo jako kompliment. Volil jsem pro mě tu přijatelnější.

     Bondy mě pak jaksi automaticky zahrnul mezi své přátele, což jak jsem brzy zjistil obnášelo i jisté povinnosti, mimo jiné hradit jeho útratu a měla přijít i další. Jednou v podvečer se jako vždy bez varování a zcela nečekaně objevil u Hrabala, zkontroloval pivo a hned začal rozvíjet svoji nejnovější teorii, která se tentokrát týkala zajištění jeho životních potřeb. Pak vypočítal, co všechno ty potřeby obsahují, aby mohl ON, velký básník, žít a tvořit. Vypočítal kolik ho to stojí, jaký má příjem (co všechno do pojmu příjem zahrnoval nebylo jasné), kolik má přátel, (byla to slušná řádka lidí) a že je jejich samozřejmou povinností mu vyplácet jakousi apanáž. Pokud si vzpomínám, mělo na každého přijít asi pět korun týdně. Jak to skončilo? Bůh suď, nikdy jsem o tom již neslyšel mluvit.

 

 

 

30   ... Obraz na temném zrcadle pod obloukem mostu

     a snaha po šíleném objektu přeneseného do podvědomí... /ZB/

 

     Šmoranc chodil neznámo kde po zemi a jen se tu a tam, jako rozjívený pacholík snesl z nebe, aby svými nápady vyvolával rozruch. Trochu cílevědomě jsme něco dělali jen se Zdeňkem Buřilem i když i to bylo obtížné. Buřil se Šmorancem, byli ochotní dlouze a široce debatovat a meditovat a dohadovat se o tom co psát a jak to psát, ale přimět je k psaní, to dalo práci. Šmoranc elegantně mizel v Bílém tichu a co tam dělal ví jen on. Přinášel črty, úryvky, záznamy, nic uceleného. Autostop, který začal psát možná dřív než kdokoli jiný, nikdy nedokončil. Zůstal jen stoh popsaných útržků a odstřižků a nejrůznějšího kancelářského papíru a na rubu popsaných tiskopisů. Hodnota toho všeho je dnes již problematická. Snad kdyby se našel někdo kdo by všechny ty zápisky trpělivě (uspořádal a) zcelil.

 

     … Poslouchal jsem a díval se do modré plachty nad lesy a obzorem a cítil jsem zase Karlovarskou jak mi omotává srdce…

     … Mlaskl a stále se díval zasněně na silnici, já taky a viděl jsem jak se v dálce také ohnul vlak v suchých vyschlých polích čuraly stříkačky kolem sebe a před námi visely z telegrafního sloupu zpřetrhané dráty v pádu ještě stačily přepadnout malý stromek a omotat jej zámotkem absurďáckého diluviálního pavouka… /JŠ/ z Autostopu/

 

     Bílé ticho i přes všechnu svoji romantiku a určitou životní nutnost, bylo jenom útěkem a Jiřího duši také hodně drásalo. S Buřilem se v tom období většinou hádali, Vladimír byl na Mariánský v Jáchymově a já v lágru PTP. Aby se uvolnil z té tíže co v sobě nosil, tu a tam mi napsal.

 

     Stanislave, to ticho bylo už nesnesitelné chtěl bych Ti říci, že nemám žádný mindrák naopak nikdo snad nemá větší chuť k „práci“ nežli já. Neusnul jsem, rozhodně ne. Sem tam něco dělám, ale je to slabé. Jsou to vlastně jakési postranní cvičení. Jsem dalek toho, abych někoho potřeboval, ačkoliv po tom toužím. Rozhodně jsem nalezl sílu být sám…

     … Stanislave, zjistil jsem u sebe věc, které jsem opravdu rád, musím totiž psát aspoň jednou za čas. S tíhou jsem dopsal Bílého jelena do sborníku. Co dělá? Nevíš? Četl jsi jej (B.J?) Mně osobně se nepodařilo co jsem zamýšlel…

 

A potom mě naléhavě zval, abych ho někdy, až přijedu domů, navštívil a šel s ním, tak jako jsme kdysi chodívali, zase na tenis. Jirka tenis miloval a hrál ho dokud mu to zdraví dovolilo.

     Buřil psal dopisy a krátké texty a různé poetické sentence, ale zase jen když jsme byli spolu a pod dojmem chvíle a možná trochu i pod vlivem alkoholu. Doma, nenapsal nic… snad jenom ty dopisy. Kdybych něco z toho co napsal, i část jeho dopisů nenastřádal a taky bratr Vladimír a Jiří Šmoranc, nezůstalo by tu po něm vůbec nic. Snad jen vzpomínka v jeho rodině, ale jako básník by odešel s posledním z nás.

 

     Vladimír, po krátkém pobytu v trestaneckých lágrech v Prachovicích a v Křižanově, skončil na Mariánské v Jáchymově a kromě občasných dopisů na předepsaném formuláři s předepsaným počtem řádků, jsme o něm nevěděli nic.

     Když jsme se sešli u Doktora na kafi, mluvili jsme o Vladimírovi i o tom, o co jsme v poezii začali usilovat a co Vladimírovo uvěznění jistým způsobem umrtvilo. Doktora to zajímalo, mnohokrát jsme to spolu probírali, co však měl radit? Byl jsem na to sám.

     Mezi Hrabalem a mnou byl rozdíl téměř celé generace, byl i mnohem zkušenější, o jeho vzdělání nemluvě. Chápal, že chci zachránit z našich představ co se ještě zachránit dá a taky, že hledám novou cestu. Ale i on měl svůj problém. Jednu etapu své umělecké tvorby končil a do té další, ještě ne tak úplně jistě vkročil.

     Bez možnosti se konfrontovat s někým kdo by měl podobné myšlení jako já, ocital jsem se v pokoji bez dveří, s oknem vedoucím do zamlženého dvora, kde možná kvetl jeřáb. Kroužil jsem v jakési závrati a jediný Buřil, s nímž jsem se mohl měřit, se utápěl v teoriích a myšlenkami unikal aniž sám věděl kam. Byl tu Bondyho Totální realismus, nebo Trapná poezie Ivo Vodseďálka, Jelínkův a Bornův Suprasexdadaismus, s tím vším jsem se seznámil u Hrabala a to všechno a ještě víc co ke mně došlo, mě však citově míjelo a tak co s tím? Nebyl to můj styl.

     Jedině s Bondym jsem se při jeho způsobu života míjel náhodně u Hrabala a ostatní jsem neznal. Navíc celý suprasexdadaismus byla jenom recese a ne vážně míněná poesie. (I když… kdoví?)

     Hrabalovi byl nepochybně nejblíže Totální realismus a v tomto stylu začínal i psát i když tehdejší Bondyho divoká poetika mu jaksi nepadla a brzy potom už našel ten svůj hovorový styl. Mně byl bližší poetismus Karla Maryska, ale, pořád jsem měl před sebou to ale. Můj verš mne vedl někam jinam.

 

 

 

31   ... V tomto nečase

     Pukajících zvonů

     Jazyky vadnou

     Zákulisí odchází se stínem

     A rány se hojí... /SV/

 

     Bylo jaro a život šel jako kdyby se nic nedělo. A dělo se něco? Prvního května začalo vysílání Pražského televizního studia, taky už vyšla první čísla prvního ročníku Výtvarné práce a ani básníci Mladé fronty nezaháleli.

     Řekli jsme si s Buřilem, že je právě tak čas zase si jednou udělat cestu proti proudu Rokytky a možná tam někde na jejím břehu potkat věčně zatoulanou NADJU.

     Šli jsme podle říčky, míjeli nouzové domky a ohrady a zahradnictví a před námi byla Kolčavka. Na chvíli jsme postáli pod viaduktem a zavzpomínali na holku z lihovaru, co z něj jednou z nešťastný lásky a hlavně proto, že byla v jiném stavu a ten pacholek co ji měl na svědomí se k tomu nechtěl znát, skočila dolů přímo do potoka. Ležela na zádech, voda ji omývala tvář a když ji dávali do rakve, byla stejně krásná jako sněhurka, tak byla vybělená vodou. Jen žádný princ se neměl k tomu aby jí polibkem vrátil do srdce krev a život.

     Kolčavka v květnovém večeru připomínala spíš tajemné středověké sídlo, než činžovní dům. Kdysi to býval svět sám pro sebe. Byla tam hospoda i koloniál a pavlač byla korzem a společné záchody na dvoře pak místem, kde přijít k úrazu bylo velmi snadné. Ten čtvercový dům s hranatou věží jako nějaký skotský hrad, měl jediný byt, v němž byl zaveden elektrický proud a v tom bytě jsme rok, snad dva, bydleli.

     „Je to ten byt na pavlači v rohu, před vchodem na schodiště,“ ukazoval jsem Buřilovi, „a támhle jsem si hrál, když Marjánka, co měla v bytě ve věži nad Rokytkou dvanáct koček, spadla i s pavlačí na dvůr a mě, nevinné pachole, málem zahubila pod vrstvou svých usmolených sukní.“ Ale možná, že právě proto jsem se stal básníkem.

     Z druhého železničního mostu nikdo nikdy skákat nechtěl. Asi nebyl v tak pěkném místě jako ten první, vedla k němu nahoru delší cesta, nebo měl vysoké zábradlí a ani místo dopadu nebylo tak romantické.

     Přešli jsme můstek a pod lipami lemujícími tady potok, jsme míjeli Nový plynojem (dávno již zbouraný, zatím co ten starý, připomínající vzdušný balón, na Palmovce ještě stále stojí) a fotbalové hřiště Slavoje 8.

     Na hladině Rokytky se jako hejna motýlků třepotala světýlka nemnohých plynových luceren a jen několik nizoučkých jezů dávalo potoku příležitost se nadechnout i rozeběhnout.

     Když byla klidná, pěkná noc, šli jsme až k Podvinnému mlýnu a dál až do Vysočan a pak jsme se kolem Rubešky zase s proudem vody vraceli do Libně.

     Měli jsme rádi tuhle noc a její světla a stíny i tiché zvuky a vzdálené šumy města. Zastavovali jsme se pod lucernami, abychom si přečetli verš, či úryvek z Rachilde, Ribemont-Dessaignese, Nervala, Bretona a taky jsme sebevědomými hlasy četli verše svoje a nebo jsme je jen tak jak nás napadaly, posílali snícím potokem jako pozdrav utopencům.

 

     ... V noci příchod místa v nitro prérie

     v dohadech snů a víno v hostině mysli

     v opovržení přítomna.

     Nitro kouzelník v našem životě.

     Dej den kdy život končí

     A láska skáče přes potoky... /ZB/

 

     Noční procházky k nám patřily od samého začátku. Chodili jsme z Libně do Záběhlic a na Spořilov. Jezdilo a chodilo se za Poláčkem do Kladenského Rozdělova, za Miltonem Seidlem do Hloubětína, toulali jsme se kolem řeky Vltavy i kolem potoka Rokytky, taky Krčským lesem i Záběhlickými stráněmi, ale tak jako toulaví psíci, vraceli jsme se do Libně a jen málokdy to bylo za dne. Byly to naše cesty „v hlubinách noci“, byly to naše cesty za objektem náhody setkání s budoucností.

     Když jsme Hrabalovi řekli, že jsme šli „noc proti proudu Rokytky“, litoval, že nebyl s námi a museli jsme mu o tom dopodrobna povídat.

     Je nesnadné dnes takové noci popsat, neboť Noci let padesátých byly jiné než dnes. I ticho i tma byly jiné. Ani štěstí, ani bolest, se těm dnešním nepodobají. V noci jsme se dotýkali života i smrti i ochutnávali hořkost svobody. Svoje životy jsme psali do prachu ulice a s tím prachem, zvířeným košťaty metařů, jsme je pak nechali unášet kamsi k zítřkům a doufali, že kdosi kdesi je poskládá a snad jim i porozumí.

 

 

     Trám šílení

     My umíráme, objekty zůstávají, dostávají nové významy, nové rozměry, nové myšlenky, mají i nová sdělení. Čas trvání objektu je měřen nekonečnem.

     Zdenek Buřil již dávno zemřel, jeho literární objekt Trám šílení, tu však stále je. Kratičký dvouslov(o)ý verš pro mne kdysi vyslovený, je znepokojivý i dnes a v každém roce kdy se mnou žil a žije, nabízí a předkládá stále nové imaginativní podněty, asociace a jako spermie do vajíčka, snaží se proniknout clonou podvědomí, aby z jezera nevědomí vylovil jediný správný verš, jenž bude navazovat.

     Zdeněk Buřil měl přání, abych ten objekt namaloval. Kdykoli však jsem bral do ruky skicák abych zaznamenal proud vyvolaný rozměrem Zdeňkova objektu, neměl jsem nikdy dost rychlou ruku k zachycení výronu obrazů a nadreálných představ. Nikdy jsem ho nenamaloval a nejen proto, že jsem koncem pátého desetiletí odložil paletu nadobro.

     Žili jsme s Trámem šílení vedle sebe, tiše, celé dlouhé roky a jen pod dojmem nějaké třeskné události, jsme se spolu dotkli a zajiskřili.

     Až v posledních letech jsem se pokusil s odkazem Zdeňka Buřila vyrovnat alespoň ve sbírkách Žízeň a Hra na slepotu. Trám šílení mi však pořád uniká jako by neměl tvar a protéká mi rukama i hlavou a zase roste do nekonečných rozměrů. Dotírá na mě svojí nezměrnou naléhavostí a v měsíční noci mě budí ze spaní a přemlouvá k sebevraždě… že teprve až na samé hraně ostří života a smrti, že teprve tam, v okamžiku vyvažování ducha, dostane Trám šílení svůj konečný tvar.

     Život objektu… co sebou nese… jak si nachází svého člověka a jak ho přiměje aby o něho klopýtl? Jedna z mnoha otázek, které se nám vtírají do očí i mysli. Kouzlo imaginace a dokonalost nadreálného objektu, je v chůzi po Trámu šílení… stačí však jen nepatrně chybný krok a pak už jen nezadržitelný pád do propasti paranoie, neboť balancování po Trámu šílenství, je dotýkání se vesmíru prsní bradavkou, je to chutnání plodové vody v okamžiku kdy trhá se placenta, je to borůvkový koláč zvolna se snášející z vrcholku Mont Blancu. Trám šílení je návod k životu jehož text se smazal ve schránce na dopisy.

                           12. 2. 2006 /SV/

 

 

 

32   ... A má pouť za snem? Zbloudil jsem, odbočil jsem a na své nové

     lodici se nyní plavím úzkým kanálem k bodu mého bloudění...

           /VV/

 

     V domě na Hrázi 24, bydleli v průčelní části Slávek a Líza Záklasníkovi. V jakém poměru k tomu domu byli, nevím. Bydleli však v nejlepším bytě a Hrabal jim někdy říkal „domácí“, byli spolu v důvěrně přátelském vztahu a Doktor si v jejich společnosti rád oddychl při malých měšťáckých starostech i radostech.

     Záklasníkovi měli teriéra Bobíka a papouška Loru neboli Lorinku. Zatím co soužití jejich pánů bylo mírně vyvážené ve prospěch paní Lízy, pak mezi jejich zvířátky to bylo tak, že Bobík byl pod pantoflem a kdykoli se Lorince znelíbil a to bylo velmi často, byl bit jako žito.

     Lorinka byla rodem Amazoňan, byla krásná a bylo jí něco kolem stopadesáti let – odhadem. Její první pán byl vyšším rakouským důstojníkem a Lorinka se kdysi za neznámých okolností stala jeho společnicí a vymetla s ním všechny vojenské garnisony ke kterým byl kdy přidělený. Uměla německy i česky, ráda zpívala a uměla písničky vojenské i ty co se naučila po šantánech od slečen s pověstí nevalnou.

     Když plukovník zemřel, stala se Lorinka předmětem dědictví a od té doby přecházela z dědice na dědice, až se stal jejím pánem Slávek Záklasník. Ráno spolu chodili k pekaři a pro noviny, večer se courali mezi zahrádkami Na hájku a nebo podle Vltavy. Lorinka seděla Slávkovi na rameni a celou cestu mu něco, s hlavinkou koketně skloněnou, milostně švidrala do ucha. Nesměla však vidět uniformu, neboť ta jí hned připomněla staré časy a začala vykřikovat německé povely a dávat císaři „draimál hóóóch“ a nakrucovat se a říkat, že „Lorinka ist papagai bráv und šén“. Po válce musel Slávek Záklasník kvůli tomu i párkrát hodně rychle utíkat.

     Za slunečných dnů sedávala na pavlači u otevřeného okna a potom k večeru, když se Doktor na dvorku špláchal v lavóru, mu zpívala písně co kdysi slyšela, neboť i jeho milovala, nejspíš pro svaly co mu v Poldovce narostly a Doktor se ječivě smál a volal na ní, že zpívá jako stará kurva a Lorinka stydlivě klopila hlavu a kdo ji znal, ten ji miloval.

     Až jednou na jaře, na chatě kterou Záklasníkovi kdesi měli, se na zahradě najedla jakýchsi květů a taky zmokla, dostala zápal plic a k velkému zármutku Záklasníkových a velké radosti Bobíka, uhynula.

     Bobík ovšem nebyl jen tak obyčejný pes. Bobík byl šlechtic, plným jménem Boby of Salisbury. Že se na něj pokřikuje Bobíku mu však nikterak nekazilo radost ze života, neboť si na své modré krvi příliš nezakládal. Hrabal ho měl rád a často si ho půjčoval a pak spolu courali po Libni a podél řeky třeba až do Tróje a zase zpátky a Bobík měl jazyk na vestě a po návratu domů s nikým nemluvil. Zalezl do pelíšku a tiše a vyčítavě vzdychal a žaloval na Hrabala. Když se dost navzdychal dostal od paní Lízy čokoládový bonbón a tehdy Bobík Hrabalovi odpustil.

     Procházka s Doktorem, to byl usilovný pochod. Procházku ve smyslu jen tak se lajdat a dívat se do nebe a kolem sebe, to neznal. Pořád ho něco hnalo, jako kdyby doháněl nějakou myšlenku a vždycky šel někam (někam pospíchal?). Teprve když ho něco upoutalo, dokázal se zastavit, dívat se a naslouchat.

     Nachodili jsme spolu od jara do podzimu 53, doprovázeni Bobíkem, nespočet kilometrů a nejvíc snad po navigaci a cestách kolem břehu řeky Vltavy. I při té „rázné“ chůzi nepřestával Doktor mluvit a rozvíjet svoje myšlenky a teorie. Provokoval i mě, abych formuloval co si myslím, abych mluvil o svých představách a snech. Nebylo v tom nic chtěného ani násilného, ale bylo to přirozené a uvolněné i když možná trochu klopýtavé prolínání myšlenkových proudů.

     Tak jsme se prohnali Šlosberkem a kolem Černé skály a Bílé skály až k Trojskému mostu a pokud jsme v zaujetí tím o čem jsme mluvili neletěli dál až do Troje, tak tady jsme se obrátili a vraceli se do Libně. Bobík statečně capal s námi, ale před palácem Svět ho již bral Hrabal do náruče a přenášel přes ulici, protože se mu motaly nožky a určitě by ho bylo něco přejelo. Teriér Bobík byl fešák a šlechtic, sportovec však rozhodně ne.

     Obvykle, tak asi za hodinu, jsme již seděli v bytě v ulici Na hrázi a pili kávu a nad zapálenou cigaretou rovnali to, k čemu jsme „během“ procházky došli.

 

     Naproti hospodě Na Hofmance, pár metrů od již polorozpadlého betonového tanečního parketu, stálo několik opršelých dvoupatrových domů. Většinou v nich bydleli lidé co je živila řeka. Voraři, lodníci a dělníci z přístavu. Před domy měli zahrádky s nějakou kytkou a trochou zeleniny a také malé kotviště pro rybářské loďky.

     Hned za domy se řeka rozvinula do šířky, rozšířila se i navigace, která zde sloužívala šífařům i vorařům jako kotviště. Teď však již kameny jimiž byla vydlážděna zarůstaly trávou, spásanou jen koňmi putujících cikánských rodin. V létě tábořili na břehu řeky, pod širým nebem a v zimě, nebo za nevlídného počasí, pod klenutím mostu.

     Bylo jaro ale večery i noci byly pořád chladné i vločky sněhu bylo v deštivém krápání vidět. Bobíka to však i přesto táhlo k vodě a tak jsme seběhli po navigaci do zátočiny... a před námi stála sešlá maringotka se stejně sešlým koněm. Před maringotkou odrbané křeslo a v křesle, obložený peřinami, bafal z dlouhé fajfky starý cikán. Viděl nás? Kdo ví. Nedivil se, ani nedal najevo, že o naší přítomnosti ví. Byli jsme jen další vločky sněhu co kolem něho chvílemi poletovaly.

     Dvě cikánky vařily v kotli něco... vypadalo to ohavně... ale kupodivu to pěkně vonělo i Bobíkovi, jenž skryt za námi, nasával vůni masa a ostražitě ze svého úkrytu poštěkával, jako kdyby chtěl říct, kdoví kdo v tom kotli je. Cikán se díval do nebe a obláčky kouře rozháněl mokré mraky. Zastavili jsme se u ohně, statečný pes Bobík couvl aby měl mezi sebou a kotlem bezpečnou vzdálenost. Mlčeli jsme my, mlčel i cikán a cikánky se neodvažovaly ani podívat. Trvalo dlouho, než proud řeky vymodeloval mělčinu a trvalo dlouho než nám cikán pokynul fajfkou, na pozdrav? Možná taky, že jen nad sebou rozséval kouř.

     „Dobrej večír, otče,“ pozdravil Doktor.

     „Dobrej večír,“ pozdravil jsem i já.

     Cikán nám rozmáchlým gestem ukázal abychom se posadili. Nebylo na co a nebylo kam. Byl to feudál, byl zdvořilý feudál. Na té navigaci jsme plebejci byli my dva a tak pokorně zůstali jsme stát.

     „Odkud jste přijeli, tatíku?“

     Cikán jen neurčitě máchnul fajfkou a naznačil nekonečný svět.

     „To je lidu...“ zachrčel, potom plivl do vody a my jsme pochopili, že ho rušíme v jeho rozmluvě s řekou Vltavou, jejíž voda se valí kolem něho a na mělčinu přináší novou vrstvu bahna.

 

     Starý cikán i maringotka nás vábili. Jaké tajemství asi skrývá ta pošramocená archa, jaká tajemství starý cikán asi zná? Vábil nás víc než stínohra za oknem nevinné dívky, nemající ještě tušení co všechno může způsobit stín jejího nezralého těla.

     „Vědět co ví on... jo?... co ví on,“ řekl Doktor.

     „Zeptejme se, na Košince bydlí jeden kotlář a ten za pivo řekne i to kde seknul tu slepici co mají k večeři,“ řekl jsem.

     „On nic říkat nemusí, on ví co víme my a my nevíme co ví on. Čili von nemá důvod nám něco říkat.“

     „A co dát mu něco na peřinu?“ myslel jsem peníze.

     „Nepotřebuje.“

     „Něco jinýho?“

     „A co? Řekněte co? Všechno má.“

     Bylo to jako hra na fanty, jenomže ty všechny držel cikán. Chodili jsme za ním k Trojskému mostu skoro každý den. Už podruhé nás přivítal jako staré přátele, tím však jeho důvěrnosti končily. Na naše otázky odpovídal jen máchnutím ruky a pořád se díval na řeku jak odtéká s ubíhajícím časem a v jeho očích bylo všechno o čem jsme snili.

     U maringotky byly vedle starého vždycky jenom ty dvě cikánečky, ale muselo jich tam být víc, ať jsme se však ptali na cokoliv, cikánky se jen smály a starý cikán nám kynul jako kněz. Nedovolili nám ani nahlédnout do přítmí jejich vozu. Skrývali tam nějaké tajemství? Možná.

 

     Doktor nebyl doma, tak, jsem se vydal k maringotce sám. A vidím, že cikánky uklízejí nábřeží, zapřahají koně a chystají se k odjezdu. Cikán, obložený ve svém křesle peřinami, bafá z fajfky, vedle něho stojí Doktor, mluví do cikána, ten ale neodpovídá a když už odpoví, tak jednoslabičně. O čem se to baví? O podivnostech života? O tom proč panna porodila oheň? Cikánky odnášejí cikána i s křeslem do vozu. Spěchám abych zaslechl aspoň poslední slova z toho co si Doktor s cikánem řekli. Maringotka se však již pomalu hrkotala na most, její silueta se vstřebávala do večerní mlhy a cikánečky se nám ještě dlouho za řekou smály. Kam šli? Neřekli.

 

 

 

33   ... Pít

     Pít z toho vroucího poháru

     Být popálen tvými polibky

     A umět věštit z tvého smíchu... /SV/

 

     Žili jsme jako blikající světýlka. Měli jsme zaměstnání, platili jsme příspěvky ROH, dávali jsme si údernické závazky a ze všech sil jsme plnili plán. Byli jsme řádně pracující občané. Stačilo však jen sepnout kontakt aby se vlákno světýlka rozžhavilo a přes vyleštěné zrcadlo oční čočky zmnohonásobilo svůj svit a vyslalo signál do tmy. Tak spojeni žárem křehkého vlákénka, stávali jsme se básníky a v záblesku světelného kuželu jsme se setkávali a sdělovali si myšlenky.

     Boudník přivedl Doktora, aby věděl kde bydlím a taky jsme se chtěli projít nahoře po Libni a potom zajít k Jarolímkovům, to byla jediná hospoda kde u nás točili Plzeň a tam pokračovat v našich rozpravách.

     Doktor prošmejdil byt i krám, seznámil se s ševcujícím tátou, říkal mu „otče“ a mámě říkal matko, ačkoli věkem by mohli docela dobře být sourozenci. Tátova ševcovina se mu líbila, usadil se hned na volný verpánek a dal se s tátou do řeči a ve chvíli byli ve Vídni a v Itálii za první světové války a hned zase v pivovaru.

      „Tak to já otče přivedu strýce Pepina, on je taky švec a byl všude kde vy... on je sice skoro slepej a musíme ho vodit aby se nám někde nepřerazil a taky je maličko hluchej, ale vy si budete rozumět,“ přizpůsobil Hrabal sílu hlasu tátovi, protože dobře věděl, že ševci trochu řvou. Asi to už mají v nátuře.

     „Jen strejčka přiveďte, pane doktore, tady už sedělo ševců a všichni měli co dělat,“ a táta se dal do vykládání o lékařských botách z bílý teletiny pro doktory z Bulovky, ale o střevíčkách pro sestřičky se z opatrnosti nezmiňoval. Máma měla tenkrát ještě uši jako rys. Vařila večeři, vonělo to a to zase bylo něco, co Doktora zajímalo. Zvědavě prohlížel kastróly na plynovém sporáku a zkoumal jejich obsah pod pokličkami.

     „Tohle je guláš,“ řekl po chvilce a lehýnce mlaskl, „co do toho dáváte?, že to má takovou...“ a pohybem ruky se pokoušel vystihnout nasávanou vůni.

     Na rohu Kandertovy a Primátorské, snad to bylo jen dva domy nad hospodou U Jeřábků, měl pan Žoček koňské řeznictví. Přízemní domek, nebyl velký, velký nebyl ani řeznický krám, zato byl čisťounký a voněl jako Kulikovo lahůdkářství dole v Libni. Kůň byl a je, královský tvor a proto se s jeho masem muselo i královsky zacházet a pan Žoček to uměl. A tady u pana Žočka měl i původ guláš k němuž Doktor u mámy v kuchyni přivoněl.

     Boudník přivedl Hrabala a Hrabal zase Karla Maryska. Z vyprávění jsem ho již znal a leccos o něm od Doktora věděl. Přišli k večeru a hned byli jako doma a nikdo se tomu nepodivoval, protože ono to u nás již bylo tak zavedené. Stejně se chovali i všichni naši přátelé (a nepřátelé k nám nechodili). Máma vařila koňské roštěnky a dělala k nim knedlík. Ze situace jaksi vyplynulo, že pánové zůstanou na večeři, Doktor však mámu požádal, ať přes Maryskem raději o koních nemluví. Tenhle špílec si Hrabal schovával pro sebe.

     Pak seděli Marysko s Hrabalem na gauči a četli si ve Vladimírových textech, listovali v rukopisu Muž v jiných končinách světa a v rozepsaných Žalmech. Marysko byl nadšený, ale já bohužel už nejsem schopen reprodukovat jeho slovní ekvilibristiku jíž se ten večer vyjadřoval. To až později jsem si zvykl a hlavně jsem porozuměl když pravil že musí někomu: „zabýkat“ a nebo, že si koupil „frivolní knihu“ a vůbec jeho pohrávání si s českým jazykem.

 

     Doktor byl zdrženlivější. Teď i potom. Ctil Vladimírův talent, přesto mu vadil, jak říkal, jistý chlad i strohost jeho textů, stavěných téměř matematicky.

     Ukázal jsem jim starou kredenc sloužící nám za knihovnu, archiv i skládku toho co jsme napsali a nepoztráceli. Ukázal jsem jim i židli co byla naším psacím stolem i starou Royálku na níž jsme psali.

     Hrabal tohle všechno již znal. Byl to Karel Marysko kdo tu objevoval lesk zvířeného prachu Libeňské periferie. Potom jsme se v Hrabalově společnosti často setkávali dobře po deset let, ale přátelé z nás nikdy nebyli. Dokonce o mně jednou v hospodě U Schnellů na celou hospodu prohlásil, že nejsem žádnej básník, že jsem Adónis a že jsem toho tím pádem dostal od přírody dost a pohádal se kvůli tomu se Zdeňkem Hendrychem, svým přítelem a kolegou z orchestru. Ale to už byl rok 57, nebo 58. Přesto jsme se vždycky rádi viděli a vždycky jsme si měli co říci.    

     Máma přinesla kastrol s černohnědou omáčkou s plátky koňského masa, knedlíky po libeňsku maličko zdrcnuté a byl červen a brzy bude léto a my se cpali koňským masem a na chvíli přestali myslet na poezii. Doktor si přidal ještě knedlík a Maryskovi přátelsky radil.

     „Přidej si Karlíčku, něco takovýho už jíst nebudeš, tohle ti nabídnou jenom u Vávrů,“ a mhouřil oči a radostně se smál.

     Dojedli jsme a Hrabal Maryskovi prozradil že to maso bylo z koně a chtěl vědět jakpak že mu chutnalo. Máma sklízela nádobí a pan Marysko dokázal zachovat dekórum a nezvracel, jak se asi Doktor těšil, naopak choval se velmi dvorně.

     „Jemnostpaní, to ragů ze ševaliéra byla přímo obscénní féerie, ale jestli zde přítomný doktor obojího práva Hrabal Bohumil nepřestane okamžitě šprýmovat, tak se vám tu rozřehtám.“

     Máma mu moc nerozuměla, ale nějak vytušila, že ji Karel Marysko složil poklonu a tak jeho i Doktora pozvala na koňské bifteky, až jí pan Žoček schová svíčkovou.

     Chodit k nám na plněné papriky, koňský guláš, či bifteky, patřilo po nějakou dobu k jisté zvláštní zvyklosti. Jako kdyby se tím chtěla prodloužit vzpomínka na večery kdy jsme se u nás ještě všichni scházeli. Přetrvávalo to po nějaký čas i v době kdy jsem již byl u PTP.

     Někdy v pětapadesátém si Hrabal objednal u mámy bifteky a že by si rád někoho přivedl sebou. Později mi řekl, že to u nás byl profesor, čili Jiří Kolář, kterému tak ve skupině literátů do níž Marysko Hrabala přivedl, říkali.

     Marysko k nám nahoru do Libně s Hrabalem přicházel rád. Sedávali jsme v klidné restauraci U Jarolímků a pili s Karlem Maryskem Jakamarus, jímž si tam léčil nestrávené vepřové nožičky a kolena a také smutek jemuž jsem nerozuměl.

 

 

 

34   ... Explosionalistické myšlení je podobné řetězovému rozštěpu radioaktivních látek

     a má schopnost přeměnit za součinnosti obrazotvornosti skvrny stěn domů v obrazárnu,      průběhem několika minut...  /z manifestu Explosionalismu – VB, SV/...

 

     Doktor seděl bez hnutí ve svém starožitném křesle, v nose zastrčené dlouhé trubičky z novinového papíru, to kvůli dýchání a z úst měl vyvedenou delší gumovou hadičku, to zase kvůli pití. Boudník dělal přípravy k sejmutí další Doktorovy sádrové masky. Měla být sejmuta mě, protože Doktor jich již několik měl, ale já se v poslední chvíli polekal. Nechtěl jsem, stejně jako jeden z našich přátel přijít o vlasy. Při snímání mu totiž mezi ně pronikla sádra a maska se z něho musela odřezávat žiletkou. Maska dopadla na rozdíl od přítele skvěle. U Hrabala tohle nebezpečí pro jeho vysoké čelo nehrozilo.

     Boudník rozdělal sádru, namastil Hrabala jakousi vazelínou a začal sádrovat. Doktor se nesměl hýbat aby se sádra nelámala a musel tak nehybně vydržet dokud sádra nezatvrdla. Přesto nikterak nestrádal, neboť hadička z jeho úst končila ve džbánku s pivem, z něhož mohl pokojně upíjet.

     Hrabal mohl mlčet, protože hovor jsme obstarávali s Boudníkem sami a popisovali mu průběh poslední akce na Malostranském náměstí. Stáli jsme pod podloubím u vinárny Makarska a stáli jsme za sebou každý v jednom loubí. Boudník tady již před delší dobou, podle zmínek tak asi před rokem, byl i s Fišerem, nebo s Hrabalem a je možné, že s oběma a každý z nás o tom má i svoji vlastní historku a všechny se sobě kupodivu dost podobají.

 

     Napadlo mě abychom pozvali Zdenka Buřila aby s námi šel jednu sobotu, (šestého června) dělat ulici. Zdenek souhlasil, ale navrhl, že bychom se měli pohybovat někde v blízkosti vinárny Makarska, kde jsme se Zdenkem bývali občasnými hosty. Dali jsme si s ním tedy schůzku na Malostranském náměstí.

 

     Postavili jsme s Boudníkem svoje stojany před vinárnou a malovali jsme akvarelem a hadříky. Já jsem maloval jakéhosi podivného, snad snového koně a Boudník neurčitými tahy nějaký dům s vývěsním štítem, ale bylo to zpočátku trochu neurčité jako kdyby se nemohl rozhodnout co vlastně vidí. Brzy se kolem nás utvořil hlouček asi dvaceti lidí a Boudník mluvil o tom co děláme, začala diskuse a lidí kolem přibývali. Pak někdo přišel na to, že tam pod malbou byly fresky a za chvíli už se vědělo co na těch freskách bylo a Boudník začal svoje malování přizpůsobovat tomu co slyšel a stejně tak i já za ním i když v trochu nejasných obrysech. Pak začaly vznikat hádky o tom co tam bylo a proč to dal někdo zamalovat.

     Podobnou situaci jsme již zažili Na Kampě. Rozruch kolem nás přilákal další zvědavce a protože pod podloubím bylo kolem nás málo místa, shluk lidí se rozšiřoval do silnice, kde i tenkrát byl docela velký provoz. Nejdříve se objevil, mě z vinárny dobře známý civil, který uměl moje doklady nazpaměť a po chvilce se dostavili i dva SNB. Jeden začal řídit dopravu a druhý nám oznámil, že za pět minut odejdeme s nimi.

     Za pět minut jsme již dobrovolně mířili do pivovaru U Tomáše, kde nás v myslivně vítal poslední donský kozák, aspoň to o sobě tvrdil, Jaroslav Pavlovič Zacharov, synek ruských emigrantů a U Tomáše věčný dlužník.

 

     Sádra zatrvrdla, forma na masku byla z Doktorova obličeje sejmuta, Doktor se vymotal z papírů jimiž byl pokrytý aby ho Boudník nezapráskal sádrou a mohla se odlít maska. Když to Boudník udělal a vyčkalo se až další sádra ztvrdne a vypili jsme další pivo, došlo na otázku kam s novou maskou, Hrabalovi už dvě na zdi visely.

     „Dáme ji vedle,“ rozhodl Doktor.

     Tak se stalo, že ten večer jsem vstoupil do pro mne dosud neznámé druhé místnosti bytu. Byla zrcadlově přesně stejná jako ta kterou Doktor užíval, jen byla jaksi neobyvatelná, neboť byla nepředstavitelně zakrámovaná.

     Byly tam kusy starého nábytku, plechové reklamní cedule a štíty a firemní tabule a nápisy, kostelní rámy a vůbec vetešnictví nejrůznějších krámů kdoví po kom a kdoví odkud přivlečených a ke všemu ještě visela od stropu čísi protéza. Byl jsem očarovaný. To byla místnost v níž bych chtěl žít. Jak se však vyrovnat s tím, že se tam žít nedalo...

     Teprve o několik let později když to paní Pipsi všechno vyčistila a vyházela, náhle tam byl úhledný a útulný pokoj ve kterém se scházeli Doktorovi přátelé, aby u příjemně prostřeného stolu vedli rozhovory o poezii.

     Když jsme pověsili masku, dopili poslední sklenici a vykouřili poslední cigaretu, šli jsme s Boudníkem domů a byla už pozdní noc, když jsem ho dovedl až k Libeňskému nádraží a tam u šraňků když jsme se zastavili a domlouvali si příští schůzku, jsme si podali ruce.

     „Víš, že si tě Hrabal tak jako docela cení?“ řekl mi Boudník. „Seděli jsme s Fišerem a Hrabal povídal, že ještě jeden takovej Vávra jako ty, tak že to poserete všechno.“

     Šel jsem nepříliš osvětlenými ulicemi Libně domů a měl jsem o čem přemýšlet.

 

     Chtěli jsme psát Absolutní poezii, avšak život a čas měl jiné plány a pak, ta poezie hořela a bolela.

     Ve druhé polovině padesátých let se již vědělo kdo jsou američtí beatnici, ale dnes již jen několik rychle odcházejících současníků si vzpomene, že dřív než beatnici tu byl Hanes Reegen a jeho několik přátel, zámeček Slovanka, a také zoufalci Libeňské periferie.

 

 

 

35   ... Konstatování přítomného času. Malátnost a s ní spojené

     zvracení hodin. Bolest v nápadných podobách prochází

     se v moři hvězd... /ZB/

 

     Pozvali jsme se Zdeňkem Buřilem Doktora, aby s námi oslavil svátek svobody 14. července 1953. Vladimír byl již přes rok ve vězení, Sobotka byl na vojně a Jiří Šmoranc se trmácel Bílým tichem. Zvali jsme také Boudníka, ale jeho život byl příliš komplikovaný, určovaný pouze explosionalismem a matinkou. Nepřišel.

     Večer třináctého jsem v ulici Na hrázi vyzvedl Hrabala a tramvají číslo třináct jsme se vydali na Spořilov za Buřilem. Čekal nás na konečné před hospodou co tam byla, pozdravili jsme se a hned se dali cestou mezi poli, či co to bylo, ke Krčskému lesu.

     Pro Hrabala to byl neznámý kraj, ale na nic se neptal, vytušil, že se nám v té chvíli nechce příliš mluvit. Ten čas, než jsme došli na okraj lesa, jsme já a Zdenek věnovali každý své vzpomínce na Vladimíra a Doktor naší kontemplaci nerušil. Na kraji lesa jsme se zastavili, Z balíčku novin jsem vymotal láhev Privat club whisky, sejmul jsem z hrdla lahve zlatý kalíšek, obřadně vytáhl zátku a kalíšek naplnil. Podal jsem ho Buřilovi. Nepatrně pozdvihl.

     „Pánové, věnujme tuto chvíli příteli, aby se mu líbila,“ řekl.

     Potom připil Doktor a pak já. Chviličku jsme ještě udělali takovou zámlku a vstoupili jsme do ztichlého lesa. Po pár krocích lesní pěšinou, obrátil se Zdenek Buřil na Hrabala.

     „Doktore, jaký je váš názor, jako právníka, na Fantomase?“ (Tady snad je dobře poznamenat, že šlo o černý román Fantomas, jehož autorem je údajně surrealista Philippe Soupault – a nikoli o filmovou taškařici s pány FunŹsem a Maraisem v hlavních rolích.)

     Ušli jsme kus cesty, než Doktor odpověděl.

     „Fantomas je černý román a drásavá literatura. Ergo, jako právník bych ho měl odsoudit, ale jako básník jsem rozechvěn, čili, kdo bude soudit kopí, jehož hrot zranil srdce?, respektive otázka stojí... kterou stranou obrátíme minci nahoru.“ (Možná to neřekl přesně takhle, ale v tomto smyslu.)

     V Krčském lese stávaly tři altány (jsou tam ještě?), aby se poutník zamyšleně kráčející tichem, mohl na chvíli zastavit, ukrýt se před žárem slunce, před deštěm, před očima zvědavých. To hlavně milenci, tajili často svůj ostych v jejich stínu, také my, pak lidé plaší a osamělí vdovci.

     Červencová noc byla teplá, husté listí stromů nám zakrývalo nebe, jistě plné hvězd a my šli za skřípotu kamínků, v pevné víře, že v letní noci nelze zabloudit.

     Mluvili jsme o všem co nás napadalo a jak k nám přicházely myšlenky i vzpomínky: Že loni na jaře byl v Praze Paul Eluard a že tu napsal báseň „Praha v jarním večeru“. Buřil přinesl ten text opsaný na kusu kancelářského papíru a my, osměleni alkoholem a dráždivým světlem lampy nepatrně osvětlujícím lesní cestičku, pomocí slovíček jež utkvěla nám v paměti pronikali jsme do toho textu a byli jsme ozářeni krásou a bolestí. V prvním altánu, jsme ten text přečetli s Doktorem francouzsky – tak jak jsme uměli a chtěli jsme umřít.

     Také jsme si připomněli, že to již bude málem dvacet let co André Breton na Filozofické fakultě Karlovy univerzity přednesl přednášku: Co je surrealismus? A nenechávajíce se nikterak rušit tichem lesa mluvili jsme o poezii a o tom jak surrealismus psát, neboť ve shodě s Bretonem jsme byli přesvědčení, že surrealismus není jen pouhý automatismus.

     V prostředním altánu, aniž bych dbal o to, že rozskřípu hrot plnicího pera, napsal jsem na plochu rohového trámu verš z Bretonova Vzduchu vody: „Tvoje nečinnost mi plní oči slzami.“ Je-li tam ten altán a je-li tam i ten trám, je tam i ten verš.

     Byla ještě tma, první ptáci však již ohlašovali den a my ve stejnou chvíli vcházeli do třetího altánu, abychom se zbytkem destilátu dopili i noc. Pod korunami stromů, kdesi v dálce, probleskovala matná záře Prahy. Náš hovor se již stával nepatrně nesouvislým, taky jsme chvíli chodili v kruhu uvnitř altánu a zpívali pochod švýcarských gardistů: „...jdem nocí, zimou jdem, hledáme spásný kout, na nebi bezhvězdném...“

     Usadili jsme se každý do jednoho rohu a tak jsme spolu dál vedli svůj hovor a čekali na svítání. Doktor měl v držení poslední láhev a chvílemi nás obcházel a naléval nám do pozlátkového kalíšku.

     Byla řeč o čase. Rok? Co je rok? Odměrka času? A kdo to chtěl vědět? Za rok budu pod praporem PTP stavět Orlickou kotlinu v Hradci Králové, Doktor bude balit starý papír ve sběrně ve Spálené ulici a Buřil bude s dalšími sedmdesáti tisíci pracovat „ve výrobě.“ A co ještě?...

     Pak náhle uprostřed slov, nás osvítil kužel ostrého světla. S ním ozvalo se i zarachocení samopalu.

     „Ruce vzhůru a stát!“

     Ten hlas? To nebyl nikdo z nás.

     Podívali jsme se do světla a viděli jen právě to prudké světlo. V překvapení se nejrychleji orientoval Doktor. Naplnil kalíšek a nesl ho v napřažené ruce ke světlu.

     „Tumáte strejdo, napijte se s námi.“

     Světlo se trochu odklonilo a couvlo.

     „Ruce vzhůru... a vyjděte ven.“ Hlas byl přísný a naznačoval, že s ním nebude žádná legrace.

     První leknutí opadlo a Doktor vypil kalíšek sám, když ho ten podle hlasu strejc nechtěl. Světlo nám znovu prosvítilo oči, byli jsme však již klidní. Co se může stát?

     „Postavte se tadyhle,“ světlo ukázalo kde, „a dejte sem občanské průkazy.“

     Udělali jsme oč jsme byli požádáni, clonou světla se proklubala ruka a zase zmizela i s našimi doklady. Po chvíli nás světlo zase pečlivě prozkoumalo.

     „Votočte se.“

     Otočili jsme se, světlo se odklonilo a my konečně viděli kdože nás tu tak pozdě k ránu zatýká.

     „Co tu děláte?... v noci!“ Hlas už nezněl úředně, ale zvědavě a ten kdo mluvil byl postarší příslušník SNB.

     „Co tu děláme?... chodíme, trochu pijeme a trochu si povídáme. Jen tak,“ řekl Doktor. Byl z nás nejstarší.

     „Ale prve jste řvali...“

     „Nojó,“ vysvětlil Hrabal, „to byla básnička o hvězdách.“

     „Něco voslavujete? Kterej z vás má svátek nebo narozeniny?“

     „Nikdo.“

     „Neříkejte, že někdo chodí v noci po lese jen tak,“ nějak došel k tomu, že nejsme nebezpeční, ale chtěl vědět proč tam couráme. Doklady si však pro jistotu ještě nechával.

     „Je krásná noc a tak si říkáme verše... víte?... jen si veršujeme, pro radost,“ řekl jsem... asi marně.

     „Pane kupte si mé růže, pane kupte si mé korále, dnes je týden veselosti a srdce žen je nestálé...“ zazpíval Buřil skřípavým hlasem starého havrana. „E. F. Burian, no, toho znáte ne?“ Neznal.

     Buřilův projev ho jen utvrdil v tom, že jsme divný a že jsme se přišli do lesa namazat, nemohl však pořád přijít na to proč. A taky mu nešlo do hlavy proč jsme se tam táhli takovou dálku, já z Libně a Hrabal až z Kladna. V průkazu měl ještě z nějakého důvodu stálé bydliště v podnikové ubytovně v Kladně. A to ho taky trápilo. Chvíli se s námi bavil, chvíli vyslýchal a vyváděl nás z lesa. Na okraji se zastavil, dál už to nebyl jeho rajón, naposledy zaváhal jestli přece jenom... a pak nás poslal domů se vyspat.

     Vracel se do řídnoucího šera lesa nikterak uspokojen tím, že tři dospělí chlapi si po nocích v lese říkají básničky. To jsou věci, vrtěl asi ještě dlouho hlavou.

     V roce 1982 na to vzpomněl Zdeněk Buřil v kritické stati věnované próze Bohumila Hrabala Kluby poezie.

 

     … když jsme seděli v altánu v Krčáku a VB chtěla vědět pozdě k ránu co tam děláme a zda jsme napsaní v domovní knize jsme řekli sborově: Les nepotřebuje domovní knihu, jsme na pikniku bez pečeně…

 

 

 

36   ... Štěstí šátečků

     S chutí slz ubitých... /SV/

 

     S Boudníkem jsme chodili do „ulic“, někdy s větším, jindy s menším úspěchem a potom jsme obvykle končili někde na pivu, U Fleků, U Tomáše, v Malvazu v Karlově ulici a vždycky to bylo někde poblíž místa kde jsme právě končili.

     Po večerech jsme se scházeli u Doktora, kam se někdy přikulil i Bondy, taky Karel Marysko, nebo přišli Záklasníkovi a to potom paní Líza utloukala šlehačku do kávy a Slávek vyprávěl jak se vyráběly v továrně na cukrovinky, kde byl prokuristou, rumové pralinky.

     Bylo to zdánlivě klidné období, kdy však již každý z nás procházel větší či menší proměnou. Texty a básně se začaly rozvíjet do obsáhlejších poém a příběhů, až se měnily v prózu a my čím dál více začínali mluvit o povídce. Hrabal již měl těch příběhů, črt a námětů plný šuplík.

     Hlavně jich měl plnou hlavu. Příběh, který jsme již znali a který možná již i napsal, vyprávěl znovu a úplně jinak a nikdy se neptal co tomu říkáme, ale dával pozor na naše bezděčné reakce a na to jak pozorně posloucháme.

 

     Boudník litoval, že s námi nebyl v Krčském lese a tak abychom mu to s Doktorem nějak vynahradili, domluvili jsme se, že si uděláme cestu nocí od paláce Svět podle Rokytky a Vltavy, kam až dojdeme a s ránem, že se před palác Svět zase vrátíme. Nakonec jsme však v onen večer z domu Na hrázi 24 vůbec neodešli.

     Boudník, aby ten červencový večer, či spíše noc, zaznamenal, přinesl stařičký fotoaparát, takovou maličkou krabičku s jen velmi jednoduchou optikou a s jedinou páčkou na ovládání clony. Celý večer i noc jsme potom podřídili možnostem toho tajemného aparátku.

     O čem se bude mluvit určili Vermeer van Delft a jeho dámy u okna, u spinetu a kde všude, ale vždy s očima plnýma znepokojivého tajemství, stejně jako texty a obrazy Salvadora Dalího. Knihu o Vermeerovi vyndal Hrabal ze své skříně na knihy a při té příležitosti našel i dvě stokoruny a od kohosi půjčeného Dalího, mu přinesl a půjčil Karel Marysko.

     Prožili jsme ve společnosti obou „mistrů“ několik bolestně nádherných hodin, naštěstí zaznamenaných i když jen nedokonalým fotoaparátem. Myšlenky a slova tehdy pronášená, mizejí však již nenávratně v minulosti i s těmi kdo jednu noc na konci července 1953, pili kávu v domě číslo 24 v libeňské ulici Na hrázi.

 

 

 

37   ... Bolesti které jsme přetrpěli mohou dáti sílu nad naše konání.

     Přehled toho co chceme se objeví na výkladní skříni ve výprodeji

     překonaných představ... /ZB/

 

     Léto jsem žil jako kdyby mělo být poslední v mém životě. S Buřilem jsme chodili na komorní koncerty do Městské knihovny, do Bertramky, do Vrtbovské zahrady i jinam. Vysedávali jsme v Makarské a nebo v Lobkovické vinárně a psal jsem milostné verše i texty plné smrti. Chodil jsem do Alhambry a miloval Alici Farkašovou, psal o ní básně, v noci jsem přicházel k buřtařovu stánku před Korunou a naslouchal hovorům holek a nočních chodců, kteří stejně jako já se tu pravidelně zastavovali.

     S Doktorem jsme trávili hodně času i u kluků v ateliéru v ulici Na žertvách a bavili se kvílením malýho Jirky Šmejkala, že pro samý zdržování nic nestihne a že ho takhle do svazu nevemou, poslouchali jsme i marné rozčilování malíře Rothbauera, že Boudník tam z toho dělá chlívek a Boudníkovy plány jak z toho chlívku vyjde jako vítěz.

 

     Vázal jsem do zeleného sametu knihu Korea včera a dnes, jíž napsal jistý Hung So Han. Kniha mě při listování v ní začala zajímat a tak jsem se o ní u Hrabala zmínil.

     „Korea? O korejský folozofii napsal Bondy knihu. Něco parádního, to byste měl číst,“ řekl.

     Dopíjeli jsme kávu a chystali se ke klukům aniž jsme to domluvili, neboť jsme si chtěli ještě trochu vyčistit hlavu procházkou podle řeky. Vyšli jsme z domu a já po svém zvyku jsem hned zahnul ke Kotlasce a Doktor za mnou. Pak jsme šli přes náměstí Doktora Holého až na roh k Hlavní třídě. Sem do těch míst padla při náletu v dubnu 1945 bomba a teď tu stál rohový dům a vedle něho sekretariát Okresního výboru KSČ. Až do začátku šedesátých let tam před vchodem vždycky střežil ve dne v noci jeden SNB.

     Šli tudy před časem Bondy s Doktorem, oba měli oči maličko zamlžené alkoholem, rozprávěli o Bondyho filozofických spisech, kterými šermoval a hulákal jak měl ve zvyku, až se stalo, že ty spisy v nichž se mluvilo jednak o té Koreji, ale také cosi o maršálu Stalinovi, v souvislostech naplňujících hned několik paragrafů trestního zákona, rozházel pod nohy postávajícího příslušníka. Hrabal rychle střízlivěl a Bondy s jemu vlastním šarmem začal za pomoci třepajícího se Hrabala i příslušníka, jenž zřejmě chtěl aby rychle zmizeli a měl je z krku, ty listy sbírat.

     Tahle historka se stala součástí Bondyho legendy a Hrabal a snad i Bondy, ji později literárně zaznamenali. Problém je jen v tom, že oba umístili onen příběh před stanici SNB (Policie). Ta ovšem byla a je, někde jinde a tam se to ani odehrát nemohlo. Jednak je to na Hlavní třídě a kde byl dost velký provoz chodců mezi nimiž by těžko jen tak bez problémů něco sbírali a konečně, nikdy tam žádný SNB nestál, neboť hlídka byla vždycky až ve vchodu, v budově. Hrabal, ale zcela spontánně, aniž bych se na to ptal, označil to místo před sekretariátem a to bylo velmi nebezpečné místo.

     Možná se to nestalo, stalo se to někde jinde a i Doktor to znal jen z vyprávění, kdo ví? Já u toho nebyl. Já jenom vím, Bondy byl v té době známá pražská postava a co prošlo jemu, neprošlo mně a nikomu. Jemu řekl fízl v hospodě: pane Bondy dneska už máte dost, děte domů, mě prošacoval a podrobil důkladné kontrole dokladů s mnoha výhružkami.

      Bondy si v té době vymohl a dokázal i udržet svoji svobodu za cenu kterou mohl a byl ochoten zaplatit. Já tu svoji jsem si vymáhal zase jinak a ještě jiní a další tak jak uměli. Někdo ji rovnou prodal a bylo to taky dobře. Seděli jsme ve vlaku který se řítil a nikdo nevěděl kam, ani jak a kdy se zastaví. Dokonce jsme netušili jestli se vůbec zastaví a kdo všechno s námi v tom vlaku jede.

 

     Baron Popel pravidelnými tahy proutěného koštěte vířil srpnový prach Hlavní třídy, chvílemi se zastavoval aby se nadechl ranního, tím prachem jiskřícího vzduchu.

     „Prej už nechodíte k Láďovi,“ řekl mi místo pozdravu.

     „Už to není ono, a taky tam už skoro nikoho neznám. Říkal mi Láďa, když jsem se tam tuhle zastavil, že jste se urazil a že teď chodíte k Libuši,“ řekl jsem a přizpůsobil krok tempu jeho rozmachů.

     „Vytahovali se na mě uhlíří, voni tam teď choděj a já nemám zapotřebí dělat někomu vocasa... ženu to uráželo. A potom, vo čem se s nima mám bavit? Von je dneska kde kdo proletář a všemu rozumí, jsou zadělaný vod mouru, ale nechají si říkat pane inženýre. Já byl zvyklej mluvit s jinejma lidma,“ uplivl do prachu.

     „Kde máte ženu?, že ji nevidím.“

     „Zlobějí ji nohy a Bezděkovský jí napsal marodní lístek. To je hodnej doktor a rozumí prachu. Říkal ženě, když jí poslouchal, že má plíce jako horník. Ale já nevím, tenhle prach nemůže přece nikomu škodit. To není uhlířina. Ten jejich prach je těžkej a mazavej a hned padá k zemi a nesvítí. To se přece nemůže srovnávat. Vždyť to znáte, no koukněte,“ a dlouhým tahem vyhnal závan prachu proti slunci a zálibně se do něho zadíval. „Tak vy prej pudete na vojnu... jsem slyšel.“

     „Jestli mě odvedou, tak budu muset,“ řekl jsem.

     „Já na vojně nebyl... jestli jsem vo něco přišel?...“ a teprve až za chvíli dodal, „asi ne... ani myslím, že bych se tam nehrnul.“ Víc toho neřekl a já taky ne.

     Ještě chvíli jsme šli vedle sebe a pak jsme se rozešli. On šel dál za svým prachem a já? Kam jsem šel já?

 

 

 

38   ... Tůně plné rosolu

     Utopených frází

     Hadi prskající do ulic... /SV/

 

     Bylo po desáté večer když jsem přišel ze schůzky s Buřilem. Táta s mámou už leželi a chystali se spát.

     „Byl tady Doktor, s někým na tebe U Ferklů čeká,“ zavolal na mě táta a byl rád, že jdu tak brzy, že mě nebude muset vartovat.

     Pan Maňas mi ukázal palcem ke stolu u dveří do chodby a točil pivo. Tou úzkou chodbou se chodilo k pokladně biografu a taky do dvora a do domu a do zahrady, v níž před lety býval letní biograf. Už dávno se tam nehrálo, zůstala jen zděná promítací kabina.

     Prošel jsem dřevěnou zástěnou oddělující výčep od lokálu a prodíral se šerem přibarvovaným kouřem z partyzánek ke stolu, u něhož seděl Doktor a vedle něho Bondy. Jako kdybych vstupoval do starého, zašlého obrazu. Muselo se šetřit proudem a tak pan Maňas svítil jen slabými žárovkami nad kulečníkem a potom nad stolem kde se pravidelně scházela parta na žolíky. Svítil si ještě u výčepního pultu a zbytek hospody si musel vystačit s tím světlem co tam proniklo okny z ulice.

     „Čekáte dlouho?“ řekl jsem místo pozdravu a rychle jsem si sedal, neboť pan Maňas již přede mne stavěl sklenici Smíchovského a na porcelánový tácek mi maloval čárku špačkem tužky co nosil za uchem.

     „Neseš něco? Doktor říkal, že máš něco novýho,“ řekl Bondy místo uvítání a jeho roztěkanost mi napověděla, že jsem ho přerušil v rozpřádání nějakých hypotéz. „Rád bych si to kurva přečetl,“ dodal ještě, ale už mě nesledoval.

     „Jsme tu od půl devátý,“ řekl Doktor, smál se a ukázal na svůj tácek jenž se černal čárkami, zato Bondyho byl panensky čistý.

     Řeč, před tím než jsem přišel, byla zřejmě o definici krásy, jestli se začalo u Bretona, či u někoho jiného to se již nedalo vysledovat, protože Bondy svoje nápady rozvíjel nepřetržitou řadou dál a odváděl je někam jinam a zase se k nim vracel. Doktor ho chvílemi popíchl nějakou poznámkou, nebo námitkou a Bondy ihned zase reagoval záplavou slov. Byl obdivuhodný.

     Čas běžel, čárek na tácku dál přibývalo a hospodou byl stále více a silněji slyšet jen Bondyho hlas.

     „... pánové, co je to krása? Krása je výslednicí básníkova vnímání života. SUBJEKTIVNĚ!...“ uzavřel důrazně.

     Štamgasti sice nevěděli o čem je řeč, ale poslouchali a pili pivo a pan Maňas byl rád, že se v hospodě nemluví jenom o fotbale a o holkách, že se tam také vede intelektuální debata. Roztočil další pivo a podíval se na Bondyho.

     „A jak je to objektívně?“ řekl, zatáhl pípu a potáhl z partyzánky.

     Bondy vstal a řval jako podvedený pojišťovák.

     „Kurva, pánové, krása nemůže být objektivní.“

     Hospoda ztichla, karbaníci přestali mrskat karty, u kulečníku se přestalo šťouchat do koulí. Všichni se dívali na Bondyho a čekali co ještě řekne. Bondy se však polekal, nebo ho překvapila tak ležérně položená otázka?

     „Musím jít čůrat,“ řekl a vyšel do chodby.

     Vyběhl jsem za ním a vedl ho kolem pokladny biografu a přes dvůr, k páchnoucímu záchodku. Byla to tmavá, jen nepatrně osvětlená místnůstka se stěnou tlustě natřenou asfaltem, dole se žlábkem odvádějícím pivní odpad do kanálku. Bondy se postavil do kouta dál ode mne a stál. Já konal to, proč jsem přišel. On nic... a pak jsem na to přišel.

     On se v mé přítomnosti styděl čůrat. On se mu ten hajzlík ekloval a nejspíš trnul, že si zastříká semišky a znečistí i nažehlené kalhoty.

     „Povídal Doktor, že chceš jít na vojnu,“ řekl po chvíli.

     „Nejspíš budu muset, každým dnem čekám předvolání k odvodu,“ řekl jsem a vyšel ze záchodku na dvorek, abych ho nerušil.

     „Básníci, kurva na vojnu nechodí,“ řval na mě ze tmy, v hlase však byla slyšet úleva, neboť hráz zábran byla povalena a tekutina se hrnula do asfaltového údolí.

     Pan Maňas přinesl nová piva a mezi tím než jsme se vrátili ze dvorka, Hrabal se po anglicku vytratil.

     „Na vojnu nesmíš,“ pokračoval Bondy, „řeknu ti co máš u odvodu dělat a říkat a jak se máš oblíknout aby ses uvedl. Na vojnu nesmíš, erár by tě zneuctil,“ skončil, aniž se znepokojoval tím, že je Doktor fuč.

     Po posledním příkazu, že hned od zítřka musím začít nosit rádiovku naraženou až na uši a ne chodit ve frajerským klobouku, vrátil se k tématu jemuž se celý večer věnoval, životu, kráse a lásce. Jenomže čas již hodně pokročil a pan Maňas kasíroval hosty a dával mi najevo, že by byl rád kdybychom byli venku také. Bondy však ještě neskončil, musel svoji úvahu nějak uzavřít a tak vstoje pronesl závěrečnou tezi.

     „Pánové, vono se řekne mrdat, ale vono je mrdat a mrdat, vono je mrdat, že je čurák v kundě a vono je taky mrdat, kdy se dvě lidská těla setkávají v oblaku transcendentálních představ... a to je láska, pánové!“

     Pan Maňas spočítal čárky na tácku.

     „Končíme pánové,“ udělal tečku a platit a ven.

     Dýchat svěží noční vzduch byla proti zakouřené hospodě úleva. Ušli jsme pár kroků mlčky a pak začali s Bondym šít čerti. Cosi si pozpěvoval, běhal po opuštěné hlavní třídě a snad se pokoušel o jakýsi tanec. Pak se kousek rozeběhl a zase zastavil a začal plným hlasem zpívat „Dý fáne hóóóóch, dý rájem disge šlósen“ a smál se na celé kolo a zase se rozběhl a zastavil a počkal na mě.

     „Nekřič, vždyť nás seberou,“ děsil jsem se.

     Od Bulovky byla slyšet přijíždějící tramvaj a Bondy náhle vážný se mi díval do očí.

     „Jestli půjdeš na vojnu, zřeknu se tě a nechci tě znát.“

     Čtrnáctka zatím už dojížděla do stanice před hospodou U Zralých a Bondy se za ní rozeběhl, naskočil a naposledy zamával ze zadní plošiny.

     „Nezapomeň... básník na vojnu nepatří.“

     A tramvaj mizela v zatáčce ke Kříži.

 

 

 

39   ... Vona hezká červenovlasá štíhlá paníčka drží jej za břicho,

     dívá se rozpačitě na mě hnědými mandlemi zatlačenými v

     něžném těstíčku obličeje a já zdvíhám obě ruce nahoru, jeho

     hnědý ksicht se směje, já taky a ona pohodí měděncem vlasů

     schovává tvář jako každá zahybačka začátečnice a mizejí v

     polích u Andělské hory adio...  /z Autostopu JŠ/

 

     Hrabalovu strýci Pepinovi, mohlo být tak asi sedmdesát, mně se však zdál už hrozně starý. Špatně viděl, nohy mu taky nesloužily, málo slyšel, zato hlas měl jako lev. Doktor, nebo jeho mladší bratr Slávek, s ním občas jezdili do Prahy a to on měl rád. Museli však na něho jeden nebo druhý dohlížet a nenápadně ho řídit aby sebou nefláknul na zem, neboť odmítal brýle, tvrdil že vidí dobře a chodil podle odhadu toho co by tak asi před ním mohlo být a taky každou chvíli někam letěl. Když ho ale vzali za loket a kormidlovali, tak hned řval a řičel.

     „Nešahej na mě, však nejsu slepé,“ a zase končil na zadku.

     Jednou ho Doktor přivedl i k nám, seděl s tátou u panglu a tam na sebe řvali a povídali si o ševcovině, o Vídni a o Itálii a co kde viděli a co se kde dělalo a jak to bylo s vandrem a o první světové válce. S přestávkami vodil k nám pak Doktor strýce Pepina až do konce roku 56. To už táta rušil živnost, z krámu se stala součást bytu a pro strýce to přestalo být zajímavé.

     Večer strávený ve společnosti strýce Pepina nešlo zapomenout. Pepin byl mimořádně temperamentním vypravěčem, jehož historky měly svůj pevný řád, jenž nedovoloval v nich cokoli měnit. Stejnou historku vyprávěl dnes, zítra i pozítří naprosto stejně. Jen věkem mu již nesloužila dobře paměť a tu rádi zaskakovali jeho synovci Bohumil a Břetislav, aby mu ztracenou nitku příběhu pomohli navázat. Během času se z toho mezi těmi třemi stala hra a kdo přitom nebyl, těžko si to představí. Oba celou Pepinovu historii znali nazpaměť, když zadrhl, napověděli mu a Pepin zdánlivě bez přerušení pokračoval dál a tak jeho vyprávění neustále pilovali a vybrušovali až k dokonalosti.

     V životě strýce Pepina, sehrála jakousi roli žena jménem „Žanda“ a pro tu si ho zejména Slávek, rád a často dobíral a byl to i on kdo jejich společné rozhovory řídil a dával jim tempo. Když Pepinovi docházel dech, stačilo aby Břetislav řekl: „... a taky Žanda... no a co říkala Žanda?...“ A měl těch narážek na Žandu plné kapsy a všecky působily na Pepina jako červený hadr na bejka. Hned řval a chraptivě řičel.

     „Žanda néééé! Co sem pleteš Žandu?“

     „... tak Žanda ne... a jak to bylo s těma střevíčkama na vysokejch štekličkách?...“ A proud řeči tekl dál.

     Pěkní rošťáci ti jeho synovci, ale měli ho rádi a udělali by pro něho všechno, co bylo v mezích zákona možné. Měli radost když měl radost on a kde mohli, všude ho sebou vodili jako starého bernardýna.

 

 

 

40   ... Svírám lem tvých šatů

     Cestičku k srdcím pronajatým

     Jantarový klůcek škrabající

     Do zvířeného prachu z pergamene

     Obrazce matematických představ... /SV/

 

     V září přišla pozvánka k odvodu a hned jak jsem se vracel domů z Libeňské sokolovny coby odvedenec, jsem začínal tušit, že Bondy měl asi pravdu. Pokud by se něco nepřihodilo a to jsem si nemyslel, bylo jisté, že do zimy ze mne bude voják. Ta myšlenka, usazená tam někde za mým čelem, mě od té chvíle nepřestala zneklidňovat. Měl jsem zato, že se mi začíná dařit psát to co jsem chtěl a o čem jsme neustále mluvili se Zdeňkem Buřilem i s Hrabalem a teď jsem od toho měl odejít. Ten Bondy, proč jsem ho neposlechl?

     Boudník přišel s nápadem, který se mi líbil, že uděláme atlas pražských zdí, že projdeme Prahu čtvrť po čtvrti a každou zaznamenáme podle jejích omítek. Byl v ohromné euforii a to, že co nevidět odejdu nějak nevnímal.

     Jindřich Sobotka již vojnu sloužil a někdy v polovině září přijel na sobotu a neděli domů. Jeho první cesta vedla za mnou a protože jsme měli s Boudníkem domluvenou ulici, šel s námi. Byli jsme na Staroměstském náměstí a na Malém rynku. Bylo chladno, jen málokdo se zastavil a taky kolem nás delší dobu kroužil SNB. Nic neříkal, ale odešel až když viděl, že se kolem nás nic neděje. A možná mu taky Jindřich, který byl v uniformě, připadal důvěryhodně. Paní Sobotková nás pozvala na chlupaté knedlíky a když jsme se pak vrátili ještě na chvíli do Františkánské zahrady, Boudník jen sršel nápady. Sešlo se také dost lidí a dokonce jeden cizinec mluvící rusky, ale Rus to asi nebyl a Boudník s ním měl dlouhou debatu o moderním umění, o grafice, o tom co dělá a čím se živí, já jsem tam zatím navázal s jednou slečnou jednu malou story.

 

     „Měli byste dát dohromady sborník, aby bylo něco zaznamenáno,“ řekl Doktor.

     Hrabal tušil, že za dva roky, pokud ne ještě za delší dobu, může a pravděpodobně bude, všechno úplně jinak. Za dva roky už nemusí být o nás žádné svědectví, nic co by doložilo naši existenci. Jako bychom nebyli.

     Pili jsme kafe a probírali s Hrabalem první úvahy o tom jak by ten sborník měl vypadat. Se Zdeňkem Buřilem jsme již měli nějaké představy, ale možná jsme neměli dost odvahy. Až teď, když to řekl Doktor nahlas, jsme se rozhodli.

     Musel jsem vyhledat a vymámit rukopisy od nás všech a dát tomu nějakou formu ještě než „narukuju“. Jiří Šmoranc měl napsat ke sborníku úvod a něco jsem měl k němu také napsat já, Buřil měl také co bylo třeba dotáhnout a dopsat. Vladimír Boudník slíbil, že text vyzdobí jednou či dvěma grafikami.

     Úvahy o tom co se sborníkem provedeme, kdo ho opíše a rozmnoží jsme bohužel zatím nechávali stranou. Jisté bylo jenom to, že jsem, až se vrátím, měl originál i kopie svázat do knih.

     Jeden říjnový večer jsem se s Hrabalem probíral rukopisy které jsem dokázal shromáždit. Byl jsem překvapený kolik se mi toho podařilo najít a řekl jsem, že bych byl rád, kdyby Doktor na to dílko osobně dohlédl. Slíbil ho podpořit, ale měl pravdu v tom, že starost to byla především naše.

     Prvního listopadu kdy jsem „rukoval“, byl již sborník téměř kompletní. Scházel jen Šmorancův úvodní text a Boudníkovy grafiky a na stroji se musely přepsat rukou psané texty. Uspořádané rukopisy jsem předal Buřilovi se Šmorancem k přepsání a dokončení a víc jsem je nikdy neviděl. Nikdy jsem také nezjistil co se s nimi stalo. Když jsem se na vánoce 1955 vrátil domů, nikdo o sborníku nic nevěděl. Až někdy v polovině devadesátých let se najednou vynořilo z Vladimírova šuplíku několik listů, ale jak se tam dostaly prý netuší. Snad se ten zbytek ještě někdy někde najde. Nenašel.

     Září a říjen 1953 jsem prožíval jako indiánské léto, počítal jsem každý den a večer a již jsem věděl, že na dlouho všechno končí. A kdo ví co přijde potom? A chtěl jsem to vědět? Raději ne.

     Byly večery v ulici Na hrázi trávené s Doktorem v klidném rozhovoru o poezii, Hrabal vyprávěl svoje povídky, četl jsem svoje texty a mluvili jsme o tom co bylo a o tom co asi bude, pili jsme kávu a Doktor někdy upekl maso na černé pivě, nebo telecí medailónky, přinesl z Nymburka bažanta a jednou dokonce kvíčaly a tak jsme jedli a mysleli na život. Chodili jsme na dlouhé procházky Libní, někdy sami, někdy s Boudníkem, ale vždycky s Bobíkem, sedávali jsme ve dvou U Jarolímků, taky s Karlem Maryskem i Vládíčkem Boudníkem a mluvili stále o tom samém.

     S Boudníkem jsme chodili až do poslední chvíle do ulic a taky jsme v Malvazu v Karlově ulici sepsali na kus papíru, snad to byla účtenka, krátký manifest, který měl Vládíček vyrýt do plechu znázorňujícím stářím zvrásněnou omítku – to byl konec září, snad začátek října. Když jsme to psali, seděla u gramofonu vedle výčepního pultu stará babka, štamgast, a do omrzení pouštěla desku s písničkou Kladno, ty černé Kladno... Jestli tu desku Boudník vyryl? Nejspíš ne, nikdy jsem o ní neslyšel, možná jsme utrápení tím Kladnem odešli z Malvazu bez napsaného textu.

     U táty v krámě jsme se scházeli, Milton Seidl, Zdeněk Buřil, Jarda Poláček a Jirka Šmoranc, někdy i Doktor, ale přicházeli i jiní. A bylo to pořád dokola. Surrealismus, Bílé ticho, Miltonovo astma a Vladimír. Byl konec října a já měl zabaleno. Poslední noc jsme se Zdeňkem Buřilem a Jirkou Šmorancem prochodili po záběhlických stráních a slibovali si věčné přátelství.

     Ráno prvního listopadu mě pak Zdeněk Buřil doprovodil k Libeňské sokolovně na sraz „branců“.

     To co jsem ten den a noc prožíval, to byl výsměch a pohrdání vším v co jsem věřil, bylo to totální ponížení ducha a devastace života.

 

 

 

41   ... Lásko má

     s něžnýma očima

     ty seš tam za obzory

     a já životu navzdory

     jsem tu

     jako bych šel na žebrotu... /VV/

 

     Ze dne na den byl z knihaře a básníka „černý baron“. Stavěl jsem v Hradci Králové sídliště Lipky, Orlickou kotlinu, Labskou kotlinu (možná to pořadí bylo obrácené – kdo si to má pamatovat), stavěl jsem vojenské sklady v Dolním Bousově a bylo toho víc. A bylo to ještě horší než předpovídal Bondy. V hradeckých Žižkových kasárnách nám říkali „černý vrahové“ a žádný slušný voják s námi nesměl mluvit. Zkusil jsem simulovat a vrátit čas, bylo pozdě a tak po marném putování po vojenských špitálech jsem se začal postupně dělat sám pro sebe, ostatně stejně jako mnoho jiných a flákat se a přežívat dny a týdny a měsíce, nakonec jich bylo 26. A nebyly tak snadné ani tak veselé jak se o tom leckde píše.

 

     ... Ladička vydechla poslední část své zvukové možnosti

     jako lavina prolétl její hlas sálem

     Fyzikové ji vyměřili přesnou dráhu a co chvíli počítají její kroky

     Odsouzení pro zločin pravdy

     Jsou vrženi... /SV/

 

     První rok mě spojovaly se životem jen dopisy mých přátel, především od Zdeňka Buřila, ale napsal i Jarda Poláček a Jirka Šmoranc. Pár jich přežilo až do dnešních dnů. Zajímal jsem se co je se Sborníkem, ale krom nevelkých zmínek jsem se nedozvídal nic.

 

6.11.1953

…Ve středu jsme byli u doktora já + Jiří. Doktor četl o čem jsme my tři vyprávěli v krčáku (to byla naše poslední noc v Krčském lese) o tom krematoriu atd. Jinak Doktor napíše VB aby bude-li chtít, udělal nějakou ilustraci a já slíbil, že udělám předmluvu k tomu výboru. Jiří zatím asi nepřispěje ničím…

 

16.11.1953

… Včera jsem se procházel s Jirkou. Mluvili jsme o tobě i o sborníku…

 

21.11.1953

… Fotky jsem dal vyvolat a budou příští týden tak Ti je hned pošlu… (byly to fotografie z Krčského lesa – dělali jsme je koncem léta a měly přijít do sborníku) neposlal…

 

25.11.1953

…Jirka se chystá opět na Ostravu. S tím sborníkem musíš mít strpení…

 

11.1.1954

… Jinak dávám dohromady sborník a mám již Tebe přepsanýho s Tvým obdivem: Mrtvolou. Pořád přemýšlím na předmluvu aby byla pěkná. Chci též něco naznačit v prologu, který dám na místo motta. Věci které známe se zachvívají mlhou aby vrchol pylu byl schopen včelám udělat touhu…

 

3.2.1954

… Pracuji pomalu na sborníku…

 

     Všechny citované dopisy byly od Zdeňka Buřila a toto byla poslední zmínka o Sborníku. I když dopisy od všech byly plné poezie vzpomínek i stesků… o Sborníku již nepadlo ani slovo.

 

     Ve čtyřiapadesátém jsem se dostal domů jen jednou na dvacetčtyři hodin. Potom v příštím roce jsem již koupil od rotního písaře asi sto orazítkovaných tak zvaných opušťáků, které stačilo jen vyplnit a dát jim podpis. Mohl jsem jezdit domů i každý týden. Tak jsem se zase setkával se Zdeňkem Buřilem, zašel jsem i ke klukům do ateliéru a s Boudníkem jsme udělali jednu akci na Malém rynku. Měl jsem trochu nahnáno, byl jsem v uniformě s černými výložkami, ale náhodou to prošlo.

     Občas jsem zastihl i Hrabala když nejel do Nymburka a mohl jsem tak pozorovat i proměny jimiž prošla Jarmilka, od té doby co jsem poprvé zaslechl její příběh, také jsem poprvé slyšel Doktora mluvit o „profesorovi“ Jiřím Kolářovi. V tom roce se v našich hovorech objevovala i jiná jména o nichž Hrabal mluvil s jistým obdivem. Josef Hiršal, Kamil Bednář, František Hrubín, Kamil Lhoták, František Pilař a ještě jiní, ale s kým jsem se později spřátelil, to byl Zdeněk Hendrych.

     V létě 1954 jsem dostal také povolení k návštěvě Vladimíra. Bylo to smutné. Setkali jsme se v Ostrově u Jáchymova, v baráku určeném pro návštěvy, nesměli jsme si ani podat ruce a nemohli jsme si ani kloudně nic říct. Stál nad námi bachař, ruce jsme museli mít na stole a nesměli jsme se dotknout. Něco jsme snad říkali, ale naše oči plavaly jako ryby v akváriu.

     Potom se v jedné Hradecké hospodě na mě „pověsil“ fízl, ironií osudu bývalý Vladimírův učeň, který mě pak čas od času obtěžoval ještě na začátku osmdesátých let. Pak jsem se dozvěděl, že skončil v blázinci. Každý z nás má svůj úděl. Ten jeho jsem mu nezáviděl.

     U hradecké roty PTP jsem se spřátelil s Ivanem Kohoutem, jehož osud by také stál za povídku. Jezdívali jsme spolu domů a tenhle Ivan mě seznámil s Eduardem Kohoutem, snad byli v nějakém příbuzenském svazku a zavedl do Šery klubu v Jáchymově ulici. Šery klub, malá místnůstka se čtyřmi, pěti stoly, a malým barem se dvěma stoličkami a starým číšníkem jak z anglického filmu, Jeníčkem a s velkým klavírem a za ním sedícím Jiřím Eliášem.

     Jiří Eliáš, něžný milovník hudby, básník i cynický piják odhodlaný zemřít dřív než se poníží. Jeho ruce s dlouhými prsty naze bílými, se líbaly s klávesami klavíru, ruce, jakoby vyšlé z obrazu svatých proto, aby se dotýkaly a oživovaly.

     Číšník Jeníček se na plochých nohách obratně posunoval mezi stolky, Jiří Eliáš držel v pravé ruce pohárek s koňakem a pomalu vdechoval vůni alkoholu a upíjel, zatímco levou rukou končil v tichém a přemítavém akordu. Potom se napil a s úsměvem se rozhlédl po Šery klubu. Usmíval se, neboť tam nebyl nikdo, koho by tam nechtěl mít. Tohle byl jeho svět. Až mu ho jednoho dne vezmou...

     Byl vyhnancem stejně jako my, stejně jako my žil na periferii, jen byl ještě více sám. My měli Libeň i její dvory, její zákoutí i její řeku, smutek panen a hospody.

     Chodil jsem za ním dokud nebyl ze Šery klubu vyhnán. Pak až novinová řádka mi jednou řekla, že zemřel. Stále však slyším píseň, kterou mě jeden čas vítal když jsem vcházel do šerého klubu: ...měl chůzi houpavou, když kráčel hrází...

 

 

 

42   ... Vyšel básník rozhazující zrno filozofie pro obraz sténající

     v žáru barev, aby okouzlil veškerý dav zachycený v potu... /ZB/

 

     Kolem poloviny pětapadesátého roku se u nás doma objevil Vladimírův spoluvězeň Jožka Sklenár, právě propuštěný na podmínku z Jáchymova. Přišel s doporučením od Vladimíra a se žádostí aby se ho rodiče ujali a nechali ho u nás aspoň nějaký čas bydlet.

     Sklenár, Slovák se stopami maďarské krve v žilách, se na Slovensko vrátit nechtěl. Měli s Vladimírem, který zedníka Jožku uvedl do tajemného světa poezie, jakési literární plány a měli domluveno, že ten který půjde dřív ven, na toho druhého v Praze počká. Táta to viděl nerad, ale nakonec se nějak domluvili a Sklenár u nás několik měsíců bydlel.

     Buřil i Sobotka se s ním spřátelili a po mém návratu do civilu začali mezi námi vznikat spory a najednou se stalo, že náš pohled na surrealismus se začínal rozcházet. Zatím co já jsem stále vycházel z Bretona, Dalího, Nervala, Crevela, Sklenár přinesl od Vladimíra názor, že všechno začíná pouze u Freuda. Věci se dál ještě komplikovaly tím, že Sklenár dosud z Freuda nic nečetl a všechno co věděl, věděl od Vladimíra a jeho názory o psychoanalýze byly proto poněkud zmatené. Jestli si o tom později něco přečetl nevím, pravděpodobně ano, rád však o psychoanalýze debatoval a jeho postřehy bývaly dost „pozoruhodné“.

    

     Do Hradeckého lágru mi přišel dopis… spíše volání o pomoc, od Jiřího Šmorance.

     Stando. Osobní věci nechávám stranou, chci Ti něco říci o Zdeňkovi. Prostor BÍLÉHO TICHA jsem snesl jen několik měsíců. Dopřával jsem si nečinnosti v jejich společnosti (Buřil – Poláček) habaděj. Když věc dostoupila vrcholu, podal jsem oficielní návrh na polooficielní činnost. Zdeněk briskně odmítl a mluvil také za Jardu… … Avšak ZB ke mně přišel najednou otvírat zadní dvířka: že by eventuálně sem tam něco kdyby milostivá paní La inspiracion (přitom jsem však navrhoval věci k práci, které nemají s inspirací nic společného)… A tak dál až po… Jirka (který se nemění).

 

     Zdeněk Buřil mi 16.3.1954 o tomtéž napsal:

     … S Jirkou jsme se tuto neděli potýkali a tak to skončilo, že my tři já, Jarda a Jiří budeme všichni na svou pěst. Jirka říká, že se trochu přiblížil k surrealismu a já mu vykládal, že to cítím sám u sebe svojí cestu do surrealismu a on se mě vysmál, že nejsem konkrétní, že je mnoho temných uliček mezi námi a že se snažíme péci pokrytecké chlebíčky vzhledem ke všemu. Jinak o středách se vyjádřil: Já s Jardou jsme středu zabili naším vyprávěním o práci a on, že si cení středy jako idolu vzhledem k Vláďovi….

 

     Rozpad skupiny, který začal Vladimírovým zatčením, dospěl ke svému konci. Všichni očekávali, že až se Vladimír, nebo já vrátíme, tak že se zase všechno vrátí.Nestalo se. A již ani stát nemohlo.

     Když se vrátil další vězeň z Vladimírovy Jáchymovské skupiny přátel, malíř Šlajchrt, jenž přijal jméno svojí ženy Dimitrov, snad aby začínal nový život se jménem neposkvrněným kriminálem, od první chvíle útočil na mě i na Vladimíra, který byl ještě v Jáchymově. Napadal moje chápání surrealismu, ač sám o něm nevěděl nic, napadal explosionalismus i Boudníkovy a moje akce v ulicích, že neumím psát, že jsem malířský diletant a to co maluji, že jsou mazaniny. A stále nejasné narážky na Vladimíra. Sklenár, byť zdrženlivě, se k němu přidával a oba jakoby stále naznačovali, že Vladimír byl tak zvaný „bonzák“.

 

     Do „civilu“ jsem se vrátil 22. 12. 1955 a hned jsem se začal shánět po sborníku, nikdo nic nevěděl a snad již ani nic vědět nechtěl, ani Buřil, ani Šmoranc… u něhož stopa končila…. Jediný ucelený dokument o nás nikde nebyl. Koho se ještě dnes ptát? Buřil již zemřel, zemřel i Jiří Šmoranc, zemřel i Vladimír.

 

     Po návratu jsem zase navázal na večery u Hrabala a chodil jsem i do ateliéru v ulici Na žertvách. Avšak i tady se leccos změnilo. Jen Jirka Šmejkal a jeho motýlci a broučci byli pořád stejní. Boudník již zabíral větší část ateliéru a měl tam nastěhováno plno svých věcí a samozřejmě satynýrku a také starý mikroskop pod kterým malej Jirka studoval motýlky a Boudník zase luštil strukturu uhlí a kamení a železa a prskanců ze všeho možného a dělal jeho pomocí další desítky seismografických záznamů.

     Zase jsme vyšli do ulic, ale třetího března 1956 jsme v kavárně Svět napsali poslední Manifest Explosionalismu a potom v květnu jsme uskutečnili poslední společnou akci a to na Jungmannově náměstí.

     Bylo chladné odpoledne, když jsme prošli Františkánskou zahradou a zastavili se u sochy pana Jungmanna. Já jsem se postavil před vchod do zahrady, Boudník stál obrácený k chrámu Panny Marie Sněžné.

     Kreslili jsme uhlem na šedý karton a nejprve jsme ve skvrnách omítky jenom hledali náměty, ale jak přicházeli a zastavovali se u nás lidé a jak se nás začali dotazovat a hledat smysl toho co děláme, tak přicházela ta správná chvíle na níž jsme čekali. Přestalo nám být chladno a zvuky a hluk Jungmannova náměstí k nám přicházely jen jakousi vzdálenou ozvěnou.

     Bylo kolem nás neustále odhadem asi padesát lidí, hodně se mluvilo, Boudník vysvětloval explosionalismus a jeho cíle. Zábrany se uvolňovaly, tvořily se debatující skupinky a na dlouhé minuty jsme nechávali účastníky akce, aby bez našeho vedení a vysvětlování, pronikali do tajemství explosionalismu sami. Byly to chvíle, kdy se v nich uvolňovaly psychické zábrany a kdy se probouzely a na světlo světa se dostávaly podivuhodné obrazy myšlenkových asociací.

     Množstvím lidí co tam bylo, prodíral se k nám pojednou jakýsi mladší člověk. Přistoupil k Boudníkovi a podal mu tvrdou kartičku, cosi jako navštívenku, na níž perem měl úhledným písmem napsáno: Jsem němý, ale slyším. Vysvětlete mi prosím co to malujete. Děkuji.

     Boudník četl kartičku, střídavě se díval na ni a na němého pána, asi dvakrát pootevřel ústa a pak podal kartičku mě. Náměstí v té chvíli se ocitlo v hlubokém tichu. Přízračnost jeho osoby způsobila, že žádný z nás nebyl po určitou chvíli schopný promluvit. Dokonce ztichl i zástup kolem nás.

     Napadlo mě podat němému pánovi manifest, aby si ho přečetl sám. Po celou dobu kdy četl nikdo nepromluvil, až teprve když zvedl oči od letáčku s manifestem, napětí se uvolnilo a mohli jsme mu i něco říci. Cestou domů jsme si s Boudníkem ověřili, že na tu chvíli jsme měli oba ochrnuté hlasivky.

     (Téměř shodnou situaci a na stejném místě, popisuje ve svých vzpomínkách i Vladimír Boudník, jen ji posunuje o tři roky nazpět a datuje ji 22. 4. 1953, do doby kdy se začínalo naše přátelství a jistá spolupráce. Buď šlo o dvě na sobě nezávislé akce a nebo si ji každý z nás uložil do paměti jinak a do jiného času.)

     To byla naše poslední společná práce. Setkávali a stýkali jsme se dál, ale každý z nás začal směřovat jinam.

     Večery u Doktora už nebyly tak klidné jako před těmi dvěma lety a těch, kdy jsme seděli u kávy a nebo u džbánku piva sami, těch bylo čím dál méně. Dvorem k Doktorovu bytu začalo procházet víc lidí něž bylo příjemné a jen s málokterými jsem se seznámil, nebo dokonce spřátelil a jména většiny z nich jsem zapomněl.

     A zase tak jako před tím, bavili jsme se o tom jak psát a co psát a kam až každý z nás dospěl. Někdy mi Hrabal svoje příběhy – povídky, vyprávěl a někdy mi dal nahlédnout i do rukopisů z nichž již bylo patrné, že básník se oděl pláštěm prózy a že mu to sluší. Už tenkrát psal jakoby jedním dechem, ještě stále se mu však ten dech maličko zadrhával, byl však již velice blízko tomu stylu jenž byl pro něho pak charakteristický a jenž ho i proslavil.

     „Pište jak mluvíte, tak jako když se nadechujete a vydechujete a nebo jako když pijete vodu z hluboký studny, víte? A vono to přijde samo, ten proud. Vy umíte vyprávět, tak i stejně pište.“ Takhle nějak mi při našich rozhovorech radil.

     Mě se však ještě do povídek nechtělo. Psal jsem surrealistickou komedii o třech ledových mužích a měl jsem i další plány. Komedii jsem napsal a pak spálil. Byla špatná a když hořel poslední list rukopisu, ulevilo se mi.

     Poslední obraz co jsem měl na štaflích jsem také nedomaloval, v hlavě jsem nosil myšlenku na pantomimu ale při značném napětí – až jistém nepřátelství, mezi mnou a mými přáteli, po Sklenárově a Šlajchrtově příchodu, vzneseným obviněním na Vladimíra jsem nevěřil, byl jsem z toho všeho znechucený a dost bezradný. Jak se zachovat? Nakonec jsem schůzky se Sklenárm i Šlajchrtem omezil na minimum a čekal na Vladimírův návrat. Politická situace byla po dvacátém sjezdu KSSS taková, že tu určitá šance na jeho propuštění byla.

 

     Hrabal byl členem skupiny Jiřího Koláře (v doslovu k Poupatům uvádí Hrabal rok 1951, já jsem však o jeho příslušnosti k nějaké skupině slyšel až kolem roku 1955-56) a často při našich setkáních mě útržkovitě sděloval o čem spolu rokují i když mě asi neříkal všechno, ale jen to o čem se domníval, že bude pro mne zajímavé. Také na mě při těchto příležitostech naléhal abych založil skupinu umělců přibližně mého věku a mezi nimi a s nimi uskutečnil svoje básnické představy a ideály. Pochopil dříve než já, že libeňská skupina Psychiků již svoje možnosti vyčerpala. Když jsem se po Vladimírově návratu přesvědčil o tom, že měl pravdu, vlekl mne již život jinam a čas, ten jak známo se vrátit nedá.

     Z té skupiny Jiřího Koláře vzešla jistá možnost k vydání bibliofilského vydání nějakých Hrabalových povídek. Nakonec vyšly dvě: Setkání a Večerní Praha, v milé, neposkvrněné brožurce, vyzdobené dvěma kresbami Kamila Lhotáka. Hovory lidí se jmenovala ta tenoučká knížečka a svým názvem jakoby předznamenala celé Hrabalovo dílo. Byla také předmětem mnoha hovorů našich, neboť první kniha, byť jen o dvou povídkách, to je jako první dítě a tak se dalo chápat i to, že Hrabal se z toho rád někomu vypovídal.

     Až jsme bývali rádi, když přišel Boudník a se sežmoulanou cigaretou mezi palcem a ukazovákem a se džbánem piva, přinesl jiný námět a že ten další hovor obstarával většinou sám.

     Boudníkovy kontakty s psychiatry, které v té době se již podle mého soudu děly na nebezpečné úrovni, byly pro nás na jedné straně zábavnými a humornými příběhy, na druhé straně pak dosti riskantním zahráváním si na tenkém ledě a nejednou jsme mu radili aby byl opatrný.

     Vladimír Boudník si na reakcích psychiatrů ověřoval některé svoje tvůrčí postupy, avšak za to se musel, jaksi na revanš, podvolit i jejich jistým pokusům s drogami i když i z toho chtěl pro sebe vytěžit a vytěžil, určité poznatky a inspiraci k novým uměleckým objevům a postupům. Musel za to však zaplatit nemalou cenu.

     Jak se později ukázalo, tak jeho umělecké zanícení i jeho posedlost Explosionalismem, tak to všechno bylo proti němu použito i zneužito.

 

 

 

43   ... Na balkóně jsi sušila svůj šál s třásněmi

     Byl zářivě oranžový

     Se stopami vrabčích nožek

     Sen rozdrásaný... /SV/

 

     Brzy potom co jsem opustil „armádu“ a oblékl civil, obnovili jsme s Doktorem také naše procházky k soutoku Rokytky s Vltavou a ještě někam dál, kam až se nám chtělo. Zase nás doprovázel Bobík Záklasníků, neustále pobíhal několik kroků před námi a dělal ostrého psa, avšak při každém náznaku nejmenšího nebezpečí, vklínil se mezi nás a tak jsme kráčeli jako tři mušketýři a nikoho jsme se nebáli.

     Doktor pracoval ve Sběrných surovinách ve Spálené ulici, ale mnoho jsme o tom nemluvili. Vůbec jsme o své práci mluvili jen v náznaku a málo, nebo když se stalo něco zajímavého a nebo jen v rámci všeobecné informace. V našich hovorech nás zajímaly věci jiné. Dokonce jsem v té sběrně nikdy nebyl. Proč bych tam chodil. Co to je „štamf“ jsem věděl až příliš dobře a taky jsem mnohokrát viděl celé náklady knih lisovat do balíků jako papírový odpad.

     Nechal jsem si raději o té sběrně a jak to tam chodí vyprávět a Hrabal to uměl a tak jsem měl před očima místo kde knihy neumírají, kde naopak svůj život obnovují v osudech a příbězích lidí vyprávěných cestou podle matně svítící Vltavy.

     Nevím proč, ale nikdy jsme s Hrabalem na svých procházkách nemluvili o svých láskách, o našem vztahu k ženám. Se mnou to bylo jednoduché, nějaké lásky jsem měl, i když to byly lásky romantické a bylo to vždy jen několik prožitých veršů. Když odhlédnu od jistých vynucených poklesků, odcházel jsem sloužit vlasti jako paníc.

     Doktor jistě svoje zkušenosti měl a patrně v jeho životě nějaké ženy byly, ale krom rozpustilé historky s mladou cikánečkou, která mu stejně nakonec utekla a kvůli jejíž „počestnosti“ musel jejím bratrům vyplatit jakési odškodné, ne proto, že by se jich bál, ale proto, že se té

mazané holce smál a tak tedy pozval její brášky ke Světům a tam je v Automatu pohostil, aby věděli, že kluk z Libně ví co se patří.

     To nebylo důvěrné sdělení, to byla povídka, co mi pod rozkvetlými kaštany vyprávěl. Nechávali jsme si většinou svoje osobní starosti a patálie jen pro sebe. A i když jsme časem nechali jeden druhého nahlédnout do svého života, vždycky jsme zachovávali jistou hranici jíž jsme nikdy nepřekročili.

     Ačkoli se kolem Doktora začalo objevovat hodně nových tváří, na tyto procházky jsme chodili jen my dva, Bobík a když si potřeboval postěžovat, i Boudník. Je možné a pravděpodobné, že tudy vodil i některé jiné své přátele, tak jako jsem tam vodil já své, ale jestliže jsme šli spolu, tak jsme nikdy nebrali třetího... pokud to nebyl rozevlátý a věčně netrpělivý Vladimír Boudník.

     Muselo to být už v červnu, když jsme se za tmy vraceli od Pelc-tyrolky, Bobík se obezřetně držel Doktora, byl pěkný a teplý večer začínajícího léta a Doktor mi zase jednou říkal, že bych měl kolem sebe soustředit pár mladejch a s nimi se pokusit pokračovat dál. Asi jsem měl… nejspíš ano. Záběhlicko – Libeňská skupina již prakticky neexistovala… Jiří Šmoranc mi v jednom z posledních dopisů tenkrát napsal:

      … Zásadně J.Š. = s kýmkoliv, se Z.B. ne. Z.B mě též řekl o mě, že velmi často je se mnou OTRÁVEN. Já se mu nedivím neboť minula doba kdy jsem nechal po sobě plít, kálet, šlapat a chtěl se vrátit do lůna své matky…

     Domnívat se, že se návratem Vladimíra něco změní byl omyl.

 

     Došli jsme k loděnici a k můstku, který měl být kdysi součástí již nikdy nedostavěného zdymadla, k čemu by tam bylo, řeka měla již dávno jinou cestu. Bobík zaujal za Hrabalovými zády obranou pozici a dřív než my, zpozoroval tu tmavou postavu hledící nehnutě na šumící jez.

     Rokytka se s vřením nořila do řeky a hned se chytala proudu a nechala se unášet hnědavou pěnou co se tváří jako kraječka ze svatební košilky pomuchlané milujícíma rukama.

     Podíval jsem se do tmy a pak jsem toho člověka poznal. Baron Popel a byl v tuto pozdní hodinu sám.

     „Dobrý večer, barone, co to, že jste sám? Žena vás nechce pustit domů?“

     Baron Popel neodpověděl a jen se dál bez pohnutí díval do vody. To vzbudilo moji zvědavost, rozloučil jsem se se spěchajícím Doktorem i s nepokojným Bobíkem a vystoupil na můstek za baronem. Opřel jsem se vedle něho o zábradlí a díval se, jak tahle libeňská holka škádlí a k dovádění se pokouší vyprovokovat i velebnou Vltavu.

     Nabídl jsem svému tichému společníkovi cigaretu, nabídl jsem i oheň, kouřili jsme a mlčeli. Poznal jsem, že cosi se stalo a že to bylo cosi neblahého.

     „Byl jsem na prosektuře,“ řekl Popel hluše.

     Chtěl jsem vědět proč, ale nechtěl jsem se ptát.

     „Volek, co dělá na Bulovce zřízence, mě našel U Holubičků, že prej zrovna vez moji starou pod prostěradlem na patalogii, jestli se nechci jít na ní podívat.“

     „Šel jste?“

     „Šel. Musel jsem jí říct, že mě celej život napomínala abych nedělal voloviny a teď, že mi sama provede tu největší. Tak tu stojím a přemejšlím jestli mám do tý vody skočit nebo né. Jenže zase si říkám, když tu nebudu já, tak kdo si na ni vzpomene. Děti neměla, taky s kým?“ Hodil do tmy nedopalek a díval se na jeho ohnivou dráhu až se zasyknutím uhasl.

     „Říkal Volek, že prej umřela docela tiše, jako dáma. Lidi maj umírat potichu a ne u toho dělat kravál jako starej Špoutil, kterej se pral i se sestrama. Byla klidná ženská, no, pravačku měla rychlou, ta když někomu jednu vrazila, to bylo horší než když kopne kůň.“

     Při řeči se pomalu odvrátil od vody, zapálili jsme si druhou cigaretu a pomaličku sešli z můstku. Zamířili jsme přes Šlosberk ke gymnáziu, u kostela jsme se stočili kolem Bulhara do Kandertky a zatím co já šel kopcem do Krejčího ulice, on se dal Kandertovou k domovu.

     Nikdy tam nedošel a v Libni ho už nikdo neviděl. Říkalo se, prej odešel do pohraničí, že tam snad má bratra, ale kdoví, třeba jen nechtěl, aby až bude umírat, u toho někdo byl.

 

     Hrabal již dozrával jako básník a prozaik a jeho budoucnost,byť zatím možná ještě nejistá, se rýsovala čím dál zřetelněji a okamžik kdy prorazí skořápku a rozletí se k obloze, to bylo již jen otázkou nedlouhého času. Se mnou to bylo horší. Prožíval jsem svoji poslední velkou love story, měl jsem mizerně placené zaměstnání a jako básník jsem zrovna nevěděl kudy kam a malířské štětce mi padaly z ruky.

      Při klidných, teď již ne tak častých večerech kdy jsme seděli jen ve dvou a pili silnou kávu z malinkých koflíčků, (dárek od maminky Hrabalové) nebo malou stopku kubánského rumu s griotkotkou, mluvili jsme nejvíce o tom co je přede mnou a co s tím. Avšak ani Hrabal nevěděl co mi poradit. Snad jen to co jsem od něho slýchával v poslední době a i potom často.

     „Pište povídky, vy přece umíte vyprávět, tak to pište.“

     Já však měl hlavu plnou podivných veršů a obrazů, které se ještě navíc násobily i prožitky ze společných akcí v ulicích s Boudníkem. A přitom jsem měl plné kapsy historek i příběhů, ale když jsem je napsal, byly to jen jakési úryvky a výstřižky. Psal jsem verše, pokoušel se o drama a próza musela čekat.

     Nebyl jsem v tom však sám. Jiří Šmejkal, stejně jako všichni jeho přátelé, Jaroslav Rothbauer a Vladimír Boudník a Zdeněk Bouše, se poctivě snažil vyniknout a ukázat co umí, měl přání, tak jako my ostatní, se uplatnit a něco těm lidem co denně potkával a kteří žili všude kolem něho, tak všem těm lidem z toho něco dát. Že se to nedařilo? Že by měli méně talentu než jiní? Snad to jednou někdo z toho co zůstane posoudí.

 

 

 

44   ... Básníci písku vrtající budoucí oasu.

     Nouzový stav přítomné chvíle.

     Dotyk perem na oblohu v přítmí lesa... /ZB/

 

     S Karlem Maryskem přišel Zdeněk Hendrych. Houslista, Maryskův kolega a přítel z orchestru Národního divadla, tichý, nenápadný, hovořící klidným vyrovnaným hlasem, vždy upravený a střízlivě elegantní a vždy mimo hlavní pozornost. Byl pravým Maryskovým opakem, jehož přítomnost ve společnosti se dala vytušit ještě dříve než promluvil, neboť ovládal umění jak vyvolávat rozruch. Ostatně si v tom liboval a možná také, že tím zakrýval a potlačoval jisté životní starosti které ho trápily.

     Bylo to období, kdy k Doktorovi neustále někdo přicházel a odcházel a tak teprve když cosi poznamenal do debaty jsem zpozoroval, že tam mezi námi sedí pán v šedivém sáčku, s hladce učesanými řídkými vlasy a že je usměvavě nevzrušený. Byl tak v Boudníkově věku a teprve když jsem se dobře podíval jsem viděl, že ten úsměv je trošičku omluvný a že je v něm i něco podivného smutku.

     V Hrabalově společnosti jsme se potom potkávali až do poloviny šedesátých let a pojilo nás, v souladu s jeho povahou, vzájemně uctivé a tiché přátelství.

     Neměl žádné zvláštní hudební vzdělání, snad jen tak zvaně chodil do houslí, přesto jakýmsi řízením osudu, o němž nic nevím, skončil jako houslista v ND. Někdo by se tím spokojil a v klídku by hrál to co měl v notách a co mu řekl dirigent a byl by spokojený. Zdeněk Hendrych dřel, studoval až se po letech dostal k tomu jejich dirigentovi na dosah a seděl mezi koncertními mistry.

     Taky psal, psal povídky a jak je psal. Pár povídek mu vyšlo časopisecky, knížky se však dočkal až koncem šedesátých let. Četl jsem jeho povídky jen díky Doktorovi, protože Hendrych se ostýchal je ukazovat. To je raději vypravoval. A stálo za to, to jeho vypravování, neboť zpravidla ke každé povídce dodával něco, co v nich napsané nebylo, nebo co se k dalšímu životu té povídky vázalo.

     Povídka Nepřítel číslo jedna patřila k těm nejlepším a tak nejednou, když se upokojil pan Marysko, musel ji Zdeněk Hendrych vyprávět. I se všemi těmi maléry které po jejím zveřejnění nastaly, neboť předlohou povídky byl orchestr Národního divadla, poměry v něm i o vztazích jeho členů mezi sebou. Když končíval vyprávění o reakcích v orchestru, o tom jak ti co se nepoznali si před Hendrichem ještě přisazovali na ty druhé a jak když seznali svůj omyl mu popisovali skříňku v divadelní šatně hanlivými nápisy, měli jsme obvykle všichni od smíchu škytavku. Jen pan Hendrych se tiše usmíval a nebyla v něm žádná škodolibost. Měl ten orchestr rád.

     Zdeněk Hendrych byl pracovitý člověk a času na psaní neměl mnoho a když už ho měl, musel psát rychle a hlava mu musela hořet od prvního okamžiku kdy sedl ke stroji. Psával na chalupě, v altánu a když pražilo slunce a všude kolem byla trýznivá výheň, tak s hlavou pod starou německou helmou, pod níž se udržovala stálá teplota slunečního žáru, tak potom psal něžné povídky o malém tamborovi a nebo o sordince, čili houslovém dusítku a o... nepříteli číslo jedna. (ten nepřítel číslo jedna byl nejmírnější člověk jakého jsem poznal, pan Zdeněk Hendrych sám)

     Měl rád moje verše, rád je poslouchal a dokonce jim jako jeden z mála i rozuměl. Někdy, když jsme kolem půlnoci odcházeli z ulice Na hrázi a Karel Marysko kamsi spěchal, chodívali jsme spolu na malou procházku kolem Vltavy, abychom si ještě řekli pár slov o poezii, trochu se zasnili, abychom popřáli dobrou noc milencům a zasmáli se nočnímu hlídači, nadávajícímu, že mu zase někdo zválel keře.

     U Hrabala se ukazoval i Milan Hendrych, Zdeňkův bratr, hezoun a trochu namyšlený frajer, přesto však talentovaný prozaik. Byl jsem u toho když přinesl závidícímu Hrabalovi ukázat svoji knížku povídek z prostředí dráhových cyklistů. Byl jsem pro něj vzduch a mně to bylo jedno.

     V padesátém šestém jsem se u Doktora začal tu a tam potkávat s Josefem Zumrem, doktorem filozofie, mírným a vzdělaným člověkem, nejen svým titulem. Zumrovi bydleli také v ulici Na hrázi, v úhledném domku v místě kde je dnes obchod Delvita. Hrabal si jich hodně považoval a díky jemu jsem měl i možnost maličko do jejich soukromí nahlédnout. Přátelé se z nás nestali, ale byl a jsem rád, že jsem měl příležitost se s panem Zumrem poznat. Patří mezi vzácné lidi, jež člověk nepotkává tak často. Po mnoha letech jsme se opět setkali ve Společnosti Karla Teiga a i při jiných příležitostech.

 

 

 

45   ... svítalo nové ráno

     náhle a prudce

     dobyvačně

     s umíněností zvítězit nad tmou

     s touhou vylákat slunce nad obzor... /VV/

 

     V srpnu 1956 byl Vladimír na podmínku propuštěný z vězení. Byl tu a na chvíli se zdálo, že by zase všechno mohlo být jak to bývalo. Byl tu však Sklenár a Šlajchrt-Dimitrov. Hned při prvním setkání mezi nimi došlo k prudké hádce, v níž však Sklenár i Šlajchrt poztráceli svoje argumenty a obvinění.

     Důvody proč si Vladimír v Jáchymovských poměrech, ve skupince vězňů kolem sebe vylepšil vzhled naší rodiny tím, že z mámy udělal herečku (jako děvče hrála s ochotníky) a mne vylepšil na umprumáka, mě nezajímaly, měl k tomu svoje důvody a já je nehodlal posuzovat. Sám jsem měl svých starostí dost. Šlajchrt se však ke mně dál choval urážlivě až do podzimu 1957, kdy jsem se s ním naposledy setkal v ateliéru jeho ženy, také výtvarnice a velmi příjemné dámy.

     Neměl jsem ho rád a nijak mi nevadilo když jsem ho přestal vídat. I přesto jak se ke mně choval, dokázal využít mého „přátelství“ s Hrabalem a zužitkovat ho. Dokonce se snad nějak, přes svoji ženu, účastnil na filmu Sběrné surovosti. Nakonec zůstal jen Sklenár, tvrdohlavě se pokoušející prokousat Freudem a psychoanalýzou a najít svůj styl. I on se mi však časem ztrácel z dohledu.

     Naše skupina i přes marné Vladimírovy pokusy ji oživit, byla mrtvá. Byla rozpadlá již dávno, to jen my jsme se ještě, snad z jisté sentimentality, tomu bránili uvěřit. Mohli jsme se scházet, mohli jsme být a byli jsme dál blízcí přátelé, ale jako básníky nás již mnoho nespojovalo.

 

     Tak jako všechny své přátele, přivedl jsem k Hrabalovi i Vladimíra. S ním opět začali přicházet, Milton Seidl a Zdeněk Buřil, zřídka Sklenár a někdy přicházeli i jiní Doktorovi přátelé. Hodně se v tu dobu četlo a nejvíc se četly texty Vladimírovy, který se po návratu z kriminálu musel vyrovnat se spoustou nánosu, co se mu usadil v duši. Někdy dal nahlédnout do svých rukopisů i Hrabal, ale to bylo jen velmi málo kdy, raději se o svých textech bavil jen mezi čtyřma očima a jen ve velmi uzavřeném kruhu. Tehdy ještě nepovažoval žádný svůj text za hotový, ale jen uložený a přichystaný pro další použití.

     Jeden večer nám Doktor četl úryvky z objemného rukopisu muže jménem Škvorecký, Tankový prapor. Mně se to nelíbilo, ale je pravda, že jsem byl jediný. Asi to bylo tím, že moje zkušenosti s armádou byly přece jenom jiné.

     Vladimír po příchodu z Jáchymova zdramatizoval Věž lásky od Rachilde a potom jsme ještě spolu napsali hru na jejíž jméno si ani nevzpomínám. Ty hry nebyly dobré a nikdy se nehrály, ale možná že se to jenom tak zdálo, že nevyhovovaly době i když v divadlech se hrálo a bylo k vidění všelico. Pak Vladimír napsal a Mladá fronta v roce 1960 vydala knížku povídek Světla v podzemí. Ta knížka byla dobrá, Vladimír však na ni již nedokázal navázat. Jestli to byla jenom jeho vina, nechci posuzovat.

     Zavedl jsem Vladimíra do ateliéru Na žertvách a i tam snadno zapadl, jako kdyby tam chodíval odedávna. Asi to bylo tím, že ho všichni znali z mého vyprávění a tak ho jako cizince ani nevnímali. S Boudníkem si dokonce padli do oka a na nějakou dobu uzavřeli takové hračičkovské přátelství. Stačil jim kousek plechu, nebo nějakého jiného materiálu, aby si s ním vydrželi hrát celé hodiny až dlouho do noci a třeba to pak bylo i k ničemu, jim to nevadilo. V obou byl kus takového pokusnictví a touha něco vynalézat a vydrželo jim to dobře dva roky. Výtvarně to nebylo nic, ale oběma to přinášelo radost ze hry a uvolnění od všech osobních starostí, které na ně v těch letech doléhaly.

 

     Kdo s tím přišel první, to je už dnes těžko říci, určitě u toho byl Hrabal, my oba Vávrové, Boudník určitě, asi Jirka Šmejkal, taky Rothbauer a kdo další? Motalo se tam lidí. Koncem roku 1956 tu byl nápad, spáchat Na žertvách výstavu domácích výtvarníků.

     Boudník byl v té době již v ateliéru nastěhovaný se vším všudy a Rothbauera z toho bolela hlava. Zatím co on se domníval, že stěny ateliéru mají být bílé, Boudník byl přesvědčený, že mají být samý flek, aby se v nich mohl odrážet pohyb života. Nemohli se nikdy domluvit. V téhle věci ne. Byli kamarádi, přátelé, leccos spolu i prožili a jeden za druhého by dýchal, ale byly chvíle kdy by se poprali. S tím se nedalo nic dělat.

     Výstava se konala v lednu 57 a svoje díla tu představili jen Šmejkal s Boudníkem. Ateliér byl vymalovaný, pro jednou, podél stěn stoly a na nich a po stěnách byly rozložené a rozvěšené grafiky obou autorů. Potom jsme přes celý ateliér natáhli několik provazů a na ně jako mokré prádlo rozvěsili velké archy bílého papíru a na ten papír Boudník přichytil snad stovky maličkých grafik, seismografických záznamů, dokreslené i zcela syrové i barevné. A byly tam i první větší grafiky.

     Kluci měli úspěch. Přišlo se podívat hodně lidí, kolegové a přátelé i tak zvaná odborná veřejnost. U dveří byla návštěvní kniha kam téměř každý kdo přišel něco poznamenal, ať již bral výstavu vážně, nebo jenom jako šprým. Někde by ta kniha měla být.

     Někde by měly být i nějaké fotografie, protože do ateliéru přicházel za Boudníkem fotograf Jaromír Pergler, který tam v sedmapadesátém a později, nafotil hodně fotografií dokumentární hodnoty a to nejen z dýchánků tam v oněch časech pořádaných, ale i z Boudníkova soukromí i setkání s jeho první ženou Teklou.

 

 

 

46   ... Před soumrakem osvícených pagod

     Vytančila jsi kružnici náhod

     Kramflíčky pohlazenými fialkovým dechem... /SV/

 

     U Doktora nikdo nebyl a jak se zdálo, nikdo ani přijít neměl. Byli jsme s bratrem Vladimírem rádi, že je před námi klidný večer. Vladimír byl doma teprve čtvrt roku, pořád ještě jsme měli čím se probírat. Nemluvili jsme o kriminálech, to nás v té chvíli tak zrovna netrápilo, nás trápil ten čas co uběhl od včera k dnešku. Pořád jsme hledali způsob jak na ten včerejšek navázat a ono nám to nešlo. Zřejmě to nešlo vůbec.

     Doktor vařil kávu, kouřil a byl zamlklý a neobvykle vážný. Něco se dělo, ale co? Nedávno vyšla bibliografie Hovory lidí a mluvilo se o tom, že by měly vyjít i další povídky. Doktor byl „slavnej“, tak proč ta vážnost a jistá obřadná plachost v chování.

     Brzy jsme se však dostali do hovoru, neboť Vladimír přišel s jedním ze svých „mistrovských“ nápadů. Postaví magnetofon abychom mohly ty naše rozhovory nahrávat a dokumentovat. Skvělý nápad. Vlastnit magnetofon nebylo na podzim roku 56 ještě běžné. Na trhu nebyly a když ano, tak byly příliš drahé.

     Vladimír ten magnetofon potom skutečně postavil a uložil do kufříku který jsem podle jeho návrhu vyrobil a i když všechno fungovalo, nahrávat se nedalo. Pohon magnetofonu byl na péro starého gramofonu a muselo se neustále točit klikou a péro natahovat. Ten stroj byl nedokonalý, ale večerům s ním nescházelo k dokonalosti nic. Byl to mistrovský „objekt“.

     Když jsme se ten večer s Doktorem loučili a měli se k odchodu, položil nám Doktor nečekanou otázku.

     „Co myslíte, měl bych se oženit?“

     Na takovou otázku odpovídat mezi dveřmi? Nezbylo než si znovu odložit kabáty, otevřít láhev vína a chvíli tu otázku trávit. Zvykli jsme si na to, že je Doktor starý mládenec i když zase tak starý nebyl, bylo mu 42, aby se nedalo předpokládat, že může mít nějakou dámskou známost. A on ji asi měl, jenže o ní nemluvil.

     Když se nás ptal, tak již patrně rozhodnutý byl, avšak z nějakého důvodu chtěl ještě vědět co na to řekneme a proč právě my dva? Vladimírovo manželství nebylo příliš harmonické a já? Já už jel také po skluzavce na jejímž konci stál ošerpovaný starosta. Co to může udělat s básníkem? To předem nikdo neví. Hrabal již vyrostl z jinošských ideálů, ale starcem ještě zdaleka nebyl. Co se mu může stát?

     „Ožeňte se, Doktore.“

     A pak nám Hrabal vyprávěl příběh dívky Pipsi z bohaté německé rodiny, z níž jediná ona, protože byla nezletilá, nebyla zařazená do odsunu, příběh dívky z jejíhož rodného domu se stal ústav pro opuštěné děti a která sama musela dospět mezi cizími, příběh dívky co se měla vdávat, ale před svatbou jí ženich utekl do Německa.

     Tak tuhle dívku, s níž ho seznámila Líza Záklasníková, tu si chtěl brát.

     „Proč ne?“ řekli jsme. Zkusit se má všechno.

     Osmého prosince 1956 se tihle dva, Doktor a Pipsi, (JUDr. Bohumil Hrabal a Eliška Plevová) v Libeňském zámečku stali manžely.

     Nebylo svatební taxi, ani kočáry, na Zámeček se šlo pěšky. Bylo to jen pár kroků a že jde svatba se mohlo poznat jen podle nevěstiny kytice a závojíčku. Vypadalo to, jako že pár známých jde jen společně na malou zimní procházku.

     Nevěstu doprovázela maminka zběhlého ženicha a před úředníka magistrátu ji přivedl pokud si dobře vzpomínám pan Kocián. Z dam tam byla taky maminka Hrabalová, paní Líza Záklasníková a paní Kociánová. Od Hrabalů tam byl otec Francin, strýc Pepin a bratr Břetislav, potom Slávek Záklasník a taky já a Vladimír. A potom snad někdo ze sběrny kde Hrabal pracoval a asi také někdo z domu Na hrázi 24.

     Po obřadu jsme se vrátili do Hrabalova bytu a počet účastníků svatby začal být nepřehledný hemžením gratulantů a návštěvníků. Slávek Hrabal odvezl Doktorovy rodiče do Nymburka, kde jeho první žena zatím připravovala slavnostní tabuli. My ostatní jsme se z nádraží Dolní Libeň vydali za nimi poloprázdným vlakem „courákem“ a vagón který jsme obsadili, jsme pro sebe měli celý.

     Strýce Pepina, který mohl jet autem, ale nechtěl trhat partu a proto jel s námi, bylo slyšet až k lokomotivě. Doktor vlál jako prápor na srazu ostrostřelců a nevěsta se smála. Do Nymburka jsme dojeli už maličko rozevlátí všichni, hostina se však díky noblesním způsobům otce Francina a také kuchařskému umění maminky Hrabalové a Slávkovy ženy, odbyla důstojně. Otec Francin krátce promluvil, vzletný přípitek pronesl i pan Kocián. I já jsem byl jistou ozdobou celé svatby i u stolu, protože jsem měl pravou ruku po pracovním úrazu, v sádře. Čili nescházel ani ten u Hrabalů kdysi tak obvyklý gips. Den předtím jsem si ruku málem rozmačkal v hydraulickém lisu řezačky na plochý papír a nemnoho scházelo abych si ji byl uřízl. Nějak se to seběhlo, že jsme měli štěstí oba, Hrabal i já.

     K slavnostnímu obědu byla svíčková, maminka Hrabalová požádala pana Kociána, aby se mi staral o talíř a pan Kocián to plnil pečlivě a vůbec se u stolu o mně staral. Krájel mi knedlíky a maso na „rybičky“ jako se to dělá malým dětem, poléval mi ty rybičky omáčkou a do sklenice doléval víno a já jenom napichoval kousky na vidličku a zapíjel a měl jsem se skoro tak dobře jako ženich.

     Pak se společnost rozdělila podle zájmů a přelévala se z místa na místo a kolik ještě dorazilo hostů a kdo všechno tam byl, to myslím nevěděl ani Hrabal.

     Strýc Pepin ležel na kanapi, kocour Celda si ustlal na kredenci a oba v kuchyni Slávkova bytu a ke změně polohy a místa se nedali ničím přinutit. Strýc Pepin vyprávěl o tom kolikrát že již byl málem oženěn a jak se mu vždycky zavčasu poštěstilo utéct a Slávek mu říkal, že už by měl konečně prozradit jak to bylo s tou Žandou a tak napřed řval strýc Pepin a pak Slávkova žena a oba řvali na Slávka a on na ně, my s panem Kociánem jsme se bavili o divadle a jeho přátelích z Národního a tak se nesl hovor v intelektuální rovině až dlouho do noci a nic nenasvědčovalo tomu, že ze ženicha bude zanedlouho světový autor, že přítomni jsou i básníci a vůbec lidé významní, pan Kocián a lidé hodní pozornosti a z nich nejspíše zase pan Kocián.

     Pan Kocián byl bard a byl také jedním z mála lidí kteří dokonale ovládali umění nenápadné reprezentace. Jednou jsme jeli s celou společností ke Schnellům na pivo. V tramvaji se jen tak mluvilo jak se vedou řeči aby utekla cesta a já měl tenkrát na sobě nové kalhoty ze světle béžového gabardenu. Byly drahý, byly šité na míru a látku na ně sehnat byl kumšt. Dal jsem si nohu přes nohu, aby je všichni dobře viděli a ocenili. Pan Kocián, aniž by dal najevo, že si jich všiml, se otočil ke svojí paní a řekl, „zrovna takovýhle kalhoty jsem měl, když jsme tenkrát jeli do Belgie,“ a dost. Jedničkou byl pan Kocián a já byl jenom ten, co měl podobné kalhoty. Měl jsem ho rád.

 

 

 

47   ... Jitro má oči, den je šedý a večer...

     Večerní nálada vzdálených zvonů to má

     Příchuť dálek a šťastných shledání... /ZB/

 

     V přízemním bytě ve dvoře domu v ulici Na hrázi 24, pomalu ale jistě ač téměř nepozorovaně, začala vládnout žena. Místnost v níž se ještě nedávno člověk prodíral hromadou plnou nepotřebných i když jistě romantických krámů, tak tahle místnost byla uklizena a najednou z ní byla útulná kuchyň a zároveň i jídelna i jakási společenská místnost.

     Z místnosti jíž dosud Doktor obýval se stala ložnice a spisovatelova pracovna a kouzelný sporáček jenž uměl tak barvitě a divoce vyprávět ohnivé skazky, skončil tam kde skončíme všichni. Už i ta vzpomínka na něj pomalu mizí.

     Počet návštěvníků mířících do ulice Na hrázi s časem rostl a Hrabal začal říkat, že bude muset ty návštěvy omezit, jinak že nic neudělá a jaksi mimoděk napodoboval Jirku Šmejkala. Asi by oželel návštěvy, ale nemohl oželet hovory lidí. Tak místo aby návštěvy omezil, stalo se, že dnů kdy k němu nikdo nepřišel bylo stále méně. Až s příchodem paní Pipsi, protože Doktor chtě nechtě, musel její přítomnost vzít na vědomí a také její vytrvalý ženský nátlak způsobil, že ty návštěvy a večeře dostaly jistý řád.

     Večeře u Doktora. Kdesi jsem napsal: „Jako hostina u Trimalchiona, bývaly ty večeře.“ Řečeno nevinnou básnickou metaforou. Tak to však nebylo vždycky. Nejdříve to bývala jen obyčejná jídla, obyčejné večeře. Doktor upekl špalík vepřového nebo hovězího masa na černém pivě, pekl ho na tom starém sporáku jímž prosvítalo světlo ohně a ve kterém vonělo i uhlí, každý dostal na talíř plátek masa s hustou omáčkou a k tomu krajíčky tmavého chleba. Někdy byly třeba jen pečenáče přímo z plechové krabice a každý jedl tam, kde zrovna seděl. Pilo se pivo, někdy taky víno a hlavně se mluvilo, samozřejmě o psaní. Taky se mluvilo o lásce, ale nikdy, nebo skoro nikdy, o holkách.

     Potom – když u Doktora začala hospodařit paní Pipsi a zlikvidovala tu krásnou místnost, kde od stropu visela čísi protéza a po stěnách byly „posmrtné“ masky a kolem stěn stály staré rámy od svatých obrazů a almara plná předmětů a listin a cedulí a vůbec věcí o jejichž účelu už nikdo nic nevěděl – potom tam byly na dlouhém stole bílé ubrusy a na nich spousta dobrých a zdravých věcí k jídlu.

     Nejhezčí bývaly večeře jarní, když se na stole objevila první zelenina a z ní saláty a k tomu chleba a máslo a sýr, i kousek šunky nebo salámu... a dobrý pití.

     Jako hostina u Trimalchiona bývaly ty jarní večeře. U tabule se neleželo a nebylo vidět do peristylu plného nádhery, zato se sedělo na posháněných židlích a oknem jsme se mohli dívat na uprášený dvorek s několika schody a na klepadlo, na kterém se Bondymu tak pěkně „blilo“.

     Jednou se mu to povedlo na počátku zimy, když pozdě v noci odcházel od Doktora a některá z jeho teorií se mu vzpříčila v hrdle, do rána to zmrzlo, pak zapadalo sněhem a teprve na jaře, když kvetly keře kolem železniční trati z Vysočan do nádraží Dolní Libeň, začalo se klepadlo probouzet prudkou „vůní“ také a Doktor to musel uklízet, protože partaje dělaly malér. Příroda má svůj řád a nemá ráda, když jí do toho někdo fušuje.

     Nebo jste se mohli místo do okna dívat do velkého zrcadla na protější stěně a viděli jste to samé jako oknem, jen jste to všechno viděli přes jakousi mlhu a viděli jste to jako na fotografii od Josefa Sudka a nebo jako na obraze od Renoira.

     A tak jako při hostině u Trimalchiona, scházeli se u toho stolu lidi co se měli i neměli rádi, známí, neznámí, ale všechny tam přivedlo přátelství k Doktorovi a obdiv k paní Pipsi. A tak jsem si u toho stolu nabíral z jedné mísy ředkvičkový salát s profesorsky ironickým Jiřím Kolářem, přičemž naše vzájemná sympatie byla pramalá, poslouchal jsem uslzený smích paní Pipsi, radostné škodolibosti Karla Maryska a smutný humor Zdeňka Hendrycha. Podávali jsme si máslo s Josefem Hiršalem a nad jarním salátem jsme si povídali o trampské poezii a Stéblech trávy Walta Whitmana, Slávek Záklasník vyprávěl dámám o tom jak byl disponentem v továrně na cukrovinky a paní Líza zatím utloukala šlehačku do kávy a Kociánovi předváděli jak se chovají lepší lidi.

     Jako hostiny u Trimalchiona byly ty večeře. Hlučně rozkřičené, jindy intimně tiché, plné rozsvícených slov. Jako hostiny u Trimalchiona byly ty Doktorovy večeře z konce padesátých let.

     Návštěv přibývalo. Začali se v ulici Na hrázi ukazovat i lidé z redakcí časopisů i nakladatelství, potom i z divadla S.K. Neumana, (dnes Divadlo pod Palmovkou) když tam Doktor začal působit jako kulisák a příležitostný statista. Ale to už byli většinou lidé s nimiž já si neměl mnoho co říci a některé jsem ani neměl rád a moje návštěvy začínaly řídnout.

 

 

 

48   ... Vyšel jsem před dům

     Chtěl jsem tě vidět zelenavě průhlednou

     Přicházející od jihu

     Čekající na třešňový proutek

     V proudu vyrušených jazýčků... /SV/

 

     Třináctého července 1957 byla sobota, já se ženil a noc na čtrnáctý červenec, na den svátku svobody, jsem trávil ve vlaku se svojí ženou. Jeli jsme na svatební cestu.

     Vladimír měl mít příští měsíc první výročí života na „svobodě“ a tak snad i proto ho napadlo, že moje loučení se svobodou i oslavu svátku svobody i tu jeho svobodu podmínečnou, a vůbec oslavu všech svobod, zařídí on. Tesla Vršovice, kde byl zaměstnaný, pořádala večerní jízdu parníkem a při té příležitosti měly být zasloužilým pracovníkům předány odměny za jejich budovatelskou a zlepšovatelskou práci. Vladimír usoudil, že nic nebrání tomu abychom se nepřipojili. Konečně, proč ne? Bude to mít aspoň ten správný styl.

     Dvanáctého jsme sešli v pozdním odpoledni u Palackého mostu, u přístaviště parníků a důstojně vešli na palubu. Byl tam se mnou Vladimír, Jiří Šmoranc, Zdeněk Buřil, Milton Seidl a Bohumil Hrabal a byla to naše poslední oslava svátku svobody a také jsme se takhle všichni sešli naposledy.

     Podplacený barman se zavázal, že všechny pistole bílé Ludmily co jsou na palubě má pouze pro nás, kapitán dal odrazit loď od břehu a vyrazili jsme na cestu Vltavskými vodami. Chvíli jsme škádlili nastrojené dívenky, ale brzy jsme se věnovali hlavně té jediné, Ludmile, která do nás pomalu vtékala jako nekonečný čas našeho nekonečného rozhovoru.

     Tak zatím co v podpalubí se pronášely projevy, vyznamenávali se zasloužilí pracovníci a volalo se „ať žije KSČ!“, my jsme stáli až na špici přídě a připíjeli jsme vltavské noci a Buřil svým křaplavým hlasem recitoval Apollinairův Most Miraubeau. A potom jsme spolu, držíce sklenice vysoko vzhůru, zpívali pochod švýcarských gardistů: „Jdem nocí, zimou jdem...“

     Tu noc jsme byli přesvědčeni, že každý z nás svoji velkou báseň i svoji velkou povídku napíše.

     Noc odplouvala s proudem řeky, barman přinesl dvě poslední pistole Ludmily, loď se začala stáčet k přístavišti a Jiří Šmoranc usoudil, že by měl také vejít mezi slavící zlepšovatele a vzpomenout s nimi na velkého revolucionáře Lva Davidoviče Trockého. Špatně však odhadl tu správnou chvíli a tak sotva dokončil první větu, už ho hnali rozezlení funkcionáři i oslavenci na palubu a odtud, protože parník se naštěstí právě dotkl kotviště, až na nábřeží, kde se nám brzy ztratil „v mlžném oparu letní noci“.

 

     „Když plul jsem po řekách, jež nemilosrdně pádí,

      tu jednou musil jsem dát sbohem lodníkům...“

 

spíš jen pro sebe a nebo proto, že mu již únavou slábl hlas, potichu za ním poslal Hrabal, první čtyřverší Rimbaudova Opilého korábu.

     Byl čas mezi půlnocí a ránem. Co teď?

     „V Bystrici hraje Láďa Berger,“ řekl Milton.

     „Jdeme ho pozdravit,“ řekl Hrabal.

     „Ztratili jsme Buřila,“ řekl jsem já.

     Vešli jsme do vinárny, kde nám byl podstrčen jakýsi podezřelý alkohol. Dívali jsme se na umolousaného a upoceného houslistu a odmítali věřit tomu, že tohle je ten uhlazený dirigent z kavárny Hybernia, že tohle je ten řízek z kavárny Svět, když vyhnán na periferii válel tam na saxofon s orchestrem již mnohem menším.

     „Pánové,“ zachrčel Milton dusivě, „život má jen jeden a vždycky ten stejně špatnej začátek, ale nekonečně mnoho ještě horších konců.“

     Když nás Berger zaostřil, přišel k našemu stolu, sklonil se k nám a cosi přitom pořád šmidlal na housle.

     „Kluci, dejte mu pětičku, von hraje s námi,“ hodil za sebe hlavou.

     Tím jsme vzali na vědomí i známého vinárenského fízla. Vladimír mu dal desetikorunu. Fízl zmizel a Berger se nám pohybem hlavy omluvil.

     Byli jsme na Národní třídě, lovili taxíka a nebe nad Prahou již chvíli bledlo.

 

 

49   ... Rejdění rybek v pravém rohu akvária

     Zvědavé čumáčky dorážející na skleněnou přehradu

     Jazýčky ochutnávající konec světa... /SV/

    

     K podzimu 57 se Vladimír stěhoval se svojí první ženou do Haštalské ulice. Tam pak se kolem něho utvořilo nové seskupení, do kterého patřil i Buřil a Sklenár a nějaký čas i Sobotka, měli již jiné cíle a tam jsem já nepatřil. Byli jsme však i tak s Vladimírem v častém styku a až do poloviny šedesátých let jsme pracovali na několika společných věcech z nichž za nejzdařilejší považuji scénář k muzikálu Lišák, napsaný podle komedie Tita Maccia Plauta Pseudolus. Hudbu měl dodat Jaromír Vogel. Muzikál se nikdy nerealizoval i když jsem se o to dvakrát pokusil. Hlavní problém snad byl, že kromě sboru tam byla jen jedna ženská role. Na tuhle „maličkost“ jsem vždycky narazil… ačkoli možná kdybych připustil dalšího spoluautora… kdoví?

     V sedmapadesátém se také hodně chodilo za klukama do ateliéru Na žertvách. Boudníkova a Šmejkalova výstava tam přitáhla hodně nových lidí, ponejvíce z řad přátel i jeho oponentů. Boudník se zařídil ve velké místnosti a s malým Jirkou usazeným v té tak zvané kuchyni, si nepřekáželi.

     Tam se přednášely teze, mluvilo se o básních a knihách které budou napsané, o grafických listech a obrazech zatím ještě nenamalovaných. Pilo se pivo i víno, hlučně se mluvilo o literatuře a o grafice a zejména o Explosionalismu, Hrabal mluvil o Bondyho Totálním realismu a já předváděl pantomimu co jsem sepsal a nabídl divadlu Na zábradlí. (Divadlo mi scénář vrátilo s tím, že můj námět nezapadá do dramaturgického záměru divadla. Když jsem o tom u Hrabala mluvil, poznamenal Jiří Kolář: To buďte rád, že to vůbec četli... to, to muselo být docela slušný... oni všechno nečtou. A tím mě urazil. – Bylo mi čtyřiadvacet!)

     Paní Pipsi, všechny ty naše řeči přišly uhozené, ale bavily jí a z toho jsme zase měli radost my.

     Fotograf Pergler chodil mezi námi a fotografoval a všechny ty večery jsou možná někde uchované na lesklém fotografickém papíru. Těch fotografií musely být desítky.

     Měl jsem v tom čase svých starostí dost a tak jsem se o Boudníkův intimní život nijak zvlášť nezajímal, ale na jaře 1957 se začala v ateliéru pohybovat jakási dívka. Nebyl jsem u toho když ji kterýsi známý přivedl a ani nevím proč. Hrabal kdesi její příchod popisuje a mluví, tak jak on to uměl, o krásné slečně v elegantním kostýmku a ve třech větách vykreslil portrét nevšední ženy.

     Asi bych se o ní vůbec nezmiňoval, kdyby se ta dívka koncem května ještě toho padesátého sedmého, nestala ženou Vladimíra Boudníka. To již jsem věděl, že se jmenuje Tekla a že je Slovenka. Byla to však jen informace z druhé ruky, nikdy jsem ji totiž při těch našich večerech neslyšel promluvit, natož se nějak společensky projevovat. Vždycky když jsem ji viděl byla „maličko“ neupravená a vypadala zanedbaně. Mně to nevadilo, zamilovaný byl do ní Boudník. Co dělala a čím se živila jsem netušil, ani jsem se o to nezajímal. Proč bych měl?

     Potom o tři roky později od něho odešla a on si musel prožít rozvodové martyrium, kdy ona i její rodina i Boudníkovi „přátelští“ psychiatři, ho označovali jako paranoidního schizofrenika neschopného normálního soužití v „normální“ lidské společnosti.

     Naštěstí nic z toho co musel od jara 60 do dubna 62 zakusit, nijak jeho uměleckou tvorbu neovlivnilo ani nepoznamenalo.

     Někdy to v ateliéru připomínalo pařížské literární salóny, co se tam sešlo lidí, jen ty naše nebyly tak fajnové a formální. Potkávali se tam umělci různého stáří i postavení a uzavírala se velká přátelství třeba i jen na jeden večer. S koncem roku však tohle všechno začínalo odumírat a končit. Boudník se někdy počátkem roku 1958 z ateliéru odstěhoval. (Jestli ho ovlivnila jeho žena Tekla, nebo matička, nebo jestli měl důvody jiné? Nepátral jsem po tom.) Život v ateliéru Na žertvách se zklidňoval, začali jsme se rozbíhat.

 

     Vladimír bydlel v Haštalské a to co tam vznikalo již patří jinam. V roce 1960 mu v nakladatelství Mladá fronta vyšla kniha Světla v podzemí, se Sklenárem psali náměty k filmům. Některé byly přijaty, realizace se však ani jeden nedočkal.

     Pak se, se svojí druhou ženou odstěhoval do Michalské. Pokusili jsme se spolu se skladatelem Jaromírem Vogelem neúspěšně založit divadlo, potom na čas Vladimír založil z tanečnic paní Kreschlové svoji, docela úspěšnou divadelní skupinu TAPA (Tanec-Pantomima), vystupovali se slušným úspěchem v Malostranské besedě, Rampě i jiných pražských sálech, svoji stálou scénu však neměli a proč se jim nepodařilo prorazit trvale?… o tom já již moc nevím.

 

 

 

50   ... Zaplály ohně nevěřící

     Byla jsi tam sama

     Na saních vystlanými ústřicemi

     Královna nestálých křižovatek... /SV/

 

     Psal jsem verše, navštěvoval ve středu večer stejně jako před tím Hrabala a věnoval se svojí ženě. Psal jsem i povídky (první povídka mi vyšla roku 1962, v březnovém čísle časopisu PLAMEN) a pak jsme se u Doktora dohadovali jestli to povídky vůbec jsou. Pořád jako by byly bez příběhu. Ale co to je příběh? A tak jsme se dohadovali znovu.

     Dnes ani nevím jak k tomu došlo, začalo se chodit na pivo ke Schnellům. Tuhle hospodu měl rád pan Kocián a mám podezření, že tam je ten důvod. Mě to nevadilo, dvanáctka mi jezdila od hospody až domů. Skončil klid večerních rozhovorů, přesto však se nám ještě dařilo tu a tam, projít se večerem po Vltavské navigaci a spřádat plány do budoucna. Ta Doktorova už se vyjasňovala, já měl starostí víc. Zakládal jsem rodinu, hledal zaměstnání a k tomu všemu ještě poezie.

 

     Rok 58 byl klidný a nic moc se toho nedělo a všechno běželo v nově zaběhnutých zvyklostech. Občasné večeře u Doktora, procházka podle Vltavy, hospoda U Schnellů, kam jsem s Doktorem chodil až do začátku šedesátých let. A to už nás tam táhnul celý průvod. Vedle Doktora a paní Pipsi i Karel Marysko a Kociánovi a někdy pan Hendrych a taky Záklasníkovi i moje žena a později lidé z redakcí a další známí, které jsem znal a neznal a ani nepoznal. Naposledy jsem tam byl se svojí ženou, to již byl Hrabal vydávaným autorem, pan Marysko jí celý večer vysokým hlasem vykládal o tom, že má za muže Adóóónise, když zavírali, táhli jsme v celém houfu přes Malostranské náměstí až do vinárny u Mecenáše, odkud nás nemilosrdně vyhodili – básníci, spisovatelé, všechno ven! Byli jsme trochu hlučnější a číšník četl jenom noviny.

 

 

 

51   ... Vejít do snu

     V rose vykoupat svou tvář

     Pěšinou s hvězdou se rozběhnout

     za rohem nikým neviděn

     políbit kalamář... /SV/

 

     Zvířený prach první poloviny padesátých let již odvál vítr a každý z nás se ocitl někde jinde. V devětapadesátém již Hrabal publikoval po časopisech a připravoval první knížky povídek, v ulici Na hrázi se netrhli dveře s lidmi z nichž většinu jsem neměl rád, to však na věci zajisté nic neměnilo. Doktor dělal kulisáka v divadle S.K. Neumanna, přibyli přátelé a známí i odtud.

     Ještě pořád jsme se scházeli Na hrázi, často i po představení v divadelním klubu, paní Pipsi tam jistou dobu měla malý bar, byly to večery příjemné, chtě-nechtě jsem však byl vytlačován k samému kraji Hrabalovy společnosti a jeho „staří“ libeňští přátelé byli nahrazováni postupně „novými“, jako byl Arno Linke, Václav Nývlt, Irena Zítková a jiní a další. Měl a neměl jsem je rád, co na tom už záleželo?

     Pokusili jsme se škvírou, kterou pootevřel Hrabal, vniknout do Mladé fronty a něco (prózu) tam uveřejnit. Podařilo se to jen Vladimírovi a i tomu jen proto, že měl po ruce dva tendenční rukopisy.

     O několik desetiletí tu naší situaci popsal Jiří Šmoranc:

 

     … Vzpoměl jsem si na Zítkovou, na ty její krásné kopačky, co mi dala s těma mýma črtama z dětství… pak na ten literární časopis Květen, poslal jsem tam svou nejlepší črtu – Když tatínek dělá PPPP… ale i tam mi dali – KRÁSNÉ KOPAČKY – Sice to chválili, dokonce je prý originálně řešená pointa, ale že mají dost příspěvků a že časopis již končí svou činnost. To samé bylo s bajkou, kterou jsem poslal do dětského časopisu, napsali mi o ní, že se jim líbila a abych jim napsal jestli nejde o překlad… Byla to má první věc a já jako každý psavec – nedočkavec, jednou, když jsme na stavbě něco slavili, téměř podnapilí, zatelefonoval jsem do redakce, co je s mojí bajkou. Ten skromný hlas, tichý a lahodný mi říkal, že musím mít trpělivost několik týdnů, že je mnoho příspěvků plánovaných dopředu a že věc potřebuje korekturu a já v záchvatu lehkomyslnosti jsem řekl do toho sluchátka tomu hodnému hlasu: Hoďte to do koše….

 

     Do ateliéru jsem přicházel jenom zřídka a s Boudníkem jsme se potkávali většinou jen na ulici, málokdy u Hrabala a nebo v hospodě Šumava, kam jsem s Hrabalem ještě také někdy zašel.

     Začátkem nového desetiletí se mezi námi začal ukazovat Karel Pecka, tenkrát trochu zakřiknutý člověk, ovšem s velmi jasnou představou o tom co bude psát. Setkali jsme se několikrát a jen snad dvakrát jsme měli příležitost si něco v klidu říct. Ani jsem ho vlastně neznal, ale jeho příchod přinesl na chvíli jakýsi čerstvý závan.

     K jaru 1962 se také váže jedna událost, která po několik let ovlivňovala můj život. V té době mě začaly trápit jisté nepříjemné zdravotní problémy a shodou okolností jsem v tu dobu dostal nabídku abych vstoupil do Komunistické strany a současně s tím mi byla i nabídnuta práce dílenského mistra, která mi jistým způsobem usnadňovala vyrovnat se s mou zdravotní situací. Byl jsem na rozpacích a nevěděl jsem jak se rozhodnout. Věděl jsem, že ať se rozhodnu tak, nebo tak, vždycky to pro mne nebude dobré.

     Byla středa, byl jsem zase jednou u Doktora a chystali jsme se někam jít, pravděpodobně ke Schnellům. Byli jsme sami dva a tak jsem Doktorovi svěřil svůj problém i rozpaky a nerozhodnost. Doktor nic neříkal, myslel jsem, že ani nechce, když jsme však již byli na odchodu mi mezi dveřmi řekl:

     „Nikomu to na mě neříkejte, ale dejte se k nim.“ A víc o tom nepadlo slovo. Tak se stalo, že mě na jaře 1962 do KSČ přijali a po událostech „pražského jara“ zase vyloučili.

 

     Pak Doktorovi vyšla první a další kniha a v domě číslo 24 v ulici Na hrázi, živo být nepřestalo, dělo se to však již s jinými lidmi. Moje návštěvy u něho byly stále řidší a stále častěji se stávalo, že ten kdo byl mezi jeho návštěvníky cizí jsem byl já. Pak už jsme se potkávali jen náhodně na ulici. Znovu jsme navázali tenkou nitku přátelství až někdy v roce 1990, zásluhou Tomáše Mazala.

     V pětašedesátém mě Hrabal nečekaně navštívil doma s tím, že Boudník bude mít v galerii na Karlově náměstí výstavu a požádal mě, abych pro tuto příležitost zapůjčil svoji korespondenci s Boudníkem a také ty maličké dekalky a grafiky. Doktor ode mne všechno převzal se slibem, že se mi po skončení výstavy také všechno vrátí. Nevrátilo se nic. Po letech mi Hrabal řekl, že to prý má jakási kunsthistorička žijící ve Švýcarsku.

     Snad by mě to ani tolik nemrzelo, ale... Na zahájení jsem již pozván nebyl, výstavu jsem shlédl jedno odpoledne sám, cestou ze zaměstnání. Když jsem potom odcházel k Dívčí škole na tramvaj, přemítal jsem o tom, kam se poděli mí přátelé.

 

     Básníci Libeňské periferie, tak jako zvířený prach vzlétli ke slunci, jedni aby v jeho paprscích zazářili, druzí, aby se opět snesli k zemi a při okraji cesty čekali až baron Popel zase někdy půjde vzhůru Hlavní třídou a svým proutěným koštětem je postrčí do povětří, kdy bude nad Kolčavkou svítit slunce a od Střížkova vát ten správný vítr, co je vynese až tam, kde se zasvítí v barvách oslnivě jasných a baron Popel se za nimi bude dívat a všem kdo půjdou kolem bude říkat:

     „Koukněte jak ten libeňskej prach se třpytí, to je lepší než koukat do kaleidoskopu vod papírníka Bláhy.“

 

     V životě nelze nic zastavit a všechno pokračuje, neboť život je stejně nekonečný jako vesmír. Příběh Libeňských básníků skončil, aby pokračoval někde jinde a možná i jinak. Konečně, vždyť i ta periferie se posunula až daleko za hranice Libně a přišli noví básníci, noví pokoření, noví vítězové.

     Na začátku jsem napsal, že pro nás bylo důležité to čím jsme právě žili. Politické poměry nás zajímaly jen tím, že nás v mnohém omezovaly a vytlačovaly ze společnosti. Přesto jsme se nikdy nestavěli do opozice, jako underground, nebo disent a nikdy jsme ani neměli ambice dělat politické umění a pokud snad některé naše texty se politickými být zdály, pak to nebyla vina těch textů, ani naše.

     Pro nás byla důležitá víra v to, že stojí za to psát verše i když je zrovna teď nikdo číst nebude.

 

_ . _

 

     … Po prvním vydání Zvířeného prachu v roce 2004, jsem se znovu k této knize vrátil, abych ji doplnil a rozšířil o některé údaje, události i vzpomínky.

     Básníci Libeňské periferie padesátých let již jeden po druhém odcházejí a ti co tu ještě někde jsou, tak ty snadno spočítáte na prstech jedné ruky a ještě vám prstů bude přebývat. Z Libeňských psychiků dožívám sám… snad abych ještě dokončil co je třeba, Bondy žije v Bratislavě a o nikom jiném již nevím. Ivo Vodseďálek, ten sice do Libně nedocházel ale byl s ní propojený přes Bondyho přátelství. A výtvarníci z ateliéru Na žertvách?, štětec svírá v dlani už jenom Jaroslav Rothbauer.

     Libeňští psychici se snad – přece jen, po více než padesáti letech svého Sborníku dočkají i když bude z jiných textů než měl být ten první, avšak Vladimír Vávra, Jiří Šmoranc ani Zdeněk Buřil, ho již v ruce držet nebudou…

 

     Když jsme se v polovině minulého století ponořili do světa nadreálna a imaginace, vnořili jsme se i současně do tajemného světa snů a vedeni Freudem jsme zkoumali a objevovali jeho oslňující hlubiny.

     Začali jsme svoje, ale i cizí sny zaznamenávat a analyzovat. Bylo kolem toho mnoho dohadů a hádek i nezdarů, avšak postupně jsme se přece jen dopracovali jistého pochopení a proniknutí do tajů snů.

     Zatím co Vladimír se věnoval hlavně analýze snu, já s Buřilem jsme sen přijímali jako součást naší poezie a hledali jsme souvislosti mezi snem a automatickým psaním a projevy nevědomí. Dělali jsme i pokusy s vědomým vyvoláním určitého snu a hledali jsme opět rovnováhu mezi snem a reálnou skutečností a jejich vzájemnou závislost. Že jde o pokusy již popsané Bretonem, jsme tehdy nevěděli.

     K významu snu a jeho existence jako součásti poezie, jsem se čas od času vracel a vracím stále, avšak jediný Jiří Šmoranc se snům věnoval celý svůj život zcela systematicky a svoje sny

nepřestával zaznamenávat a současně i analyticky komentovat, takže jeho záznamy jsou často velmi zajímavými básnickými texty

 

     Sen – splnění přání

     Snícího můžeme ovlivnit, pokud jde o to, o čem má snít, ale nikdy ne v tom, co bude snít. Mechanismus snové práce a nevědomé snové přání se jakémukoli cizímu vlivu vymykají.

                           Sigmund Freud

 

     Všichni ti básníci, poschovávaní před více než padesáti lety v prachu libeňské periferie, snili o tom, že každý z nich napíše svoji velkou báseň a snili také o tom, že ji uvidí třeba jen v nepatrné, malé knížečce za výlohou knihkupectví. Nesnili o penězích, o slávě, snili jen právě o té malé a útlé knížce. Někomu se splnilo všechno, někomu jen něco a někomu nic.

     Čas ve snu má jiný rozměr a vymyká se i času, tak jak ho chápeme a vnímáme ve stavu bdění a je lhostejné jde-li o sen ve spánku, či v denním snění.

     Tak bohužel se vše splnilo právě jen ve snech a v době reálného bdění na splnění jejich přání nedošlo, i když Vladimír Vávra vydal tři knihy a se svou divadelní skupinou TAPA odehrál několik úspěšných představení, i když Stanislav Vávra vydal čtyři knihy, Jiří Šmoranc jednu a Zdenek Buřil nic, tak čas jejich veršům, tikotu hodin jejich srdcí, přál velmi málo, vlastně vůbec ne. A právě poezie byla to, čím žili a co si ve skrytu svého podvědomí přáli i sdělovat.

     Čas ve snu má jiný rozměr. Jejich život po těch několik málo let reálného času, prožitých v nekonečném, snovém, nadreálném čase básníka, tak těch několik málo let se rovnalo celému dlouhému životu.

 

     Dopsal jsem hrst vzpomínek na své přátele, s nimiž mě v těch podivných padesátých letech minulého století spojovalo snad víc než je smrt. Přátelé odešli a kolem mne už bloudí jenom jejich duch. Teď už tedy zbývá jenom připojit vzpomínku na to, až se zase všichni sejdeme.

 

     Lysé korály

     Usínat a snít… a snít lehce jako jarní větřík. A snít sen, že se neprobudím a že po zbytek věčnosti se mi bude zdát o motýlech. Usínám, avšak nespím… mám zavřené oči… propadám se do studny s hladkými a rozechvělými stěnami zavěšenými na struně E, po níž se nese ozvěna pádu do nezměřitelné hloubky dna. Dno je vidět zcela jasně, mohl bych ho také popsat aniž bych cokoli přehlédl, přesto i při kosmické rychlosti pádu, se dno nepřibližuje.

     Přede mnou krajina nevzhledných korálů. Den šedne a lásky dívek se stávají nezřetelnými.

     Vytvářím obrazy podle Mendelssona, sklovitě a jasně zářící. Moje ruka je podivuhodně lehká. Dotkla se jí leklá rybka a můj taneční pohyb se na vteřinu zpomalil.

     Píši dopis skále na níž jsem nikdy nestál, viděl jsem ji však na fotografii v čekárně u zubaře. Zub mě přestal bolet a slova skládaná do veršů byla hladká jako… jako jemně rozprášený klouzek. Motýli poletují kolem mé hlavy, dráždí myšlenky, brzdí automatické psaní a přinášejí neklid do předpokoje mé hlavy. Vezmi to čert, zítra půjdu na večeři jinam.

     Dotýkám se chvějících stěn, kdesi v dálce se blýská, jsou to však jen odlesky bouře z koláže Maxe Ernsta. Voda se valí přes moje oči a šediví ptáci se vznášejí prudkým letem k roztrhanému nebi. Pohyb bez pohybu, vidím vše a nevidím nic. Dno není, je pouhá halucinacemi pravé nohy mrznoucí ve vodách severního moře. Volám a stěna kolem se vlní a mění v zrnka Jantarové komnaty.

     V této galerii jsem byl již mnohokrát a vždy jsem viděl jen stále se opakující a stále stejné nic. Pták na jehož křídlech se snáším volným pádem do budoucnosti je mi důvěrně známý. Vídám ho pravidelně každý den mezi půl šestou ráno a půl šestou večer. Při letu snáší vajíčka a ta se neřízeně tříští o stěny za mými zády. Připomínají světélkující listy Budníkových grafik. V uzavřeném pavilonu Bohnické léčebny visí obrázek ze staré Libně, visí hned vedle pacienta, kterého noční služba zapomněla odříznout. Měl smutné oči a jemné ženské ruce, zkřížené na pohlaví. Pták vykroužil spirálu a opět mi zmizel v oslnivé záři zítřka. Barvy se mění, budoucnost mě již minula, přítomnosti se děsím, mou jedinou nadějí je minulost.

     Rozhodl jsem se změnit vůně, které mě doprovázejí na mých potulkách smyšlenými příběhy. Poslouchám je v ušním šelestu, vůně oslňujících barev a chutí. Nemám je rád, často lžou a vydávají se za skřítka z lesní pohádky o slepém havranovi jenž přináší děti malým černouškům a jako odměnu, dostává za to od nich několik kyselých slov. Každá vteřina má svůj konec a jen málo se nám líbí. Jsou trpké dny rámující naše obličeje sladkostmi ohřátými jedem.

     Ještě jednou se podívám do zrcadla pln zvědavosti jak vypadá nebožtík. Je oholený, umytý, také hezky oblečený. Za svého života nikdy nevypadal tak elegantně. Jen jeho sklopené oči se mne stále ptají. Nemohu však odhalit smysl jeho otázky. Mají otázky mrtvých smysl? Nevím. Nikdy jsem nevečeřel rybu v čínské restauraci a nikdy jsem nejel na lyžích ze svahu Matterhornu. Dobře. Tak proč se mrtví ptají?

     Osahávám rukama klouzavý prostor a hledám tajemství surrealistického verše, před domem zkoumám půdorys Bretonových teorií a chystám se odhalit i tajemství Dalího śtre Dieu. Čeká mě bouřlivá noc… vím, že se mi bude zdát o motýlech.

 

           Červenec 2006

 

 

           (dopsáno/doplněno) Brandýs N/L 18. 11. 2006


Nakonec ještě zařazuji doslov Tomáše Mazala, napsaný původně pro první vydání Zvířeného prachu, (vyšlo 2004) který však editor do knihy nezařadil. Snad, že se tam nevešel. (?)

 

 

 

Básník políbený Můzou periferie

 

 

     Jen za „zvířený prach“ považuje dnes Stanislav Vávra vzpomínky na čas svého mládí, dobu před více jak padesáti lety. Z jeho pohledu po tolika letech to lze snad chápat. Ale obyčejný prach je velmi dobrá věc, jak píše J. K. Huysmans v knize Tam dole. „Mimo to, že chutná jako velmi staré suchary a voní mdle jako velmi stará kniha, je prchavým sametem věcí, jemným, ale suchým deštěm, který dodává anemických odstínů křiklavým barvám a hrubým tónům.“ Ovšem i Huysmans přitakává, že prach je „závojem zapomnění“.

     Průzračné jsou příběhy ranného mládí, které Stanislav Vávra (nar. 7. dubna 1933 v Praze, Libni) od počátku své knihy vypráví. Jsou prostoupeny efemérními pocity hledání sebe sama, podobné spíše impresionistickému vidění citlivého poety nežli jinocha v osidlech poválečného surrealismu. Leč básníkem s jemnou duší Standa Vávra dozajista byl a zůstal jím podnes.

     Zdá se, že v onom čase padesátých let minulého století, v absurdní a morbidní době stalinismu, ohraničené pracovními lágry na jedné straně a na druhé rozezpívanými svazáky na stavbách mládeže, oplývala tehdejší periferní Libeň hojností začínajících básníků, výtvarníků a Můzy je líbaly takřka na potkání. I když polibky byly mnohdy pokradmé a poněkud zkrabatělé.

     Jedním z těch začínajících byl i Stanislav Vávra. Ještě než se vyučil knihařem, prakticky od konce války se pohyboval v těsné blízkosti skupiny mladých básníků. Jádro skupiny tvořili Zdeněk Buřil, Jiří Šmoranc a starší bratr Stanislava – Vladimír Vávra. Patřil k nim i Milton Seidl a Jaroslav Poláček. Ačkoli počátky této „Záběhlické skupiny surrealistů“ sahají kamsi k roku 1944, její nejaktivnější tvůrčí období patří do let 1950-52, kdy byl jejím členem již i Stanislav Vávra. Plně v zajetí surrealismu četli Bretona, Eluarda, Tzaru… znovu objevovali Freuda. Jistým způsobem navazovali na Dalího „Paranoicko – kritickou metodu“ a mezi sebou svým textovým pokusům říkali „psychismus“. Díky tomu (i podle místa svého působení) si celá skupina (již ale věkově i zájmově rozdílná) přibližně od roku 1951 říká „Libeňští psychici“.

     Počátek padesátých let v Libni je ale také pro mnohé neodmyslitelně spojován s výraznou postavou JUDr. Bohumila Hrabala (tou dobou dělníka hutí Kladna).

     Tenkráte na samém počátku padesátých let u Bohumila Hrabala v bývalé kovářské dílně v ulici Na hrázi č. 24 psal Vladimír Boudník za noci své explosionalistické manifesty a deník, se svým „totálním realismem“ a neuhasitelnou pivní žízní se doslova zjevoval Egon Bondy…

     Bytem Bohumila Hrabala, skoro jako veřejným domem začíná pozvolna procházet celá řada přátel, známých i neznámých…

     U Hrabala „Na hrázi“ se nejen diskutuje, předčítají se vlastní texty, ale také strojí pověstné „svatby v domě“, pije pivo, chodí do hospod… Konec konců „sluncem prozářený výčep jsou libeňská nebesa“. A krajina Libně je lákavě svůdná jako mladá žena, genius loci tu má svůj domov. Jedině tak může vzniknout legenda „něžných barbarů XX. století“.

     „Standa (Vávra) byl vlastně nejhezčí z těch mladých mužů,“ říkala o něm Eliška Plevová, Pipsi, ústy svého manžela – chodil do práce a byl na ni hrdý, vždycky přišel bezvadně oblečený, uměl se příjemně smát, byl ke mně dvorný, a tak nějak se stalo, že si ho zamiloval v té své slavné fázi Vladimír Boudník, brával ho s sebou na své seance, které míval na ulici…“

     Byl to právě Vladimír Boudník, který počátkem roku 1953 seznamuje Stanislava Vávru s Bohumilem Hrabalem (ale také s „kluky“ v suterénním ateliéru v ulici Na žertvách, bývalými spolužáky Boudníka z grafické školy – J. Rothbauerem, Z. Boušem, J. Dočekalem…) Právě odtud se odvíjí další, neodmyslitelně důležitá etapa Vávrova života, zaznamenaná v druhé části jeho knihy.

     V mizerii počátku padesátých let se „Na Hrázi Věčnosti“ jistým způsobem protínají spodní proudy neoficiální české moderní „tvorby“ (dá-li se tak nazvat vzhledem k proměnlivé kvalitě a hodnotě textů), vzešlé vesměs ze surrealistické základny. Počátkem roku 1953 počíná docházet k Bohumilu Hrabalovi i Stanislav Vávra a díky němu také Jiří Šmoranc, Zdeněk Buřil (Vladimír Vávra je od r.1952 ve vězení za „protistátní činnost“, u Hrabala se objeví až po svém propuštění v roce 1956) přichází ještě Egon Bondy, reprezentující samizdatovou „Edici Půlnoc“ a s ní i kmenové autory Iva Vodseďálka, Honzu Krejcarovou, tu a tam se ukáže Oldřich Jelínek, zastupující společně s Adolfem Bornem „suprasexdadaismus“, nechyběl pochopitelně explosionalista, grafik Vladimír Boudník (a jeho přátelé), stálým, bezmála domácím je letitý přítel Hrabalův „neopoetista“ Karel Marysko… V libeňské ulici Na hrázi se tak setkávali a názorově i četbou vlastních textů konfrontovali členové malých tvůrčích skupin i jednotlivci (někteří již byli na cestě svého talentu, někteří se na ni teprve chystali), kteří o sobě jinak navzájem nevěděli či prostě vědět nechtěli… Jednak proto, že jim obava z pracovních táborů a vězení v tom zabraňovala, jednak i proto, že namnoze o to ani nestáli, věrni sami sobě… stavíce sami sebe do role outsiderů života na periferii města, společnosti i oficiálního umění.

     Nejen dokumentační škodou je, že se nezachoval strojopisný sborník skupiny „Libeňských psychiků“, který na podnět Bohumila Hrabala před svým odchodem na vojnu na podzim 1953 sestavil Stanislav Vára. Když se ke konci roku 1955 z vojny zase navrátil, sborníkové příspěvky již byly nenávratně poztrácené.

     V letech následujících (1956) se společnost u Bohumila Hrabala zvolna proměňovala, přicházel i Jiří Kolář, Josef Hiršal a Jan Zábrana, F. Hendrych, J. Zumr… a s nimi další a další přátelé… od počátku 60. let pak redaktoři a nakladatelé… A. Linke, V. Nývlt, Ducháček… Někteří naopak již na pravidelné docházení rezignovali. Hrabal už byl pro ně příliš slavný, časově zaneprázdněný a celá společnost jim byla vlastně cizí. Není divu, že pravidelné středeční návštěvy Standy Vávry doznávají větších intervalových odstupů až ustávají docela. Vávra se stahuje do ústraní ale o to s větší intenzitou se věnuje vlastní tvorbě, byť jí plní jen šuplíky svého psacího stolu.

     S Bohumilem Hrabalem se znovu sešel až na počátku let devadesátých. Jakoby na přivítanou inicioval Bohumil Hrabal v roce 1992 vydání jeho knihy Snovidění v nakladatelství Pražská imaginace.

     Kterak se komu co podařilo ukázal až po dlouhých letech čas. Jeden z nich se stal slavným spisovatelem uznávaným téměř po celém světě, jiný originálním grafikem či proslulým malířem, filozofem, vůdčí postavou undergroundu 70. let – ale i naopak spisovatelem, který se neprosadil, poetou bez díla, umělcem který se odmlčel, básníkem na jehož strojopisy zvolna usedá prach… ten prchavý samet věcí.

     Snad se i zdálo, že Ducha dnešní Libně nehýčkají Andělé, ale Draci. Boudník a Hrabal zemřeli sebevraždou, za podivných okolností zemřel Bouše, Bondy žije na Slovensku… v Libni nezůstal žádný z nich. Nakonec doslova „odstěhován“ z Libně do Brandýsa nad Labem byl i Stanislav Vávra. Doufejme, že se vyplašený genius loci jen přikrčil někde v houštině na vrchu Kotlačky. Na počátku nového století už má sice Libeň s novými obyvateli jiný puls a rytmus života nových časů – ale opět s věčným příběhem milenců, svérázných postav existenčních vzletů i úpadků, hledání smyslů života.

     Jinou poetiku pro jiné básníky… již ne však básníky z periferie.

 

                                Tomáš Mazal

 

 

Dovětek:Egon Bondy již zemřel a Stanislavu Vávrovi se po více než padesáti letech podařilo Sborník Libeňských psychiků rekonstrovat. Měl by snad letos vyjít v Nakladatelství Concordia. 

                                                    SV 27.3.2008

 

 

 

zkratky:

     ZB = Zdenek Buřil

     JP = Jaroslav Poláček

     OR = Otakar Rubeš

     JS = Jindřich Sobotka

     JŠ = Jiří Šmoranc

     SV = Stanislav Vávra

     VV = Vladimír Vávra

     VB = Vladimír Boudník

    

 

Použité úryvky jsou z textů uložených v mém archivu. /SV/