Jan Urban
Jan Urban se zasloužil o výstavbu kostela sv. Anežky na Spořilově. I když se dostal do sporu s ostatními členy výboru pro výstavbu kostela o věž, protože preferoval kostel neokázalý a nenápadný v duchu františkánského řádu.
|
|
Jan URBAN se narodil 20. února 1901 v Praze a zemřel 7. ledna 1991 v Nespekách.
Narodil se v rodině železničáře a pradleny jakožto Josef Urban (Jan Evangelista je řádové jméno). Studoval na gymnáziu, v roce 1918 vstoupil do řádu františkánů. Studoval na františkánském institutu v Bolzanu a filosofii a teologii v Praze, na kněze byl vysvěcen v roce 1924. R. 1927 na výzvu papeže Pia X., který v encyklice Ubi arcano vybízel k apoštolátu laiků (uplatnění věřících laiků v náboženské, kulturní, charitativní a sociální činnosti církve), založil Laický apoštolát řádu terciářů sv. Františka (tzv. urbanky). Pro tuto novou společnost, v níž se klade důraz zejména na službu a pomoc nemocným a sociálně slabým, sestavil i pravidla. V červnu 1930 obhájil doktorskou dizertaci na FF UK (na téma Universalie u sv. Bonaventury). V letech 1933-1948 byl šéfredaktorem časopisu Serafínský prapor. V roce 1937 založil Studium catholicum (ústav pro teologické vzdělávání laiků) a byl ustanoven jeho rektorem (ústav i Laický apoštolát měly sídlo v konventě u Panny Marie Sněžné v Praze). Mimo to se soustředil na pastorační a sociální práci na pražské periferii. V letech 1938-1941 byl provinciálem řádu, po druhé světové válce byl jedním z vážných kandidátů na úřad pražského arcibiskupa. Uzavření vysokých škol za války znamenalo přerušení činnosti Studia, její novou aktivitu zahájenou v r. 1945 definitivně ukončil únor 1948. V listopadu 1947 vystoupil Urban ještě s příspěvkem Mravnost manželství a rodiny na XI. akademickém týdnu, který se konal v dominikánském klášteře sv. Jiljí v Praze. R. 1950 byl zatčen a v procesu s představiteli řádu (od r. 1938 byl provinciálem františkánů) odsouzen na 14 let. Vězněn byl na Mírově a ve Valdicích. Ve vězení onemocněl tuberkulózou a jelikož mu byla odepírána nutná léčba, trpěl v důsledku toho doživotními následky. Po propuštění (1963) se mohl k duchovní službě vrátit až v roce 1968. Účastnil se pravidelných kněžských setkání (jeho promluvy byly publikovány jako příloha oběžníku Apoštolské administrativy), přednášel v cyklu pro laiky Živá teologie (Dnešní přístup k teologii, Křesťan v současném světě). V roce 1974 mu však byl státní souhlas znovu odebrán a byl izolován v Nespekách u Benešova, v prostředí sester Apoštolátu. V době pádu komunistické diktatury byl už vážně nemocen. V současné době je zkoumána možnost jeho svatořečení.
|
