Ledeburský palác stojí na severní straně Valdštejnského náměstí. Je to dvoupatrová budova s jednoduchou fasádou, nízkým trojúhelníkovým štítem, v němž je plastický erb ledeburského rodu. Na hlavním portále je vytesano datum a latinský nápis:

1 588
ANGELI TVI SA(n)CTI HABITE(n)T IN EA - QVI NOS IN PACE CUSTODIANT

Angeli Tui sancti habitent in ea (domo) - qui nos in pace custodiant
[Andělé Tvoji svatí (nechť) bydlí v tomto (domě) - kteří by nás v míru chránili.]

Hrabě Adolf Benno z Ledeburu (14. 6. 1812 Křemýž - 20. 10. 1886 Křemýž), po němž má palác i zahrada jméno, se stal jejich majitelem až roku 1852. Palác tu však stál už 150 let před tím. Ale ani ten nebyl na tomto místě prvním. Ledeburský palác se budoval postupně na místě dvou renesančních domů z r. 1601, z nichž jeden připomíná výše zmíněný portál s nápisem a letopočtem 1588. Oba domy byly spojeny už v roce 1601. K počátku přestavby do palácové podoby došlo však až po třicetileté válce, kdy se roku 1663 stal majitelem obou domů Antonín Pankrác z Gallasu.
Ten ale rozestavěné dílo prodal Janu Václavovi Novohradskému z Kolowrat. Ani ten ve stavbě příliš nepokročil. Až teprve když rozestavěný palác koupila Marie Charlotta z Trauttmansdorffu, rozená Slavatová z Chlumu a Košumberka za 2700 zlatých, společně se svým manželem Leopoldem Antonínem z Trauttmansdorffu palác nejen dostavěla, ale založila nad ním i terasovou zahradu se salou terrenou v parteru.
Architekta zahrady nelze přesně určit, vystřídali se tu G. Santini, G. B. Alliprandi, G.F.M. Kaňka. Nástěnné malby v salle terreně (1730) provedl vynikající barokní malíř V. V. Reiner.
R. 1727 prodal Karel Josef z Tautmansdorfu se svými sestrami tento dům Josefu hraběti Serenimu, místodržícímu, za 16000 zlatých rýnských "se zahradou a vrchem zahradním, jak jsou ohrazeny plaňkami, bez mobilií, vyjma nizozemských špalírů v třech světnicích, jež zůstanou novému majiteli". Zvýšená prodejní cena svědčí o zvelebení paláce i zahrady. V r. 1742 byl již hrabě Sereni mrtev. Vdova a dědička po něm Marie Alžběta Sereniova, roz. Waldsteinová žila do r. 1783, kdy odkázala svoje dědictví, domy se zahradou a se všemi mobiliemi a nářadím svému synovci Josefu Krakovskému hr. z Kolovrat. Jím nastoupil majitel, který se významně zasloužil o výstavbu a rozšíření domu. Palác dal po r. 1787 přestavět téměř do nynějšího tvaru stavitelem Ignácem Palliardim. Zhruba z té doby také pochází úprava zdi s Herkulovou fontánou a fontánka uprostřed parteru.
Josef Maria Krakovský z Kolovrat zemřel r. 1824 a dům byl připsán r. 1830 jeho synovi Janovi, zvanému obecně v české veřejnosti Hanuš z Kolovrat.
Hanuš nebyl ve Vídni oblíben a tak c. k. byrokraté zařídili, že mu do jeho malostránského domu byli nasazeni vojáci. Hanuš se nenechal vyvést z míry a prodal dům roku 1852 i s vojáky Adolfu hraběti z Ledebouru.
Hned v srpnu r. 1852 dal Ledebour provést některé přestavby v paláci, zřídil nové schodiště v příčném středním traktu budovy a jiné v severovýchodním rohu dvora k zahradě. Přistavěno bylo v obou patrech v pokojích několik nových příček, základními, silnými zdmi se téměř nepohnulo, jen málo se probouralo, aby ze dvora byl průjezd pro povozy k západnímu traktu, který vznikl na místě domu Drexlerovského. Přestavba se dala podle návrhu stavitele Jana Maxmiliána Hegra.
Když Adolf Ledebour roku 1886 zemřel, byl po něm držitelem Jan hrabě Ledebour-Wichein, který byl v r. 1895 rakouským ministrem orby. Za něho v roce 1898 byla provedena úprava střechy, postaveny nové krovy, prejzy byly vyměněny za břidlici a byla snesena atika, která spojovala dotud nízký štít s vikýři (stavbu řídil Jos. Linhart).
Po r. 1903 zřízeny v paláci úřadovny zemského výboru. V dalších desetiletích palác více chátral než byl udržován. V roce 1940 se zřítila opěrná zeď terasy v délce 20 m. Ta byla v roce 1942 byla opravena. Po válce roku 1945 zde sídlilo ministerstvo informací. V letech 1949-52 tu byly péčí státu provedeny některé stavební úpravy, především v zahradě.

Z vedlejšího půdorysu je zřetelně vidět, že palác vznikl spojením dvou domů. Přízemí rozdělují dva průjezdy, z nichž každý patřil původním samostatným domům. Levý je zaklenut plackami mezi pasy, pravý silně stlačenou klenbou (segmentem), vloženou do prostoru poté, co byl zúžen vloženou příčkou. Do uliční fronty jsou ukončeny pískovcovými portály.
Celé přízemí je zaklenuto valenými klenbami. Velké přestavby, kterými dispozice paláce prošla, značně znejasnily původní rozvrh půdorysu. Pouze velké sály v uličním traktu mají zachovánu starší dispozici, zachovala se zde i nástropní výzdoba pozdně klasicistního charakteru. Ještě barokní jsou štukové stropy v severnímm křídle, v němž se rovněž uplatňuje intarsovaná podlaha. Výjimečně se dochovaly i jiné detaily (parkety, dveře) pozdně klasicistního rázu. V kanceláři ředitele jsou v rohové nice vsazena majoliková bíle polévaná tříetážová kamna kruhového půdorysu. Zdobí je kanelury, závitnice, meandr a dekoraci zakončuje váza.
Druhé patro je zcela novodobého charakteru (ojediněle jsou rovné stropy opatřeny fabionem). Nález malovaného stropu r. 1997 byl doplněn i o nález malovaných podstropních vlysů, které odpovídají rozvrhu výzdoby trámů. Vlysy i malovaný strop byly následně restaurovány. Záklopy zdobí jednoduché variace groteskového ornamentu, trámy geometrický šablonový dekor komponovaný do obdélných rámců.
Sklepy zaujímají pouze nepatrnou část půdorysu, objevují se ve dvou samostatných skupinách, v nichž byly původní prostory silně porušeny mladšími zásahy.

Zahrada Ledeburského paláce je nejzápadnější ze skupiny zahrad pod Pražským hradem v úseku mezi Valdštejnským náměstím a Novými zámeckými schody. Za tvůrce zahrady byl dříve považován Jan Blažej Santini, později pak Giovanni Battista Alliprandi. V současné době převládá názor, že architektem sally terreny byl nejspíše František Maxmilián Kaňka, který po smrti Alliprandiho pro Trauttmansdorffy trvale pracoval.
Ledeburská zahrada se skládá ze dvou odlišných částí. První část je nejníže a tvoří ji travnatý pochozí parter, uzavřený na západě salou terrennou, na východě tzv. Herkulovou kašnou, z jihu Ledeburskou galerií a na severu vysokou zdí, podpírající druhou část zahrady. Druhou část pak tvoří 5 teras, navzájem propojených schodišti.
Opravy však nebyly důsledné a došlo k celé řadě drobných havárií, takže v roce 1977 musela být zahrada úplně uzavřena. Plány rekonstrukce, které respektovaly historickou hodnotu místa a oprostily se od zásadních moderních zásahů, byly realizovány počátkem devadesátých let 20. století. Ledeburská zahrada byla po rekonstrukci pro veřejnost znovu otevřena 14. června 1995. Komplexní obnova byla financována převážně ze státních prostředků a dále za významné finanční pomoci nadace Prague Heritage Fund, zřízené pod patronací Jeho královské Výsosti, prince z Walesu a prezidenta Václava Havla.
Zahrada má rozlohu 0,18 ha a je umístěna v nadmořské výšce 205 až 230 metrů. Výškový rozdíl tedy činí 25 metrů.

Dominantní zahradou, ale také hlavním dějištěm veškerých kulturních a společenských akcí je parter Ledeburské zahrady. Parter se rozprostírá na ploše 880 m². Převážnou část této rozlohy tvoří zatravněná plocha s odolným drnem. Při pozdějších zahradních úpravách byla v ploše vybudována i pískovcová fontána (dnes s osvětlením). Voda do této fontány byla původně přiváděna potrubím až z kašny na Pražském hradě.
Zajímavostí je, že dnes jsou zde v půdě zapuštěné držáky, do kterých následně bývají při společenských událostech zapuštěna jednotlivá sedadla. Kapacita pro místa na sezení činí maximálně 256 sedadel. Ta poté mohou směřovat buďto k již zmíněnému dvouramennému monumentálnímu schodišti s Herkulovou fontánou, či naopak na druhou stranu k sale terreně. Sedadla vyrobili ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu, a.s. v Letňanech.

K parteru zahrady byla postavena mohutná sala terrena v podobě venkovského zámečku. Sala terrena je do parteru obrácena pěti otevřenými arkádami.
Interiéry saly terreny, bohatě zdobené štukami, jsou obohaceny nástěnnými malbami z antické mytologie a výjevy z vykopávek v Pompejích. Tato výzdoba vznikla kolem roku 1730 a autorem je Václav Vavřinec Reiner. Ten na zdech i klenbě zobrazil výbuch Vesuvu i různé zříceniny Pompejí, jakož i některé mythologické výjevy a únos Sabinek. Tato výmalba byla v r. 1952 restaurována malířem Čilou.
Je zde výborná akustika a proto jsou tu často pořádány koncerty.

Protějškem saly terreny je schodišťová stěna s tzv. Herkulovou kašnou.
Pochází někdy z roku 1787, kdy palác i zahradu přestavěl dědic a nový majitel celého objektu Josef Krakovský z Kolowrat, a to podle projektu stavitele Ignáce Jana Palliardiho.
Schodiště má dvě větve. Pravá je slepá, levé křídlo umožňuje přístup na horní terasy. Zábradlí je plné zděné, jen v části prolamované s balustrami, uprostřed v konkávním výklenku je na vodní nádrži umístěna socha zápasícího Herkula. Kamenná socha, pocházející z 1. čtvrtiny 18. století je od neznámého autora.

Kromě saly terreny Reiner pokryl freskou také hlavní vysokou opěrnou zeď podél severní strany parteru zahrady, znázorňující dramatickou bitvu z bojů s Turky.
V roce 1940 se stěna zřítila a freska byla zničena. Známe ji však z kopie, vyhotovené Antonínem Machkem, který za kopii dostal první cenu.
Na obnovené stěně jsou dnes treláže, porostlé především žlutým trubačem a podrost tvoří keřovité třezalky.

Jižní stranu parteru uzavírá Galerie. Tato dobře osvětlená Galerie (o ploše 89 m²) má vlastní předsálí, schodiště vedoucí do parteru zahrady a tři velké křišťálové lustry, které jí dodávají zvláštní vznešenost. Jsou zde pořádány výstavy uměleckých děl, především obrazů. Galerie je centrálně vytápěná a může být využívaná po celý rok, nezávisle na ostatních prostorách zahrad, pro slavnostní tabule, rauty, podpisy významných dokumentů, koktejly za doprovodu živé hudby, tiskové konference, uvedení/předvádění nových výrobků a další akce.

Po členitém schodišti se vystupuje do druhé, terasovité části zahrady. Má pět teras. Na první terase je krásný exemplář cedru atlaského. Na poslední terase je umístěn patrový otevřený pětiboký pavilon, odkud je jedinečný pohled na Malou Stranu. Z této terasy je volný průchod do sousední Malé Pálffyovské zahrady.

• Bašeová Olga: Pražské zahrady, Panorama Praha, 1991
• Hlavsa Václav, Vančura Jiří: Malá Strana/Menší Město pražské, SNTL Praha, 1983
• Ledvinka Václav, Vlnas Vít, Mráz bohumír: Pražské paláce, Akropolis Praha, 2000
• Merhaut Cyril: Paláce a zahrady pod Pražským hradem, Orbis Praha, 1954
• Vlček Pavel [ed.]: Umělecké památky Prahy, Malá Strana, Academia Praha, 1999
• Wirth, Zdeněk: Pražské zahrady, Václav Poláček Praha, 1943
• Žáček Jan, Vacek Přemysl: Zahrady u Pražského hradu, Havlíček Brain Team, 2008