V sobotu 18. září 2010 byla slavnostně otevřena nová umělecká galerie JAN SVATOŠ v Kostelci nad Černými lesy za přítomnosti a pod záštitou předsedkyně Poslanecké sněmovny PČR paní Miroslavy Němcové.

Tato galerie je především orientována na keramickou plastiku a její ambicí je nabídnout výstavní prostor předním našim i zahraničním keramikům-sochařům, kteří nemají u nás příliš možností vystavovat v adekvátním noblesním prostředí. Pojetí galerie je nejen orientováno na stránku výstavní, ale jejím cílem je i přitáhnout kulturní zájemce o koupi výtvarných děl, která se jim zde nabídnou ve velké šíři a trvalém čase.

Nová galerie keramické plastiky je autorským dílem architekta Jana Línka, našeho předního moderního současného autora a za zhlédnutí stojí právě ona povedená symbióza architektonického provedení a vystavovaných výtvarných objektů.

Umístění galerie keramické plastiky navazuje svým způsobem na tradici Kostelce, jenž je od poloviny 19. století úzce a dominantně spojen s výrobou hrnčiny a umělecké keramiky. Již kolem roku 1900 bylo ve třinácti dílnách zaměstnáno okolo sta dělníků. V roce 1908 vznikla v Kostelci velká keramická továrna „Alois Vondráček a spol.“, jejíž majitel Ferdinand Vondráček nejenže zaměstnával více jak 120 lidí, ale dokázal přijímat podněty z pražských profesionálních kruhů a začal v polovině dvacátých let vyrábět uměleckou keramiku V jeho továrně působili profesoři pražské Uměleckoprůmyslové školy Josef Drahoňovský a Jaroslav Horejc. Ferdinand Vondráček spolupracoval s Krásnou jizbou Družstevní práce, vystavoval s velikým úspěchem v její pražské výstavní síni na Národní třídě. Do kunsthistorických publikací se již dávno dostal červenicový čajový soubor, který můžeme považovat za jeden z vrcholů české funkcionalistické keramiky.

S příchodem nové generační vlny kosteleckých keramiků čtyřicátých let, kterou tvořili především Jaroslav Vondráček a Jaroslav Stuchlík došlo k znovunavázání spolupráce s pražskými výtvarníky. Oba k sobě zvali mladé umělce z protektorátní Prahy, nechávali je u sebe pracovat a vytvářet tak inspirující atmosféru i pro svoje stálé, esteticky neškolené zaměstnance. Těmito kosteleckými dílnami prošli Petr Tučný (budoucí profesor a evropsky uznávaný designer), Josef Istler (budoucí významná osobnost abstraktní malby), sochař Jiří Jílek, keramici Pravoslav Rada či Julie Horová.

I v době socialistického družstevnictví pod hlavičkou „Družstvo umělecké výroby KERAMO“ vznikalo v Kostelci mnoho realizací z návrhů předních výtvarníků (Šilar, Košnář, Forejtová, Těhník, Hausner a jiní). Výstava, která byla nyní zahájena z výtvarných děl Štěpánky Baškové, Elžbiety Grosseové, Jiřího Kožíška, Jiřího Lašťovičky, Jiřiny Marešové, Milana Martiníka, Miroslava Olivy, Šárky Radové, Lubomíra Šilara a Jitky Wernerové se určitě zapíše nejen do tradice Kostelce, ale určitě začíná psát novou kapitolu v propagaci výtvarného umění.

Usedlost je aglomeraci několika staveb pospojovaných kolem vnitřního dvora. Skládá se z obytných a pracovních částí, protože majitelé jsou keramici a zřídili si zde také dílnu. Nalézá se při obvodu městečka a tvoří svou bohatou plastickou konfigurací uzavřený svět pro sebe. Připomíná venkovský statek, nebo spíše romantické zemanské sídlo. Uplatňuje však i přes náročné využívání tradičních řemesel velice soudobý architektonický slovník devadesátých let. Kombinace kamene, dřeva, skla, bílých omítnutých stěn, zinkových krytů, geometrických a plastických tvarů, v níž jen výjimečně je připuštěn pravý úhel, dává podivuhodný výsledek, který bychom mohli považovat za organickou architekturu. Sešli se zde zámožný zákazník s uměleckou fantazií a architekt, schopný modelovat živý prostor malé umělecké komunity v termínech kamenné rustikálnosti i náročné postmoderní koláže. O té se zde dá hovořit jenom s ohledem na kombinace materiálů, estetik, provedení a četnost implicitních odkazů a náznaků. Je to tvrz, vesnice, náves, příroda, řemeslo, moderní technologie, zako- řeněnost v zemi a místě, uzavřenost dovnitř, vznášivost, daleké rozhledy do krajiny i na město. Lze hovořit o estetice koláže, ale tento výraz se nedá snadno použít v případě, kdy všechny prvky do sebe vstupují, vplývají a budují koherentní obytný celek, který navíc postrádá přes všechny zmiňované odkazy zřetelně vyslovenou symboliku.

Je zajímavým a osobitým příkladem obytné i architektonické kultury, dané spoluprací architekta s klientem, který měl výraznou plastickou představu o svém sídle, a především pak o životě v jeho prostoru. Na první pohled je vidět, že stavba vznikla (a rozvíjí se dál) v přítomné době, že jsou na ní patrné stopy holandského architekta Koolhase. Především modelace některých částí, segmentové stěny a střecha nad věžovou vyhlídkou dávají stavbě malebný organický, téměř rostlý charakter, jako by organičnost její struktury byla hlavním motivem architektonické koncepce. V současné české architektuře jde o ojedinělý jev, determinovaný osobností architekta a jeho vývojem, jev sice výrazný, ale který může nalézt jen málo širších ozvěn v obecné architektonické kultuře. Obytnost se tu jeví jako plastická prostorová kvalita, rozprostřená do mnoha rozmanitých situací a zdáli připomíná sny o uměleckých koloniích.

Legenda: