Týden
BLÝSKÁNÍ NA ČASY
Původní česká architektura získává na úrovni
Za poslední dva roky bylo postaveno více architektonicky kvalitních a pozoruhodných budov než za předcházející léta dekády počínaje rokem 1990, konstatuje se hned v úvodu unikátní ročenky české architektury.
Výpravná, na fotografickou i plánovou dokumentaci bohatá publikace Česká architektura 1999 - 2000 shrnuje 32 nejzajímavějších objektů, které vznikly v uplynulých dvou letech (i následné ročenky by měly mít hlavně kvůli časové náročnosti přípravy dvouletý záběr) . Zdánlivě překvapivá je skutečnost, že projekt sice podpořily a zaštítily architektonické autority (Česká komora architektů a děkani fakult architektury v Brně, Liberci i Praze), vznikl však z iniciativy maličkého nakladatelství a stavby vybíral a komentoval jediný člověk. Kdo a jakým způsobem si dovoluje takto hodnotit české novostavby?
Vše vzniklo z iniciativy Dagmar Vernerové z obecně prospěšné společnosti Prostor. Ta už předloni připravila rozsáhlou a jak doma, tak v zahraničí velmi úspěšnou výstavu Česká architektura 1989 - 1999, již doprovodila stejnojmenná publikace. "Zájem veřejnosti byl velký a mne napadlo, že bychom v představování pozoruhodných českých prací měli nějakým způsobem pokrčovat," vzpomíná Vernerová. "Ve většině západoevropských zemí je běžné, že vycházejí architektonické ročenky, u nás se zatím o něco podobného nikdo nepokusil."
Vernerová se nakonec rozhodla, že nebude brát v úvahu výsledky existujících soutěží (Stavba roku a Grand Prix Obce architektů), ale že osloví jediného odborníka, který podle vlastního zvážení a na vlastní odpovědnost vybere kolem 30 novostaveb, rekonstrukcí či interiérů, které výrazně překračují obvyklý průměr. Omezení byla formulována jasně: vyloučeny byly stavby v ČR navržené zahraničními architekty, ale i architekty českého původu kteří dlouhá léta působili nebo působí v cizině. Jinak už ani místo, ani charakter stavby nerozhodovaly: ve výběru tak najdeme rezidenci českého velvyslance v Budapešti i malý můstek v Českých Budějovicích.
Volba nakonec padla na Petra Pelčáka, osmatřicetiletého brněnského pedagoga, kurátora výstav, publicistu i činného architekta. Ten osobně navštívil několik desítek objektů, z nichž ty nejzajímavější vybral a snažil se je především obrazově představit v co nejnázornějších detailech: někdy jsou tedy k dispozici i snímky interiérů soukromých obytných domů.
V úvodním textu v knize se Pelčák pokouší o analýzu celkového stavu soudobé české architektury a uvádí klíčové vlivy, které její úroveň významně zhoršily: absence tradice i zkušeností, vysoká technologická náročnost, slabá autorita architekta ("Architekt zůstal profesí jaksi trpěnou, o níž společnost vlastně neví, proč existuje, zejménéna společnost sestávající z dovedných a všeznalých budovatelů víkendových chat a chalup."), neexistence teoretické kritické diskuse a struktura stavebníků. Právě změna myšlení stavebníků, která nastala koncem 90. let a o niž se postarali jak fyzické osoby, tak i firmy a stát, byla zřejmě pro nárůst kvality rozhodující "Architektura se počíná stávat tématem. Společnost začíná registrovat, že něco takového existuje," uvádí Pelčák. Ročenka české architektury je toho indikátorem. Doufejme, že se jí dočkáme i příští rok.
Pavel Mandys
Stavební fórum
http://www.stavebni-forum.cz
Česká architektura 1999-2000
Přínos malého nakladatelství Prostor-architektura, interiér, design k poznání a propagaci současné české architektury je již stěží přehlédnutelný.
Stačí připomenout knihu Petra Kratochvíla a Pavla Halíka Česká architektura 1989-1999, vydanou v roce 1999, její o rok mladší modifikovanou anglickou verzi s německým resumé Contemporary Czech Architecture/Tschechische zeit-genössische Architektur či jejich pendant, knihu Lenky Žižkové, Jana Fišera a Dagmar Koudelkové Český interiér a nábytkový design a výstavu Jen stavby v Tereziánském křídle Pražského hradu v loňském roce.
Zmíněné knihy, součást projektu Prostor 2000, vyznačují shodné atributy: spojení vysoké odborné úrovně s odpovídající kvalitou fotografií, grafického řešení, redakčního a polygrafického zpracování.
Stejné znaky nese i první svazek nového projektu obecně prospěšné společnosti Prostor-architektura, interiér, design, kniha Česká architektura 1999-2000.
Smyslem projektu je navázat na bilanci první dekády české archi-tektury v obnovených svobodných podmínkách vydáváním reprezentativních přehledů nových děl české architektury s dvouletou periodicitou, tedy forma architektonické ročenky.
Má podobná publikace smysl v malé zemi, kde se sice hodně staví, ale skutečné architektury mnoho nevzniká?
Stavby hodné pozornosti jsou vždy publikovány nejméně jedním, ale zpravidla několika z domácích architektonických časopisů, existují soutěže Grand prix Obce architektů (o aktuálním ročníku píšeme zde) a Stavba roku.
Česká pobočka vydavatelství BertelsmannSpringer zahájila vloni pod titulem Architektura 2000 vydávání ročenky realizovaných staveb v podobě, ověřené řadou Bauobjekte nakladatelství Heinze.
Přesto a snad i právě proto lze na položenou otázku odpovědět jednoznačně kladně.
Autorka projektu sice v Poznámce vydavatele píše o "pracovněji" laděném vydání, již první kontakt s knihou ale přesvědčuje o výhodách zachování jisté reprezentativnosti. Netýká se jen vysoké kvality fotografií (kniha soustředila prakticky kompletní špičku současné fotografie architektury, včetně Pavla Štechy, Jana Malého, Ester Havlové, Filipa Šlapala, Aleše Jungmanna a dalších), tisku a grafického řešení (Studio Najbrt), na něž jsme si již u publikací Dagmar Vernerové zvykli. Zahrnuje i prostor, poskytnutý jednotlivým realizacím: Každý z dvaatřiceti vybraných objektů je představen průměrně šesti snímky, doprovázenými dobře čitelnými půdorysy, řezy a pohledy. Zvyklosti ročenek překračuje podstatný servis, který spolu s adresami staveb podstatně zvyšuje informační hodnotu a "uživatelskou laskavost" publikace: součástí grafické dokumentace se důsledně u všech objektů staly situace.
"Instituce" ročenky architektonických realizací se samozřejmě týká především druhý význam reprezentativnosti, tedy kritéria výběru staveb a struktura, do níž jsou vřazeny. Možnost volby kritérií zabírá široké pásmo od reprezentativnosti pasivní, kopírující výsledky soutěží a publikace v architektonických časopisech, po rizika opačného extrému, snažícího se objevit dosud ne-objevené. Knihu Česká architektura 1999-2000 nezatěžuje ani nuda "oficiálního" výběru, ani subjektivismus opačného extrému díky šťastné volbě nezávislého výběru autorského. Obraz české architektury posledních dvou let po-dává prostřednictvím dvaatřiceti staveb Petr Pelčák, architekt, teoretik a historik architektury a kritik s autoritou, která je pro daný úkol nezpochybnitelná.
Struktura publikace rezignovala na obvyklé řazení podle typových kategorií, jehož úskalí například každoročně odhaluje Grand prix Obce architektů. Petr Pelčák se tak mohl pohybovat v celém regionu současné české architektury svobodně, bez nutnosti obsazovat a priori stanovené položky. Jediným omezením bylo vyloučení prací zahraničních architektů na našem území a děl českých architektů, dlouhodobě působících v zahraničí. Zastoupení typů staveb v uceleném záběru na základě společného kritéria kvality se tak naopak stává dalším rozměrem, rozšiřujícím vypovídací hodnotu publikace.
Vstupní text Petra Pelčáka 1999-2000. Architektura na hraně provádí krajně kritickou, nicméně zcela objektivní bilanci české architektury 90. let.
V analýze paradoxu diskontinuity shledává autor základní atributy tohoto období: unikátní míru reflexe postmodernismu, změnu charakteru projekční praxe včetně vklínění manažerských a konzultačních firem mezi stavebníka a architekta, absenci kritického a teoretického myšlení i kvalitního stavebníka, přetrvávání paternalismu a další cesty k průměrnosti a eklektismu, neadekvátní postavení architekta ve společnosti, mechanismy, jimiž "nový" stát "vykázal architekturu do zadních lavic, kde se jí mohou po vyučování zabývat nadšenci a poškoláci".
Vyznění hutné Pelčákovy analýzy je ale optimistické: nastal obrat. "Za ony dva roky, které (publikace) reflektuje, bylo postaveno více architektonicky kvalitních a pozoruhodných budov než za předcházející léta dekády počínaje rokem 1990." První svazek ročenky české architektury tedy vychází v bodě zlomu. "Architektura se počíná stávat tématem. Společnost začíná registrovat, že něco takového také existuje." Nad stránkami knihy Česká architektura 1999-2000 není důvod autorovi nevěřit. Zdá se, že nový typ ročenky české architektury přichází v pravý čas.
Vladimír Czumalo
Respekt ze dne 26.6.2001
Cesty jsou, zdá se, nalezeny
Třikrát o současné české architektuře
Před dvěma lety vydala agilní společnost Prostor poměrně rozsáhlou publikaci Česká architektura 1990-1999, v níž autoři Pavel Halík a Petr Kratochvíl představili několik desítek staveb, postavených v minulé dekádě. Knihu provázejí velmi kvalitní fotografie exteriérů i interiérů, včetně detailů. Pokud by laik prohlížel pouze obrázky, měl by pravděpodobně pocit, že téměř padesátiletá éra totality architektonickou scénu příliš nezasáhla.
Knížka ovšem nepředstavila objektivní stav "deset let po", ale vybrala jen ty nejzdařilejší příklady, a proto ji těžko můžeme považovat za objektivní obraz domácí scény.
Tápání 90. let
V recenzích knihy se občas objevily úvahy, co v ní chybí a co tam naopak přebývá. To je však úděl každého autorského výběru, který je vždy subjektivní. V doprovodných textech se navíc Halík s Kratochvílem pokusili objasnit, v čem jsou jednotlivé stavby zajímavé a jak slouží svému účelu. To je dost podstatné: projektanti totiž mohou tak trochu klamat tělem - dobře vědí, že základem úspěchu jakékoli prezentace jsou dokonalé profesionální fotografie, které mohou i podprůměrnou stavbu značně vylepšit. Navíc dům musí také dobře sloužit investorovi a právě o tom snímky vypovídají jen málo. Fotodokumentace vzniká téměř vždy ihned po dokončení stavby, kdy dům ještě není majitelem zabydlen (někteří architekti by možná řekli, že není pokažen) a prázdné místnosti s několika efektními detaily působí neobyčejně sugestivně. Poctivý recenzent tedy musí udělat dvě zásadní věci: stavbu osobně projít od sklepa po půdu a mluvit s těmi, kteří ji užívají. Z vlastní zkušenosti znám stavby, které po dvouletém provozu vyžadují zásadní adaptace, a dokonce i takové, v nichž se dá jen velmi obtížně bydlet nebo pracovat.
I když připustíme, že bilance devadesátých let není objektivním
obrazem toho, co se u nás stavělo, ale představuje jen přehlídku více méně zdařilých realizací, není výsledek příliš oslnivý: ukazuje spíše proces hledání a tápání; jen málokterá stavba by obstála se ctí na mezinárodní scéně. Teoretiky možná potěší, že zdejší projektanti reflektují - byt se zpožděním - různé architektonické trendy, které se na světové scéně objevily, ale při bližším průzkumu se objeví slabiny, které nejsou na obrázcích tak rozeznatelné: malá citlivost k danému prostředí, snaha vytěžit z parcely co nejvíc nedomyšlený provoz, nekvalitní detail. Tady je samozřejmě nejvíc zřejmý rozdíl mezi stavbami z počátku devadesátých let a z konce dekády, kdy měli již projektanti k dispozici podstatně větší škálu materiálů a postupně se s nimi naučili pracovat.
Naděje na přelomu století
Letos přišel Prostor trochu překvapivě brzy s další obdobnou bilanční publikací, která tentokrát mapuje pouze léta 1999-2000. Její rozsah je zhruba stejný, představuje tedy na tři desítky staveb (přesně 32); které byly dokončeny v poslední době. Autorem knihy je tentokrát známý brněnský architekt a teoretik střední generace Petr Pelčák. Vydavatel jej vyzval, aby sestavil výběr podle vlastní úvahy, žádal po něm pouze, aby do něj nezahrnoval stavby zahraničních architektů na našem území anebo práce Čechů, kteří působili nebo působí dlouhodobě v zahraničí. Toto omezení mi v případě architektury připadá nesmyslné a publikaci zbytečně ublížilo. Absurdita takového požadavku by se ukázala v plné nahotě, pokud by stejná kritéria chtěl vydavatel uplatňovat třeba na publikaci o barokní tvorbě na našem území nebo nakonec i o meziválečné avantgardě: vypadl by tak třeba Plečnik, Loos nebo Mies van der Rohe, tedy autoři klíčových staveb na našem území. Praktický dopad takového rozhodnutí znamenal například vyřazení dvou zajímavých pražských realizací světových architektonických es: Nouvelova Zlatého anděla a Bofillova karlínského Corsa.
Zásadní otázka ovšem je, zda přinášejí uplynulé dva roky skutečně dost kvalitních příkladů, aby mohly naplnit sto padesát stran velkého formátu. A tady je odpověď jednoznačná. Zní ano. Byla-li totiž téměř celá devadesátá léta údobím tápaní a hledání, pak je přelom století obdobím, kdy jsou - zdá se - cesty již nalezeny. Pelčákem vybrané realizace představují skutečně díla, z nichž většina by obstála kdekoli v Evropě, některá by pak i tam patřila ke špičce. Sympatické je, že vedle administrativních budov, bank, obchodních staveb, které dominovaly v 90. letech, se objevují také kvalitní rodinné domy, činžáky, víkendové stavby, sociální výstavba, školy nebo mosty. Kvalitu architektury té které země skutečně nelze měřit jen úrovní extravagantních vil nebo bankovních paláců.
O určité proměně svědčí také obrázek na obálce knihy, který snad nejlépe vystihuje proměnu témat: žádná banka nebo administrativa. Je tam detail liberecké knihovny stavby smíření, která vznikla na místě nacisty vypálené synagogy.
Tento objekt je možno považovat za skutečně mimořádné dílo, které nám může závidět nejedno evropské město. Transparentní stavbou se vzdušnými interiéry, studovnami, přednáškovým a koncertním sálem, čajovnou, depozitáři a garážemi prostupuje kontrastní hranol nové synagogy s kamenným pláštěm a citátem z Tóry. Hlavní průčelí knihovny obrácené do náměstí nad libereckou radnicí pokrývají nápisy: mediální stěna, prvek typický pro stavby francouzského architekta Jeana Nouvela, u něhož autor knihovny Radim Kousal nějaký čas pracoval, je jakousi membránou dělící dva světy - svět knih a rušný svět městského centra.
Pelčákova kniha představuje ovšem i další stavby, které by jinde rovněž nezapadly. Akcentuje možná až příliš styl tzv. nové věcnosti, který dominuje současné švýcarské nebo rakouské architektuře a pro nějž jsou charakteristické střízlivé tvary, ploché střechy, režné materiály a renesance dřeva jako stavebního prvku, který vypadá dobře v exteriérech i interiérech staveb. U některých objektů je přece jen člověk na pochybách, jak tyto extrémně transparentní minimalistické stavby slouží svým majitelům.
Grand prix
O tom, že podobný vkus je už tradičně blízký porotám každoroční bilanční soutěže Obce architektů Grand prix architektury 2001, svědčí fakt, že většina Pelčákem vybraných staveb zaujala i jury, vedenou letos známým rakouským projektantem Hermannem Czechem. V jejím rozhodnutí udělit hlavní cenu minimalistické realizaci skupiny řadových domků v Rudníku (okres Trutnov) hrál zřejmě důležitou roli sociální aspekt.
Na rozdíl od Pelčákovy bilanční knížky není naštěstí výběr nominací pro Grand prix omezen jen na české architekty. Ti zahraniční však letos příliš v této soutěži neuspěli, ač některé jejich práce ukazují poněkud jiné cesty, což platí třeba o přestavbě staré tovární haly v Praze-Karlíně od světoznámého Španěla Ricardo Bofilla. Porotu nechal chladnou i projekt výše zmíněné liberecké knihovny nebo nové budovy rozhlasu ateliéru ADNS. Pelčák koneckonců výstižně tento odtažitý přístup porot k velkým realizacím komentuje v předmluvě své knihy, když píše: "Mezinárodní poroty prestižní výroční ceny za architekturu Grand prix se snažily od pokleslého způsobu stavění silných domácích investorů - zejména bank - distancovat a po celou dobu existence soutěže od roku 1993 udělovaly tuto cenu stavbám drobným a investorsky nevýznamným. Soutěž se tak uzavřela mezi několik desítek tvůrčích architektů a ztratila důležitý aspekt podobných akcí - totiž didaktický, výchovný a motivující příklad pro veřejnost a investory"
Proč je tomu tak i dnes, kdy se o hlavní cenu ucházejí stavby typu liberecké knihovny nebo restaurované Müllerovy vily, není zcela jasné.
ZDENĚK LUKEŠ
Autor je historik architektury.
NextRoom
http://www.nextroom.at
Über den Tellerrand schaun von Walter Zschokke
Ist die Architekturkultur einmal zerstört, kann es Jahre, wenn nicht Jahrzehnte dauern, bis sich ein entsprechender soziokultureller Organismus regeneriert hat. In der Tschechischen Republik regen sich nach der Stagnation der Plattenbauzeit aus uralten Wurzeln neue Triebe
Europa ist von Staatsgrenzen durchzogen, das lernt jedes Kind anhand jener Karten, auf denen die Länder mittels vier Farben unterschieden sind. Diese Grenzen halten sich oft an Flüsse, Gebirgszüge und so weiter - im naiven Glauben, daß natürliche Hindernisse die benachbarten Siedlungsräume von jeher teilen würden. Daß das willkürliche Annahmen sind, beweist die Kulturgeschichte: Waren doch Flußräume - weil die Gewässer als Verkehrsadern dienten - viel verbindender, als man heute gemeinhin glaubt, vor allem, wenn allein nationalistische Ideologien aus dem 19. und 20. Jahrhundert die Köpfe anfüllen. So ist beispielsweise der Donauraum ein uralter Kulturraum. Über viele Stationen verband er Wien mit Byzanz - eine nicht zu unterschätzende Beziehung.
Es gibt allerdings Grenzen, die oft keine vermeintlich natürlichen Markierungen in der Landschaft aufweisen, es sind dies die Sprachgrenzen, die Europa durchziehen. Wir finden eine westeuropäische Sprachgrenze zwischen dem deutschsprachigen und dem französischsprachigen Kulturraum, die südeuropäische zum italienischsprachigen, eine südwesteuropäische, eine nordwesteuropäische, eine nordeuropäische Sprachgrenze und selbstverständlich eine osteuropäische Sprachgrenze zum Slawisch sprechenden Kulturraum, wobei die finnougrische Sprachgruppe die Komplexität noch etwas erhöht, denn wenn's einfach wäre, wär' es ja leicht.
Europäer sein war noch nie leicht, denn es hieß eigentlich schon immer, mehrere Sprachen zu verstehen und zu sprechen. Nach dem Latein galt zwar das Französische lange als Lingua franca, heute ist es ein angloamerikanisches Basic. Dennoch galt und gilt es, drei, vier Sprachen zu beherrschen, will man sich in den verschiedenen Kulturräumen ausreichend geländegängig bewegen. Mit dem Fall des Eisernen Vorhangs kommt nun eine fünfte, slawische, dazu. Bei einigen dauert es einfach länger, bis sie begriffen haben.
So, und jetzt kommen wir zur Architektur. Da Architektur ohne Sprachkenntnisse verstehbar ist, hält sie sich nicht an Sprachgrenzen und schon gar nicht an Staatsgrenzen. Der jüngste Träger des Pritzker-Preises, den er zusammen mit seinem Partner Pierre de Meuron verliehen erhielt, der Basler Jacques Herzog, hat diese Ehre und die damit verbundene Publizität nicht für sich genützt, sondern um mit europäischem Denken die Chancen zu betonen, die in einer nach beiden Richtungen offenen europäischen Sprachgrenze liegen.
Er, der aus dem Kleinbasel stammt und darauf stolz ist, in dessen Namen aber bereits die beiden dort benachbarten Sprachen aufscheinen, hat sich im Zuge eines längeren Gesprächs mit dem renommierten Journalisten Frank A. Meyer im Fernsehen zur besten Sendezeit vehement dafür eingesetzt, aktiv und positiv mit der Lage Basels am Dreiländereck umzugehen und einer kulturpolitischen Vision Tore zu öffnen. Nebenbei gesagt, im westlichen Deutschland sprechen erstaunlich viele Angehörige der gebildeten Schichten ziemlich gut Französisch. An der westeuropäischen Sprachgrenze ist also einiges los, man will geländegängig werden, selbst wenn es nur ums gute Essen und um den guten Wein geht.
Von der südeuropäischen Sprachgrenze hört man, daß im Kanton Uri, aus dem bis vor knapp über 200 Jahren bloß die Vögte ins Italienisch sprechende "Untertanenland" Tessin entsandt wurden, seit bald zehn Jahren in der Volksschule alle Kinder Italienisch lernen - als erste Fremdsprache. Und haben Sie kürzlich mit jemandem in Mailand telephoniert und Ihr Touristenitalienisch gestottert, wurden aber in perfektem Englisch auf eine allgemeine Sprachebene gebeten?
Keine hundert Kilometer nördlich und östlich von Wien verläuft die osteuropäische Sprachgrenze, man könnte fast sagen, sie macht einen Bogen um Wien. Zwar wird auf den Wirtschaftsseiten der Zeitungen immer von Wien als Drehscheibe zum Osten geschrieben, aber wie hält man's mit der Architekturkultur? Ja, das "Architektur Zentrum" machte eine Reise nach Brno/Brünn zur Moderne der dreißiger Jahre. Und "ORTE - architekturnetzwerk niederösterreich" organisiert mit dem unermüdlichen Ján Tábor mehrtägige Touren unter dem Titel "Bauen an der Grenze" - für zwei Dutzend Teilnehmer. Äußerst spannend und wichtig.
Aber kennen wir die aktuelle Architekturszene in Prag, Liberec oder Usti nad Labem? Man kennt vielleicht alte Namen aus den dreißiger Jahren, aber wie heißen die jungen, zeitgenössischen Architekten? Und überhaupt, haben die dort schon so etwas wie Architektur, da war doch bis vor kurzem noch Kommunismus, woher sollen die das können? Und das alte Prag ist doch so schön, was soll dort zeitgenössische Architektur?
Eine kürzlich erschienene Publikation mit dem Titel "Ceská architektura 1999/2000" beantwortet diese Fragen und macht neugierig, mehr und anders zu fragen, wenn die Sprache nicht ein Hindernis bildet. 32 kürzlich vollendete Bauwerke werden vorgestellt, die, mit großem Engagement entworfen und errichtet, an die Tradition der tschechischen Architektur "vor München" anknüpfen. Das Ministerium für Industrie und Handel sowie die Tschechische Architektenkammer und freundlicherweise einige Sponsoren aus der Bauwirtschaft haben gefördert. Als Herausgeberin zeichnet eine Nonprofit-Organisation namens "Prostor" in Prag. Präsident Václav Havel schrieb ein kurzes Vorwort, einen längeren einführenden Text verfaßte der Architekt und Architekturhistoriker Petr Pelcák aus Brno/Brünn. Das Buch ist in Tschechisch und Englisch gehalten, die Graphik angenehm unaufgeregt und verständlich: vorab ein Steckbrief mit Adresse, Architekten, Mitarbeitern, Bauherrschaft, Baufirma, Baudaten. Dann ein erläuternder Text, Lageplan, Grundrisse, Schnitte und sorgfältige Aufnahmen verschiedener Photographen, den Plänen sinnvoll zugeordnet, sodaß Leserinnen und Leser sich die Bauten vergegenwärtigen können, ohne sie schon gesehen zu haben.
Pelcák verschweigt nicht, daß es die Architektur und ihre Entwerfer nicht leicht haben. Er erläutert vor allem die innertschechischen Faktoren, die lange Stagnation unter dem Kommunismus, die wirtschaftliche Lage, die eigenartige Rolle einer verspäteten Postmoderne, die fälschlicherweise als Befreiung von der trostlosen Kasernenmentalität und der Plattenbautenzeit gesehen wurde.
H eute orientiert sich das Bemühen der Architekten an einer internationalen Moderne, die ihre Wurzeln nicht zuletzt in den Bauten der dreißiger Jahre der damaligen Tschechoslowakei findet, denn während im übrigen Europa dieser Zeit die Baukrise oder politischer Totalitarismus eine Weiterentwicklung verhinderten, konnte sich die Moderne in der Tschechoslowakei breit entfalten.
Man wird daher in dem Buch weniger dekonstruktivistische Bauwerke finden als klare, oft spannungsvoll gegliederte Baukörper, die in fortgeschritten industrialisierter Bauweise errichtet sind. Fast entsteht der Eindruck, daß lange unterdrückte Träume endlich gebaut werden können.
Ein erstes Beispiel ist das Mehrzweck-Bauwerk beim Prager Kongreßzentrum. Die Architekten Václav Alda, Petr Dvorák, Martin Nemec, Ján Stempel aus Prag sind seit einigen Jahren die Shooting-Stars der Szene. Das Kürzel A.D.N.S. wird man schon irgendwo gelesen haben - eines ihrer ersten Bauwerke wurde an dieser Stelle im Mai 1996 besprochen. Heute enthält die Auswahl allein von ihnen drei Bauten. Sie beherrschen die großen Dimensionen und den städtebaulichen Maßstab. Interessante Baukörpergliederungen, Durchblicke und sorgfältige Detaillierung werten die von hart rechnenden Investoren errichteten Bauten auf. Etwas weniger eng wird es für sie beim neuen Studiogebäude für das tschechische Radio abgelaufen sein, großzügige Vertikalräume und Galerien, glatte Oberflächen, edle Materialien, einige freche Farbtupfer. Die kennen sich aus.
Aber auch die Forschungsbibliothek in Liberec von Radim Kousal ist keineswegs klein. Über einem dreigeschoßigen Sockelkörper, der im hinteren Teil fünf niedrigere Geschoße mit Magazinen enthält, erhebt sich der riesige, verglaste Lesesaal mit Freihandbibliothek auf drei Ebenen unter dem nach vorn mit Schwung heruntergezogenen Dach. Im Inneren sprüht die Gestaltung vor Lebensfreude, ohne jedoch zu überborden.
Zwei kleinere Bauwerke, die Tennishalle in Litomysl und das Bürohaus in Brno, kennen "Spectrum"-Leser schon, nicht aber ein Haus mit Geschoßwohnungen in Staré Mesto. Wohnbau ist nach den riesigen Plattenbauten - "Panelák" genannt - ein sensibles Thema, aber Kapital steht nicht im Überfluß zur Verfügung. Die Architekten Ales Burian und Gustav Krivinka aus Brno/Brünn gaben dem Haus zur Straße eine klare, sorgsam proportionierte und ausgewogene Fassade, die, leicht bombiert, auf deren Verlauf reagiert.
Die Grundrisse der kleinen Wohnungen an den Laubengängen nützen intelligent die knappen Flächen, außen verleiht die braunrote Farbe den Rückseiten mediterranes Flair. - Einfamilienhäuser und Villen sind ebenfalls vertreten, manch eine edel und gediegen, wie die Botschaftsresidenz in Budapest. Andere, etwa das Haus für ein Ehepaar mit Großmutter in Usti nad Labem von Ján Jehlík, wirken fast manifestartig lapidar gegliedert und immer irgendwie fröhlich.
Insgesamt schaut es eindeutig nach Aufbruch aus im nördlichen Nachbarland, wobei es nicht nur der ideologische Druck war, der ja vor zehn Jahren wegfiel, sondern die ökonomischen Bedingungen, die sich nur langsam bessern, weshalb die privaten Auftraggeber als wichtige Förderer engagierter Architektur noch rar sind.
Man sollte in den östlichen Nachbarländern nicht bloß die ehemaligen Gebiete der Donaumonarchie sehen, sondern sie als Teil des riesigen Slawisch sprechenden Kulturraums verstehen, dessen vielfältige Verschränkungen mit dem deutschsprachigen erst aufscheinen, wenn man Zugang zu einer slawischen Sprache gefunden hat. Ein erster Zugang mag über die Architektur gelingen, die von ihrem Charakter her "vorsprachlich" ist.
Spectrum, 04.08.2001
Fórum architektury&stavitelství 6/2001
Kniha pro nadšence a poškoláky
Česká architektura 1999-2000, Petr Pelčák. Praha, Prostor - architektura, interiér, design 2001.
Povědomí o architektuře jako souboru kulturních hodnot se uplatňuje především v publikacích a časopiseckých statích o architektuře, méně pak v praktickém dění. Autoři knihy Česká architektura 1989- 1999 Petr Kratochvíl a Pavel Halík v úvodu své práce uvedli, že: "...snažili (jsme se) vyzdvihnout alespoň některá architektonická díla, jež považujeme za vskutku kulturní čin".
Úspěch této knihy a rozvoj architektonické kultury podnítil vydání publikace Česká architektura 1999-2000, kterou sestavil a předmluvou opatřil brněnský architekt
a člen sdružení Obecní dům Petr Pelčák. V porovnání se svými předchůdci měl jednodušší úkol. Vydavatel se rozhodl stanovit výběru striktnější hranice: do knihy nebyly zařazeny práce českých architektů žijících v zahraničí a totéž potkalo stavby cizinců. Proto zde čtenář bude marně hledat jména jako Bofill nebo Nouvel, i když si myslím, jak už to zaznělo jinde, že právě poměřování s díly uznávaných architektů má pro naši architekturu velký význam a je nepominutelné v záplavě současné stavební produkce.
Další odlišností obou publikací je skutečnost, že v nynějším svazku byl jako textový doprovod u všech třiceti katalogových položek věnovaných vybraným objektům použit upravený komentář autorů staveb, uvádějící základní fakta o prostorových, konstrukčních a materiálových danostech. Naopak jen výjimečně se tyto texty vyjadřují ke stylovému rozměru architektury, ke genezi projektu nebo k inspiračním zdrojům.
Pozitivní v nové knize je, že podle možnosti heslář obsahuje adresy, přibližné náklady a stavebníky. Také fotografií a plánové dokumentace je ve srovnání s předešlou publikací více, takže zástupkyně vydavatele Dagmar Vernerová
v uvodu hovoři o "pracovnějším" vydání. Ono "pracovnější" však není plně na místě. Kratochvíl s Halíkem opatřili svou knihu uměleckohistorickými studiemi a zároveň u všech položek katalogu uvádějí stručné výčty použité literatury. Na závěr publikace pak zařadili stručrná hesla k jednotlivým architektům a architektonickým týmům. Tyto textové bloky budeme v nové knize hledat marně, takže pracovní rovina se soustředila na vizuální prezentaci na úkor textového zpracování.
Roli zasvěcení do tématu knihy sehrává esejistická předmluva 1999-2000 Architektura na hraně od Petra Pelčáka, v níž autor rekapituluje, tentokrát v obecné rovině, dění v české architektuře od osmdesátých let. Nejprve píše o "paradoxu diskontinuity" v české architektuře po roce 1989, nebot podle jeho názoru česká architektura v období normalizace až na výjimky přestala existovat. Přesto pro osmdesátá léta vymezuje v české architektuře zajímavý fenomén - postmodernismus jako nonkonformní architektonický postoj proti normalizační exploataci pozdního internacionálního stylu. Pelčákova dedukce, že tento stav byl zcela výjimečný, však není zcela přesná, neboť právě v době svého zrodu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let architektonický postmodernismus fungoval jako nonkonformní styl zvláště v USA, což se však v osmdesátých letech na Západě radikálně změnilo v souvislosti s módní vlnou postmodernismu komerčního.
Pelčák si dále všímá nynějších problematických stránek činnosti architekta: zmiňuje nárůst byrokratických procedur, zvýšení role ochranářských institucí, absenci kritického myšlení a obnovu role určujících subjektů v procesu výstavby architektonického díla - tedy architektů a stavebníků. Esejistický charakter textu má však na svědomí některá zjednodušení, s nimiž je třeba polemizovat. Tak například absence kritického myšlení by mohla být doložena na konkrétních příkladech, vždyt' i P. Pelčák se věnuje kritice. Nepovažuje tedy své příspěvky a příspěvky některých osobností české architektury a kritiky za regulérní vklad do diskuse o architektuře devadesátých let? A co činnost různých institucí jako jsou časopisy, nakladatelství, nadace, sdružení a galerie (například pražská Galerie J. Fragnera)? Vím, že se jedná o kapky v moři, vypořádat se však s tímto snažením a publikačnímí výsledky paušálním odsudkem se nezdá zrovna promyšlené.
Také konstatování "neúměrně velkého vlivu různých subjektů 'ochranářského' charakteru" se mi nejeví jako přesné. Někdy to platí pro byrokratickou linii ochrany památek, jinou otázkou je role občanských sdružení a pododně. Stačí uvést brněnský Špalíček nebo nejrůznější kauzy v historickém jádru Prahy, abychom realisticky prohlédli, že zmíněný spor ochranářských subjektů versus kvalitní architektura bývá často převálcován zájmy investorů, podporovaných méně zásadovými architekty. Bohužel v těchto případech ani hlasy kvalitních a oněch zásadových architektů, pokud se vůbec objeví, nic nezmůžou, takže propast mezi památkovou péčí a soudobou architektonickou tvorbou se odehrává v nepoměrných, protože odlišně jazykově a tudíž i myšlenkově strukturovaných rovinách.
Na druhé straně Ize souhlasit s Pelčákovou analýzou nevděčného postavení dnešních architektů, kteří se stávají chvostem velkých stavebních společností. Proti tomu naštěstí dochází k renesanci úlohy stavebníka, což představuje zajímavý fenomén devadesátých let. S tím souvisí i mapka zobrazující lokality, kde se nacházejí vybraná díla. Jako zajímavá se ukazuje především Litomyšl, Praha, České Budějovice, Brno či Ústí nad Labem. Zcela propadává po právu Ostrava, následována Olomoucí a Hradcem Králové. V této souvislosti je zajímavý postřeh o profilaci ceny Grand Prix, která se soustřed'uje na kvalitní výsek stavební produkce, avšak postrádá využití z hlediska didaktické funkce.
V průběhu dvou závěrečných let konce druhého tisíciletí P. Pelčák zaznamenává výrazný posun v rámci stavební kultury, byt', a to musíme uvést, převážná většina projektů začala vznikat hlouběji v devadesátých letech. V této souvislosti nazíraná "architektura zlomu" neboli "na hraně" se rodila ze zdrojů obnovené důvěry v zásady modernity a v odmítnutí radikálního postmodernismu. Jedná se o aktivní hledání současného stylu vycházejícího z tradice moderny, jak se u nás projevila v meziválečné době a pak v šedesátých letech. Tento trend ovšem míří za horizont předchozích epoch ke komplexní vizi architektonického díla jako propojení přísné i hravé estetiky s technickou vyspělostí. Při čtení autorských komentářů k oněm třiceti vybraným stavbám narazíme především na sousloví jako maximálně jednoduchý tvar domu, sevřené dispoziční řešeni, výraz a řešení fasád jednoduché, materiály tradiční, nepopiratelný, neskrývaný a neskrytelný otisk, snaha o jednoduché, úsporné a levné bydlení, nenásilnost k okolí, nadčasové a univerzální zařízení, standardní materiály, dům jako kus nábytku, hra kubických hmot, skleněný dům, transparentní prostory, lapidární tvar, slavnostní výraz, civilnost a podobné. Z toho vyplývá okruh zvolené architektury - střízlivá v materiálu, tvaru i konstrukci, nápaditá v kompozici, inspirovaná v evropských souvislostech. Jako by se nám high- či organi- tech až na výjimky skryl za novou tradici, přičemž uvažování o nastupující architektuře se odehrává ve virtuálním prostoru a čeká na svou příležitost v mladé generaci architektů.
Z hlediska typologického nejde o celostní rejstřík, protože převažují objekty bydlení, práce a zábavy, jako obytné domy, vily, objevují se zde prodejní, administrativní, výrobní, sportovní, restaurační nebo školská zařízení. Zcela schází sféra monumentální architektury, nenajdeme zde žádný příklad sakrálního objektu nebo pomníku. To také něco napovídá především o naší době a druhotně i o profilaci publikace. Myslím si proto, že kniha může být pracovní pouze tehdy, využijí-li ji pracovně samotní čtenáři a budou-li uvažovat právě o tom, jaká je úroveň toho, co
v knize nenaleznou. Na hlubší analýzu architektury na hraně si tedy počkáme. Třeba nám ji zanedlouho předloží některý z nadšenců a poškoláků, zmiňovaných P. Pelčákem. Takovýto adept se bude muset vyrovnat nejen s tím, co chybí české architektuře dneška, ale i s obecnějším tlakem vizualizace, typickým pro architektonické publikace, v nichž je teoretické myšlení zásadnějšího charakteru vytlačováno ve prospěch klipového konstatování problémů a následného katalogového řazení objektů, byt vnitřně spřízněných.
Martin Strakoš
Literární noviny 13.1.2002
ROSTISLAV ŠVÁCHA
Třikrát o současné české architektuře
K tomu, aby se česká architektura nejnovější doby stala uznávaným oborem kulturní práce, nestačí navrhovat a stavět dobré budovy. Důležité totiž je i to, abychom
ustále rozlišovali, které stavby do těch dobrých patří a které nikoliv, a starali se zároveň také o to, aby se o těch dobrých stavbách dozvědělo co největší množství vnímavých. To všechno by měla zajišťovat architektonická publicistika: kvalitní odborné časopisy, zasvěceně vedené novinové rubriky, dobře připravené a propagované výstavy a nakonec i obsáhlejší publikace typu ročenek a monografií. Něčím z toho současná česká architekt disponuje, něco zatím postrádá.
Zásluhou editorky Dagmar Vernerové a nadace Prostor se v posledních dvou Ietech v českých knihkupectvích objevily tři typograficky i fotograficky dobře vypravené publikace, které nám o současné české architektonické tvorbě přinášejí obsáhlejší zprávu.
Knihu Česká architektura 1989-1999 napsali teoretikové architektury Petr Kratochvíl a Pavel Halík. Na architekturu oba autoři hledí jako na činnost spoluutvářející národní kulturu. Analyzují důsledky, jaké pro ni přinesla změna politických a ekonomických poměrů po roce 1989, a nevyhýbají se ani jejím slabinám, způsobeným absencí vzdělané klientely, nevyvážeností typologického rejstříku objednávek a vůbec naprostou převahou komerčního stavění nad vážně míněnou tvorbou. Architektura se podle názoru autorů doposud nestala veřejným tématem, nezajímá ani elitu, ani širší veřejnost. Desetileté úsilí nejlepších českých architektů předvedli Kratochvíl s Halíkem na třech desítkách staveb, jejichž plánky a barevné snímky vždy provází stručný, teoreticky laděný výklad. Někteří recenzenti publikaci vytkli, že pominula převažující, čili velmi pokleslou část stavební produkce. Kníhy tohoto druhu to však nedělají nikde, ani ve vyspělých západních zemích. Otázky Kratochvílovy a Halíkovy práce spíše spočívají v tom, zda snaha autorů předvést jen to nejlepší byla dostatečně důsledná; zda úsilí o jakýsi "objektivní" obraz kvality, spravedlivě rozprostřený i mimo silná tvůrčí centra, nakonec autory nenutilo kritéria výběru rozostřit a změkčit.
Nedlouho poté následovala publikace Český interiér a nábytkový design, 1989-1999, s texty teoretičky Lenky Žižkové, historičky nábytku Dagmar Koudelkové a architekta Jana Fišera. U oboru, jemuž se tato kniha věnuje, se asi vyplatí respektovat větší míru hravosti než u samotné architektury. To však neznamená, že bychom u interiérů neměli dávat pozor na jejich hodnotu a že bychom u nich nemuseli zkoumat hlubší tvůrcův ideový a "prostorotvárný" záměr. V tom ohledu nás právě tato druhá publikace občas zklame. Podezřelý se mi u ní například zdá příliš častý výskyt málosrdných slov "atmosféra", "nálada" nebo "dojem": ve čtrnácti doprovodných medailoncích Jana Fišera, tvořících třetinu dokumentární časti knihy, jsem na tato slova narazil dvaadvacetkrát. Vzdor tomu však publikace svůj úkol splnila a zvláště její obrazový doprovod nám o soudobém českém interiéru podává cenné svědectví.
Když se Dagmar Vernerové podařilo zmapovat to, co se s českou architekturou a interiérovou tvorbou stalo v posledních deseti letech, rozhodla se svou vydavatelskou taktiku změnit. O domácích architektonických výkonech posledních dvou let nás informuje ročenka Česká architektura 1999-2000. Nesestavil ji tentokrát "objektivně" uvažující historik nebo teoretik, nýbrž tvůrčí architekt, což v sobě vždy obnáší riziko, že si autor do své publikace zařadí jen to, co nějak odpovídá jeho vlastnímu stylovému zaměření. Vyhraněnost sestavovatele ročenky, předního brněnského architekta Petra Pelčáka, se však u tohoto svazku projevila spíše v pojetí úvodního textu než ve výběru předvedených staveb, který pokládám za vyvážený. Postrádám u něho jen hloubku doprovodných komentářů, které v ročence nahradily stručné původní zprávy autorů reprodukovaných architektonických děl. Ve svém proslovu hledí Pelčák kriticky na kvalitu českého architektonického školství a zvláště na úroveň současné teoretické diskuse. Podle autorových slov u nás dnes taková diskuse dokonce vůbec neexistuje, "a to ani v náznaku". Řekl bych, že v tomto bodě Pelčák trochu přehání. Jde-li však o samu architektonickou tvorbu a o její klientelu, tady naopak autor spatřuje vzestup, poslední dvě tři léta pokládá za okamžik obratu k vyšší kvalitě. Společnost si prý začíná architektury všímat, architektura se konečně stává tématem. Přál bych si, aby tomu tak bylo, aby Pelčákova slova po několika letech nevyzněla jako sebeklam. Když si totiž prohlížím uvedenou ročenku, kladu si spíše otázku, zda soudobá česká architektura nepropadá stereotypům: zda se nevzdává tvořivého hledání, které dalo sílu některým vynikajícím stavbám, navrženým ještě v první polovině devadesátých let. Vezměme knihu Česká architektura 1999-2000 do ruky, přemýšlejme o tom a diskutujme o tom.
IN - interier, inspirace, individualita 13/2001 str. 54
ROČENKA ČESKÉ ARCHITEKTURY
Nezisková společnost PROSTOR - architektura, interiér, design zahájila vydávání ročenky zachycující současnou architektonickou tvorbu v České republice. První vydání - kniha Česká architektura 1999-2000 byla svěřena brněnskému činnému a teoretizujícímu architektovi Petru Pelčákovi, který má ve spolupráci s editorem hlavní podíl na výběru dvaatřiceti staveb, jež by měly v úhrnu podat plastický obraz současné architektonické tvorby v České republice. Je třeba hned na začátku poznamenat, že jde o výběr staveb, považovaných náročným autorem za nejlepší a nejkvalitnější, a myslím, že je zde bezpečně zachycena většina významných a zajímavých staveb, uskutečněných v minulém roce. Těch ostatně oproti předešlým létům přibylo. Projdeme-li v knize stavbu po stavbě, vystupuje před námi postupně do popředí určitý jednotný architektonický řád, jímž prosvítá kritérium autorova výběru. Je samozřejmé, že povinností publikace je ukázat výběr děl, která považuje autor za nejhodnotnější a která pro něj reprezentují přítomnou architektonickou kulturu. Jde přitom také o tvořivou práci, o modelování reliéfu jisté situace a nejenom to, zakládá se tu pro budoucnost schéma, které bude platit při formování vývojové linie. Předválečnou moderní architekturu určoval namnoze Karel Teige, který formuloval konstrukci její historické linie, platnou do značné míry dodnes. Současná historiografie jen rozšiřuje jeho příliš pragocentrický pohled.
Výše zmíněnou knihu je třeba vnímat jako celek, který má výrazné charakteristické rysy. Skoro by se mohlo zdát, že řada staveb pochází dokonce z jedné architektonické dílny, nebo že jsou kapitolami jednoho příběhu. Převládají tu ortogonální konfigurace s pečlivě provedenými povrchy stěn, které vyiadřují jakousi touhu po absolutnu, někdy hraničící s fetišizmem dokonalého povrchu. U řady staveb se objevuje holandský motiv výtvarného dřevěného obložení v teplých barvách v kontrastech s omítanými nebo betonovými povrchy, rozvinutými v členitých prostorových sestavách (např. vila v Ústí nad Labem - J. Jehlík, obytné domy ve Starém Městě - A. Burian a G. Křivinka, bowlingové centrum v Horoměřicích - M. Kuzemenský a I. Kraus, rezidence velvyslance ČR v Budapešti - J. Buček a kol.), dále se objevují plasticky zjemnělé betonové povrchy, se kterými pracoval Tadao Ando (hala nového objektu Českého rozhlasu v Praze - ADNS). Soustředění se na čisté povrchy, ostré hrany a přechody v jednoduchých přehledných geometrických tvarech představuje estetiku, která stále v české architektonické tvorbě převládá. Skoro by se dalo hovořit o jakési posedlosti krásnými geometriemi s krásnými povrchy.
Vedle toho stále přežívá v rozmanitých interpretacích virtuózně ovládaná neofunkcionalistická estetika s působivými jemnými deformacemi, nebo novými transparentními variabilními kovovými povrchy, které ji převádějí do přítomnosti (sportovní hala v Litomyšli - P. Hrůša, P. Pelčák, dům Kapitol v Brně - J. Škrabal, J. Sapák, L. Grym, administrativní dům MUZO v Praze - S. Fiala, D. Polubědovová).
A konečně je zde i hightech - vědecká knihovna v Liberci (R. Kousall, kovová prosklená průhledná budova s mocně předstupujícím temným břitem střechy nad nakloněným průčelím s výtvarnými letristickými motivy v kolizi s nižším hmotným tělesem trojboké synagogy, a dále administrativní budova Metrostavu v Praze (J. Pleskot a kol.), na níž se uplatňuje hightechový povrch z vlnitých aluminiových panelů s mřížovými slunolamy, obalující v horizontálních pásech její oválné tělo (jak něžný minimalismus!).
Skoro ve všech příkladech jde v podstatě o variace moderního slovníku, uplatňující s nemalou vynalézavostí technologické, konstrukční, materiálové i formální inovace, přijímané z různých zdrojů. Zdá se také, že čeští architekti nesnášejí excesy, silná gesta a že dávají přednost jistotě bohatého, kultivovaného neomoderního slovníku a vnímají citlivě urbánní a krajinný kontext staveb.
Ale hovoříme jen o výpovědi staveb, zahrnutých v Pelčákově knize, která se v této poloze a těchto mezích pohybujé. Jistěže jí Ize vytknout osobní pohled, svádějící věci do řečiště vlastního názoru, ale to je právě to, co se na této knize musí především ocenit, totiž výběr jako tvořivý akt. Doufejme, že také ročenka české architektury napomůže při začleňování naší architektury do kontextu architektury evropské.
Pavel Halík
Foto: Iveta Kopicová, Jan Malý
Stavba 1/2002, str.5
ROSTISLAV ŠVÁCHA
K ročence Petra Pelčáka
Součástí dobře fungujícího architektonického provozu, který sám o sobě nepředstavuje nic špatného, bývá v mnoha zemích architektonická publicistika. Ta se obrací jak k architektům-praktikům, tak i k širšímu publiku, které informuje o záměrech a cílech současné architektonické tvorby, snaží se mu ukázat, jaké projekty a stavby jsou dobré, a podnPcuje publikum k tomu, aby dobrou architekturu morálně pod porovaIo.
Tuto roli se u nás snaží plnit architektonické časopisy v čele s Architektem a se Stavbou. Jejich výchovný dopad však naráží na limity dané nevelkým nákladem a špatnou dostupností těchto revuí pro běžného kulturního čtenáře. Souhrnnou informaci o současné architektuře z nich asi získá jenom ten, kdo Stavbu nebo Architekta pravidelně sleduje. Soustavný výklad o podmínkách, tématech, cílech a problémech dnešního architektonického tvoření mohou ovšem čtenáři nabídnout knižní publikace. Dostane-li se kniha navíc do běžné distribuční sítě, může se tak ocitnout i v rukou čtenáře, který by jinak na odborný architektonický tisk vůbec nenarazil.
Právě to si zřejmě uvědomila editorka projektu Prostor Dagmar Vernerová. Kromě katalogu Evy Jiřičné (1998) spatřily v posledních dvou fetech její zásluhou světlo světa dvě náročně vypravené publikace mapující českou polistopadovou architekturu a interiér. Kniha Petra Kratochvíla a Pavla Halíka Česká architektura 1989-1999 (1999) v sobě dokázala vyváženě sloučit uměleckohistorická hlediska s kritickými, byt těm druhým bychom mohli občas vytknout měkkost a rozostřenost. Trochu populárnějším a povrchnějším pojetím se pak vyznačovala publikace Lenky Žižkové, Jana Fišera, Dagmar Koudelkové a Terezy Bruthansové Český interiér a nábytkový design 1989-1999 (2000): zaostala-li tu za kvalitou výběru kvalita výkladu vybraných děl, způsobil to hlavně fakt, že žánr architektonického interiéru si u nás nikdy nedokázal vybudovat dostatečné uměleckohistorické zázemí.
V předminulém roce Dagmar Vernerová změnila svou vydavatelskou taktiku a místo syntetické publikace o delším časovém úseku architektonického vývoje nám předložila ročenku přehlížející, co se v české architektuře stalo ve dvou letech po vydání knihy Kratochvílovy a Halíkovy. Neuspořádal ji navíc "teoretik", nýbrž významný praktikující architekt, což by v sobě mohlo obnášet riziko, že autor bude úzce preferovat stavby blízké svému vlastnímu uměleckému zaměření.
V knize Česká architektura 1999-2000 (2000) se však brněnský architekt Petr Pelčák dokázal vyhnout tomuto osidlu. Vybral do ní dvaatřicet staveb, které v poměrně širokém názorovém či stylovém, ale nikoli kvalitativním rozpětí asi opravdu reprezentují to nejlepší, co od roku 1999 v české architektuře vzniklo a dalo o sobě vědět. Na dobrých fotografiích a výkresech doprovázených stručnými průvodními zprávami se tu představuje například budova MUSO Stanislava Fialy, Metrostav Josefa Pleskota, úprava Fárova domu od Romana Kouckého, liberecká knihovna Radima Kousala, Línkovy domy v Loučné nad Desnou, Kiszkova menšinová škola v Hnojníku, nový rozhlas od ADNS, brněnský palác Kapitol od týmu Grym-Sapák-Škrabal, kolonie v Rudníku, několik rodinných domů. Autor se odvážil do ročenky zařaditi své vlastní dílo, tenisovou halu v Litomyšli od týmu Hrůša-Pelčák, ale učinil tak oprávněně, už proto, že tak zároveň připomněl velký kvalitativní rozmach litomyšlského stavění v devadesátých letech.
Svou knihu opatřil Petr Pelčák úvodem, názorově vyhraněným a místy provokativním textem, který by neměl ujít pozornosti zasvěcenců i širšího publika. Zaujme už jeho tvrzení o neexistenci domácí architektonické teorie a kritiky, což asi může být pravda jen tehdy, porozumíme-li jeho výtce jakožto kritice úrovně a vyspělosti těchto oborů. Pokusy o teorii a kritiku u nás totiž nepochybně existují a sám Pelčák k nim nezanedbatelně přispívá. Mnoho pravdy, ale nikoliv pravdu stoprocentní v sobě rovněž obnáší Pelčákův odsudek dnešního architektonického školství. Za velmi cennou, už proto, že pochází od architekta-praktika, pokládám Pelčákovu charakteristiku podmínek a mechanismů - ekonomických, administrativních, politických, kulturních -, v nichž se dnes architektonická tvorba musí pohybovat a které jsou mnohdy daleko obtížnější, a přece nadějnější, než se to po Listopadu 1989 mohlo zdát.
Jádro Pelčákova úvodního textu nicméně spatřuji v autorově přesvědčení, že to jsou právě léta pokrytá jeho ročenkou, kdy v české architektuře i v její společenské odezvě nastal definitivní obrat k lepšímu; kdy se rodí nějaká nová kvalita. Architektura se konečně stala společenským tématem, což Petr Kratochvíl a Pavel Halík v uvedené publikaci z roku 1999 ještě nezaznamenali. A také v důsledku probuzeného zájmu klientů a investorů o novou tvorbu se za léta 1999-2000 podle Pelčákova názoru postavilo "více architektonicky kvalitních a pozoruhodných budov než za předcházející léta dekády počínaje rokem 1990" (s. 17 ).
Právě o tom nás má přesvědčit uvedená ročenka, ale já považuji toto Pelčákovo tvrzení za přepjaté, tak jako jiné jeho názory. Před kvalitami vynikajících staveb zařazených do této publikace uctivě smekám. Jako celek však na mě dvaatřicet vybraných staveb působí spíše jako zpráva o tom, že se uvnitř dnešní české architektury vyhranilo několik stylů či schémat, která naši architekti kultivovaně rozvíjejí, propracovávají - a opakují, aniž by z tohoto procesu čišelo nějaké trýznivé hledání, nějaké drama, nějaký boj. Něco takového, takovou objevitelskou energii, jsem vyčítal z několika staveb navržených v první polovině devadesátých let. Na nich bylo poznat, že o něco jde; že jejich smysl nespočívá v cestě k dobře prosperujícím kancelářím a k dobře prodejným stylovým manýrám. Postavil někdo koncem devadesátých let ne snad lepší, ale silnější kancelářskou budovu, než byla Balbínova od ADNS? Překonala nějaká vila tu Pleskotovu ve Vraném? Pokusil se někdo odvážněji experimentovat s koncepcí školy, jak to udělali Kiszka s Potyszovou v Orlové? Navrhl někdo lepší továrnu než Sipral? Možná se mýlím, možná už mi aktuální dění uniká, ale na své vlastní řečnické otázky si musím odpovědět záporně.
