Živé a mrtvé domy

(První část úvodního textu)
Neblahý je rozpor mezi moderní architekturou a obecným stavěním. Vypadá to, jako by šlo o dva neslučitelné světy či nesmiřitelné tábory. Každý si hájí to svoje a odmítá přijmout cokoliv od těch druhých. Nás architekty často svazuje obava ze ztráty výlučnosti a estetické čistoty v situaci, kdy klient, místo i přirozený stav věcí velí stavět nenápadně, standardně. A konzervativní stavitelé a stavebníci (ale i mnozí architekti) zase odmítají zpochybnit již zaběhlé postupy a nedůvěřují stále novému hledání. Kde se bere na obou stranách taková dobrovolná omezenost? A hlavně, jak to, že je tak málo vyplňován prostor mezi oběma „tábory"? Architektura vždy velmi dobře odrážela to obecné, to, co se nazývá „duch doby". A zdá se, že nyní odráží stav, kdy ve všeobecném zmatení hodnot hledáme jistoty v semknutí ve skupinách a táborech. A do omrzení hájíme svá hesla a své postupy, přitom jde většinou o averzi pouze k formálním znakům toho „druhého" stavění. Neumíme, a vlastně nechceme poznat, v čem je podstata toho rozdílu, v čem mohou mít ti druzí pravdu. Jako bychom hájili jakési nedotknutelné ideje. Přitom to může být jen strach z odhalení vlastní omezenosti.
Na jedné straně je "tábor" největší - ti pohodlní, kteří jsou neodvratně přitahováni a naplňováni spotřebou. Ti jsou dnes a denně zneužíváni obchodníky s čímkoliv. Tedy i s domy. Dům již přestal být obydlím či přístřeším, jedinečným vědomým lidským činem. Stal se zbožím. Respektive je zbožím více než kdykoliv v minulosti. Nikdy dříve nebyl pouhým předmětem úsilí o rychlý zisk. Předmětem, jehož definice je zákonitě jiná než definice opravdu dobrého domu. Obchodníci s opakovanými projekty a „opakovanými" domy hledají produkty reagující na podvědomou lidskou potřebu „již známého", současně ale také žádají produkty nákladově co nejlevnější. Proto se jejich zboží snaží vytvořit iluzi „starých dobrých chalup" s romantickými tvary a prvky a přitom je distribuováno ve formě masové produkce s prefabrikací stavebních materiálů, výrobků i celých domů. Vědomě se zde nehledá podstata přitažlivosti a původní kvality těch hodnotných starých domů, ale jejich co nejjednodušeji reprodukovátelný obraz, mrtvá forma.
Na druhé straně je tábor o poznání menší, mnohem však zarputilejší - tvůrčí architekti. Ti usilují o opak, o jedinečnost a výjimečnost. Paradoxně často dosahují téhož - ve snaze o zviditelnění a o originalitu vytvářeji také jen obraz či estetický konstrukt. Je to pochopitelné, i zde je nutné prodat, i zde je nutné respektovat trh. A ten je úzký v tomto zboží. A marketingová zásada velí: nejsme jako ti druzí. v tomto případě proto nastupuje estetická vytříbenost, okázalá modernost (modernita) či prvoplánová progresivita. Stejně jako u výše zmíněných typových domů a romantických „chalup" i zde jsou dobře rozpoznatelné formální znaky: cílem bývá vytvořit dům hodný obdivu, dům fotogenický, prostě sexy, dům, jehož ambicí je zaujmout prvotně svým vzhledem či očividným mistrovstvím. A je jedno, zda jde o obratně navržený design či o vytříbenou intelektuální konstrukci. Vlakových případech tvoříme tak, „abychom si nezadali". Netvoříme přímo, co nejkratší cestou k „dobrému domu", ať se děje co se děje, ať je to „krásné" či „ošklivé", „chytré" či „přízemní", originální nebo banální. Tvoříme také jen obraz, obraz „své architektury", informaci o tom, jak máme být čteni a kam máme být zařazováni. Chceme „vypadat, ne být". Tím spíše, že většina potenciálních klientů, kolegů či teoretiků nejde při hodnocení za vnější vzhled a povrchní kategorizaci. Nelze to ale mít za pouhý formalismus, tak jednoduché to není. Jsem přesvědčen, že většina z nás ctí étos poznávání a odkrývání smyslu a podstaty architektury. Jen při reálné tvorbě a komunikaci s okolím zakrýváme různými triky nejistotu z nenacházeni, či dokonce nehledání oné podstaty. Za štíty z obrazů proto často nelze najít to, co by ty obrazy měly představovat či vyjevovat. Zdá se tedy, že ona vzdálenost mezi masovou stavební produkcí a individuální architektonickou tvorbou je dána neochotou obou stran vstoupit do prostoru bez obrazů, do světa bez povrchních efektů, na pole pracného hledání. Architektura není ani jen stavění, ani jen design. Stejně jako každý lidský čin by měla být realizována s maximálním vědomím původního smyslu, pro který vznikla. Aby nešlo o zbytečný akt, aby nebyl tvořen odpad. Jsem přesvědčen, že smyslem stavění a architektury je dosahovat stále oněch známých cílů: pevnosti, účelnosti a krásy. Pevnosti jako schopnosti stát zpříma a důstojně stárnout, účelnosti jako přátelské blízkosti a krásy jako tiché harmonie.
Čeho jsme ale svědky? Pevnost a trvanlivost jsou masovým stavebnictvím transformovány do umělých hmot, předimen- zovaných profilů a neohrabaných detailů. My architekti zase rádi potřebu pevnosti a trvanlivosti přehlížíme ve prospěch iluzivní tvarové a proporční čistoty. Kvůli nepřiměřenému úsilí o abstraktní formu stavby a o efektní detail tak obcházíme prověřené stavební postupy a metody a riskujeme nebezpečí technických chyb. Účelnost je zase běžnou stavební produkcí předkládána jako pouhý souhrn základních funkcí domu, více či méně úspěšně poskládaný do kompaktního celku. Péče o duši, neřkuli o ducha, je tímto přístupem neomaleně odmítnuta. Paradoxně, i když z opačné strany, je tento deficit patrný i u exkluzivní architektury. Zde bývá účelnost domu interpretována jako sofistikovaný prostorový a dispoziční konstrukt neboje podřízena výtvarné či „filozofické" tezi autora. Myslí se více na to, jak dům zapůsobí, než na to, jak se sžije se svými obyvateli. A krása? Křesaje u průměrné konfekce redukována na vnější zdobení a prázdný ornament. Jde o představu v Čechách vžitou, že to je architektura. Že typolog k sobě logicky naklade obdélníky místností, stavařje technicky správně obestaví a architekt to vše nakonec šikovně ozdobí. Proto je kolem nás tolik morálně mrtvých domů. Architekti jsou si vědomi, že krása musí prorůstat celým domem, nejen jeho povrchem. Zbývá pak jen to nejtěžší: najít ji, objevit a vyjevit. Obávám se ale, že se to nedařívá. Že se ji mylně snažíme nacházet ve skulpturální či materiálové virtuozitě, v upovídané duchaplnosti či v krátkodechých efektech. Že příliš věříme své intuici a talentu, že příliš spoléháme na intelektuální bystrost a omračující chytrost. Že se nám nechce znovu a znovu do odhalování těchto nástrah a do dobrodružství hledání podstaty dobrého domu. Jaké je dnes nejběžnější setkávání s architekturou? v katalozích a v časopisech, a to většinou bez ladu a skladu, bez rozlišení pokleslé a vytříbené produkce. v běžném životě je pro nás většinou jen fasádou, více či méně přitažlivým poutačem. Architekturu čím dál více vnímáme opravdu jen jako obraz, nezažíváme ji přímo jako součást obcí a krajiny. Nezažíváme ji přirozeně vrostlou do prostoru osídlení, nezažíváme ji jako dobrou energii, jako samozřejmost, jako součást Země či vesmíru. Nejsme schopni ani ochotni. Zažíváme ji jako objekt, jako kontejner. Jako nosič informace pro naše smysly, jako prostředek pro naše základní potřeby. Nepřijímám dnes módní tezi, že tak to je, že jde opravdu o mrtvý kontejner, který je oživován člověkem a jeho aktivitou, předmět, jehož charakteristikou jsou pouze vnější formové znaky. Nic, co člověk dělá, nemá být děláno s apriorním přesvědčením, že jde o nástroj k prosazení vůle, ať jeto ve jménu moci, slávy či bohatství, nebo jen té malé osobní libosti či spokojenosti.
Jak se v tom vyznat, když nám více a více vládne forma, když smysl a obsah umíme stále hůře identifikovat? Jaká má být naše architektura? Jací máme být jako architekti? A hlavně: jací máme být jako klienti (protože klienti dělají architekty)? Především musíme být nepředpojatí a svobodní ve svém rozhodování o tom, co má vzniknout z našeho rozhodnutí. Otevření ke všemu, co nám může přinést klid,jistotu,-ríebo alespoň špetku poznání. Citliví k místu, které přetváříme, většinou jednou provždy. A obezřetní ke svodům jednoduchých cest a smyslových zážitků. Architektura není objektem pro nahlížení, naslouchání, čichání, chutnání či dotýkání, to jsou pouze nástroje pro její vědomé či nevědomé vnímání. Architektura je ve své ideální podobě spíše subjektem než objektem. Je tak součástí celku, nevyděluje se z něho jako předmět naší posedlosti po zbohatnutí nebo zviditelnění. A architekt? To není ten „šikovný", který umí obratně interpretovat módní trendy či díla světových hvězd. Architekt je ten, který umí vyjádřit podstatu domu - či spíše o to co nejpoctivěji usiluje -jako syntézu konkrétního (zadání) i obecného (vnitřní svět). A forma? Na té pramálo záleží. Žijeme v době, kdy žádná forma (tvar) domu již nepřekvapí, v tomto ohledu jsme relativně svobodní. Je zřejmé, že v hledání či vynalézání nových forem to není (jak umanutě se ale stále této snaze oddáváme!). Že je načase se obrátit a hledat to, proč ony formy vznikají, co je podmiňuje, vytváří a naplňuje. To, co ve své podstatě existuje bez formy. Je zoufale marné žádat sloh, styl či trend, je směšně malé přít se o „míru šikmosti střech". Zapomeňme na formu jako obraz jakéhosi ideálu. Je falešný, stokrát falešný. Chtějme více. Vytvářejme pokaždé nové formy - ať blízké těm starým nebo novátorské -jako zhmotnění našich stále nových hledání. Tedy spíše - nechme je zrodit. Každé místo, každé setkání, každá další vteřina modifikuje formu, transformuje beztvaré nic v konkrétní tvar. Jen musíme mít odvahu a nebát se toho, co z nás vyjde. Nebát se toho, co může být považováno za ošklivé, nesourodé či nepovedené. Věřím takové „ošklivosti" více než líbivé estetice okázale moderních či tak zvaně zajímavých forem. Skrze opravdové poznání tohoto druhu „ošklivosti" lze poznat a pomoci tvořit i to krásné. Věřím také v to, že lepší korekci udělá proces vzniku domu s jeho limity lidskými, finančními a technickými než předcházející regulace osobní nebo úřední. Proto snad ta pestrost výběru v letošní ročence. Jde často o názorově či východiskem protichůdné projekty, jejichž společným jmenovatelem je, dle mého názoru, co nejpřímější cesta k vyjádření. Nebo lépe řečeno: je zde dobře patrný osobní stav a názor autora, tedy víceméně zřetelný odraz tohoto světa. Hledal jsem architekturu někam směřující, nepoměřovaljsemji jakýmisi absolutními kritérii, ale pátral jsem spíše po tom pohybu vpřed, i když často trhavém. Přednostním hlediskem výběru nebyla ani formální dokonalost, ani sofistikovaná virtuozita, ale ponejvíce pozitivní energie, kterou architekt (dle mého soudu) vložil do svého činu. To, co rozezní bez potřeby rozumové spekulace. Nejde snad o ono známé „líbí nelíbí", které bývá také spekulací, ale citovou nebo pocitovou. Stejně však omezenou, jako je ta rozumová, protože naplněnou předsudky. Jde o co možná nejpřímější zažívání či vnímání - dobrodružství co nejhlubšího vhledu bez předpojatosti. Beze strachu, že mě silně osloví něco, co by přeci správně mělo být špatné či neaktuální či příliš obyčejné. A naopak - že se nedám ošálit mistrovskou formální hrou, která přímo diktuje obdiv. Nemohu říci, že jsem to dokázal, jen jsem se o to co nejpoctivěji snažil.
A jak je to s tím rozporem a sporem dvou táborů popisovaným na začátku článku? Nevím, co s tím. Neumím a nechci se k tomu stavět jako obchodník či stavitel, ani jako filozof, snad jen jako architekt. Vím jen, že má cenu objevovat ten prostor mezi, že je nutné odmítat v sobě pocit výlučnosti a odporu k těm „druhým", že stojí za to objevovat, co přinášejí a proč se tak děje. Hledejme ať jako architekti, či jako klienti - těmi jsme ostatně všichni - co nejsvobodnější vyjádření, ne svévolné, ale pravdivé. Ne prvotně ve formě, ale v obsahu (jakkoliv vím, že je oboje do sebe nedílně vrostlé). Architektura má velkou sílu, je schopna povznášet ducha. Pokud to ale opravdu chceme. Pokud si na to jen nehrajeme. Pokud to nezaměňujeme za intelektuální či estetické požitkářství. Nejde o „libost", ale o „sílení".