Silokřivky české architektury

Sleduji naši i evropskou architekturu již dlouho. Zjišťuji, že v současných evropských architektonických úvahách představuje tvůrčí myšlení především reakce na minimalistické filozofické konstrukce z devadesátých let. Architekty a kritiky zajímá tvarově bohatá, povrchově zajímavá, dramatická, hravá a pocitově bohatá stavba. Proto přirozeně i mě taková architektura zajímala nejvíce a snažil jsem seji při výběru staveb do knihy promítnout.
Z dlouhodobého pohledu na českou, moravskou a slezskou architekturu pozoruji určitou nevyváženost vtom, jak jsou přijímány odbornou veřejností tři rozhodující osobnosti nejstarší architektonické generace - Alena Šrámková, Emil Přikryl a Jan Línek. Architekti Šrámková a Přikryl významně ovlivnili českou architektonickou tvorbu. Domnívám se ale, že uvažování obou je z dnešního pohledu příliš názorově svázáno s myšlenkami osmdesátých a devadesátých let a v pracích jejich žáků a následovníků je tento podtext vidět.
Osobnost a tvorba Jana Linka je naopak pro jeho alternativní pojetí české strohosti dlouhodobě nedoceňována. Ve výběru ho zastupuje rodinný dům v Liboci. Stavba obsahuje všechny základní prvky architektovy tvorby. Vztah k území, bohatý tvar domu spojený s vnitřním prostorem a také určitý systém ad hoc použitých výtvarných prvků. Svoji základní myšlenku rozvíjí Línek dlouhodobě. Nesměřuje k dokonalému formálnímu výtvarnému schématu, které by po dosažení vrcholu jen intelektuálně obměňoval. Soustřeďuje se na jistý systém hodnot. Svoji tvorbu proto může rozvíjet zcela nezávisle, a přitom reagovat na aktuální myšlenky současnosti.
Nově postavené domy, kde jak si myslím vyzařuje Linková myšlenková jiskra, mi připadají dnes životnější. Ročenka obsahuje několik staveb podobně uvažujících architektů. Souznění s Línkem nacházím v bytovém domě ateliéru ANTA (Tomáš Velinský, Karel Scheib), v rodinném domě v Berouně od Milana Víta a v bytových domech v Polici nad Metují od Davida Chmelaře. Bytový dům na Petřinách navržený Tomášem Velinským a Karlem Scheibem se může někomu zdát nejproblematičtější stavbou v mém výběru, snad protože jej postavili málo mediálně známí architekti. Pro dům se také rozhodla mezinárodní porota Grand Prix Obce architektů, která dala stavbě hlavní cenu. Volba poroty se v českém prostředí jevila velice překvapivá. Na druhou stranu však hodně naznačila, co v současnosti zajímá architekty mimo Česko.
Velký prostor jsem se rozhodl ve svém výběru dát architektu Zdeňku Frankovi. Jeho hrubě tesané domy jen obtížně zapadají do kultivované představy architektury propagované v obou rozhodujících architektonických centrech -v Praze a v Brně. Frankova myšlenková poloha je mimo hlavní proudy české strohosti a jeho názory byly v domácím prostředí dlouho přehlíženy. Důvodem, proč byly architektovy myšlenky přijímány obtížně, mohly být Frankovy specifické architektonické začátky inspirované organickou architekturou a jeho nelehká cesta k dynamickým a plastickým domům a projektům. Zdeněk Franěk dokončil v posledním desetiletí řadu přesvědčivých staveb s trvalou vypovídací hodnotou a své místo na architektonické scéně si již našel. V mém výběru je zastupuje bytový dům Eucon v Praze na Žižkově, vila na Červeném kopci a budova s vlastní kanceláří, obě v Brně.
Práce na přípravě ročenky, kterou mají čtenáři právě v ruce, mi trvala přibližně jeden rok. Poměrně dlouhou dobu jsem měl obavu, aby současná architektonická tvorba v knize nevyzněla příliš názorově ploše a stroze a abych nebyl odkázán pouze na výběr staveb z většího souboru hmotných masivních domů s plochou střechou a jednoduchým rastrem oken. Tak na mne působí dnes nejrozšířenější stavební „typ" současnosti a tak vidím i průměrnou současnou architektonickou realizaci, mající vzhled konvenčního „moderního domu" a postrádající jakoukoliv hlubší architektonickou myšlenku. Elitní tvůrčí scéna v Česku přirozeně hledá již delší dobu nový myšlenkový potenciál, který by uvedená stavební schémata překonal. Jsem rád, že jsem do svého výběru mohl zařadit několik dramatických a plastických domů, které jak doufám ukazují, že i místní architekti dokáží reagovat na evropský životní pocit a myšlenkový kontext. Mám na mysli hlavně dvě stavby ateliéru ATX (Tomáš Beránek, Zdeněk Eichler, Rostislav Jakubec) - rodinný dům v Horní Lhotě u Blanska a tenisovou halu v Krnově, dále bytový dům v Libni od architektů Drexiera a Vrbaty nebo výukové centrum Fakultní nemocnice v Hradci Králové od architektů Juhy a Topinky. Možná proto, že jde o ateliéry, které tolik nezavazuje vlastní dřívější tvorba, je jejich citlivost vnímat současný životní pocit vyšší.
Názorové tvůrčí pole mladší generace architektů v mém výběru vymezují tři vrcholy. Prvním je již zmíněný brněnský ateliér ATX se svými plasticky tvarovanými domy. Druhým pak je David Chmelař a třetím pražský ateliér UM (Martin Matiska, Petr Uhlík). Oproti architektům ateliéru ATX klade David Chmelař větší důraz na výtvarný povrch domu a konceptuální vyskládání stavby. Na bytových domech v Polici nad Metují navrhl vnější pláště zcela volně, a přitom dokázal respektovat systém uspořádání vlastní stavby. Martin Matiska a Petr Uhlík, kteří navrhli vilu u Vltavy v Českých Budějovicích, překonali vžitou minimalistickou formu dynamickým prostorovým ztvárněním domu. Česká strohost v pojetí ateliéru UM získala v budějovické stavbě novou bohatší dimenzi a jistě významný příspěvek a nový impulz.
Nejpočetněji je ve výběru ročenky zastoupena střední skupina tvůrčí generace architektů. Dlouho jsem předpokládal, že v rámci této generace by mohly nabídnout zajímavý a protikladný pohled na bydlení domy ateliéru D3A (Fiala, Prouza, Zima) a architektů sdružených v Obecním domě v Brně. Oba přístupy se diametrálně liší. Brněnská scéna je spjata již po dlouhou dobu s potřebou vyrovnat se s odkazem konfrontace brněnského funkcionalismu a vilyTugendhat Miese van der Rohe. Naopak architektonická estetika ateliéru D3A obsahuje v sobě velkou výtvarnou lehkost a nezatíženost tradicí. Dva pozoruhodné rodinné domy od Stanislava Fialy a Jaroslava Zimy však zůstaly do doby uzávěrky výběru staveb nedokončeny. Stejně jako dům v Bystrci z ateliéru RAW (Tomáš Rusín, Ivan Wahla). Z uvažované skupiny mi tak zůstaly jen domyvJundrověa Žabovřeskách od Petra Hrůši a Petra Pelčáka a v Jundrově od Tomáše Rusína a Ivana Wahly. Výběr ale umožňuje ještě jinou možnost srovnání pražské a brněnské generační scény. Vzorkovna Sipral od Stanislava Fialy a Daniely Polubědovovéje velice hravá a pocitově bohatá. Naproti tomu dvě vysoké školy architektů Buriana a Křivinky neprovokují a mají klasický střih.
V publikaci tvoří významnou skupinu školní objekty. Jedna budova stojí v Hradci Králové a tři v Brně. Juhova a Topinková křivka lékařské fakulty nebo Květův odlehčený urbanismus informačního centra Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně ukazují, že vysoká škola nemusí vypadat jen usedle a vážně a že stavba může upoutat svým tvarem nebo urbanistickým řešením.
Dialog Praha - Brno se rozvíjí v mém výběru v různých rovinách. Jak citlivě může architekt pracovat ve stávajícím prostředí, ukazuje Pleskotova rekonstrukce zámeckého pivovaru v Litomyšli, bývalá slévárna Vaňkovka v Brně z ateliéru DRNH (Antonín Novák, Petr Valenta, Karel Spáčil, Zuzana Morávková) a Arcidiecézní muzeum v Olomouci z ateliéru HŠH architekti (Petr Hájek, Tomáš Hradečný, Jan Šépka). Josef Pleskot vnes! do historické stavby jemnou eleganci, architekti DRNH přísnost. Důslednost ateliéru HŠH je vidět na celém pojetí a srovnání nové a původní vrstvy budovy muzea. Názorovou představu architektů Hájka, Hradečného a Šépky podporují jejich generační souputníci Jaroslav Wertig, Boris Redčenkov a Prokop Tomášek z ateliéru A6g ve své drobné přístavbě na Žižkově. Kámen, cihly, dřevo, beton a sklo jsou materiálem pro prostorovou hru volných a plných stěn a křivek. Ateliér A6g více využívá možností práce s prostorem, architekti HŠH kladou větší důraz na systém řešení celku stavby.
Budovou, která po svém dokončení vyvolala největší diskuse, je Obchodní centrum Omega v Brně. Nejcitlivějším místem sporu bylo řešení průčelí do náměstí Svobody a jeho výtvarná struktura. Na rozdíl od odpůrců Centra Omega si nemyslím, že nová stavba v historickém prostředí musí mít stejně rozdělené průčelí, jako měly původní historické domy. Současný dům má jinou funkční skladbu a jiný význam užívání, kterému neodpovídá rozdělení stavby na efektní přízemí a jednodušeji provedená vyšší podlaží. Kde by ostatně měl mít Kubův a Pilařův dům své architektonické těžiště, když jeho „obchodním parterem" jsou tři nadzemní a jedno suterénní podlaží? Jednotný plášť domu je především ikonou funkce domu a až teprve následně říká cosi nedůležitého o vnitřku stavby. Abstraktní výrazové zjednodušení uplatněné na obchodním centru v Brně je ateliéru Kuba, Pilař architekti vlastní. Jednoduchý tvar kapličky v Černé u Měřína musí přesvědčit každého, že architektonické soustředění na jádro myšlenky dokáže nést přesvědčivé výsledky.
Zcela zvláštní místo v knížce má realizace Příhodova a Zmekova vestibulu v logistickém areálu v Písku. Stavbu skladů dokončil ateliér Káva (Tomáš Novotný, Tomáš Zrnek) již dříve (viz Česká architektura 2002-2003). Stavebník však dotvářel budovu postupně a výtvarné řešení vestibulu kanceláří bylo dokončeno až v samotném závěru. Objekt ve vestibulu není drobná architektonická interiérová práce. Motiv posledního stanoviště kontejneru změnil jednoduché schodiště na velkorysé výtvarné řešení a koncepční umělecké dílo v architektuře. Není běžné, aby české stavby obsahovaly náročné výtvarné projekty. Kombinace kvalitního architekta se stejně dobrým výtvarníkem je velice vzácná. Vyžaduje od obou vzájemné lidské porozumění a blízká tvůrčí východiska.
V rozhodující míře jsou v mém výběru zastoupeni architekti z Prahy a z Brna. Když pominu Jiřího Příhodu, který žije střídavě v Praze a v Lubné u Litomyšle, a zcela pražský ateliér Káva a náchodsko-brněnský ateliér Archteam (Milan Rak, Iveta Raková, Libor Rydlo), s kterým spolupracuji, zůstane jediným skutečně regionálním architektem Zdeněk Trefil z Valašského Meziříčí. Jeho švýcarská praxe však ovlivnila jeho tvorbu natolik, že je schopen vytvářet stavby překonávající svým významem hranice regionu. Dnes již pracovní a životní existence v regionech není omezena informační bariérou, která by bránila architektům rozvíjet způsob jejich uvažování. Hlavním důvodem malého zastoupení regionálních architektů jsou tedy nejspíše menší architektonické příležitosti v regionech, které by jim umožnily kreativně rozvíjet jejich schopnosti.
Rád bych naznačil také názor nastupující architektonické generace. Může být myšlenkovým protikladem k stavbám postaveným zkušenými architekty. Úvodní text jsem doplnil o obrazovou dokumentaci prací mladého absolventa ateliéru Miloše Floriána na Fakultě architektury ČVUT v Praze Michala Kutálka. Není snadné odhadnout dopředu tvůrčí potenciál někoho, za kým je jen krátká profesní dráha. Schopných a nadaných studentů a architektů je jistě více. Pro mne bylo důležité najít v jejich práci určité cílené směřování a osobní důslednost. Tedy vlastnosti, které každý nemá. Myslím, že právě Michal Kutálek uvedené předpoklady splňuje. Pro ilustraci architektovy tvorby jsem vybral čtyři projekty z průběhu několika posledních let. Dvě školní semestrální práce - Muzeum Velké Moravy a projekt rodinného domu Take-off do Zlína, diplomní projekt Muzea moderního umění do Varšavy a realizovaný interiér obchodu Silvie ve Zlíně. Kutálkova metoda navrhování je úzce spojena s progresivními technologiemi spojujícími umění, architekturu a průmyslový design. Při výrobě modelu domu Take-off použil metody využívané v automobilovém průmyslu. Na projektu Muzea moderního umění do Varšavy pracoval v obtížných urbanistických podmínkách vytvořených v sousedství nejkontroverznější varšavské stavby - Paláce vědy a kultury. Velmi plastickým tvarem nové stavby tyto urbanistické problémy překonal. V Muzeu Velké Moravy soustředil prostorové bohatství domu do nitra objektu, k venkovnímu prostředí zůstal šetrný a podtrhl pietnost architektonického úkolu. Všechny Kutálkovy práce směřují k plastickému celku. Jeho názorové směřování potvrdila i nejnovější realizace - obchod Silvie ve Zlíně.
Na závěr snad ještě jeden postřeh. Architekt se architektem stane až prostřednictvím realizací podle vlastních projektů. Není to otázka diplomu nebo jiného papíru dávajícího absolventovi architektonické školy určité oprávnění. Architektura není také věcí umělecké superstudie, kterou někdo jiný rozkreslí a někdo další na stavbě dokončí a postaví. Architektura je umění a umění pochází od slova „umět", a ne „sedět v kavárně a chtít být slavný a bohatý". Umění vyžaduje poctivou práci a bez ní nelze získat potřebnou tvůrčí lehkost. Skutečná lehkost není náhodná, je odskicovaná a vydřená, vyžaduje vůli a nadhled. Věřím, že jsem dokázal najít stavby, kde je architektonická poctivost a lehkost opravdu vidět.

Alexandr Skalický