Se Zdeňkem Fránkem ZF hovořil Adam Gebrian AG.
AG: Řada tvých staveb je postavena na iracionálních prožitcích, zážitcích z dětství. Architektura je často prezentována jako služba zadavatelům, klientům, ale ty do procesu tvorby vnášíš něco ze sebe,
něco, co nikdo nepoptával, a navíc se tím nijak netajíš. Připadá mi, že to je způsob, který na naší scéně není obecně příliš oceňován. Jak se s tím vypořádáváš? Vnímáš to jako nějaký problém, nebo nikoliv?
ZF: Nejenom že takový způsob práce není obecně uznáván, ale často vyvolává úplný vztek. Averzi. Nenávist. Na druhou stranu, když už je přijat, je přijat velmi vřele, jako něco, co tu chybí, čeho by tu mělo být více.
Řekl bych, že v zahraničí je takový přístup vítán a často považován za nejvyšší prioritu. Většinu kladných reakcí na naši práci mám právě hlavně ze zahraničí. Kdykoliv jsme nějaké naše materiály poskytli, byly publikovány. Že je to u nás jinak, mě mrzí hlavně kvůli mým kolegům, ale jinak je mi to dost jedno. Práce máme dost a to malé procento zájemců, kteří takovou tvorbu oceňují, se obrací právě na nás. Často se složitými problémy. Když je něco příliš složité, třeba komplikované místo, takzvaně neřešitelná lokalita, tak to vždy rád přijmu. A občas mi připadá, že tenhle typ zakázek doslova přitahuju. České prostředí je zdegenerované minulou dobou. To je jasná věc. Pro mě je zajímavé porovnání například s Chile. Chile mělo také socialistické období, a taky fašistické. Ale současná chilská architektura je dnes v úplně jiné situaci. Byl jsem tam v poslední době několikrát. Pořád to sleduju a přemýšlím, proč to tak je. Posílám tam studenty, aby zjišťovali, v čem je to jinak. V čem je ta neuvěřitelná síla, kterou to tam má.
AG: Kromě projektování už také několik let učíš. Jak k výuce přistupuješ?
ZF: Cítím se jako nějaká houba, která saje, něco se dostává dovnitř a něco jiného z ní vychází. Všechna studentská řešení se snažím přijímat a na každém se pokouším něco najít. Rozhodně mladým nevnucuji to, co dělám já.
AG: Jak vnímáš rozdíl mezi současnými studenty a svojí generací?
ZF: Myslím si, že jsou daleko lépe vybaveni než my. Znalostmi, otrlostí. Když popíšu třeba sebe: Neumím na počítači. Neumím v podstatě nic. Mám jakousi vizi, ale na všechno potřebuji spousty lidí, kteří mi to pomohou udělat. Já tomu jenom ukazuji směr. Kdežto dnešní studenti už si to udělají celé sami. V tom jsou soběstační. Jako kdyby plavali pod vodou a měli žábry. To samé je i s angličtinou. Já se sice v pohodě domluvím, ale oni tím žijí. Mluví anglicky o stavařině. Nezajímá je nic z minulých sporů. Jde jim o ekologii, jsou pracovití a často bezohlední a krutí vůči nekvalitě. Jsou na začátku, mají obrovské množství energie a jim patří svět.
AG: Trápíš se obrazem, pověstí české architektury ve světě. Proč?
ZF: Obraz Česka v zahraničí je pivo a hokej. Proč ne? Klidně. Obojí je dobré. Ale já mám rád švýcarskou architekturu a chtěl bych, aby Švýcar měl rád tu českou. Hodně cestuji, a když jsem před pár lety řekl, že jsem z Česka, tak řekli: Jo, Čečensko, tam jste na tom fakt špatně. Ať přijdu kamkoliv, česká architektura je pro ně absolutní neznámá. Kdysi jsem mluvil s Kennethem Framptonem a on říkal: Nejlepší český
architekt je Vladimír Šlapeta. Ale nic víc. Steven Holl říkal: Česko, jasně, Brno, vila Tugendhat, ale taky nic víc. O holandské architektuře můžeš mluvit týden, l o jiných. O slovinské, o rakouské. Řada rakouských ateliérů za sebou ještě neměla ani žádnou pořádnou realizaci, a už byly součástí mezinárodní přehlídky na benátském bienále. My nikdy. Za nás nikdo nelobbuje. Mně vadí, když bienále navštívím a vidím, že jsou tam skoro úplně všichni včetně afrických států, ale Česko nikoliv.
AG: Teď jsi strávil půl roku života výběrem více než třiceti staveb z toho nejlepšího, co tu máme. Myslíš si, že kvalita té špičky je u nás taková, aby v mezinárodním srovnání obstála?
ZF: Ne. Není. Jsou tady krásné baráky. Ale i v mém výběru do ročenky chybí stavba, která by měla potenciál zaujmout celý svět. l když vezmu domy Petra Hájka nebo Jana Šépky, kteří jsou takoví
nejjasnější, nejzářivější, tak to nesplní. A jestli je v mém výběru nějaká nevídaná věc, tak je to realizace Jiřího Zhoře.
AG: Když říkáš, že tu neexistuje nic, co by mohlo zaujmout celý svět, proč tomu tak podle tebe je?
ZF: Neexistuje tu struktura, instituce, která by českou architektura "vyvážela". Jestli chceš něco prodat, uplatnit na nějakém trhu, tak to musíš systematicky vyvážet a podporovat. V podpoře by mohli pomoct i novináři, historici a kritici architektury. "Starých mistrů" ale máme jen pár a ti jsou až do konce života zaměstnáni texty na zakázku a zdá se, že si nevychovali nástupce. Novináři-specialisté na architekturu tu - až na jednu čestnou výjimku - taky nejsou. A chce-li se mladý novinář či kritik prosadit, tak se buď zadusí příliš velkým soustem, nebo jedním jediným destruktivním článkem rozbije to, co architekt buduje celé léta. Nikdo taky nekritizuje to skutečně špatné, například nekvalitní typovou výstavbu. Ta se na ničení české krajiny podílí snad nejvíc a katalogy developerů sice dav informují dostatečně, ale mylně. Částečně zlepšit situaci se pokouším třeba u nás na fakultě zavedením předmětu public relations, který bude přednášet Petr Volf. Bude studenty učit, jak připravit podklady k návrhu tak, aby mohl být publikován v periodikách. Jak se uplatnit na zahraničních
webech. Jak archivovat projekty. Prostě to vyzkoušíme. Osobně si myslím, že o vývoz české architektury do zahraničí by se měla intenzivně a systematicky starat také Česká komora architektů.
AG: Mluvíš o zanedbané péči o export, ale zároveň říkáš, že ani stavby tu nejsou tak skvělé, aby se informace o nich daly snadno vyvézt. Kdyby náš problém spočíval v tom, že tu máme fantastické věci, jen o nich skoro nikdo neví, tak je řešení relativně snadné, ale tak to asi není. Proč si tedy myslíš, že tu ty celosvětově výjimečné věci nevznikají?
ZF: Musí vzniknout postupně. To nejde naráz. Takový talent jako například Koolhaas tady není. Ale takový talent se nezrodí z popela. Prvně musí vzniknout jakési podhoubí. Já jsem se včera podíval na ArchDaily a tam byl zrovna projekt od Jeníka Hory (architekti ORA), předtím A1architects se svým vlastním bydlením a ateliérem. Když by těch ateliérů, které tam budou své realizace posílat, bylo padesát nebo sto a každý rok by tam autoři posílali dvě tři věci, tak to už jsou stovky věcí a to už někdo zaregistruje. V Chile to tak je. Každý týden vidíš chilský barák. A z toho už ten vynikající talent vzejít může. Druhá věc je, že nejsme dost výrazně čeští.
AG: Existuje názor, že pro svět se můžeme stát zajímaví tím, že budeme dostatečně lokální. Že budeme přesvědčivě svázáni se svojí historií, geografií, společností. Pak, možná zdánlivě paradoxně, se díky své lokálnosti naše práce stane univerzálně atraktivní. Je to klišé, nebo si myslíš, že na tom něco je?
ZF: Samozřejmě, že to tak je. Podívej se třeba na Portugalsko nebo Japonsko. Bílé domy, betonové domy. Zíráme na japonské betonové domy bez izolací, ale to má mnoho důvodů podmíněných místním prostředím. Portugalsko a jeho ostré slunce. Přesto se tyto domy dělají i u nás, bez souvislostí. My jsme země omítek. Ve škole teď máme téma český dům, respektive dům v české krajině. Snažíme se přijít na to, jak má vypadat dům, který by nesl typicky české rysy.
AG: V souvislosti s Japonskem mluvíš o častém riziku zemětřesení, v případě Portugalska jsi zmínil ostrost slunce a přítomnost oceánu. Jaké vnější znaky vidíš jako charakteristické pro české prostředí?
prostředí?
ZF: Já za typicky český dům považuji třeba Ještěd. Klidně to může být i montovaný, futuristický dům, chytře osazený do krajiny. Češi jsou koumáci, pouštějí se do naprosto kuriózních věcí. Proč se
znovu nepokusit o typový domek, jako byl "Šumperák"? Nemusíme lovit hned v baroku. Můžeme se pokusit o nějaké navázání na kubismus. Proč se to nesnažit rozvinout dále technologicky? Už zmíněnou prací s omítkami, třeba úplně futuristickým směrem. Když vidíš opadaný dům, pod tou omítkou zahlédneš propletené proutí, aby omítka na vepřovicích držela, to jsou tak krásné struktury. Pro tohle má cit třeba Standa Fiala a dokáže s tím technologicky pracovat. Nebo využití textilu. Je třeba pozorovat a zkoušet, i za cenu spousty chyb a omylů. Mě zaujalo, jak obrovské množství nepovedených domů v Japonsku uvidíš. Nikdy to není trefa do černého hned.
Postaví se, zboří se, bez toho to nejde.
AG: Jsou i u nás nějaké charakteristické vnější vlivy, na které musí architektura hledat odpovědi?
ZF: Když se domů vracím odjinud, vždy mě zaujme jakási měkkost. Plavnost. V naší krajině nenajdeš moc ostrých hran. Ta krajina je lehce zvlněná, tvoří jakousi misku ohraničenou měkkými kopci. Tady nejsou ostré skály. l Prachovské skály jsou hodně omleté. Ta poezie je hluboká. Když si vezmeš třeba Otokara Březinu. Je tajemná. Jsou tu mystická místa. Proto se sem výborně hodí vrcholné Dientzenhoferovy struktury. Sošné centrály podobně jako ta skaliska. Ale přitom měkké. Nebo Santiniho rostlinné motivy. Podívej se na posledního vítěze Mies van der Rohe Award (koncertní sál Harpa na Islandu od Henning Larsen Architects, Batteríió Architects a Studio Olafur Eliasson, pozn.). Objeli jsme celý Island a pak přijeli i tam. Ten dům je jak Island sám. Ty barvy, světlo, ale zároveň černá vyvřelina. Kulturní sál, koncertní sál, a to pak pochopitelně přitahuje turisty. Vždyť my jsme to tu taky vždycky měli. Nádherná historická města. Český Krumlov, Slavonice. Města, za kterými jezdí lidé z celého světa. A pak se to přetnulo a my teď budeme dělat, že světu nemáme co nabídnout? Že nás to nezajímá? Že to stačilo? Že budeme dál všechny lákat jen na to staré? Ale to nové, to nové může být přece ještě mnohem krásnější.
AG: Mluvíš o měkkosti, plavnosti, mystičnosti, nepovrchnosti a tajemnosti. Vidíš na to v současné české architektuře odpověď?
ZF: Ne. Připadá mi, jako bychom neměli sebevědomí. Skoro všichni se tu snažíme dohnat svět. Ale to je, jako bys jel starou škodovkou na plné pecky s plynem na podlaze, a přitom se ti ten mercedes vzdaluje za horizont. Musíme se naučit být hrdí a říct: Nebudeme kopírovat zahraničí. Postavíme svůj vlastní svět znovu. Vyjdeme z toho, co tady je. Připadá mi, že trochu se o to snaží, jak už jsem řekl, Stanislav Fiala. Vytváří svůj sebevědomý svět. U studentů mám pocit, že jsou až moc přeinformovaní, a to především nepodstatnými informacemi. Všichni můžou všechno. Všichni mohou jet, kam je napadne. Jsou hodně rozptýlení.
A málokdy se soustředěně zabývají tím, odkud jsme, co nás potkalo.
AG: Často se taky říká, že podmínkou vzniku něčeho dobrého je férové prostředí, slušné mezilidské vztahy. Jak to vidíš ty?
ZF: Tady jsou všichni proti všem. Profesní organizace nemají vážnost a respekt svých členů. Přou se navzájem a nesmyslně dublují své aktivity. Netolerance a neochota táhnout za jeden provaz oslabuje v očích veřejnosti, kterou tak všichni potřebujeme, celý obor. l mě mockrát někdo napadl, pro mě z úplně nepochopitelných pohnutek. Já jsem z toho tak vystresovaný, že už skoro vůbec nic nepublikuju. Zvláštní, nepřející prostředí. Ale to každý zná. Každý s tím má zkušenost. Myslím si, že to není třeba nějak sáhodlouze popisovat. Je tu veliká nevraživost, ale na druhou stranu zase mezi určitými lidmi veliká přátelství. Neočekávám, že budou všichni pozitivně přijímat to, co dělám. Ale připadá mi, že tu není moc chuť dělat nové věci. Ani na školách mi nepřipadá, že by lidé chtěli objevovat nějaké nové obzory.
AG: Kdo nemá na školách chuť dělat nové věci?
ZF: Ani studenti, ani pedagogové. Navíc mi připadá, že se architektura trochu zbytečně ocitá v izolaci. Dřív byla mnohem více propojená s uměním. K barokním kostelům patří varhany, ty domy pak
v podstatě fungují jako velké hudební nástroje. Dnes by architektura měla být daleko více propojena s objevy na poli vědy. To se, myslím, opravdu moc neděje.
AG: Fakulta umění a architektury v Liberci, kde jsi děkanem, je součástí technické univerzity. Dochází u vás k těmto propojením?
ZF: Začínáme to dělat, ale bude to složité.
AG: Tvoje tvrzení, že jsou tu krásné historické domy, na které můžeme být hrdí, ale že teď máme možnost dělat ještě mnohem lepší stavby, bude mnoha lidem znít dosti kontroverzně. Jsi o tom skutečně přesvědčen?
ZF: Naprosto. Na tisíc procent.
AG: Pojďme se chvíli věnovat knize, ve které tento rozhovor vyjde. Jak jsi k výběru staveb přistupoval?
ZF: Celé jsem to připravoval s kolegyní, která mi vytvořila zázemí a bez které bych to nikdy nedokázal. Sešlo se nám v nabídce kolem dvou set domů. Rád bych jich vybral mnohem více, než jsem mohl. Některé nevybrané jsou dokonce lepší než některé vybrané. Nemá ale smysl prezentovat třeba deset chalup stejně formálně řešených, byť skvělých. Dobré stavby si cestu do médií stejně najdou. Některé stavby, které jsem vybral, představují zvláštní ojedinělý typ, fenomén, který cítím jako symptom tušené odezvy ve světě. Naopak jsem vynechal některé stavby kvalitních architektů, které opakovaly rukopisné schéma nebo reagovaly na nějaký populární trend. Takové příklady musely udělat místo stavbám, jejichž autoři si jdou svou cestou, hlava nehlava, a zpočátku třeba i do slepé uličky. Prvořadým kritériem výběru pro mne byla i jen třeba intuitivně tušená neobyčejná kvalita. Snažil jsem se uplatnit hodně realizací žen, protože mi přijdou k prostředí daleko citlivější. Chodníky ve Zlíně od Ellementu nebo ta jejich rekonstrukce baťovského domku, který se moc nezměnil, jen se dovnitř vneslo barevné světlo. Jemná, krásná věc. Dal jsem tam taky dům Petra Rezka, protože mi připadá důležité, aby některá prostředí zůstala zachována.
AG: Začínáš mluvit o rekonstrukcích, o propojení starého a nového. Vrstevnatost je něco, co je pro české prostředí zřejmě docela typické...
ZF: A bude čím dál tím víc. Stavět v historickém prostředí je složitý úkol. Určitě se bude zahušťovat a architekti se v tom budou muset naučit lépe pohybovat. Bude se muset i bourat. Bez bourání to nepůjde. Ale nesmí to být jen mocenský akt, kdy si řeknu: zbořím tenhle hotel, protože mám peníze a chci tu mít klid! Zbořit něco se má promyšleně, protože tím třeba můžu kvalitu daného místa ještě povýšit. Udělat lepší věc. Ale to je otázkou citu, nikoliv síly a peněz. Znepokojuje mě, kolik skvělých staveb ze 60. až 80. let minulého století není chráněno a může jim hrozit zánik.
AG: Na závěr k tobě. Hodně cestuješ. Jsi neustále v pohybu mezi různými místy. Ale o navrhování architektury se často mluví jako o profesi, u které je třeba sedět na místě, soustředit se, jedině tak je možné na něco přijít. Ty však tuhle představu moc nenaplňuješ.
ZF: Taky mám období, kdy jen sedím a pracuju. V kalendáři si chráním často třeba tři čtyři dny v kuse, kdy se nerozptyluju ničím jiným a pouze sedím a vymýšlím. Hodně cestuju sám a večer v hotelu udělám nejvíc práce. Když nemůžu spát kvůli časovému posunu, tak to se mi pracuje nejlépe.
AG: Jaké máš sny, plány, co se chystáš udělat?
ZF: Už chci mít klid. Chci si udělat pořádek v archivu. Připravit se v klidu na závěrečnou etapu svého života. Chci si pomalu tvořit dál a moc o sobě nedávat vědět. Práce mám víc, než zvládám, a cítím, že bych měl realizacím domů dávat více času a úsilí, než jsem jím dával dosud. Nemyslím si, že jsem udělal nějaké zásadní chyby, ale rád bych domy trochu více cizeloval. Asi jsem na sebe v uplynulých letech navalil větší balvan, než bych měl. Tak se ho teď budu snažit postupně sundávat. Nemám ambice, že bych chtěl dělat tam galerii, tam kostel, tam celé město. Stačí mi malé domy. To mě uspokojuje.
AG: Opakovaně zmiňuješ, jak moc ti záleží na úspěchu české architektury v zahraničí. Tak zkus konkrétně říci, co si myslíš, že je nejvíce potřeba udělat, jaké kroky jsou nutné, aby k němu došlo.
ZF: Nejdůležitější je naučit se dobře anglicky. Bez toho to nejde a je to hlavní překážka mé generace. Na druhém místě jde o stmelení kolektivu architektů.
AG: Je to vůbec možné? Myslíš si, že to takhle někde funguje? Neidealizuješ si jiné scény, protože je tak důvěrně neznáš, protože v nich nežiješ?
ZF: Je to běh na dlouhou trať. Když se podíváš třeba na Portugalsko. Klíčová postava Távory, ale ten měl taky nějaké učitele, kteří působili mezinárodně. Pak Siza, a pak Souto de Moura, a pak už to běží. To jsou světoví architekti. A přitom dělají často neokázalé, drobné stavby. Dobře usazené do svého místa. Žádný exhibicionismus. U nás se musí nějak začít. Připadá mi, že se nikdo s nikým nebaví. A navíc ta stále se zvětšující armáda hladových architektů. V Česku vyjde ročně ze škol skoro tisíc nových absolventů architektury. Podle mě ale to velké množství nevadí. U nás je tolik zničených, nekvalitních domů. Ta statistika poměrově není tak zlá. V Itálii či v Německu je situace horší. Větší problém je, že se architekti podílejí jen na malém procentu navržených a realizovaných domů. Jde mi spíš o kvalitu než o kvantitu. Ve škole studenty vyhazujeme, když nejsme s úrovní jejich práce spokojeni. Klidně od diplomu, i když jsou tam podruhé. Když by v Česku byla už spousta postavených skvělých domů, tak by to možná bylo moc, ale vzhledem k tomu, kolik je tu špatných staveb,
které by si zasloužily úpravy, rekonstrukci, zlepšení, tak mi to množství absolventů velké nepřijde. Všichni studenti chtějí projektovat, všichni chtějí být slavní, ale já některým z nich říkám: Ty budeš výborný úředník na
stavebním úřadě. Budeš se hodit. Budeš umět rozpoznat pořádný dům. Nebudeš nutit lidi dělat nevkusné dřevěnice kvůli takzvanému zachování krajinného rázu. Architektura je destruktivní povolání. Ale to je všude na světě. Jen mám pocit, že naše specifikum je být zahleděni až příliš do sebe, bez jakéhokoliv rozhledu. Ale jsou to pochopitelně pouze mé subjektivní názory a kdokoliv jiný bude mít zcela jistě jiné.
|
