Též Reysek, přezdívka Raysek. Narozen asi 1445 v Prostějově. Kameník, stavitel a dekoratér - samouk. Původně učitelem a správcem Týnské školy na Starém Městě pražském, pro níž roku 1476 též sepsal latinskou učebnici. Již v letech 1476-77 však spolupracuje se stavitelem Václavem na stavbě Nové věže (dnešní Prašné brány) v Praze - viz vytesaný nápis na podřímsí okna v 1. p. "Raysek de Prostieyov Baccalareus Pragensis 1477". Roku 1478 se vzdává učitelského úřadu, vstupuje do kamenického cechu a plně se ujímá vedení stavby Prašné brány. Roku 1489 povolán do Kutné Hory k dostavbě chrámu sv. Barbory. Umírá 1. 7. 1506 v Kutné Hoře, pochován v chrámu sv. Barbory.

Hlavní díla:

• Prašná brána (původně Nová věž) v Praze (1476-1489, kdy práce zastaveny a věž opatřena provizórním krovem),
• snad hlavní hrotitý portál a gotické okno s vedlejším portálem býv. Wolflinova domu, tj. dnešní Staroměstské radnice v Praze,
• chrám sv. Barbory v Kutné Hoře: přetvoření původního tříloďového chrámu na pětilodní, horní část triforia a klenba chóru, horní balustráda se sochami (1489-1506),
• asi kamenná pozdně gotická kašna na Rejskově nám. v Kutné Hoře (1493-95),
• baldachýn v Týnském chrámu v Praze nad pův. hrobem biskupa Luciana z Mirandoly (1493),
• portál a síťová klenba domu čp. 548/20 na Staroměstském nám. v Praze (1496),
• sál s hvězdicovou klenbou v domě U anděla čp. 144 na Malém nám. na Starém Městě v Praze,
• sanktuář a kazatelna v kostele sv. Vavřince v Kaňku u Kutné Hory (1502),
• kazatelna kostela sv. Bartoloměje v Rakovníku (1504).

Nadaný architekt-samouk, zručný kameník a vynikající dekoratér pozdní vladislavské gotiky. Architektonicky navázal na parléřovský styl a zasloužil se stavbou Prašné brány a katedrály sv. Barbory o rozvoj české gotiky. Zejména v detailech všech svých staveb dosáhl neobyčejného mistrovství a výtvarné kultivovanosti.

Literatura:
- Líbal, D.: Gotická architektura v Čechách a na Moravě. Praha 1948.

Též Beneš Rejt či Rieth z Pístova či z Piestingu. Narozen r. 1454 asi v Riedu v Rakousku. Od roku 1480 pracuje v bavorském Landshutu. Do Prahy přichází roku 1486 již jako výjimečně vzdělaný architekt a fortifikační stavitel. Brzy je jmenován královským stavitelem a pověřen dostavbou královského paláce a opevnění Pražského hradu. Asi roku 1510 je za zásluhy v umění stavitelském povýšen králem Vladislavem Jagellonským do šlechtického stavu - od té doby nazýván Riedem z Pístova. V posledních letech pracuje se svou hutí i na některých význačných stavbách mimopražských (Kutná Hora, Louny, Blatná aj.). Umírá 30. 10. 1534 v Lounech.

Hlavní díla:

• práce na Hradě v Landshutu v Bavorsku (1480-86),
• dostavba paláce Vladislava Jagellonského (bývalého paláce Karla IV.) na Pražském hradě (1486-1502), vč. jedinečného zaklenutí Vladislavského sálu 62 x 16 x 13 m (1493-1500),
• rekonstrukce a dostavba severního opevnění Pražského hradu, včetně Daliborky, Mihulky a Bílé věže (1487-1500),
• královská oratoř v chrámu sv. Víta s naturalisticky pojatou klenbou (1493),
• asi spojovací most z královského paláce do chrámu sv. Víta,
• rytířský sál, královské obydlí a kaple na hradě Křivoklát (1493-1516),
• renesanční sloupový portál na jižním boku kostela sv. Jiří na Pražském hradě (po 1500),
• přestavba Staré sněmovny Pražského hradu, včetně tzv. jezdeckých schodů a raně renesančního portálu (kolem 1500),
• vynikající přístavba tzv. Ludvíkova křídla Pražského hradu, převážně v renesančním stylu (1501-09),
• opevnění hradu Švihova (1505-10),
• dokončení chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře po M. Rejskovi, tj. kleneb a střech, jež patří k vrcholům gotické architektury v Českých zemích (1512-32),
• přestavba jižního křídla Novoměstské radnice pražské s vysokými pozdně gotickými štíty (1520-26), včetně návrhu úchvatné hvězdicové klenby hlavní lodi dokončené až po jeho smrti (do 1548),
• pozdně gotický palác hradu v Blatné pro pány z Rožmitálu, včetně hradního opevnění s dvojitým vodním příkopem (1523-30),
• zámek v Zabkowicích v Kladsku (1523-32),
• děkanský kostel sv. Mikuláše v Lounech, vynikající dílo dokončené mistrem Pavlem z Pardubic (1519-1538),
• asi impozantní opevnění hradu Rabí (do 1526),
• asi opevnění hradu (později zámek) v Březnici, s baštami a vstupní branou (po 1531).

Benedikt Ried z Pístova, královský dvorní stavitel, patří k nejvýznačnějším architektům v české historii. Byl autorem velkorysé přestavby Pražského hradu v osobitém pozdně gotickém stylu s prvními příznaky renesance. Zejména jeho mistrovské klenby (např. Vladislavského sálu Pražského hradu, chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře a kostela sv. Mikuláše v Lounech) patří ke klenotům evropského stavitelského umění.

Literatura:
- Fehr, G.: Benedikt Ried, ein deutscher Baumeister zwischen Gotik und Renaissance in Böhmen. München 1961.

Narozen 16. 7. 1876 v Praze. Studium architektury na pražské německé technice u J. Zítka a poté na Akademii výtvarných umění ve Vídni u O. Wagnera. Od roku 1907 má vlastní architektonickou firmu v Praze. Nejprve projektuje a realizuje zejména obytné vily, časem se stává vyhledávaným architektem veřejných budov, zejména bank, spořitelen a ministerstev. Umírá 5. 9. 1942 ve Voznici u Dobříše.

Hlavní díla:

• restaurace na Jubilejní výstavě v Praze (1908),
• most se sklopným jezem u Mělníka (1910),
• vily v Černošicích (1910), na Ořechovce v Praze, v Plzni, Olomouci, Jílovišti, Luhačovicích a v Ústí nad Orlicí,
• obytný dům v Dřevné ul. čp. 382 v Praze pod Emauzy (1912-13),
• Městská spořitelna v Pardubicích (1914-17),
• Vyšehradská sokolovna v Praze,
• Ředitelství pošt a telegrafů v Brně,
• budova soudu - dnes pošta - v Jilemnici (1923),
• mosty přes Labe v Přelouči (1921) a Kolíně (1924), přes Ohři v Lokti (1930),
• Poliklinika v Praze, Klimentská ul. čp. 1235 (1924-26, s B. Hypšmanem),
• Městská ústřední knihovna v Praze, Mariánské nám. čp. 98 (1926- 30),
• Ministerstvo zemědělství v Praze, Těšnov (1926-27),
• Ministerstvo financí v Praze, Letenská ul. čp. 525 (1929-32, s K. Pecánkem),
• býv. Poštovní šekový úřad, později Státní banka, nyní Komerční banka v Praze, Václavské nám. čp. 796, roh Štěpánské ul. (1926-31),
• býv. Živnostenská banka, nyní Česká národní banka v Praze, Na Příkopě 28, čp. 860, (1935-40),
• zdymadlo ve Štěchovicích (1938).

První Roithovy stavby - zejména vily - byly ještě ovlivněny Wagnerovým purismem. Po roce 1920 se Roith stal žádaným oficiálním pražským architektem. V klasicistní moderně projektoval a realizoval celou řadu monumentálních pražských budov - zejména ministerstva, banky a spořitelny - všechny na vysoké technické, provozní i výtvarné úrovni, respektující architektonický charakter prostředí.

Narozen 29. 4. 1886 ve Vlašimi. Studium stavitelství na německé technice a architektury na české technice v Praze (1904-10), filozofie a dějin umění na Universitě Karlově v Praze (1910-13), po 1. světové válce studium architektury na Akademii výtvarných umění v Praze u J.Kotěry (1919-22). V letech 1912-13 studijní pobyty v Belgii, Itálii a Tunisu. Od roku 1922 samostatným architektem v Praze. Člen Sdružení architektů, SVU Mánes, 1928- 45 předseda Asociace akademických architektů. Umírá 12. 7. 1945 v Paříži. Posmrtná výstava jeho díla v r. 1946 v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, roku 1947 získává Státní cenu in memoriam.

Hlavní díla:

• čs. pavilony na výstavách v Miláně (1928), Chicagu (1933), New Yorku (1939, s A. Heythumem) a pavilon města Prahy v Brně (1928),
• rodinné domy v Praze-Vinohradech, Bubenči, Zbraslavi, v Jílovém, ve Vlašimi,
• bytový dům na Evropské tř. čp. 515 v Praze-Dejvicích (1924),
• dům na Jungmannově nám. čp. 750, býv. Pragoexport s hodinovou věží (1929-31, dokončil F. Lehmann),
• zdymadlo ve Vraném nad Vltavou (1931),
• spoluautor letiště v Ruzyni (1932-36, hlavní autor A. Benš, spolup. K. Roškot, V. Kerhart),
• úprava hrobky českých králů, vč. sarkofágů pohřbených panovníků, v kryptě chrámu sv. Víta v Praze (1934-35, sochař L. Kofránek),
• divadlo v Ústí nad Orlicí, jedno z našich nejlepších moderních divadel (1934-35),
• spoluautor budovy ministerstva vnitra, býv. ministerstva veřejných prací, na Letenské pláni v Praze (1935-39, s J. Zázvorkou a J. Kalousem),
• rodinný dům ve Vlašské ul. čp. 345 u Petřínských sadů v Praze (1940),
• účast v asi 60 soutěžích našich i zahraničních (návrhy nebyly realizovány), např.: Státní galerie na Kampě v Praze, Památník odboje, Úrazová dělnická pojišťovna v Praze, parlament na pravém předmostí Hlávkova mostu v Praze, regulace města San Domingo, divadlo Imperial v Teheránu, pojišťovna čs. legií Na poříčí v Praze, aj.,
• projekt velkého kostela pro Zlín (1945, nerealizován).

Všestranně technicky, umělecky i filozoficky vzdělaný architekt s vizionářskými tendencemi. Vyšel z klasicizující moderny, postupně přecházel k funkcionalistické abstrakci. U svých monumentálních návrhů používal čistých geometrických forem. Přes velkorysost a architektonickou strohost svých děl Roškot vždy respektoval podmínky prostředí a ctil vlastnosti materiálů. Jeho myšlení snad nejlépe reprezentuje budova divadla v Ústí nad Orlicí, patřící k nejzajímavějším dílům naší meziválečné architektury. Většina Roškotových návrhů však zůstala nerealizována.

Literatura:
- Černý, F. M. - Šlapeta, V.: Kamil Roškot 1886-1945. Katalog, Národní techn. muzeum 1978.
- Hůrka, J. - Hlaváček, P.: Kamil Roškot. In: Zlatý řez č. 1/1992.

Narozen 29. 11. 1856 ve Zlonicích. Studium architektury na české technice v Praze. Po dvouleté stavební praxi odchází do Vídně, kde studuje architekturu na Akademii výtvarných umění u prof. Th. Hansena. Zde získává cestovní stipendia pro cesty do Řecka, Itálie, Francie, Belgie a Německa. Po návratu se usazuje v Praze, kde se věnuje projektové, organizační a pedagogické práci. Získává čestný doktorát na pražské technice. Od r. 1923 předsedou umělecké komise Jednoty pro dostavění chrámu sv. Víta. Umírá 23. 11. 1930 v Praze.

Hlavní díla:

• nerealizovaný soutěžní návrh na Národní muzeum v Praze (1884),
• býv. Strakova akademie s typickou kopulí, dnes sídlo vlády ČR (1892-96),
• řízení stavebních prací Národopisné výstavy v Praze a návrh světelné fontány (1895),
• řízení stavebních prací Výstavy architektů a inženýrů v Praze (1898),
• budova Akademie výtvarných umění, ul. U Akademie v Praze-Holešovicích (1898-1903),
• nerealizovaný projekt arcibiskupského semináře v Seminářské zahradě v Praze (získal 1. cenu na světové výstavě v Paříži 1900),
• soubor budov ústavu choromyslných v Praze-Bohnicích (1904-14) včetně secesního kostela (1912-14),
• přestavba renesančního sboru Českých bratří v Kostelci nad Orlicí (1914-18),
• úprava pražského Rudolfina na sídlo Parlamentu ČSR (1919).

V. Roštlapil byl velmi vzdělaný konzervativní architekt, jeho dílo bylo ovlivněno vídeňskou historizující školou. Navazoval zejména na pozdní renesanci a baroko. Jeho nejzávažnější stavba - Strakova akademie (dnešní sídlo vlády ČR) - se stala působivou podnoží známého panoramatu Prahy.

Narozen 2. 6. 1902 ve Střebětíně u Letovic. V letech 1922-31 studium architektury na brněnské technice při současném zaměstnání. Roku 1938 zakládá vlastní architektonickou kancelář v Brně. V roce 1945 jmenovám profesorem architektury na Vysoké škole technické v Brně, kde r. 1956 získává hodnost doktora technických věd a řád Za zásluhy o výstavbu. V letech 1960-62 nespravedlivě uvězněn; poté vědeckým pracovníkem na Universitě JEP v Brně, kde od r. 1966 vede Kabinet tvorby životního prostředí. V roce 1968 plně rehabilitován a vyznamenán Řádem práce, vrací se jako profesor architektury na stavební fakultu VUT v Brně. Od roku 1969 ředitelem Ústavu tvorby životního prostředí VUT v Brně, r. 1973 ústav zrušen a prof. Rozehnal penzionován. V letech 1973-84 zaměstnán v projektovém oddělení Krajského ústavu národního zdraví v Brně. Umírá 11. 6. 1984 v Brně. Výstavy jeho díla byly realizovány v Brně (1967), Liverpoolu (1968) a v Praze (1969). Souborná výstava jeho životního díla byla uspořádána v roce 1992 v Brně.

Hlavní díla:

• rodinný dům s obchodem v Brně-Tuřanech (1930-31),
• léčebný ústav "Dům útěchy" na Žlutém kopci v Brně (1934-35 jako spolupracovník V. Fischera),
• budova finančních úřadů v Novém Jičíně (1937),
• nemocnice v Novém Městě na Moravě (1937-40),
• bodové domy s malými byty v Renneské ul. 1-13 v Brně (1937),
• obytné domy nebo vily v Brně, Letovicích, Křtinách, Novém Městě na Moravě, Rousínově, Přerově, Dačicích, Kyjově, Kroměříži a Hodoníně,
• školy v Prakšicích, Lesoňovicích a Valašské Polance (1938),
• nemocnice v Kyjově (1938, realizace 1940-43 a 1947-48),
• dostavba nemocnice v Dačicích (1939, realizace 1945-47),
• chirurgický pavilon okresní nemocnice v Kroměříži (1939, realizace 1946-48),
• okresní nemocnice v Hodoníně: chirurgický a interní pavilon, prosektura (1945-49),
• Dětská nemocnice v Brně-Černých Polích, snad nejznámější dílo B. Rozehnala (projekt 1947-48, realizována pouze 1. etapa 1949-54),
• zdravotní středisko ČKD Blansko (1950),
• okresní ústav národního zdraví v Náměšti nad Oslavou (1953),
• Výzkumný ústav motorových vozidel v Praze-Běchovicích (1961),
• vynikající nerealizované projekty:
• Zemská klinická nemocnice v Brně-Bohunicích (1948),
• Klinická nemocnice v Bratislavě (1949),
• vládní hotel u Orlické přehrady (1961),
• Univerzita J. E. Purkyně v Brně (1962),
• publikace např.:
• Nemocniční a zdravotnické stavby. Skripta VŠ stavitelství, Brno 1950,
• Typologie staveb II. Skripta VUT Brno, SNTL Praha 1957.

B. Rozehnal se soustředil zejména na projektování nemocnic a zdravotnických zařízení. Jeho velkoryse koncipované horizontální objemy nemocnic nezapřou vliv Le Corbusierova funkcionalistického období, jsou však posvěceny osobitým výtvarným talentem. Architektura jeho budov bývá nazývána lyrickým funkcionalismem. Neopominutelná zůstává i jeho práce vědeckovýzkumná a pedagogická.

Literatura:
- Šlapeta, V.: Případ Bedřich Rozehnal. Architekt č. 12, 1990.
- Bedřich Rozehnal 1902-1984. Katalog výstavy. Obec architektů Brno 1993.

Narozen 7. 12. 1856 v Praze. Studium architektury na pražské technice u J. Zítka. Po studijním pobytu v Itálii v l. 1880-81 pracuje v Praze v ateliéru J. Schulze. Roku 1886 získává stavitelskou koncesi, projektuje a staví nájemné domy v Praze. V roce 1905 získává titul stavebního rady, r. 1911 zvolen členem České akademie věd a umění a přijímá titul doktora technických věd h.c. Od roku 1920 řídí Státní regulační komisi pro Prahu a okolí. Umírá 15. 1. 1936 v Praze.

Hlavní díla:

• novorenesanční radnice v Chocni (1880, s J. a K. Havlíčkem),
• soutěžní urbanistický návrh na úpravu Starého Města v Praze (1901 - I. cena),
• škola na Karlínském nám. v Praze (1905-06),
• secesní Národní dům v Kaizlových sadech v Praze-Karlíně (1910-11),
• býv. konvent křižovnického řádu v Křižovnické ul. na Starém Městě pražském (1910-12),
• dům Národní politiky, dnes vydavatelství Práce, na Václavském nám. čp. 835 v Praze (1911),
• býv. Česká banka na Václavském nám. čp. 791, roh Vodičkovy ul. v Praze (1914-16), s O. Polívkou),
• dostavba vyšehradského hřbitova vč. západních arkád (1915),
• budova dnešní fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Břehové ul. čp. 78, za právnickou fakultou v Praze (1922-23),
• novoklasicistní filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Nám. Jana Palacha čp. 1 v Praze (1928-29) - Sakařovo stěžejní dílo,
• býv. Eskontní dnes Komerční banka, Na příkopě 33, čp. 969 v Praze, vedle Prašné brány (1930-32, s K. Jarrayem).

J.Sakař patřil k nejúspěšnějším žákům Zítkovým a Schulzovým; architekt a organizátor pražské výstavby, znalec a ochránce historické architektury. Jeho klasicisující konzervativní styl má monumentální vznešenost a cit pro prostředí. V Praze realizoval řadu veřejných budov, které dobře reprezentují architekturu své doby.

Literatura:
- Stibral, J.: Josef Sakař. Praha 1936.

Psán též: Santini Giovanni Aüchel nebo Aichel. Narozen 3. 2. 1677 v Praze v původem italské rodině zedníků a kameníků. Již od dětství je zdravotně postižen - malý, hrbatý a částečně chromý na nohy. Původně malířem, žákem pražského dvorního malíře K. Schrödera, s jehož dcerou Veronikou se mnohem později (r. 1707) žení. Stavitelskou výuku získává v rodině, při svých studijních pobytech v Itálii a Rakousku a při spolupráci na stavbách J. B. Matheye. Již roku 1700 se stává členem stavitelského cechu, měšťanem malostranským a brzy oficiálním architektem cisterciáků. Získává široký odborný věhlas a vážnost (zejména po úspěšně zahájené stavbě chrámu v Sedlci u Kutné Hory) a velké množství zakázek. Stává se neobyčejně zámožným, často půjčuje peníze českým aristokratům. Přestože je romantik a podivín, touha po slávě a po penězích ho žene do stále většího pracovního vypětí. V krátké době mu umírají tři synové a roku 1720 i manželka. V témže roce získává novým sňatkem šlechtický titul. Žije na Malé Straně v dnešní Nerudově ul. čp. 211 v domě později zvaném "Santinský", později též v blízkém domě čp. 212 "U zlaté číše". Umírá předčasně ve svých 46 letech dne 7. 12. 1723 v Praze.

Hlavní díla:

• Šternberský palác na Hradčanském nám. čp. 57 v Praze, dnes jsou v něm vystaveny sbírky starého evropského umění Národní galerie (1698-1707, spolupráce s G. B. Alliprandim),
• přestavba kostela Nanebevzetí P. Marie cisterciáckého kláštera, Sedlec u Kutné Hory, Santiniho první leč špičkové samostatné dílo (1702-07) a úprava hřbitovního kostela Všech svatých se známou kostnicí, též v Sedleci (1705-09),
• kaple sv. Anny v Panenských Břežanech (1705-07),
• úprava vlastního domu, pův. Valkounského, v Ostruhové nyní Nerudově ul. čp. 211 v Praze (1705),
• palác hr. Lissau na Staroměstském nám. v Praze (kolem 1706, zbořen 1896),
• fasáda Mladotova domu, později kapitulní děkanství, Vikářská ul. čp. 37 na Pražském hradě (1706-07),
• asi účast na stavbě zámeckého kostela Zjevení Páně ve Smiřicích (1706-13, spolu s Kryštofem Dientzenhoferem),
• přestavba kostela P. Marie cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou (1706-12),
• trojité schodiště Svaté schody v kostele Na Karlově v Praze (1708),
• kostel sv. Liboria v Jesenici (1709-11),
• tři křídla cisterciáckého kláštera-konventu, dnes Národní galerie - stálá expozice sochařství, zámek Zbraslav (1709-23, dokončil 1724-32 F. M. Kaňka),
• pavilonové jižní křídlo jezuitské koleje v Hradci Králové (kolem 1710),
• plány kláštera cisterciáků v Plasích (1711, stavba konventu a kaple sv. Benedikta 1711-40),
• poutní kostel Povýšení sv. Kříže v Jaroměřicích (1712-13),
• přestavba benediktinského kostela P. Marie v Kladrubech u Stříbra včetně oltářů, kazatelny aj., jedno z největších děl Santiniho (1712-26, dostavoval K. I. Dientzenhofer),
• asi přestavba zámku hr. Lažanských v Manětíně (po požáru v r. 1712),
• asi mariánský morový sloup v Kutné Hoře (1713-15, sochař F. Baugut),
• palác Morzinský v dnešní Nerudově ul. čp. 256 v Praze, dnes rumunské velvyslanectví, jedna z nejvýznamnějších staveb pražského baroka (1713-14, plastiky F. M. Brokoff),
• přestavba kostela Nejsv. Trojice v Rychnově nad Kněžnou (1713-14) a přestavba zámku Kolowratů tamtéž (do 1722),
• přestavba (po požáru) kláštera premonstrátů (nově postaveno opatství a konvikt) a klášterního kostela Narození P. Marie v Želivi (1713-20), asi též úprava hřitovního kostela sv. Petra a Pavla v Želivi (1712-19) vč. hřbitovního altánku (1719),
• asi zadní část biskupské rezidence, dnes galerie, na Žižkově nám. v Hradci Králové (1714-16),
• asi kostel sv. Klimenta v Hradci Králové (1714-17),
• kostel sv. Petra a Pavla s farou v Horní Bobrové u Žďáru nad Sázavou (1714-22),
• proboštství a obydlí abatyše kláštera cisterciaček v Pohledu u Havlíčkova Brodu (1714) a pozoruhodný centrální kostel sv. Anny tamtéž (realizace až 1766),
• asi přestavba rozlehlého paláce Schönbornského (později Colloredovský, dnes velvyslanectví USA), Tržiště čp. 365 na Malé Straně v Praze (kolem 1715),
• přestavba paláce Novohradských z Kolowrat, později Ledebourského, na Valdštejnském nám. čp. 162 v Praze (1717, později upravený Palliardim),
• poutní kostel P. Marie ve Křtinách u Brna (po 1718),
• poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou, jedno z vrcholných Santiniho děl - zapsáno v Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO (1719-22),
• přestavba zámku v Lázních Bělohradě (kolem 1720),
• asi půvabný lovecký zámeček hr. Kolovrata "Diana" u Tachova (po 1720),
• asi krásná centrální kaple sv. Jana Nepomuckého na návsi (po 1710) a kostel sv. Jana Křtitele (kolem 1720) v Běstvině u Golčova Jeníkova,
• poutní kostel Zvěstování P. Marie v Mariánském Týnci u Plas (1720-51),
• přestavba paláce Thun-Hohenštejnského v Nerudově ul. čp. 214 v Praze (1720-25, sochařská výzdoba Mat. Braun a jeho žáci),
• slavný zámek Karlova Koruna pro hr. Kinského v Chlumci nad Cidlinou a zámecké kaple Zvěstování P. Marie (1721-23, stavěl F.M.Kaňka),
• dostavba kostela Nanebevzetí P. Marie ve Vojslavicích u Pelhřimova (1721-23),
• poutní kostel Navštívení P. Marie v Obyčtově u Žďáru n. Sáz. (1722-30),
• kostel sv. Petra a Pavla benediktinského kláštera v Rajhradě u Brna (1722-39),
• asi přestavba paláce hr. Trauttmannsdorfa na Mariánském nám. čp. 159 v Praze (1723),
• barokizace kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě v Praze (1723, realizoval poté F. M. Kaňka a V. Bejšovec, 1885 kostel regotizován J. Mockerem),
• přestavba hřbitovního kostela sv. Mikuláše v Kozojedech u Kralovic (stavba 1727),
• kaple: Jména P. Marie v Mladoticích u Kralovic (1708-10), Nejsv. Trojice v Ostružnu u Jičína (1720), P. Marie, dnes pohřební síň v Kouřimi (stavba až 1727),
• hospodářský dvůr plaského kláštera v Hubenově u Kralovic (stavba až 1730-34),
• s velkou pravděpodobností projektoval též
• kostely:
• v Kopidlně (1704-05),
• v Chotouni u Českého Brodu (před 1706),
• v Cerekvici nad Bystřicí u Hořic (1719),
• v Nových Mitrovicích u Nepomuku (1722-26),
• v Dymokurech u Nymburka (1723-25),
• ve Skále u Havlíčkova Brodu (stavba až 1728),
• hřbitovní v Damnově u Tachova (stavba až kolem 1730),
• v Kostelci u Plzně (stavba až 1741-44),
• přestavby kostelů:
• v Mladé Bříšti u Pelhřimova (od 1712),
• v Humpolci (1721-22),
• ve Všehrdech u Plzně (stavba až 1730-32),
• kaple:
• hřbitovní v Boněnově u Tachova (po 1720),
• v býv. zámeckém parku v Čelině u Nového Knína (po 1720),
• v Nadrybech u Plzně (1725).

Santini byl zcela originálním tvůrcem českého vrcholného baroku, představitelem expresívní tzv. barokní gotiky. Byl ovlivněn tvorbou Borrominiho, Guariniho a Fischera z Erlachu. Jakožto vynikající výtvarník pojímal architekturu malířsky, velmi svébytně. Často používal gotické lomené oblouky, působící v kontextu staveb vážně, důstojně až konzervativně. Typická je jeho dynamická modelace fasád s využitím prohnutých stěn. Jeho expresívní pojetí architektury ovlivnilo i vrcholnou tvorbu K. I. Dientzenhofera, s nímž též občas spolupracoval. Santini byl především architektem-projektantem, jeho stavby většinou realizovali jiní, zejména F. M. Kaňka. Jen tak stačil během krátkého tvůrčího období necelých dvaceti let vyprojektovat přes sto kostelů, klášterních komplexů (zejména pro cisterciáky a benediktiny) a šlechtických paláců. Jeho svébytné architektonické umění, řadící ho k nejvýznamnějším českým architektům vůbec, předběhlo svou dobu a je plně objevováno a hodnoceno až ve dvacátém století. Roku 1994 byl Santiniho poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou zařazen do seznamu nejvýznačnějších světových památek evidovaných v UNESCO (Seznam světového kulturního dědictví UNESCO).

Literatura:
- Kotrba, V.: Život a dílo architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla. In: Umění č. 16/1968.
- Horyna, M.: Jan Blažej Santini-Aichel. Univerzita Karlova, Praha 1998.

Narozen 11. 4. 1840 v Praze. Studium architektury na pražské polytechnice a v letech 1861-65 na Akademii výtvarných umění ve Vídni. V letech 1865-68 asistentem Josefa Zítka na české polytechnice v Praze, poté podniká velkou studijní cestu po Itálii v l. 1868-70. Od roku 1870 má samostatný projektový ateliér v Praze. Současně od roku 1874 učí na zlatnické škole. Od roku 1878 je profesorem architektury na české technice v Praze. Je aktivním členem Spolku architektů a inženýrů. Po dokončení Rudolfina je vyznamenán řádem Františka Josefa, jmenován dvorním radou a členem České akademie věd. V roce 1911 odchází do důchodu a angažuje se jako člen kuratoria Uměleckoprůmyslového muzea. Umírá 15. 7. 1917 v Praze, pohřben na vyšehradském hřbitově.

Hlavní díla:

• náhrobek Jindřicha Fügnera na Olšanských hřbitovech (1866),
• nájemné bytové domy č. 6 a 8 v Náplavní ul. v Praze (1868, 1880),
• rekonstrukce sgrafitových fasád Schwarzenberského paláce, čp. 185 na Hradčanském nám. v Praze (1871),
• bytový dům ve Zlatnické ul. v Praze (1873),
• býv. radnice v Praze-Smíchově, Štefánikova třída, přestavěná ze soukromého domu (1874),
• nájemné bytové domy na Janáčkově nábřeží v Praze: nárožní čp. 126 s portálovými karyatidami od J. V. Myslbeka a dům sousední (po 1874),
• dům Společenstva kameníků a zedníků na Kozím nám., čp. 915 v Praze (1875-79, s A. Wiehlem),
• restaurování gotického kostela sv. Štěpána v Kouřimi (1876- 77),
• spolupráce na návrhu Rudolfina v Praze (1876-84, hlavní autor J. Zítek, sochy Šimek, Schnirch aj.),
• dům Na košíku čp. 801, v ul. Ve Smečkách, roh Václavského nám. v Praze (1880),
• restaurování průčelí zámku v Horšovském Týně (kolem 1880),
• dostavba Národního divadla v Praze po požáru, úprava hlediště a interiérů, rozšíření divadla o tzv. Prozatímní divadlo a Polákův dům (1881-83),
• Národní muzeum na Václavském nám. v Praze (1884 získal 1. cenu v soutěži, realizace 1885-91, výzdoba Ženíšek, Brožík, Hynais, Myslbek, Schnirch, Sucharda, Šaloun, Štursa, Popp, Wagner, Maudr aj.),
• nájemné bytové domy tzv. Jechenthalovy čp. 542 a 541 na krátkém Malostranském nábř. v Praze (1887-88),
• terasovitá zahrada Gröbeovy vily, Havlíčkovy sady čp. 58 v Praze-Vinohradech (1887-88, sochař B. Schnirch),
• úprava pozdně renesančního zámku ve Vrchlabí (1890),
• novogotická hrobka hrabat Buquoyů na hřbitově v Nových Hradech v jižních Čechách (1890-92, mozaika M. Švabinský),
• úprava kostela v Uherském Hradišti,
• novorenesanční honosná přestavba valdštejnského zámku Stránov u Mladé Boleslavi (1890-94),
• úpravy Buquoyského paláce čp. 486, dnes francouzské velvyslanectví na Velkopřevorském nám. na Malé Straně v Praze (1896),
• Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze (1897-1901, sochy Popp, Schnirch aj.),
• novogotický kostel P. Marie v Maršově v Krkonoších (1899),
• úpravy interiérů v Praze: Valdštejnský palác, Lannův palác aj.
  Řada odborných článků do českých i německých časopisů.

J. Schulz patřil k nejznámějším architektům české novorenesance. Byl bezprostředním spolupracovníkem a pokračovatelem J. Zítka při stavbě Rudolfina a dokončení Národního divadla po požáru. Své stěžejní dílo - Národní muzeum - postavil podle vzoru vídeňských muzeí a pařížského Louvru jako skutečně reprezentační (i když nepříliš funkční) národní monument. Své dílo završil stavbou Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Byl všestranným architektem a designérem, i když vedle Zítkova génia poněkud schematickým a méně původním. Jeho hlavní stavby, na nichž spolupracovali i slavní sochaři a malíři tzv. generace Národního divadla, jsou však zejména v interiérech chloubou české architektury. Jako vynikající pedagog ovlivnil tvorbu celé generace svých žáků.

Literatura:
- Wirth, Zd.: Architektura v českém národním dědictví. Praha 1961.

Narozen 17. 4. 1843 ve Vídni jako syn rakouského architekta Franze Sitteho, pocházejícího z Čech. Studium architektury na vídeňské technice, poté studium dějin umění a archeologie ve Vídni. Po zahraničních cestách do Itálie, Řecka, Egypta aj. se roku 1875 stává ředitelem nové Státní uměleckoprůmyslové školy v Salzburgu. Roku 1883 zakládá a dále vede obdobnou školu ve Vídni. V roce 1889 vyjadřuje svůj protest proti velikášské výstavbě vídeňské Ringstrasse ve své knize "Stavba měst podle uměleckých zásad", v níž současně vykládá své názory na kompozici měst. Kniha měla nevídaný úspěch. Od té doby je zahrnut projektovými zakázkami, je zván k přednáškám, konzultacím, účasti v soutěžních porotách. Přesto jeho přihláška na místo profesora architektury na vídeňské Akademii výtvarných umění není v roce 1894 přijata. V listopadu 1889 Sitte přednáší v Olomouci (přednáška "Camillo Sitte o moderní stavbě měst") a v dalších letech vypracovává urbanistické plány pro řadu moravských a českých měst. Roku 1896 vznáší protest proti necitlivým výsledkům mezinárodní soutěže na urbanistické řešení Vídně a dostává se do nepříjemných konfliktů. Umírá 11. 11. 1903 ve Vídni.

Hlavní díla:

• zámek hraběte H. Wilczka v Sierndorfu v Rakousku (1883),
• urbanistické regulační plány Děčína (1892), Ostravy-Přívozu (1894), Olomouce (1895), Liberce a Teplic (1901), Moravské Ostravy a Ostravy-Mariánských Hor (1902-03),
• projekty kostela, radnice a fary v Ostravě-Přívoze (1894),
• architektonické řešení pomníku císaře Františka Josefa v Olomouci (1898),
• zpracovatel či poradce při řešení urbanistických plánů Vídně, Marienthalu, Istanbulu, Benátek, Norimberka, Mnichova, Mohuče, Hamburku aj.
• slavná nestárnoucí kniha "Der Städtebau nach Seinen künstlerischen Grundsätzen", tedy "Stavba měst podle uměleckých zásad" (1889). Kniha vyšla v několika vydáních německy (dvakrát v r. 1889, pak 1901, 1909, 1922 atd.), francouzsky (1902, 1918, 1980), rusky (1925), španělsky (1926, 1980), anglicky (1945, 1965), italsky (1953), srbochorvatsky (1967), slovinsky, maďarsky, řecky a konečně i česky (1995),
• příprava vydávání prvního urbanistického časopisu Der Städtebau (s Th. Goeckem) a 2. svazku své knihy, určeného technickým a sociálně ekonomickým aspektům urbanismu (1902-03). Časopis po jeho smrti začal vycházet, jeho kniha zůstala nedopsána.

Camillo Sitte bývá označován za jednu z největších osobností světového urbanismu konce 19. století. Jeho stěžejní teoretické dílo "Stavba měst podle uměleckých zásad" bylo nejen ostrou kritikou právě budované velikášské vídeňské Ringstrasse (kterou navrhoval rozčlenit do řady menších prostorově uzavřených náměstí), ale i kritikou tehdy módních necitlivých přestaveb evropských historických měst. Sitte věnoval hlavní pozornost výtvarnému kompozičnímu uspořádání městských prostorů. Inspirací mu byly nepravidelné uzavřené rostlé prostory drobného lidského měřítka a malebných siluet, známé např. z italských středověkých měst. Po letech hrubých městských asanací a necitlivých "funkčních" a funkcionalistických urbanistických řešeních, realizovaných zejména v amerických městech, lze opět zaznamenat návrat k teoretickému odkazu Camilla Sitteho, jehož slavná vynikající kniha stále vychází v překladech v řadě světových zemí. V Rakousku se každé 2 roky uděluje Cena Sitteho za nejlepší urbanistický návrh.

Literatura:
- Hrůza, J.: Camillo Sitte. In: Územní plánování a urbanismus č. 2/1993.
- Sitte, C.: Stavba měst podle uměleckých zásad. Praha, ABF 1995.
- Šopák, P.: Camillo Sitte. In: Architekt č. 23/1998.

Též Spiess Hans či Hanuš. Narozen kolem roku 1445 ve Frankfurtu nad Mohanem, kde se též vyučil ve stavební huti. Při svých cestách přichází kolem roku 1475 do Prahy, kde pracuje na opravách věže Svatovítské katedrály. Stává se stavitelem a kameníkem krále Václava II. Jagellonce, roku 1486 získává od krále darem dva domy v Praze-Hradčanech. Stává se velmi zámožným a vlivným občanem, od r. 1490 členem rady města Hradčan, v letech 1504-07 purkmistrem. Umírá začátkem listopadu 1511 v Praze.

Hlavní díla:

• kostel sv. Petra a Pavla v Mělníku (1483-1510) včetně věže (1484-88) s podvěžní kaplí zaklenutou síťovou klenbou (1486),
• přestavba zámku v Mělníku (konec 15. stol.),
• přestavba Starého královského paláce na pražském hradě, tj. královských pokojů před Vladislavským sálem vč. tzv. Zelené světnice (1483-90),
• královská oratoř ve Svatovítské katedrále s naturalistickými žebry ve tvaru větví a visutým svorníkem (asi 1488-93, spolu s B. Riedem),
• práce na hradě Křivoklátu: rytířský sál a hradní kaple (1499-1516),
• práce na hradě Karlštejně: purkrabství (později značně přestavěno),
• snad práce na velké radní síni Staroměstské radnice pražské (kolem 1500, později přestavěna).

J. Spiess byl hlavním královským stavitelem a virtuózním kameníkem v období pozdní gotiky. Jeho činnost se projevovala zejména na Pražském hradě a v Mělníku. Byl předchůdcem a spolupracovníkem Benedikta Rieda. Na rozdíl od velkorysých klenebních konstrukcí geniálního B. Rieda se J. Spiess proslavil virtuózní kamenickou prací na síťových klenbách s naturalistickým vegetativním dekorem.

Narozen 15. 3. 1884 v Praze. Studium architektury na české technice v Praze (1906-12, u J. Schulze a J. Kouly). V letech 1912-18 profesorem na průmyslové škole stavební v Plzni. Od r. 1919 profesorem vyšší průmyslové školy stavební v Praze, od roku 1929 přednostou stavebního odboru v Praze. Dlouholetý předseda Klubu architektů a Svazu čs. díla, zakladatel časopisu Stavba. Projektuje a realizuje řadu funkcionalistických budov, zejména rodinných domků. Od roku 1939 rediguje časopis Architektura ČSR v různých dobových mutacích nepřetržitě až do své smrti. Za války předčasně penzionován, v roce 1944 souborná výstava k jeho šedesátinám v síni ARS v Praze. Roku 1945 jmenován profesorem (v l. 1951-52 děkanem) fakulty architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze, v letech 1949-50 rektorem ČVUT. Roku 1949 získává čestný doktorát, v letech 1954 a 1964 Řád republiky. Od r. 1966, kdy odchází do důchodu, stále spolupracuje s fakultou architektury ČVUT. Umírá 3. 11. 1971 v Praze.

Hlavní díla:

• administrativní budova a otevřená hala dolů na železnou rudu v Ejpovicích (1916),
• administrativní budova, dílny, kovárna a kompresorovna vápencových lomů v Srbsku u Berouna (1916-17),
• kolonie družstevních rodinných domků v Blatné (1921-22),
• obytný dům družstva českých profesorů v Praze-Dejvicích, Václavkova ul. (1922-23),
• 4 městské obytné domy v Kladně (1925),
• vzorový rodinný montovaný dům na Výstavě soudobé kultury v Brně, postavený za 1 měsíc (1928),
• rodinné domky v Praze-Braníku (1925), v Praze-Dejvicích, Na pískách (1930), v Praze-Podolí, Na Zlatnici (1931), v Praze-Troji, v Dobřichovicích, v Chrastu, v Sedlici, v Jabkenicích,
• 4 vily v kolonii Baba v Praze-Dejvicích, a to v ul. Na Babě 7, Průhledová 2, Na ostrohu 22 a 28 (1931-32),
• Dům uměleckého průmyslu v Praze, Národní tř. 38 vč. haly s posuvnou střechou, jedna z nejkvalitnějších funkcionalistických budov v Praze (1934-35).

Publikace:

• Rodinný byt (1928),
• Architektura a stavebnictví ve 20. století (1933),
• Československá architektura od nejstarší doby po současnost (1962, 1965 - s kolektivem spoluautorů).

Oldřich Starý se nejprve proslavil realizacemi funkcionalistických rodinných domků v letech 1927-34 a zejména kultivovaným Domem uměleckého průmyslu v Praze na Národní třídě. Poté se však soustředil na architektonickou činnost osvětovou, pedagogickou a historiografickou. Má velké zásluhy na rozvoji českých architektonických spolků a svazů. V první polovině 50. let propagoval v architektuře historizující "socialistický realismus" podle sovětského vzoru. Svými stavbami a svou neúnavnou organizační, pedagogickou a publikační prací se významně podílel na úspěších i dílčích omylech české architektury své doby.

Literatura:
- podrobné články k výročím O. Starého v Architektuře ČSR č. 4/1954 (J. Štursa, M. Benešová) a v Architektuře ČSR č. 3/1984 (J. Štursa aj.).

Narozen před rokem 1510 v severní Itálii u Lugana. Vyučen sochařem, kameníkem a stavitelem. Několik let působí v Janově, kde důkladně poznává severoitalskou renesanční architekturu. Roku 1538 přichází do Prahy se skupinou italských kameníků a začínají pracovat na Královském letohrádku, který dává postavit Ferdinand I. Od roku 1541 Paolo della Stella provádí restaurační práce na Pražském hradě. V letech 1545-52 vede sám stavbu Královského letohrádku a dohlíží na stavby královských zámků v Brandýse nad Labem a Kostelci nad Černými Lesy. Umírá roku 1552 v Praze.

Hlavní díla:

• nádherný renesanční Královský letohrádek u Pražského hradu, též nazývaný Belveder nebo Letohrádek královny Anny (1538-52) . Paolo della Stella vypracoval první projekt a model (v roce 1538), stavbu pak řídil spolu s G. Spatiem a poté s G. Mariem del Pambio. Vytesali též sochařskou výzdobu arkád - 74 reliéfů a 8 nárožních znaků. Od roku 1545 vedl stavbu sám až do své smrti v roce 1552. Dostavbu patra pak realizoval B. Wohlmut a U. Aostalli v letech 1557-63,
• restaurační práce na Pražském hradě po jeho požáru (od 1541), zejména opravy chrámu sv. Víta, stavba císařského špitálu a návrh malované výzdoby Vladislavského sálu,
• dohled na Borgorelliho stavbu královského zámku v Brandýse nad Labem, kde asi navrhl krásné arkády západního křídla (1548-52),
• asi vedení stavebních prací na královském zámku v Kostelci nad Černými Lesy (po 1549).

I když život a dílo Paolo della Stelly nejsou dostatečně objasněny, byl patrně hlavním tvůrcem skutečné perly renesanční architektury v našich zemích - Královského letohrádku u Pražského hradu. Letohrádek bývá často označován za nejčistší stavbu italského renesančního manýrismu mimo Itálii.

Literatura:
- Mihulka, A.: Královský letohrádek zvaný Belvedere na Hradě pražském. Praha 1939.
- Šamánková, E.: Architektura české renesance. Praha 1961.